Blíží se Velikonoce a s nimi i připomenutí Kristova vzkříšení. Opět budeme slyšet dva extrémy: „Ber to vírou“ nebo „je to další křesťanský mýtus“. Podívejme se na problém podrobněji (tedy pokud se nespokojíme s jedním z uvedených extrémů).
Apoštol Pavel v 2 Korintským 15 píše, že pokud nevstal Kristus z mrtvých, je naše víra marná. Jedná se tedy o středobod křesťanské zvěsti. V této souvislosti chci položit otázku, zda Pavel apeluje pouze na naši víru ve smyslu „je jedno, zda Kristus byl či nebyl vzkříšen, hlavně tomu věřte“, nebo zda má Pavel na mysli i historickou skutečnost vzkříšení. Jsem přesvědčen o tom, že skutečnost vzkříšení by neměla stát pouze na víře, ale i na faktech. Podívejme se na celou problematiku podrobněji.
Argumentem proti vzkříšení je jeho neobvyklost v přírodním řádu. V ateistickém přístupu k věcem se předpokládá, že jsme, obrazně řečeno, v jakési krabici od bot, která je zcela uzavřena zásahům z vnějšku (tedy v našem případě Božím zásahům). Vše, čemu jsme ponecháni, je zákon příčiny a následku. Ale: Nikdo nemůže na základě vědeckých poznatků říci s jistotou, že náš vesmír či náš svět je uzavřeným systémem. Právě tak dobře může jít o systém otevřený. Je-li tomu tak, potom výjimka z přírodních zákonů je možná, dojde-li k vnějšímu zásahu. To, že nebyl zjištěn žádný obdobný případ, ještě nemusí být nutně důkazem nemožnosti, aby se stal.
Nejdříve se podíváme na ukřižování a vzkříšení z pohledu starozákonních proroctví. Zde mi někdo může namítnout, že používám k argumentaci Bibli, tedy předpojatou knihu. Nicméně kánon Starého zákona je výsledkem práce židovských učenců, nikoli církve. Pokud z něčeho nelze tyto učence podezřívat, pak je to ze snahy kanonizovat starozákonní knihy podle toho, jak moc se v nich píše o budoucím Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání, protože především skutečnost ukřižování byla pro ně v souvislosti s Mesiášem, tedy jejich očekávaným vůdcem, neslučitelná.
Budu tedy používat Bibli, ale jen ta místa z ní, která byla sepsána mnoho let před Kristovým narozením. Jedná se tedy o podobný přístup, jako kdyby v průběhu několika staletí několik lidí postupně sepisovalo co prožili s Hospodinem a občas i „něco o někom“, kdo má přijít (v našem případě se jedná o SZ pisatele). Jiná skupina lidí, by po mnoha letech tyto spisy shromáždila a uložila (tedy kanonizovala). Později by se zjistilo, že to, co bylo sepsáno „o tom někom“ přesně sedí na jednoho jediného člověka. Řekněme, že by se jednalo o náhodu. Kdosi spočítal, že k tomu, aby se naplnilo devět proroctví na jedné osobě, existuje pravděpodobnost 1:10na 17, aby se naplnilo 48 z těchto proroctví na jedné osobě, potom existuje pravděpodobnost 1:10na157. Pro nás je důležité, že ve SZ je 191 proroctví, která předpovídají příchod Krista, včetně jeho původu, města ve kterém se má narodit, jeho úmrtí atd. (Strobel L., Kauza víra, Návrat Domů, s. 130). Tato proroctví se naplnila... jedná se o náhodu? Nebo věřit na náhodu chce v tomto případě více víry, než přijmout, že Ježíš skutečně z hrobu vstal.
Uvedu zde jen jeden příklad a to samotné ukřižování, které se odehrálo o velikonocích. Tento svátek byl v židovstvu spojován s připomenutím vyjití z Egypta, kdy skrze krev beránka, kterou si Izraelci natřeli veřeje dveří, aby byli ušetřeni před smrtí (více SZ kniha Exodus). Základní koncept v myslích Židů tedy byl, že vysvobození přišlo skrze krev. Zcela „náhodou“ došlo k tomu, že Kristus byl rovněž ukřižován o židovských velikonocích s tím, že na sebe skrze svoji prolitou krev na kříži bere hříchy lidstva, čímž vlastně prorocky naplňuje to, co se odehrálo kdysi. Jeho předchůdce Jan Křtitel o Kristu mluvil jako o „beránku Božím, který snímá hříchy světa“. Pokud bych byl v kůži Židů, potom bych se snažil Krista ukřižovat dříve nebo později, protože bych nechtěl, aby se takto okatě naplnilo to, co o Kristu tvrdil Jan Křtitel a nakonec i sám Kristus o sobě. Jenže zřejmě existují věci či okolnosti, nad kterými vládne někdo jiný, než člověk.
Někdo může namítnout, že to Ježíšův život včetně jeho vzkříšení je mýtus poskládaný podle toho, aby to zapadalo do obrazu Starého zákona. Nový zákon je skutečně se Starým propojen a oba „díly“ Bible tvoří velmi konsistentní celek. Všechny spisy Nového zákona tak, jak je známe dnes, vznikly zhruba mezi roky 40 –100 n.l. a zhruba 25 let po svém sepsání začaly kolovat po tehdejší církvi. Pokud by se podle této teorie někdo pokusil dát dohromady Bibli, potom by musel vzít všechny spisy Starého zákona (jenže to ještě nevěděl, že jednou budou patřit do Bible, v té době je uznávali pouze Židé), a vymyslet texty evangelií nikoli podle Ježíšových slov a skutků, ale tak, aby oba „díly“ Bible do sebe přesně zapadaly (což by v době velmi omezených technických možností byl nadlidský úkol). Ani ti, kdo by toto vše dávali dohromady, by ale nevěděli, že z toho vznikne Bible, protože biblický kánon byl definitivně uzavřen až po smrti jeho autorů. Autoři Bible navíc neměli ambice utvořit nové náboženství, nebo dát světu novou knihu, ke které použijí SZ jako předlohu. S tehdejšími možnostmi a sociálním pozadím autorů Bible to ani nešlo. Jiná možnost potom je, že autoři NZ prostě popisovali, co zažili, viděli, slyšeli – nic více, nic méně. To potom zaznamenali, a protože Bůh je inspirátorem Bible, je možná jednota celé této knihy.
Řekněme tedy, že proroctví se sice naplnila, ale Kristus zemřel jen zdánlivě a poté se probral. Je ale pravdou, že římský místodržitel Pilát si o smrti Krista vyžádal svědectví důstojníka. Divil se, že Ježíš již zemřel; zavolal setníka a zeptal se ho, je-li dlouho mrtev. A až když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé Ježíšovo tělo Josefovi. Jednalo se o člena popravčí čety, který byl zběhlý v rozpoznání mrtvého odsouzence. Navíc Kristu nebyly ani přeraženy nohy, což byla běžná praxe u těch, kdo dlouho umírali. S přeraženýma nohama se nemohli vzepřít a udusili se.
Možná Kristus zemřel, ale zůstal v hrobě. To, že vstal z mrtvých, byla jen pověst. Určitě v Ježíšově době existovala řada lidí, kteří by velmi chtěli, aby Ježíš v hrobě zůstal. Především to byli ti, kdo ho nechali ukřižovat. Věděli moc dobře, že podle proroctví má Mesiáš vstát z mrtvých, a že pokud se tak stane, dokáže se jejich chyba. Proto měli přímo enormní zájem na tom, aby po třech dnech přišli k hrobu, ukázali na Ježíšovo tělo a řekli - byl to jen nějaký lžimesiáš a vy jste se nechali pobláznit. Místo toho ale čteme, že velekněží podplatili vojáky s tím, aby řekli, že Ježíše ukradli učedníci. Žádná opozice prázdný hrob nezpochybňovala, nanejvýš hledala důvody, proč se tak stalo.
Stojí za zmínku i to, že nikde není ani náznak uctívání Ježíšových ostatků nebo jeho hrobu. Určitě - Ježíš k tomu nikde nenabádal, ale lidé tyto praktiky přenášeli z nejrůznějších kultů a náboženských rituálů. Důvodem je skutečnost, že všichni věděli, že to je marné, protože Kristus v hrobě nebyl.
Dostáváme se k možnosti, že Ježíše ukradli lidé, kteří měli zájem na tom, aby se pověst o vzkříšení roznesla. V podstatě by se jednalo o apoštoly. Zvláštní je, že velekněží, kteří měli největší zájem skutečnost vzkříšení zatajit, sami vymysleli tuto hypotézu. Po zjištění skutečnosti prázdného hrobu říkají vojákům následující: “Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. My vám za to zaplatíme značné peníze.” Tím vlastně popírají možnost, že by Ježíše vzali učedníci. Tuto hypotézu nabízejí jako lživé, nepravdivé svědectví.
Je tedy možné, že Ježíše vzali učedníci násilím. Jenže jak známo, učedníci nebyli žádní vojáci, což se ukázalo při tom, když všichni poněkud zbaběle opustili Krista. Dokonce čteme, že se rozprchli. Proti nim by stála římská stráž, tzv. custodia - což byla speciální jednotka v síle 16 mužů, kteří podle skutečně hlídali hrob, aby Ježíše nikdo neodnesl a nedošlo k nějakému podvodu. Navíc židé pro jistotu ještě zapečetili hrob.
Další zajímavou oblastí stojící za zmínku je reakce učedníků. Poté, co Kristus zemřel, se rozprchli a v podstatě se celé hnutí rozpadlo. Jenže po zkušenosti se vzkříšením se jejich postoj zcela obrací a jedenáct z dvanácti nakonec umírá mučednickou smrtí. Je otázkou, proč se takto změnilo jejich chování a postoje. Jednou z možností je právě prožitek vzkříšení.
Jiné možnosti jsou, že lidé, kteří tvrdili, že viděli vzkříšeného halucinovali, že si spletli hrob, že ho vzalo UFO, že se Ježíš probral v hrobě, strhal pohřební plátna, odvalil dvoutunový kámen a s probodenýma rukama a nohama přemohl 16 vojáků a utekl atd. O těchto argumentech se ale nemá smysl přít. Poslední možnost pak je, že evangelia jsou dokonale promyšlený podvrh. Na to si ale každý musí odpovědět sám. Nakonec přece jenom zůstává jedna možnost - to, co je popsáno v Bibli je pravda, a slova stovek svědků, kteří viděli vzkříšeného, je třeba brát doslova.
Na závěr ještě jeden argument a to z knihy 1 Korintským 15. Tato kniha byla sepsána v době, kdy stále ještě žili lidé, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem (zhruba 25 let po Kristově vzkříšení). Nicméně již v této době byla skutečnost Kristova vzkříšení zpochybňována. Pavel argumentuje zcela jednoduše: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.“ Pavel zde vlastně říká – pokud nevěříte mně a apoštolům, zeptejte se očitých svědků. Pokud by byl vzkříšení jen mýtus, potom by se Pavel neodvolával na očitá svědectví tolika lidí, protože není nic jednoduššího než se jich zeptat.
Vím, že víra se nerodí jen skrze důkazy a někdy dokonce vůbec skrze důkazy. To co jsem stručně popsal, není důkaz, jako spíše snaha ukázat, že otázka vzkříšení nestojí a nepadá jen s tím, zda tomu věříme. Je zde příliš mnoho věcí, které ukazují, že vzkříšení byla událost, která se odehrála v reálném prostoru a čase.
