19 listopadu, 2020

O lakomství


Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude kázněn z důvodu lakoty. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá, přesto bychom neměli na snahu pojmenovat tento hřích rezignovat.

Když přemýšlíme o lakotě, můžeme vycházet z jedné z charakteristik naší doby, a tou je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to, co jsme zažili… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Dovolím si zde zdánlivou odbočku do světa virtuální reality. Konkrétně se chci podívat na fenomén Facebooku. Je místem, kde dnes tráví čas miliony lidí, a to zdaleka ne jen těch mladých. Většinou (nikoli vždy) lidé na Facebooku vystavují fotky svých dětí, z dovolených, různých párty apod. V zásadě se Facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí“. Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám“, „já jsem tam nebyl“, „toho jsem nedosáhl“ atd. Nejsem proti Facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může být nespokojenost s tím, co mám, kým jsem nebo čeho jsem ve srovnání s druhými (ne)dosáhl, a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem Facebooku, ale i reklamy a vlastně celého spotřebního průmyslu. Je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní, ale když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému.

Druhé silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, špatných rozhodnutí svých dětí, úrazu, nejistoty…Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a řídíme se heslem „Pomoz si, a Pán ti pomůže.“Jakmile ale přijmu poselství „buď nespokojený“ nebo „obávej se budoucnosti“, všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat jen pro sebe s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost odstraní naši nespokojenost.

Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty. Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, protože mám vlastní auto, zaměstnání, přátele, rodinu... Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace může o podobných věcech jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu mít víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, lepší počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe a opět jen pro sebe. Nebo si jsem vědom, že mám mnoho, a proto se chci o požehnání, které zakouším, dělit s dalšími. To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost. Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám, mám především pro sebe, případně pro svoje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem, a zároveň mne vede k hledání, s kým bych se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví, dostatek jsou Božími dary, které jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku, je, že ten, kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá. Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti a štědrosti. Jako by nám říkal: Buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš A nejen to. Protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj!

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

 Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou i duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál. Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce, a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. V tomto ohledu jsem se naučil následující: K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil si vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme, protože naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Toto jsem zakusil mnohokrát, když jsem daroval. Jednak dobrý pocit, že mohu být někomu užitečný a jednak to, že Bůh odpovídá na moje kroky víry – v tomto případě na dávání. Naučil jsem se i to, že Bůh žehná tomu, když daruji nikoli z přebytku, ale když dar je obětí, když něco stojí a tedy i někdy zabolí. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka  z Assisi „dáváním dostáváme“. Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.

Žádné komentáře: