17 září, 2020

Konečně začínáme žít v normální době

Vzhledem ke stoupajícím číslům nakažených, ale i k mezinárodní situaci vypadá nadpis tohoto článku divně. Dlouhou dobu jsme žili v relativním klidu. Zvěsti o válkách, nemocích a katastrofách nejen k nám, ale i do Evropy a Ameriky spíše doléhaly. Tím netvrdím, že západní civilizace neměla svoje problémy. Měla, ale tak masovou pandemii a do velké míry i mezinárodní napětí, spojené se stále silnějším společenským napětím uvnitř mnoha zemí jsme nezakoušeli. Jako by se v poslední době svět pomalu ale jistě vymykal z kloubů.

Jenže… jenže když se podíváme do dějin, pak války, pandemie, pohromy, vysoká mortalita, inflace a z toho všeho plynoucí nejistota a strach lidstvo vždy doprovázely. Stačí se podívat na naši zemi a na dobu třeba od první světové války. Když projíždíte Českou krajinou, skoro v každé vesnici či městě je pomník padlým vojákům z první světové války.  Jinými slovy mnoha matkám a manželkám se nevrátili synové nebo manželé. Zároveň během války lidé neumírali jen v zákopech, ale třeba jen na tuberkulózu v roce 1914 zemřelo 24 509 lidí, v roce 1918 již 34 338. V roce 1915 byla pravděpodobnost úmrtí mezi narozením a prvními narozeninami u chlapců 20,05 %, zatímco u dívek byla „pouze“ 15,34 %. Po válce přišla pandemie španělské chřipky.  Např. během října 1918 zemřelo přes 43 tisíc obyvatel (trojnásobný nárůst oproti předchozímu roku). Tato pandemie byla specifická zejména v tom, že mezi zemřelými byla většina osob mladší 40 let. Mezi válkami stojí za připomenutí třeba velká hospodářská krize,  kdy Československo bylo údajně čtvrtou nejvíce postižnou zemí. Bez práce byla třetina Čechoslováků. „Propad hospodářství byl srovnatelný s devastací, kterou způsobila první světová válka," napsal historik Zdeněk Kárník. Jedním z důsledků krize byla radikalizace nemalé části obyvatel, což se mj. projevilo v nástupu fašismu. Přichází další světová válka, v níž umírají milióny lidí. Československo mělo 365000 obětí, z toho bylo 277000 Židů. V porovnání s některými jinými národy jsme na tom byli relativně dobře, jakkoli i uvedená čísla jsou hrozná. Po krátkém období svobody po válce přicházejí komunisté a další tisíce lidí putují do koncentráků, přichází měnová reforma…

Někdo namítne, že minulé století bylo krvavější než jiná století. Z pohledu obětí ano, ale nikoli z pohledu počtu válek a utrpení. Vždy v dějinách lidé prožívali těžká období a zřejmě většina zažila války, předčasnou smrt svých blízkých, většina lidí se nedovolala spravedlnosti a musela tvrdě bojovat o přežití

Oproti tomu v posledních desetiletích jsme zažili dobu, která byla naprosto unikátní a nenormální. Sice jsme kolem sebe slyšeli nářky, jak je to těžké si vybrat z tolika nabídek, jak nás ničí obezita, jak děti blbnou z pocitu nudy, jak se nedokážeme díky sociálním sítím soustředit, jak… ale fakt jsme se měli v porovnání s dobou minulou dobře. Ano, vím, že naše doba má svoje výzvy, těžkosti, bolesti, ale Pán Bůh nám daroval mír, léky tišící bolest, možnost cestovat, číst co chceme, stabilní měnu, dlouhý život a to v porovnání s dějinami není málo. Skutečně není. Mnozí ale tuto výsadu prošustrovali a nechali si nebo nechávají si protéci život mezi prsty anebo ho sobecky využívají jen pro sebe a své blízké.

Možná si teď více uvědomíme, co prožívali naši předkové a jak navzdory mnoha omezením dokázali neuvěřitelné věci. Často mnohem více než my. Zároveň je možné, že virus se zhorší a začne skutečně zabíjet, že koruna ještě více oslabí, že nepokoje v USA a některých zemích Evropy budou eskalovat, že… bude hůř. Ne, nepřeji si to. Jen mě napadá něco ve smyslu, tak to v dějinách ale většinou chodilo. Tak to je z pohledu dějin vlastně normální. A proto „vyhlížíme něco lepšího“ (Žd 13,14). Problém byl možná v tom, že mnozí z nás neměli co vyhlížet, protože se ráje dočkali na zemi. V porovnání s dobou minulou, bylo to, co jsme prožívali i prožíváme, ráj. Pokud se náš svět ještě někdy vrátí v duchu tohoto článku do nenormálu a bude klid, jako v dobách nedávných, pak kéž by Bůh dal a (nejen) křesťané by dokázali více tuto krásnou nenormalitu využít… spíše než dohnat jistá omezení, která v těchto dobách zažíváme.

17 července, 2020

Tělo, identita a nástroje slasti



Nedávno jsem vyslechl rozhovor, kde se jakýsi muž svěřoval jinému muži, že „se stydí jít do plavek“. I když mnoho let pracuji s lidmi, překvapilo mě to, protože dotyčný mohl být tak v mém věku a to jste většinou ohledně postavy za zenitem. Zároveň se mi zdá, že to drtivá většina lidí neřeší. Když vidíme tlustého nebo naopak vyhublého padesátníka, registrujeme, že máme před sebou lidskou bytost, ale nehraje to žádnou roli, když s ním konverzujeme. Tedy pokud jsme normální, což většinou jsme. Tím netvrdím, že fyzická krása a přitažlivost na mě a nás nepůsobí, jen říkám, že když někdo nesplňuje jisté estetické požadavky, nijak to nemám a většinou nemáme potřebu řešit. Problém je, že tyto věci mnohem více než druzí, řešíme my sami ve vztahu k sobě samým. Druzí nám většinou neřeknou, jsi hnusnej, ale my si to v sobě nosíme.
Nedávno na mě vyskočil jakýsi status na facebooku, kdy jedna dáma ostatní dámy vybízela k tomu, aby se přijaly, aby si uvědomily, že jsou „milované a krásné princezny“ a aby se tolik netrápily svými fyzickými nedostatky. Dodávám jen, že se jednalo o dámu v letech, nikoli o dospívající dívku. Nevím, kolik dotyčné bylo, ale vím, že absolvovala několik porodů, makala v práci deset hodin denně a chtě nechtě některých standardů krásy nedosahovala. Stejně tak její kámošky. Chce se mi k tomu dodat no a co???
Dlouho se přijímala teze, že problém se vzhledem mají především dospívající. Jenže pravda je taková, že se tím trápí i mnozí dospělí. Současný tlak na dokonalost se přenesl i do sféry vzhledu. V této souvislosti se začtěme do úryvku z knihy I. Singera Kajícník. Singer se skrze hlavního hrdinu, newyorského milionáře Josepha Safira dostává mezi ortodoxní Židy a popisuje následující: "Tady stáří neznamenalo hanbu. Tady se nikdo nechlubil svou sexuální zdatností ani tím, kolik toho dokáže vypít. Nikdo si zde nebarvil vlasy, nepředstíral, že je „o osmdesát let mladší“, a neužíval jiné banality, které můžeme slyšet od světských starců… Celý moderní život je neustálý sled závodů, kdo je nejvyšší, největší, nejsilnější, kdo se dokáže předvést v lepším světle než druzí." Kdo čtete I. Singera, možná jste někdy měli pocit, že co není „pravověrně židovské, je úpadkové“, ale přesto – zamysleme se nad jeho slovy a uvidíme, že podobné věci řešíme i my, dnes."
Mnozí z nás se nechávají ovlivnit stupidními časopisy, statusy, články a tento jed ovlivnil i naše sebepojetí. Pokud máte děti, nečekejte, že vaše případná nespokojenost se sebou samými (a to nejen s postavou) na ně nepřeskočí. Přeskočí a nemůže tomu být jinak. Změna nastane jen a pouze, pokud se změníte vy/my.
Pojďme se na fenomén těla podívat trochu podrobněji. Dočetl jsem se, že v USA jsou dva nejprodávanější druhy knih. Jsou to kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje současný přístup k tělu. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se umrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první.“ (Z. Baumann: „Úvahy o postmoderní době“)
Otázku postavy řešila už antika (ideál kalokagátie, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, tělesná krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného), soudě dle obrovské popularity třeba Sokola, na postavě a fyzické výkonnosti si zakládali naši prarodiče. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy, kult zdraví a zároveň kult rozkoše.
Když anglický filozof a biolog Herbert Spencer vyjmenovával nebezpečí ohrožující lidstvo, jmenoval mj. „tělesnou slabost, jež nebude schopna dostát požadavkům průmyslu.“ Spencer jako dítě své doby, tedy konce 19. století (doba moderny), vnímal moderní tělo především jako tělo dělníka, vojáka a u ženy jako tělo, které dokáže ustát řadu porodů a povede domácnost, kde bude třeba vynaložit mnoho fyzických sil. „Být normálním znamenalo být připravený na práci v továrně a službu v armádě – tedy být tělesně zdravý a silný. Slabé tělo je slabé proto, že nevydrží požadavky armády a továrny.“ (Bauman, Úvahy o postmoderní době) U žen pak slabé tělo bylo takové, které neustálo x porodů a k tomu nebylo schopno tvrdě fyzicky pracovat v domácnosti a k tomu navíc často i v továrně či na poli. Jenže doba se změnila. Máme se skvěle, ale s tělem nadále zápasíme.
Ještě jednou Bauman: „Postmoderní tělo oproti modernímu je především odběratelem požitků. Není výkonné kvůli službě v armádě ani práci v továrně ale proto, aby konzumovalo a stravovalo zážitky. Je nástrojem rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty. Správné plnění těchto funkcí se nazývá výkonnost (fitness). Jako jeho sémantický opak jako pojem pro nevýkonnost se vnucují slova jako ochablost, zanedbalost, apatie, lhostejnost k životním rozkoším, znechucení, otrávenost, ospalá reakce na podněty a neochota reagovat na pokušení. Výkonné je takové tělo, které je schopné vstřebávat rozkoše všeho druhu – sexuální, gastronomickém, zrakové, sluchové a další. U „výkonnosti“ nejde až tak o to, jakých výkonů je tělo schopno, ale o to, jak hluboce jsou výkony prožívány. Jde především o prožitky, které musejí být vzrušující, úchvatné, fascinující a extatické. Tělo je potom nástrojem k tomuto sbírání požitků.“
V tom, co jsem s pomocí dalších autorů popsal, se tělo stává nástrojem slasti a silným zdrojem identity. Jenže právě v tom se skrývá časovaná bomba a zdroj jednak nekonečné frustrace a zároveň i nekonečných mindráků. Ne u všech, ale u mnohých.
Asi většina z čtenářů, kteří se touto problematikou zabývala, ví, jaké je řešení. Jste-li křesťané, přijměte se jako Boží originál, který je originální díky svému tvůrci. Mona Lisa se nemusí líbit všem, ale tím, že ji namaloval Leonardo, má nevyčíslitelnou cenu. Určitě to tak je. Jenže… navzdory této osvobozující pravdě, se kterou racionálně souhlasíme, naše emoce hovoří jinak. Platí totiž, že jaký máme z něčeho pocit, je silnější než to, co si o tom či onom myslíme. (S. Sinek, Objevte své proč)
Proto bych k myšlence o Božím originálu a našem těle přidal ještě tři věci. Pokud se výše naznačenými věcmi trápíte, buďte k sobě pravdiví a přiznejte to. A přiznejte to i Pánu Bohu, byť se nejedná o vyznávání hříchů. Až když něco pojmenujeme, můžeme s tím něco dělat. Do té doby to jakoby neexistuje.
Bauman má pravdu. Naše těla se vlivem doby proměnila v nástroj požitků. Požitek se stal pro mnohé cílem a smyslem života a zápasíme s tím do jisté míry asi všichni. Jenže jedna věc je užívat dobré Boží dary, druhá pak z nich udělat cíl a smysl. Něco, co nahrazuje radost z Pána Boha.
Dávejte si veliký pozor, jak komentujete vzhled jiných lidí a to i dospělých. Může to mít devastující následky.
Když už nám to tělo bylo darováno, je fajn, když poslouchá. Někdy to neovlivníme. Dokud to ale jde, zkusme to ovlivnit. Když už nebude splňovat estetický ideál, nemusí nás otravovat. A tak s modlitbou díků na rtech můžeme do svých přeplněných kalendářů přidat pár leh sedů, kliků, příjemnou procházku nebo jak se moderně říká jogging. Odměna v podobě vyplavaných endorfinů je jistá a navíc zadarmo!

A úplně nakonec. Nepouštějme do sebe tolik jedu v podobě různých časopisů, webů a nevím čeho dalšího. Fakt to nejde být „navěky mlád“. Navíc existuje jedna výborná kniha, která nastavuje jiné standarty. Je dobře jí číst!


To se mi líbí
Okomentovat
Sdílet

15 června, 2020

Zpěv nebo chvály a Jede jede mašinka jako námět pro chválu/hudbu/zpěv...

Psát o hudbě církvi, která má v Čechách a na Slovensku tolik vynikajících hudebníků, je ode mě téměř drzost. Ale přesto pár řádků napíšu a to z pozice konzumenta, nikoli producenta hudby.
Během svojí práce v církvi jsem nahlédl do mnoha sborů a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání a pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Odpovědí je, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo. Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí více než rozum.
Zároveň okolo hudby v církvi vnímám jistý zmatek, protože vlastně ani nevím, zda v církvi „zpíváme“ nebo „chválíme“. Začtěte se do následujícího jazykového zmatení.
Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Ten druhý zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý „chvály“. Někdy si „zazpíváme“ - což většinou platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – což platí, když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit.“ Přeloženo do církevního jazyka to znamená, že se nejdříve „zpívá“ z kancionálu, když se kancionál odzpívá, konečně se začne „chválit“. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je zpěv, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.
Od jazyka ale zpět k fenoménu hudby. Hudba je jedním z klíčových faktorů, který určuje hodnoty každé generace. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností a rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl to, co jsem poslouchal v jejich věku z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů… (použiju to možná jako evangelizační nástroj a budu ho strašit, že v pekle bude navěky poslouchat Michala Davida, tak ať se snaží)
Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.
Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod a pro křesťany jeho doby zapovězených světských operních domů své doby (představte si, že příští bohoslužby budete zpívat přebásněnou píseň na námět opileckého popěvku Jede, jede mašinka…) Kalvín nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudili natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.
Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Händelovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti (nepřipomíná vám to něco???). Haleluja se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.
Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože se hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.
Dále proto, že hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupuje na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Dobře to vystihl jeden pastor, když napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“
Vidíme, že otázek je hodně a že odpovědi na ně jsou komplikované. Dovolím si na závěr pár myšlenek, které snad z textu plynou.
Hudba má moc, nepodceňuje její roli na shromáždění. Dokonce má větší moc, než si jsme ochotni připustit. Nelžeme si do kapes, že jediné o co běží, je slovo. Je nesmírně důležité, má moc, nerezignujme na něj, ale neničme ho hudbou. Právě naopak. Podtrhněme jej hudbou.
Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte. Pokud připouštíte, že mezi vás přijdou hledající, pak se vžijte do toho, když musí absolvovat padesát minut chval/zpěvu… nebylo by moudřejší to nechat na nějaký koncert modliteb a chval?
Buďme opatrní při vyjadřování se k různým hudebním stylům v církvi. Jistě je zcela legitimní o nich diskutovat, ale chce to dělat citlivě, protože jak bylo napsáno, hudba se dotýká čehosi velmi citlivého uvnitř nás. Pokud něčí oblíbený/zamilovaný styl otitulkujeme slovy primitivní, fosilní, jen dotyčného ponížíme.
V hudbě, stejně jako v mluveném slově neoddělíme formu a obsah (co zpívám a hraji od toho, jak to zpívám a produkuji). Do toho pak ještě vstupuje třetí faktor, kterému rozumíme nejméně, a tím je Boží duch… A na všech třech hodně záleží.
A poslední bod je jen otázka. V Čechách nám nějak nevznikají nové duchovní písně, stejně tak nejsou žádné výraznější worshipové kapely tak jak to vidíme třena u sousedů na Slovensku. Proč tomu tak je? To by bylo na jiný článek.

08 června, 2020

K obnovení Mariánského sloupu

Tak se část katolíků nakonec přece dočkala a má na Staroměstském náměstí opět Mariánský sloup. Na jeho adresu bylo vyřčeno snad vše. Mariánských sloupů je v Čechách mnoho, ale žádný nebudí takové vášně. Proč? Protože žádný není tak masivně spojován s protireformací a s neblahým propojením trůnu a oltáře. Ano, strhávat historické památky není správné, zároveň ne nadarmo před více než sto lety rozvášněný dav strhl sloup na „staromáku“ nikoli jinde. Protože právě tento sloup v sobě nesl symboly diskriminující protestantské kacíře a zároveň propojení Habsburků a Říma.

Škoda, že kardinál Duka nevzal vážně slova svého předchůdcem kardinála Vlka, který napsal: „Domnívám se však, že dnes není vhodná doba stavění či obnovování sloupů. Obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí není oficiální prioritou církve, spíše snaha obnovit život. Úsilí o znovupostavení sloupu nebere dosti na zřetel naši současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu druhým sloužit. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne kamenné sloupy, ale ‚živé‘ sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: žít jako Maria.“

Sloup žádné ekumenické usmíření nepřinese, ale přesně naopak. Opět některé příkopy vykopal. Naštěstí jeho obnova zdaleka nevyjadřuje pohled mnoha našich katolických přátel. Zároveň by sloup mohl být varováním, že tak jako se kdysi v našich dějinách církev resp. její vedení vzdálilo části národa díky nadbíhání mocným, stejné hrozí i dnes díky podlézání některým současným mocným. Jistěže je správné s mocnými tohoto světa komunikovat, modlit se za ně, žehnat jim, ale nikoli si s nimi jak se říká „zadat“, byť pro dobro církve.

03 června, 2020

Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.

Nedávno jsem četl dvě zajímavé myšlenky, se kterými hluboce souzním: „Žena prostě ženou je, kdežto muž se mužem musí stát. Mužnost je ošemetná a těžko postižitelná a je stvrzena pouze jinými muži.“ A druhá myšlenka je údajně africké přísloví: „Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.“ Jak velká moudrost… Snad bych jen k africkému přísloví dodal, že ono pomyslné „nadělání z chlapců mužů“ je role především otců případně dalších mužů. V dějinách se totiž nikdy nepředpokládalo, že by chlapcům byla disciplína a hodnoty vlastní, spíše se předpokládalo, že v nich tyto hodnoty nejsou a proto bylo třeba je vyučovat, vyžadovat, trénovat a zkoušet. Tuto roli přebírali jiní muži. Mužská potřeba jiných mužů je pak pevně zakódována a většinou nebývá pochopena její hloubka a význam zvláště proto, že na sebe bere tolik nezdravých podob (R. Rohr) P. Zimbardo píše, že „dopad života bez otce stejně jako nedostatek novodobých přechodových rituálů se všeobecně podceňují, zvláště pokud jde o negativní vliv na emoční vývoj chlapců a jejich emocionální dovednosti.“
Když studujeme mužské iniciační rituály, pak ty byly vždy spojeny s nějakou formou odříkání si. Zřejmě to odráželo jistý aspekt mužského vnímání světa a to ten, že přijetí mezi jiné muže, není zadarmo, že si ho musíš zasloužit. Moudrost dvanácti stupňů učí, že než může začít uzdravování, musí vám být zle a musíte být unaveni z toho, že je vám zle a že jste unaveni. Přemýšlejme nad tím chvíli… Jde o to, že každá, opakuji, KAŽDÁ velká spiritualita člověka učí, jak zacházet se svojí bolestí. Proto zřejmě iniciace mladých mužům, nebo slovy afrického přísloví „klacků“, měla za cíl je naučit neutíkat před bolestí. Nakonec totiž v životě jde o to, jak naložíme se svojí bolestí… Můžeme z ní obviňovat svoje okolí, můžeme si naivně myslet, že bolest lze odstranit, můžeme před ní utíkat a neustále si snažit zjednodušovat život, ale bolest je součástí našeho životního údělu a pokud jí nejsme schopni proměnit v něco pozitivního, pouze ji předáváme dál.
Jenže jak kdesi napsal Jung, kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato. Jsou to totiž zranění a pády, které nás pokořují a když je dobře zpracujeme, odtrhávají nás našeho falešného já. Pokud v tomto zpracovávání bolesti, do života mladého chlapce zasáhne otec nebo nějaký moudrý muž je to skutečné požehnání. Proto je tak důležité, aby v životě chlapců a mladých existoval nějaký starší parťák, který s nimi bude rád, který je bere takové, jací jsou a zároveň který jim nastavuje zrcadlo. Tohle je role mužů. Problém mnoha mužů je, že se bojí do života mladých kluků vstoupit nebo jim to možná není dáno. Cítí, že mladí muži nejsou příliš zvědaví na nějaké poučování, ale že chtějí sdílet život, což ale není úplně snadné. Pokud starší a zkušenější muži z různých důvodů nenacházejí cestu k jiným mladým mužům, které by vedli, není to dobře, ale není to nějaký hřích. Ale ke svým synům cestu hledat prostě musí.
Ještě jednou Zimbardo: „Před několika desítkami let měli chlapci nejenom otce, ale i strýce, dědečky, starší bratrance, mužské rodinné přátelé, sopečnost se skládala na rozvětvených rodinách, které bývaly přirozeným zdrojem podpory a usměrňování. Tyto funkce se nyní snaží nahradit Facebook, Twitter, hráčská fóra a další internetové stránky, bohužel s mizernými výsledky.“ Já bych ještě dodal, že to často nahrazují matky nebo ženy. Dělají to dobře, ale mužskou roli nenahradí. Jak píše Zimbardo, „pro matku je velmi těžké, či dokonce nemožné poskytnout bezpodmínečnou lásku a zároveň vystupovat v roli autority, která svého dospívajícího syna drží na uzdě.“
Jsme kulturou, která pro chlapce není z mnoha důvodů zdravá a jedním z důvodů je, že chybí muži, kteří by uměli a byli ochotni následující generaci předávat moudrost a zároveň hranice. Mnoho kluků je proto vystaveno více opečovávající mateřské, ženské lásce, ale nedostává se jim péče otcovské a mužské. Je třeba ale obojí. Něco se pokazilo…
Na druhou stranu není třeba věšet hlavy. Něco pojmenovat je výzvou něco s tím dělat. A je to nepochybně výzvou i v církvi.

26 května, 2020

O žraní, identitě a trochu i výchově


Hladový lišák viděl nádherné hrozny visící z úponků révy, ta se však pnula po velmi vysoké mříži. Snažil se na ně všemožně dosáhnout a skákal, jak nejvýše jen dokázal. Ale všechna jeho snaha byla marná, na hrozny nedosáhl. Nakonec to vzdal a s předstíraným nezájmem důstojně odcházel z vinice se slovy: „Myslel jsem, že ty hrozny už uzrály, ale teď vidím, že jsou ještě pěkně kyselé.“ (Ezop, Lišák a hrozny)

Asi není třeba vysvětlovat, že poučení této známé bajky je v reakci lišáka na jeho neschopnost dosáhnout na hrozny. Místo aby si přiznal, že není schopen vyskočit výše, uchovává si důstojnost pomocí ubohého sebeklamu. Na první čtení je to jasné, jenže když pozoruji některé dnešní trendy přístupu k lidem, pak by možná leckdo lišáka ocenil za pozitivní vnímání sebe sama. V roce 1988 přišel C. Steele, psycholog ze Stanfordovy university s tzv. teorií sebeutvrzení, na kterou později navázali jeho studenti D. Sherman a G. Cohen: „Teorie tvrdí, že nejdůležitějším cílem sebevědomí člověka je uchovat si dojem své morální a adaptivní přiměřenosti. Je-li tento obraz vlastní integrity ohrožen, reaguje člověk snahou o obnovení těchto hodnot.“ 

Lišák v bajce se nebyl schopen adaptovat na výšku hroznů a jeho reakcí byl sebeklam. Náš problém je někdy v tom, že naše postoje se podobají lišákovým, vytváříme si falešné představy o sobě samých a to nás vzdaluje od reality skutečného světa. Sociolog Zimbardo to komentuje slovy, „dáváme přednost známému před pravdivým“. K tomu napomáhá naše politicky korektní kultura, která dusí, slovy Zimbarda, jakoukoli kritickou analýzu. Tak jako se vyhýbáme pojmenovávání reality, vyhýbáme se realitě i v chápání toho, co se děje kolem nás. Zimbardo tento fenomén komentuje v souvislosti s mladu generací a s výchovou. Problém západní kultury je, že představuje často matoucí a hloupou „realitu“ plnou zkreslených ideálů.

Když jsem kdysi ležel v nemocnici se záchvatem, mimo různé kapačky mi pomohl „politicky nekorektní“ pan docent a doktor v jednom, který pronesl památnou větu: Jo pane Novák, holt nesmíte jíst jako čuně. Dá se to jistě povědět citlivěji, ale jídlo byl jeden z mých problémů, který způsobil nemoc a to i přes pravidelný sportovní tréning. Jako čuňata ale nemají jíst ani sportovci… Jíte-li, slovy pana docenta, jako čuňata, nečeká vás/nás a naše těla nic hezkého a to jak uvnitř tak i vně. Ano, zjednodušuji, ale podívat se pravdě do očí není příjemné, ale může to být osvobozující. Pro mě jsou nepříjemné, ale osvobozující každé závody. S časem okolo 43 minut na 10 km jste na dobrých závodech fakt jen pouhý průměr i padesáti čtyřech letech. Ale to bych někde v lese nezjistil. Ano, napsal jsem pár knížek, ale spisovatel skutečně nejsem. Ale to bych nezjistil, kdybych nečetl skutečné mistry. A stejné platí o stovkách jiných oblastí. Jak osvobozující… ale někdy nepříjemné, jakkoli naše FB profily mohou tvrdit cosi o naší jedinečnosti.

Stejně tak je velkou výzvou výchovy nastavovat reálné zrcadlo svým dětem/svěřencům a dokázat se pohybovat uprostřed mezi extrémy, kdy na jednom konci je něco ve smyslu „jsi nula a nulou vždycky budeš“ a na druhém pak „jsi úžasný a vždy dosáhneš, čeho chceš“. Dříve či později je musíme předhodit někdy tvrdé realitě okolo nich. Známý vývojový psycholog R. Erikson viděl identitu jako kombinaci podvědomí a způsobu, jaký se naše ego vypořádává s okolním světem. Dospívající je dle Eriksona nejdůležitějším obdobím pro upevňování identity. Píše, že jednou z hlubokých nepravd je, že vysoká sebeúcta se automaticky projevuje v podobě úspěchů ve skutečném světě. Pokud si tento pohled na svět člověk vytvoří, hledá útočistě v paralelním světě, což může být obrazovka monitoru, alkohol, drogy, v křesťanském kontextu to může být únik před realitou do církevní bubliny (čímž vůbec netvrdím, že kdo se pohybuje nebo pracuje v nebo pro církev, uniká nutně před světem).
Asi každý jednou narazí a nikoli úspěch, ale až pád a krize a především vyrovnání se s obojím má potenciál vystavět silné ego (anebo ho někdy i definitivně pohřbít). Jenže proto se bojíme překračovat své komfortní zóny a proto od nich někdy odrazujeme i své děti. Jenže od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Pro vychovatele, pedagogy, rodiče, kteří s mládeží pracují, to znamená, vystavovat mladé novým výzvám a neznámým věcem. Zároveň se nebát jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. 

Americký psycholog L. Sax napsal, že dospívání je doba, kdy mladí mají nacházet nejen své schopnosti, ale i své limity. Pokračuje slovy, že v našem světě se většina bude muset smířit s tím, že nejsme o nic zvláštnější a výjimečnější, než kdokoli jiný. Být dospělý znamená si to přiznat.  Nemyslím si, že se jedná o rezignaci na ideály, ale jen o přijetí reality. Až od ní se někam můžeme pohnout. Jinak zůstaneme v zajetí sebeklamu. Lišák v bajce měl sice vysoké ego, ale stejně bych jeho cestou jít nechtěl.

Podobných lišáků jsem v životě a v církvi pár potkal a vlastně mi strašně pomohli a pomáhají. Učil jsem se i takové lišáky mít rád. Navzdory tomu, že jim to moc neskáče a že se dokáží skvěle prezentovat… jen mě štvalo, že vysedávali v kdejakém boardu a výboru. Ale tak to asi v životě chodí a je to i naše vina, že jsme je nedokázali včas típnout. Tak alespoň pracujme se sebou a svými svěřenci. Je lepší buď dobře skákat, nebo si prostě přiznat, že… jsem jedl jak čuně a něco se sebou musím dělat.

14 května, 2020

O nebezpečí zneužití moci v církvi a náboženských skupinách

Jedná se o poznámky k přednášce o nebezpečí zneužití moci v církvi, která byla vlivem pandemie COVID-19 zrušena. Nebude se jednat o příliš povzbudivé čtení, někdy ale pohled do zrcadla může lecčemu pomoci. Jiná věc je, že v poslední době jsme často konfrontováni s realitou sexuálního zneužívání a to především z některých kruhů katolické církve, což nepochybně se zneužitím moci souvisí. Zneužití moci a duchovního vlivu se ale pochopitelně děje a hrozí nejen v katolickém prostředí.
Každá církev má stejně jako jiné skupiny jakousi hierarchii. Rozdíl je v tom, že některé sbory mají vedení (např. starší), které si dosazuje stávající pastor/kazatel/duchovní, dále pak pastory/kněze/duchovní, které dosazuje vedení církve a někdy i vedení církve, které dosazuje nadnárodní vedení té které církve/denominace. V tomto systému se nepraktikuje vedení skrze volbu, tak jak to známe v běžných demokratických systémech. Autorita nebo autority jsou dosazeny s vírou, že ti, kteří jsou v hierarchii nahoře a tedy vedou, mají dostatek moudrosti k tomu, aby na exponované posty nedosazovali své kamarády. V tomto některé protestantské církve připomínají katolické zřízení, kde pokud je mi známo, farníci nemají vliv na to, jaký na jejich faru přijde kněz, stejně tak kněží nevolí své představené, biskupy, kteří jsou dosazováni shora.
Příkladem církevního zřízení „shora“ může být následující názor: Věří se obecně, že jako byl Kristus poddán Otci a žena muži, má být člen sboru poddán pastorovi a pastor biskupovi. Systém autorit striktně odmítá rovnostářství a vidí církev jako strukturu poddanosti a odpovědnosti na principu podřízený a nadřízený. Demokracie se, na rozdíl od teokracie, odmítá jako systém založený na vzpouře proti Bohu, který vzešel z Velké francouzské revoluce. Proto se z principu nepraktikuje volba autorit prostými členy, ani autorita není zodpovědná členům církve. Samotná budoucí autorita je kooptována z pozice stávajících autorit, obvykle na základě zjevení, a také vyšší autoritě je pak zodpovědná.
Církev kde působím, je oproti výše citovanému systému postavena na systému, který kopíruje systém známý v politice jako systém brzd a protivah (check and balances), který je dobře znám od dob Charlese Louise Montesquieu. Zjednodušeně: Každé rozhodnutí jedné autority může být nějakým způsobem korigováno i zrušeno jinou autoritou. Zároveň každá klíčová autorita je demokraticky zvolená. Kazatel je součástí voleného staršovstva a má jen jeden hlas. Na sbor může být pouze zvolen, nikoli dosazen vedením církve. Staršovstvo nemůže udělat klíčové rozhodnutí bez schválení členským shromážděním. Předseda Rady CB je volen, není možné, aby ho jeho předchůdce jmenoval, stejně tak je volena celá Rada CB a ta podléhá konferenci. Důvodem těchto procesů je mj. i práce s mocí a snaha moc vybalancovat a neustále vybalancovávat.
Vidíme zde dva systémy. Asi vám doposud chyběl „ten správný biblický model“. Problém je, že zas až tak moc ohledně církevního zřízení toho v Bibli nenajdeme a i to, co v Bibli ohledně zřízení je, pro nás není stejně závazné jako např. etické pasáže. Ať je ale model církevního zřízení jakýkoli, shodneme se na tom, že k výkonu funkce je jistá dávka moci potřeba. Otázka je, jak jí nezneužít ale naopak moudře využívat. Aby nedocházelo k jejímu zneužití, pokusil jsem se ukázat na několik nebezpečí zneužití moci.
V některých náboženských skupinách a církvích panuje názor, že představený je určitým zástupcem Boha na zemi. Z toho pak plyne, že skrze něj mluví Bůh, což mu dává velikou autoritu, z které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí autority duchovního je totožné s neuposlechnutím autority Boží. K obhájení tohoto názoru lze najít i dost biblických textů, které, jsou-li vykládány mimo kontext, stávají se nebezpečnou zbraní. Z pohledu zdola je blízko k pocitu, že můj vedoucí, pastor, kněz, starší je Bohem ustavenou autoritou a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat. Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka z úst vedoucího typu, „Bůh mi o tobě řekl“, je na zaděláno na pořádný průšvih. Autoři podobných výroků totiž zapomínají na malý detail. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní. V tomto prostředí se vytváří obecný pocit, že s autoritou se prostě nediskutuje, autoritě se poddává. Netvrdím, že vedoucí nemůže být povolaný Bohem, že nemá někomu radit, zároveň musí být kontrolovatelný, jeho rozhodnutí musí podléhat jakési širší diskusi a s vedoucím se může či dokonce má diskutovat.
Druhou oblastí zneužití autority je kazatelna. Na jednu stranu jsme z mnoha stran masírování tisícero informacemi, ale stále platí, že slovo má moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit. Už jen tím, že kazatelna stojí výš než posluchači, že kazatel stojí, kdežto posluchači sedí, kazatel mluví, kdežto posluchači mlčí, může dávat určitý pocit moci a autority. To se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se kázající drží slov Písma „já se musím menšit, kdežto on musí růst“, ale dá se to i zneužít a kazatelna se může stát platformou pro vyřizování si účtů a pro posilování moci. Kolikrát v historii zazněla alegorická kázání, skrze které si kázající s někým vyřizoval účty… a kolikrát lidé odcházeli s brekem.
Třetí oblastí je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už je to, že vám někdo něco velmi osobního sdělí, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu, a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, dokonce pokud se stane „jen tak někomu“, považujeme to za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale je zneužitelná. Zvláště pokud zpovědník zpovědní tajemství vyžvaní nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat, to co zpovědník chce. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného a celé sítě vztahů, což dotyčnému dává ještě větší moc.
Čtvrtou oblastí je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev resp. jakákoli náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svojí víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravovací moc vztahů a kde zároveň vstupuji do někdy tenkého přediva vztahů. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli duchovnímu nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen. Jenže tím se mu do jisté míry zhroutí jeho svět a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Proto lidé zůstávají v sektách ale i některých podivných náboženských skupinách, byť se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci.
Páté nebezpečí je legitimizace moci Biblí. Když chcete, Biblí vysvětlíte vše. To ale nic nevypovídá o Bibli a už vůbec jí to nesnižuje. Jen se může stát, že kdo s ní vládne nikoli nejlépe, ale nejmazaněji, ten si dělá, co chce a ohýbá ji k obrazu svému. Potřebuje jako kázající dvojnásobný plat? Pak platí „starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ Nelíbí se vám, když vás nějaký člen sboru napomíná tváří v tvář? Pak platí, „stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků.“ Ohrožují vás ve sboru ženy tím, že mají jiný pohled na některé věci v Písmu než vy? Pak platí „žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností.“ Že je to bizár? Ale ne, jen cituji Písmo…
Neexistující síť, která by pomohla obětem. V některých sborech/farnostech/církvích není v případě zneužití za kým jít, nadřízení kryjí svoje svěřence, dotyční cítí pocit studu a viny, navíc jsou masírováni nesmysly, že si nelze stěžovat na svojí duchovní autoritu, zvláště pokud je kryta jinými vysoce postavenými… K tomu ještě přistupuje zmatek, co vlastně je zneužití a to nemám na mysli jen zneužití sexuální. Konce těchto obětí bývají někdy velmi smutné, téměř vždy se ocitají mimo církev.
Možná si říkáte, proč o tom píšu, proč takto odkopávám církev. Proto, že tyto věci existují a proto, že v církvi do které patřím, je možné o těchto věcech hovořit – jakkoli jsme církví nedokonalou a jakkoli jistě i mezi námi k zneužití moci došlo a dochází. Zároveň aby se věci měnili, aby docházelo k uzdravení, je třeba je pojmenovávat a řešit. Zároveň je třeba si být vědomi, že každý člověk je chybující a to včetně těch, kdo stojí v čele. Proto kolem sebe nutně potřebují druhé, kteří je mohou beze strachu korigovat, stejně tak případné oběti potřebují mít za kým jít.

25 dubna, 2020

COVID-19 a moc a nemoc médií

Jeden z velmi zajímavých fenoménů související s COVID-19, je fenomén médií. Většina z nás se o situaci zajímá, protože mnohých se situace nějak dotýká. Všichni máme společné, že více či méně čerpáme informace z médií. A někde zde začíná i problém, protože na téma COVID-19 se lze dočíst leccos a aby to bylo ještě komplikovanější, dočítáme se protichůdné názory vyslovené i z úst lidí, kteří jsou ve svých oborech ověnčeni tituly zprava i zleva – a to nepíšu nijak pejorativně. Zároveň vidíme, jak obrovskou moc mají média.
V tomto článku se ale chci zabývat určitou rozporuplností zpráv, která se k nám dostávají. Stále se vede diskuse, zda roušky vůbec mají smysl. V některých zemích je jejich nošení povinné, někde jen doporučené. Oba dva názory jsou podloženy vědeckými studiemi a obhajují je odborníci. Slyšíme zcela opačné názory na tzv. promořování. Pohybujeme se od názoru, že promoření je velmi nebezpečné, až po názor, že je to legitimní způsob jak se viru zbavit. Opět jsou na obou pólech renomovaní odborníci i výzkumy. Někteří lidé mají hrůzu jít do nemocnice (což se mi náramně hodilo, když jsem bez objednání mohl jít k zubaři, který teď nemá pacienty), protože vidí apokalyptické fotky z některých nemocnic především ve světě, jiní jsou v pohodě, protože se dočetli, že nemocnice jsou dezinfikované.
Všimněte si, že ve zprávách se někdy opakuje zavádějící slovní spojení „že se zdá“. Např. jsem se dočetl, že „se zdá“, že COVID-19 více zabíjí britské zdravotníky, kteří jsou z etnických menšin. Jenže „zdá se“ není žádný relevantní údaj, je to zdání. Možná se zítra zjistí něco úplně jiného, a jak bude reagovat autor článku? Asi tak, že se mu to jen zdálo… Podobných „asi“, „možná“, „zdá se“, se vyrojilo velmi mnoho.
Navíc článek je nadepsaný, že „pandemie kosí britské zdravotníky“. Slovo kosí je velmi expresivní a v souvislost se smrtí se používá třeba ve válce, kde „kulomety kosí pěšáky“. Zde zemřelo 111 zdravotníků a pečovatelů. Ano, je to hrozné číslo, každého zmarněného života je škoda, ale ze všech mrtvých v Anglii je to 0,7 procenta. Jenže srovnejte si titulek „ze všech mrtvých v Anglii je 0,7 zdravotníků a pečovatelů což je vysoké číslo“ s titulkem „pandemie kosí… atd.“ Ještě jednou – absolutně nesnižuji nasazení a oběti zdravotníků, komentuji jen a pouze titulek článku.
Jiná věc je, že jakkoli jsou počty umírajících vysoké a jakkoli je stav vážný, ví se, že výrazně více COVID-19 ohrožuje určité skupiny obyvatel a ty je třeba chránit především. A že na rozdíl od moru, španělské chřipky a dalších nemocí nekosí milióny a nekosí všechny. Jenže místo toho čteme často paušální sdělení o tisících mrtvých doprovázené náležitou obrazovou přílohou (např. kopání masových hrobů v New Yorku), která vyvolávají v lidech pocit hrůzy. Když před pár týdny zemřeli v naší zemi první lidé, pak média informovala, o koho šlo a vždy se jednalo o člověka, který již byl těžce nemocný. Tím nechci tvrdit, že jejich život měl menší cenu, ani to, že později nezemřeli lidé relativně zdraví (statistiky neznám), ale pokud COVID-19 usmrtil někoho s mnohačetným melanomem kombinovaným s dýchacími obtížemi, pak by tento člověk zemřel i na jinou infekci.
Další „nakládačka“ jsou obrazové dokumenty typu „jak vypadají plíce člověka, který prodělal COVID-19.“ Jednak při vší úctě, co my jako laici víme o RTG snímcích, dále tento snímek nemá žádnou vypovídací schopnost, protože jiní lidé mají průběh jiný, lehčí. Přečtete si komentář v článku „3D model lidských plic ukazuje, jak rychle koronavirus ničí plíce“. Čteme: „Na rozdíl od běžného zápalu plic, který vždy postihuje pouze malou oblast dýchacího orgánu, je možné v případě napadení virem pozorovat rychle se šířící rozsáhlé poškození obou plicních laloků, které v průběhu pouhých čtyřiceti osmi hodin může v napadeném organismu zasáhnout kompletně celé plíce a de facto tak rozložit dýchací cesty pacienta, což vede k neodvratné smrti. Kromě plic pak tímto způsobem virus působí také na tkáň jiných vnitřních orgánů, jako je srdce nebo slezina.“
Na první čtení to vypadá, že koronavirus je rozsudkem smrti… jenže v článku je „drobná věc“. Autor píše, že virus „může“ nikoli musí. Jako člověk postižený revmatoidní artritidou jsem nějaký čas četl, co tato nemoc „může“ a je to velmi nepříjemné čtení. Ale díky Bohu, kvalitním doktorům, medicíně a asi i životnímu stylu RA není ortel a v mnoha případech (třeba i u mne) „nemusí“, jen „může“ ublížit, není to, stejně jako COVID-19 ortel. Proto jsem články o své nemoci číst přestal, protože bych skončil v Bohnicích.
Dalším problémem při informacích o COVID-19 je klišé „poslední vědecké výzkumy zjistily“. Solidní vědecký výzkum prochází tzv. falzifikací, ověřováním, zkouškami a to, že je něco „dokázáno posledním výzkumem“, nic moc nemusí znamenat a většinou ani neznamená.
Z uvedeného vidíme, že do velké míry platí starý mediální zákon „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Lidé jsou vyděšení a místo aby se odtrhli od zdrojů špatných zpráv, ještě více je hltají v naději, že… si přečtou něco nadějného. Jenže většina médií nemá ambici dávat naději, a to je třeba si uvědomit.
Tímto nechci srážet média jako taková, vážím si práce mnoha novinářů a žurnalistů a jsem vděčný za některá média v naší zemi. Jen jsem chtěl ukázat na některé komunikační nepřesnosti a někdy i fauly.
Nechci situaci bagatelizovat, vím, že v mnoha zemích je vážnější než u nás, zároveň ale je třeba někdy některé informace číst obezřetně. Možná v této situaci platí nebát se spolehnout i na svůj úsudek, velmi vážit, jaké zprávy posílat dál, nešířit hysterii a učit se disciplíně vděčnosti. Stále se totiž máme moc dobře… třeba jen proto, že i když ekonomika padá, stále má kam padat a i když virus řádí, nezabíjí po miliónech. A to není málo. Pro mě jako křesťana z toho plyne i jistá otázka, co mám a mohu pro Pána a jeho království i v těchto časech konat.

03 dubna, 2020

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty vedoucí od soboty k Velkému Pátku.


            V posledních dnech a týdnech jsme možná díky překotný změnám i obavám někdy zapomínali, že se blíží Velikonoce. Pokusme se během posledního velikonočního týdne napřít svojí mysl k našemu Pánu a k velikonoční zvěsti. K tomu nám mohou být pomocí i následující zastavení.

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže je známé především díky hudebnímu zpracování rakouského skladatele J. Haydna, který toto dílo původně vytvořil pro orchestr, doprovázející Velkopáteční bohoslužby, později napsal na toto téma i oratorium.

V Bibli bychom tato slova či krátké věty nenašli na jednom místě, jedná se o mozaiku poskládanou z evangelií zachycujících Ježíšovu smrt. Uvedené texty nás mohou během Velikonočního týdne vést k meditaci nad Ježíšovým utrpením a zároveň k reflexi našich životů ve světle Velikonočního poselství.

Budete-li si k meditaci na Kristovými slovy a texty pouštět i Haydnovu hudbu, doporučuji např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=tnNjsAGkgN0 oratorium pak zde: https://www.youtube.com/watch?v=-cPchmU-pB4

Sobota

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

          V krutých bolestech se Ježíš nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Ježíš žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tato slova. Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo, tedy církev či sbor.

Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru. Zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do velikonočního týdne a zároveň s prosbou, abychom dokázali odpustit. 

Ke čtení: Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16

K meditaci: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“

Palmová neděle

Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První: Pravím tobě. Jakoby nám náš Pán říkal, neřeš, jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Někdy rádi poukazujeme na problémy druhých a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na vaší, tvojí cestě následování.

Druhé: Ještě dnes. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme, a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí: Budeš se mnou v ráji. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém. Tam, kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s Ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U Něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.

Ke čtení:  Řím 8, 31 – 39

K meditaci:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?

Pondělí 

Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.

Třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista. Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35: „I tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Dokonale to vystihl K. Čapek v knize Matka: „Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy (myslí se synové). Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy – Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!“

Důležitý rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V textu jsou hned dvě ukazovací zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby se zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě jeden, poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje v životě i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…

Ke čtení:  Jan 18

K meditaci

Jak moc mě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?

Úterý

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných.“ Naštěstí pro nás, to Bůh z lásky k nám přehnal, když obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka, jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků. Konkrétně pocit opuštěnosti Bohem (mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Prožili Boží mlčení, které ale též patří ke zkušenostem víry.

Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů, tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.

Ke čtení: Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8

K meditaci:

Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)


Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?

Neodděluje tě něco od tvého nebeského Otce?

Středa

Žízním


Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená proto Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek, která někdy vypadá přízemně, pro něj nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.

Ke čtení:  Mk 15, Jan 19

K meditaci:

Po čem nejvíce žízníš?
Čeho se nejvíce obáváš?
Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?
Kde jsi nejzranitelnější?

Čtvrtek

Je dokonáno

Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo Mu teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil, tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života.

Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem a dokončil, co ode mne Pán chtěl.

Ke čtení: Jan 20, Sk 20, 24

K meditaci: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.


Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Není tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?

Velký Pátek

Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.

Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá a v těchto dnech víc než kdokoli jindy. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se my bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce, a to jak v životě, tak ve smrti, k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!

Zároveň ale platí, že kdo uvěřil, již ve svém časném životě přešel ze smrti do života, že již v tomto časném životě můžeme skrze Krista prožívat doteky věčnosti v podobě jeho lásky a dobroty. 

Ke čtení: Žalm 23

K meditaci: Být zasažen milostí neznamená, že se nám jednoduše daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami, a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. Morální pokrok může být ovocem milosti, není to však milost sama. Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat Tím, kdo je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší, než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění. (P. Tillich)

Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co ti brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého Syna, abychom mohli spolu s Ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.




27 března, 2020

Vedoucí, církev a křesťanstvo žvanící vs. konající



Jedna z věcí, která mě na současné pandemii fascinuje, je obrovský potenciál mnoha našich lidí, který se projevil a projevuje mnoha iniciativami, které jsou organizovány „zdola“, bez iniciativy politiků, zároveň některými z nich tolik uráženou občanskou společností. Navzdory zadržování testů na začátku krize, několikadennímu odkládání svolání ústředního krizového štábu, lživým výrokům typu „není pravda, že zdravotníci nemají pomůcky. Mají je… Všude respirátory dostali, kdo říká opak, lže“, fatálnímu nedostatku ochranných prostředků pro IZS, tisíce lidí nepropadlo pocitu nesmyslnosti, ani se neuzavřelo doma, ale začali r
ychle organizovat akce na výrobu tisíců roušek, mnozí věnovali látky, rozváželi materiál, na webu existují platformy na podporu potřebných atd. O nasazení mnoha lidí záchranného systému již bylo napsáno hodně a nelze než souhlasit. Prostě je úžasné vidět, k čemu je schopna se část společnosti vzepnout. Jiná věc je, že zřejmě jsme stále ještě na začátku (jakkoli bych se rád mýlil) a uvidí se, co s námi provede, když se krize bude natahovat a jak bude naše společnost resistentní proti různým populistům a stejně tak proti nejrůznějším fake-news, které se budou snažit rozvrátit západní stále ještě demokratickou, byť jistě kulhající, civilizaci. Přiznám se, že toho se bojím stejně jako pandemie.  


Matně si vzpomínám, jak mi moje prateta povídala, že jí její tatínek povídal jí o španělské chřipce. Jako malý kluk jsem její vyprávění zaznamenal pouze jako informaci na úrovni, že někdo měl angínu. Teď bych se jí ptal na mnoho věcí. Jde o to, že pandemie k dějinám lidstva patří. Hodně se připomíná španělská chřipka, která přišla krátce po první světové válce a usmrtila více lidí než vojáků v zákopech, ale v dějinách probíhaly i další epidemie, jako např. mor, které měly na svědomí děsivé počty mrtvých. Jakkoli je současná pandemie hrozná a absolutně ji nechci bagatelizovat, stále je ve srovnání s tím, co zažilo lidstvo kdysi, přijatelná. Zároveň ale oproti dobám minulým jsme sice na jednu stranu civilizací v mnoha směrech vyspělou, na stranu druhou křehkou a to více, než si připouštíme. Jsme totiž zcela závislí na elektřině, výpočetní technice, dodávce potravin, mnoho lidí pracuje ve službách, velká část populace je nahuštěna ve městech, díky technologiím je naše mysl vystavována mnoha zprávám, které působí strach, který má schopnost z lidí dělat snadno manipulovatelnou masu. Proto hrozí nebezpečí nejen z hlediska šíření nemoci, ale i následného kolapsu sociálních struktur velké. Doposud jsme toto věděli teoreticky nebo z katastrofických filmů, nyní se to bytostně týká i nás. 


Právě v těchto dobách snad ještě více než kdy jindy jsou potřeba moudří vedoucí a to na mnoha stupních vedení, kteří dokáží svým slovem, odvahou a příkladem vnášet mezi lidi pokoj, zdravé sebevědomí, jiný úhel pohledu než budou přinášet různí manipulátoři, vedoucí, kteří se dokáží obětovat a překračovat pomyslnou komfortní zónu. Pokud hovořím z křesťanského úhlu pohledu, pak mám na mysli lidi, kteří přináší určitý prorocký pohled do stávajícího dění a to ve smyslu jak pronikavého vhledu do současného dění, tak i pohledu na Ježíše a na evangelium, jako radostné zvěsti o naději. 


Zde bych rád připomněl slova současného papeže, která jsou směrována církvi. Píše o církvi jako o polní nemocnici a o tom, že mu je milejší křesťanství zraněné, ztroskotané, těch, kteří hledají, zkoušejí, tvoří, kteří hledají Boha a pravdu a v těchto zápasech nacházejí jejich životy své naplnění.

Všechny církve v naší zemi se zavřely a s tím se přerušila i jistá fixace na různé akce, nedělní bohoslužby, na různá setkávání se a konference. Někdy jsem slýchával povzdech, že jsme „přeakcovaní“, nyní tedy máme možnost si odpočinout. Možná se ukáže, že některé vlastně byly zbytečné. Zároveň nás současná situace staví před otázku, kdo nebo co je vlastně základem církve. Jistě že Kristus, ale já se ptám, jak je to ve skutečnosti… Až se vrátí život do normálu nebo do částečného normálu a začne možnost se setkávat, možná budou přicházet lidé, se kterými koronakrize zatřásla a to jak existencionálně tak existenčně. Právě pro tyto hledající se může církev stát prostorem, kde nejen zaslechnou, ale i uvidí evangelium. Nebudu klást omšelou otázku, „zda je na tuto situaci církev připravena“, protože na většinu situací se lze těžko připravit. Spíše se chci ptát sebe, zda jsem nejen připraven, ale i ochoten odpovědi přinášet a to slovem i skutkem. 


Od jisté doby mě totiž přestali zajímat žvanilové, kteří snad leccos vědí, ale nekonají a to i proto, že jsem sám již něco vyslechl a přečetl. O to více mě ale přitahují ti, o kterých jsem psal na začátku článku, kteří konají, zkoušejí a to snad i proto, že jsem toho ještě mnoho nevykonal a potřebuji především vidět, abych se inspiroval a zkoušel.


Začínal jsem obdivem k mnoha lidem, kteří se navzdory nepříznivým podmínkám vzepnuli, nevzdali a v rámci toho, co umí, přináší naději. Pokud se tito lidé najdou i v církvi, nemám o ni strach. Dobrá zpráva je, že máme co přinášet. Pokud se v církvi nenajdou, pak pro společnost církev nemá význam.


12 března, 2020

COVID – 19 a doba, kdy přestalo platit „u nás nikoli“

Doposud jsme se na světové dění dívali z Čech jako na něco, co se nás vlastně až tak moc netýká. V mnohých zemích zakusili teroristické útoky, u nás nikoli. V mnoha zemích došlo k obrovským přírodním katastrofám s následnými ztrátami na životech, u nás nikoli. V mnoha zemích se musí vyrovnávat s přívalem migrantů, u nás nikoli. V mnoha zemích se musí vyrovnávat s militantním islámem, u nás nikoli. V mnoha zemích řeší masovou nezaměstnanost, u nás nikoli. Netvrdím, že v naší zemi nemáme problémy, že si naše země neprošla těžšími obdobími (např. povodně), ale oproti desítkám jiných zemí a desítkám miliónů lidí v těchto zemích donedávna platilo ono „u nás nikoli“.


Uvědomil jsem si to nejen nyní, ale i před pár dny, když jsem na Pražském hradě procházel šaškárnou v podobě ochranných rámů, které mají údajně chránit před teroristy. Kdybychom se skutečně báli teroristů, pak by ochranné rámy byly i na jiných, mnohem exponovanějších místech a vedle nich stáli vojáci se samopaly. Jenže ochranné rámy jsou jen na Hradě a stojí u nich policisté, nikoli po zuby ozbrojení vojáci, protože Česko je bezpečná země a ochranné rámy jsou jen hradní pomstou za akci skupiny Ztohoven. Doposud totiž platilo „u nás nikoli“ a to nyní skončilo.


Mnohým se zdá nemyslitelné, že současná medicína není schopna rychle vyvinout vakcínu, která by nebezpečný virus zničila. Skutečně není nebo alespoň není schopna dostatečně rychle. Prostě nejsme páni světa, nejsme bohové, nemáme to v rukou a dokonce jsme někdy křehčí a zranitelnější, než si jsme schopni a ochotni připustit.


A právě pocit, že něco nemáme pevně v rukou, nesnášíme. Přece existují léky, očkování, pojištění, vitamíny, skoro na každém rohu je v Česku lékárna, máme statistiku a její schopnost předvídat! Takže co divného se to vlastně děje! Na to fakt nejsme zvyklý!!!


Jako křesťané důvěřujeme Pánu Bohu, utěšujeme se slovy Žalmu 91, že k našemu prahu se zhouba nepřiblíží, jenže ono se to čte jinak v zemi, kde doposud platilo „u nás nikoli“ a v zemi, kde to neplatí. Ano, je psáno, že se „nemusíme bát nočního děsu, ani nákazy, jež šíří zhoubu za poledne“, ale COVID – 19 ani jiné pohromy se křesťanům nevyhýbají.


Nikdo z nás neví, jak se virus bude vyvíjet. Jisté ale je, že nastalá situace se nějak bude dotýkat úplně všech. Když jsem zmiňoval Žalm 91, pak v zemích, kde platí „u nás nikoli“, je pokušení nejen tento Žalm interpretovat tak, že pokud věříš, vše skončí happy-endem, tedy tak jak si to my představujeme a chceme. Možná ale pisatel ukazuje ještě na jinou perspektivu. Ona perspektiva je „budu s tebou“ (Ž 91, 15), ať se stane cokoli.


Ano, nemáme to v rukou, dokonce ani v roce 2020 obklopeni technikou, o jaké se předchozím generacím ani nesnilo. Možná je to dobře. Nutí nás to k pokoře a závislosti na Pánu Bohu, k zápasu, abychom uprostřed vědomí, že to nemáme pevně v rukou, zůstávali s Ním.

A na závěr jedna rada. Nezačínejme den čtením zpráv, ale modlitbou a četbou jiných zpráv. Však víte jakých… Pomůže nám to nejen nalézat pokoj, ale i nezblbnout. Nezblbnout z toho, že už více neplatí „u nás nikoli“.