06 prosince, 2018

Správně biblicky věřící, pryč z ekumény!!!



Před pár dny bylo zveřejněno tzv. prohlášení pěti sborů o odchodu z BJB. Jedná se o vnitřní záležitost této denominace, kterou může komentovat pouze BJB, jenže v prohlášení je uveden důvod, který se pouze BJB netýká, a který je v podstatě urážkou české ekumény. V prohlášení čteme, že BJB ztratila jednoznačnost v učení ospravedlnění pouze z víry. Sice tomu nevěřím, ale v podstatě mi do toho nic není. Do čeho mi ale něco je, je uvedený důvod, který uráží jak CB, tak církve zastoupené v ERC: Tato klíčová teze reformace je v Jednotě velmi zlehčena již samotným aktivním členstvím v ERC. Protože BJB nadále zůstává členem v této organizaci, nemůže se jasně vymezit vůči těm církvím, které nekáží, anebo dokonce překrucují biblické evangelium. Spoluprací a účastí na společných „bohoslužbách“ s těmito církvemi  a jejich představiteli zároveň demonstrujeme falešnou jednotu nejenom vůči nim, ale i sekulární společnosti. Tím se dopouštíme hříšných kompromisů na úkor poznané Pravdy, čímž odsouváme nauku o ospravedlnění pouze z víry.

Jinými slovy být podle autorů tohoto prohlášení součástí Ekumenické rady církví rovná se popírat ospravedlnění z víry. Poněkud nechutné je, že autoři nemají odvahu jasně sdělit, o které církve jde, tedy které církve neprošli „lustrací biblického pravověří“. Je to CČE, AC, CB, SCEAV… nebo někdo jiný? Vzhledem k tomu, že řadu let byl předsedou ERC Pavel Černý a po něm Daniel Fajfr, pak by podle tohoto prohlášení měla být CB exemplárním příkladem odpadání od klíčového článku reformace!

Je pravda, že v ERC jsou různé církve, s různými důrazy. O svých různostech víme, jenže ty nám nebrání ve společných modlitbách k tomu, který je středem církve a ve spolupráci na některých projektech. Díky ERC např. máme možnost vystupovat v televizi a v rozhlase a sdílet zde evangelium. Pochopitelně televize a rozhlas se může obrátit na jakoukoli církev nebo sektu, ale z různých důvodů jedná s církvemi zastoupenými   s ERC. Včera jsem odeslal znění novoročního kázání, které budu mít v rámci novoroční bohoslužby a jeho obsah bych mohl v podstatě zopakovat, na sjezdu mládeže nebo v jakémkoli sboru. Pokud evangelium nezazní, potom to nebude chyba televize ani ERC, ale jen a pouze moje. Příští rok bude hovořit představitel jiné církve, možná některé jeho důrazy budou v něčem jiné, možná bude mít jiný liturgický oblek, ale kvůli tomu přece nebudeme vystupovat z ERC.

Jsem si vědom, že se s církvemi zastoupenými v ERC lišíme. Nikdy bych se ale neodvážil o nich paušálně tvrdit, že nepatří Kristu a že s nimi z principu nechci nic mít. Anebo dokonce že společnými bohoslužbami s církvemi z ERC demonstruji falešnou jednotu. Tento postoj je sektářský a evokující myšlenku, že my jsme ti praví. My jediní víme, jak to v tom Písmu je správně a pokud to ostatní vidí jinak, nebudeme se s nimi bavit. Jenže tento postoj spíše svědčí o problémech s vlastní identitou. Zdravě sebevědomá církev a společenství ví, kým je, a nemusí mít strach z jiných církví. Naopak – nechává se druhými inspirovat a zároveň si v lecčem stojí na tom, co jí Pán církve ukázal.

Jsem rád, že CB má ve svých genech ekumenickou otevřenost. Nepopírám, že to  v sobě nese jistá rizika, ale mnohem větší rizika plynou z uzavřenosti a z toho plynoucího pocitu výlučnosti. Sice to na první pohled tak nevypadá, ale uzavřít se ve své „křesťanské jeskyni ozvěn“ je sice strašně pohodlné, ale je to špatná cesta.

Proto budeme nadále s bratry a sestrami z ekumény někdy nesouhlasit, nadále si budeme klást nepříjemné otázky, možná si někdy řekneme i to, že „tady bych tedy být nemohl“, ale zároveň budeme společně hledat toho, který je středem našich (ne jen naší) církví. A při tom někdy zjistíme, že se v tomto hledání od druhých můžeme inspirovat a někdy naopak budeme ještě více vděční za svojí církev.

Naopak se mi příčí „ekuména“ s těmi, kdo se považují za „správně biblicky věřící“.  S těmi vlastně ekuména není možná, protože oni vědí jak je to správně, kdežto druzí nikoli.

A na závěr představení ERC, kterou autoři prohlášení tak vehementně odmítají, v kterém při vší snaze nemohu najít nic, s čím bych nemohl souhlasit: Ekumenická rada církví v České republice je společenstvím křesťanských církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písem Starého a Nového Zákona a usilují uskutečňovat své poslání společně ke slávě jednoho Boha, Otce i Syna i Ducha svatého.

10 listopadu, 2018

Fundametalismus a církev




Slovo fundamentalismus má řadu významů a možná, že to, co budu popisovat, byste nazvali jinak. Nevadí. Pokusím se nadhodit jeden z možných pohledů na tuto oblast a to v pohledu na církev a vlastně jakékoli křesťanské skupiny.

Pokud bychom vycházeli z původního významu, pak fundamentalismus znamená základ. Být fundamentalistou pak znamená vracet se k základům, což v křesťanství mj. znamená vracet se ke Kristu jako základu naší víru a k Písmu jako základním měřítku života. Jenže fundamentalismus má i jiný, negativní význam a to tehdy, když se nám základem stávají různá lidská ustanovení, která postupně nahrazují Hospodina. Jak se něco takového stane? Jak se to projevuje?

Každý sbor, církev, křesťanská organizace někdy musely vzniknout. Na počátku je ať vědomě, tak nevědomě, ovlivnilo několik faktorů. I kdyby se jednalo o sebe-bibličtější společenství, nikdy se nejednalo pouze o faktor Božího slova

Společnost a kultura

Každý z nás je nějak ovlivněn kulturou, ve které vyrůstá. A nejen to. Pokud chce ve společnosti žít, musí jisté kulturní prvky akceptovat. Nechovat se podle určitých kulturních daností, někdy znamená i někoho urazit. Když jsem byl v Indii, pak alespoň v oblasti, kde jsem se pohyboval, tolik neřeší čas. Proto nebyl problém, když shromáždění, které začínalo oficiálně v devět ráno, začalo v deset. Konec se pak neřešil vůbec. (I když biblické texty mluví o vykupování času). Bylo-li shromáždění pod širým nebem, nebyl problém, že se mezi lidmi procházeli posvátné krávy a nikdo je neodstrkoval. (I když biblické texty mluví o tom, abychom se oddělili od duchovně nečistých sil). Bylo běžné, že svobodné ženy - křesťanky měli zahalenou tvář, tedy nejednalo se o specifikum islámu a hinduismu. (I když biblické texty mluví o nepřizpůsobování se světu). Bylo nemyslitelné, že by ženy ve sboru byly oblečeny v košili a kalhotech. Ženy vždy sedí odděleně od mužů, všichni pak na zemi. Porušit některá tato kulturní pravidla by znamenalo narušit i chod sboru, protože by se jednalo o neslušnost. Zároveň vidíme, že v našem kontextu bychom asi některá pravidla dokázali vyargumentovat Písmem (byť asi dost šroubovaně). Jenže nemusíme chodit až do Indie.

Když vidím na starých fotografiích sjezd mládeže naší církve těsně po válce, pak všichni mladíci jsou v kravatách a všechny dívky mají sukně. Většina dívek, pokud ne všechny mají dlouhé vlasy spletené do copů. Před pár dny jsem šel s několika muži ze sboru do hospody. Pochopitelně jsme nešli chlastat, ale tím, že se v hospodách nekouří, stávají se z některých z nich dobrá místa k rozhovoru. Jenže v době mého otce by toto bylo pro křesťany nemyslitelné. Před zhruba třiceti lety by bylo v naší církvi nemyslitelné, aby kazatel kázal jinak, než v obleku. I to se změnilo. Dalším kulturním fenoménem je hudba. Kdo jste např. byl někdy v černošském sboru a zároveň nepovažujete tanec v církvi za přijatelný, asi jste pak museli změnit názor. Asi nadále ve vaší církvi netancujete a je to v pořádku, ale najednou již neodsuzujete jiné křesťany, pro které je hudba spojena s pohybem. Představa toporně sedících černochů zpívajících svoje nádherné gospely k sobě moc nepasuje. Tyto a mnohé další věci mají co do činění především s kulturou. V mnohém jsme děti své doby, a pokud nechceme vypadat jako odpudiví blázni, některé kulturní normy musíme přijmout. Kultura by pak pochopitelně neměla jít proti Písmu. Zároveň bychom ale Písmem neměli argumentovat tam, kde to prostě nemá oporu. Tetování, kravatu, délku vlasů, piercing, sukni, styl hudby, druh hudebních nástrojů, Biblí zřejmě neobhájíte… mimo případy pohoršení. Nežádoucí fundamentalismus nastává tehdy, když se kultura stane základem, na němž stavíme svojí víru, podle kterého posuzujeme sebe i druhé, od kterého odvozujeme identitu našeho sboru a církve a když se snažíme Písmo nacpat do našich kulturních vzorců.

Bible a minulost

Další oblastí, která nás formovala, byly určité specifické důrazy z Písma, které si každý sbor i především církev s sebou nese z minulosti. I když si myslíte (pokud si to myslíte), že jste skutečně bibličtí, stejně zjistíte, že to, jak se díváte a jak se dívali na Bibli vaši otcové – zakladatelé, bylo formováno určitými životními, historickými a kulturními zkušenostmi, které více či méně zabarvily vaše vnímání Pána Boha a skrze které na vás více či méně „vyskočily“ některé biblické pasáže jako důležité. To, co v jedné církvi řeší jen okrajově, je pro druhou církev téměř klíčové (druhý příchod, křest Duchem, sobota nebo neděle, některé etické důrazy, někdy se jedná o určitou osobu, která stála u vzniku té které církve, svátosti, křest dětí, vzdělání duchovních, co jíst a co nikoli atd.) Mám za to, že často je ten či onen důraz hluboce spojen s historií a vznikem té které církve. Na tom není nic špatného, pokud se ale nestane tento důraz základem pravověří a někdy i spasení. Zde je potřeba rozlišovat, co je skutečně podstatné, kde nelze slevit a co je pouze důležité.

Tradice

Někdy používáme termín „tradiční sbor“. Chápu (tedy myslím, že chápu) co toto slovní spojení znamená, zároveň každý sbor je svým způsobem tradiční v tom smyslu, že si časem vytvoří svoje tradice. Například v některých sborech je zvykem (tradicí), že skoro všechny kázání má pastor, někde se pravidelně střídají starší a kazatel. Někde se při zpěvu stojí, někde sedí. Někde je besídka pro děti během bohoslužeb, někde po bohoslužbách a někde vůbec. Někde káže kazatel v taláru, někde v obleku, někde v džínách a v tričku. Někde mají při večeři Páně alkoholické víno, někde džus. Někde kazatelna vypadá jako malá pevnost, někde kazatelnu nemají. Asi řeknete, že se jedná o detaily. To sice ano, ale zkuste v některých společenstvích na tyto detaily sáhnout. Okamžitě bude oheň na střeše. S tradicí bojoval nakonec i náš Pán, kdy nešlo až tak tradici za každou cenu rušit, ale ukázat, že tradice se stává nežádoucí, pokud nahrazuje Boha. Mnoho věcí totiž děláme proto, že se tak dělali vždycky a tato neměnnost nás naplňuje pocitem jistoty. To je v pořádku, protože kdybychom žili ve společenství, kde je každý týden vše jinak, tak se zblázníme. Pravidelný rytmus je žádoucí, jenže pokud pohřbí jakoukoli možnost změny, je to špatné. Třeba dodat, že změna do církve patří, že slova já jsem stejný včera, dnes až navěky platí o Bohu, nikoli o církvi. Zároveň někdy je dobré uznat, že něco je jen tradice, která je z nějakého pro nás dobrá a není třeba jí obhajovat Písmem – pokud to nejde.  Fundamentalismus ve špatném slova smyslu pak znamená lpět na tradici za každou cenu, přikládat jí větší význam, než ve skutečnosti má.

Pokusím se ukázat na některé další rysy nezdravého fundamentalismu

Měřítkem se stávají vnější formy, které většinou nevycházejí z Písma ale mixu výše popsaných oblastí.

Z toho plyne další bod a to ten, že fundamentalismus vidí více soubor pravidel, než konkrétního člověka s jeho zápasy. Druhým extrémem ale je, když člověku přizpůsobujeme Písmo a v posledku Pána Boha. Ani to není cestou.

S fundamentalismem je strašně těžká domluva. Lpí na svojí pravdě a svém jediném pravém výkladu Písma, někdy i tradici a ostatní považuje za nepřátelé někdy i nebo odpadlíky.

Rysem fundamentalistických skupin je izolovanost a uzavřenost vůči ostatním církvím a křesťanským skupinám. Jedním z důvodů je strach, že by členové mohli být nebezpečně indoktrinováni jinými názory a pohledy a poznat, že naše tradice a systém věrouky je na hliněných nohou.

Asi bychom našli různých rysů víc, omezil jsem se na tyto. Na závěr snad ještě osobní zkušenost. Nejhrubější a nejsprostější dopisy a reakce na některé svoje články i postoje jsem dostal od těch, kteří se považují za opak fundamentalistů. Možná by je někteří zařadili mezi liberály (používám to s vědomím, jak zavádějící mohou být tyto nálepky). Jakkoli se snaží vidět svět hodně zeširoka, vnímat mnohé souvislosti, neomezovat nikoho přísnými pravidly, často reagují ještě fanatičtěji než tzv. fundamentalisté. A tím se nevědomky s nimi dostávají do stejné řady. Jsou ve svých liberálních postojích vlastně velmi fundamentalističtí.    I to je, trochu paradoxně, jeden rys fundamentalismu…

07 listopadu, 2018

Autorita – požehnání nebo prokletí?


Je jen málo oblastí, které by byly v církvi tak zneužity, jako oblast autority. Je jen málo oblastí, které by v církvi byly takovým požehnáním, jako autority. Díky špatným autoritám byly podnikány křížové výpravy, moudré a zbožné autority stály v čele mnohých duchovních probuzení…  Autorita je totiž spojena s mocí. A moc je jako dynamit. Může zničit a může nesmírně pomoci. Jde o to, jak jí využijeme.

Každý nad sebou nějakou autoritu potřebuje a je v pořádku, že autority existují. Jenže jaká je zdravá míra autority? Jaká jsou nebezpečí? Přednosti?
Nebezpečí autority v jakékoli křesťanské skupině je v tom, když se její hlas ztotožní z Božím hlasem. Zjednodušeně řečeno, když si nevím rady, autorita mi radu poskytne. Toto je v pořádku, pokud si jak tázající se jedinec, tak člověk v pozici autority jsou vědomi, že jakákoli lidská autorita je chybující. Na první čtení je toto samozřejmostí, všichni lidé přece chybují, jenže realita někdy bývá, žel, jiná. Občas jsem se setkal s lidmi, kteří utekli ze společenstvích, kde neuposlechnutí autority se vyhodnocovalo jako neuposlechnutí Boha. NIKDY to nebylo takto interpretováno, ale realita byla taková, jakou popisuji. 


Dobrá autorita je ochotná nechat si dávat zpětnou vazbu a dokonce i zdravě si nechat zpochybňovat svoje rozhodnutí. To neznamená, že se otáčí podle toho či onoho názoru, ale že naslouchá a nejen to – když vidí, že někdo přichází s lepším pohledem na věc, je ochotná i něco začít dělat jinak. Opakuji, že to neznamená dělat vždy to, co chce okolí, ale je třeba druhým bedlivě naslouchat. I proto jsem proti pyramidálním systémům vedení, pokud tom znamená, že na vrcholu je jakýsi (skoro)dokonalý jedinec nebo „on a jeho parta“, kteří nemají nebo nepřijímají korekci nebo korekci považují za vzpouru. Jistě, v čele musí být tým s někým v čele, ale i ti, které vedou, mají mít možnost nějak vstupovat do rozhodovacích procesů.

Ideální autorita je taková, která svojí autoritu odvozuje od životních zkušeností. Například budu-li chtít být nemocničním kaplanem, je ideální, když mě na tento úkol bude připravovat někdo, kdo má s nemocničním prostředím zkušenosti. Sice se o psychice nemocných dá dnes již leccos vyčíst, ale přesto autorita daná zkušeností má sílu. Vím, že tento ideál není vždy realizovatelný, ale někdy ano. Zároveň to, co píšu, nevylučuje teoretickou znalost reflektující zkušenosti. Každopádně žvaněním nebo diskusemi na internetu se autorita většinou nezíská (i když…)

V jakékoli křesťanské organizaci bývá velmi ošidná míra toho, jak moc mají ti, kdo jsou v pozici autority, zasahovat jiným do života. Je zcela správné si do života v nějaké míře nechat zasahovat nebo méně vyhroceně napsáno, nechat si poradit. Toto je dokonce známka duchovní vyzrálosti. Díky Bohu za dobré rádce, za ty, kdo mi dokáží dát někdy i nepříjemnou radu! Jenže když vám někdo příliš moc mluví do výběru partnera, do toho, jak a s kým budete trávit volný čas, jak utrácet peníze, kdo bude vaším „duchovním rádcem“, pak je někde problém. Vůbec tím netvrdím, že o těchto a dalších oblastech spolu nemáme mluvit. Že se nemáme napomenout, poslechnout, jenže vše má svoje hranice a proto jsem dal slova příliš moc do kurzívy. Dám příklad. Mám za to, že není moudré, aby věřící chodil s nevěřícím. Vidím to jako nemoudré rozhodnutí, které má potenciál oběma dvěma zkomplikovat život (pokud to vidíte jinak, respektuji to). Nemám problém o tom ve sboru otevřeně hovořit, zároveň pokud si někdo zvolí jinou cestu, nebudu ho vylučovat ze sboru a už vůbec kvůli tomu nepřestanu mít s dotyčnými dobrý vztah. Stejně tak bych vnímal jako osobní selhání nevarovat např. před chozením s alkoholikem. Tedy do takovéhoto vztahu promluvit. Jenže jsem slyšel o takových bizarnostech, že v některých společenstvích bylo téměř nebo skutečně zakázáno chodit s partnerem, který nebyl ze stejné církve nebo organizace. Autority si to prý nepřály… Tedy je dobré nechat si poradit, jak jsem psal, je to i výraz duchovní zralosti, ale je třeba najít míru.

V křesťanských kruzích někdy slyším slova „neberu ho jako autoritu, protože se o mě nezajímá“. Chápu, kam tento povzdech míří, zároveň ale ne vždy musím k tomu, abych někoho bral vážně, mít s ním vztah. Někdy je dobré důvěřovat těm, kteří dotyčného zvolili nebo jinak rozpoznali jako autoritu. Občas může být to, že spolu nemáme hlubší vztah, i pomocí. Čas od času za mnou chodí různí lidé a s tím, abych jim poradil. Důvodem je právě to, že spolu vztah nemáme. Jednak v jejich problémech nejsem citově namočený, jednak rada, která jim nebude zrovna příjemná, nijak nenaruší naše vztahy, jednak moji autoritu neodvozují z našeho vztahu. Stejné to mám já k některým lidem, které hluboce respektuji, nechám si od nich poradit, ale moc je neznám.

Každá moudrá autorita má za cíl především naučit druhé samostatnosti. Tedy nejde především rozdávat rozkazy a čekat jejich tupé plnění, ale pomoci těm, které vedu, v samostatnému rozhodování a myšlení. Problém je tom, že lidé v každé sektě nebo sektářsky vedeném společenství křesťanů budou tvrdit, že jsou samostatní a že je nikdo neovlivňuje. Jenže skutečně objektivní hodnocení mohou poskytnout jen vnější pozorovatelé. Ten, kdo je součástí systému, většinou nevidí a neslyší.

V dnešní době se často hovoří o krizi autorit. Spíše „frčí“ dělat si, co chci a co cítím, a když už někoho budu brát jako autoritu, pak toho, kdo mi říká to, co chci slyšet. V tomto článku spíše varuji před nesprávným pojetím autority, tedy to může vypadat, že se k tomuto trendu připojuji. Nikoli. Vnímám, jak moc je důležité ve svém životě nějakou autoritu nejen mít, ale i jí respektovat. Jen proto, že autorita je (stejně jako cokoli) zneužitelná, nelze model autority devalvovat nebo tvrdit nesmysly typu "já respektuji jen Pána Boha". Navíc platí, že pokud já sám žádnou lidskou autoritu neuznávám, popřípadě uznávám, ale jen formálně, jen stěží mohu vyžadovat, aby někdo bral vážně mě.

Na závěr tolik, že být v pozici autority je kříž a je docela správné se v tom moc nevyžívat. Dobře je to vidět na Mojžíšovi, kterému se nechce do vedení a který i později v této pozici úpí. Moc dobře poznal, že autorita mu nebyla svěřena především proto, aby vládl, ale aby byl obětujícím se vedoucím. V tomto roli splnil. Přístupem obětující se autority se stává určitým předobrazem Krista, který se stal vzorem i pro nás.

Každopádně se jedná o zapeklitou oblast, se kterou má asi úplně každý jak dobré, tak špatné zkušenosti.



30 října, 2018

Istanbulská úmluva jako šibolet víry


Když jsem četl některé diskuse k textu Istanbulské úmluvy, pak mi došlo, že podobné dokumenty, ale i komentáře mají potenciál docela slušně rozdělit církev. Stejně jako třeba diskuse ohledně LBGT. Zvláště mě v diskusích dostávaly „preambule“ některých komentářů, které začínaly zhruba slovy „správný křesťan nemůže souhlasit…“, anebo „správný křesťan musí souhlasit…“.

Jinými slovy kdo není s námi, je proti nám a pokud se diskuse odehrává mezi křesťany, kdo není se mnou, není křesťan. Zjednodušeně – jedni jsou liberálové, schvalující zánik tradiční rodiny a dle apokalyptických vizí kněze Piťhy podporující ovládnutí společnosti homosexuály, druzí fundamentalisté, malující čerty na zeď a schvalující násilí na ženách.  Obě strany si pak vzájemně přeposílají z internetu stažené články, podporující jejich postoj. Nutno dodat, že munice podporující obě strany barikády je dostatek a alespoň dle mého, jistě omezeného chápání, nelze jen tak snadno odepsat některé argumenty jedné i druhé strany. Argumentaci z obou stran jsem četl, tedy vím, o čem píšu, i když připouštím, že nemusím všemu rozumět (tedy tím jsem si skoro jist).

Problém, který v celé diskusi vidím, je v tom, zda si skutečně myslíme, že na druhé straně pomyslné barikády už nemůže být bratr či sestra v Kristu, ale jen zabedněný fundamentalista nebo sluníčkářský liberál. První je úzkoprsý křesťanský fanatik, druhý bezbřehý křesťanský fanatik. Výsledkem je, že jedni s druhými se nechtějí více bavit, protože kdo by se přece bavil z fanatikem.

Obávám se, aby se IÚ nestala jakýmsi křesťanským šiboletem, měřítkem pravověří, krumpáčem, kterým se začnou kopat příkopy. Navíc podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a v budoucnu budeme stále více konfrontováni s tzv. etickými neostrostmi. To všechno zřejmě bude klást zvýšené nároky na jednotu církve a na jednotu mezi křesťany.

Jedním z problémů našich diskusí je v tom, jaká volíme slova, která se navíc ještě zesilují, když jsou napsaná. Ať máte na IÚ jakýkoli pohled, zkuste si představit, že nositel opačného pohledu četl stejný dokument stejně pozorně jako vy, je stejně inteligentí jako vy, je následovníkem Ježíše a svojí víru myslí stejně upřímně jako vy. Pokud nevěříte, že je to možné, pak se domnívám, že problém je na vaší straně.

Chápu, že přes některé věroučné a etické oblasti „nejede vlak“ a že se v něčem jako křesťané asi nemůžeme shodnout. Jenže bychom spolu měli být schopni mluvit. IÚ má zřejmě zvláštní schopnost, že některým onu schopnost spolu mluvit odebrala. Tedy pokud za mluvení nepovažujeme nadávky nebo různá invektiva.

Jak jsem psal, v budoucnu podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a některé z nich budou klást nároky na naší jednotu. Mám za to, že IÚ by důvodem k rozdělení nebo ztrátě korektních vztahů být neměla.

10 října, 2018

Poslední volby a křesťané v politice


I když to nemám přesně spočítané, mám za to, že při posledních volbách šlo na kandidátky hodně křesťanů. Alespoň z těch, které znám. Chtěli změnu a to nejen skrze statusy na FB ale především tím, že se dali k dispozici voličům. Někdy někteří kandidovali za strany, které bych já nevolil, ale šli to do toho a alespoň o těch, které znám, vím, že jsou to lidé charakterní. A jak se zdá, charakter je někdy větší záruka než stranická příslušnost. Některým to vyšlo a byli zvoleni, čímž jim přibude hodně práce, jiným nikoli. Ale mělo význam, že kandidovali. Chtěl bych jim i tímto způsobem poděkovat a sdělit, že si vaší odvahy vážím! Jak zvoleným tak nezvoleným.

Právě příklad křesťanů, kteří kandidovali, ukázal dalším křesťanům, že má smysl se aktivně zajímat o věci „tohoto světa“ a aktivně do nich vstupovat právě třeba skrze politiku. Jako kazatelé toto můžeme opakovat z kazatelen a při osobních rozhovorech, ale to co křesťany a vlastně všechny nakonec přesvědčí, je konkrétní vzor. Není problém si připravit kázání na téma „křesťan a politika“, ale když ten stejný program bude mít… a teď si dosaďte někoho z vašich věřících známých angažujících se politice, má to úplně jiné grády.

Na církvi a zvláště na jejích vedoucích pak je, aby křesťanské politiky podpořili. Mám za to, že budou prožívat různé tlaky a že nebude snadné v nich obstát. A právě církev může v tomto být jejich oporou. 

Když jsem četl analýzy různých představitelů politických uskupení, měl jsem pocit, že někdy žijí na jiné planetě. Dost času totiž opakovali, že prohráli, „protože voliče neoslovil jejich program“. Jakkoli netvrdím, že na programech vůbec nezáleží, předvolební programy dnes podrobně čte stále méně lidí, protože jsme se přesvědčili, že papír snese všechno. To, že někdo má v programu, že vysází novou trávu v parku, postaví školku nebo postaví parkovitě je sice hezké, ale klíčové nakonec je, kdo to tvrdí.

Problém nejen naší politiky je nikoli až tak v programech, ale někdy v lidech bez charakteru. A právě několik mých známých z řad křesťanů, kteří kandidovali, jsou lidé charakterní a to mi dalo naději. Kéž by jejich rozhodnutí jít do mlýnice voleb nastartovalo další! Nezmění se hned všechno, ale mohou nastat malé změny třeba na regionální úrovni. A to není málo.

15 srpna, 2018

Kazatelské děti



Každou neděli slyší svého otce, „jak by věci měli být“, celý týden pak mají možnost porovnávat kázání s realitou, což někdy nedopadne ve prospěch otce. Zvláště v období dospívání mu to někdy dají pěkně „sežrat“. A někdy nejen v dospívání, zvláště je-li rozpor kázaného a žitého příliš velký.
Někdy cítí tlak, protože jako „kazatelské děti“ by měli být přece jen vychovanější než jiné děti.
Někdy vypomáhají rodičům s nejrůznějšími službami ve sboru, které by si ale sami nevybrali. Ale někdo to přece dělat musí.
Někdy jsou svědky, jak rodiče dostávají do těla od některých svých bratří a sester a musí to spolknout. Jak rodiče, tak i děti.
Čas od času se musí zvednout a stěhovat se, nechat staré kamarády a jít do neznámého města, sboru, kolektivu.
Někdy jsou svědky, jak jejich otec vypadá jak tělo bez duše – třeba po návratu ze staršovstva. Přesně nechápou proč, ale vidí, že něco je špatně. Občas zaslechnou, jak si rodiče povídají o některých věcech ve sboru a jak je něco moc bolí. Jen přesně nevědí, o co jde.  
Mnoho večerů nevidí svého otce, který často někam jde nebo jede.
Když přichází krize víry, cítí se tak trochu vinni, protože „kazatelské dítě“ by přece nemělo pochybovat, když je přímo u pramene.
Občas se dostanou na členské shromáždění a tam koukají, že z některých „tetiček a strýčků“ se stávají tety a strýcové, které mají nabito ostrými patronami, které míří na jejich rodiče.
Jejich obrácení se bere jako samozřejmost, ale oni sami nejlépe vědí, že to nic samozřejmého není.
Čas od času slýchávají řeči o tom, jak právě děti kazatelů odpadli od víry, „protože se táta oženil s církví“.
Někdy příliš brzy poznají nejen krásu, ale i stinnou stránku církve a ne vždy jsou tuto skutečnost schopni náležitě zpracovat.
Ve škole se někdy u spolužáků setkají s výbuchem smíchu, když musí sdělit profesi svého otce. Mít „fotra černoprdelníka“ je k popukání ne?
Časem pochopí, že práce/služba jejich otce se netýká jen jeho, ale celé rodiny, tedy      i jich.
Někdy zažijí, že táta dokáže trávit celé hodiny pastoračními rozhovory a na ně si čas nenajde anebo jen velmi málo. 
Občas se stávají vděčným tématem otcových ilustrací při kázání a to do doby, než mu to zakáží.
Někdy se cítí jak pod drobnohledem a to i když by se tak cítit někdy nemuseli. 

Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Třeba to jednou budou číst moje děti a něco doplní nebo škrtnou. Každopádně i na svých dětech vidím, že být dítětem kazatele je specifikum, se kterým se vyrovnat nemusí být vždy snadné. Netvrdím, že vše popsané je vždy pravdou. Zároveň přes všechna rizika toho, co jsem popsal, mohu říci, že většina kazatelských dětí zůstává u Pána Boha a tak jak je znám, jsou to většinou skvělí lidé.
Snad i proto, že vše je milost, nikoli samozřejmost a to včetně toho, když kazatelské dítě uvěří…

30 července, 2018

Dva mýty o festivalu UNITED


Před pár dny mi přišla pozvánka na festival UNITED do Vsetína. Když jsem pročítal program, pak mě napadlo, že je třeba zbourat dva mýty, které se kolem UNITED vznáší. Jednak že se jedná o hudební festival a jednak, že se jedná o festival pro mladé.

Hudby je na UNITED sice hodně, ale, myslím, že není moc masových křesťanských akcí tohoto typu, kde by bylo tolik seminářů, ale zároveň i workshopů, divadel, filmů, veřejných rozhovorů atd. I kdyby byl člověk na hudbu alergický a nechtěl na UNITED slyšet ani pípnutí, měl by co dělat, aby oběhl další – nehudební produkci. UNITED se rozhodl nejít pouze cestou hudby a dle mého je to dobře, jakkoli hudbu poslouchám rád. Několikrát jsem se setkal s postojem typu „já tam nejedu především za hudbou“. Asi není třeba dodávat, že dotyční jeli za kvalitním slovem a semináři. A toho se na UNITED dočkají. Jména jako Kateřina Lachmanová, Marek Orko Vácha, Pavel Hošek, Vítek Vurst, Marek Macák, Jakub Limr a další a další jsou zárukou (nezlobte se, prosím, že jsem někoho nenapsal) kvality, zároveň kdokoli ze jmenovaných, ale i další by mohl přednášet a přednáší i na jiných fórech, kde jsou starší a staří. Slyšel jsem mírnou kritiku, že semináře nevedou mladší a více cool řečníci. Pár mladších tam jednak je, jiným důvodem ale je, že přece jen kvalita roste i s věkem a zkušenostmi. Pochopitelně věk není záruka a jistota, ale přece jen… Jiným důvodem – a teď píšu jen za sebe je, UNITED není jen pro mladé.

Druhá oblast je hudba. Zde je to citlivější… Nevím, kde je ona pomyslná hranice, co ještě poslouchají mladí a co již ne. Dnes ráno jsem např. sklidil lehce pohrdavý úsměv svého mladšího syna, který slyšel, jak se z počítače line hudba Pink-Floyd. Pronesl cosi o tom, "že je to ukňučený a pro důchodce" stejně tak chvály typu Hillsong ho moc neberou (prý málo tvrdý) atd. O klasické hudbě ani nemluvím. 

Lehce jsme se popichovali, která hudba je správná. Já mám zase někdy problémy s jeho stylem a poslouchat to na sluchátkách jako on, asi bych skončil na psychině. Ale nechci psát o hudbě, ani která je pro mladé či staré. Vkus prostě nelze omezit roky, něco posloucháme celý život, něco se mění, mnoho hudebních žánrů se v posluchačstvu prolíná. Nicméně když se podíváte na rozsah hudebních žánrů na UNITED, pak ten je tak široký, že si vybere skutečně každý. Od milovníků písničkářského stylu, přes worship, rapp, raggae, po propojení klasické a populární hudby. Snad jen příznivci pořádné dechovky si na UNITED na své nepřijdou (-:  Je mi spíše líto kapel a hudebníků že jedou takovou dálku, aby zazpívali jen jednou zhruba hodinu. Ale byl jsem poučen, že takto na festivalech chodí.

Každopádně nenechme se vázat předsudky typu staří – mladí. Na UNITED to tak prostě není. V jeho případě se jedná o festival multigenerační a je to tak dobře. Tento festival totiž "není jen pro mladý"!

27 července, 2018

Smrtící a životadárná síla jazyka


Myslím (ale nemám to přesně spočítané, proto jen myslím, nikoli vím), že jedním z údů našeho těla, před kterým Pán Bůh ve svém slově nejvíce varuje, je jazyk a jeho používání. Jinými slovy to popsal L. Feuchtwanger: „Člověku je třeba dvou let, aby se naučil mluvit a šedesáti let, aby se naučil držet jazyk za zuby.“

Stále více si uvědomuji, jeho pozitivní, ale zároveň i ničící sílu. Jazyk nám totiž vykresluje to, kdo jsme. Jinými slovy slyšíme-li o sobě, že jsme tlustí, hubení, pyšní, hloupí, pak tak sami sebe s největší pravděpodobností budeme vnímat. Pokud o druhých slyšíme, že jsou… dosaďte si, co chcete, pak je tak budete vnímat. A to platí jak pozitivně, tak negativně.

Nakonec i staročeské dobrořečit nebo zlořečit v sobě spojuje požehnání nebo prokletí s řečí. Stejné je to v latině (bene-dictuc, male-dictus). V tomto případě prokletím nemusí být jen přímo vyřčené „proklínám tě“, ale i zlá, „maligní“ slova o někom. Naopak požehnání není jen vyslovené slovní spojení „žehnám ti“, ale i když o někom nebo s někým dobře mluvím.

Prostě slova mají obrovskou moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu, anebo to naopak dobře víme a proto jazyk používáme jako kladivo. Když nikoho nemůžeme „sejmout“ skutečným kladivem, použijeme jazyk. A dodejme… ono to funguje.

Problém je v tom, že hříchy jazyka bývají v našich společenstvích trpěny. Ukážu to na příkladu. Představte si, že by na bohoslužby někdo ze známých členů sboru nepřišel do sboru, ale připotácel se, protože by byl opilý. Asi bychom ho, až by se probral, napomenuli. Nebo že by vám matka od tří dětí oznámila, že čeká dítě s jiným mužem, než je její manžel nebo že by někdo sdělil, že Tesco je fajn obchod, protože se tam nejlépe krade… K těmto a dalším věcem jsme nesmlouvaví mnohem více, než k pomluvám nebo tvrdým a zraňujícím slovům. Nechci zde psát o alkoholu, krádežím nebo mimomanželskému sexu a srovnávat co je horší. Chci napsat, že ke špatnému používání jazyka jsme na rozdíl od jiných přestupků či hříchů někdy hodně „velkorysí“. Jenže jeho špatné používání je stejně a někdy i vice devastující.  Jakub to shrnuje slovy: „Je to svět zla mezi našimi údy“.

V minulých dvou letech jsem se s několika dalšími kolegy zabýval otázkou duchovní obnovy sborů. Jedná se o zajímavý projekt, který se mj. pomocí několika ukazatelů snaží postihnout jak moc je sbor zdravý a kde potřebuje pomoc. Jedna z oblastí, kterou bych mezi ukazatele (ne)zdravého přidal, zároveň oblast těžko podchytitelná, je „kultura jazyka“ toho kterého sboru. Pokud jsou totiž ve sboru tolerovány pomluvy, tvrdá slova při sborových schůzích, odsuzování, vyřizování si účtů z kazatelny atd. pak se obávám, že sbor je odsouzený k postupnému umírání. Je to podobné jako chtít vypěstovat zdravou květinu v kontaminované půdě.

Co se vlastně v takto kontaminovaném sboru děje? Ztrácí se spontaneita, odvaha, radost, spontánnost, otevřenost a chuť ke službě. Převládá strach, nejistota a pocit, že se z toho nelze vyhrabat.

Oproti tomu tam, kde je slyšet povzbuzení, slova o naději, kde chyba neznamená zdrcující kritiku, se dýchá a slouží úplně jinak.

Protože Písmo bere jazyk tak vážně, je třeba, abychom jeho sílu nepodceňovali ani my. Jedním ze způsobů je nastavení kultury používání jazyka, což konkrétně znamená, že se zdržuji pomluv, že nehodnotím motivy druhých, že bolestivé věci se učím řešit tváří v tvář, nikoli přes druhé, že dokážu udržet tajemství a že dokážu ty, kdy s jazykem nakládají špatně, zarazit. Když už se mi stane, že na někoho vyletím, pak se dokážu omluvit. Dále že dokážu odpustit a danou věc nepřipomínat.

Jak jsem psal, pokud ve sboru (ale i v rodině a vlastně v jakémkoli společenství) neovládáme jazyk, v podstatě není moc šance se posouvat nikam dál. Stejné ale platí i opačně. Tam, kde se dobře mluví, tam je potenciál k dobrým věcem. Proto berme jazyk vážně a učme sebe i druhé, aby se stával, řečeno s Jakubem, zřídlem života, nikoli smrti.






24 července, 2018

Vytrácí se z naší země demokracie a máme být nervózní?


V poslední době se na mě jako na předsedu CB obrací znepokojení lidé – většinou členové naší církve s tím, že bychom se měli jako církev vyjádřit k nastalé politické situaci. Mnozí jsou znepokojeni tím, že dochází k postupnému otupování demokracie a plíživému odklonu od některých svobod, které jsme jako národ po roce 1989 nabyli. Hovoří se o tom, že církve údajně mlčeli při komunistickém puči v roce 1948 a že příliš nereagovali ani v roce 1968. nevím, toto nedokážu posoudit, ale kladu si otázku, jak se k nastalé situaci postavit dnes.

Dle mého se církev nemá příliš vyjadřovat k politickému dění a to nikoli proto, že nemá co říct, ale proto, že z principu má být otevřená pro všechny hledající a to nezávisle na té které stranické příslušnosti.

Jiná otázka ale je, kde je ona mez, kdy už nelze mlčet, protože se za některými nepohodlnými lidmi začínají zavírat brány vězení, nebo když se začínají pošlapávat některé základní pojistky demokracie. Tak daleko ještě, myslím, nejsme, ale…

V Radě CB jsem (tuším) 16 let a zdá se mi, že nikdy nebyl tak silný tlak na Radu, aby se postavila k politické situaci. Interpretuji si to tak, že určitá nezanedbatelná skupina lidí v naší zemi, nikdy nebyla po listopadu 1989 tak znepokojena stávající situací. A to i v dobách opoziční smlouvy nebo různých korupčních nebo jiných skandálů, které byly někdy dost šílené. V čem je stávající situace jiná? Proč takové znepokojení? Za sebe ještě dodám u lidí, kterých si díky jejich morálnímu profilu, ale i vzdělání, rozhledu, toho, čeho v životě docílili, prostě musím vážit?

Nedávno jsem mluvil s jedním z příznivců A. Babiše a ten mi řekl, že blbneme, že se nic neděje a že naše demokracie normálně funguje dál. Myslím, že mi onen člověk otevřel oči. Ono znepokojení mnohých lidí je proto, že demokracie v ohrožení je a toto mnozí vycítili. Co se tedy děje?

Byl to W. Churchil, který napsal následující: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ Demokracie se nakonec otiskla i do zprávy naší církve a to třeba v tom, že vedení sboru je volené, že volená je i Rada, že o rozpočtu a klíčových oblastech rozhodují členové sboru a konference atd. Na rozdíl od světského vládnutí se to děje s modlitbou, zároveň ale se tak děje. Někteří v tomto CB kritizují s tím, že by preferovali více autoritativní model, v kterém má mnohem větší pravomoci pastor nebo vedení denominace, ale tento systém jsme přebrali od našich otců a alespoň mě se zdá velmi dobrý.

Jedním z pilířů demokracie (a nyní nepíšu o církvi), je tzv. princip brzd a protivah (podle anglického check and balances), který reguluje čertovo kopyto každého vládnutí. Oním kopytem je moc. V praxi to znamená dělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Tyto tři prvky se jednak vyvažují, jednak kontrolují a jsou na sobě nezávislé. Dalším důležitým prvkem jsou média, která všechny tři zmíněné pilíře kontrolují a občanská společnost, která nesmí být spojená se státní mocí. Eroze demokracie začíná v okamžiku, kdy se tyto pilíře začnou dostávat pod vliv jednoho člověka nebo jednoho mocenského centra anebo pokud se dokonce některé z těchto pilířů začnou likvidovat. Pak totiž kontrolní instituce již více nekontrolují, ale vytváří jednolitý systém, tak jak tomu bylo v době komunismu a v každé totalitě.

Jak to souvisí s nástupem ANO. V posledních měsících či letech jsme svědky toho, jak lidé propojení Agrofertem jsou zároveň v ANO, pracují na ministerstvech, zasedají ve státních firmách, v dozorčích radách atd. V podstatě dochází k prorůstání státu a firmy, což se nedělo u žádného klíčového politika před Babišem. Situaci vystihl sám Babiš v rozhovoru pro list The Financial Times (https://www.ft.com/content/83908fd2-d4a5-11e5-829b-8564e7528e54), když (v šestém odstavci od zdola) říká: „Strana je spojena s mojí osobou. Strana jsem já.“  Jedná se o poruchu osobnosti? Egománii? Pocit bohorovnosti? I kdyby si toto někdo o sobě myslel, je normální to takto veřejně sdělovat? Stejně nabubřele o sobě uvažovali i jiní vůdci, jejichž jména ani nemusím uvádět… Rozdíl byl v tom, že tito vůdci si svojí moc většinou urvali skrze násilný převrat, to, co děje u nás, se děje bez krveprolití.

Ono strana jsem já se ukázalo např. v roce 2017, kdy sněm hnutí ANO odsouhlasil Babišovi právo zasahovat do kandidátek, což je ale zásadní problém, protože jak můžete kritizovat svého šéfa, když ten vás následně může vyhodit z kandidátky?

Nekritická loajalita poslanců demokratického hnutí ANO se ukázala mj. tehdy, když se Babiš ve sněmovně obhajoval ohledně Čapího hnízda. Pár vteřin poté, co pronesl projev plný výmluv a nepravd vyskočili jeho poslanci z lavic a začali mu tleskat. (Tabery E., Opuštěná společnost) Nepřipomíná vám tento potlesk jistou historickou paralelu?

Dalším zásadním problémem je, že si Babiš nakoupil některá média. E. Tabery píše: „Poprvé se to výrazně ukázalo ve chvíli, kdy šéfredaktor MF Dnes J. Plesl po komunálních a pro ANO vítězných volbách 2014 vykreslil ve svém komentáři Babiše jako hrdinu stojícího proti „kartelu korupčníků“, kteří se ho marně snaží zastavit. V roce 2017 šéfredaktoři Lidových novin a MF Dnes opět svého majitele hájili tezí, že stojí proti politickému kartelu.“ Někdo mi argumentoval tím, že např. i Bakala vlastní též média, jenže Bakala není v nejvyšších politických kruzích.

Když k tomu navíc přičteme, že za Babišem stojí i prezident, pak moc, která se soustředí do jeho rukou je obrovská. Zatím se nic fatálního neděje, zatím… Jenže jeho moc roste do rozměrů, se kterými v naší zemi nemáme zkušenosti. Je to moc nejen uvnitř jeho hnutí, ale, a to je mnohem horší, v nabourávání systému brzd a protivah.

Někteří tvrdí, že Babiš si nahrabal dost, a že to nedělá pro peníze. Nikdo neví, proč dělá, co dělá, jenže moc je opojnější než peníze.

Snad dnes či včera vyšla zpráva, že Babiš vydal etický kodex pro vládu. Po tom všem, co má za sebou to zní jak vtip. Jenže kdo ztratil soudnost a kdo okolo sebe nemá kritiky, ten je schopen i podobných absurdit.

Abych se ale vrátil k úvodu článku. Zcela chápu, že nemálo lidí se obává o demokracii. Tak obrovskou moc prostě nikdo v naší zemi od roku 1989 neměl a zároveň nikdy se pilíře demokracie v takové míře nesoustředili v rukou jednoho člověka. Odolat tomu není, myslím, v lidských silách.


Zpátky k církvi. Brzy se bude církev opět přetřásat kvůli zdanění restitucí. Je to škoda, protože je to negativní téma a církev pro tuto společnost dělá mnoho skvělé a pozitivní práce. Často za málo peněz odvádí mnoho muziky. Stejně jako lidé z neziskového sektoru. Jen se o tom mlčí anebo se možná „neumíme prodat“. Nevím. Dále část křesťanstva bude slyšet, žel, díky svým jednoznačným ne. Ne migrantům, EU, islámu atd. Zde je problém, že neexistují černobílé odpovědi, jakkoli jsou svůdné. Jenže kvůli blížícímu se tématu ohledně zdanění restitucí, nebo dalším nadhozeným tématům by nám nemělo uniknout téma eroze demokracie v ČR. Na to bychom v těchto dobách  i jako křesťané měli být velmi ostražití. Tlak na tuto erozi pak není z EU, jakkoli nám v ní právem vadí některé věci, ale z naší země…

Vím, že tímto článkem nikoho nepřesvědčím a kdo je v jiné sociální bublině, se mnou nebude souhlasit. Jen jsem chtěl napsat, že zcela chápu obavy mnohých. Zároveň nemusím dodávat, v kom je naše naděje. To nás ale nezbavuje odpovědnosti za svojí zemi.

15 července, 2018

Když člověka svírá bolest a nemoc a jak může pomoci místní církev?


Nikomu nepřeji, aby zažil to, co budu  popisovat. Jenže s největší pravděpodobností to většina z nás zažije – pokud nebudeme mít to štěstí, že zemřeme ve spánku nebo že nás „klepne“. Píšu tento blog především proto, aby ti, kdo jsou zdraví, lépe chápali ty, kdo jsou nemocní, a také hlavně proto, aby nemocné mezi sebou dokázal přijmout sbor (farnost, místní církev).
Je jistě dobře, když do sboru chodí mladí a zdraví lidé, ale je stejně tak dobře, pokud do něj chodí lidé staří a nemocní. Síla sboru se mj. pozná podle toho, jak se dokáže postarat právě o slabé, o ty, kteří jsou na pomyslném chvostu, kteří jsou nemocní. Právě o nich bych chtěl psát.
Čeština má geniální slovo pro nemoc: ne-moc. Tedy najednou nemám moc. Moc nad svým životem, časem, budoucností, někdy vzhledem, okolnostmi atd. To, co si častokrát, když jsem zdravý, ani neuvědomuji, protože to ovládám, mám nad tím moc, se najednou rozpadá a nemám to v hrsti, což je dost šílený pocit. Nepíšu o chřipce, ani angíně, ale o vážnějších chorobách.
To, co vážně nemocný člověk prožívá, když se dozví špatnou zprávu, výborně popsala americká psycholožka Elizabeth Kübler-Rossová (Popírání – Hněv – Smlouvání – Deprese – Smíření. Více jistě najdete pomocí Googlu). Nejen pracovníci v sociálních profesích, ale i pastoři a pochopitelně poradci by popsaných pět fází měli znát a hlavně s nimi pracovat.
Pokusím se na základě svých zkušeností a zkušeností jiných, kteří prošli těžšími nemocemi než já, popsat, co se s vámi děje, a hlavně jak může komunita církve být pomocí.
Oznámení diagnózy. Toto může být pořádný šok. Problém někdy je, že ty nejlepší otázky vás začnou napadat až tehdy, když doktor, který vám diagnózu sdělil, je pryč. Máte najednou tisíce otázek, ale není se koho zeptat. Obecně platí, že lékaři - specialisté bývají hodně přetížení a že není tak snadné si s nimi sjednat schůzku na další den s tím, aby vám vše dovysvětlili. Tedy z mojí zkušenosti je to skoro nemožné. Vězte, že jednou z chyb je hledat odpovědi na internetu. Jsou tam dobré rady, ale také mnoho blbostí, které vás uvrhnou do úzkostí. Co dělat? Jakkoli to nemusí být vždy možné, pokuste se jako sbor rozhodit sítě a skrze známé najít nějakého doktora – specialistu, anebo „jen“ doktora, který nemocnému dá alespoň základní informace o jeho nemoci. Fakt to pomůže.
Strach ze smrti. Vím, že mi jistě vysypete pár příběhů o křesťanech, kteří se těšili na setkání s Pánem, ale prostě ne všichni jsou v takovéto duchovní kondici. Respektujme to! Jakkoli věříme ve vzkříšení těla, v setkání s Pánem, smrt zůstává nepřítelem a strach z ní je přirozeným instinktem. Proto se varujme bagatelizovat tento strach, kterým někteří vážně nemocní prochází. Zároveň jejich strach nepřičítejme jejich malé víře. Někdy se stává, že se vážně nemocný člověk tématu smrti vyhýbá. Zde je třeba citlivě toto téma otevřít, jakkoli se jedná o oblast, která je v naší společnosti tabu.
Změna vzhledu. Tento problém se vůbec nemusí týkat jen mladých a dospívajících lidí. Najednou vám padají vlasy, mění se barva kůže, kroutí končetiny, zmenšují svaly, dělají podivné boláky, je vám něco amputováno, prudce hubnete nebo naopak tloustnete atd. Tuto realitu psychicky ustát není vůbec snadné ať je vám 20 nebo 50 nebo 70. Máte tak trochu pocit, že jste jiný člověk, navíc netušíte, zda budou změny pokračovat a přiznejme si, že i estetické změny k horšímu nejsou příjemné v žádném věku. Protože většinou nemáte nablízku lékaře, hledáte odpovědi na internetu a tam se často dozvídáte dost šílené věci… Zde je naprosto nutné, aby byl na blízku někdo, komu o svých trápeních můžete povědět a hlavně před kým se o těchto věcech nestydíte mluvit. I zde vnímám klíčovou roli místního sboru.
Dlouhodobá bolest. Vážnou nemoc někdy doprovází neustupující bolesti, bezesné noci, kdy čas plyne nekonečně dlouho, vlny, kdy vás to někdy nebolí, kdy zaberou léky a vlny další bolesti. Není divu, že nemocný po probdělé noci nebo při dlouhodobých bolestech reaguje jinak, než když je v pohodě. Někdy reaguje podrážděně, je negativisticky nastavený, ztrácí zájem o dění kolem sebe atd. Nedivme se a hlavně to nezduchovňujme. Na bolest se nedá zvyknout, dá se s ní jen žít, protože není jiné cesty. Píšu to proto, abyste měli s trpícími trpělivost a to, co byste vnímali jako „krizi víry“ někdy raději viděli jako normální reakci na nastalou životní situaci.
Rozpad životního rytmu. S nemocí souvisí to, že se dostáváte do soukolí nekonečného čekání v nemocnicích, kdy často jste to vy, kdo musíte svoje časové možnosti přizpůsobit doktorům a chodu nemocnice (což není kritika nemocnice). Dále může být problém s hlídáním dětí, vařením, nemocenskou a s tím souvisejícím případným splácením hypotéky, chozením s dětmi do školky, na kroužky, vyřizováním různých věcí na úřadech. Při některých nemocech může být problém vůbec dovléci se do nemocnice. Prostě najednou si uvědomíte, že tisíce drobností, které vám jako zdravým lidem ani nepřišly na mysl, nezvládáte. Zde musí zabrat nejen rodina, ale i sbor a v těchto drobných i velkých věcech a oblastech života pomoci a to někdy od nákupu, přes hlídání dětí, po zajití k doktorovi a zde společném vysezení fronty. Zároveň na nemocných je nechat si pomoci. Určitě je dobré organizovat modlitební řetězy, ale stejně dobré je organizovat třeba nákupní řetězy (kdo ten či onen den nemocnému nakoupí).
Deprese. Dlouhodobá zátěž, strach, bolest, nejistota, úzkost, změna životního rytmu se někdy může překlopit do depresí nebo jiných psychických stavů. Asi nemusím psát, že deprese je něco jiného než „blbá nálada“. Jedná se o stav, který se nevyřeší jedním sezením a ani jednou společnou modlitbou. Může být, ale většinou tomu tak není. Zde je třeba, abyste dotyčnému pomohli vyhledat odbornou pomoc a to jak od psychologa, tak psychiatra. Skutečně to není známka malé víry a skutečně někdy psychiatra a/nebo psychologa potřebují i křesťané. V našem sboru odbornou pomoc z řad psychologů někdy kombinujeme s pomocí spirituální a snad to docela funguje.
Krize víry. Bolest člověka někdy posílí, někdy ale zlomí. Bolest a nemoc nás může přivést k hlubokým pochybnostem o Boží lásce, dobrotě, péči. O tom, že Bohu na nás záleží a že „nedopustí zkoušku, kterou bychom neunesli“ (upřímně řečeno tento text jsem nikdy nepochopil). Najednou řešíte otázku smrti nebo dlouhodobého handicapu, což jste před tím nikdy neřešili. Toto může působit jako bomba, která odpálí těžkou duchovní krizi. Je nezbytně nutné, aby dotyčný měl někoho, s kým svoje existencionální otázky bude řešit a jednak aby ten, kdo pomáhá, skutečně pomáhal. Nejsem schopen na tomto krátkém prostoru popsat, jak jednat s nemocnými a s lidmi procházejícími krizí, navíc sám se v tomto učím a nemám konečné odpovědi. Každopádně naslouchejte, nedávejte laciné odpovědi typu „to bude dobrý“, „Pán tě uzdraví“, plačte s plačícími, je-li to možné, nabídněte praktickou pomoc, nabídněte modlitbu, čtení Písma. Zároveň dnes existuje skvělá literatura na toto téma a tak se zajímejte. Anebo se ptejte jak s nemocnými nemocničních kaplanů, kteří alespoň v CB (jiné neznám) konají vynikající službu!
Pocit neužitečnosti. V našem někdy aktivisticky pojatém křesťanství a ve společnosti obdivující výkon se krize z bolesti a nemoci násobí pocitem, že jsem neužitečný a že vlastně spíše překážím. Sbor si žije svoje „vize“, společnost obdivuje „úspěch“, obecně se cení “výkonnost“. Jenže nemocný ničemu popsanému nevyhovuje a postupně se propadá na chvost. Cítí, že svět ho nepotřebuje a cítí se sám, strašně moc sám. Lidé ve sboru se postupně přestávají zajímat, kazatel a starší mají plné ruce práce s vedením sboru a svými rodinkami, věnují se lidem „ve službě“, navíc někdy platí, sejde z očí, sejde z mysli. Na Facebook se přece dávají plné modlitebny, vysmáté tváře, úspěchy… nikoli nemocní. Je vám trapné si říkat o návštěvu, protože nechcete otravovat. Pokud toto dopustíte na svém sboru, selháváte. A stane se to tak snadno…
Pocity viny. Někdy se v nemocných začne ozývat pocit, zda to, co se jim stalo, není Boží trest, zda něco v životě neudělali špatně, zda jejich nemoc není důsledkem nesprávné stravy, přetěžování organismu, stresu atd. Prostě začnou velmi silně řešit svoji minulost, co by bylo kdyby, co měli dělat jinak. Zde platí to, co u předešlých bodů. Je strašně těžké, když na to jsou sami. Dále pozor, aby se nedostali do rukou různých šarlatánů, kteří jim pochopitelně za tučnou provizi začnou slibovat zázračné uzdravení a to od zázračných bylinek až po vesmírné čakry. Nemocný je někdy schopen dát cokoli na svoje uzdraveni, proto snadno naletí komukoli. Je třeba, abyste ho před různými šarlatány chránili. Je jich skutečně hodně. 
Rodina. Nemoc nikdy není záležitostí jen nemocného, ale celé jeho rodiny. Trpí s nemocným, byť jiným způsobem. Jsou to oni, kdo s ním jsou v každodenním kontaktu, koho se nejvíce týkají následky jeho nemoci, kdo slyší a vidí z první ruky jeho zápasy. Jednou, když jsem byl na návštěvě u nemocného, jsem mluvil i s jeho ženou, která mi později řekla, že jsem byl první, kdo se i jí zeptal, jak to nese. Z vlastní zkušenosti vím, jak se prudce zhoršil zdravotní stav jednoho z mých synů, když jsem procházel vážnou nemocí. Z největší pravděpodobností jeho tělo reagovalo na dlouhodobý stres, kterému byl v rodině vystaven. Chci tímto napsat, věnujte pozornost nejen nemocnému a trpícímu, ale celé jeho rodině. 
Závěrem: Jak jsem psal na začátku, něco z popisovaného jsem mohl prožít na vlastní kůži, něco jsem vypozoroval a něco vyčetl. Dovolil jsem si různé oblasti jen naťuknout s nadějí, že si možná více začneme vnímat slabých a nemocných mezi námi. Patří do církve a tvoří církev. Teoreticky to všichni víme, ale jak známo jedna věc je teorie, druhá pak praxe. Jako sbor, církev máme těmto lidem nabídnout jak evangelium v podobě dobré zvěsti, tak evangelium v podobě dobrých skutků. Právě v této oblasti jedno bez druhého nedává smysl. Navíc, jakkoli to nikomu nepřeji, skoro KAŽDÝ z nás si mnohými popisovanými body jednou projde. Nebudu nic zakrývat – je to někdy hrozné. Ale když funguje rodina a církev, je to méně hrozné. Tvořme společenství, kde to bude méně hrozné. Navíc právě v těchto situacích poznáváme, kdo je Pán Bůh, který nás provede i stínem bolesti, nemoci a který jednou setře každou slzu z očí.