20 února, 2017

Když se to v církvi řeže a existuje řešení?

Když přemýšlíme nad konflikty v církvi, pak se nejedná o nic nového. Nakonec to byl sám Pavel, kdo napsal, že po jeho odchodu přijdou „vlci hltavý a nebudou šetřit stádo“. Jenže co s tím? Jak konflikty v církvi vznikají? Čím jsou specifické? Jak jim předcházet? Máme se s nimi smířit? Pavel v uvedeném textu píše o falešných učitelích, víme ale, že se zdaleka nemusí jednat pouze o otázky učení. Řekl bych, že častěji konflikty vznikají kvůli formám. Jinak řečeno, lidé se nebudou až tak rozčilovat, pokud vaše kázání nebude příliš povedené, nebo natvrdo řečeno, pokud bude „o ničem“. Zkuste ale kázání v některých sborech prodloužit o deset minut, v některých sborech kázat bez kravaty nebo taláru, posunout kazatelnu o metr doleva nebo doprava, vyhodit zlobivou ratolest ctihodného pilíře sboru z besídky… a máte kauzu na pár týdnů.

Hodně často vznikají konflikty kvůli hudbě. Zkuste v některém sboru hrát tzv. chvály, a naopak v jiném sboru písně tradiční. Se zlou se potážete. Chvály jsou přece pouze „laciný pop“, tradičním písním zase „dnes už nikdo nerozumí“. Zkuste v některém typu sboru při chválách zvednout ruce. Možná to dokážete, ale jen pokud by to bylo součástí skládání bobříka odvahy. Zkuste v jiném typu sboru ruce nezvedat a jen tak klidně při písních sedět. Budete vypadat jako někdo, kdo je duchovně vychladlý a má nějakou krizi.

Co chci napsat. Každý sbor a každá církev má svoje psané ale i nepsané formy a sáhnout na ně může znamenat začátek konfliktu. Proč? Protože nám někdy vnější formy dávají větší jistotu než ten, kvůli kterému se scházíme. Dokážeme mlčet, když se z kazatelny ozývají nesmysly, fráze (poslechněte si některé „perly“ na youtube), leckde může kázat kde kdo „hlavně ale když je upřímný“, někde může učit např. v besídce jakýkoli dobrovolník, ale běda, když nám někdo sáhne na naše staré, dobré a zaběhané zvyky! Pak reagujeme podrážděně, protože, aniž si to uvědomujeme, zvyky nám pomalu ale jistě nahrazují Pána Boha. Pokud tomu ale tak je, pak je ke konfliktu blízko. Třeba dodat, že toto hrozí jak starým, tak novým sborům!

Jiné specifikum církve je otázka moci. Možná si řeknete, co to píšu. Moci? Přece církev není politika! Ano není, ale s mocí se v ní operuje a to dokonce více, než si myslíme. Každý kněz, farář, pastor, vedoucí, starší má jistou dávku moci, kterou navíc, někdy oprávněně, někdy neoprávněně odvozuje od „Božího mandátu“. V pokleslé podobě potom může dojít k tomu, že mít jiný názor než „můj pastor“ (a nebo jakýkoli církevní vedoucí) znamená mít jiný názor než Pán Bůh. Znamená to „vzpouru proti autoritě“. A protože vzpoura proti autoritě rovná se hřích, budu raději držet pusu a krok, jakkoli to ve mně vnitřně vře. Pochopitelně tento postoj je zavádějící, přesto mě vždy znovu a znovu udivuje, jak se s pojmem autority v církvích (ale i některých křesťanských organizacích) zachází.

Pravda je taková, že mít na něco jiný názor než má pastor, starší, vedoucí atd. je zcela správné a normální. Pokud se vším souhlasíte, spíše to svědčí o vaší nevyzrálosti. Pokud se setkáte s „duchovní autoritou“, která vyžaduje naprostou poslušnost a podřízenost a která vás za jiný postoj a názor šikanuje, pak vězte, že jste se ocitli v sektě. Zdravý sbor a církev umožňuje rozhovor, názorovou pluralitu a pestrost. To vám sice podepíší všude, ale důležitá je realita. Co to konkrétně znamená? Nikomu nejste povinni otevírat nejhlubší zákoutí své duše. Můžete, ale nemusíte. Ve sboru mám pár lidí, kteří z některých autoritativních společenství nebo autoritativních vůdců přišli a vzpamatovávají se z toho někdy i několik let. Sbory s autoritativním pojetím vedení jednak neumožňují rozvoj duchovních osobností a jednak – a to je pro tento článek důležité, fungují jak papiňák. Dlouhou dobu je klid, o ničem se příliš nevede diskuse… až to někdy praskne. Většinou ono prasknutí bývá hodně hlasité a devastující.

Opakem výše popsaného extrému je, když není žádné, nebo jen slabé vedení. Když se slovo diskuse stává mantrou, za kterou skrýváme strach vykročit a rozhodnut se. I to dříve či později vede ke konfliktům, protože si každý dělá, co chce a začne tím omezovat jiné. Jaké jsou konce, je dobře popsáno v knize Soudců.

Dalším důvodem konfliktů je, že konflikty neumíme řešit. Buď se jich tak bojíme, že neotevíráme některá horká témata a tím vlastně čekáme, až samovolně vyhřeznou, nebo je „řešíme“, ale pomocí zastrašování, pomluv, tvoření koalic, silových postupů atd. Výsledkem je dělení, zranění, někdy i šrámy na duši na celý život. Při tom by stačilo tak málo. Prostě a jen sdělit, že toto vidím jinak, s tímto řešením ne úplně souhlasím, v tomto bych postupoval odlišným způsobem atd. Stačila by ochota společně si sednout, za to či ono se modlit, připustit více variant a společně hledat nějaké řešení. Zároveň se nebojme, že někdy prostě nebude po našem. Pokud se nejedná o nějaké zásadní oblasti, pak se církev jistě nezhroutí. Vypadá to jednoduše, ale ono to tak jednoduché nebývá. Pro mnohé je představa, že nebude po jejich naprosto nepřijatelná. Jenže to je počátek konce a to jak vztahů, tak i společenství. Musíme se smířit s tím, že život ve společenství je, především co se forem týká, vždy hledáním kompromisů.

Jiná věc jsou kompromisy v učení. Pokud např. někdo ve sboru začne prosazovat, pětibodový Kalvinismus, je třeba v lásce milého bratra či sestru poučit, že toto nevyučujete a takto Písmo nechápete. Zároveň že očekáváte, že tyto důrazy nebude v takto absolutní podobě šířit ani on. Pokud bude, je třeba se s ním v lásce rozloučit. Pokud tak neučiníte, riskujete, že za pár let či měsíců dojde k rozdělení kvůli učení. Pochopitelně toto platí podle toho, co o té které oblasti učíte ve vaší církvi resp. denominaci.

Když se dívám na českou církev, potom mi je docela smutno. Některé denominace se štěpí, v některých existují názorové frakce, které spolu nemluví nebo „mluví“, ale především přes veřejně dostupné internetové portály. Mnoho slibně se rozjíždějících společenství a někdy i denominací došlo do bodu, kdy se ve zlém rozdělili. Vím i o pozitivních příkladech, ale článek je o sporech a proto uvádím negativní příklady. Kde vidím problém? Proč došlo k rozdělení? Pokusím se pojmenovat tři hlavní důvody s tím, že vycházím pouze ze svého pozorování, nikoli z výzkumů.

Prvním důvodem bylo selhání vedoucích a to buď v oblasti vztahů k druhému pohlaví, nebo v oblasti majetku nebo v oblasti zneužití moci nad druhými. Protože dotyčná společenství neměla vybudovaný nějaký záchranný mechanismus, s „vůdcem“ padla celá skupina. Většinou tak, že někteří odpadli od víry, někteří založili další skupinu (která se časem opět rozdělila) a někteří odešli do jiné denominace. Druhým důvodem bylo velmi slabé učení resp. teologie. Vím, že slovo teologie na některé křesťany působí skoro jako sprosté slovo, ale vězte, že pokud nemáte v zásadních věroučných oblastech jasno, vlády se dříve či později ujmou „duchovní kutilové“, kterým jistě nejde popřít horlivý zájem o Písmo, ale to nestačí. Na některé duchovní pravdy přišli po velikých duchovně-teologických zápasech generace před námi, lidé zbožní a vzdělaní zároveň a není třeba za každou cenu jejich práci překopávat. Společenství, které každou chvíli přichází s jakousi „novou teologií“, popř. jehož teologii určuje jeden či dva lidé, je nesmírně zranitelné. Proto je třeba si dopředu alespoň rámcově vymezit, čemu věříme a „přes co nejede vlak“. Jinak hrozí, že s každým novým vedoucím přijde i nové učení. Třetím důvodem rozkolů bylo, že na sebe ve sborech či denominacích narazili nevyzrálí a neduchovní lidé, kteří konflikty řešili zcela světským způsobem, někdy pod heslem účel světí prostředky. Tedy když bojuji za „svaté věci“ pak mohu použít téměř jakýkoli prostředek k prosazení svých cílů včetně soudů, podvodů, zastrašování, pomluv atd. Pokud vás u jednotlivých bodů napadají konkrétní jména, křesťanské skupiny nebo církve, pak asi víte, o čem je řeč.

Poslední otázka je, co s tím? Existuje nějaký způsob jak konflikty řešit? Ano, ale jen do jisté míry. S některými konflikty a hlavně lidmi, kteří za nimi stáli, si nevěděl rady ani sám apoštol Pavel. Někdy prostě musel přijmout realitu rozdělení, jakkoli ho to trápilo. Přesto ale nějaké řešení existovat musí, jakkoli se nejedná o jakési zaručené know-how. Pokusím se nastínit tři oblasti řešení. 

O věcech hovořte, není-li vám něco jasné, nerozumíte-li něčemu, zdá-li se vám něco nedostatečně komunikované, ptejte se. Včasná komunikace předchází mnohým nedorozuměním a brání tomu, aby si lidé něco domýšleli. Pokud něco vidíte jinak, pokuste se vidět svět optikou druhého. Zároveň i když vidíte, že váš názor nebo postoj je lepší, nepoužívejte k jeho prosazení zakázané prostředky. Když jsem v tomto článku uvedl některé důvody sporů v České církvi, pak jakkoli nakonec někdo „vyhrál“, pak pokud se tak stalo zakázanými prostředky, pachuť nad jeho službou a osobou je cítit do dnes.
 
Není-li po vašem a nejde-li to proti vašemu svědomí, nezoufejte a raději se modlete. I mě jako kazateli někdy něco neprošlo, někdy čas ukázal, že to bylo dobře a někdy se něco prosadilo o několik měsíců nebo i let později. Pánem církve není kazatel, ale Pán Bůh a ten má přece jen trochu více času než my… Pokud je něco v zásadním rozporu s vaším svědomím, jděte do jiného sboru nebo církve. Neříkám, utečte, neříkám, abyste takto řešili spory. Ale může se stát, že prostě nějaké společenství nejste schopni akceptovat a proto netrapte sebe a druhé. Zkuste, co se zkusit dá, ale nezkoušejte to celý život.

Pokud se nemůžete domluvit, zkuste použít mediátora – tedy někoho, kdo je v celém sporu nezainteresovaný a kdo má schopnost vidět spor z nadhledu. Nechat si ve sporu pomoci, není žádná ostuda. Stále dokola si při sporu pokládejte otázku, zda ještě máte druhého rádi.

Pár slov závěrem. Asi nenapíšu nic nového, když budu tvrdit, že naše společnost je hluboce rozdělená. Tato realita se ale netýká jen naší společnosti, ale do jisté míry celé západní Evropy, po amerických volbách pak i Ameriky. Jeden z významů slova ďábel je rozdělitel. Aniž bych chtěl jít příliš daleko, vidím zde důležitou stopu. V určitém smyslu je rozdělení ďábelské. Nemám na mysli dialog, pestrost, různost ale rozdělení. Třeba to, které vidíme v našem národě. Jedná se o určitý duch doby a ten má vliv i na církev, která je součástí této doby. Hrozí, že duchovní klima, ve kterém žijeme, se snadno přenese i do církve. Jak? Třeba v podobě vzájemného osočování, nedůvěry, nekomunikace, silných slov atd. Proto je v dnešní době otázka jednoty důležitá a proto může právě církev ukazovat, že i dnes se lze domluvit a dokonce se mít rád. Kde jinde než v církvi by to mělo fungovat? A to navzdory současné době.

(Psáno původně pro Život víry, zkráceno)

16 února, 2017

Valentýn, Jákob, Lea, Ráchel a metafyzika pohlavní lásky

Podívejme se na text v Gn 29 na příběh vztahu, lásky, zamilovanosti, zrady, selhání… Příběh, který by mohl sloužit jako scénář k filmu. Izák má dva syny – Ezaua a Jákoba. Nadržuje Ezauovi, protože je to „chlap“. Rád loví, bojuje a asi nemá k ráně daleko. Oproti tomu Rebeka, Izákova žena miluje Jákoba, který je opakem Ezaua. Dnes bychom řekli, že se drží máminých sukní. Otcův oblíbenec Ezau a k jeho radosti má stát dědicem, jenže nakonec dojde k tomu, že díky lsti získá prvorozenství Jákob. Protože se bojí pomsty svého bratra, musí utéci. Nalezne útočiště u svého strýce Lábana a zde začíná „Valentinský příběh“. 

Lában měl dvě dcery. Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. Lea měla mírné oči, Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření. Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: "Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel." Lában souhlasil: "Lépe, když ji dám tobě než někomu jinému; zůstaň u mne." Gn 29, 16 – 19

Lában poznává, že Jákob je schopný a nabízí mu, že pro něj může pracovat. Když se ptá na mzdu, odpověď je jednoslovná: Ráchel. Není náhodou, že text se zabývá tím, jak Ráchel vypadala. Není zde popis jejího charakteru, ale zato je zde vylíčeno, že byla krásné postavy a krásného vzhledu. Lidé zabývající se hebrejštinou tvrdí, že zde použité výrazy jsou hodně expresivní. Není divu, že Jákob byl pohledem na Ráchel uchvácen a že se do ní zamiloval. Hormony pracovaly naplno a mnohý muž v každém věku by o tom mohl povědět své. Prostě pohled na ženskou krásu je pro muže uchvacující.
To platilo v dobách Jákoba, to platí dnes.

Německý filozof Schopenauer kdysi napsal slavnou stať „Metafyzika pohlavní lásky“. Píše v ní, že láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky, protože člověk naplní pohlavní pud, který ho žene do manželství a plození dětí, aby následně zjistil, že ho příroda ošálila. Jenže to už je pozdě. Jinak řečeno, kdybyste přemýšleli, nikdy byste se neženili či nevdávali, protože se tím ženete do náruče problémům. Najednou musíte brát ohledy na druhého, zplodíte děti, které vám sice přinesou radost, ale stejně tak mnoho starostí, ne vždy bude snadné s partnerem vyjít atd. Jenže „příroda“ chce, aby se lidstvo množilo, a proto musí ošálit náš rozum. U mužů to vyřešila tak, že přestanou uvažovat, když vidí ženské křivky. Jak to vyřešila u žen… nevím. (Sám Schopenauer se raději neoženil (-: )  Kdybychom Schopenauera spojili s Jákobem, potom Jákob dle metafyziky pohlavní lásky vidí nádhernou Ráchel, vidí její proporce a zamiluje se. V textu je poznámka, druhá Lábanova dcera, Lea, šilhala. Do které se asi Jákob zamiloval? A proč? Zřejmě nikoli kvůli charakteru…

Nakonec Jákob přichází s nabídkou. Budu pro ni pracovat sedm let, což byla neskutečná cena za nevěstu. Čteme, že sedm let „uplynulo jak pár dní, protože ji miloval“. Když se člověk zamiluje, udělá cokoli. P. Nedvěd v jedné písni zpívá, že by pro svoji dívku „roztlačil vlak“. Myslím, že dobře vystihuje, jak se chová zamilovaný. Nemusí roztláčet vlaky, ale dělat jiné neskutečné věci, které v manželství jsou někdy najednou problémem. Když skončí sedmý rok, Jákob přichází za budoucím tchánem a říká, dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní. 

T. Keller jeho slova přirovnává k tomu, jako kdybyste místo žádosti o ruku budoucímu tchánovi řekli něco ve smyslu tak už mi dej svoji dceru, už s ní chci mít sex. Na jednu stranu chtít mít sex s tou, která se mu líbí, po které touží, do které je zamilován, je přirozené. Jenže…

Když se podíváme na Jákobův život, potom v něm vidíme obrovské prázdno. Jákob zradil svého otce, kterého obelstil, když sebral svému bratrovi nárok na prvorozenství, utíkal před svým bratrem, kterého se bál, neměl kontakt se svojí matkou, utíkal i před Bohem – než ho později Bůh zastavil na Jaboku… Jákob je psanec před sebou, lidmi i Bohem. Možná, že uvažoval tak jako mnozí muži dnes. Kdybych měl Ráchel, nebo obecněji, kdybych vystoupil do vztahu, můj život by dostal smysl. Kdybych prožíval vztah s tou či s tím, „roztlačil bych vlak“. Je to příběh prázdnoty, se kterou se vyrovnával nejen Jákob, ale mnozí z nás. Zároveň příběh hledání jak tuto prázdnotu vyplnit. Jákob dělá to, co tisíce jiných. Očekával, že nejhlubší touhy jeho srdce naplní vztah. Jedna píseň říká, jsi nikdo, dokud tě nikdo nemiluje.

Lában nakonec vymyslí lest. Během svatební oslavy zřejmě zneužije Jákobovi opilosti a podstrčí mu Leu. Lában shromáždil všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Leji dal Lában otrokyni Zilpu. Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: "Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?" Lában odvětil: "U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech. Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel. Gn 29, 22 – 28 

Lea nebyla tak krásná jako Ráchel, zřejmě měla jakousi oční vadu, někteří říkají, že šilhala. Vv. 25 čteme, že ráno Jákob viděl, že je s ním Lea. Kdysi toto komentuje následovně: „Toto je zmenšenina toho, co mnozí prožili. Ráno je vedle nás nikoli Ráchel, ale Lea.“ Co tím chce autor povědět? Člověk od něčeho -  v tomto případě vztahu ale i zamilovanosti nebo sexu strašně moc očekává. Až spolu budeme, až se pomilujeme, kdybych s ní, s ním mohla strávit alespoň pár chvil… změnilo by to můj život. Je tak krásný, krásná, naslouchající atd.

Jakkoli je všechno zmiňované krásné, vždy v lásce nakonec zjistím, že mi nemůže dát to, co očekávám. Reakce potom je: Zkoušíme to s jiným – třeba někdo jiný naplní moji touhu být milována, milován, nebo viníme sami sebe a upadáme do pocitů méněcennosti nebo upadneme do cynismu „všichni chlapy, ženský jsou…“, nebo se smíříme s tím, že jsem kdysi asi udělal chybu, že náš vztah už nikdy nebude hořet, ale nakonec je zcela pragmaticky dobré s někým žít nebo začneme svoje potřeby naplňovat nejdříve u Boha, nikoli z jakéhosi pánbíčkářství, ale proto, že jen všemohoucí Bůh může naplnit naše nekonečné a nejhlubší potřeby.  Toto se pak stane základem, z kterého vycházím, když buduji vztah, když jsem zamilován, i když jsem v manželství. Když se díváme na Jákoba, potom si všimněme ještě jedné věci. Ráchel byla nepochybně krásná, je normální, že se do takovéto dívky muž snadno zamiluje, možná snadněji než do Ley, zároveň ale její modloslužba přivádí do Jákobova domu problémy. Jenže v okamžiku zamilování se toto Jákob pochopitelně neviděl. 

Když se podíváte na Leu – druhou Jákobovu ženu, je zde jedna charakteristická věc. Touží získat Jákobovu lásku. V kultuře, ve které se nacházíme, bylo největší poctou, když žena dala muži syna. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben (to je Hleďte-syn); řekla totiž: "Hospodin viděl mé pokoření; nyní mě už bude můj muž milovat." Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: "Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto." Pojmenovala ho tedy Šimeón (to je Vyslyš-Bůh) A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: "Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny." Proto se jmenuje Lévi (to je Přidružitel). A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: "Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu." Proto ho pojmenovala Juda (to je Ten, který vzdává chválu). A přestala rodit. Gn 29, 32
Po narození Rúbena si říká, snad si mě můj muž zamiluje, po dalším dítěti si řekne, tentokrát se ke mně můj muž připojí. Lea totiž ví, že ji její muž nemiluje...Ví, že miluje jinou ženu a ke změně jí nakonec nepomohou ani děti. Ví to, co ví mnoho jiných žen. Je jeho manželkou, ale není milována. Hledá způsoby, jak si lásku najít, ale nenajde. Vidíme tragédii, kdy se žena snaží jak může, ale lásku nenachází.

Nakonec v jejím postoji dojde ke změně. Narodí se jí Juda a Lea vyzná, budu vzdávat Hospodinu chválu. Nejde o to rezignovat na vztah, ale jde o poznání, že ani Jákobova láska jí nedá naplnění.  Nakonec z Ley vzejde Juda o němž je psáno, že je jeden z předků Ježíše v linii Kristovy matky. (Mt 1, 2). Z té, která byla nemilovaná, pochází ten, kdo nás miloval nekonečnou láskou. Z té, která byla určitou obětí pletich svého otce, který ji při manželské noci podstrčil Jákobovi, vychází ten, kdo se stává dobrovolnou obětí za nás všechny.

V Písni Písní se na jednom místě píše, že láska je silná jako smrt. Jakoby bylo řečeno to, nad čím jsme přemýšleli. Láska, zamilovanost, sexualita je krásná, ale pozor! Může zabíjet. Mezi láskou, zamilovaností a zároveň hlubokými zraněními a bolestí je velmi úzký předěl. Kdosi řekl, že od lásky je nejblíže k nenávisti. V příběhu Jákoba, Rebeky a Ley jsme to viděli.

Když jsem ukázal, že ze vztahu Jákoba a nemilované Ley vzejde Juda, který je v linii Krista, chci říci, že Kristus nám dal základ a příklad do našich vztahů. Zároveň nám dává sílu, abychom svoje vztahy žili tak, aby nevychladly. Přál bych nám, abychom prožívali vztah, který vám nezevšední a který se nikdy nestane pomyslnou smrtí, který naopak bude základem k životní síle. Zároveň který bude postaven na základě, kterým je osobní ale i společný vztah s Kristem. (Text je inspirován knihou T. Kellera: Counterfeit gods)

07 února, 2017

Bohové se vracejí a co my s tím (referát z pastorálky kazatelů CB)


Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno staré boxerské pravidlo. Toto pravidlo zní: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Z vlastní zkušenosti bych ale chtěl povědět, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé je složitější a více to bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že skutečný smysl a dopad toho, co slyšíme, se ukáže v tom, až budeme konfrontováni „s bohy, kteří se vracejí“.

02 února, 2017

Duchovní boj

A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Ef 6, 10

Kdybychom tento text četli někde v latinské Americe, v Asii nebo v Africe, posluchači by s ním neměli problém. Čteme-li ho v Evropě, pak to vypadá tak trochu jako pohádka. O jakých „nadzemských duchách zla“ Pavel píše? Proti komu jinému, než proti lidem z masa a kostí vedeme svůj boj? Nejlépe je pochopitelně nebojovat s nikým, ale když už to musí být, pak naši nepřátelé jsou lidé, nikoli duchové, mocnosti nebo síly někde v povětří. Mnoho lidí by namítlo, že i Češi věří v nadpřirozený svět, protože mnoho Čechů i Evropanů věští z horoskopů, používá kouzelné kameny nebo chodí ke kartářkám. Náš národ v tomto patří dokonce k nejvíce praktikujícím v Evropě. To sice ano, ale jedná se o pověry, o víru v osud, nastavení hvězd, o astrologii. Pavel zde ale hovoří o jiné dimenzi zla. Hovoří o inteligentních bytostech, o mocnostech, o něčem, co dokonce ovládá tento věk. Jako křesťané a jako církev tedy máme co do činění s inteligentními bytostmi nebo bytostí, která má v Bibli nejčastější jméno Satan.

02 ledna, 2017

Ohlédnutí za celocírkevní prací s mládeží. Co zůstalo a co nikoli?


Když udeřila první sekunda roku 2017, „oficiálně“ jsem přestal být vedoucím Odboru mládeže CB. Tímto se uzavřela kapitola života, která s různými přestávkami trvala zhruba 19 let. Celocírkevní práci s mládeží jsem začal dělat v roce 1993, nejdříve na poloviční a pak na celý úvazek. Skončil jsem někdy kolem roku 2010 a pak nastoupil do této služby při kazatelování ještě na dva roky. Poslední dva roky ale z mojí strany pochopitelně nebyly zdaleka tak intenzivní, jako když jsem to dělal na plno. Jsem rád, že se nyní našel nástupce a věřím, že pod jeho vedením bude celocírkevní mládežnická práce jen kvést.

22 prosince, 2016

Recenze knihy Poslední reformace T. Søndergaarda aneb soumrak "oficiální církve"?


Před několika dny vyšla na sociálních sítích kniha Poslední reformace. Jedná se o knihu dánského autora, který je v čele hnutí, které se jmenuje stejně jako kniha a které dle jeho slov a interaktivní mapy na stránkách tohoto hnutí, působí v mnoha zemích světa. V současné době má autor své následovníky v Čechách. Díky této knize můžeme lépe pochopit, o co v tomto hnutí jde. Když jsem knihu pročetl, měl jsem podobný pocit, jako když vypijete čaj z desetkrát převařeného čajového sáčku. Autor dělá to samé, co mnoho křesťanských sekt. Jeho „nové hnutí“, které mj. kniha představuje, je postaveno na nelítostné kritice tzv. oficiální církve. Implicitně pak z této kritiky vychází jediná možnost, kam před zlým světem a zkorumpovanou církví uniknout. Pochopitelně do hnutí Poslední reformace, které se stává zárodkem poslední reformace. (Citáty z knihy jsou kurzívou)

18 prosince, 2016

Vedoucí... Sprosté slovo?


Když se v Čechách řekne vůdce, mnohým i mnoho letech po válce naskočí asociace s Adolfem. Jenže nejen s ním. Slovo vůdce, ale i vedoucí, leader a podobná další vyjádření pro tuto pozici, evokují moc a hlavně její zneužití. Proto jsme na různé „vůdce“ hodně opatrní. V křesťanství, kde se akcentuje pokora a podřízenost, pak možná ještě trochu více. Specifického přístupu k vedení jsem si povšiml, když jsem spolupracoval s Američany a občas jezdil na některé jejich konference.

14 prosince, 2016

Pro koho jsou bohoslužby?


Možná je tato otázka na první pohled stupidní. Přece pro věřící ne? Když někdy navštívím některé sbory, pak souhlasím, jenže nestala se někde chyba? Nejsou bohoslužby i pro hledající? Nekřesťany? A to stejnou měrou jako pro křesťany? Vím, že nejde jen o neděle (nebo pokud jste adventista pak o soboty), ale asi se shodneme, že společné shromáždění považujeme z mnoha důvodů za důležitou část našeho sboru. A. Stanley píše: Zřejmě nejdůležitější prostředí pro jakoukoli církev představuje bohoslužba. Ať už se koná v neděli ráno, nebo v sobotu večer, právě toto prostředí víc než jakékoli jiné definuje váš církev. Právě bohoslužby určují, jak lidé vnímají a prožívají to, co souvisí s vaším sborem. (Stanley A., Deep and wide) Je na našich nedělích ale místo pro návštěvníky? Ze zkušenosti vím, že jako křesťané v církvi vydržíme skoro všechno a i když je někdy shromáždění hrozné, stejně další neděli přijdeme. Jenže „skoro všechno“ nevydrží noví návštěvníci. Pokud je jejich zkušenost s návštěvou církve špatná, obyčejně se již nevrátí. Jenže jak udělat bohoslužbu atraktivní pro nové lidi? Již slyším, jak mě někteří zatracují proto, že používám slovo atraktivita. Jenže já tím nemyslím nic populistického, ale jen to, jak neklást zbytečné překážky ve zvěstování evangelia hledajícím.

30 listopadu, 2016

Duchovní vedení a pojetí autority


Jedním z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou jí potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu a vedení, které očekáváme právě od autorit. Každý člověk – včetně rebelů, nějakou autoritu v životě potřebuje, otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.  Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky dlouhodobé a vyzkoušené tradici. Další je autorita charismatická, která plyne z důvěry v mimořádné schopnosti v nějakého člověka a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů.

25 listopadu, 2016

Duchovní puberta


Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?