30 září, 2016

V. Havel a oheň se sírou na něj?


Za pár dní si připomeneme osmdesáté výročí narození prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Na jeho adresu toho bylo a v několika následujících týdnech bude, napsáno mnoho.

Jeho odpůrci tvrdí, že je V. Havel glorifikován, zatím jsem si ale ničeho takového nevšiml. Každý, kdo o něm píše, zdůrazňuje, že V. Havel byla osobnost mnoha vrstev, osobnost chybující. Nakonec i on sám, na rozdíl od svých nástupců, toto přiznával a dokonce si sám ze sebe dokázal dělat legraci. To, že se po V. Havlovi občas pojmenuje nějaké náměstí, je zcela v pořádku, děje se tak z úcty i v jiných demokratických zemích. A V. Havel si úctu zaslouží. Tedy žádná glorifikace V. Havla v Čechách nehrozí a neděje se. Pokud ovšem za glorifikaci nepovažujeme přející komentáře.

Na druhé straně spektra ale vidíme vůči V. Havlovi nezředěnou zášť. Šiky nesnášející Havla a jeho odkaz, dostaly svého nepsaného ideového vůdce V. Klause, jehož otevřené urážky dávno překročily hranice jakéhokoli vkusu a etiky. Z jeho úst se přestalo jednat o kritické zhodnocování, ale vulgarity patřící kamsi do hospod nejnižší cenové skupiny. Klaus neunesl, že především na mezinárodním poli byl vedle Havla nula a že i doma se od něj postupně odvrátily skoro všechny elity. Zeman je v tomto Klausovým následovatelem a je až archetypální, že spolu v těchto dnech vyrazili na ostrov Rhodos, aby na pozvání Putinova spolupracovníka oligarchy Jakunina přednášeli cosi o dialogu civilizací. Tato akce je mimo zájem demokratického světa, do kterého nás kdysi Havel přivedl.

Právě v době, kdy se pod vedením současného prezidenta stále více otevíráme směrem na východ, je třeba opět a hlasitě psát, říkat a opakovat důrazy, které psal, říkal a opakoval V. Havel. Jaké to jsou? Komunismus je zlo a zahrávání si s ním se krutě nevyplácí. Proto se s komunisty nejedná (za sebe bych dodal – nejedná, stejně jako se nejedná třeba s fašisty). Naše orientace musí být na západ nikoli na východ. Rusko bylo a je ovládáno autoritářskými vládci, neexistuje zde demokratický rozhovor. Napojení na Rusko je cestou do pekel. Západ není dokonalý, ale svými kořeny na západ patříme. Od západu nemáme jen brát, ale leccos můžeme i dát. Otázka lidských práv je důležitější než chladný kalkul jak se to či ono ekonomicky vyplácí. Lidé jsou více než peníze a majetek. Demokracie je nejlepší systém, který známe, a nestačí o tom jen mluvit, je třeba jej hájit. Otáčením směrem na východ o demokracii můžeme přijít. Nelze dělat dobrou politiku bez zakotvení v určitém hodnotovém systému. A nakonec má smysl mít ideály. Má smysl věřit, že pravda a láska jsou lepší než lež a nenávist. Žijeme v padlém světě, a proto víme, že se jedná jen o ideál. Jenže k něčemu směřovat musíme. Pokud rezignujeme na pravdu, lásku a další pozitivní vlastnosti, necháme se stáhnout opakem.

Když jsem jezdil po revoluci na západ nebo když jsem si s někým dopisoval, pak dotyčný někdy zabrousil i na jméno českého prezidenta V. Havla. Stejně tak jsem se s jeho jménem setkával a setkávám v knihách a to v rejstříku citovaných autorů (v poslední době např. H. Kissinger, Uspořádání světa nebo u F. Zakarii, S. Huntingtona, F. Fukuyami a dalších). Nyní se se jménem našeho prezidenta někdy opět setkávám. Nikoli v knihách, protože Zemana nikdo z renomovaných politologů necituje, stejně jako necitoval Klause, ale v souvislosti s otázkami, jak je možné, že takové vulgarity ale i nesmysly může vynášet hlava státu. Státu, kde byl kdysi prezidentem V. Havel. Moje odpověď je… ano může. Žel. Horší je, že se stále více otáčí kormidlo od odkazu, který nám V. Havel zanechal. Jenže i toto riziko v sobě nese demokracie, za kterou V. Havel tolik bojoval. Zároveň se může snadno stát, že lidé demokracií a s ní spojenou svobodou pohrdnou a zvolí si totalitu, která „konečně přinese pořádek“. A to se, obávám, může stát.  

10 srpna, 2016

Endorfiny za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

07 srpna, 2016

(Občasné) psycho před, na a za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mála možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma. Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.

04 srpna, 2016

Křesťanské hodnoty a žadatelé o azyl


Zaklínat se „křesťanskými hodnotami“, se dnes stalo módou a to dokonce i u těch, kteří toho s křesťanstvím mají pramálo společného. Děje se tak především díky strachu z migrační krize, z teroristických útoků, z islámu, někdy i díky honbě za politickými body. V parlamentu má dokonce vzniknout jakási „názorová platforma na obranu evropské kultury a jejích hodnot“, která jde napříč politickým spektrem a to včetně zářného reprezentanta těchto hodnot - komunistů.

21 července, 2016

Zraněná víra - k úmrtí E. Wiesela


Před několika dny (2. 7. 2016) zemřel ve věku 87 let jeden z mých oblíbených autorů Elie Wiesel. Jedná se o autora, který pro mě znamená celoživotní výzvu. Mnohokrát jsem se vracel k jeho pronikavým myšlenkám, zvláště pak k otázkám, které se týkají zla a Boha. Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost ze zlem v nezředěné podobě, které prožil v Buchenwaldu a Osvětimi. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“

16 července, 2016

United 2016 a jak nasytit sytého?


V tomto školním roce jsem měl výsadu se alespoň trochu spolupodílet na přípravě United. Nevím, zda jsem skutečně zaneprázdněný nebo zda si jen neumím organizovat čas, nicméně ve svém životě se nenudím. Proto zvažuji, kam napřít čas, který mi byl svěřen. Spolupodílet se na United byla aktivita, kterou jsem zvažoval, jenže nyní nelituji ani minuty strávené s týmem, který United připravoval. Protože trochu vidím do střev festivalu, pokusím se vystihnout čím je festival jedinečný a proč považuji za moudré rozhodnutí zúčastnit se ho.
>

27 června, 2016

Prsten moci, Orwell, (nejen) církev a svůdnost vládnout


Jedním z vynikajících znalců díla V. Havla je doc. M. Putna, který byl několik let programovým ředitelem knihovny V. Havla. V knize rozhovorů „Vždycky v menšině“ (mimochodem vynikající čtení především pro ty, kdy se zajímají o literární kritiku a literaturu) se Putna se pokouší mj. o srovnání Havla s dalšími osobnostmi a mocnými a to z politiky i z církve. Píše: „Jedna věc je osobnost a její vnitřní talenty a dispozice, druhá věc je prostředí, do něhož se ta osobnost dostane, když nějakou moc nabude. Každý, kdo je v pozici moci, do svého okolí nutně přitahuje příseráky. Je to jako s Tolkienovým prstenem moci. Kdo ho nese, ten propadá jeho vlivu, ať chce, nebo nechce. Otázka není, jestli ho jeho nesení poškozuje, ale do jaké míry. Když nezůstal imunní ani Havel, osobnost tak mimořádná, což potom lidé ne až tak mimořádní, kterým se shodou okolností objeví na hlavě koruna, mitra, tiára, nebo i jen takový ten legrační sametový baret univerzitního hodnostáře. Dovedlo mě to tak ke shovívavějšímu pohledu na nositele hodností a funkcí. Mají to fakt těžké. I proto je třeba se za ně modlit. Jsou více než jiní vydáni pokušení hříchu – a důsledky jejich hříchu můžou být mnohem nebezpečnější, protože se týkají celého jim svěřeného stádce“. (P. C. Putna, Vždycky v menšině, s. 183-184).

30 května, 2016

Návod na super svaly za jeden den a věrnost Bohu


Když byl můj syn asi tříletý, tak jsem ho zastihl, jak zdvihá pet-lahev naplněnou vodou. Lahev zdvihl asi desetkrát, poté si vyhrnul rukáv od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahev znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a zjevně uspokojen, jak rychle mu „roste hmota“ láhev nakonec odložil. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že během několika vteřin nám svaly prostě nenarostou, i kdybychom zdvihali cokoli. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd. Jinými slovy některé oblasti života vyžadují trpělivost. Pokoušel jsem se to asi při třetí sérii vysvětlit i synovi, ale nevím, jak moc to ve svých třech letech pochopil…

16 května, 2016

Bolest, Job a buď vůle tvá. Skutečně?!


Před pár dny jsem zažil jedno ze zvláštních duchovních zastavení tohoto roku. Hovořil jsem s jedním člověkem o víře v Krista. Dotyčný se řadí mezi agnostiky, zápasí o víru, ale zatím nenachází. Osobně se mi nikdy nepodařilo přijít na kloub tomu, proč lidé, kteří upřímně hledají, nemohou najít a jiným to dojde hned a někdy tak snadno. Ale o tom tento článek není. Když jsem se dotyčného zeptal, proč nemůže uvěřit, odpověděl mi, že je to kvůli modlitbě Páně. To mě zarazilo, protože s podobným argumentem jsem se nikdy nesetkal. Ptal jsem se, zda by to nešlo upřesnit. Přesný důvod byla věta „buď vůle tvá“. V čem bylo ono zastavení, o kterém jsem psal na začátku? Že by Bůh mohl chtít, aby dotyčný myslel tato slova vážně… Najednou jsem si uvědomil, jak lehkovážně tato slova pouštím přes rty já a vlastně je nedomýšlím.

12 května, 2016

Evangelium pro rodiče (biologické i duchovní)

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Lk 15, 20

Podobenství o marnotratném synu čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi, Otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství míněno. Nicméně pokusme se otcem inspirovat pro naše „rodičovství“ čímž myslím duchovní i biologické. Zkusme v podobenství vidět nejen výzvu k návratu, ale i výzvu k tomu, abychom dobře naplnili svoje biologické rodičovství nebo se duchovními rodiči sami stali.