26 května, 2020

O žraní, identitě a trochu i výchově


Hladový lišák viděl nádherné hrozny visící z úponků révy, ta se však pnula po velmi vysoké mříži. Snažil se na ně všemožně dosáhnout a skákal, jak nejvýše jen dokázal. Ale všechna jeho snaha byla marná, na hrozny nedosáhl. Nakonec to vzdal a s předstíraným nezájmem důstojně odcházel z vinice se slovy: „Myslel jsem, že ty hrozny už uzrály, ale teď vidím, že jsou ještě pěkně kyselé.“ (Ezop, Lišák a hrozny)

Asi není třeba vysvětlovat, že poučení této známé bajky je v reakci lišáka na jeho neschopnost dosáhnout na hrozny. Místo aby si přiznal, že není schopen vyskočit výše, uchovává si důstojnost pomocí ubohého sebeklamu. Na první čtení je to jasné, jenže když pozoruji některé dnešní trendy přístupu k lidem, pak by možná leckdo lišáka ocenil za pozitivní vnímání sebe sama. V roce 1988 přišel C. Steele, psycholog ze Stanfordovy university s tzv. teorií sebeutvrzení, na kterou později navázali jeho studenti D. Sherman a G. Cohen: „Teorie tvrdí, že nejdůležitějším cílem sebevědomí člověka je uchovat si dojem své morální a adaptivní přiměřenosti. Je-li tento obraz vlastní integrity ohrožen, reaguje člověk snahou o obnovení těchto hodnot.“ 

Lišák v bajce se nebyl schopen adaptovat na výšku hroznů a jeho reakcí byl sebeklam. Náš problém je někdy v tom, že naše postoje se podobají lišákovým, vytváříme si falešné představy o sobě samých a to nás vzdaluje od reality skutečného světa. Sociolog Zimbardo to komentuje slovy, „dáváme přednost známému před pravdivým“. K tomu napomáhá naše politicky korektní kultura, která dusí, slovy Zimbarda, jakoukoli kritickou analýzu. Tak jako se vyhýbáme pojmenovávání reality, vyhýbáme se realitě i v chápání toho, co se děje kolem nás. Zimbardo tento fenomén komentuje v souvislosti s mladu generací a s výchovou. Problém západní kultury je, že představuje často matoucí a hloupou „realitu“ plnou zkreslených ideálů.

Když jsem kdysi ležel v nemocnici se záchvatem, mimo různé kapačky mi pomohl „politicky nekorektní“ pan docent a doktor v jednom, který pronesl památnou větu: Jo pane Novák, holt nesmíte jíst jako čuně. Dá se to jistě povědět citlivěji, ale jídlo byl jeden z mých problémů, který způsobil nemoc a to i přes pravidelný sportovní tréning. Jako čuňata ale nemají jíst ani sportovci… Jíte-li, slovy pana docenta, jako čuňata, nečeká vás/nás a naše těla nic hezkého a to jak uvnitř tak i vně. Ano, zjednodušuji, ale podívat se pravdě do očí není příjemné, ale může to být osvobozující. Pro mě jsou nepříjemné, ale osvobozující každé závody. S časem okolo 43 minut na 10 km jste na dobrých závodech fakt jen pouhý průměr i padesáti čtyřech letech. Ale to bych někde v lese nezjistil. Ano, napsal jsem pár knížek, ale spisovatel skutečně nejsem. Ale to bych nezjistil, kdybych nečetl skutečné mistry. A stejné platí o stovkách jiných oblastí. Jak osvobozující… ale někdy nepříjemné, jakkoli naše FB profily mohou tvrdit cosi o naší jedinečnosti.

Stejně tak je velkou výzvou výchovy nastavovat reálné zrcadlo svým dětem/svěřencům a dokázat se pohybovat uprostřed mezi extrémy, kdy na jednom konci je něco ve smyslu „jsi nula a nulou vždycky budeš“ a na druhém pak „jsi úžasný a vždy dosáhneš, čeho chceš“. Dříve či později je musíme předhodit někdy tvrdé realitě okolo nich. Známý vývojový psycholog R. Erikson viděl identitu jako kombinaci podvědomí a způsobu, jaký se naše ego vypořádává s okolním světem. Dospívající je dle Eriksona nejdůležitějším obdobím pro upevňování identity. Píše, že jednou z hlubokých nepravd je, že vysoká sebeúcta se automaticky projevuje v podobě úspěchů ve skutečném světě. Pokud si tento pohled na svět člověk vytvoří, hledá útočistě v paralelním světě, což může být obrazovka monitoru, alkohol, drogy, v křesťanském kontextu to může být únik před realitou do církevní bubliny (čímž vůbec netvrdím, že kdo se pohybuje nebo pracuje v nebo pro církev, uniká nutně před světem).
Asi každý jednou narazí a nikoli úspěch, ale až pád a krize a především vyrovnání se s obojím má potenciál vystavět silné ego (anebo ho někdy i definitivně pohřbít). Jenže proto se bojíme překračovat své komfortní zóny a proto od nich někdy odrazujeme i své děti. Jenže od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Pro vychovatele, pedagogy, rodiče, kteří s mládeží pracují, to znamená, vystavovat mladé novým výzvám a neznámým věcem. Zároveň se nebát jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. 

Americký psycholog L. Sax napsal, že dospívání je doba, kdy mladí mají nacházet nejen své schopnosti, ale i své limity. Pokračuje slovy, že v našem světě se většina bude muset smířit s tím, že nejsme o nic zvláštnější a výjimečnější, než kdokoli jiný. Být dospělý znamená si to přiznat.  Nemyslím si, že se jedná o rezignaci na ideály, ale jen o přijetí reality. Až od ní se někam můžeme pohnout. Jinak zůstaneme v zajetí sebeklamu. Lišák v bajce měl sice vysoké ego, ale stejně bych jeho cestou jít nechtěl.

Podobných lišáků jsem v životě a v církvi pár potkal a vlastně mi strašně pomohli a pomáhají. Učil jsem se i takové lišáky mít rád. Navzdory tomu, že jim to moc neskáče a že se dokáží skvěle prezentovat… jen mě štvalo, že vysedávali v kdejakém boardu a výboru. Ale tak to asi v životě chodí a je to i naše vina, že jsme je nedokázali včas típnout. Tak alespoň pracujme se sebou a svými svěřenci. Je lepší buď dobře skákat, nebo si prostě přiznat, že… jsem jedl jak čuně a něco se sebou musím dělat.

14 května, 2020

O nebezpečí zneužití moci v církvi a náboženských skupinách

Jedná se o poznámky k přednášce o nebezpečí zneužití moci v církvi, která byla vlivem pandemie COVID-19 zrušena. Nebude se jednat o příliš povzbudivé čtení, někdy ale pohled do zrcadla může lecčemu pomoci. Jiná věc je, že v poslední době jsme často konfrontováni s realitou sexuálního zneužívání a to především z některých kruhů katolické církve, což nepochybně se zneužitím moci souvisí. Zneužití moci a duchovního vlivu se ale pochopitelně děje a hrozí nejen v katolickém prostředí.
Každá církev má stejně jako jiné skupiny jakousi hierarchii. Rozdíl je v tom, že některé sbory mají vedení (např. starší), které si dosazuje stávající pastor/kazatel/duchovní, dále pak pastory/kněze/duchovní, které dosazuje vedení církve a někdy i vedení církve, které dosazuje nadnárodní vedení té které církve/denominace. V tomto systému se nepraktikuje vedení skrze volbu, tak jak to známe v běžných demokratických systémech. Autorita nebo autority jsou dosazeny s vírou, že ti, kteří jsou v hierarchii nahoře a tedy vedou, mají dostatek moudrosti k tomu, aby na exponované posty nedosazovali své kamarády. V tomto některé protestantské církve připomínají katolické zřízení, kde pokud je mi známo, farníci nemají vliv na to, jaký na jejich faru přijde kněz, stejně tak kněží nevolí své představené, biskupy, kteří jsou dosazováni shora.
Příkladem církevního zřízení „shora“ může být následující názor: Věří se obecně, že jako byl Kristus poddán Otci a žena muži, má být člen sboru poddán pastorovi a pastor biskupovi. Systém autorit striktně odmítá rovnostářství a vidí církev jako strukturu poddanosti a odpovědnosti na principu podřízený a nadřízený. Demokracie se, na rozdíl od teokracie, odmítá jako systém založený na vzpouře proti Bohu, který vzešel z Velké francouzské revoluce. Proto se z principu nepraktikuje volba autorit prostými členy, ani autorita není zodpovědná členům církve. Samotná budoucí autorita je kooptována z pozice stávajících autorit, obvykle na základě zjevení, a také vyšší autoritě je pak zodpovědná.
Církev kde působím, je oproti výše citovanému systému postavena na systému, který kopíruje systém známý v politice jako systém brzd a protivah (check and balances), který je dobře znám od dob Charlese Louise Montesquieu. Zjednodušeně: Každé rozhodnutí jedné autority může být nějakým způsobem korigováno i zrušeno jinou autoritou. Zároveň každá klíčová autorita je demokraticky zvolená. Kazatel je součástí voleného staršovstva a má jen jeden hlas. Na sbor může být pouze zvolen, nikoli dosazen vedením církve. Staršovstvo nemůže udělat klíčové rozhodnutí bez schválení členským shromážděním. Předseda Rady CB je volen, není možné, aby ho jeho předchůdce jmenoval, stejně tak je volena celá Rada CB a ta podléhá konferenci. Důvodem těchto procesů je mj. i práce s mocí a snaha moc vybalancovat a neustále vybalancovávat.
Vidíme zde dva systémy. Asi vám doposud chyběl „ten správný biblický model“. Problém je, že zas až tak moc ohledně církevního zřízení toho v Bibli nenajdeme a i to, co v Bibli ohledně zřízení je, pro nás není stejně závazné jako např. etické pasáže. Ať je ale model církevního zřízení jakýkoli, shodneme se na tom, že k výkonu funkce je jistá dávka moci potřeba. Otázka je, jak jí nezneužít ale naopak moudře využívat. Aby nedocházelo k jejímu zneužití, pokusil jsem se ukázat na několik nebezpečí zneužití moci.
V některých náboženských skupinách a církvích panuje názor, že představený je určitým zástupcem Boha na zemi. Z toho pak plyne, že skrze něj mluví Bůh, což mu dává velikou autoritu, z které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí autority duchovního je totožné s neuposlechnutím autority Boží. K obhájení tohoto názoru lze najít i dost biblických textů, které, jsou-li vykládány mimo kontext, stávají se nebezpečnou zbraní. Z pohledu zdola je blízko k pocitu, že můj vedoucí, pastor, kněz, starší je Bohem ustavenou autoritou a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat. Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka z úst vedoucího typu, „Bůh mi o tobě řekl“, je na zaděláno na pořádný průšvih. Autoři podobných výroků totiž zapomínají na malý detail. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní. V tomto prostředí se vytváří obecný pocit, že s autoritou se prostě nediskutuje, autoritě se poddává. Netvrdím, že vedoucí nemůže být povolaný Bohem, že nemá někomu radit, zároveň musí být kontrolovatelný, jeho rozhodnutí musí podléhat jakési širší diskusi a s vedoucím se může či dokonce má diskutovat.
Druhou oblastí zneužití autority je kazatelna. Na jednu stranu jsme z mnoha stran masírování tisícero informacemi, ale stále platí, že slovo má moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit. Už jen tím, že kazatelna stojí výš než posluchači, že kazatel stojí, kdežto posluchači sedí, kazatel mluví, kdežto posluchači mlčí, může dávat určitý pocit moci a autority. To se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se kázající drží slov Písma „já se musím menšit, kdežto on musí růst“, ale dá se to i zneužít a kazatelna se může stát platformou pro vyřizování si účtů a pro posilování moci. Kolikrát v historii zazněla alegorická kázání, skrze které si kázající s někým vyřizoval účty… a kolikrát lidé odcházeli s brekem.
Třetí oblastí je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už je to, že vám někdo něco velmi osobního sdělí, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu, a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, dokonce pokud se stane „jen tak někomu“, považujeme to za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale je zneužitelná. Zvláště pokud zpovědník zpovědní tajemství vyžvaní nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat, to co zpovědník chce. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného a celé sítě vztahů, což dotyčnému dává ještě větší moc.
Čtvrtou oblastí je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev resp. jakákoli náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svojí víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravovací moc vztahů a kde zároveň vstupuji do někdy tenkého přediva vztahů. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli duchovnímu nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen. Jenže tím se mu do jisté míry zhroutí jeho svět a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Proto lidé zůstávají v sektách ale i některých podivných náboženských skupinách, byť se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci.
Páté nebezpečí je legitimizace moci Biblí. Když chcete, Biblí vysvětlíte vše. To ale nic nevypovídá o Bibli a už vůbec jí to nesnižuje. Jen se může stát, že kdo s ní vládne nikoli nejlépe, ale nejmazaněji, ten si dělá, co chce a ohýbá ji k obrazu svému. Potřebuje jako kázající dvojnásobný plat? Pak platí „starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ Nelíbí se vám, když vás nějaký člen sboru napomíná tváří v tvář? Pak platí, „stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků.“ Ohrožují vás ve sboru ženy tím, že mají jiný pohled na některé věci v Písmu než vy? Pak platí „žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností.“ Že je to bizár? Ale ne, jen cituji Písmo…
Neexistující síť, která by pomohla obětem. V některých sborech/farnostech/církvích není v případě zneužití za kým jít, nadřízení kryjí svoje svěřence, dotyční cítí pocit studu a viny, navíc jsou masírováni nesmysly, že si nelze stěžovat na svojí duchovní autoritu, zvláště pokud je kryta jinými vysoce postavenými… K tomu ještě přistupuje zmatek, co vlastně je zneužití a to nemám na mysli jen zneužití sexuální. Konce těchto obětí bývají někdy velmi smutné, téměř vždy se ocitají mimo církev.
Možná si říkáte, proč o tom píšu, proč takto odkopávám církev. Proto, že tyto věci existují a proto, že v církvi do které patřím, je možné o těchto věcech hovořit – jakkoli jsme církví nedokonalou a jakkoli jistě i mezi námi k zneužití moci došlo a dochází. Zároveň aby se věci měnili, aby docházelo k uzdravení, je třeba je pojmenovávat a řešit. Zároveň je třeba si být vědomi, že každý člověk je chybující a to včetně těch, kdo stojí v čele. Proto kolem sebe nutně potřebují druhé, kteří je mohou beze strachu korigovat, stejně tak případné oběti potřebují mít za kým jít.

25 dubna, 2020

COVID-19 a moc a nemoc médií

Jeden z velmi zajímavých fenoménů související s COVID-19, je fenomén médií. Většina z nás se o situaci zajímá, protože mnohých se situace nějak dotýká. Všichni máme společné, že více či méně čerpáme informace z médií. A někde zde začíná i problém, protože na téma COVID-19 se lze dočíst leccos a aby to bylo ještě komplikovanější, dočítáme se protichůdné názory vyslovené i z úst lidí, kteří jsou ve svých oborech ověnčeni tituly zprava i zleva – a to nepíšu nijak pejorativně. Zároveň vidíme, jak obrovskou moc mají média.
V tomto článku se ale chci zabývat určitou rozporuplností zpráv, která se k nám dostávají. Stále se vede diskuse, zda roušky vůbec mají smysl. V některých zemích je jejich nošení povinné, někde jen doporučené. Oba dva názory jsou podloženy vědeckými studiemi a obhajují je odborníci. Slyšíme zcela opačné názory na tzv. promořování. Pohybujeme se od názoru, že promoření je velmi nebezpečné, až po názor, že je to legitimní způsob jak se viru zbavit. Opět jsou na obou pólech renomovaní odborníci i výzkumy. Někteří lidé mají hrůzu jít do nemocnice (což se mi náramně hodilo, když jsem bez objednání mohl jít k zubaři, který teď nemá pacienty), protože vidí apokalyptické fotky z některých nemocnic především ve světě, jiní jsou v pohodě, protože se dočetli, že nemocnice jsou dezinfikované.
Všimněte si, že ve zprávách se někdy opakuje zavádějící slovní spojení „že se zdá“. Např. jsem se dočetl, že „se zdá“, že COVID-19 více zabíjí britské zdravotníky, kteří jsou z etnických menšin. Jenže „zdá se“ není žádný relevantní údaj, je to zdání. Možná se zítra zjistí něco úplně jiného, a jak bude reagovat autor článku? Asi tak, že se mu to jen zdálo… Podobných „asi“, „možná“, „zdá se“, se vyrojilo velmi mnoho.
Navíc článek je nadepsaný, že „pandemie kosí britské zdravotníky“. Slovo kosí je velmi expresivní a v souvislost se smrtí se používá třeba ve válce, kde „kulomety kosí pěšáky“. Zde zemřelo 111 zdravotníků a pečovatelů. Ano, je to hrozné číslo, každého zmarněného života je škoda, ale ze všech mrtvých v Anglii je to 0,7 procenta. Jenže srovnejte si titulek „ze všech mrtvých v Anglii je 0,7 zdravotníků a pečovatelů což je vysoké číslo“ s titulkem „pandemie kosí… atd.“ Ještě jednou – absolutně nesnižuji nasazení a oběti zdravotníků, komentuji jen a pouze titulek článku.
Jiná věc je, že jakkoli jsou počty umírajících vysoké a jakkoli je stav vážný, ví se, že výrazně více COVID-19 ohrožuje určité skupiny obyvatel a ty je třeba chránit především. A že na rozdíl od moru, španělské chřipky a dalších nemocí nekosí milióny a nekosí všechny. Jenže místo toho čteme často paušální sdělení o tisících mrtvých doprovázené náležitou obrazovou přílohou (např. kopání masových hrobů v New Yorku), která vyvolávají v lidech pocit hrůzy. Když před pár týdny zemřeli v naší zemi první lidé, pak média informovala, o koho šlo a vždy se jednalo o člověka, který již byl těžce nemocný. Tím nechci tvrdit, že jejich život měl menší cenu, ani to, že později nezemřeli lidé relativně zdraví (statistiky neznám), ale pokud COVID-19 usmrtil někoho s mnohačetným melanomem kombinovaným s dýchacími obtížemi, pak by tento člověk zemřel i na jinou infekci.
Další „nakládačka“ jsou obrazové dokumenty typu „jak vypadají plíce člověka, který prodělal COVID-19.“ Jednak při vší úctě, co my jako laici víme o RTG snímcích, dále tento snímek nemá žádnou vypovídací schopnost, protože jiní lidé mají průběh jiný, lehčí. Přečtete si komentář v článku „3D model lidských plic ukazuje, jak rychle koronavirus ničí plíce“. Čteme: „Na rozdíl od běžného zápalu plic, který vždy postihuje pouze malou oblast dýchacího orgánu, je možné v případě napadení virem pozorovat rychle se šířící rozsáhlé poškození obou plicních laloků, které v průběhu pouhých čtyřiceti osmi hodin může v napadeném organismu zasáhnout kompletně celé plíce a de facto tak rozložit dýchací cesty pacienta, což vede k neodvratné smrti. Kromě plic pak tímto způsobem virus působí také na tkáň jiných vnitřních orgánů, jako je srdce nebo slezina.“
Na první čtení to vypadá, že koronavirus je rozsudkem smrti… jenže v článku je „drobná věc“. Autor píše, že virus „může“ nikoli musí. Jako člověk postižený revmatoidní artritidou jsem nějaký čas četl, co tato nemoc „může“ a je to velmi nepříjemné čtení. Ale díky Bohu, kvalitním doktorům, medicíně a asi i životnímu stylu RA není ortel a v mnoha případech (třeba i u mne) „nemusí“, jen „může“ ublížit, není to, stejně jako COVID-19 ortel. Proto jsem články o své nemoci číst přestal, protože bych skončil v Bohnicích.
Dalším problémem při informacích o COVID-19 je klišé „poslední vědecké výzkumy zjistily“. Solidní vědecký výzkum prochází tzv. falzifikací, ověřováním, zkouškami a to, že je něco „dokázáno posledním výzkumem“, nic moc nemusí znamenat a většinou ani neznamená.
Z uvedeného vidíme, že do velké míry platí starý mediální zákon „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Lidé jsou vyděšení a místo aby se odtrhli od zdrojů špatných zpráv, ještě více je hltají v naději, že… si přečtou něco nadějného. Jenže většina médií nemá ambici dávat naději, a to je třeba si uvědomit.
Tímto nechci srážet média jako taková, vážím si práce mnoha novinářů a žurnalistů a jsem vděčný za některá média v naší zemi. Jen jsem chtěl ukázat na některé komunikační nepřesnosti a někdy i fauly.
Nechci situaci bagatelizovat, vím, že v mnoha zemích je vážnější než u nás, zároveň ale je třeba někdy některé informace číst obezřetně. Možná v této situaci platí nebát se spolehnout i na svůj úsudek, velmi vážit, jaké zprávy posílat dál, nešířit hysterii a učit se disciplíně vděčnosti. Stále se totiž máme moc dobře… třeba jen proto, že i když ekonomika padá, stále má kam padat a i když virus řádí, nezabíjí po miliónech. A to není málo. Pro mě jako křesťana z toho plyne i jistá otázka, co mám a mohu pro Pána a jeho království i v těchto časech konat.

03 dubna, 2020

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty vedoucí od soboty k Velkému Pátku.


            V posledních dnech a týdnech jsme možná díky překotný změnám i obavám někdy zapomínali, že se blíží Velikonoce. Pokusme se během posledního velikonočního týdne napřít svojí mysl k našemu Pánu a k velikonoční zvěsti. K tomu nám mohou být pomocí i následující zastavení.

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže je známé především díky hudebnímu zpracování rakouského skladatele J. Haydna, který toto dílo původně vytvořil pro orchestr, doprovázející Velkopáteční bohoslužby, později napsal na toto téma i oratorium.

V Bibli bychom tato slova či krátké věty nenašli na jednom místě, jedná se o mozaiku poskládanou z evangelií zachycujících Ježíšovu smrt. Uvedené texty nás mohou během Velikonočního týdne vést k meditaci nad Ježíšovým utrpením a zároveň k reflexi našich životů ve světle Velikonočního poselství.

Budete-li si k meditaci na Kristovými slovy a texty pouštět i Haydnovu hudbu, doporučuji např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=tnNjsAGkgN0 oratorium pak zde: https://www.youtube.com/watch?v=-cPchmU-pB4

Sobota

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

          V krutých bolestech se Ježíš nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Ježíš žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tato slova. Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo, tedy církev či sbor.

Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru. Zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do velikonočního týdne a zároveň s prosbou, abychom dokázali odpustit. 

Ke čtení: Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16

K meditaci: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“

Palmová neděle

Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První: Pravím tobě. Jakoby nám náš Pán říkal, neřeš, jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Někdy rádi poukazujeme na problémy druhých a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na vaší, tvojí cestě následování.

Druhé: Ještě dnes. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme, a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí: Budeš se mnou v ráji. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém. Tam, kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s Ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U Něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.

Ke čtení:  Řím 8, 31 – 39

K meditaci:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?

Pondělí 

Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.

Třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista. Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35: „I tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Dokonale to vystihl K. Čapek v knize Matka: „Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy (myslí se synové). Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy – Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!“

Důležitý rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V textu jsou hned dvě ukazovací zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby se zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě jeden, poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje v životě i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…

Ke čtení:  Jan 18

K meditaci

Jak moc mě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?

Úterý

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných.“ Naštěstí pro nás, to Bůh z lásky k nám přehnal, když obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka, jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků. Konkrétně pocit opuštěnosti Bohem (mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Prožili Boží mlčení, které ale též patří ke zkušenostem víry.

Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů, tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.

Ke čtení: Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8

K meditaci:

Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)


Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?

Neodděluje tě něco od tvého nebeského Otce?

Středa

Žízním


Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená proto Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek, která někdy vypadá přízemně, pro něj nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.

Ke čtení:  Mk 15, Jan 19

K meditaci:

Po čem nejvíce žízníš?
Čeho se nejvíce obáváš?
Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?
Kde jsi nejzranitelnější?

Čtvrtek

Je dokonáno

Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo Mu teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil, tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života.

Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem a dokončil, co ode mne Pán chtěl.

Ke čtení: Jan 20, Sk 20, 24

K meditaci: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.


Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Není tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?

Velký Pátek

Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.

Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá a v těchto dnech víc než kdokoli jindy. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se my bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce, a to jak v životě, tak ve smrti, k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!

Zároveň ale platí, že kdo uvěřil, již ve svém časném životě přešel ze smrti do života, že již v tomto časném životě můžeme skrze Krista prožívat doteky věčnosti v podobě jeho lásky a dobroty. 

Ke čtení: Žalm 23

K meditaci: Být zasažen milostí neznamená, že se nám jednoduše daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami, a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. Morální pokrok může být ovocem milosti, není to však milost sama. Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat Tím, kdo je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší, než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění. (P. Tillich)

Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co ti brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého Syna, abychom mohli spolu s Ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.




27 března, 2020

Vedoucí, církev a křesťanstvo žvanící vs. konající



Jedna z věcí, která mě na současné pandemii fascinuje, je obrovský potenciál mnoha našich lidí, který se projevil a projevuje mnoha iniciativami, které jsou organizovány „zdola“, bez iniciativy politiků, zároveň některými z nich tolik uráženou občanskou společností. Navzdory zadržování testů na začátku krize, několikadennímu odkládání svolání ústředního krizového štábu, lživým výrokům typu „není pravda, že zdravotníci nemají pomůcky. Mají je… Všude respirátory dostali, kdo říká opak, lže“, fatálnímu nedostatku ochranných prostředků pro IZS, tisíce lidí nepropadlo pocitu nesmyslnosti, ani se neuzavřelo doma, ale začali r
ychle organizovat akce na výrobu tisíců roušek, mnozí věnovali látky, rozváželi materiál, na webu existují platformy na podporu potřebných atd. O nasazení mnoha lidí záchranného systému již bylo napsáno hodně a nelze než souhlasit. Prostě je úžasné vidět, k čemu je schopna se část společnosti vzepnout. Jiná věc je, že zřejmě jsme stále ještě na začátku (jakkoli bych se rád mýlil) a uvidí se, co s námi provede, když se krize bude natahovat a jak bude naše společnost resistentní proti různým populistům a stejně tak proti nejrůznějším fake-news, které se budou snažit rozvrátit západní stále ještě demokratickou, byť jistě kulhající, civilizaci. Přiznám se, že toho se bojím stejně jako pandemie.  


Matně si vzpomínám, jak mi moje prateta povídala, že jí její tatínek povídal jí o španělské chřipce. Jako malý kluk jsem její vyprávění zaznamenal pouze jako informaci na úrovni, že někdo měl angínu. Teď bych se jí ptal na mnoho věcí. Jde o to, že pandemie k dějinám lidstva patří. Hodně se připomíná španělská chřipka, která přišla krátce po první světové válce a usmrtila více lidí než vojáků v zákopech, ale v dějinách probíhaly i další epidemie, jako např. mor, které měly na svědomí děsivé počty mrtvých. Jakkoli je současná pandemie hrozná a absolutně ji nechci bagatelizovat, stále je ve srovnání s tím, co zažilo lidstvo kdysi, přijatelná. Zároveň ale oproti dobám minulým jsme sice na jednu stranu civilizací v mnoha směrech vyspělou, na stranu druhou křehkou a to více, než si připouštíme. Jsme totiž zcela závislí na elektřině, výpočetní technice, dodávce potravin, mnoho lidí pracuje ve službách, velká část populace je nahuštěna ve městech, díky technologiím je naše mysl vystavována mnoha zprávám, které působí strach, který má schopnost z lidí dělat snadno manipulovatelnou masu. Proto hrozí nebezpečí nejen z hlediska šíření nemoci, ale i následného kolapsu sociálních struktur velké. Doposud jsme toto věděli teoreticky nebo z katastrofických filmů, nyní se to bytostně týká i nás. 


Právě v těchto dobách snad ještě více než kdy jindy jsou potřeba moudří vedoucí a to na mnoha stupních vedení, kteří dokáží svým slovem, odvahou a příkladem vnášet mezi lidi pokoj, zdravé sebevědomí, jiný úhel pohledu než budou přinášet různí manipulátoři, vedoucí, kteří se dokáží obětovat a překračovat pomyslnou komfortní zónu. Pokud hovořím z křesťanského úhlu pohledu, pak mám na mysli lidi, kteří přináší určitý prorocký pohled do stávajícího dění a to ve smyslu jak pronikavého vhledu do současného dění, tak i pohledu na Ježíše a na evangelium, jako radostné zvěsti o naději. 


Zde bych rád připomněl slova současného papeže, která jsou směrována církvi. Píše o církvi jako o polní nemocnici a o tom, že mu je milejší křesťanství zraněné, ztroskotané, těch, kteří hledají, zkoušejí, tvoří, kteří hledají Boha a pravdu a v těchto zápasech nacházejí jejich životy své naplnění.

Všechny církve v naší zemi se zavřely a s tím se přerušila i jistá fixace na různé akce, nedělní bohoslužby, na různá setkávání se a konference. Někdy jsem slýchával povzdech, že jsme „přeakcovaní“, nyní tedy máme možnost si odpočinout. Možná se ukáže, že některé vlastně byly zbytečné. Zároveň nás současná situace staví před otázku, kdo nebo co je vlastně základem církve. Jistě že Kristus, ale já se ptám, jak je to ve skutečnosti… Až se vrátí život do normálu nebo do částečného normálu a začne možnost se setkávat, možná budou přicházet lidé, se kterými koronakrize zatřásla a to jak existencionálně tak existenčně. Právě pro tyto hledající se může církev stát prostorem, kde nejen zaslechnou, ale i uvidí evangelium. Nebudu klást omšelou otázku, „zda je na tuto situaci církev připravena“, protože na většinu situací se lze těžko připravit. Spíše se chci ptát sebe, zda jsem nejen připraven, ale i ochoten odpovědi přinášet a to slovem i skutkem. 


Od jisté doby mě totiž přestali zajímat žvanilové, kteří snad leccos vědí, ale nekonají a to i proto, že jsem sám již něco vyslechl a přečetl. O to více mě ale přitahují ti, o kterých jsem psal na začátku článku, kteří konají, zkoušejí a to snad i proto, že jsem toho ještě mnoho nevykonal a potřebuji především vidět, abych se inspiroval a zkoušel.


Začínal jsem obdivem k mnoha lidem, kteří se navzdory nepříznivým podmínkám vzepnuli, nevzdali a v rámci toho, co umí, přináší naději. Pokud se tito lidé najdou i v církvi, nemám o ni strach. Dobrá zpráva je, že máme co přinášet. Pokud se v církvi nenajdou, pak pro společnost církev nemá význam.


12 března, 2020

COVID – 19 a doba, kdy přestalo platit „u nás nikoli“

Doposud jsme se na světové dění dívali z Čech jako na něco, co se nás vlastně až tak moc netýká. V mnohých zemích zakusili teroristické útoky, u nás nikoli. V mnoha zemích došlo k obrovským přírodním katastrofám s následnými ztrátami na životech, u nás nikoli. V mnoha zemích se musí vyrovnávat s přívalem migrantů, u nás nikoli. V mnoha zemích se musí vyrovnávat s militantním islámem, u nás nikoli. V mnoha zemích řeší masovou nezaměstnanost, u nás nikoli. Netvrdím, že v naší zemi nemáme problémy, že si naše země neprošla těžšími obdobími (např. povodně), ale oproti desítkám jiných zemí a desítkám miliónů lidí v těchto zemích donedávna platilo ono „u nás nikoli“.


Uvědomil jsem si to nejen nyní, ale i před pár dny, když jsem na Pražském hradě procházel šaškárnou v podobě ochranných rámů, které mají údajně chránit před teroristy. Kdybychom se skutečně báli teroristů, pak by ochranné rámy byly i na jiných, mnohem exponovanějších místech a vedle nich stáli vojáci se samopaly. Jenže ochranné rámy jsou jen na Hradě a stojí u nich policisté, nikoli po zuby ozbrojení vojáci, protože Česko je bezpečná země a ochranné rámy jsou jen hradní pomstou za akci skupiny Ztohoven. Doposud totiž platilo „u nás nikoli“ a to nyní skončilo.


Mnohým se zdá nemyslitelné, že současná medicína není schopna rychle vyvinout vakcínu, která by nebezpečný virus zničila. Skutečně není nebo alespoň není schopna dostatečně rychle. Prostě nejsme páni světa, nejsme bohové, nemáme to v rukou a dokonce jsme někdy křehčí a zranitelnější, než si jsme schopni a ochotni připustit.


A právě pocit, že něco nemáme pevně v rukou, nesnášíme. Přece existují léky, očkování, pojištění, vitamíny, skoro na každém rohu je v Česku lékárna, máme statistiku a její schopnost předvídat! Takže co divného se to vlastně děje! Na to fakt nejsme zvyklý!!!


Jako křesťané důvěřujeme Pánu Bohu, utěšujeme se slovy Žalmu 91, že k našemu prahu se zhouba nepřiblíží, jenže ono se to čte jinak v zemi, kde doposud platilo „u nás nikoli“ a v zemi, kde to neplatí. Ano, je psáno, že se „nemusíme bát nočního děsu, ani nákazy, jež šíří zhoubu za poledne“, ale COVID – 19 ani jiné pohromy se křesťanům nevyhýbají.


Nikdo z nás neví, jak se virus bude vyvíjet. Jisté ale je, že nastalá situace se nějak bude dotýkat úplně všech. Když jsem zmiňoval Žalm 91, pak v zemích, kde platí „u nás nikoli“, je pokušení nejen tento Žalm interpretovat tak, že pokud věříš, vše skončí happy-endem, tedy tak jak si to my představujeme a chceme. Možná ale pisatel ukazuje ještě na jinou perspektivu. Ona perspektiva je „budu s tebou“ (Ž 91, 15), ať se stane cokoli.


Ano, nemáme to v rukou, dokonce ani v roce 2020 obklopeni technikou, o jaké se předchozím generacím ani nesnilo. Možná je to dobře. Nutí nás to k pokoře a závislosti na Pánu Bohu, k zápasu, abychom uprostřed vědomí, že to nemáme pevně v rukou, zůstávali s Ním.

A na závěr jedna rada. Nezačínejme den čtením zpráv, ale modlitbou a četbou jiných zpráv. Však víte jakých… Pomůže nám to nejen nalézat pokoj, ale i nezblbnout. Nezblbnout z toho, že už více neplatí „u nás nikoli“.

05 března, 2020

O duchovním doporovázení a mužském přátelství


Když přemýšlím nad tím, co mělo v mém životě největší smysl a užitek, pak je to jistě rodina, ale ohledně služby to není ani předsednictví v RCB, ani kazatelování na P13, ani řada let ve funkci vedoucího pro mládež, ani přednášky na mnoha konferencích, ani stovky článků, ani několik vydaných knih, tedy to, co je vidět, ale to, že jsem mohl kus svého života strávit duchovním doprovázením řady chlapů, z nichž někteří dnes tvoří i jádro sboru, kde působím. Od doby, kdy jsme se s mojí ženou vzali, se skoro každý rok v našem bytě scházeli muži, abychom spolu četli Bibli, modlili se, společně snili a nesli spolu některá břemena. Jsem rád, že tomu je i nyní, byť bych se mohl vymlouvat na to, jak jsem obtěžkán funkcemi nebo zodpovědností. Ve skutečnosti to ale není tak horké… Jiná věc je, že jsem sám mohl několik let zakoušet vedení od několika starších mužů, kteří mě zásadním způsobem formovali. 


Nepíšu to, abych se chlubil, ale proto, že píšu nikoli o tom, co jsem někde četl nebo slyšel, ale čemu věřím a co jsem se snažil dělat, byť někdy špatně a neobratně. 


Abyste byli kazatelé, něco psali, učili na nějaké škole, měli byste mít nějaké vzdělání. K tomu, abyste někoho duchovně doprovázeli, mít teologické vzdělání ale ani jiné vzdělání mít nemusíte. Stejně jako nemusíte mít vzdělání k tomu, abyste byli rodiče. 


Zápas, který mnoho mužů prožívá je popsán u Adama a Abrahama:

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi? On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“


Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu I vešel k Hagaře a ona otěhotněla.

Co mají příběh Adama a Abrahama stejného?


Oba byli „technicky“ velmi schopní. Adam dokázal pojmenovávat zvěř – což znamená poznávat zvířata a podle toho je pojmenovávat, třídit informace, vytvářet systémy. Abraham byl v podstatě manažer, který organizoval logisticky velmi náročný přesun. Nicméně v oblasti zásadních rozhodnutí, kdy nestačili organizační dovednosti, selhávají a nechávají za sebe rozhodovat svoje ženy. 

Dobře to komentuje L. Crabb v knize Adamovo mlčení:

Od Adama každý muž má sklon mlčet tam, kde by měl mluvit. Muži vyhovují situace, v nichž přesně ví, co má dělat. Jakmile se věci začínají komplikovat a nahánět mu strach, svírá se mu žaludek a snaží se z celé situace vycouvat. Když ho život frustruje nevypočitatelností, zmocňuje se ho zlost. Plný vzteku zapomíná na Boží pravdy a obrací se do sebe. Zahleděn do sebe, ztrácí kontrolu nad během svého života. Výsledky vidíme kolem sebe každý den: neovládaná sexuální vášeň, pasivní manželé a otcové, zlostní muži, kteří chtějí všechny ovládat. Na počátku toho všeho stojí Adam, který mlčel, když měl mluvit. (Adamovo mlčení)


Myslím, že duchovní doprovázení se někdy nedaří proto, že si jako muži nevíme rady, nebo jsme nejistí v oblastech, kde nestačí jen organizační schopnosti. Na několika úrovních jsem byl v církvi nucen být součástí diskuse o GDPR. Bylo neuvěřitelné, jak oproti pastoračním nebo duchovním tématům mužům zasvítila očička a nastala diskuse, které sice nikdo pořádně nerozuměl, ale bylo to něco technického, popsatelného a měřitelného. Takto jako muži někdy fungujeme a zároveň se nám někdy nebo často nechce pouštět se do tajemství, kterým je Bůh. 


Tak jako každý kluk touží po otci a nějakém mužském vzoru, byť to možná neřekne nahlas, tak každý potřebuje někoho, kdo mu pomůže v jeho duchovním růstu, kdo mu bude duchovním otcem, který předává nikoli informace, ale který formuje. Stále dokola mě fascinuje verš, I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium. Překladatelé se perou jak přeložit ono „vychovatelů“. Místo vychovatelů se v různých překladech dočtete i učitelů, vychovatelů, trenérů, strážců, dohlížitelů, pedagogů atd. Mnozí mohou být odborníky na výchovu, tréning, učení a Pavel to nepopírá, nepíše, že jich není třeba, ale pak řekne, že on je otcem a to je něco jiného. Zásadní rozdíl, mezi vychovatelem, trenérem a otcem je hloubka vztahu, nikoli odbornost. A právě vztah bychom měli těm, kterým budeme duchovními otci nabídnout především, jakkoli to neznamená rezignaci na správné informace. Zároveň otec na rozdíl od vychovatele nebo učitele nemusí až tak předat dovednosti, znalosti, návody, ale hodnoty a moudrost v našem případě něco z toho, co jsme přijali od Krista. Problém našeho pojetí křesťanství je někdy v tom, že je zaměřeno jen na informace, ale v doprovázení jde o víc. Dalšími příklady duchovního doprovázení v Písmu jsou např. Mojžíš a Jozue, Eliáš a Elíša, Barnabáš a Jan Marek, Pavel a Timoteus a hlavně Ježíš a učedníci.

L. Crabb hovoří o třech rozměrech otcovství. Ten, kdo komunikuje lze to zvládnout, dále nejsi na to sám, jsem s tebou a nakonec věřím ti. Abych byl konkrétní – přemýšlejte, zda nenastal čas s někým ujít kus jeho duchovní cesty. 


Nejde ale jen o duchovní doprovázení, ale i o mužské přátelství. L. Crabb tento rozměr vztahu mezi muži nazývá muži, kteří sdílejí tajemství. Jde o to, když se muži spolu dokáží bavit nejen o politice, sboru, církvi, novinkách na realitním trhu, ale i o Bohu, o svých zápasech nebo se spolu modlit a vést spolu otevřený rozhovor. Otcové jsou před námi, bratři jdou s námi. 


Jsem vděčný, že mám okolo sebe pár bratrů, se kterými mohu nést určitou část svých břemen. Dočetl jsem se o tzv. sedmi slibech katolických mužů, tak jak to zaznamenal R. Rohr a jeden z těchto slibů je: Slibuji, že budu utvářet živé vztahy s několika dalšími muži jako základní stavební kámen tajemství církve.“ Zajímavé je, že katolíci v tomto vidí doslova jeden ze základních stavebních kamenů církve. Velmi mě to inspiruje a zcela s tím souhlasím.

Nelze nikomu nařizovat, aby někoho duchovně doprovázel nebo měl nějakého blízkého bratra v Kristu. Spíše bych vás chtěl povzbudit, abyste se touto cestou vydali.

Virová hysterie

Dnes večer jsem neodolal a v rámci večerního výběhu jsem se stavil v Tescu a nevěřil jsem svým očím. Regály byly skutečně poloprázdné! Nad českou kotlinou zavládl strach a panika. Připomíná mi to jeden závod, kdy na startu se lidé strkali, tísnili a nedočkavě čekali na výstřel startovní pistole. Nakonec jeden závodník nevydržel a co myslíte, že se stalo? Myslíte správně – za ním vyrazili všichni ostatní, aniž by vyčkali výstřel startovací pistole. Davová psychóza je mocná čarodějka a hlavně vyřazuje rozum.
Nezranitelnější částí lidského těla je totiž mozek a to platí nejen pro mechanické poškození, ale i pro propagandu.
V posledních hodinách jsme vystaveni apokalyptickým zprávám o tom, co se stanem, až virus dorazí do Čech. Pár dní se lidé drželi, ale došlo k utržení laviny a už to jede. Vykupovat krámy kvůli kolonaviru je iracionální, jenže člověk není až tak racionální tvor, jak si namlouváme.
Zásadním problémem je totiž strach. Osoba, která se bojí, prožívá konflikt mezi strachem a racionalitou. Problém je v tom, že strach bývá silnější bráška rozumu. Nedá se vypnout fakty.
Pokud se člověk upne k již vytvořenému předsudku, posíleného o to, že má základ ve strachu nedokáže tuto fixaci opustit. Tedy vyděšený člověk, který sleduje on-line zprávy a obrázky vykoupených krámů v Itálii, si nemůže najednou pomoci. Jde nakupovat zásoby, vidí ho další, kteří se začnou bát že se na ně již nedostane a lavina strachu je utržena, šílenství začíná. A nepomohou žádná racionální ujištění, že se není třeba bát.
Navíc pokud člověk v tomto stavu slyší fakta, vytváří si jeho mysl náhradní důvody proč setrvat v původním přesvědčení. Tohoto faktu využívají mnozí píáristé při volebních kampaních, kde o pravdu skutečně nejde. Jde především o práci s lidskými emocemi a v poslední době i se strachem.
I když se člověk pokouší nahodit rozum, nastupuje ještě jeden „trik“ a to v tvrzení „není to sice pravda, ale mohla by být“. Tedy jedná se o určitou polopravdu, ale co kdyby… tedy co kdyby vtrhl koronavirus virus do Čech a jak jsem se dnes dočetl, vykosil třetinu národa? Proto vezměme obchody útokem.
Netvrdím, že to, co se odehrává ve světě, je legrace. Že se nic nemůže stát. Zároveň přestává být legrace i počínající nákupní hysterie. Ukazuje, jak snadno manipulovatelný je člověk.

14 února, 2020

Zavedené sbory – úskalí a přednosti


Pro některé zní slovní spojení „zavedený sbor“ nebo „tradiční sbor“ skoro jako nadávka. Jenže jak to tak bývá, problém je poněkud složitější. Sbory s dlouhou tradicí mají svoje slabé, ale i silné stránky. Pokusil jsem se vytipovat pět nebezpečí a šest předostí s tím, že nic nemusí platit absolutně. 


Možná nebezpečí


Síla kultury

Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale

  • co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti
  • co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších
  • co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací
  • co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují
  • co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných

Antropolog C. Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které předává svým dětem. Jedná se o jakýsi kolektivní software společnosti.

V našem přemýšlení je důležité každá církev ale i každý sbor má svoji kulturu. Tady jistý nepsaný způsob komunikace, zvyků, sdílené historie, někdy i zasedacího pořádku, vztahu ke kazateli, vedení, výkladu Písma atd. Čím je sbor starší ale i zavedenější, tím je jeho kultura silnější ale i neprostupnější, což si ale nejvíce uvědomují ti, kdo jsou mimo systém. Pak je velmi těžké, se mezi ty, kdo jsou uvnitř, dostat, byť ti se mohou i snažit, aby takto nepůsobili a vytvářeli otevřené společenství. Problém dostat se dovnitř totiž není v nepřátelském nastavení členů, ale v síti významů, kterým nově příchozí nerozumí. 


Síla zvyku

Zvyk je železná košile a argument, že se něco dělalo vždy, je silnější, než si myslíme. Navíc opakování nám dává pocit jistoty a předvídatelnosti. Pokud by každou neděli začínalo shromáždění jinak, asi by nás to časem unavilo. Stejně potřebujeme i určité rituály, které se opakují a které nám dávají pocit jistoty a sounáležitosti. Některé věci děláme prostě proto, že se tak v našem sboru dělali vždy a toto je logicky sinější na sborech zavedených. Toto je v pořádku do chvíle, kdy je třeba něco změnit. Najednou se ukazuje, že posun klavíru, kazatelny, změna lavic „které dělal můj praděda“, za pohodlnější židle, změna nápisu na čelní stěně, je problém a to dokonce takový, že někdy hrozí, že se rozdělí sbor. Důvodem nejistoty je zvyk dávající jistotu, zároveň tyto zvyky nás mohou zcela paralyzovat do stavu, kdy se nehneme dál a kdy to, aby to vyhovovalo lide uvnitř, je nejdůležitější hodnota. Bylo by ale hloupé se této realitě smát, protože se jedná o určité sociologické zákony, které se vztahují i na církev.  


Síla zklamání

Většina sborů a ještě více starých sborů má ve své historii zklamání z různých sporů, nedorozumění, tragédií atd. Není možné, abychom se tomu vyhnuli. Někdy je to naše vina, někdy nikoli. Když jsem vizitoval sbory, pak skoro každý má nějaký takovýto příběh. Příběh vykradené modlitebny, rozvodů, utonutí dítěte sboru, sexuálních selhání, zpronevěry peněz, teologických úletů atd. Toto někdy vede k cynismu anebo ke strachu před novými věcmi, protože „to už jsme tady zkoušeli a nešlo to.“ A opravdu to tehdy nešlo… jenže nelze proto usuzovat, že to nepůjde nikdy. Pokud jste ale v zavedeném sboru, není možné, aby vás neminula zklamání, ale ta vás nemají limitovat, abyste nesklouzli do mentality strachu. 


Síla gravitace

Asi každý sbor když vznikal, hodně mluvil o evangelizaci a otevřenosti vůči světu. Asi si nikdy neříkal, jsme tu proto, abychom pustili žilou jiným sborům v okolí (přeloženo – abychom lákali křesťany z jiných církví k nám). Novým lidem se přizpůsoboval provoz, kázání, akce jenže toto velmi často postupně vyšumí a sbor se začne zakřivovat do sebe. Hlavní otázkou už není co lidé venku, ale co my? Líbí se to nám? Uspokojuje to nás? Cítíme se tu spokojení? Máme dobré prostředí pro naše děti? Užijeme si naší sborovou dovolenou? Platíme účty za naše akce? Toto všechno jsou legitimní otázky, pokud se ale neztratí další otázky, které se ptají, a co ti, kteří stojí vně? Najednou se totiž snadno stane, že kazatel zjišťuje, že prostě nemá čas na duchovní doprovázení ani na evangelizaci, protože musí naplňovat očekávání sborovníků. Organizuje sborové dny, skupinky, káže, vyučuje, jenže sytí syté… Jinými slovy sbor se postupně zakřivuje do sebe a co je smutné, je, že mu to nevadí. K tomu přirozeně směřují všechny sbor, zároveň s tímto musí vědomě bojovat, jinak této gravitaci neodolají. 


Síla tradice 


Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd. Jenže to je zjednodušující pohled. Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě), ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.

Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, jen dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – jen dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou časem ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si naopak význam opět připomenout. Nebezpečí zavedených sborů je, že z tradice udělají cíl, že tradice povýší nad Písmo. 



Možné přednosti


Silné a hluboké kořeny

Kořeny dávají stabilitu, vláhu, živiny… tradiční sbor má kořeny v podobě nashromážděné moudrosti, generací, tradice, zkušeností atd. Toto vše může být skvělé, pokud je to používáno správně. Strom s velkými a hlubokými kořeny sice nepřesadíte, ale ani ho jen tak nevykořeníte. Takový strom - sbor se nenechá vyvést z míry jen tak nějakým poryvem větru nebo i falešného učení. Toto nejvíce oceníme, až když se nás něco takového dotkne. 


Stabilita

Stabilita souvisí s předchozím bodem. Zavedený sbor jen tak nevychýlí jakýsi nadšenec, nebo „duchovní kutil“, který tzv. dostal „slovo od Pána“, který něco přečetl s tím, že „nyní bude vše jinak“. Většinou jsou na stabilních sborech i stabilní jedinci, kteří již leccos vyslechli, zažili a dokáží leccos posoudit. Pokud stabilita nebrání novým věcem, je vítaná a potřebná. Dává pocit předvídatelnosti, jistoty a je dobrou platformou pro smysluplné a nové kroky. Nesmí se stát cílem, ale východiskem k případným novým krokům. Navíc ani nemůžeme jít dál, pokud se potácíme. 


Řád

Bůh je Bohem řádu, nikoli chaosu. Kde je chaos, tam jsou problémy, nejistota, úzkost. Platí úsloví, chraň řád, a řád ochrání tebe. Toto je pravda nejen v životě, ale i ve sboru. Když vzniká sbor, je na začátku jistá míra chaosu. Stejně jako když se něco nového učíme. Proto potřebujeme řád, ale ten je východiskem k další cestě a to je tvořivost, nové projekty a výzvy. Skvělé, když se toto děje i ve sboru. Řád znamená i to, že některé oblasti služby šlapou, jak mají, není třeba se o nich stále dokola bavit. Jenž toto je východisko, základ, předpoklad k dalším krokům. 


Silné zdroje

Někdy mají tradiční a zavedené sbory skvělé zdroje, o kterých se novým sborům, může tak akorát zdát. Mám na mysli zázemí v podobě budovy, lidé ze zkušenostmi, rodiny z věřícího prostředí s dobrými návyky, všechny nebo většina generací, často i finance, dobré tradice, stabilita, diakonické smýšlení, pohostinnost, vztah k celé denominaci. Netvrdím, že nové sbory toto nemají, ani že tradiční sbory toto mají automaticky, ale často něco z popsaného mají a pokud to moudře využívají, je to skvělé. 


Moudrost 

Některé věci nezískáte jinak, než věkem. Moudrost se získává životem, který je reflektován Pánem Bohem. Jako mladý mohu mít dynamiku, sílu, znalosti, vzdělání, ale moudrost je ještě něco jiného. A právě nahromaděná moudrost má předpoklady být na zavedených sborech. Někdy je to moudrost stáří, kdy se jedná o lidi, o kterých je v Písmu napsáno, že i v šedinách ponesou ovoce. Už si nepotřebují nic dokazovat, nepotřebují se štvát, ví, kdo jsou, a kdo nejsou a zároveň mají svobodu žehnat dalším generacím, nevidět v mladých ohrožení, ale požehnání. 



Závěr

Je škoda, že tradiční a zavedené sbory někdy nedokáží ze svých předností, které jsem uvedl ve druhé polovině tohoto článku, vytěžit víc a že je příliš ohrožují nebezpečí, která jsem popsal. Dobrá zpráva je, že tomu tak není vždy.


31 ledna, 2020

Staršovstvo a kazatel = ???


V následujících týdnech  měsících mám na několika místech hovořit o „staršovstvu“. Protože moje blogy nečtou je lidé z CB, pak přeloženo do češtiny, staršovstvo rovná se vedení sboru.

Začnu dvěma zkušenostmi. Před rokem mi vyšla knížka „Nebezpečné povolání“ určená mj. i starším, aby alespoň trochu pochopili některé zápasy, které kazatelé vedou. V úvodním věnování je napsáno, že kniha je jakousi omluvou dvěma kazatelům, kteří seděli ve staršovstvu, když jsem tam byl já jako jeden ze starších. Nemyslím si, že bych je nějak dusil, ale někdy mi bylo vše jasné, na vše jsem měl názor, zdálo se mi, že dotyční kazatelé nedělají, co mají, až jsem se nakonec ocitl v jejich pozici a leccos mi došlo. Navíc někdy nyní jednám jako oni.


Druhá zkušenost. Před x lety probíhaly volby do staršovstva nejmenovaného sboru a na kandidátce se ocitl člověk, který měl jen málo zkušeností a z jistých důvodů, které jsem znal jen já, měl na působení ve staršovstvu ještě čas. Asi dva měsíce před volbou dvakrát za sebou moderoval bohoslužby. Mluvení mu šlo dobře, dokázal okouzlit a to se projevilo i při volbě. Nakonec neprošel, ale jen o jeden hlas. Dotyčný, který byl o hlas před ním, byl dříč, modlitebník, jen ho nebylo vidět a málem nebyl zvolen.


Oba příběhy ukazují, jak citlivá je otázka vedení sboru. Jak snadno se do staršovstva může dostat člověk, který škodí nebo který velmi znesnadňuje rozhodovací procesy a zároveň jak snadno se dá narušit chemie mezi kazatelem a staršími. Někdy je na vině staršovstvo, někdy kazatel…

Sám jsem slyšel výpovědi o tom, jak se po setkání staršovstva kazatel vracel doslova s brekem, ale stejné jsem slyšel i od starších, kdy kazatel dal dotyčným takovou sodu, že se z toho sbírali několik dní.  Nedávno jsem četl rozhovor s dnes již bývalým kazatelem, který z odstupu několika let hodnotil svoje mnohaleté působení v kazatelské roli slovy, že pociťoval velikou zodpovědnost a zároveň jen malé pravomoci. Měl pravdu…


Pochopitelně je mnoho staršovstev, kde je skvělá chemie a starší s kazatelem tvoří nejen pracovní tým, ale i přátelský kolektiv, ale někde tomu tak není a kazatel se staršími tvoří pouze pracovní tým. V nejhorším případě pak kazatel a starší zastupují různé sborové frakce, připomínají spíše parlament a to je hodně zlé. V některých systémech si kazatel starší vybírá sám, někde dochází volbě. Asi nemusím psát výhody a slabiny jak jednoho, tak druhého systému.

V následujících řádcích se pokusím popsat pár oblastí, které jsem vypozoroval během svého působení v mezicírkevní službě. Jak moc se to týká mých zkušeností z pochopitelných důvodů, psát nechci (15 let starší, 10 let kazatel). Něco ano, něco nikoli.
  

Stále více vnímám, že vedení sboru je především duchovním bojem. Vím, že někteří jsou na toto slovo alergičtí, ale nenapadá mě nic lepšího. S tím souvisí to, že starší (a pochopitelně kazatel), který se nemodlí za sbor, za staršovstvo do tohoto grémia prostě nepatří. Vím, že se má plánovat, že se má vyhodnocovat, že existuje mnoho dobré literatury týkající se vedení, ale pokud je vedení sboru odkázáno především na tyto zdroje, pak se ptám, proč by ve staršovstvu měli sedět znovuzrození lidé? Je to stejný princip jako s hudbou v církvi. Proč by měli vést chvály a zpěv v církvi věřící lidé, když nástroje, noty a akordy jsou stejné? Protože jak ve vedení církve, tak v hudbě nebo chcete-li chválách, jde ještě o něco víc, než o rozhodovací procesy nebo akordy. Viděl jsem ve staršovstvu lidi, kteří úspěšně vedli firmy, ale sbor je přece jen ještě něco jiného než firma a některé věci jsou jinak.

Pokud se ve vašem společenství starší volí a jste kazatel, pak ne vždy budete mít okolo sebe své nejbližší spolupracovníky ve smyslu vztahů. Tedy na jednu stranu je staršovstvo tým blízkých spolupracovníků, na stranu druhou tomu tak nemusí být po lidské stránce. Z pozice kazatele to není vždy příjemná realita, ale musí se s tím učit žít. Pokud jde jen o jinou chemii nebo nastavení, není to tak vážné, horší je, když to proskakuje do osobních vztahů nebo jistých animozit. Jiná věc je, zda je správné kandidovat do staršovstva, když máte z různých důvodů s kazatelem problém. Jistě ve staršovstvu nemá být jen parta kazatelových přikyvovačů, ale máme-li na sebe alergii, nikam se nepohneme. Právě zde vidíme tenký předěl mezi tím, že jsme pracovní tým, zároveň se dostáváme do tenkého přediva vztahů. Zde lze namítnout, že podobné je to na každém pracovišti. To jistě ano, ale nebývá zvykem, že jen jeden v týmu je na plný úvazek a ostatní nikoli.


Jedna z naprosto klíčových oblastí je oblast důvěry. Jakmile kazatel ztrácí důvěru ke starším, celkem logicky se stahuje do své ulity, z pochopitelných důvodů se odmítá otevírat a někdy se dostává do určité duchovní schizofrenie, kdy hlubší pastorační a vztahové oblasti sboru řeší s lidmi mimo staršovstvo, stejně pak postupuje u rozhodnutí týkajících se klíčových rozhodnutí. Je součástí staršovstva, ale vlastně vnitřně není. Jenže důvěru ke kazateli může ztratit i staršovstvo nebo jeho část a v té chvíli se jen velmi těžko něco prosazuje. Zde stojí za poznámku, že důvěra se ztrácí rychle a dlouho se buduje a dlouhodobě je popisovaný stav neudržitelný.


Je skvělé, když ve staršovstvu funguje otevřená komunikace. Nutno dodat, že ta funguje vždy, pokud nejde o nic zásadního. Jenže až na složitých kauzách, kde se neshodneme, se ukazuje, jak moc jsme jednak skutečně jednotní a jak dokážeme být otevření. Může se jednat o věroučné oblasti, o oblast hudby, o oblasti týkající se napomínání, o věci okolo některých rodinných kauz či rodinných klanů, velmi citlivé bývají otázky okolo financí, etické oblasti atd. Toto vše a mnohé další jsou „nášlapné miny“, na kterých může velmi rychle komunikace uváznout a na dlouhou dobu růžové vztahy zamrznout. Zde je strašně důležité, aby dotyční dokázali překročit svoje ega, což se ne vždy daří.

Kazatelé obyčejně mívají omezenou dobu působení na sboru. Stejný princip by měl platit i pro starší. Po určité době se totiž z přebývání ve staršovstvu stejně jako z jiných funkcích jak v církvi, tak v para-církevních organizacích a asi ve všech organizacích stane diagnóza. Nedá se to nařídit, je to na soudnosti toho kterého člověka, ale po určité době platí „bič a pryč.“ Jsou jistě výjimky, někde není možné nikoho jiného sehnat, ale pokud nenastane mimořádná situace nebo pokud dotyčný starší nemá mimořádné obdarování, je dobré si po čase odpočinout.


Myslím, že by pro kazatele bylo pomocí, kdyby starší případně jiní lidé ve sboru dokázali v nějaké frekvenci dávat kazateli zpětnou vazbu. Jenže… ono to není jen tak a ne každý tzv. bilanční rozhovor umí dělat. Jiná věc je, že ne každý kazatel o bilanční rozhovor nebo zpětnou vazbu stojí. Navíc špatná zpětná vazba může mít smrtící dopad. Jiná věc je, že zpětná vazba částečně souvisí s koučingem a supervizí což je v některých církvích či sborech stále ještě nový trend. Je to jistě dobrá věc, ale jen upozorňuji, že abyste se stali supervizorem, musíte v sekulárním prostředí absolvovat náročné magisterské studium. Stejně tak koučingové dovednosti vyžadují mnoho studia. Tím nechci tvrdit, že zpětnou vazbu nelze dělat bez vzdělání, jen tvrdím, že je to poněkud složitější, než něco ve smyslu „docela dobrý“ nebo „nic moc“.


Starší i kazatel sice mají autoritu danou úřadem, ale existuje i jiná autorita daná tím, jak se chovají, jak se modlí, jak jednají s druhými lidmi, jak jsou věrní ve službě atd. Jedná se o autoritu, kterou vám nedá úřad, ale váš charakter.  Dobré vedení sboru o své autoritě nepotřebuje křičet, protože jím prostě mají „zevnitř“. Pokud se jedná jen o institucionální autoritu, pak běda sboru, jehož taková skupina vede.


Různých pohledů na vedení sboru je řada. Někdy jsem byl svědkem, jak starší vyšilovali z kazatele, někdy kazatel ze starších a mnohokrát toho, kdy se jim vedlo spolu dobře. Jednoduché to ale někdy nebývá, o to důležitější je první zmiňovaný bod. Protože nakonec nevedeme boj proti tělu a krvi ale… však víte dobře jaká je odpověď.