30 listopadu, 2016

Duchovní vedení a pojetí autority


Jedním z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou jí potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu a vedení, které očekáváme právě od autorit. Každý člověk – včetně rebelů, nějakou autoritu v životě potřebuje, otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.  Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky dlouhodobé a vyzkoušené tradici. Další je autorita charismatická, která plyne z důvěry v mimořádné schopnosti v nějakého člověka a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů.

Duchovní autorita, o které hovoříme v křesťanském kontextu, v sobě nese trochu ze všech tří výše popsaných druhů autorit. Např. jste-li starším nebo kazatelem, pak se jedná o roli tradiční, zároveň byste měli být k tomuto úřadu i obdarovaní, tedy mít jisté „charisma“, zároveň vaše autorita plyne i z principů, které jsme rozpoznali v Písmu ohledně vedení.

V Písmu se o autoritách píše hodně a to jak v dobrém, tak ve zlém. Autorita je totiž spojena s jednou třeskutou oblastí a tou je moc. Příkladů, kdy byla moc zneužita právě ve jménu autority, je v Písmu mnoho, zároveň máme mnohé příklady opačné, pozitivní. Duchovní autorita a s ní spojená moc nese nebezpečí už v názvu „duchovní“. Duchovní je těžko uchopitelné, nositel „duchovní autority“ reprezentuje svět, o kterém víme, že významně ovlivňuje svět viditelný, zároveň nevíme zcela přesně jak. Od toho je zde přece „duchovní autorita“. Neposlechnout tuto autoritu pak znamená bouřit se proti duchovnímu světu, v křesťanském pojetí v některých skupinách i proti samotnému Bohu. Následek je, že aby lidé byli zadobře s Bohem, bojí se nebo respektují ty, kdo v jeho autoritě jednají.

Protože si nebezpečí zneužití autority někteří dobře uvědomují, autority odmítají. Jenže to není řešení. Jak jsem napsal, autoritu potřebujeme a dokonce platí, že zdravý vztah k autoritám určuje i to, jak jsme osobnostně vyzrálí. Jsou totiž lidé, kteří celý svůj život proti autoritám bojují, což něco negativního vypovídá o nich samých. Jsou ale i tací, kteří nejsou schopni sami fungovat a nezdravě se autoritám podřizují, což je rovněž známka nevyzrálosti. Jak tedy s autoritou zacházet? Mám za to, že se lze na problém dívat z pozice toho, kdo je autoritou (šéf, rodič, kazatel, vedoucí nějaké skupiny) a kdo je pod něčí autoritou. Každý se nachází v obou rolích.

Jsme-li v první skupině, pak je třeba si dát pozor, abychom se příliš neztotožnili se svým úřadem. Argument „já jsem“… kazatel, starší, otec, matka, šéf a proto mám autoritu, prostě nestačí. Určitý status plynoucí z tradice, charismatu nebo úřadu je málo. Dokonce nestačí ani to, že jsem „povolán Bohem“ – pokud by se mělo jednat o jediný argument legitimizující autoritu. Problém není v povolání, úřadu, charismatu ani v tradici. Problém je v tom, pokud chybí autorita vnitřní, kterou žádný úřad prostě dát nemůže. To, že jste kazatel, starší „protože vás zvolili“ nebo „vás povolal Bůh“ je hezké, ale toto je třeba doprovodit tím, kdo jste. Jinak se vás lidé budou spíše bát. Stejné platí i o vztahu vedoucí – vedený. Jistě, máte autoritu a s ní spojenou moc, která, když je velká, přinutí druhé dělat, co chcete, ale nezískáte si jejich srdce. Když už píšu o duchovní autoritě, poradil bych šetřit výrazy, že vám něco řekl Pán a proto to mají dělat druzí. Tímto je totiž dostáváte do tlaku, že neposlechnout vás, znamená neposlechnout Pána Boha. Proto bych „slova od Pána“ konzultoval s druhými a velmi bych zvažoval, jak je prezentovat. Další věcí, kterou bych duchovním autoritám vřele doporučoval je, neztotožňovat svoje vedení druhých s Božím vedením. Nejsme zde proto, abychom suplovali Pána Boha. Druhým máme poodhalovat cestu k Bohu, nikoli se sami cestou stát. Neposlechnout nás není stejné, jako neposlechnout Pána Boha.

Jsme-li v pozici vedených, nebojme se o rozhodnutích těch, kteří vedou a kdo jsou autoritami přemýšlet. Ptejme se proč, k čemu, na co? Zároveň je dobré, když se dokážeme podřídit. Nikoli tupě, nikoli protože se bojíme, nikoli proto, že se chceme autoritě zalíbit, ale proto, že v našem životě jsou lidé, které respektujeme a to jak kvůli jejich charakteru a schopnostem, tak kvůli statusu, který jim společnost nebo církev dala. Ideální stav je, když se obě oblasti protnou. Někdy je třeba druhého respektovat, i když se neprotnou (viz. David a Saul). Pokud toho nejsem schopen, pak odejít z vlivu dotyčné osoby pochopitelně s tím, že jsem jí řekl, proč a poskytli jí zpětnou vazbu.

Jsem si vědom, kolik zla mezi věřícími nadělala různá hnutí se svým striktním nárokem na podřízení se autoritě. Ve sboru mám pár lidí, kteří se z péče některých duchovních autorit léčí dlouhou dobu. Jsem si ale vědomi i toho, kolik zla nadělalo, když platí opak a když se ze sboru stane „cochcárna“, když platí to, co je popsáno v knize Soudců „každý dělal, co uznal za dobré“. Stejně tak vidím tragédii „věčných rebelů“. Totalita i anarchie působí mnohá zranění, která jsou hrozná v tom, že se jedná o zranění na lidských duších. A ta se léčí dlouho, někdy celý život. Proto je třeba napsat duchovní autorita jistě ano, potřebujeme ji, ale musí existovat mantinely. Bez nich je velmi blízko k duchovní totalitě a nebo totální rozplizlosti.

Když přemýšlím nad sebou, pak jistou autoritu nesu (otec, kazatel atd.). V různých kolektivech se očekává, že budu rozhodovat. Zároveň ale jen velmi málo – pokud vůbec někdy, rozhoduji sám. Radím se s manželkou, přáteli, kolegy. I když si myslím, že jsem někdy v něčem pochopil Boží vůli, nikdy s tímto neoperuji a snad se jí ani nesnažím za každou cenu „procpat“ v životech druhých. Jsem si vědom, že z každé funkce a s ní spojené autority, včetně funkcí duchovních, se může stát diagnóza. Protože se této diagnózy u sebe obávám, snažím se být obklopen přáteli, kteří nemají problém si zaťukat na čelo a říci mi něco ve smyslu jsi mimo a je mi zcela jedno, jakou roli hraješ v církvi nebo ve společnosti. Několikrát jsem slyšel, kam zneužití duchovní autority vede, proto se snažím střežit především sám se, abych se něčeho podobného nedopustil. Zároveň jsem vděčný za ty, kdo se nebojí na sebe břemeno autority vzít a kdo jsou pomocí druhým a to jak v každodenním životě, tak v cestě za Pánem Bohem.

25 listopadu, 2016

Duchovní puberta


Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?

Když založíte nový sbor nebo novou organizaci, pak celkem logicky s vámi jdou ti, kdo mají podobné cíle, sny, hodnoty, nápady a kdo jsou ochotni vstupovat do nových oblastí práce. Tak to bylo u obou založených sborů, v Atletech, v Odboru mládeže a v dalších oblastech práce a služby. Prostě jsem si do jisté míry mohl spolupracovníky vybrat. Tento fakt dával nové práci zcela novou dynamiku. Někdy se při výběru spolupracovníků někteří odvolávají na Ježíše, který si též vybíral svoje následovníky. Problém je ale v tom, že založení sboru, hnutí, organizace je něco jiného než když pracujete v něčem, co již běží. Tam si vybírat nemůžete, stejně jako si nevybíráte členy rodiny. Ježíš nevstupoval do stávající organizace, ale zakládal hnutí resp. církev. Tedy „paralela výběru“ je pro práci ve stávajícím sboru nebo stávající církvi neudržitelná. Když pracujeme ve stávajícím sboru či církvi, pak reálnější inspirace jak to dělat, je v epištolách. Problém nastává v okamžiku, kdy z pozice nového společenství jaksi „nemohu pochopit“, že stávajícím společenstvím to nejde tak rychle jako nám. Jenže ono to ani jít rychle nemůže.  Tím není řečeno, že se stávající společenství nemají měnit, nemají zápasit o stejné věci, jako společenství nová, ale dynamika bude jiná.

Celkem logicky se každé nové společenství, kde jsem byl, zaměřilo především na misii. Bylo nás málo, někdy jsme u společenství starých cítili v oblasti misie jistou bezradnost. Navíc každé nové hnutí nebo společenství má expanzivní charakter a nikdy nechce jen přežít. Dále je třeba dodat, že misie je jedním ze základních poslání církve, což jsme si velmi dobře uvědomovali. Jako nové a povětšinou mladé společenství jsme se nemuseli „zdržovat“ pohřby, dlouholetými sborovými spory, zákonictvím, tradicemi, rozvody atd. Vše popsané nás sice časem dohnalo, ale alespoň zpočátku nás to netížilo a my mohli skoro veškerou energii věnovat misii. Jenže časem jsme někteří podlehli pocitu, že „ti druzí“ jsou mimo a že se místo evangelizace věnují různým podružnostem. V Bibli jsme neviděli skoro nic jiného, než Velké poslání. Jenže tímto jsme Bibli začali ideologizovat, protože poslání, které církev má, je širší než jen evangelizovat, jakkoli na evangelizaci nesmí rezignovat.

Především v počátcích jsme se hodně orientovali na úspěšné sbory především v USA. Je třeba dodat, že mnohé z těchto sborů byly a jsou skutečně inspirující. Zároveň jsem ale brzy zjistil, že mnoho sborů v USA neroste skrze misii, ale skrze přelévání členů. Protože mám možnost do USA jezdit a hlavně vidět i druhou stranu mince, najednou se stalo že… jsem jezdil do sboru, kde se provalilo, že pastor stačil spát se dvěma členkami najednou, byl jsem svědkem, jak se jiný pastor vrátil do sboru, ale tento sbor ho mezi tím vyhodil, mým nejlepším přítelem je kazatel, který sice zakládá sbor, ale protože sbor nemá peníze, musí při tom makat na stavbě. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby mu nebylo 63 let… Zažil jsem, jak sbor slíbil pastorovi plat, ten se přestěhoval a najednou se vše změnilo a peníze nepřišli. V podstatě se jednalo o podvod. Dotyčný málem vyhlásil osobní bankrot. Protože se jednalo o svobodné sbory, nikdo neměl šanci se nikde dovolat… Neexistovala žádná zastřešující denominace. Mohl bych pokračovat. Ne, nechci tímto absolutně tvrdit, že toto je církev v USA. Nevezu se na hloupé „pseudointelektuálské vlně“, která tvrdí, že Američané jsou mělcí. Jen jsem najednou viděl, že jistá opojenost Amerikou, vidí jen část reality. V USA není jen Willow Creek, Redeemer nebo North Point. Zkuste si přečíst některé výzkumy z Barna Institut a zjistíte, že na tom naše církev není až tak zle, jakkoli má na čem makat.

Zpětně vnímám, že jednou z pastí, do které jsem někdy upadal, byla přehnaná kritika. Ano, rostli jsme, jenže lze vše měřit jen početním růstem? Nebo počtem obrácených? Jistě je pokušení vykřičet do světa, jak „mi“ roste sbor, jenže je to díky nějaké metodě? Díky kázáním? Webu? Skupinkám? To vše může mít vliv, ale jiné sbory dělají úplně to samé a rostou pomaleji a některé rychleji…  Jakou roli hrají sociologické, psychologické, jistě i duchovní a další faktory? Neptám se jako ten, kdo se vymlouvá, protože se nám v současnosti daří. Ptám se jako ten, kdo neví, kdo hledá a kdo se učí. Pro sbory, kterým se daří (a měřme si úspěch, jak chceme), je pýcha smrtící pastí. V opojení úspěchem mi někdy rostla na nervy moje vlastní denominace. Někdy jsem měl pocit, že mě zdržuje nejrůznějšími konferencemi, předpisy a nevím čím ještě. Kdyby se to ale dělalo jako u nás… to by to v CB lítalo! Někdy mi denominace připomínala parník, kde otočíte kormidlem a trvá strašně dlouho, než se něco změní. Co dělat v takovém parníku když jste tak „super spolčo“, jakým jsme byli my?! Snad jen čekat, až všem okolo dojde, že „správná církev“ se vaří u nás! Měl jsem pocit, že církev dělá církví misie, vztahy, silné vedení a… už ani nevím co ještě. Když jsem četl reformátory, kteří tvrdili, že církev je tam, kde se káže slovo, vysluhují svátosti, dokonce že znakem církve je utrpení… měl jsem pocit, že by byla třeba „nová reformace“ a že reformátorům leccos nedošlo.

Mohl bych pokračovat, ale spíše bych na závěr popsal, co jsem si z výše popsaného vzal. Jednak jsem se naučil, že když podobné myšlenky přicházejí, je třeba je hned na začátku utnout. Dále - stále méně věřím v universální metody. Nezavrhuji metody jako takové, neustále nějaké hledám, ale metody se mění podle toho kterého společenství, společnosti, která nás obklopuje, složení lidí, se kterými pracujeme atd. Vidím, že každý sbor a každá církev má svoje specifické výzvy, které se v čase mění. Prostě sbor na P13 (tam působím), který má okolo 100 dětí, historii dlouhou 10 let a věkový průměr okolo 40 let bude operovat jinak, než… a dosaďte si třeba svůj sbor. Nebude to snadnější, těžší, ale jiné. Moudrost je toto rozpoznat a přizpůsobit tomu svoji službu. Jedna z klíčových oblastí, v které se, zdá se mi, Božímu dílu daří, je zdravé prostředí. Mám na mysli lásku, milost, velkorysost, štědrost, ochotu poměřovat svůj život nároky Písma a jistě najdeme mnohé další oblasti. Pokud není dobrá půda, je naše úsilí marné. Jedním z nebezpečí je neochota učit se od druhých a to i od těch, od kterých si myslím, že mi nemají do nabídnout. Někdy jsem si všiml na setkáních kazatelů (nebudu říkat kdy, kde, v jaké denominaci), jak při přednáškách sedí v prvních řadách staří mazáci, žhaví tužky od psaní poznámek a někteří mlaďasové ani nejdou do sálu. Proč chodit do sálu a naslouchat, učit se, když na youtube jsou „super řečníci“? Ano jsou, ale... možná trocha pokory by nebyla na škodu.

Pochopil jsem, že největším nepřítelem růstu a změny jsme my sami, naše nechuť překračovat zóny komfortu, a to nejen v oblasti nových služeb, ale i v oblasti odpuštění nebo změny postojů. A s tím dříve nebo později bude zápasit každé společenství a hnutí.

Nechci obhajovat fatalismus, laciné tvrzení, že když Pán nedá, stejně se nic nestane. Raduji se, když se setkávám se zakladateli, inovátory, zároveň ale do církve patří i údržbáři. Není to buď a nebo, ale obojí. Vidím, že církev je širší, než jsem si kdysi připouštěl a že pokud se z nějakých důvodů zadaří, pak je dobré nepodlehnout svému kouzlu. Kdo podlehne, končí.

11 listopadu, 2016

Vztah k vlastnímu tělu




Nedávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky tento rozpor vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první“.

Jedním z fenoménů západní společnosti je v posledních letech téma zdraví. Čteme o zdravé výživě, zdravém životním stylu, v lékárnách lze koupit nejrůznější vitamíny nebo léky posilující imunitu, v knihkupectvích i na internetu lze získat stovky „zaručených diet“, budují se nová fitcentra a pokud nejste spokojeni se svojí postavou, lze podstoupit plastickou operaci. Nevím, jak to bylo za našich babiček, ale soudě dle popularity třeba Sokola, tak zřejmě i kdysi byla ceněna hezká postava, síla a zdraví získané cvičením. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy a kult zdravého životního stylu.

Výše popsané je jeden extrém. Pak zde je ale i extrém druhý a tím je lhostejnost vůči tělu. V tomto pojetí se o tělo není třeba starat, a dokud člověka něco nepíchá a nebolí, je možno jíst a pít téměř cokoli v jakémkoli množství a navíc je žádoucí se moc fyzicky nepřetěžovat. Pokud se vyskytnou nějaké bolesti, pak existuje „všemocná medicína“, která mě musí ulevit od bolesti a uzdravit. Nestane-li se tak, potom je na vině neschopný doktor popřípadě celý zdravotní systém, určitě ale ne lhostejnost k mému tělu a moje nedbalost.

O tom, co jsem popsal, se v křesťanských kruzích příliš nemluví. Asi bychom nikoho ve sboru nenapomínali za to, že se přejídá a že je to na jeho postavě vidět. Kázání nebo vyučování na téma vztah k vlastnímu tělu, jsem v církvi asi ještě neslyšel. Jenže jak kult těla, tak naopak ochablé tělo se mohou stát problémem, který v posledku ovlivní i náš duchovní život.

Podívejme se podrobněji na první extrém. Je jistě moudré nejíst všechno co nám chutná. Zároveň se ale můžeme dostat do krajnosti, které se říká ortorexie, což je závislost na zdravé výživě. Lidé postižení touto nemocí se děsí, že by mohli sníst něco nezdravého. Vše začíná přehnanou snahou o zdravý život, konec pak může být podvýživa, deprese, v krajním případě i smrt. Myšlení lidí, kteří se příliš zabývají zdravím, se neustále točí kolem stravy a stravovacích návyků. Stejně tak se péče o tělo může stát modlou, která se projevuje neustálým sebepozorováním, sledováním váhy, pozorováním nárůstu svalové hmoty atd. Zde je třeba zmínit, že tlak na tělesnou krásu je dnes enormní a nepodléhají mu zdaleka jen mladí lidé. Když jsem zmínil ortorexii, pak je třeba připomenout i bulímii a anorexii, které mj. mají co do činění s nepřijetím své postavy (i když se pochopitelně jedná o mnohem komplexnější poruchy).

Druhým extrémem je zanedbávání tělesné schránky a zapomínání, že tělo a zdraví je dar od Pána Boha, o který je třeba pečovat. Pokud o něj nepečujeme, důsledky se dříve či později dostaví. Mnozí z nás vykonáváme sedavé zaměstnání a to s sebou nese následky v podobě tloustnutí, ochabování svalů, bolesti zad atd. Navíc mnozí prožíváme stresy, které mnoho lidí kompenzuje přejídáním a někdy i alkoholem. V křesťanských kruzích je navíc přejídání jedním z „povolených hříchů“. Pokud pracujeme celý den, pak to poslední do čeho se nám chce, je cvičit, stejně tak je někdy hodně těžké odolat pozdní večeři nebo každodenní večerní dávce vína či piva. Následky se dostavují pomalu, ale jistě a to v podobě různých bolestí, ale i v podobě ochablosti nejen těla, ale s ním propojeného ducha.

Díváme-li se do Písma, pak na několika místech čteme o mimořádném vzhledu (např. Píseň Písní, David, Saul). Na rozdíl od třeba antiky stejně tak i současnosti ale vzhled Písmo nijak neglorifikuje, ale ani nedémonizuje. Krása i zdraví jsou v Písmu vnímány jako požehnání od Hospodina. Tělo a hmota nejsou něco méněcenného, ale dobrým Božím výtvorem. O těle je psáno, že je chrámem Ducha. Písmo se dívá na člověka celistvě, tedy jako na propojení ducha, duše, srdce, vůle, myšlení, těla. Záměrně vybírám všechny tyto termíny, abych ukázal, jak je jedno s druhým propojeno a jak ani není jasné, kde jedno začíná a druhé končí. Pro člověka plyne, že je třeba se o tělo starat a zároveň že je třeba, abychom si z něj neudělali modlu. Pokud se sebou nic nedělám, chybuji. Pokud mně péče o zdraví a vzhled stravuje, chybuji stejně tak. Pokud mě začne diktovat únava, které se ochablé tělo není schopno bránit, stejně tak chutě, kterým nejsem schopen odolat, něco není v pořádku. Stejně ale není v pořádku, pokud mi diktuje zrcadlo.

Udržet se v určité kondici není úplně snadné, stejně tak není snadné nenechat si diktovat svými chutěmi, nezačít kompenzovat stresy jídlem a pitím. Pro jiné může být zápasem přestat se příliš pozorovat nebo nezačít blbnout s hyper - zdravou stravou, kdy se téměř každé jídlo stává předmětem přemýšlení nebo dokonce rozhovoru. Někdy se mohou a mají i tyto oblasti stát objektem mých modliteb a vyznání, že „to nedávám“ (pokud to nedávám). Zdá se to někomu neduchovní? Pak pozor na to, abychom nebyli tak duchovní, až budeme neduchovní.

07 listopadu, 2016

Shaking giant


We meet John the Baptist in the very beginning of the introduction to the Gospel of John. Even before the public appearance of the Lord Jesus Christ, John the Baptist appears on the scene. John was the much-prayed-for child born to an elderly couple—the priest Zechariah and his wife Elizabeth. We know nothing about his childhood, but nevertheless we know that when he grew up, he accepted his prophetic calling and went out into the wilderness. He becomes a famous preacher who calls his nation to repentance. John’s fame spreads, and because the Jews were awaiting the Messiah, surely they wondered whether or not John was the one they were expecting.

John gained considerable influence—on one hand, he criticized the religious leaders, which is always well-received, and on the other hand, he openly called out many abuses which were well-known, but not talked about. Moreover, his words were prophetic, and because of that, they deeply touched the hearts of the people. John, therefore, quickly gained influence, and so it is completely understandable that a delegation is sent to him with the question, “Who are you?” “Aren’t you the Messiah?” At first glance it is quite clear what John the Baptist should answer. Basically, say that he isn’t. But if we try to put ourselves in his place, we suddenly realize that wasn’t necessarily so simple, and that John’s answer reveals to us something about his character.

17 října, 2016

Potřebuje církev obnovu?


Potřebuje církev obnovu?

Motto: Náš sbor je stále podobnější Kristu. Je stále stejný včera, dnes až navěky…

Když jsem byl malý, k nevoli svých rodičů jsem sbíral motýly. Pointa této sběratelské vášně byla v tom, že jsem si chtěl krásu motýlů uchovat neustále před očima. Šlo to, ale musel jsem motýla usmrtit. Krásnou církev není možno udržet krásnou tím, že jí obestavíme hradbami řádu, učení, modliteben, sborových rodů, zaběhlých postupů, metodologie a nevím čeho ještě. Toto vše může být podporou, pomocí, ale nenahradí to život. Ten se nedá zakonzervovat, ale musí se obnovovat neustále. Někdy odcházím z našeho sboru s nádherným pocitem. Třeba po křtech, skvělé neděli, nebo když přežiji nějakou další akci s mládeží. Napadá mě, že bych to, co jsem prožil, chtěl zakonzervovat, zrežírovat tak, aby to bylo stále stejně úžasné. Jenže ono to nejde. Zápas o neustálou obnovu pokračuje a bude pokračovat celý náš život, a pokud na toto církev rezignuje, říká si o problémy a o postupnou smrt. Bude připomínat to, co řekl Nietzsche v Zarathustrovi: Nejsou kostely jen náhrobky mrtvého Boha? My bychom to poupravili, na otázku nejsou kostely jen náhrobky mrtvé církve? Bez stálé obnovy se jimi stanou. Provoz může ještě dlouho fungovat, ale obsah se vytratí.

06 října, 2016

Volby, strach a nic než národ!!!


Díky své práci (a službě zároveň), mám možnost hodně cestovat po vlastech českých. Mimo krásy okolní krajiny, poslouchání audioknih a objímání se s volantem mám možnost sledovat předvolební billboardy. Když jezdím vlakem, pak sledovat předvolební plakáty. Kdybych nežil v této zemi, a přiletěl odněkud z Marsu, pojal bych zřejmě pocit, že na mě za každým rohem číhá uprchlík nebo ilegální migrant, a že naše země je vystavena obrovskému nebezpečí. Zřejmě bych zakázal chodit svým dětem do školy, protože situace je skutečně vážná! Pak bych si ale oddechl, protože naštěstí budou volby a mnoho stran a politiků se rozhodlo, že s touto děsivou lidskou vlnou zatočí. Jsem moc rád, že se do voleb přihlásilo tolik lidí, kteří si nepřejí nic, než národ!

30 září, 2016

V. Havel a oheň se sírou na něj?


Za pár dní si připomeneme osmdesáté výročí narození prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Na jeho adresu toho bylo a v několika následujících týdnech bude, napsáno mnoho.

Jeho odpůrci tvrdí, že je V. Havel glorifikován, zatím jsem si ale ničeho takového nevšiml. Každý, kdo o něm píše, zdůrazňuje, že V. Havel byla osobnost mnoha vrstev, osobnost chybující. Nakonec i on sám, na rozdíl od svých nástupců, toto přiznával a dokonce si sám ze sebe dokázal dělat legraci. To, že se po V. Havlovi občas pojmenuje nějaké náměstí, je zcela v pořádku, děje se tak z úcty i v jiných demokratických zemích. A V. Havel si úctu zaslouží. Tedy žádná glorifikace V. Havla v Čechách nehrozí a neděje se. Pokud ovšem za glorifikaci nepovažujeme přející komentáře.

10 srpna, 2016

Endorfiny za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

07 srpna, 2016

(Občasné) psycho před, na a za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mála možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma. Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.

04 srpna, 2016

Křesťanské hodnoty a žadatelé o azyl


Zaklínat se „křesťanskými hodnotami“, se dnes stalo módou a to dokonce i u těch, kteří toho s křesťanstvím mají pramálo společného. Děje se tak především díky strachu z migrační krize, z teroristických útoků, z islámu, někdy i díky honbě za politickými body. V parlamentu má dokonce vzniknout jakási „názorová platforma na obranu evropské kultury a jejích hodnot“, která jde napříč politickým spektrem a to včetně zářného reprezentanta těchto hodnot - komunistů.