14 února, 2020

Zavedené sbory – úskalí a přednosti


Pro některé zní slovní spojení „zavedený sbor“ nebo „tradiční sbor“ skoro jako nadávka. Jenže jak to tak bývá, problém je poněkud složitější. Sbory s dlouhou tradicí mají svoje slabé, ale i silné stránky. Pokusil jsem se vytipovat pět nebezpečí a šest předostí s tím, že nic nemusí platit absolutně. 


Možná nebezpečí


Síla kultury

Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale

  • co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti
  • co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších
  • co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací
  • co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují
  • co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných

Antropolog C. Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které předává svým dětem. Jedná se o jakýsi kolektivní software společnosti.

V našem přemýšlení je důležité každá církev ale i každý sbor má svoji kulturu. Tady jistý nepsaný způsob komunikace, zvyků, sdílené historie, někdy i zasedacího pořádku, vztahu ke kazateli, vedení, výkladu Písma atd. Čím je sbor starší ale i zavedenější, tím je jeho kultura silnější ale i neprostupnější, což si ale nejvíce uvědomují ti, kdo jsou mimo systém. Pak je velmi těžké, se mezi ty, kdo jsou uvnitř, dostat, byť ti se mohou i snažit, aby takto nepůsobili a vytvářeli otevřené společenství. Problém dostat se dovnitř totiž není v nepřátelském nastavení členů, ale v síti významů, kterým nově příchozí nerozumí. 


Síla zvyku

Zvyk je železná košile a argument, že se něco dělalo vždy, je silnější, než si myslíme. Navíc opakování nám dává pocit jistoty a předvídatelnosti. Pokud by každou neděli začínalo shromáždění jinak, asi by nás to časem unavilo. Stejně potřebujeme i určité rituály, které se opakují a které nám dávají pocit jistoty a sounáležitosti. Některé věci děláme prostě proto, že se tak v našem sboru dělali vždy a toto je logicky sinější na sborech zavedených. Toto je v pořádku do chvíle, kdy je třeba něco změnit. Najednou se ukazuje, že posun klavíru, kazatelny, změna lavic „které dělal můj praděda“, za pohodlnější židle, změna nápisu na čelní stěně, je problém a to dokonce takový, že někdy hrozí, že se rozdělí sbor. Důvodem nejistoty je zvyk dávající jistotu, zároveň tyto zvyky nás mohou zcela paralyzovat do stavu, kdy se nehneme dál a kdy to, aby to vyhovovalo lide uvnitř, je nejdůležitější hodnota. Bylo by ale hloupé se této realitě smát, protože se jedná o určité sociologické zákony, které se vztahují i na církev.  


Síla zklamání

Většina sborů a ještě více starých sborů má ve své historii zklamání z různých sporů, nedorozumění, tragédií atd. Není možné, abychom se tomu vyhnuli. Někdy je to naše vina, někdy nikoli. Když jsem vizitoval sbory, pak skoro každý má nějaký takovýto příběh. Příběh vykradené modlitebny, rozvodů, utonutí dítěte sboru, sexuálních selhání, zpronevěry peněz, teologických úletů atd. Toto někdy vede k cynismu anebo ke strachu před novými věcmi, protože „to už jsme tady zkoušeli a nešlo to.“ A opravdu to tehdy nešlo… jenže nelze proto usuzovat, že to nepůjde nikdy. Pokud jste ale v zavedeném sboru, není možné, aby vás neminula zklamání, ale ta vás nemají limitovat, abyste nesklouzli do mentality strachu. 


Síla gravitace

Asi každý sbor když vznikal, hodně mluvil o evangelizaci a otevřenosti vůči světu. Asi si nikdy neříkal, jsme tu proto, abychom pustili žilou jiným sborům v okolí (přeloženo – abychom lákali křesťany z jiných církví k nám). Novým lidem se přizpůsoboval provoz, kázání, akce jenže toto velmi často postupně vyšumí a sbor se začne zakřivovat do sebe. Hlavní otázkou už není co lidé venku, ale co my? Líbí se to nám? Uspokojuje to nás? Cítíme se tu spokojení? Máme dobré prostředí pro naše děti? Užijeme si naší sborovou dovolenou? Platíme účty za naše akce? Toto všechno jsou legitimní otázky, pokud se ale neztratí další otázky, které se ptají, a co ti, kteří stojí vně? Najednou se totiž snadno stane, že kazatel zjišťuje, že prostě nemá čas na duchovní doprovázení ani na evangelizaci, protože musí naplňovat očekávání sborovníků. Organizuje sborové dny, skupinky, káže, vyučuje, jenže sytí syté… Jinými slovy sbor se postupně zakřivuje do sebe a co je smutné, je, že mu to nevadí. K tomu přirozeně směřují všechny sbor, zároveň s tímto musí vědomě bojovat, jinak této gravitaci neodolají. 


Síla tradice 


Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd. Jenže to je zjednodušující pohled. Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě), ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.

Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, jen dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – jen dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou časem ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si naopak význam opět připomenout. Nebezpečí zavedených sborů je, že z tradice udělají cíl, že tradice povýší nad Písmo. 



Možné přednosti


Silné a hluboké kořeny

Kořeny dávají stabilitu, vláhu, živiny… tradiční sbor má kořeny v podobě nashromážděné moudrosti, generací, tradice, zkušeností atd. Toto vše může být skvělé, pokud je to používáno správně. Strom s velkými a hlubokými kořeny sice nepřesadíte, ale ani ho jen tak nevykořeníte. Takový strom - sbor se nenechá vyvést z míry jen tak nějakým poryvem větru nebo i falešného učení. Toto nejvíce oceníme, až když se nás něco takového dotkne. 


Stabilita

Stabilita souvisí s předchozím bodem. Zavedený sbor jen tak nevychýlí jakýsi nadšenec, nebo „duchovní kutil“, který tzv. dostal „slovo od Pána“, který něco přečetl s tím, že „nyní bude vše jinak“. Většinou jsou na stabilních sborech i stabilní jedinci, kteří již leccos vyslechli, zažili a dokáží leccos posoudit. Pokud stabilita nebrání novým věcem, je vítaná a potřebná. Dává pocit předvídatelnosti, jistoty a je dobrou platformou pro smysluplné a nové kroky. Nesmí se stát cílem, ale východiskem k případným novým krokům. Navíc ani nemůžeme jít dál, pokud se potácíme. 


Řád

Bůh je Bohem řádu, nikoli chaosu. Kde je chaos, tam jsou problémy, nejistota, úzkost. Platí úsloví, chraň řád, a řád ochrání tebe. Toto je pravda nejen v životě, ale i ve sboru. Když vzniká sbor, je na začátku jistá míra chaosu. Stejně jako když se něco nového učíme. Proto potřebujeme řád, ale ten je východiskem k další cestě a to je tvořivost, nové projekty a výzvy. Skvělé, když se toto děje i ve sboru. Řád znamená i to, že některé oblasti služby šlapou, jak mají, není třeba se o nich stále dokola bavit. Jenž toto je východisko, základ, předpoklad k dalším krokům. 


Silné zdroje

Někdy mají tradiční a zavedené sbory skvělé zdroje, o kterých se novým sborům, může tak akorát zdát. Mám na mysli zázemí v podobě budovy, lidé ze zkušenostmi, rodiny z věřícího prostředí s dobrými návyky, všechny nebo většina generací, často i finance, dobré tradice, stabilita, diakonické smýšlení, pohostinnost, vztah k celé denominaci. Netvrdím, že nové sbory toto nemají, ani že tradiční sbory toto mají automaticky, ale často něco z popsaného mají a pokud to moudře využívají, je to skvělé. 


Moudrost 

Některé věci nezískáte jinak, než věkem. Moudrost se získává životem, který je reflektován Pánem Bohem. Jako mladý mohu mít dynamiku, sílu, znalosti, vzdělání, ale moudrost je ještě něco jiného. A právě nahromaděná moudrost má předpoklady být na zavedených sborech. Někdy je to moudrost stáří, kdy se jedná o lidi, o kterých je v Písmu napsáno, že i v šedinách ponesou ovoce. Už si nepotřebují nic dokazovat, nepotřebují se štvát, ví, kdo jsou, a kdo nejsou a zároveň mají svobodu žehnat dalším generacím, nevidět v mladých ohrožení, ale požehnání. 



Závěr

Je škoda, že tradiční a zavedené sbory někdy nedokáží ze svých předností, které jsem uvedl ve druhé polovině tohoto článku, vytěžit víc a že je příliš ohrožují nebezpečí, která jsem popsal. Dobrá zpráva je, že tomu tak není vždy.


31 ledna, 2020

Staršovstvo a kazatel = ???


V následujících týdnech  měsících mám na několika místech hovořit o „staršovstvu“. Protože moje blogy nečtou je lidé z CB, pak přeloženo do češtiny, staršovstvo rovná se vedení sboru.

Začnu dvěma zkušenostmi. Před rokem mi vyšla knížka „Nebezpečné povolání“ určená mj. i starším, aby alespoň trochu pochopili některé zápasy, které kazatelé vedou. V úvodním věnování je napsáno, že kniha je jakousi omluvou dvěma kazatelům, kteří seděli ve staršovstvu, když jsem tam byl já jako jeden ze starších. Nemyslím si, že bych je nějak dusil, ale někdy mi bylo vše jasné, na vše jsem měl názor, zdálo se mi, že dotyční kazatelé nedělají, co mají, až jsem se nakonec ocitl v jejich pozici a leccos mi došlo. Navíc někdy nyní jednám jako oni.


Druhá zkušenost. Před x lety probíhaly volby do staršovstva nejmenovaného sboru a na kandidátce se ocitl člověk, který měl jen málo zkušeností a z jistých důvodů, které jsem znal jen já, měl na působení ve staršovstvu ještě čas. Asi dva měsíce před volbou dvakrát za sebou moderoval bohoslužby. Mluvení mu šlo dobře, dokázal okouzlit a to se projevilo i při volbě. Nakonec neprošel, ale jen o jeden hlas. Dotyčný, který byl o hlas před ním, byl dříč, modlitebník, jen ho nebylo vidět a málem nebyl zvolen.


Oba příběhy ukazují, jak citlivá je otázka vedení sboru. Jak snadno se do staršovstva může dostat člověk, který škodí nebo který velmi znesnadňuje rozhodovací procesy a zároveň jak snadno se dá narušit chemie mezi kazatelem a staršími. Někdy je na vině staršovstvo, někdy kazatel…

Sám jsem slyšel výpovědi o tom, jak se po setkání staršovstva kazatel vracel doslova s brekem, ale stejné jsem slyšel i od starších, kdy kazatel dal dotyčným takovou sodu, že se z toho sbírali několik dní.  Nedávno jsem četl rozhovor s dnes již bývalým kazatelem, který z odstupu několika let hodnotil svoje mnohaleté působení v kazatelské roli slovy, že pociťoval velikou zodpovědnost a zároveň jen malé pravomoci. Měl pravdu…


Pochopitelně je mnoho staršovstev, kde je skvělá chemie a starší s kazatelem tvoří nejen pracovní tým, ale i přátelský kolektiv, ale někde tomu tak není a kazatel se staršími tvoří pouze pracovní tým. V nejhorším případě pak kazatel a starší zastupují různé sborové frakce, připomínají spíše parlament a to je hodně zlé. V některých systémech si kazatel starší vybírá sám, někde dochází volbě. Asi nemusím psát výhody a slabiny jak jednoho, tak druhého systému.

V následujících řádcích se pokusím popsat pár oblastí, které jsem vypozoroval během svého působení v mezicírkevní službě. Jak moc se to týká mých zkušeností z pochopitelných důvodů, psát nechci (15 let starší, 10 let kazatel). Něco ano, něco nikoli.
  

Stále více vnímám, že vedení sboru je především duchovním bojem. Vím, že někteří jsou na toto slovo alergičtí, ale nenapadá mě nic lepšího. S tím souvisí to, že starší (a pochopitelně kazatel), který se nemodlí za sbor, za staršovstvo do tohoto grémia prostě nepatří. Vím, že se má plánovat, že se má vyhodnocovat, že existuje mnoho dobré literatury týkající se vedení, ale pokud je vedení sboru odkázáno především na tyto zdroje, pak se ptám, proč by ve staršovstvu měli sedět znovuzrození lidé? Je to stejný princip jako s hudbou v církvi. Proč by měli vést chvály a zpěv v církvi věřící lidé, když nástroje, noty a akordy jsou stejné? Protože jak ve vedení církve, tak v hudbě nebo chcete-li chválách, jde ještě o něco víc, než o rozhodovací procesy nebo akordy. Viděl jsem ve staršovstvu lidi, kteří úspěšně vedli firmy, ale sbor je přece jen ještě něco jiného než firma a některé věci jsou jinak.

Pokud se ve vašem společenství starší volí a jste kazatel, pak ne vždy budete mít okolo sebe své nejbližší spolupracovníky ve smyslu vztahů. Tedy na jednu stranu je staršovstvo tým blízkých spolupracovníků, na stranu druhou tomu tak nemusí být po lidské stránce. Z pozice kazatele to není vždy příjemná realita, ale musí se s tím učit žít. Pokud jde jen o jinou chemii nebo nastavení, není to tak vážné, horší je, když to proskakuje do osobních vztahů nebo jistých animozit. Jiná věc je, zda je správné kandidovat do staršovstva, když máte z různých důvodů s kazatelem problém. Jistě ve staršovstvu nemá být jen parta kazatelových přikyvovačů, ale máme-li na sebe alergii, nikam se nepohneme. Právě zde vidíme tenký předěl mezi tím, že jsme pracovní tým, zároveň se dostáváme do tenkého přediva vztahů. Zde lze namítnout, že podobné je to na každém pracovišti. To jistě ano, ale nebývá zvykem, že jen jeden v týmu je na plný úvazek a ostatní nikoli.


Jedna z naprosto klíčových oblastí je oblast důvěry. Jakmile kazatel ztrácí důvěru ke starším, celkem logicky se stahuje do své ulity, z pochopitelných důvodů se odmítá otevírat a někdy se dostává do určité duchovní schizofrenie, kdy hlubší pastorační a vztahové oblasti sboru řeší s lidmi mimo staršovstvo, stejně pak postupuje u rozhodnutí týkajících se klíčových rozhodnutí. Je součástí staršovstva, ale vlastně vnitřně není. Jenže důvěru ke kazateli může ztratit i staršovstvo nebo jeho část a v té chvíli se jen velmi těžko něco prosazuje. Zde stojí za poznámku, že důvěra se ztrácí rychle a dlouho se buduje a dlouhodobě je popisovaný stav neudržitelný.


Je skvělé, když ve staršovstvu funguje otevřená komunikace. Nutno dodat, že ta funguje vždy, pokud nejde o nic zásadního. Jenže až na složitých kauzách, kde se neshodneme, se ukazuje, jak moc jsme jednak skutečně jednotní a jak dokážeme být otevření. Může se jednat o věroučné oblasti, o oblast hudby, o oblasti týkající se napomínání, o věci okolo některých rodinných kauz či rodinných klanů, velmi citlivé bývají otázky okolo financí, etické oblasti atd. Toto vše a mnohé další jsou „nášlapné miny“, na kterých může velmi rychle komunikace uváznout a na dlouhou dobu růžové vztahy zamrznout. Zde je strašně důležité, aby dotyční dokázali překročit svoje ega, což se ne vždy daří.

Kazatelé obyčejně mívají omezenou dobu působení na sboru. Stejný princip by měl platit i pro starší. Po určité době se totiž z přebývání ve staršovstvu stejně jako z jiných funkcích jak v církvi, tak v para-církevních organizacích a asi ve všech organizacích stane diagnóza. Nedá se to nařídit, je to na soudnosti toho kterého člověka, ale po určité době platí „bič a pryč.“ Jsou jistě výjimky, někde není možné nikoho jiného sehnat, ale pokud nenastane mimořádná situace nebo pokud dotyčný starší nemá mimořádné obdarování, je dobré si po čase odpočinout.


Myslím, že by pro kazatele bylo pomocí, kdyby starší případně jiní lidé ve sboru dokázali v nějaké frekvenci dávat kazateli zpětnou vazbu. Jenže… ono to není jen tak a ne každý tzv. bilanční rozhovor umí dělat. Jiná věc je, že ne každý kazatel o bilanční rozhovor nebo zpětnou vazbu stojí. Navíc špatná zpětná vazba může mít smrtící dopad. Jiná věc je, že zpětná vazba částečně souvisí s koučingem a supervizí což je v některých církvích či sborech stále ještě nový trend. Je to jistě dobrá věc, ale jen upozorňuji, že abyste se stali supervizorem, musíte v sekulárním prostředí absolvovat náročné magisterské studium. Stejně tak koučingové dovednosti vyžadují mnoho studia. Tím nechci tvrdit, že zpětnou vazbu nelze dělat bez vzdělání, jen tvrdím, že je to poněkud složitější, než něco ve smyslu „docela dobrý“ nebo „nic moc“.


Starší i kazatel sice mají autoritu danou úřadem, ale existuje i jiná autorita daná tím, jak se chovají, jak se modlí, jak jednají s druhými lidmi, jak jsou věrní ve službě atd. Jedná se o autoritu, kterou vám nedá úřad, ale váš charakter.  Dobré vedení sboru o své autoritě nepotřebuje křičet, protože jím prostě mají „zevnitř“. Pokud se jedná jen o institucionální autoritu, pak běda sboru, jehož taková skupina vede.


Různých pohledů na vedení sboru je řada. Někdy jsem byl svědkem, jak starší vyšilovali z kazatele, někdy kazatel ze starších a mnohokrát toho, kdy se jim vedlo spolu dobře. Jednoduché to ale někdy nebývá, o to důležitější je první zmiňovaný bod. Protože nakonec nevedeme boj proti tělu a krvi ale… však víte dobře jaká je odpověď.

09 ledna, 2020

O volné a nevolné výchově


V posledních letech se vyrojila řada výchovných teorií, které jsou založeny na představě, že trest je jakýsi přežitek středověku, proto se dítě trestat nemá. Místo trestu má vychovatel (rodič, učitel, trenér, pedagog) především trpělivě naslouchat a vysvětlovat. Vychovatel v tomto konceptu není vnímán jako autorita, ale především jako rovnocenný partner. Ti, co prošli tzv. klasickou výchovou, by zřejmě dle těchto konceptů měli být více či méně deprivovanými jedinci, protože vyrůstali v době, kdy je rodiče ale i učitelé trestali a to někdy i fyzicky, zvyšovali hlas, moje a starší generace mužů byla na vojně, kde – budete se někteří divit, padaly rozkazy a křičelo se, ještě starší generace zažila válku, výchova byla ještě přísnější a respekt před autoritami větší. 


Respekt byl větší i v církvi. Jako kazatel a předseda RCB jsem pro naše sborovníky včetně jejich dětí „fajn kámoš“. Beru to, nemám rád vynucený respekt, ale o nějaké autoritě v porovnání s dobou minulou nemůže být ani řeč. 


Postoj z výchovy se jak známo přenáší i do vztahu s Pánem Bohem. Bůh je stále více vnímán jako dobrý partner pro diskusi, nebo dokonce rovnocenný partner pro diskusi, je milující, odpouštějící, shovívavý, respektující našem postoje, pochopitelně netrestající atd. Pasáže Bible, které mluví o opaku, se prostě nečtou. Číst dnešním dětem Broučky by pro některé rodiče bylo téměř nebezpečné (pokud jste je s dětmi ještě nečetli, přečtěte si je a pochopíte). 


Vím, že každý přístup v sobě nese nebezpečí extrému a že někdy zastánci různých způsobů výchovy tyto extrémy na druhých vidí až příliš. Zastánci přísnějšího způsobu poukazují na nebezpečí naprosté a bezbřehé volnosti, zastánci volnější výchovy poukazují na brutalitu trestů. Jenže obojí je extrém. 


Jisté je, že pokud jste křesťané, pak v Písmu prostě nemůžete přeskočit pasáže o trestu, o přísné výchově a zároveň o Boží lásce a slitovávání se. Extrémy vznikají tehdy, když něco vynecháváme proto, abychom obhájili svůj názor nebo výchovnou metodu.

Též je jasné, že ti, kdo prošli přísnější výchovou, včetně mojí generace, nejsou generací deprivantů. Ano, měli jsme přísnější výchovu, ale já sám jsem za ní velmi vděčný, protože mi ukázala, že existují hranice, které když překročím, tak přijde trest. V dětství od rodičů, později od učitelů, později od zaměstnavatelů. Klíčové pro mě bylo, aby mě trestající měl rád, a tím jsem si u rodičů, ale i u některých učitelů, trenérů byl jistý. Proto mi bylo jasné, že se jedná o trest, nikoli pomstu. A třeba dodat, že trestá i Pán Bůh. Tím absolutně netvrdím, že když si vyvrknu kotník, tak je to automaticky trest od Pána Boha. Vlastně ani nevím, jak a kdy mě potrestal, ale pasáže o trestu v Bibli jsou. A přesto z Pána Boha nemám hrůzu, protože odpouští. Zároveň není jistou formou trestu i to, když si neseme následky za to, když porušujeme moudré Boží řády?

Jiná věc je přístup k autoritě. Moderní je dětem vše vysvětlit. Líbí se mi to a je to správný přístup. Zároveň pokud naše výchova je odrazem té Boží, pak ne vždy všemu co od nás Pán Bůh chce, rozumíme, a přesto to děláme. Proč? Protože Pán Bůh není „fajn káma“, ale milující otec a autorita. To se nevylučuje. Proto někdy posloucháme, i když nerozumíme a Pán mlčí. Tedy někdy vysvětlujeme a někdy dítě učíme poslechnout, byť (třeba zatím) nerozumí. Ale mělo by rozumět, že tatínek a maminka to s ním myslí dobře a proto poslechne. 


Pročítal jsem portál nevýchovy, abych měl přehled, co dnes letí, nebudu to komentovat, leccos je jistě inspirativní, ale co mě zaujalo, bylo, že hlavní protagonistka v poměrně podrobném představení nikde neuvádí, zda je vdaná. Nepřímo se něco dá odvodit z poznámky, že je „macecha dvou dětí“, ale když autorka podrobně popisuje svoje nesporné pedagogické zkušenosti, čekal bych, že se zmíní o svém muži jako tom, kdo spolu s ní děti vychoval nebo vychovává a kdo její myšlenky uvádí spolu s ní do reality. Proč to píšu. Protože výchova je, je-li to možné, záležitostí tatínka a maminky, kdy každý do ní vnáší cosi jedinečného a specifického. Já už se dostávám na konec doby, kdy jsem děti vychovával, ale zpětně vidím, kolik toho dětem dala manželka a já ji nemohl zastoupit a kolik jsem toho dal já a, snad to nebude znít neskromně, ani ona by mě asi nezastoupila a nebylo to jen ve výrobě luků a vysoce inteligentních soutěžích, jako kdo dál dočůrá… Zároveň i dnes, kdy jsou kluci velcí, se se ženou modlíme, abych je modře vedli, byť už je vše jinak než dříve. Ale stále nerezignujeme na svoji roli vedení, byť jak jsem psal ve zcela jiném modu než dříve. 


To, co dnes mnohým dětem skutečně nechybí, je sebevědomí, asertivita, nakonec jsou k tomu od malička vedeni. Je to patrné zvláště u generace mileniálů ale i u mladších. Je dobře, když člověk zná svojí hodnotu, když má zdravě strukturované ego, ale nesmí se to zaměnit za drzost. Pokud je dítě vedeno k tomu, aby respektovalo jen toho, kdo mu bude schopen vysvětlit svoje požadavky, pak to má svoje limity. Uvědomil jsem si to na jednom táboře, kde několik dětí bylo zvyklých diskutovat proč to či ono nedělat a ráno jim nedávalo smysl vylézt ze stanu na rozcvičku. Na táboře bylo okolo deseti vedoucích a asi šest těchto dětí. Skutečně myslíte, že ke každému z těchto šesti dětí měl přijít vedoucí a vést soukromý rozhovor o smyslu rozcvičky? Nebo že před každou aktivitou měl proběhnout rozbor, proč jsou dobré hry, nemlácení menších dětí, rozcvička… každopádně jsem vedoucím nezáviděl. Prosím aby mi bylo rozuměno. Tímto příkladem ukazuji na nežádoucí extrém, nikoli na nezvratitelnou souvislost mezi určitým stykem výchovy a chováním. 



Někdy se vychovatelé přichází z teorií, že dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen velmi symbolicky. To co napíšu, se týká výchovy chlapců, ale myslím, že se nemýlím, pokud by se to vztáhlo i na dívky. Nikdy v dějinách se nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to obvykle nepřišel. Generace před námi toto věděli, my na to dnes zapomínáme. Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.

Jsem rád, že se mnozí zabývají výchovou, patent na úspěch neexistuje a v tom se shodneme asi všichni. Zároveň platí, že až život ukáže. Dnešní děti procházející volnější výchovou nejsou ukázněnější, vyrovnanější a obecně řečeno lepší. Ale ani my jsme nebyli lepší. 


Přesto jako věřící rodiče bychom neměli rezignovat hledat jisté výchovné principy v Bibli. A zde se obávám, že někdy více než Písmo jedou ve výchově různé odnože humanismu. A toho se skutečně obávám…

08 ledna, 2020

Brněnská mešita a kolektivní vina


Před pár dny někdo postříkal brněnskou mešitu s varováním, nešiřte Islám, jinak vás zabijeme. Dostal jsem přímou výzvu, abych k tomu napsal pár řádek, proto tak činím. 


Proč je pro některé tento nápis legitimní, pro jiné nepřijatelný, psát nebudu, protože o tom již bylo napsáno dost. Chci na problém ukázat z jiné perspektivy. Nedávno jsem vyslechl přednášku Tomana Broda, který v průběhu druhé světové války byl v červenci roku 1942 se svým o dva roky starším bratrem Hanušem a matkou Olgou deportován do Terezína. Odtud byl za rok a půl transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Prožil zde stejně jako jiní nepředstavitelné peklo, ale přežil a o svých zkušenostech dal řadu svědectví.

V přednášce, kterou jsem nedávno slyšel (celá je zde https://www.youtube.com/watch?v=gbsMrt3KV7o) Ten, kterému za války vyhladili celu rodinu hovoří o nebezpečí kolektivní viny. Hovoří o tom, že během války v Berlíně žilo kolem 5000 „ponorek“, což byli Židé ukrývající se před Nacismem. Brod doslova říká, že desetitisíce Němců riskovalo svoje životy, aby tito Židé přežili. Na tomto příkladu ukazuje zvrácenost kolektivní viny, kdy po válce bylo „jasné“, že Němci jsou zlí a proto všichni Němci byli hodni odplaty, ale i příklad z Berlína ukazuje, že tomu tak nebylo. Když jsme u války, pak jste možná viděli film Pianista, který stejně jako Tomanův příklad bourá pojetí kolektivní viny. Kladným hrdinou je důstojník Wermachtu… čímž ale film vůbec neobhajuje Nacismus. 


Jak to souvisí s počmáranou mešitou a výhružkami smrtí? Tak, že nelze paušálně o žádné skupině lidí napsat, že je zabijete, byť s některými z nich máte zlé zkušenosti. Neobhajuji Islám, nedělám si iluze, že se v celosvětovém měřítku jedná o mírumilovné náboženství, ale drtivá většina muslimů v naší zemi žádnou škodu nepáchá a nelze je vyhodit ze země na základě kolektivní viny nebo jim vyhrožovat smrtí. 


Pokud dotyční v zemi, která je přijala, škodí a jsou dokonce hrozbou, je správné je vyhostit, což se mnohde neděje a je to chyba. Pokud se dotyční v té které zemi narodili, mají občanství a škodí, nelze je vyhostit, ale je třeba je pacifikovat, v jejich asociální činnosti jim bránit, což se leckde jeví jako stále větší problém, který má hrozivý potenciál. Pokud ale nejsou hrozbou, neškodí, není důvod je vyhazovat a možná právě na nich ukázat, že to jde i jinak. 


Není třeba psát, že pro některé muslimy v řadě zemí je problém akceptovat alespoň elementární normy zemí, kde žijí. Ale v naší zemi tomu tak není a tyto „umírněné“ je třeba akceptovat, nikoli je na základě kolektivní viny vyhazovat nebo jim vyhrožovat zabitím. 


Proč? Protože princip kolektivní viny je nepřijatelný, ať se jedná o kohokoli.