Kristovo vzkříšení a kralování

 

Jen jednou Pavel napsal, že jeho zvěst je klam – pokud Kristus nebyl vzkříšen (1 Kor 15, 14). Jen jednou Pavle napsal, že je naše víra klamná - pokud Ježíš nevstal z mrtvých (1 Kor 15, 14). Jen jednou Pavel napsal, že naše víra je marná – pokud Ježíš nevstal z mrtvých (1 Kor 15, 17). Jen jednou nás Pavel vybízí, abychom povolili stavila své živočišnosti – pokud nemáme naději na zmrtvýchvstání (1 Kor 15, 32) Možná bychom Pavlovi řekli, aby ve svých výrocích přibrzdil, aby to tak nehrotil, aby to neviděl tak černobíle nebo aby byl vyváženější. Jasně, že vzkříšení je pro křesťanství zásadní, a proč používat takovéto dramatické obraty? Jenže Pavle to hrotí, je černobílý, a pro některé je možná i nevyvážený. Slovo „pokud“ používáme před tím, než stanovíme nějakou podmínku, nějaké buď anebo, když chceme zdůraznit nějaké vážné důsledky slov, činů nebo rozhodnutí. Po „pokud“ následuje nějaká „tak“. A přesně takto staví Pavel svojí argumentaci v souvislosti se vzkříšením. S tím ostře kontrastuje pohled některých křesťanů, že vzkříšení je jen metafora, symbol nebo mýtus. Že vlastně nezáleží na tom, zda se uskutečnilo, důležité je, co s touto zvěstí uděláme ve svém životě.

Z Pavlova vyjadřování vidíme, že jak pro něj, tak i pro první církev se jednalo o naprosto zásadní realitu. A třeba dodat, že i pro mnoho křesťanů po nich. Všimněme si, že až poté, co vstal Kristus z mrtvých a setkal se z apoštoly, se z ustrašeného hloučku stali odvážní svědkové, z nichž jedenáct svoji víru nakonec zaplatilo životem. Co vypůsobilo tento radikální přerod? Zároveň víme, že se nejednalo jen o apoštoly, ale že zvěst o vzkříšeném Kristu elektrizovala tisíce dalších. S odstupem 2000 let v našem někdy unaveném křesťanství možná nadšení prvních křesťanů moc nechápeme. Jasně vstal z mrtvých, zachránil nás od smrti, ale že by nás to zas až tak moc proměňovalo nebo k něčemu motivovalo…  

V současnosti zřejmě nejlepší žijící novozákonník N. T. Write napsal, že je rozdíl, zda evangelium vnímáme jako dobrou radu nebo dobrou zprávu. V této jednoduché myšlence se skrývá hluboká moudrost související mimo jiné i se vzkříšením. Představte si, že by někdo přišel a zarmouceným učedníkům a zástupům řekl, že Ježíš sice zemřel, ale že po sobě zanechal spoustu dobrých rad a návodů, jak žít a jak se dostat do nebe. Pak by dodal, že si je vědom, že podobných návodů bylo sice napsáno a vysloveno mnoho, ale že ty od Ježíše jsou FAKT nejlepší! Jsem si jist, že by to s lidmi nic neudělalo a na Ježíše by se velmi rychle zapomnělo. Dobrých rad bylo napsáno mnoho stejně tak i náboženských učitelů, kteří je vymysleli, bylo mnoho.

S podobnou myšlenkou přichází T. Keller: „Představte si, jak někdo káže otrokům a Alexandrii, že vzkříšení docela inspirativní příběh. Znamená, že dobro je nějakým způsobem silnější než zlo a proto bychom se k sobě měli chovat laskavě… Mohl by někdo z otroků říci – úžasné, toto sdělení promění můj život plný dřiny a útisku v život plný naděje!?“ Naše odpověď je, pochopitelně že nemohl. Jenže když první křesťané slyšeli apoštoly, kteří přišli ze zprávou, že káží něco, co viděli, čeho se jejich ruce dotýkali a takovéto poselství jim dalo elektrizující sílu. Ježíš totiž není především učitel morálky, velký guru, ale Bůh, který vstupuje doprostřed našeho světa, který přináší život, který láme pouta smrti a který ukazuje, že v něm a skrze něj smrt mohou překonat i jeho následovníci. Najednou to není jen teorie, zbožné přání, ale realita, kterou Ježíš započal.

Možná, že zde by někdo namítnul něco ve smyslu no a co? Člověk sice z mrtvých obyčejně nevstává, ale toto je záležitost Ježíše. Z nějakých důvodů prostě dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm, ale mě se to netýká.

Že se nás to týká, ukážu na následujícím příkladu. Představte si, že někoho učíte plavat. Dotyčnému nejde do hlavy, jak se někdo může udržet na vodě. Z pozice neplavce to skutečně prostě nejde, podobně jako na první pohled nedává smysl, že se mnohatunové letadlo udrží ve vzduchu, když se tam neudrží mnohem lehčí předměty. Protože se dotyčný neplavec bojí a stále se topí, vezmete tužku a papír a vysvětlíte mu, jak funguje Archimédův zákon a jak dělat správná tempa. Myslím, že i kdyby dotyčný rozuměl fyzice, moc by mu to nepomohlo. To, co změní jeho postoj a povzbudí ho k tomu, aby se naučil plavat, aby se položil na vodu, bude, když uvidí někoho, kdo se udrží na vodě. Zároveň potřebuje vidět někoho z masa a kostí, ne nějaký symbol. Až poté totiž zjistí, že to jde. Tím, že Ježíš vstal z mrtvých můžeme najednou poznat, že to jde, že se to týká i nás. Když on, tak i my. Učedníci o tom, že Ježíš vstane z mrtvých od něj slyšeli, ale jeho slova jim moc nedávala smysl a nevztahovali je do své situace. Až setkání ze vzkříšeným jim pomohlo, aby jim vše „docvaklo“.

Ježíš pár dní po vzkříšení vystoupil na nebesa, kde kraluje a odkud očekáváme jeho druhý příchod, při kterém nastane i naše vzkříšení. Přiznám se, že by mě zajímaly některé detaily, třeba kdy Ježíš přijde, jak bude vypadat vzkříšení, jaká budeme mít těla, zda se poznáme, jak to bude vypadat v ráji, ale i v pekle atd. Vzhledem k tomu, že k věčnosti směřuje naše naděje je vlastně zvláštní, jak mlhavě se o ní v Bibli píše. Slovem mlhavě nemyslím vůbec, ale na mnohé otázky, co bude po smrti, přesné odpovědi nemáme a pokud ano, pak často v symbolické rodině. Mám na to následující teorii. Když mluvíme o křesťanství, pak velmi často akcentujeme vztah s Kristem a se svým nebeský Otce. Zároveň je to Duch svatý, který nás uschopňuje, bychom Pána Boha vnímali jako Otce (Řím 8, 16) a který přišel, aby nám nahradil fyzicky přítomného Krista (J 16, 7). Pokud je to vztah, o který běží především, pak důležitější než různé detaily kde, kdy, jak je ke komu a s kým. Odpověď na poslední dvě otázky jsou: Ke Kristu a s Kristem, k Otci a s Otcem. Dodejme, že on se o některé detaily určitě postará.

Stále se nám ale vtírá otázka, jak to s Kristovým kralováním. Někdy to na světě vypadá tak, jak se to na Ježíšovu adresu zpívá v muzikálu Jesus Christ Superstar: „Všechno se ti vymklo z rukou, ty bezmocná loutko“. Ano, zní to rouhavě, ale tváří v tvář utrpení miliónů lidí otázka, jak moc Kristus kraluje, jak moc ovlivňuje dění na naší zemi, jak moc vstupuje do lidských osudů, je relevantní.

Uvedu čtyři pro mě základní koncepty a s tím, že jich jistě nejdete víc.

Nerozumím tomu a nejsem šťastný. - Elie Wiesel

Představa zlého Boha mne odpuzuje. Proto se držím hypotézy, která mi připadá nejjednodušší: popírám Jeho existenci. Primo Levi

Bůh je spravedlivý, ale není mocný. Rabín Harold Kushner

Ano, svět trpí a Bůh sestupuje do tohoto utrpení se svými dětmi a trpí s nimi. Dietrich Bonhoeffer

Jak jsem psal, nebudu v tomto článku řešit proč milující Bůh dopouští zlo, ale pokud přemýšlíme co znamená „Kristus kraluje“, nemůžeme tuto oblast úplně pominout.

Všimněme si, že pro Pavla a první církev toto nebyla otázka. A to měli mnoho důvodů, se po původu zla ptát. Mnozí z nich za svoji víru zaplatili cenu nejvyšší a svět, v kterém žili byl hodně krutý. Myslím, že jednou z odpovědí, proč tomu tak bylo, byla jejich víra nebo spíše jistota vzkříšení. Tito lidé a po nich mnozí další neutíkali z tohoto světa, přirozeně, že chtěli žít, ale věděli, že po mrti se setkají se vzkříšeným Kristem a touto jistotou poměřovali a dodnes mnozí poměřují vše další. Je to jako kdybyste šli někde ve vánici, v zimě a věděli, že to jednou skončí, že si zalezete do tepla horské chaty a bude lépe. Motivace co přijde, vám dá sílu i smysl pokračovat.

Zároveň jakkoliv je svět plný zla, jsou něm i mnohé záblesky dobra. Někdy si říkám, jak je možné, že síly zla definitivně nepřeválcují tento svět. Zlí lidé to leckdy mají jednodušší. Nemusí se zdržovat nějakými ohledy, skrupulemi, když je nikdo nevidí (a někdy i když je vidí), mohou krást, podvádět atd. A přes tyto výhody je stále mnoho míst na světě, kde nevládne absolutní chaos a anarchie. Jednou z možných odpovědí může být, že do našeho světa vstupuje Kristus, který kraluje, a který je zdrojem pravdy, krásy, spravedlnosti, dobra atd. Definitivní vítězství ještě nestalo a pokud bychom použili válečnou terminologii, pak vyhrána byla válka – Kristovým vzkříšením, kdy byla poražena smrt, ale boje se ještě vedou.

Jakkoli vidíme, že svět v mnoha ohledech leží ve zlém, díky Kristovu vzkříšení se s tím nemáme smířit, ale naopak usilovat Kristovu vládu do našeho světa přinášet. Tím, že Kristus kraluje navíc věříme, že zlo nebude mít poslední slovo. A to z nás má dělat lidi naděje.

Víra, modlitby, politika a schválení zbrojní pomoci Ukrajině

Nejsem žádný překladatel, ale chci zde volně přeložit, resp. převyprávět zápas předsedy reprezentantů USA M. Johnsona, jehož vliv byl při schvalování pomoci Ukrajině rozhodující. Čerpám z New York Times a Notus (obojí pochopitelně v el. podobě).

Pro předsedu Sněmovny reprezentantů M. Johnsona byl boj o novou pomoc Ukrajině stejně tak otázkou náboženskou jako politickou. Ukázal jasný postoj, jak ho od chvíle, kdy se ujal funkce, jeho jižanská baptistická víra ovlivňuje v rozhodování.

Předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů M. McCaul uvedl, že byl s Johnsonem večer předtím, než se rozhodl po týdnech průtahů s pomocí přijít, a že Johnson o rozhodnutí, zda zákon prosadit, zápasil na modlitbách.

McCaul napsal: „Neříká to všem na potkání, ale klekl si na kolena, modlil se o vedení a prohlásil: ‚Řekněte mi to. Co je tedy správné udělat?‘. Druhý den prohlásil: ‚Chci být na správné straně dějin‘.“

Dokonce i Johnsonovi kritici vědí, jak zásadní význam měla při prosazování zákona jeho víra. „Pro Mika Johnsona je to pravda. Je to náboženské rozhodnutí,“ řekl Ralph Norman, republikán z Jižní Karolíny, který v pátek hlasoval proti postoupení zákona do rozpravy. „Modlil se za to. Řekl nám to, když jsme se s ním setkali.“

Když Johnson v pátek opouštěl sněmovnu, na otázku agentury NOTUS, jakou roli v jeho rozhodnutí hraje jeho náboženství, odmítl odpovědět. Jeho kancelář na žádost o komentář k tomuto článku nereagovala.

Johnson jednání o senátním návrhu zákona o pomoci Ukrajině, Izraeli a Tchaj-wanu dva měsíce odkládal, protože věděl, že jeho strana je v této věci hluboce rozdělena. V posledních dnech však čelil rostoucímu tlaku kolegů jižních baptistů, aby Ukrajinu podpořil. Balíček pomoci v sobotu prošel Sněmovnou reprezentantů.

Čtyři významní baptisté minulý týden v dopise Johnsona vyzvali, aby „zvážil těžkou situaci křesťanů“ na Ukrajině. V dopise se uvádí, že tamní pastoři čelí ze strany ruských sil výhrůžkám, mučení a odstraňování ze svých pozic.

„Navzdory ruským snahám vykreslit Ukrajinu jako netolerantní vůči křesťanům je to právě ruská vláda, kdo agresivně poškozuje pokojné věřící křesťany dodržující zákony v okupovaných oblastech Ukrajiny,“ dodávají v tomto dopise. „Ruská armáda zničila stovky baptistických kostelů, v nichž evangelikální křesťané na Ukrajině kdysi svobodně praktikovali svou víru.“

Daniel Darling, který dopis rovněž podepsal a který řídí centrum pro kulturní angažovanost Jihozápadního baptistického teologického semináře, agentuře NOTUS sdělil, že skupina cítila potřebu dopis odeslat poté, co viděla, jak se šíří zkreslená vyprávění o tom, že Rusko hájí křesťanství.

Jenže Johnson nemá jen podporovatele. M. Greeneová, jedna z nejzuřivějších republikánských odpůrkyň předsedy parlamentu, tento měsíc prohlásila, že Rusko „neútočí na křesťanství. Ve skutečnosti se zdá, že ho chrání“.

Začátkem týdne Johnson novinářům oznámil, že se v těžkých časech utěšuje výrokem prezidenta Johna Quincyho Adamse (1797–1801). Když se Adamse ptali, proč stále předkládá stejnou rezoluci o ukončení otroctví, která pokaždé ztroskotá, Adams odpověděl: „Povinnost je na nás. Výsledky jsou Boží.“

Pro mě je to velmi osvobozující myšlenka,“ řekl Johnson. „Budu plnit své povinnosti a výsledky nakonec nezáleží na mně. To mi vyhovuje. Uvidíme, co se bude dít, když vyložíme karty na stůl.“

Potřebujeme skutečně kouče?

 Konzultanti, guruové, mediátoři, osobní trenéři, koučové, terapeuti, poradci (téměř na všechno) atd. Co mají tyto a další profese společné? To, že mnoho oblastí osobních vztahů se změnilo v komodity, které jsou nabízeny na prodej v neustále nabídce nových služeb. Dostáváme se do situace, kterou R. Reich vystihl slovy „platíme za pozornost“. 

Je to vlastně velmi zvláštní situace, kterou vystihují následující slova: „Vztahy kdysi tvořili neodmyslitelnou součást osobní identity a sebeúcty právě proto, že stály mimo svět obchodních smluv a tržní směny. Rodiny, přátelé, sousedé, to všechno byli lidé, k nimž vás vázalo pouto vzájemnosti. Důležité bylo, že zde byli pro vás stále ne pouze tehdy, když jste si je mohli dovolit zaplatit.“ (Podle: Sacks J., Důstojnost v rozdílnosti) Ještě jednou R. Reich a jeho postřeh z jakési reklamy: „Mít nejlepšího přátele je úžasné. Je však tento váš přítel skutečný profesionál, jemuž byste svěřili s důvěrou ty nejdůležitější záležitosti svého života?“ Reklama chce slyšet odpověď ne! Vede nás k závěru, že řešení nejdůležitějších otázek života je třeba svěřit profesionálům, tedy koučům, poradcům, terapeutům a dalším. 

Chápu, že někdy, něco je moudré svěřit do rukou odborníkům. Jenže někdy to třeba není. Svému příteli důvěřuji… prostě protože mu důvěřuji, a protože za jeho přátelství nemusím platit. Zásadní problém je v tom, že zvyšující se pracovní nároky, ale i nároky, které máme na život, a za které se musí draze platit, vedou k tomu, že máme stále méně času rozvíjet vztahy se svými blízkými. Proto si někteří za pozornost platí. Mnoho z toho, co je v našem životě podstatné jsme delegovali na jiné – na terapeuty, konzultanty, poradce, kouče, kterým platíme, aby zpravovali naše vztahy, konflikty, a emoce lépe, než bychom to dokázali my sami nebo než nám dovoluje čas. Jenže to sebou nese obrovskou ztrátu vlády nad vlastním životem. Navíc hrozí, že člověk předává část své zodpovědnosti na jiné. 

Nic proti zmiňovaným profesím. Jen pozor na to, abychom příliš rychle nerezignovali na řešení problémů a výzev, které přináší život a které můžeme vyřešit s pomocí svých přátel. Pokud žádné nemáme, pak možná bude problém na naší straně.

 

Ke smrti A. Navalného

Na smrti A. Navalného je strašlivý nejen způsob, jak zemřel, ale i to, že se nadále najde velmi mnoho lidí, kteří jsou schopni podporovat Putinův režim, obhajovat současné Rusko a navrhovat, abychom dali od Ukrajiny ruce pryč. Chce se mi napsat něco ve smyslu „to jste skutečně tak slepí“? Nevím, nerozumím jim. Je možné, že někoho tak moc dokáží zblbnout tzv. alternativní média nebo političtí či jiní guruové?

A. Navalnyj byl hrdina. Nemusel se vrátit do Ruska, přesto se vrátil, byť moc dobře věděl, do čeho jde. Někde jsem četl srovnání, že pro mnohé Rusy byl tím, kým byl pro mnohé Čechy Jan Palach. S tímto přirovnáním souhlasím. V dějinách občas přichází lidé, kteří jsou ochotni za svobodu přinést nejvyšší oběť a kteří svojí obětí dokáží pohnout druhými. Jak moc a zda se to stane v Rusku nevíme.

Chápu, že projevit v dnešním Rusku nesouhlas s režimem je obrovské riziko a odvaha. O to více ale můžeme podpořit Ukrajinu my, co jsme součástí svobodného světa. Lidé jako A. Navalnyj se stávají určitým svědomím, kdy si pokládáme otázky, co jsme za oblasti na kterých nám záleží, ochotni přinést za oběť my. Myslím, že v budoucnu toto bude platit čím dál více a pokud nebudeme ochotni přinést nic, může se stát, že o leccos přijdeme.

Možná nakonec i o svobodu, kterou stále považujeme za něco automatického…

Umění být netolerantní

Významný představil moderního liberalismu sir Karl Popper napsal následující varování: „Rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“. B. Kuras k tomu dodává, že si musíme na záchranu tolerance vyhradit „právo netolerovat netolerantnost“. Historie nás totiž učí, že v bezbřehé toleranci vítězí i početně malá skupina všeho odhodlaných totalitaristů, kteří si s nějakou tolerancí hlavu nelámou a místo toho vám obrazně nebo i doslova zlámou vaz. A ještě jeden citát, tentokrát od spisovatele T. Manna: „Tolerance se stává zločinem, jestliže napomáhá zlu“.

Trochu zemitěji to vystihl rabín J. Sacks: „Abyste mohli s nepřítelem diskutovat, musíte zůstat naživu“. Dovolil bych si k tomu dodat, že vás nemusí zabít fyzicky, ale třeba profesně.

Jako vše ušlechtilé, i tolerance se dá zneužít. Absolutní tolerance a s ní související svoboda totiž v konečném důsledku dává svobodu i tomu, co jí chce zničit a tím nakonec sama sebe ničí. V posledních letech jsme svědky tohoto fenoménu na mnoha místech Evropy a v západní civilizaci. Pokud se nejedná o úplné extrémy, jedná se o strach nebo nechuť pojmenovávat zlo zlem nebo vynášet jakékoliv hodnotící soudy, které se týkají morálky a etiky. Jenže jak kdosi řekl: „Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni, a protože musíme být tolerantní, už nenajde sílu k obnově sebe sama“.

Abychom uhájili společnost, kde je jednou z vysokých hodnot tolerance, musíme se někdy stát netolerantní. Netolerantní vůči zlu, násilí, ponižování, šikaně, lžím atd. Zároveň budeme muset mít někdy odvahu tyto a další vlastnosti pojmenovat (žel, někdy to už odvahu chce) a bránit se těm, kdo je šíří. Toto ale v relativismem rozbředlé společnosti není úplně snadné.

Určitý paradox „být netolerantní abych uhájil toleranci“ platí jak ve společnosti obecně, tak v jakémkoli lidském společenství církev nevyjímaje. Problém je v tom, že netolerantním lidem někdy nechybí sebejistota, asertivita, sebevědomí, nemusí jim chybět ani vzdělání, dokáží se velmi rychle ozvat a někdy i rozdat rány, zvláště když mají pocit, že bojují za „svatou věc“. A než se někdo ozve, může být pozdě…

Pár slov k zádušní mši v katedrála sv. Víta

 Bylo dobře, že poté, co se odehrál masakr na Filozofické fakultě, církve nejrůznějšími způsoby rychle a, dle mého, dobře zareagovaly. Nejviditelnějším vyjádřením pak byla zádušní mše v katedrále sv. Víta. A zde vidím problém.

Bolest, přímluvné modlitby či vyjádření soustrasti měla směrem k otřesenému národu a pozůstalým vyslat během této bohoslužby celá církev Kristova, ne pouze její část – církev katolická. Kdyby byla od vedení této církve dobrá vůle, určitě by to bývalo šlo. Existuje Ekumenická rada církví a její vedení by si jistě vědělo rady. Zřejmě bychom nedělali mši, ale bohoslužbu, ale to by jistě nijak nebránilo společným přímluvným modlitbám. Vůbec to nepíšu kvůli nějakému zviditelňování nekatolických církví, ale prostě proto, že i ony vytváří církev Kristovu a i ony vytváří mozaiku, skrze kterou nás – věřící – národ vnímá.

Nakonec je to sám papež František, který přináší svěží vítr ekumenismu. Jistě bychom všichni byli rádi, kdyby se žádná mše či bohoslužba kvůli podobným věcem konat nemusela, a doufáme, že se kvůli čemukoliv podobnému už nikdy konat nebude.

Věříme, že budou jiné, radostnější důvody, kvůli kterým se církve sejdou. Kéž bychom při nich národu i sobě vyslali ekumeničtější poselství.

Prodáme Ukrajinu? Dopis T. Snydera

 

T. Snyder  získal doktorát na Oxfordské univerzitě, působil v Paříži, ve Vídni, Varšavě a na Harvardu. Nyní je profesorem historie na Yaleově univerzitě. Jeho knihy získaly řadu cen a některé z nich byly přeloženy i do našeho jazyka. Dokáže psát a číst jedenácti evropskými jazyky. To mu umožňuje používat přímé, nepřeložené zdroje a vyhledávat v cizojazyčných archivech a i proto je světovou špičkou, co se týká znalostí dějin východní Evropy. Kdo jste četli některé z jeho knih, dáte mi za pravdu.

Před měsícem napsal dopis americkým zákonodárců, kde apeluje na jejich další podporu Ukrajiny. Část článku si můžete přečíst, celý jej v angličtině najdete pod názvem Would you sell them out?

Dovoluj si jeho dopis vzhledem ke stále silnějším hlasům, která zpochybňují ruskou agresi na Ukrajině zveřejnit. Je trochu delší, ale dejte si práci a přečtěte ho.

 

Prodali byste je?

Představte si, že svoboda na celém světě upadá. Představte si, že se situace zhoršila natolik, že diktatura napadla demokratickou zemi s jasným cílem zničit její svobodu a její obyvatele. A přesto... představte si, že se tento lid bránil. Představte si, že jejich vůdci zůstali v zemi. Představte si, že se tento lid vzchopil, podpořil a spojil své ozbrojené síly, zadržel invazi, která se zdála být drtivou silou. Představte si, že jejich odpor je světlým okamžikem v dějinách demokracie celého tohoto století. Nemusíme si představovat: ten útok přišel z Ruska a ti lidé jsou Ukrajinci. Zaprodali byste je?

Američané mají v Severní Americe a Evropě alianci, která existuje již více než sedmdesát let a jejímž cílem je zabránit útoku ze strany Sovětského svazu a následně Ruska. Představte si, že když přišel ruský útok, kladivo dopadlo na zemi, která byla z této aliance vyloučena. Ukrajina skutečně převzala celou tíhu invaze, odolala a zvrátila její průběh: úkol, který připadl zemím, jejichž ekonomiky jsou dohromady dvěstěpadesátkrát větší než ukrajinská. Ukrajina přitom zničila tolik ruské techniky, že se ruský útok na NATO stal vysoce nepravděpodobným. Krví desítek tisíc svých vojáků Ukrajinci ubránili všechny členy této aliance, čímž se mnohem snížila pravděpodobnost, že by Američané museli v Evropě válčit. Prodali byste je?

(Pokud si ještě někdo myslí, že NATO má něco společného s ruskou invazí na Ukrajinu, pak vězte, že invaze na Ukrajinu učinila Rusko mnohem zranitelnějším. Kdyby se Rusko skutečně obávalo NATO, napadení Ukrajiny by bylo to poslední, co by udělalo. Ruští představitelé si jsou dokonale vědomi toho, že NATO Rusko nenapadne, a proto mohou stáhnout vojáky od hranic členských států NATO Norska a Finska a poslat je zabíjet Ukrajince).

Představte si, že válku na Ukrajině sleduje celý svět. Z pohledu všech ostatních, ať už nás mají rádi, nenávidí nás, nebo je jim to jedno, se Ukrajina jeví jako jasný spojenec. Každý člověk na světě, bez ohledu na vlastní ideologii, ví, že Ukrajina je demokracie a Amerika má demokracie podporovat. Každý na světě, bez ohledu na stav své vlastní ekonomiky, ví, že naše ekonomika je obrovská, mnohem větší než ruská, a že ekonomická síla vyhrává války. Každý člověk na celém světě snadno vidí, že Američanům na Ukrajině nic nehrozí a že Američané z ukrajinského odporu čerpají mimořádné morální a geopolitické zisky. Jinými slovy, z pohledu všech pozorovatelů by odblokování Ukrajiny ukázalo obrovskou americkou slabost. Je to tvář, kterou chceme ukázat světu? Chceme všem říci, že jsme nespolehliví a nevíme o svých vlastních zájmech? Ukrajinci s americkou pomocí dělají z Američanů rozumné a silné lidi. Prodali byste je?

Po celé toto století se američtí politici a stratégové všech politických směrů shodují, že největší hrozba globální války přichází z Číny. Scénářem tohoto strašlivého konfliktu, v němž by mohly bojovat a zemřít statisíce amerických vojáků, je čínská ofenzíva proti Tchaj-wanu. A nyní si představte, že ji lze zneškodnit bez jakýchkoli nákladů a rizik. Ofenzivní operací, kterou čínské vedení právě sleduje, je operace Ruska proti Ukrajině. Ukrajinský odpor ukázal, jak obtížná by byla čínská útočná operace v Tichomoří. Zahodíme obrovský a nečekaný geopolitický zisk, který nám Ukrajina přinesla? Neexistuje nic, co bychom mohli udělat sami, abychom Čínu tak účinně odradili, jako to, co dělají Ukrajinci, a to, co dělají Ukrajinci, není v žádném případě nepřátelské vůči Číně. Ukrajinci nás v tomto i v jiných ohledech chrání. Prodali byste je?

Představte si, že tuto válku lze vyhrát, protože tomu tak je. Hlavního strategického cíle Ruska, obsazení Kyjeva, nebylo dosaženo. Ukrajina vyhrála bitvu o Kyjev. Rusko bylo nuceno ustoupit z Kyjeva a Černihovské a Sumské oblasti. Představte si, že ruské tažení s cílem dobýt Charkov selhalo. Ukrajina vyhrála bitvu o Charkov. Představte si, že Cherson, jediné regionální hlavní město, které Rusko v této válce dobylo, Ukrajina získala zpět. Ukrajina vyhrála bitvu o Cherson. Hadí ostrov, ztracený na počátku války, byl Ukrajinou dobyt zpět. Ukrajina získala zpět více než polovinu území, kterého se Rusko v této invazi zmocnilo. Když víte, že to všechno je pravda, představte si, že to ví i Putin. Hlavní útočný nástroj Ruska, polovojenská skupina Wagner, zinscenovala puč proti Putinovi a Putin musel zabít jejího vůdce. Představte si, že Putin ví, že ve skutečnosti nemůže zabrat o moc více ukrajinské půdy - alespoň ne bez americké pomoci. Ukrajina má teorii vítězství, která zahrnuje zisky na bojišti. Putin má teorii vítězství, která zahrnuje hlasování v americkém Kongresu. Putin si myslí, že má v Kapitolu větší šanci než v Kyjevě. Měli bychom mu dát za pravdu?

Představte si světový potravinový systém, jehož hlavním uzlem je Ukrajina. Za normálních okolností může Ukrajina nasytit čtyři sta milionů lidí a Světový potravinový program OSN je obvykle závislý na Ukrajině. Ukrajinský vývoz zásobuje některé z nejcitlivějších částí Blízkého východu a Afriky. Velká část nestability v těchto regionech souvisí s nedostatkem potravin. Rusko zničilo velkou přehradu, aby zničilo ukrajinskou zemědělskou půdu. A ve velkém měřítku zaminovalo ukrajinské farmy. Rusko se zaměřuje raketami na přístavy a sklady obilí a nárokuje si pirátské právo zastavit svým námořnictvem veškerou lodní dopravu v Černém moři. A přesto... Představte si, že se Ukrajinci brání i zde. Ukrajinští zemědělci tvrdě pracují. Ukrajina stále dodává potraviny do Světového potravinového programu. Ukrajincům se díky vlastním inovativním zbraním a chytré taktice podařilo zastrašit černomořskou flotilu a otevřít cestu pro obchodní lodní dopravu. Že krmí lidi, kteří potřebovali být nakrmeni. Chtěli byste je prodat?

Představte si, že bychom byli zemí, která se stará o válečné zločiny. A představte si, že by existoval zákon, mezinárodní úmluva o genocidě, která by definovala pět činů, které představují genocidu, a že by se Rusové na Ukrajině dopustili každého z těchto zločinů. Nemohu dál psát o "představování si", když jsem některé z těch jam smrti sám viděl. Nemohu říkat "představujte si", když spisovatelé, které znám, byli zavražděni, protože reprezentují ukrajinskou kulturu. Nemohu zůstat u svého zařízení, když čtu, že se ruský stát chlubí tím, že odvezl 700 000 ukrajinských dětí k rusifikaci, když každý den ruští propagandisté jasně říkají, že ruské válečné cíle jsou vyhlazovací. A přesto se Ukrajinci brání a vytrvávají. Je to genocida, kterou lze zastavit a která se zastavuje. Žijeme v rámci scénáře, na který, jak říkáme, jsme čekali, kdy americké akce mohou zastavit genocidu, a to jednoduše tím, že pomohou lidem, kteří se stali terčem útoku, jednoduše tím, že zaplatí své daně. Kdykoli si Ukrajinci berou zpět zemi, zachraňují lidi. Takto uvažují o svých osvobozených územích: jako o místech, kde už nebudou unášeny děti, kde už nebudou mučeni civilisté, kde už nebudou vražděni místní vůdci. Zaprodali byste lidi genocidní okupaci? 

Slyšel jsem výmluvu, že Američané jsou "unavení". Od začátku války jsem byl na Ukrajině třikrát. Byl jsem v hlavním městě i v provinciích. V zemi jsem neviděl téměř žádné unavené ani jiné Američany.   A to z toho prostého důvodu, že na Ukrajině nejsme. Jak můžeme být unaveni válkou, ve které nebojujeme? Když nejsme ani přítomni? To nedává smysl. Žádnou únavu nezpůsobuje, když dáváme peníze na správnou věc, což je vše, co děláme. Je to dobrý pocit pomáhat druhým lidem, aby si pomohli v dobré věci.  

Slyšel jsem i druhou výmluvu: že musíme provést audit zbraní, které posíláme na Ukrajinu. Výdaje jsou minimální a zisky velké: pětinový zisk z našeho obranného dolaru, čímž dosáhneme toho, co sami nedokážeme se vším ostatním. A tady je jedna věc: zbraně, které posíláme na Ukrajinu, jsou jediné, které se v našich zásobách auditují. Neauditují je účetní v oblecích a kravatách, ale muži a ženy v maskáčích. Používají je a používají je lidé, kterým jde o život a o budoucnost jejich země. Ukrajinci využívají americkou protivzdušnou obranu účinněji, než kdokoli tušil, že ji lze využít.

Ukrajinci používají americké rakety, které my považujeme za zastaralé, k ničení nejmodernějších ruských prostředků. Berou americké zbraně vyrobené v minulém století a používají je k obraně sebe i nás ostatních. Z velké části doslova používají zbraně, které bychom jinak platili za jejich demontáž, protože je považujeme za zastaralé.

Pokud vám ten audit na bojišti, který provedla ukrajinská armáda, nestačí: pak američtí zákonodárci, přijeďte na Ukrajinu a přesvědčte se sami. Vy i vaši zaměstnanci byste byli velmi vítáni. Ukrajinci si přejí, abyste přijeli. Bylo by velmi dobré, kdyby nás Ukrajinu navštívilo více.

 

Obrana rodiny

 Možná se jste setkali se jménem J. Sacks. Obdržel 17 čestných doktorátů a mnoho dalších ocenění, byl autorem více než třiceti knih. Dlouhou dobu zastával funkci vrchního rabína Spojené hebrejské kongregace Commonwealthu.

Kdo čtete jeho knihy, víte, že se jedná o neuvěřitelnou hlubinu moudrosti. Nicméně chtěl bych se zastavit u okamžiku, který Sacks popisuje jako zlomový okamžik života.

V roce 1967 se účastnil cyklu přednášek cambridgeského antropologa E. Leache. Popisuje, jak nastoupil do druhého ročníku univerzity a výrok Leache jím otřásl. „Rodina nejenže není základem dobré společnosti, ale svou úzkoprsou privátností a laciným tajnůstkářstvím je zdrojem vší nespokojenosti.“ Jak vidno, útok proti rodině a zlehčování jejího významu zdaleka není až tak novou záležitostí, jak si někdy myslíme.

Sacks píše: „To byl přesně moment, kdy mi došlo, že naše uznávané akademické vzory se mýlí a že se budu muset vydat na svou vlastní pouť, za vírou svých předků. V mé osobní zkušenosti nic takového jako „úzkoprsá privátnost“ a „laciné tajnůstkářství“ neexistovalo. Rodina pro mne, stejně jako pro většinu mých kamarádů, představovala domovské útočiště uprostřed světa, jediné místo poskytující bezpodmínečnou lásku. Cítil jsem se podveden. Nikdo z nás ještě nemohl tehdy tušit, jak vysokou cenu za tuto nadutou demisi odpovědnosti zaplatí následující generace dětí.“ Naše doba je svědkem toho, že Sacks měl pravdu.

Pak ještě dodává: „I kdyby jediným přínosem víry bylo ukázat nám, jak v manželství a rodině zachovávat lásku a loajalitu a jak vytvářet prostor jeden pro druhého, pokládal bych to za nesmírný a plně postačující Boží dar.“

Každý ať si tato slova tváří v tvář k současným nejrůznějším alternativám k rodině, ale i tomuto zbožnému rabínovi a zároveň intelektuálnímu gigantovi přebere sám…

Bratři – příběh rodiny Mašínů

 Do kina nechodím příliš často, nicméně nepamatuji si, že by po skončení filmu zavládlo hrobové ticho a lidé ještě dlouhou dobu zaraženě seděli během promítání titulků a nechávali v sobě doznívat sílu právě zhlédnutého filmu. Přesně to jsem zažil při filmu Bratři. Jednak je film skutečně silný a jednak mi bylo před manželkou trochu trapně, že mi na konci tekly slzy. Jenže ubránit se jistému pohnutí, když slyšíte číst slova z motáku, který po sobě zanechal hrdina druhého odboje Josef Mašín, a když přitom vidíte jeho komunisty umučenou ženu a trochu znáte historické souvislosti, moc nelze.

Film by mohl být hollywoodskou střílečkou, okořeněný tím, že na rozdíl od Hollywoodu se děj skutečně stal a tři z pěti mladých nezkušených kluků se prostříleli na Západ, a to proti mnohatisícové přesile německých a ruských vojáků. Pochopitelně i toto je ve filmu zachyceno, zároveň ale film dává příběh bratří Mašínů do hlubších souvislostí jejich rodiny a šílených padesátých let. Ukazuje, že synové zdědili nezlomnost svého otce, který jim svým životem dal klíčovou životní lekci: „Zlu se neustupuje“.

Vím, že se vede diskuse, zda Mašínové byli, nebo nebyli hrdinové, jenže kdyby neexistovali lidé jako oni, jejich otec a mnozí další, komunismus nebo jiná forma totality by zde byla dodnes. Někdy zapomínáme, že komunismus, především v padesátých letech, bylo zlo v nezředěné podobě, kterému padly za oběť nejen tisíce životů, ale které zničilo a rozvrátilo rodiny, poctivě nabyté majetky a rozdupalo předválečný odkaz masarykovské republiky s jejím směřováním na Západ. S tímto zlem se nebylo možné domluvit, navíc pokud jste projevili nesouhlas, skončili jste v lepším případě v kriminále, v horším na šibenici. Proto někteří lidé volili násilí. Jiná cesta nebyla, anebo byla, a to držet v zájmu zachování života a svobody hubu a krok.

Násilí v sobě pochopitelně nese bolest a někdy i smrt nevinných. Jenže je třeba se ptát, kdo ono násilí vyvolal, kdo ho způsobil. V případě bratrů Mašínů to byli komunisté. V normální době stačí na přechod hranic pas, v nenormální době kolaborace s režimem nebo pistole a nůžky na střihání ostnatých drátů. A tuto dobu nepřinesli Mašínové, ale komunisté.

Příběh je pro mě silný i kvůli vztahu otce a synů. Dopis Josefa Mašína znám, nicméně poprvé jsem ho slyšel číst někoho jiného a byla to síla. Stále dokola mi při něm naskakuje do mysli otázka, co svým synům odkážu já? A dovolím si otázku zevšeobecnit – co odkážete vy? Majetek? Nebo něco důležitějšího? A co je to „nejdůležitější“?

Když čteme poslední slova Josefa Mašína krátce před popravou, mohou se nám zdát patetická. Ale patetická slova se píší někam do článků, které chceme, aby lidé četli, nebo se říkají na různých oslavách či konferencích, kde často o nic nejde, ne krátce před smrtí. Proto ve mně následující slova hluboce rezonují: „Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí.“

Josefovi synové nebojovali proti Němcům, ale proti komunistickému režimu, který si v krutosti s režimem nacistickým nejen nezadal, ale v mnohém se od něj inspiroval. Jenže princip zůstal. Zlu a zlým lidem je třeba se postavit. A to v sobě nese i riziko, že způsob obrany nebude vždy úplně na vyplnění okénka do modrého života.

Pro mě osobně je příběh rodiny Mašínů velmi inspirativní, a to nejen kvůli příběhu samotnému, ale kvůli konkrétním lidem, kteří dokázali potlačit strach a šli do konfrontace se zlem o kterém věděli, že má sílu je zničit. V různých jiných podobách tyto příběhy prožíváme i dnes…

Proto stojí za to tyto a další historické příběhy otevírat a proto jsem přesvědčen, že Josef Mašín ve svém boji proti zlu nepodlehl, byť byl popraven.

Kolektivní vina

V souvislosti s válkou v Izraeli se v různých diskusích objevuje názor, že obyvatelé Gazy si za svoje utrpení mohou sami. Pak následují argumenty, že mnozí z nich volili Hamás, a pokud nevolili, pak se alespoň nesnažili ho svrhnout. A protože mlčení znamená souhlas, jsou spoluviníky hrůz, které Hamás koná. Než napíšu pár řádků, chci předeslat, že se nechci pouštět do jalových úvah, „co by měl Izrael dělat“. Je jasné, že se musí bránit, že se nemůže bránit jinak než silou a že musí vojensky zasáhnout tam, kde se skrývají teroristé. Což je v Gaze. Dále je jasné, že do větší či menší míry to odnesou civilisté. Tato realita je jednak součástí taktiky Hamásu, kterému na svých lidech pramálo záleží, a jednak, žel, jsou civilisté obětí každé války.

Nyní si dovolím vzpomínku. Vyrůstal jsem v době „husákovského komunismu“. Jakkoliv mluvíme o době totality, o skutečné totalitě, kde se popravují a mučí lidé a mizí novináři či oponenti režimu, nemohla být ani řeč. Ti, kteří se proti režimu dokázali ozvat, sice byli perzekuováni, ale ne popravováni. Ano, někteří šli do vězení, jiní nemohli studovat, někteří byli zváni k vysvětlení svých postojů na STB, jiní byli šikanováni jinak, ale nešli spolu se svými rodinami do koncentráku, gulagu nebo na doživotí. Přesto ale husákovský režim vydržel dlouho. Co ho drželo nad vodou? Proč jsme chodili na vojnu? Do prvomájových průvodů? Proč mnozí vstupovali do ROH? Proč jiní podepsali Antichartu? Proč tak málo lidí podepsalo Chartu 77, Několik vět? Proč jsme se otevřeně nevzbouřili proti režimu? Proč jsme „protestovali“ spíše formou vtipů? Proč jsme chodili k volbám?

Vzpomínám si, jak se mě pár měsíců před sametovou revolucí jeden člověk ze Západu ptal, proč nevezmeme klacky a dlažebky a nesvrhneme komunisty. Pochopitelně že „vzít klacky a dlažebky“ byla nadsázka, otázka ale zůstala. Proč jsme nešli do otevřeného odporu? Víte, proč jsme to neudělali? Protože jsme se báli. Nechtěli jsme riskovat vězení, kariéru svoji nebo svých dětí nebo prostě šikanu ze strany státu. Skvěle to vystihl V. Havel v eseji nazvané Dopis G. Husákovi: „Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: Proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, naprosto podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“

Já sám jsem mohl na vlastní kůži zažít, jak vypadaly výslechy. Bylo to na vojně. Nebudu psát, o co šlo, navíc jsem byl částečně vinen, ale zkušenost to byla hrozná. A to mě nikdo nemlátil ani nemučil. Jen řvali, vyhrožovali a používali metodu křížového výslechu. Stačily tři dny, abych se sesypal. A to jsem byl při plné fyzické i mentální síle. Nakonec jsem se z toho vysekal, protože nás nechali asi minutu pohromadě a my jsme se domluvili na tom, co budeme a nebudeme vypovídat. Od té doby jsem se režimu bál ještě víc. Ano, znám příběhy lidí, kteří byli mnohem a mnohem statečnější, než jsem byl já. Jenže já takový nebyl a se mnou statisíce dalších. Nespolupracoval jsem, jen jsem mlčel…

Komunismus nejen v Česku přežil tak dlouho kvůli tomu, že milióny lidí mlčely, protože se bály. Případně režim jen lehce šimraly. Stateční, kteří projevili odpor, byli ve vězení, nebo šikanováni jiní museli emigrovat.

Nyní se vraťme nejen do Gazy, ale třeba do Ruska, Súdánu, Sýrie, Číny atd. Skutečně si myslíte, že jsou lidé v těchto a mnoha dalších zemích vinni tím, kdo jim vládne? Někteří ano, protože aktivně spolupracují, ale většina mlčí, protože se prostě bojí. O prázdninách jsem byl skoro dva měsíce ubytován s pastorem z jedné z bývalých svazových republik tehdejšího SSSR (nebudu z důvodu bezpečnosti uvádět jaké). Nebudu psát detaily, ale věřte, že tresty za vzepření se režimu jsou drakonické a řada lidí si proto hodně rozmyslí, zda se zlu postavit. Jemu samotnému ve vězení skončila část rodiny.

Na rozdíl od gulášového socialismu u nás jde těmto lidem doslova o krk. Navíc jsou často odříznutí od informací, a proto nekriticky přebírají, co jim režim servíruje.

Všimněme si, jak snadno se nechají lidé v mnoha evropských zemích i v Americe zmanipulovat. Jsme znepokojeni tím, jak se do demokraticky zvolených vlád dostávají nejrůznější demagogové. Proč? Protože umí ohýbat informace. A to lidé v Evropě či Americe informace stále mají… Co potom lidé, kteří stěží vytáhnou paty ze svého města nebo vesnice a kteří jsou odkázáni pouze na oficiální zprávy?

Co tím vším chci sdělit? Pozor na rychlé soudy o kolektivní vině, o tom, „že si za to mohou sami“. Jsme lidé slabí, bázliví a křehcí. Jistě se najdou i výjimky a nelze než před těmito lidmi hluboce smeknout. Ale víte, jak je to s tou výjimkou a pravidlem… Diktátoři potřebují na svoji stranu strhnout masy a dějiny ukazují, že to často umí, a to skrze koktejl strachu a násilí.

O to více bychom měli být těmi, kdo dokážou těmto lidem říct jasné ne. Ani u nás současný stav nemusí trvat věčně. Ale to už se netýká tématu článku…