Mít či nemít děti a novoroční přání

Dnes brzo ráno jsem prožil další „super“ akci a to v podobě odvozu syna na pohotovost. Kdo máte děti, tak to asi znáte. Dítě pláče bolestí, vy nevíte co mu je, jediné co cítíte, je směs strachu a pocitu bezmoci… když se k tomu ještě připojí zvracení, těžké astma a blouznění, moc vám do smíchu není.

Smíření s blízkými - jde to vůbec?

Někteří se na Vánoce těší, protože se setkají s blízkými. Pro někoho jsou dobou, na kterou se netěší, protože se… setkají s blízkými. Jinými slovy vztahy v rodině mohou být harmonické a hezké. Ale stejně tak někdy platí i opak. Tím, co budu psát, nechci nikoho nabádat, aby nezbytně řešil konflikty o Vánocích. Konflikty máme řešit průběžně. Nicméně Vánoce jsou svátky, kdy rodiny a blízcí spolu bývají více než obvykle – proto pár následujících slov.

Když ublížíte vlastním dětem...

Před dvěma lety se mi podařilo při lyžování mému mladšímu synovi vyrazit přední zub. Prostě jsme se při výuce lyžování srazili a zub byl venku. Nepodařilo se ho najít a tedy nasadit zpátky (podle zubařů by to prý šlo – kdyby se našel). Problém byl v tom, že se jednalo o zub druhý, tedy nenahraditelný.

Církevní restituce – požehnání nebo prokletí?

Na úvod chci napsat, že myslím, že je dobře, že se zákon o restitucích a nápravě křivd podařilo prosadit a že se za celou kauzou udělá tlustá čára. Některá čísla a souvislosti proč restituce ano, jsem napsal v jiných článcích.  Ale… je zde řada ale, o kterých chci psát.

Před pár dny jsem na jednom setkání hovořil s několika kolegy – kazateli na téma restituce. Během rozhovoru si vzal slovo nejstarší a nutno dodat nejmoudřejší kazatel, který řekl cosi v následujícím smyslu. Církev čeká nejhorší zkouška za posledních x let.

Kdo jsme a nesnesitelná lehkost života

Pokud chceme hovořit o současném člověku, potom je velmi složité, z jakého úhlu pohledu tento úkol pojmout. Dnešní svět je natolik nespojitý, že cokoli vybereme, na něco dalšího zapomeneme. Nelze tedy definovat „typického člověka současné doby“. Zároveň se pohybujeme ve specifiku křesťanského kontextu – tedy mezi lidmi střední nebo vyšší třídy, kteří jsou jen částečným vzorkem společnosti. Přesto se pokusíme podívat na některá specifika naší doby s vědomím toho, že vybírám jen něco. Oním člověkem je příslušník střední třídy, s průměrným až vyšším příjmem, středního věku. Znovu zdůrazňuji, že se jedná pouze o částečný popis reality.

Jak daleko, abych nezašel příliš daleko…šedé zóny a existují meze naší svobody?

Před sebou mám zažloutlou fotku sjezdu mládeže v Lucerně z poloviny minulého století. Všichni mají obleky, děvčata potom sukně. Většina kazatelů vous. Druhá fotka je z konference CB z r. 1994. Starší kazatelé mají saka, sestry sukně, mladší „rebelové“ pletené svetry a košile bez kravat. Když se podíváte na současnost… pak uvidíte, jemně řečeno, rozdíl velký. Jenže kdyby se jednalo o šaty, byla by to pohoda.

Inflace slova, i toho Božího (kolik zvěsti týdně snese křesťanova duše?)

V poslední době jsem si opět uvědomil, jak negativně na mě působí média. Rád si čtu některé zpravodajské servery, jen mám pocit, že je tam, tolik negativního... Snad i proto se snažím, i přes poměrně velkou časovou vytíženost, číst knihy. V posledních týdnech mě např. hodně oslovila kniha Bůh a člověk hledající smysl (Viktor Frankl a Pinchas Lapide), vynikající sociologická analýza české religiozity Příliš slábi ve víře (Z. Nešpor), v současnosti čtu Fausta a obdivuji mj. genialitu překladatele. Přesto vím, že čtu méně, než bych měl a že mě média v mnohém hodně negativně ovlivňují.

Evangelizační slovo na United 2012

Co dává Ježíš….

Text: Pojď a následuj mne…

Jak asi víte, kdysi jsem založil společné s několika dalšími přáteli sportovní misii, nazvanou Atleti v Akci. O kempech přežití, které jsme organizovali, kolují někdy neskutečné zkazky. Mnohé z nich jsou již přibarvené… z 3 Km cvrnkání ping-pongáče se stalo 10. Km. Ze hry od dvanácti do tří do rána celonoční hra, z lehké nevolnosti zvracení. Je hezké sledovat, jak se tvoří mýty a ještě hezčí když se to odehrává za vašeho života a když v některých mýtických příbězích hrajete důležitou roli (-:  Ať jsme ale na akcích AVA zažili cokoli, zřejmě by mnozí účastníci souhlasili s heslem, kterým jsme se řídili: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“. Hodně jsem přemýšlel, proč tolik lidí na tyto akce jezdilo a proč mnoho lidí změnilo svůj pohled na víru. Zřejmě proto, že tito lidé časem zapomněli na jistou nepříjemnost zážitku, ale pamatovali si na jeho sílu. Změnila je zkušenost. Když přemýšlím nad Ježíšem, co mi dal, potom začnu zdánlivou frází, za kterou je ale kus života, něco, co ani nedokážu přesně obout do slov, přesto mám tu drzost vás k tomu, co přesně nedokážu popsat, pozvat. Ježíš mi dal sám sebe. Vše ostatní jako milost, odpuštění, smysl života, přátelé, skvělou ženu a děti, zároveň i mnohé jizvy a nepříjemné věci a mnoho dalšího je jen důsledkem této věty nebo lépe řečeno zkušenosti.

Námitky k církevním restitucím – pokus o řeč čísel:

Církve by neměly být placeny z daní, ale měly by se financovat sami!  Amen – toto platí pro každou nestátní organizaci. Sice v některých zemích (Norsko, Švédsko, Německo a další) jsou tzv. státní církve státem financovány, protože stát vidí jejich přínos, ale tento model je v České kotlině zřejmě neprůchodný. Jenže financování církví si církve nevymohly. Toto nevzešlo z jejich vůle, a proto nechápu, proč je za to církev pranýřovaná. Bylo jim to vnuceno komunistickým režimem po „vítězné únoru“. Z důvodů, které si inteligentní čtenář domyslí sám, se komunistický režim církve bál a viděl v ní úhlavního nepřítele, proto řada církevních představitelů byla zlikvidována, majetek byl ukraden (vlastně tehdejší terminologií převeden).  Na „oplátku“ byl duchovním poskytnut státní plat a cituji:  "Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími, a jinými církevními ústavy přechází na stát." (č. 218/1949 Sb.) Stát se tedy zavázal spravovat na svoje náklady církevní majetek. Jak to vypadalo, asi není až na pár výjimek, třeba dodávat… Pro církev to znamenalo naprostou ztrátu finanční svobody. Před světem se ale komunistický režim pyšnil tím, že v komunistickém ráji si stát dokonce platí duchovní! Problém je v tom, že zákon z roku 1949 si jednak nevymysleli církve, jednak stále platí a žádná vláda od roku 1989 jej nezrušila. Kde ale udělala církev chybu? Přece církev nemůže rušit zákony.  

Plnočasový služebník Boží - anděl nebo zvíře?

Nedávno proběhla na Christnetu rozprava ohledně předmanželského sexu. Reakce jsem zaznamenal jak na Christnetu, tak na některých jiných serverech. Nechci v tomto článku více psát na toto téma. Docvakla mi věc jiná, kterou jsem nosil zasunutou kdesi v podvědomí. Někteří diskutující argumentovali poukazem na pokrytectví církve (rozuměj – kněží a kazatelů). Prý moralizují a sami nejsou schopni naplnit laťky, které nastavují. V lidech jen vyvolávají pocit viny. Někteří diskutující argumentovali tím, že by duchovní neměli jít proti lidské přirozenosti. Tím, že ji jako kněží (kazatelé) popírají, dělají věřícím lidem život složitější.

Olympiáda a sport jako vyjádření lidských náboženských potřeb

„Dnes vypadl Berdych“, „Kvitová postoupila“, „snad to naši vyhrají“, „naši sportovci mají na oběd kuře“… Přemýšleli jste někdy nad určitou absurditou těchto a podobných tvrzení? Není to jedno, zda ten či onen vyhraje nebo co jí? Pro dotyčného to je jistě důležité, ale jak to souvisí se mnou? Proč sport a sportovci fascinují miliony lidí na celém světě a nikoli vědci, státníci, lékaři a další, kteří jsou pro lidstvo mnohem užitečnější? Určitě je úctyhodné dohodit oštěpem 80 metrů a velkou část života tomuto cíli obětovat, ale dovolím si tvrdit, že jsou úctyhodnější mety a cíle, o kterých se buď neví, nebo se vědět nechce. Jeden z důvodů je určitě reklama a pozornost médií, ale je to důvod jediný?

Misionáři, se kterými pracoval nebo viděl při službě a co se od nich učit

Když padla v roce 1989 železná opona, začali do Čech proudit snad stovky misionářů. Mnozí přijeli a zase odjeli, aniž by zanechali výraznější stopu. Někteří zůstali, ale též příliš výraznou stopu nezanechali. Někteří napáchali více škod než užitku – jednalo se především o ty, kteří se rozhodli „zachraňovat“ teologii CB. A nakonec zde byli misionáři, kteří zanechali hlubokou a požehnanou brázdu. V současné době v ČR pracuje několik misijních organizací, v jejichž řadách jsou nejen Američané, ale i Češi.  Nicméně mám-li hodnotit ty, kteří se protnuli s mým životem a službou, kteří pro mě byli či jsou inspirací a za nimiž vidím i výsledky, potom musím jmenovat organizaci KAM, dále jména rodin  McSchaeffery, Gregory a Griffith. Omlouvám se těm, kdo je neznají, ale některé jejich charakteristiky, které chci popsat, jsou nadčasové. Skvělých misionářů pochopitelně v ČR pracovalo a pracuje více, jenže s nimi mám jen malou nebo žádnou zkušenost popř. ne takovou, abych ji dával jako příklad. Čím se KAM a konkrétně jmenovaní misionáři stali alespoň v mých očích mimořádnými? Kde bylo tajemství jejich úspěchu? Proč bych jejich službu dal jako příklad pro ostatní? Proč tito misionáři a KAM mají řadu duchovních dětí?  

Kempy Atletů v Akci - fenomén minulých dvaceti let.

Po téměř dvaceti letech se Atleti v Akci rozhodli utlumit činnost… Jako jeden ze zakladatelů a dlouholetý vedoucí bych rád zrekapituloval oněch pár let. Atleti v Akci vznikly odtržením od americké organizace Athletes in Action. Hlavním důvodem tehdy bylo, že AIA se soustředili více na misii mezi vrcholovými sportovci, kdežto AVA chtěli jít víc outdoorovým stylem. Určitou dobu byly outdoorové kempy pod AIA, pak ale došlo k tomu, že každý z nás šel vlastní cestou.

Mariánský sloup v Praze

Zřejmě jste někteří zaznamenali zprávy, že na Staroměstském náměstí bude opět vztyčen Mariánský sloup. Zcela pochopitelně tento čin vzbuzuje mnoho negativních emocí, především mezi protestanty. Hlavním důvodem potom není urbanismus, ani mariánský kult, ale to, co sloup, symbolizuje. Mariánský sloup byl vysvěcen 13. července 1652, za přítomnosti Ferdinanda III. Tento císař pokračoval

Proč čekat se sexem až do manželství?

Jako křesťané jsme vystaveni velikému tlaku právě v oblasti sexu. Častá otázka zní, proč se sexem čekat až do manželství? Pokusím se předložit několik odpovědí s tím, že ne každá musí být zcela uspokojující. Všech třináct bodů ale může vytvořit jistou mozaiku. Myslím, že čekání se sexem do manželství, je nejen součástí Stvořitelova plánu, ale zároveň že jeho plán má i svoji logiku. Stejně tak chápu, že pro nevěřící, ale i pro některé křesťany mohou (nejen) moje názory znít jako sci-fi. Mnozí psychologové by mi zajisté řekli, že mají zkušenosti s neurotickými křesťany, kteří svoji neurózu získali díky sexuální zdrženlivosti. Nechci soutěžit v tom, kdo se více bavil s mladými – zda já se svojí 25-letou praxí nebo oni. Jisté je, že osobně zkušenosti s neurotiky mám jen minimálně, že alespoň v CB (jiné církve neznám natolik, abych se k problému vyjadřoval) spolu lidé před svatbou nežijí (jakkoli tímto netvrdím, že nikdo nikdy z nich před svatbou v oblasti sexu neselhal) a že v drtivé většině se nejen nerozvádí, ale manželství zde fungují. Pochopitelně ne vždy, ale v porovnání se světem kolem, jsme někde naprosto jinde  Není to proto, že do CB se hlásí nadlidé, ale proto, že se snažíme brát Stvořitelovi řády vážně vědomi si své upachtěnosti a hříšnosti. 

Evangelizační slovo na Brodfestu 2012

 'Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. Žd 12, 12

 Nedávno jsem dočetl knížku, která má v podtextu zajímavý název: „2. 2. 1956 jsem byl v malé kapli ve městě Loretto v Pensilvánii znenadání přepaden Ježíšem z Nazareta.“ Knihu napsal kněz, který řadu let sloužil oddaně Bohu, ale až když ho dle jeho slov přepadl Ježíš, stalo se něco důležitého – obnovila se jeho vášeň k Bohu. Nikoli jeho víra, ale vášeň a to je někdy rozdíl…Onen kněz si uvědomil, že jeho víra byla dlouhou dobu nemocná, nebo slovy našeho textu zchromlá. V textu čteme: Posilněte to, co je na zemdlení a co je chromé…

Otec, syn a chvála úderu

V několika minulých článcích ohledně mužské spirituality jsem psal o tom, že dřívější generace mladých mužů museli projít tzv. iniciací, kterou prováděli výhradně starší muži. Iniciační rituály mladíkům sdělovaly, že úcta a respekt nejsou zadarmo a že se tedy musí nějak získat. Toto se dělo nejen v primitivních kulturách, ale děje se tak např. v armádě, sportu a v dalších kolektivech, či činnostech. Když vzpomínáme na svoje učitele, trenéry, vychovatele ale i duchovní rádce, potom nejčastěji vzpomínáme na ty, kteří dokázali spojit lásku s jistou dávkou tvrdosti.

Alkohol a křesťané

Dnes jsem se dočetl na Seznamu, že zhruba 800000 Čechů je závislá na alkoholu... Nevím, jak moc toto číslo lze brát vážně, ale není žádným tajemstvím, že alkohol pro mnoho lidí problémem skutečně je. Existuje nějaké pravidlo, podle kterého se má řídit věřící člověk? A lze toto pravidlo nebo pravidla zevšeobecnit? Nesklouzne jakákoli diskuse na toto téma buď do bezbřehého relativismu nebo naopak k zákonictví? Pokusím se v tomto článku pár kritérií ohledně alkoholu nastavit s tím, že si nečiním nárok na konečné vyjádření jak to tedy je. Spíše se pokusím o pár námětů k přemýšlení, pro některé možná o některé konkrétní nápady, jak se k alkoholu stavět.

Strach stát se mužem a hledání mužské identity

Předně chci napsat, že některé popsané věci mohou prožívat pochopitelně i ženy. Nicméně nejsem žena a navíc jim často nerozumím, proto se omezuji na popis mužských zápasů a hledání. Zároveň se jedná o třetí článek na podobné téma, proto pokud tento blog někdo čte, potom se omlouvám, že se některé myšlenky budou opakovat.

Když vzpomínám na svého otce, potom se mi mimo jiné vybaví, že jednou jedinkrát se na mě šel podívat na fotbal, který jsem několik let hrál závodně. Nebyl proti fotbalu, ale měl mnoho jiných povinností. Dodnes si pamatuji, kde seděl a jak utkání skončilo. Je tomu zhruba 25 let a přesto si na popisovaný den pamatuji.

Vzkříšení - další z křesťankých mýtů?

Blíží se Velikonoce a s nimi i připomenutí Kristova vzkříšení. Opět budeme slyšet dva extrémy: „Ber to vírou“ nebo „je to další křesťanský mýtus“. Podívejme se na problém podrobněji (tedy pokud se nespokojíme s jedním z uvedených extrémů).

Velikonoce, milost a co je zadarmo, toho si nevážím

Za pár dní si budeme opět připomínat Velikonoce, tedy Kristovo ukřižování a vzkříšení. Znovu si připomeneme Kristovu oběť, kterou si nikdo z nás nezasloužil. A opět nám na mysli vyvstane moment milosti. Mnohokrát jsme slyšeli, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Určitě nechci polemizovat s tím, že milost je nezasloužená nebo že je zadarmo. Mám na mysli určité nebezpečí plynoucí z tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že až tak zadarmo milost není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.

Strach ze smrti a touha po věčnosti

Když mi bylo 43 let, dostal jsem se do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.

Sex a hra jako náhražka náboženství

Asi není nic nového na tvrzení, že člověk je náboženská bytost. Nemusí sice věřit Bohu, Alláhovi, Velkému duchu, přesto něčemu věřit potřebuje. Moderní člověk se sice úspěšně zbavil Boha, ale nezbavil se náboženské potřeby. Mám za to, že jistou náhražkou za náboženství je hra a sex, tedy oblasti, kolem kterých se točí mnoho článků, peněz, myšlenek.
Podívejme se, proč tomu tak je, co mají tyto oblasti s náboženstvím společné a co je na nich tak výjimečného.

Pravda, víra, spolehnutí se

Nevím, zda výrok o tom, že pravda je relativní, je pouze módním výstřelkem naší doby, nebo zda se to říkalo vždy. Ať je to jakkoli, lidé vždy pravdu hledali, a to navzdory jakýmkoli rádoby intelektuálním úvahám o relativitě pravdy. Naskýtá se nutně otázka proč. Proč se stále nacházejí lidé, kteří tvrdí, že pravda existuje a že stojí za to ji hledat? Možná proto, že jednou z charakteristik pravdy je, že má vliv na naše životy, a že pokud ji nerespektujeme, může se nám to vymstít. Ukažme si tento fakt na několika příkladech.

Dluhy, vina a schopnost nežít na dluh

Vyrůstal jsem v rodině, kde mně od útlého věku vštěpovali následující ekonomické pravidlo: „Pokud po něčem toužíš, musíš čekat, dokud si na to nevyděláš.“. Prý je to učil sám Baťa, u kterého se jeden z mých dědů vyučil a který u nás spolu s Masarykem patřili k postavám téměř posvátným. Jinými slovy mi bylo říkáno: „Užívej si, až na to budeš mít. Žít na dluh je bláznovství a důvod mnohého neštěstí.“ Poté následovalo pár rodinných historek, jak se tímto pravidlem řídili moji dědové – živnostníci a jak ve chvíli, když si konečně našetřili, jim byl majetek komunisty zabaven. Jeden můj děd k tomu dodával slavná Jobova slova: „Bůh dal, Bůh vzal. Jméno Boží budiž pochváleno“.

Žehnání, kletby a boj se sebeodmítáním

Zvedl ruce a požehnal jim… Luk 24, 50 – 53
Řecké „eu-lego“ (požehnat) doslova znamená „dobře mluvit“. Stejný význam má latinské „benedictus“,skládající se ze dvou slov znamenajících říkat (dicere) a dobře (bene). Oba významy dobře postihuje české, poněkud archaické dobrořečit. Jak v řečtině, v latině, i v češtině je zajímavá stopa: Lego, dicere i „řečit“ má co do činění se slovem.

Moje otázka je, jak se dozvídám o sobě sama, kdo vlastně jsem? Jaká je moje identita? Nebo ještě jinak – jaká je moje hodnota? Tato informace, na kterou jsme velmi citliví, se nerodí sama, ale musí mi ji někdo sdělit. Nebo ještě jinak řečeno – identita se uděluje. Někdo mi musí říci, že mám hodnotu, že za něco stojím.

Mužská potřeba prožití velkého příběhu a přátelství

Když pozorujete biblické hrdiny, potom zjistíte, že někteří byli nemorální nebo alespoň nedokonalí. Dovolili však, aby byli použiti (vyvolení). Snad i toto je smysl Ježíšova výroku mnoho je povolaných, málo vyvolených. Tito lidé se stali součástí Božího příběhu, fantastického scénáře, který je mnoho násobně přesahoval.

Vztáhneme-li toto na muže, potom většina mužů se chce být součástí něčeho významného. Nějak nám (autor článku je muž) nestačí sedět doma před televizí, chodit na procházky s dětmi nebo vydělávat peníze – jakkoli je toto všechno zcela legitimní. Láká nás to, co J. Eldredge nazývá touhou po dobrodružství. Takto je nastavena mužská duše, proto jsou muži odedávna fascinováni velkými příběhy – počínaje hledáním grálu a konče MS v hokeji. Proto muži chodili do války. Byla v nich touha nejen po dobrodružství, ale po tom, stát se součástí velikého, mně přesahujícího příběhu.

Pokřivená spiritualita (některých) mužů

Nedávno se mi dostal do rukou článek, který tvrdil, že učedníků nebylo 12, ale 13. Oním třináctým učedníkem prý nebyl(a) nikdo jiný, než Marie z Magdaly. Nechci teď polemizovat s tímto názorem. Zatím zůstávám u tradičního názoru, který hovoří o dvanácti učednících - mužích. V článku mě ale zaujal jiný moment. Autorka výše zmíněného názoru si všimla, že během smrti Pána Ježíše až nápadně ze scény mizí muži. Cituji: „Ona (Marie Magdalská) jediná se nebála přijít na Ježíšovu popravu a zůstat s ním až dokonce a pohřbít jeho tělo, zatímco chlapi se raději schovali. To, že se Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevuje zrovna jí, rozhodně není náhoda. Učedníci jsou po smrti svého mistra bezradní a mají strach z pronásledování, a tak jim Marie dodává odvahy.“

Demokracie bez hodnot

Sud, který nemá obruče, se rozpadne, dítě, které nectí určité zábrany, je nesnesitelné, řidič, který odmítá respektovat rychlost, se stává potencionálním vrahem. Tyto jednoduché teze nám ukazují obecně známou pravdu. Abychom mohli naplno užívat svobodu, potřebujeme omezení, potřebujeme hranice. Rozpadlý sud, nevychované dítě či nebezpečný řidič není symbolem svobody, ale anarchie a rozkladu. Tuto pravdu dobře věděli i různí teoretici politické filozofie, kteří se v zásadě zabývali následující otázkou: Jakou dát lidem míru svobody, nebo řešeno terminologií sudu, jak silné mají být obruče, aby se sud nerozpadl? Když je svobody příliš, hrozí anarchie a zákon silnějšího. Když je jí málo, hrozí totalita – tedy svobodu má pouze několik vyvolených, kteří ji nakonec zneužijí. Touto otázkou se zabývali mnozí.

O duchovních iluzích a VO2 max

Jedno z nebezpečí, kterému čas od času podléhá asi každý člověk, jsou iluze. Ukážu to na jednom příkladu. Docela rád běhám. Baví mě sledovat své časy, méně mě baví zjišťovat, že se příliš nejsem, co se času týká, schopen pohnout z místa – tedy že můj běh je relativně pomalý. Záměrně volím slovo „relativně“. Existují totiž různé testy, které poměrně spolehlivě změří, jak na tom jste. Asi nejznámější je tzv. Cooperův test – tedy běh na 12 minut. Tento test využívá americká armáda a námořnictvo, některé zahraniční armády a tisíce státních škol a univerzit po celém světě. Tento test mj. ukazuje hodnotu VO2 max., což je ukazatel, jak účinně dokáže naše tělo zužitkovat kyslík při zatížení. Kromě genetických předpokladů, které nám byly naděleny, je to zejména výkon srdce a schopnost krevního oběhu přenášet kyslík. Na můj věk mi test vychází dobře, jenže v absolutním měřítku, nic moc. Otázka je, jak test posuzovat.

Nesvoboda ve svobodné zemi

Život ve svobodě - začátek roku 2012

Když vstupujeme do dalšího roku, potom s tím, že jsme si téměř zvykli na dvě oblasti, které v dobách minulých patřili spíše k výjimkám. Konkrétně – zvykli jsme si na svobodu a na mír. Vzpomínám si, jak rodiče občas vzpomínali na rok 1968 a jak se mi to jako dítěti zdálo velmi vzdálené. Jenže tehdy se jednalo o události staré pouhých 20 let. Zhruba stejně daleko je pro naše děti datum 1989… Tehdy jsem si říkal, že rodiče jsou už přece jen staří, když pamatují šedesátý osmý. Bylo jim kolem 45ti – stejně jako mě dnes. Asi tedy též stárnu, když pamatuji listopad 1989. Zároveň i já jsem si pomalu zvykl, že mír a svoboda jsou nejen něco samozřejmého, ale i a to, že se ani o jedno skoro nedá přijít. Vím, že tomu tak není, ale přesto, zvykl jsem si.