Do kina nechodím příliš často, nicméně nepamatuji si, že by po skončení filmu zavládlo hrobové ticho a lidé ještě dlouhou dobu zaraženě seděli během promítání titulků a nechávali v sobě doznívat sílu právě zhlédnutého filmu. Přesně to jsem zažil při filmu Bratři. Jednak je film skutečně silný a jednak mi bylo před manželkou trochu trapně, že mi na konci tekly slzy. Jenže ubránit se jistému pohnutí, když slyšíte číst slova z motáku, který po sobě zanechal hrdina druhého odboje Josef Mašín, a když přitom vidíte jeho komunisty umučenou ženu a trochu znáte historické souvislosti, moc nelze.
Blog Davida Nováka
Pro ty, kdo přemýšlí nad svoji vírou nebo nad vírou.
14 listopadu, 2023
Bratři – příběh rodiny Mašínů
06 listopadu, 2023
Kolektivní vina
28 srpna, 2023
Nedejme se zastrašit a odradit pomoci Ukrajině
Válka na Ukrajině trvá dlouho a postupně se sune na okraj našeho zájmu, v tom smyslu, že nelze žít ve stejném napětí, jako když Rusko napadlo Ukrajinu. Zároveň bychom neměli zapomínat, že pár hodin od našich hranic zuří válka, dochází ke genocidě, obrovským ekologickým katastrofám, unášení dětí, znásilňování a zabíjení civilistů i vojáků. Ti místo toho, aby vychovávali děti a chodili do práce, musí na frontu. Doslova každý den jsou bombardovány města a vesnice.
12 června, 2023
Cancel culture
Před pár lety jsem začal psát blogy. Nevím, kolik jsem jich napsal, ale několik stovek určitě. V poslední době se mi ale chce psát stále méně. Důvodem jsou někdy až nenávistné reakce na některé moje články. Zajímavé na tom je, že tyto reakce často přicházejí od lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou tolerantní. Ano, jsou tolerantní, pokud s nimi souhlasíte. Pokud ne, jste zařazen pod termín fundamentalista, liberál, fanatik, konzervativec, nevzdělanec, omezenec atd.
Možná jste se někteří setkali s termínem cancel
culture. Konkrétně to znamená, že pokud považujete nebo podporujete to, co
společnost považuje za urážlivé, jste za to odsouzeni, v doslovném slova
smyslu „zrušeni“. V současné době se jedná především o oblasti jako je
rasismus, LGBT, válka na Ukrajině, přistěhovalectví. Postupně zjišťujete, že
psát o některých oblastech je skoro jako složit bobříka odvahy. Stejně tak je
zakázáno o nich veřejně mluvit.
Nedávno jsem měl přednášku na jednom vyhlášeném
gymnáziu. Po přednášce následovala diskuse a studenti se mj. ptali na
problematiku vztahu církve a LGBT. Diskuse byla skvělá, dokázali jsme si
v něčem porozumět, v něčem jsme viděli, že máme jiný postoj. Zajímavá
ale byla reakce paní učitelky. Po přednášce za mnou přišla a řekla mi, že se
bojí o této oblasti veřejně mluvit…
Před pár měsíci např. stanula před soudem finská
politička, Päivi Räsänenová, protože v červnu 2019 na Twitteru zveřejnila dotaz
určený vedení její církve (finská evangelická luterská) týkající se podpory
tamnímu pochodu Pride pořádanému homosexuály. Hlavním obsahem jejích příspěvku
byla fotografie otevřené Bible zobrazující úryvek dopisu apoštola Pavla do
Říma.
Autorka se své církve ptala, jak může církev
podporovat něco, co je v rozporu se základem jejího učení, tedy poselstvím
Bible. Kromě tohoto tweetu byla proti Räsänenové vznesena další obvinění: za
brožuru „Stvořil je jako muže a ženu“ a za její vyjádření k tomuto tématu
v jednom pořadu rozhlasové a televiznístanice Yle. Räsänenová píše, že její
prohlášení vycházejí z biblického učení o manželství jako soužití muže a ženy.
Stejně tak vychází z učení apoštola Pavla o homosexuálních aktech jakožto
hříchu a hanbě.
Prosím, ponechme stranou žhavou diskusi o
stejnopohlavních sňatcích, stejně tak nechci řešit zmiňovaný text Pavla do
Říma. Jistě se ale minimálně shodneme, že na tuto problematiku jsou názory
různé. Jenže posílat někoho k soudu jen za názor, za článek? Není pro
veřejnou diskusi lepší napsat jiný tweet nebo raději článek s opačným
postojem? Pokud platí, že žijeme v demokracii, pak reakce na zmiňovanou
političku je krok vedle, navíc probouzí zbytečné vášně z druhé strany
názorového spektra.
Abychom ale nezůstali v cizině. Nedávno proběhl
rozhovor s Janou Jochovou, českou konzervativní aktivistkou, na téma
manželství pro všechny. Chápu, že s ní mnozí nesouhlasí, ale zde je reakce
jedné české mediálně velmi známé dámy: "Dělá si z nás prdel nebo je v
nějakým kultu? Guru Jára? David Koresh? Theosofisté? I am? NXIVM? Moonisté?
Nebo něco jinýho?" Některé další reakce: „Je úplně blbá.“
„Chová se jak fena.“ „Církev debilistů je mocná síla a její členové o sobě ani
druhých většinou právě nevědí. Její základ vychází z toho, že rozum je
distribuován rovnoměrně a všichni si myslí, že ho mají dost...“
Mohl bych pokračovat, ale celá „diskuse“ by se dala
shrnout do slov: "Je to…" - dosaďte si nějaké sprosté slovo a více se
diskuse nevede. Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nepolemizuji v tomto článku
s názory, které padly ve zmiňovaném rozhovoru, ale s nenávistnými
reakcemi na tento rozhovor. Uvedl jsem nedávnou zkušenost, ale příkladů bychom
našli mnohem víc a zdaleka nejen ve výše zmíněné problematice.
Uvědomuji si na vlastní kůži, že reakce
v mediálním prostoru jsou drsnější, než tváří v tvář. Dále je dobře
známé, že se uzavíráme do svých bublin, kde se nevede rozhovor, ale jen
potvrzování si svého již utvořeného postoje. Pokud někdo má postoj jiný, je
„zkanclován“, tedy vyrušen, vymazán nebo, jak říkají moje děti,
zhejtován.
V obecném podvědomí jsme si možná mysleli, že
hrubých reakcí se dopouští skupina lidí typu těch, kteří útočili na Kapitol
nebo kteří se sešli na Václavském náměstí a vzali útokem Národní muzeum. Jenže
toto je jen část pravdy. I druhá strana si nebere servítky, je často arogantní,
sprostá, velmi tvrdá a schopná vás dehonestovat. Přemýšlím nad tím, že někdy
napíšu samostatný blog, kde budu pouze citovat, co jsem od některých lidí
dostal za reakce. Možná by vám to zamíchalo představou, kdo je onen pomyslný
„intelektuál schopný diskuse“.
Jinými slovy pokleslého způsobu diskuse se dopouští i
lidé, které považujeme za vzdělané a chytré. Proč? Protože ani vzdělání nebo
inteligence není zárukou charakteru, schopnosti a ochoty diskutovat nebo
alespoň v diskusi nepoužívat vulgární či dehonestující způsoby. Výsledkem
je, že diskuse rychle skončí nebo ztratí úroveň, ale především jen málokdo má
chuť jít s kůží na trh a když už ano, pak jen s líbivými nebo velmi
obecnými tématy.
Snad i proto se mnoho výrazných křesťanských osobností
k některým citlivým otázkám raději nevyjadřuje nebo jen velmi nejasně a
opatrně. Bojí se „cancel culture“, nechtějí, aby je mainstream onálepkoval jako
fanatiky nebo fundamentalisty. Trochu mi tento stav začíná připomínat to, co
jsme zde zažili za komunismu. O jistých věcech mlč, jinak si zaděláváš na
problémy.
Co s tím? Jednak v sobě najít odvahu a
navzdory očekávaným reakcím okolí jít s kůží na trh. Dále svoje argumenty
o něco opřít. Není třeba psát odborný článek, ale je dobré vycházet
z kvalitních zdrojů. Dále se učit ukázňovat sebe sama a když už na něco
reaguji, dělat to slušně a výhradně po argumentační rovině. (Protože jsem blogů
a článků napsal hodně, možná nejdete nějaký, kde jsem to sám, žel,
porušil.)
Musíme se přenést přes to, že je dotyčný
z té které církve, minority, majority, sociální bubliny a zastává jiný
postoj. Buď se mohu pokusit s jeho postojem polemizovat, nebo se zdržet
komentáře. Určitě se ale nepřipojovat ke cancel culture. Pokud tak učiníme,
sice budeme mít pocit, že jsme na straně vítězů, po mravní stránce jsme ale
prohráli. (psáno pro portál Proboha)
20 května, 2023
Tim Keller
Dne 19. 5. 2023 odešel do nebeského domova jeden z nejvýraznějších kazatelů, spisovatelů a myslitelů evangelikálního světa současné doby T. Keller.
14 května, 2023
Pár slov ke dni matek
Rád bych ke dni matek použil texty od V. Dyka a K. Čapka. Začtěme se nejprve do Dyka:
27 dubna, 2023
Nemusíme být bezvýznamní
Čas od času čteme životopisy slavných lidí, kteří díky svým schopnostem a píli něčeho velkého dosáhli. Možná si někdy pokládáme otázku, co velkého mohu dokázat já? Začtěme se do následujícího textu, který možná trochu mění pohled na to, o čem je velikost.
Blahoslavená vina
Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 Američané věděli, že vstoupí do války proti Japonsku, jehož kultuře nerozuměli. Proto pověřili jednu z největších antropoložek dvacátého století, Ruth Benedict, aby jim vysvětlila mentalitu Japonců. Po válce publikovala své myšlenky v knize Chryzantéma a meč. Jedním z jejích hlavních poznatků byl rozdíl mezi kulturami studu a kulturami viny.
V kulturách studu je nejvyšší hodnotou čest. V
kulturách viny je to spravedlnost. Stud je špatný pocit z toho, že jsme nesplnili
očekávání, která od nás druzí mají. Pocit viny je to, co cítíme, když se nám
nedaří žít podle toho, co od nás vyžaduje naše svědomí a Pán Bůh. Stud je
zaměřen na druhé. Pocit viny je zaměřen dovnitř. Stud souvisí s tím, jak se
jevíme, nebo si představujeme, že se jevíme v očích druhých lidí. Instinktivní
reakcí na stud je přání, abychom se schovali a ocitli se někde jinde.
Naproti tomu pocit viny je mnohem niternější. Nemůžeme
muuniknout tím, že se staneme neviditelnými nebo se někam přemístíme. Naše svědomí
nás doprovází, kamkoli jdeme, bez ohledu na to, zda nás vidí ostatní nebo jsme
v nějaké skrýši. Kultury viny jsou kulturami ucha, nikoli oka. S ohledem
na tento kontrast můžeme nyní pochopit příběh prvního hříchu.
Vše se v něm točí kolem studu, vidění a
oka: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil,
byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.Jen o plodech ze
stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho
nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.
Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh
znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu,
lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla,
dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči:
poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listya přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha
procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena
před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na
člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem
se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3, 1 – 9).
Všimněme si několika na první čtení nenápadných
detailů. Had říká ženě: "Bůh ví, že v den, kdy ze stromu budete jíst, se
vám otevřou oči a budete jako Bůh, budete znát dobro i zlo" (Gn 3,5). To
se následně skutečně stane: "Oběma se otevřely oči a
uvědomili si, že jsou nazí" (v. 7). Všimněme si navíc, že Písmo zdůrazňuje
vzhled stromu: "Žena viděla, že strom je dobrý k jídlu a
žádoucí pro oči" (v. 6). Klíčovou emocí v příběhu je stud. Než Adam a Eva
ovoce snědli, byli "nazí ... ale nestyděli se" (2,25). Po jeho konzumaci
pociťují nikoli vinu, ale stud, a snaží se proto skrýt. Každý prvek příběhu -
ovoce, strom, nahota, stud - má vizuální prvek typický pro kulturu studu.
V Písmu je ale ve vztahu s Bohem primární
sluch, nikoli zrak. V desateru je zákaz si Boha zpodobňovat. Čteme, že
Boha nikdo nikdy neviděl. První lidé "slyšeli Boží hlas, který
se pohyboval v zahradě s denním větrem" (3,8). V odpovědi Bohu člověk
říká: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože
jsem byl nahý, a tak jsem se schoval" (v. 10). Jenže před hlasem se nelze
skrýt. Nejen před hlasem, který slyšíme, ale i před hlasem svědomí.
Vina nemá nic společného se zdáním, co vidíme, co na
nás vidí druzí lidé, ale s tím, co souvisí se svědomím, s hlasem Božím v
lidském srdci. Hřích prvních lidí v rajské zahradě spočíval v tom, že se řídili
očima, nikoli ušima. Jejich jednání bylo určováno tím, co viděli, tedy krásou
stromu. Nikoli tím, co slyšeli, totiž Božím slovem, které jim přikazovalo, aby
ze stromu nejedli.
Vina se týká vnitřního hlasu, který vám říká: "To
je správné, to je špatné" nebo "to je pravda, to je lež". Stud
se týká společenské konvence, kdy jde o to, zda splňujete, nebo nesplňujete
očekávání svého okolí. Stydíme se proto, že nás druzí vidí jinak, než bychom si
přáli. Pokud nesplňujeme jistý společenský status, pak necítíme pocit viny, ale
stud.
Písmo nás ale učí něčemu jinému. Základní rozměr
biblické etiky zní „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“. Pavel nabádá
nepřizpůsobovat se tomuto věku (Řím 12, 1). Ježíš říká svým následovníkům:
Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze
světa, ale já jsem vás ze světa (J 15, 19)Co všechny tyto výzva znamenají? To,
že víra je vlastně protestem proti stádnímu instinktu, ke kterému vede stud a
někdy mínění většiny.
Jak to souvisí s naším životem? Řešit stud je
snazší, než řešit vinu, protože se stačí buď schovat nebo se přizpůsobit
okolí, abychom neztratili čest. Adam a Eva svoje selhání řešili tím, že
se schovali a že se zakryli. Když je Bůh ale najde a ptá se jich co provedli,
svádí svoje selhání muž na ženu, žena na hada. Jinými slovy tvrdí: Ano stal se
problém, zhřešili jsme, a tak jsme se to nejdříve snažili zakrýt a když to
nepomohlo, pak za to může někdo jiný.
Je to řešení, které volí ten, kdo nelituje, kdo necítí
vinu, jen se stydí. Mysleli si, že pokud by Bůh uvěřil jejich vysvětlení, vše
bude jako dřív. Jiné řešení, které v našem příběhu nevidíme, je přiznání
viny a prosba za odpuštění. Vina je nepříjemná, bolí, protože nám ukazuje na
naše selhání, se kterých nelze vinit jiné. Je ale řešitelná. Vina přichází
s hříchem, proto někteří hovoří o tom, že nejlepším řešením je pocit viny
popřít, vytěsnit, skrýt se nebo se prostě přizpůsobit očekávání druhých.
Vina bolí, ale také nás nutí věnovat pozornost
těm složkám života, které bychom nejraději skryli. Tak, jako bolest upozorňuje
tělo napostižené místo, se kterým je potřeba něco dělat, tak vina mě
povzbuzuje, abych podnikl kroky k vysvobození svědomí. A to se děje skrze
přiznání viny a pokání. Pochopitelně kdo necítí žádnou vinu, nemůže se nikdy
uzdravit - stejně jako ten, kdo se bezmocně utápí v pocitech viny.
Norma dobra a zla je daná okolím. Stud plyne
z toho, když se nepřizpůsobím, když nesplním očekávání, nějakou nepsanou
nebo psanou normu, nějaký standart. Otázka je, o co mi jde, zda o to, abych se
líbil okolí, nebo se líbil Pánu Bohu. Všichni známe správnou odpověď, ale není
to vždy tak jasné a snadné.
Bůh k nám především mluví a to nikoliv skrze
vnitřní hlasy, ale skrze svědomí, srdce, Boží slovo. Těžko se to popisuje, ale
často v Písmu čteme, že Bůh mluví a člověk naslouchá. Od slova slyšet je
pak slovo poslušnost – v kontextu víry je poslušnost snaha líbit se Bohu,
hledat a dělat, co Bůh ode mě chce.Jenže abychom slyšeli, musíme se zastavit,
ztišit se. Nejde běžet a přitom naslouchat. Naslouchat je třeba se učit. Je
třeba učit se naslouchat Bohu i druhému člověku. Je k tomu zapotřebí
trénink, soustředění a schopnost vytvořit v duši ticho.
Rabbi J. Sacks napsal: Vidění nám ukazuje krásu
stvořeného světa, ale naslouchání nás spojuje s duší druhého, a s Bohem,
který nás povolává nás k našemu úkolu ve světě. Kdyby se mě někdo zeptal, jak
najít Boha, řekl bych: Naučte se naslouchat. Naslouchejte zpěvu vesmíru ve
volání ptáků, šumění stromů, šumění a vlnobití vln. Naslouchejte poezii
modlitby, hudbě žalmů. Hluboce naslouchejte těm, které milujete a kteří milují
vás. Naslouchejte Božím slovům v Písmu a slyšte, jak k vám promlouvají.
Pokud se naučíme naslouchat Bohu, možná si začneme
dělat méně starostí s tím, jak vypadáme my nebo ostatní. Svět je často zdáním
falešných svět masek, převleků a skrývání. Naslouchání není snadné. Přiznám se,
že je to pro mě nesmírně těžké. Ale jen naslouchání překlenuje propast mezi
duší a duší, já a druhým, já a božstvím.
Židovská spiritualita znamená umění naslouchat
Je tedy zásadní rozdíl mezi studem a
vinou. Stud není pokání, ale jen pocit smutku nebo trapnosti, že mě někdo
odhalil nebo že jsem nesplnil něčí očekávání. Vina, o které čteme
v Písmu, se týká svědomí, které cítí vinu kvůli hříchu. Vychází zevnitř,
ze spojení s Bohem. Zároveň vede k vyznání vin, k pokání a
k osvobození. K nové svobodě. Nic nemusím skrývat, na nic si nemusím
hrát. (Psáno pro magazín Proboha)
13 března, 2023
Když nenávist sjednocuje
Myslím, že jsem nebyl jediný, koho při zprávách o snaze zdivočelé lůzy proniknout do Národního muzea napadla paralela s útokem na Kapitol. Českých vlastenců bylo naštěstí méně než těch, kteří chtěli „to make America great again“, nebo naši policisté byli pohotovější než ti američtí. Jenže to, co se událo u nás, má potenciál nabírat na síle.
12 března, 2023
Inaugurace a promarněná příležitost