20 listopadu, 2020

O pekle a Boží spravedlnosti

 

Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi zdůrazňující toleranci a třeba dodat i pro část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď  typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.

Peklo je v Písmu spojeno s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu? Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. (Naděje má svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.

Možná jste se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívatJediný prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u mnoha lidí. Ale zrození teze, že lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku víry v Boha odplaty.  Jde o to, že oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru odplaty.

Držitel čestného doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak, ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?

S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni. Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost, jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.

V podobném duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni, co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.

Na závěr se stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk 16, 19 – 31.

Když se boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená identita míří do věčnosti.

Tolik jen velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.

Nikdo z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.

Nás, kteří Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o zvěsti evangelia.

19 listopadu, 2020

O lakomství


Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude kázněn z důvodu lakoty. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá, přesto bychom neměli na snahu pojmenovat tento hřích rezignovat.

Když přemýšlíme o lakotě, můžeme vycházet z jedné z charakteristik naší doby, a tou je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to, co jsme zažili… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Dovolím si zde zdánlivou odbočku do světa virtuální reality. Konkrétně se chci podívat na fenomén Facebooku. Je místem, kde dnes tráví čas miliony lidí, a to zdaleka ne jen těch mladých. Většinou (nikoli vždy) lidé na Facebooku vystavují fotky svých dětí, z dovolených, různých párty apod. V zásadě se Facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí“. Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám“, „já jsem tam nebyl“, „toho jsem nedosáhl“ atd. Nejsem proti Facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může být nespokojenost s tím, co mám, kým jsem nebo čeho jsem ve srovnání s druhými (ne)dosáhl, a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem Facebooku, ale i reklamy a vlastně celého spotřebního průmyslu. Je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní, ale když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému.

Druhé silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, špatných rozhodnutí svých dětí, úrazu, nejistoty…Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a řídíme se heslem „Pomoz si, a Pán ti pomůže.“Jakmile ale přijmu poselství „buď nespokojený“ nebo „obávej se budoucnosti“, všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat jen pro sebe s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost odstraní naši nespokojenost.

Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty. Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, protože mám vlastní auto, zaměstnání, přátele, rodinu... Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace může o podobných věcech jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu mít víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, lepší počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe a opět jen pro sebe. Nebo si jsem vědom, že mám mnoho, a proto se chci o požehnání, které zakouším, dělit s dalšími. To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost. Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám, mám především pro sebe, případně pro svoje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem, a zároveň mne vede k hledání, s kým bych se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví, dostatek jsou Božími dary, které jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku, je, že ten, kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá. Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti a štědrosti. Jako by nám říkal: Buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš A nejen to. Protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj!

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

 Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou i duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál. Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce, a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. V tomto ohledu jsem se naučil následující: K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil si vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme, protože naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Toto jsem zakusil mnohokrát, když jsem daroval. Jednak dobrý pocit, že mohu být někomu užitečný a jednak to, že Bůh odpovídá na moje kroky víry – v tomto případě na dávání. Naučil jsem se i to, že Bůh žehná tomu, když daruji nikoli z přebytku, ale když dar je obětí, když něco stojí a tedy i někdy zabolí. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka  z Assisi „dáváním dostáváme“. Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.

06 listopadu, 2020

Jak může "skutečný křesťan" volit... ?!

Nedávno jsem četl hezký vtip: „Děti, nerušte tatínka. Teď je z něj odborník nejen na covid, ale i na americké volby.“ Vtip hezký, neurážející a nevinný. Jenže realita až tak nevinná jako tento vtip není. Nejeden tatínek ale i maminka, stejně tak i mnozí další nejenže sledují statistiky ohledně covidu a jak dopadnou americké volby, ale nedokáží pochopit, že ti druzí nesdílí jejich pohled na svět.

V křesťanstvu pak jedna či druhá strana někdy přichází s dovětkem, a jak může křesťan… volit, nebo souhlasit s volbou jednoho nebo druhého kandidáta na post (nejen) amerického prezidenta, jak si může myslet, že covid je/není skutečné nebezpečí, jak může mít takový či jiný náhled na islám, na uprchlíky, na EU atd. Témat, která nás rozdělují, je stále více.
Názorů na různá společenská témata bylo vždy vícero, prostě to nejde jinak. Horší je, že se stále více dostáváme do situace, kdy je druhá strana vnímána jako nepřítel, dokonce jako někdo, kdo v principu nemůže být křesťanem. Pro někoho představa, že křesťan si myslí nebo volí toho či onoho kandidáta je protimluv. Prostě to přece nejde! Křesťan prostě nemůže volit Bidena, protože Biden je ... Křesťan prostě nemůže volit Trumpa, protože Trump je … Křesťan nemůže být pro EU, protože EU je… Křesťan nemůže být proti EU, protože... A mohl bych pokračovat. Podstatný problém je ale v tom, že na obou stranách barikády jsou křesťané. Já sám osobně znám některé, kteří mají na některé zmíněné oblasti jiný pohled než já, myslím si, že se mýlí (a oni si myslí to samé o mě), ale nepochybuji o jejich víře. A to je znám dobře. Tím nerelativizuji pravdu, pokud budou ochotni se se mnou bavit, budeme se přesvědčovat o svých postojích, ale jiná politická nebo společenská orientace neznamená falešnou víru.
Vím, o čem píšu, i díky svým „hejtrům“. Protože některé moje články kolují na různých stránkách, čte je celkem hodně lidí a čas od času dojde v diskusích pod mými články k různě ostrým výměnám názorů. Díky těmto názorům mám následně možnost se dozvídat o sobě věci, které ani sám nevím. Žel, pro některé už dávno zřejmě nejsem křesťanem a pokud ano, pak spadám do kategorie heretik… Nevadí mi to, protože si myslím, že na sociálních sítích je člověk jednou tak agresivní než normálně, a pokud si pamatuji, tak z očí do očí jsem se s otevřenou agresí setkal jen málo.
Jen chci napsat, že na obou stranách barikád jsou křesťané a že by bylo skvělé, kdyby nás dokázala rozdělit až smrt nikoli politické či jiné preference. Nechť platí něco ve smyslu, nechápu, jak může dotyčný toho či onoho volit, nebo zastávat takový či onaký názor, ale chápu, že i on se stal příjemcem Boží milosti a nejen to.
Dokonce věřím, že skrze něj Pán Bůh jedná a že díky víře v jednoho otce bychom spolu mohli stolovat u jednoho stolu Páně.

21 října, 2020

Covid, nástrahy slov, zodpovědnost za ně a na počátku bylo… Slovo


15. října 1989 V. Havel pronesl ve Frankfurtu proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců, který je znám jako Slovo o slově. Mj. zde Havel uvedl: „Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test. Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží. Záleží na nich. Záleží na nich všude.“

Po 41 letech jsme svobodní a jsme součástí světa, ke kterému náš první polistopadový prezident hovořil a téměř si neumíme představit, že by tomu mohlo být jinak. Zažíváme svobodu slova, jakkoli je vyvíjen tlak dostat některá média pod křídla mocných. Přes tuto svobodu ale vidíme to, co si Havel velmi dobře uvědomoval tehdy ještě z pohledu občana nesvobodné země. Uvědomoval si a varoval, že spolu se svobodou slova přichází i mnohá nebezpečí, která v sobě slova nesou. A přesně toho jsme svědky nyní v míře nebývalé.

Podívejme se ještě na jeden postřeh, který napsal slavný polský spisovatel a režisér T. Konwicky v souvislosti se slovy: „Slova tekou z úst roztřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů, z televizorů, z magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým modelem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace… Jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry, jak zjistit, co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za co vydává?“

Na jedné straně máme Havla a jeho varování před nástrahami slova, na straně druhé pak Konwického, který tvrdil, že slova jsou smetí, že je jich v naší době příliš, že ztrácí hodnotu. Jsou uvedené dva postřehy v rozporu? Nejsou, doplňují se. Slovo má – přes jeho inflaci danou množstvím zpráv stále obrovskou moc. Jenže právě i kvůli inflaci slova danou množstvím informací, už více nejsme schopni rozeznat pravdu od lži.

A právě tato neschopnost rozeznat pravdu od lži vede k tomu, že jsme doslova krmeni záplavou děsivých zpráv a zároveň mnoha konspiračními teoriemi. Zároveň jen málokdo nese zodpovědnost za to, co vypouští do davu, který se neorientuje. Jeden odborník tvrdí, že do Vánoc budeme bez covidu. Druhý tvrdí, že za 10 dní až dva týdny budou v ulicích mrazáky na mrtvoly. Oba dva jsou zajisté většími odborníky než drtivá většina z nás (nejedná se o názory gynekologů, zubařů, kardiologů a jiných odborníků, ale na jiné lékařské obory), nepodezřívejme je z nekalých úmyslů, zároveň se jedná o protikladné výroky, mezi kterými je pak široké spektrum dalších názorů. Závěrem pro některé pak je, že odborníci jsou mimo, protože se neshodnou, což vede k příklonu k nejrůznějším bizarním konspiračním teoriím.

Jenže ono je to ještě trochu složitější. Situace nepochybně vážná je, mnozí odborníci komentující stávající stav, skutečně odborníky jsou, byť se v lecčem neshodnou (na hlavních důrazech se ale v drtivé většině shodují), zároveň nereprezentují žádné temné síly v pozadí pandemie.

Jako neodborníci jsme vystaveni určitému „uvažování nahlas“, v kterém když se někdo „sekne“, tak nijak nenese následky svých omylů, byť ty vyvolávají v mnohých strach. Toto je kombinované nepsaným mediálním zákonem, který zní „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Tento fakt nemá nic společného se spiknutím, ale se zcela obyčejnou snahou, aby se „moje“ média četla (zvláště když po rozkliknutí naskakuje placená reklama). Jiná varianta je pomocí některých médií zneužít situaci a cíleně rozvrátit společnost. V tomto prostředí obstát není a nebude snadné.

Slovy V. Havla, slova procházejí v naší době obrovskou zátěží. I to je daň za svobodu a jakkoli je to daň vysoká, svobody se zbavit nechceme. Raději jí chceme použít ke kritickému uvažování.

Tváří v tvář této realitě ještě jedna poznámka. Obě části Bible začínají důrazem na slovo. „Bůh řekl“ a „na počátku bylo slovo“. Židovsko-křesťanská tradice je postavena na Slově a to jak psaném, tak vtěleném. Je postavena na přesvědčení, že slovo má význam, že tvoří realitu a naše porozumění realitě. Zároveň pokud ve vtělené Slovo věříme, nemusíme se bát mnoha slov, která jsou vypouštěna do éteru a která působí strach a úzkost. Koho neovládá strach, ten je hůře manipulovatelný, protože strach mu nevypíná mozek a schopnost úsudku. Přál bych si, abychom díky vtělenému Slovu dokázali rozpoznat, na jakých slovech záleží a jaká slova jsou mimo. Zároveň abychom přijali zodpovědnost za to, která slova pouštíme dál.

Slova mají moc… Větší, než si někdy připouštíme.


13 října, 2020

Zemanovo vypouštění démona třídní nenávisti

Před pár měsíci jsem si řekl, že na adresu prezidenta Zemana nebudu nic psát, protože nechci vytvářet dojem, že v církvi nemají příznivci současného prezidenta místo. Nyní toto předsevzetí poruším s dodatkem, že svoje místo může v církvi najít každý napříč politickým spektrem. Píšu proto, že prezidentovo poslední sdělení národu bylo naplněné záští proti skupinám obyvatel, dikcí, která připomíná dva nejobludnější režimy minulého století. V prezidentových slovech byl ukryt jed, který v konečném důsledku otrávil v minulosti miliony lidí a který je zároveň nesmírně svůdný. O co jde?

Prezident opět neodolal pokušení a do úst si vzal to, čemu se říká „skupina obyvatel“, nebo „třída“. Zcela nepatřičně a rádoby vtipně se nechal slyšet, že umělci tvořili nejlepší díla, když byli hladoví. Na jiném místě pak zopakoval svůj údajně starší výrok o tom, že je třeba zavřít noční kluby á la Techtle Mechtle, do kterých chodí pražská smetánka, která pak bude sedět doma a zvyšovat tím svou beztak nízkou vzdělanostní úroveň. Jinde pak sdělil národu slova o tom, že neschopní podnikatelé zkrachují. Důvodem jejich konce má být jejich neschopnost využít pomoci od státu.

Prezident nám předložil tři nechtěné či neschopné skupiny obyvatel nebo sociální třídy: Pražskou smetánku (která je nevzdělaná a nemá co dělat), umělce (kteří za normálních podmínek netvoří nic kvalitního) a podnikatele (z nichž mnozí jsou neschopní). Na první čtení si člověk řekne, že se jedná o slova stárnoucího a stále více izolovaného člověka, ale přece jen se stále ještě jedná o hlavu státu. V čem jsou jeho slova tak jedovatá, v čem připomínají slova komunistických a nacistických demagogů?

V tom, že oba zmiňované režimy si dokázaly ústy svých představitelů vytipovat určité skupiny obyvatelstva a proti nim pak poštvali národ. Mistrně to popisuje např. T. Snyder v knize „Krvavé země“. Pokud byste tuto knihu nechtěli číst celou, projděte si kapitolu „Třídní teror“. Snyder např. píše: „Nacistický teror postupoval dosti podobně jako sovětský – místo aby trestal jednotlivce za to, co spáchali, trestal příslušníky politicky definovaných společenských skupin za to, že k nim patří.“ Zeman naštěstí netrestá, ale zesměšňuje konkrétní společenské skupiny. Navíc skupiny, vůči kterým nemalá část národa cítí určitý despekt. Jsou to přece „pražáci, kteří řídí jak prasata“, „pražáci, kteří berou vyšší platy než ostatní“, „umělci, kteří berou milióny a nemusí ráno vstávat do fabriky“, „podnikatelé, kteří dřou kůži z nebohých dělníků“. Možná si ještě někteří vzpomenete na slova někdejšího tajemníka KSČ M. Jakeše, který těsně před převratem v roce 1989 řekl, že nikdo z nás nebere takový platy, berou umělci. Jakeš se pokusil těmito slovy získat popularitu „pracujícího lidu“, ale bylo už pozdě. Žel, Zemanova slova v něčem slova M. Jakeše připomínají.

Jednou je onou nechtěnou skupinou či sociální třídou pražská smetánka, jindy neschopní podnikatelé či líní umělci, kdysi to byli Židé, cikáni, věřící, šlechta, kulaci, stejně jako u Zemana to v obou režimech byli umělci … atd. Možná namítnete, že srovnávám nesrovnatelné. Ano, v tom smyslu, že nikdo nikoho nezabíjí. Ne v tom smyslu, že Zeman štve národ proti určitým sociálním skupinám. Komunistický a nacistický teror nezačínal zabíjením, ani bitím, ale tím, že někdo v moci postavený začal cíleně dehonestovat a obviňovat jisté skupiny obyvatel.

Proč tato taktika funguje? Protože nám je vlastní za svoje frustrace, selhávání a úzkosti někoho vinit. Příklad vidíme i v Bibli (Ez 18,1 – 4) Jen neradi připouštíme, že za svůj stav si z velké míry můžeme sami (ne vždy, ale často ano) a že za úspěchy jiných jsou často především jejich schopnosti a úsilí. Pokud nějaký zpěvák bere miliony, a je-li to tak snadné se hudbou živit, kdo nám brání, stát se zpěvákem a vydělávat miliony? Pokud je podnikání cesta k milionům, kdo nám brání založit si firmu? Pokud je život v Praze idylka, kdo nám brání přestěhovat se do Prahy?

Realita je, že vydělávat miliony hudbou nebo podnikáním idylka není. Ve zmiňovaných totalitních režimech byla snaha dotyčné obvinit, že svůj majetek nakradli a vzít jim ho nebo v horším případě jim vzít i život. V případě Zemanově dotyčné zesměšňovat a vytvořit pocit, že za současné problémy více či méně mohou nebo alespoň se skrze kolektivně sdílenou nenávist vůči určité skupině obyvatel sjednotit.

Dějiny ukázaly, že to funguje. Je to úděsné zjištění, ale skutečně to funguje. Proto jsou zvláště v těchto nelehkých dobách Zemanovy výroky ještě trochu nebezpečnější, než dříve. Zároveň je třeba tuto snahu o dehonestaci společenských skupin zcela odmítnout.


10 října, 2020

Covid, míra svobody a podceňování situace

Covid ukazuje na mnoho oblastí lidského života. Jednou z nich je oblast svobody. Jak přicházejí restrikce, jistá část populace srovnává to, co prožíváme, s dobou totality. Mezi těmito „obhájci svobody“ se najdou i leckteří křesťané. Jedním z medializovaných příkladů byl známý americký kazatel J. MacArthur, který vyzýval členy svého společenství, aby odmítli autoritu úřadů a vlády, ignorovali zákaz shromažďování v interiérech a povinnost nosit roušky. Dokonce se někde nechal slyšet, že až ho za nedodržování zákonů budou věznit, stane se vězeňským kaplanem. Vedení jeho církve se obrátilo na soud, protože bylo přesvědčeno, že vládní nařízení státu Kalifornie k ochraně veřejného zdraví omezují jejich náboženskou svobodu. Sborů, které se inspirovaly přístupem MacArthura, bylo v Americe údajně mnoho. V podobném duchu – tedy v podceňování pandemie vystupuje i americký prezident, kterého mnozí evangelikálové, k nimž se J. MacArthur hlásí, podporují… Když o těchto kauzách čtu, pak je mi líto těch křesťanů v USA, kteří musí vysvětlovat nevěřícím, že tohle skutečně není ten pravý vzorek křesťanství.

Naštěstí ale existují i jiní křesťané, kteří sepsali Křesťanské prohlášení o vědě pro pandemickou dobu (statement.biologos.org). V tomto prohlášení signatáři vyjadřují znepokojení nad polarizací a politizací vědy v období, kdy je v sázce mnoho životů. Slovo věda se dle autorů prohlášení stalo zbraní v kulturní válce. Vědci jsou hanobeni a jejich práce ignorována, zatímco ožívají konspirační teorie. Žel, křesťané jsou k těmto trendům otevření. Autoři si všímají, že během pandemie vědci měnili svoje závěry tím, jak získávali další poznatky a data o covidu. Určité změny ale nejsou dle autorů výzvy znakem jejich neschopnosti, ale dobré vědecké praxe a poctivosti. Nejdůležitější rada se ukázala jako správná: izolace snižuje počet případů. Signatáři nakonec vyzývají k nošení roušek, k ochotě nechat se očkovat, k pomoci nemocným a zranitelným, ke snaze zamezit šíření falešných a konspiračních teorií a k modlitbám. (Doporučuji si text přečíst celý, je velmi dobrý). Pod textem jsou podepsáni např. P. Yancey, N. T. Wrightem, M. Labberton (ředitel Fullerova teologického semináře) a mnohé další osobnosti nejen z křesťanského světa.

V Česku máme podobnou aktivitu, zlehčující covid, jen ji naštěstí nešíří křesťané. Podobně jako v USA jsou některými „odborníky“ zpochybňované roušky a různá nepříjemná restriktivní nařízení. Jakkoli nejsem voličem strany, která nominovala současného ministra zdravotnictví, restriktivní omezení v současné době prostě dělat musí. Dost dobře nechápu některé křesťany, kteří omezení počtu lidí na bohoslužbách nebo zákaz zpívání srovnávají s dobou totality. Srovnávají ale nesrovnatelné. S totalitou to nemá nic společného. V tomto článku nehodnotím rozsah restrikcí, informovanost veřejnosti, míru šíření paniky, pozdní reakci na příchod druhé vlny, ale jen a pouze zpochybňování nebezpečí, které v sobě nákaza nese.

Doporučoval bych se připojit k oněm několika jednoduchým a zároveň moudrý radám, kterými končí v tomto článku zmiňovaná petice. Za covidem totiž skutečně není žádné levičácké spiknutí, ani tajná organizace, ani snaha ovládnout svět, ale virus, který si zatím dělá, co chce. Díky vědcům (a díky Pánu Bohu za ně), ale o viru přesto něco víme. Třeba jak se mu alespoň zčásti bránit. Kdo to nedělá, je… Bible by řekla pošetilec. Čeština má výrazů celou řadu.

 


17 září, 2020

Konečně začínáme žít v normální době

Vzhledem ke stoupajícím číslům nakažených, ale i k mezinárodní situaci vypadá nadpis tohoto článku divně. Dlouhou dobu jsme žili v relativním klidu. Zvěsti o válkách, nemocích a katastrofách nejen k nám, ale i do Evropy a Ameriky spíše doléhaly. Tím netvrdím, že západní civilizace neměla svoje problémy. Měla, ale tak masovou pandemii a do velké míry i mezinárodní napětí, spojené se stále silnějším společenským napětím uvnitř mnoha zemí jsme nezakoušeli. Jako by se v poslední době svět pomalu ale jistě vymykal z kloubů.

Jenže… jenže když se podíváme do dějin, pak války, pandemie, pohromy, vysoká mortalita, inflace a z toho všeho plynoucí nejistota a strach lidstvo vždy doprovázely. Stačí se podívat na naši zemi a na dobu třeba od první světové války. Když projíždíte Českou krajinou, skoro v každé vesnici či městě je pomník padlým vojákům z první světové války.  Jinými slovy mnoha matkám a manželkám se nevrátili synové nebo manželé. Zároveň během války lidé neumírali jen v zákopech, ale třeba jen na tuberkulózu v roce 1914 zemřelo 24 509 lidí, v roce 1918 již 34 338. V roce 1915 byla pravděpodobnost úmrtí mezi narozením a prvními narozeninami u chlapců 20,05 %, zatímco u dívek byla „pouze“ 15,34 %. Po válce přišla pandemie španělské chřipky.  Např. během října 1918 zemřelo přes 43 tisíc obyvatel (trojnásobný nárůst oproti předchozímu roku). Tato pandemie byla specifická zejména v tom, že mezi zemřelými byla většina osob mladší 40 let. Mezi válkami stojí za připomenutí třeba velká hospodářská krize,  kdy Československo bylo údajně čtvrtou nejvíce postižnou zemí. Bez práce byla třetina Čechoslováků. „Propad hospodářství byl srovnatelný s devastací, kterou způsobila první světová válka," napsal historik Zdeněk Kárník. Jedním z důsledků krize byla radikalizace nemalé části obyvatel, což se mj. projevilo v nástupu fašismu. Přichází další světová válka, v níž umírají milióny lidí. Československo mělo 365000 obětí, z toho bylo 277000 Židů. V porovnání s některými jinými národy jsme na tom byli relativně dobře, jakkoli i uvedená čísla jsou hrozná. Po krátkém období svobody po válce přicházejí komunisté a další tisíce lidí putují do koncentráků, přichází měnová reforma…

Někdo namítne, že minulé století bylo krvavější než jiná století. Z pohledu obětí ano, ale nikoli z pohledu počtu válek a utrpení. Vždy v dějinách lidé prožívali těžká období a zřejmě většina zažila války, předčasnou smrt svých blízkých, většina lidí se nedovolala spravedlnosti a musela tvrdě bojovat o přežití

Oproti tomu v posledních desetiletích jsme zažili dobu, která byla naprosto unikátní a nenormální. Sice jsme kolem sebe slyšeli nářky, jak je to těžké si vybrat z tolika nabídek, jak nás ničí obezita, jak děti blbnou z pocitu nudy, jak se nedokážeme díky sociálním sítím soustředit, jak… ale fakt jsme se měli v porovnání s dobou minulou dobře. Ano, vím, že naše doba má svoje výzvy, těžkosti, bolesti, ale Pán Bůh nám daroval mír, léky tišící bolest, možnost cestovat, číst co chceme, stabilní měnu, dlouhý život a to v porovnání s dějinami není málo. Skutečně není. Mnozí ale tuto výsadu prošustrovali a nechali si nebo nechávají si protéci život mezi prsty anebo ho sobecky využívají jen pro sebe a své blízké.

Možná si teď více uvědomíme, co prožívali naši předkové a jak navzdory mnoha omezením dokázali neuvěřitelné věci. Často mnohem více než my. Zároveň je možné, že virus se zhorší a začne skutečně zabíjet, že koruna ještě více oslabí, že nepokoje v USA a některých zemích Evropy budou eskalovat, že… bude hůř. Ne, nepřeji si to. Jen mě napadá něco ve smyslu, tak to v dějinách ale většinou chodilo. Tak to je z pohledu dějin vlastně normální. A proto „vyhlížíme něco lepšího“ (Žd 13,14). Problém byl možná v tom, že mnozí z nás neměli co vyhlížet, protože se ráje dočkali na zemi. V porovnání s dobou minulou, bylo to, co jsme prožívali i prožíváme, ráj. Pokud se náš svět ještě někdy vrátí v duchu tohoto článku do nenormálu a bude klid, jako v dobách nedávných, pak kéž by Bůh dal a (nejen) křesťané by dokázali více tuto krásnou nenormalitu využít… spíše než dohnat jistá omezení, která v těchto dobách zažíváme.

17 července, 2020

Tělo, identita a nástroje slasti



Nedávno jsem vyslechl rozhovor, kde se jakýsi muž svěřoval jinému muži, že „se stydí jít do plavek“. I když mnoho let pracuji s lidmi, překvapilo mě to, protože dotyčný mohl být tak v mém věku a to jste většinou ohledně postavy za zenitem. Zároveň se mi zdá, že to drtivá většina lidí neřeší. Když vidíme tlustého nebo naopak vyhublého padesátníka, registrujeme, že máme před sebou lidskou bytost, ale nehraje to žádnou roli, když s ním konverzujeme. Tedy pokud jsme normální, což většinou jsme. Tím netvrdím, že fyzická krása a přitažlivost na mě a nás nepůsobí, jen říkám, že když někdo nesplňuje jisté estetické požadavky, nijak to nemám a většinou nemáme potřebu řešit. Problém je, že tyto věci mnohem více než druzí, řešíme my sami ve vztahu k sobě samým. Druzí nám většinou neřeknou, jsi hnusnej, ale my si to v sobě nosíme.
Nedávno na mě vyskočil jakýsi status na facebooku, kdy jedna dáma ostatní dámy vybízela k tomu, aby se přijaly, aby si uvědomily, že jsou „milované a krásné princezny“ a aby se tolik netrápily svými fyzickými nedostatky. Dodávám jen, že se jednalo o dámu v letech, nikoli o dospívající dívku. Nevím, kolik dotyčné bylo, ale vím, že absolvovala několik porodů, makala v práci deset hodin denně a chtě nechtě některých standardů krásy nedosahovala. Stejně tak její kámošky. Chce se mi k tomu dodat no a co???
Dlouho se přijímala teze, že problém se vzhledem mají především dospívající. Jenže pravda je taková, že se tím trápí i mnozí dospělí. Současný tlak na dokonalost se přenesl i do sféry vzhledu. V této souvislosti se začtěme do úryvku z knihy I. Singera Kajícník. Singer se skrze hlavního hrdinu, newyorského milionáře Josepha Safira dostává mezi ortodoxní Židy a popisuje následující: "Tady stáří neznamenalo hanbu. Tady se nikdo nechlubil svou sexuální zdatností ani tím, kolik toho dokáže vypít. Nikdo si zde nebarvil vlasy, nepředstíral, že je „o osmdesát let mladší“, a neužíval jiné banality, které můžeme slyšet od světských starců… Celý moderní život je neustálý sled závodů, kdo je nejvyšší, největší, nejsilnější, kdo se dokáže předvést v lepším světle než druzí." Kdo čtete I. Singera, možná jste někdy měli pocit, že co není „pravověrně židovské, je úpadkové“, ale přesto – zamysleme se nad jeho slovy a uvidíme, že podobné věci řešíme i my, dnes."
Mnozí z nás se nechávají ovlivnit stupidními časopisy, statusy, články a tento jed ovlivnil i naše sebepojetí. Pokud máte děti, nečekejte, že vaše případná nespokojenost se sebou samými (a to nejen s postavou) na ně nepřeskočí. Přeskočí a nemůže tomu být jinak. Změna nastane jen a pouze, pokud se změníte vy/my.
Pojďme se na fenomén těla podívat trochu podrobněji. Dočetl jsem se, že v USA jsou dva nejprodávanější druhy knih. Jsou to kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje současný přístup k tělu. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se umrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první.“ (Z. Baumann: „Úvahy o postmoderní době“)
Otázku postavy řešila už antika (ideál kalokagátie, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, tělesná krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného), soudě dle obrovské popularity třeba Sokola, na postavě a fyzické výkonnosti si zakládali naši prarodiče. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy, kult zdraví a zároveň kult rozkoše.
Když anglický filozof a biolog Herbert Spencer vyjmenovával nebezpečí ohrožující lidstvo, jmenoval mj. „tělesnou slabost, jež nebude schopna dostát požadavkům průmyslu.“ Spencer jako dítě své doby, tedy konce 19. století (doba moderny), vnímal moderní tělo především jako tělo dělníka, vojáka a u ženy jako tělo, které dokáže ustát řadu porodů a povede domácnost, kde bude třeba vynaložit mnoho fyzických sil. „Být normálním znamenalo být připravený na práci v továrně a službu v armádě – tedy být tělesně zdravý a silný. Slabé tělo je slabé proto, že nevydrží požadavky armády a továrny.“ (Bauman, Úvahy o postmoderní době) U žen pak slabé tělo bylo takové, které neustálo x porodů a k tomu nebylo schopno tvrdě fyzicky pracovat v domácnosti a k tomu navíc často i v továrně či na poli. Jenže doba se změnila. Máme se skvěle, ale s tělem nadále zápasíme.
Ještě jednou Bauman: „Postmoderní tělo oproti modernímu je především odběratelem požitků. Není výkonné kvůli službě v armádě ani práci v továrně ale proto, aby konzumovalo a stravovalo zážitky. Je nástrojem rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty. Správné plnění těchto funkcí se nazývá výkonnost (fitness). Jako jeho sémantický opak jako pojem pro nevýkonnost se vnucují slova jako ochablost, zanedbalost, apatie, lhostejnost k životním rozkoším, znechucení, otrávenost, ospalá reakce na podněty a neochota reagovat na pokušení. Výkonné je takové tělo, které je schopné vstřebávat rozkoše všeho druhu – sexuální, gastronomickém, zrakové, sluchové a další. U „výkonnosti“ nejde až tak o to, jakých výkonů je tělo schopno, ale o to, jak hluboce jsou výkony prožívány. Jde především o prožitky, které musejí být vzrušující, úchvatné, fascinující a extatické. Tělo je potom nástrojem k tomuto sbírání požitků.“
V tom, co jsem s pomocí dalších autorů popsal, se tělo stává nástrojem slasti a silným zdrojem identity. Jenže právě v tom se skrývá časovaná bomba a zdroj jednak nekonečné frustrace a zároveň i nekonečných mindráků. Ne u všech, ale u mnohých.
Asi většina z čtenářů, kteří se touto problematikou zabývala, ví, jaké je řešení. Jste-li křesťané, přijměte se jako Boží originál, který je originální díky svému tvůrci. Mona Lisa se nemusí líbit všem, ale tím, že ji namaloval Leonardo, má nevyčíslitelnou cenu. Určitě to tak je. Jenže… navzdory této osvobozující pravdě, se kterou racionálně souhlasíme, naše emoce hovoří jinak. Platí totiž, že jaký máme z něčeho pocit, je silnější než to, co si o tom či onom myslíme. (S. Sinek, Objevte své proč)
Proto bych k myšlence o Božím originálu a našem těle přidal ještě tři věci. Pokud se výše naznačenými věcmi trápíte, buďte k sobě pravdiví a přiznejte to. A přiznejte to i Pánu Bohu, byť se nejedná o vyznávání hříchů. Až když něco pojmenujeme, můžeme s tím něco dělat. Do té doby to jakoby neexistuje.
Bauman má pravdu. Naše těla se vlivem doby proměnila v nástroj požitků. Požitek se stal pro mnohé cílem a smyslem života a zápasíme s tím do jisté míry asi všichni. Jenže jedna věc je užívat dobré Boží dary, druhá pak z nich udělat cíl a smysl. Něco, co nahrazuje radost z Pána Boha.
Dávejte si veliký pozor, jak komentujete vzhled jiných lidí a to i dospělých. Může to mít devastující následky.
Když už nám to tělo bylo darováno, je fajn, když poslouchá. Někdy to neovlivníme. Dokud to ale jde, zkusme to ovlivnit. Když už nebude splňovat estetický ideál, nemusí nás otravovat. A tak s modlitbou díků na rtech můžeme do svých přeplněných kalendářů přidat pár leh sedů, kliků, příjemnou procházku nebo jak se moderně říká jogging. Odměna v podobě vyplavaných endorfinů je jistá a navíc zadarmo!

A úplně nakonec. Nepouštějme do sebe tolik jedu v podobě různých časopisů, webů a nevím čeho dalšího. Fakt to nejde být „navěky mlád“. Navíc existuje jedna výborná kniha, která nastavuje jiné standarty. Je dobře jí číst!


To se mi líbí
Okomentovat
Sdílet

15 června, 2020

Zpěv nebo chvály a Jede jede mašinka jako námět pro chválu/hudbu/zpěv...

Psát o hudbě církvi, která má v Čechách a na Slovensku tolik vynikajících hudebníků, je ode mě téměř drzost. Ale přesto pár řádků napíšu a to z pozice konzumenta, nikoli producenta hudby.
Během svojí práce v církvi jsem nahlédl do mnoha sborů a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání a pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Odpovědí je, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo. Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí více než rozum.
Zároveň okolo hudby v církvi vnímám jistý zmatek, protože vlastně ani nevím, zda v církvi „zpíváme“ nebo „chválíme“. Začtěte se do následujícího jazykového zmatení.
Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Ten druhý zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý „chvály“. Někdy si „zazpíváme“ - což většinou platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – což platí, když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit.“ Přeloženo do církevního jazyka to znamená, že se nejdříve „zpívá“ z kancionálu, když se kancionál odzpívá, konečně se začne „chválit“. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je zpěv, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.
Od jazyka ale zpět k fenoménu hudby. Hudba je jedním z klíčových faktorů, který určuje hodnoty každé generace. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností a rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl to, co jsem poslouchal v jejich věku z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů… (použiju to možná jako evangelizační nástroj a budu ho strašit, že v pekle bude navěky poslouchat Michala Davida, tak ať se snaží)
Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.
Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod a pro křesťany jeho doby zapovězených světských operních domů své doby (představte si, že příští bohoslužby budete zpívat přebásněnou píseň na námět opileckého popěvku Jede, jede mašinka…) Kalvín nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudili natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.
Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Händelovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti (nepřipomíná vám to něco???). Haleluja se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.
Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože se hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.
Dále proto, že hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupuje na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Dobře to vystihl jeden pastor, když napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“
Vidíme, že otázek je hodně a že odpovědi na ně jsou komplikované. Dovolím si na závěr pár myšlenek, které snad z textu plynou.
Hudba má moc, nepodceňuje její roli na shromáždění. Dokonce má větší moc, než si jsme ochotni připustit. Nelžeme si do kapes, že jediné o co běží, je slovo. Je nesmírně důležité, má moc, nerezignujme na něj, ale neničme ho hudbou. Právě naopak. Podtrhněme jej hudbou.
Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte. Pokud připouštíte, že mezi vás přijdou hledající, pak se vžijte do toho, když musí absolvovat padesát minut chval/zpěvu… nebylo by moudřejší to nechat na nějaký koncert modliteb a chval?
Buďme opatrní při vyjadřování se k různým hudebním stylům v církvi. Jistě je zcela legitimní o nich diskutovat, ale chce to dělat citlivě, protože jak bylo napsáno, hudba se dotýká čehosi velmi citlivého uvnitř nás. Pokud něčí oblíbený/zamilovaný styl otitulkujeme slovy primitivní, fosilní, jen dotyčného ponížíme.
V hudbě, stejně jako v mluveném slově neoddělíme formu a obsah (co zpívám a hraji od toho, jak to zpívám a produkuji). Do toho pak ještě vstupuje třetí faktor, kterému rozumíme nejméně, a tím je Boží duch… A na všech třech hodně záleží.
A poslední bod je jen otázka. V Čechách nám nějak nevznikají nové duchovní písně, stejně tak nejsou žádné výraznější worshipové kapely tak jak to vidíme třena u sousedů na Slovensku. Proč tomu tak je? To by bylo na jiný článek.

08 června, 2020

K obnovení Mariánského sloupu

Tak se část katolíků nakonec přece dočkala a má na Staroměstském náměstí opět Mariánský sloup. Na jeho adresu bylo vyřčeno snad vše. Mariánských sloupů je v Čechách mnoho, ale žádný nebudí takové vášně. Proč? Protože žádný není tak masivně spojován s protireformací a s neblahým propojením trůnu a oltáře. Ano, strhávat historické památky není správné, zároveň ne nadarmo před více než sto lety rozvášněný dav strhl sloup na „staromáku“ nikoli jinde. Protože právě tento sloup v sobě nesl symboly diskriminující protestantské kacíře a zároveň propojení Habsburků a Říma.

Škoda, že kardinál Duka nevzal vážně slova svého předchůdcem kardinála Vlka, který napsal: „Domnívám se však, že dnes není vhodná doba stavění či obnovování sloupů. Obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí není oficiální prioritou církve, spíše snaha obnovit život. Úsilí o znovupostavení sloupu nebere dosti na zřetel naši současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu druhým sloužit. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne kamenné sloupy, ale ‚živé‘ sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: žít jako Maria.“

Sloup žádné ekumenické usmíření nepřinese, ale přesně naopak. Opět některé příkopy vykopal. Naštěstí jeho obnova zdaleka nevyjadřuje pohled mnoha našich katolických přátel. Zároveň by sloup mohl být varováním, že tak jako se kdysi v našich dějinách církev resp. její vedení vzdálilo části národa díky nadbíhání mocným, stejné hrozí i dnes díky podlézání některým současným mocným. Jistěže je správné s mocnými tohoto světa komunikovat, modlit se za ně, žehnat jim, ale nikoli si s nimi jak se říká „zadat“, byť pro dobro církve.