01 srpna, 2019

Duch Jezábel



Sám bych způsob chování, o kterém budu psát, pojmenoval asi jinak, ale nakonec o to až tak nejde. Když jsem se s tímto termínem setkal poprvé, nevěděl jsem, o co jde. Jenže stále dokola opakované vzorce chování v některých sborech, církvích a křesťanských organizacích mi tento problém  pomohly vidět a lépe pochopit.

Kdybychom měli charakterizovat Jezábel podle toho, jak o ní čteme v Písmu, pak možná nejpříznačnější, byť trochu neslušná charakteristika by se dala shrnout do jediného slova: Mrcha. Žena, která intrikuje, roznáší lži, má na svědomí zničené životy, tahá za nitky a především která využívá svého slabého muže Achaba. Achab je sice králem, má tedy obrovskou moc, zároveň je to slaboch, který sebou nechá orat. A Jezábel to s Achabem velmi dobře uměla. Jejich vztah je shrnut slovy: Nebyl nikdo jako Achab, aby se zaprodal a dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, jak ho k tomu podněcovala Jezábel, jeho žena. 1 Kr 21, 25



Možná jste se i vy někdy setkali s tím, že jste se na týmu vedení o něčem domluvili a za pár dní bylo vše jinak. Důvodem bylo, že některý z mužů, kteří byli součástí týmu, přišel domů, vyklopil své manželce, co se na týmu probíralo, a dostal instrukce, že „takto tedy ne.“ Protože dotyčný se bál, nebo prostě chtěl mít doma klid, změnil svůj názor a stal se hlásnou troubou svojí ženy. Někdy se dokonce jednalo o muže, který stál v čele celého společenství, ale byl vláčen názory svojí ženy, což mělo destruktivní účinky na celou jeho službu a potažmo na lidi kolem něj. Jednalo se o „silného slabocha“, který sice vedl, ale zároveň byl veden. Podobně jako Achab, který vedl království, ale zároveň byl veden svojí manipulativní manželkou.



Nechci, aby tento blog vyzněl jako zevšeobecňující pohled na muže a ženy! Stejně jako příběh Achaba a Jezábel nemá za cíl sdělit nic o mužích a ženách jako takových. Jen chci ukázat, že tyto vzorce chování se opakují i dnes. V čele stojí velmi schopný, silný, obdarovaný a obětavý muž a tyto a mnohé další jeho nesporné kvality jsou podkopávány jeho manželkou. Jenže primární chyba není na straně manipulující manželky, ale na straně muže, který se nedokáže vzepřít. Zároveň někdy i na straně jejich okolí, které je nedokáže usadit do patřičných mezí.



Až příliš často jsem slyšel něco ve smyslu „on je to skvělý chlap, ale vlastně jeho názor je, žel, názorem jeho ženy.“ Někdy dokonce situace došla tak daleko, že se stalo nepsaným pravidlem, že finální rozhodnutí bylo učiněno až po nějaké době, kdy dotyčný rozhodnutí konzultoval se svojí manželkou. Bylo to nepsané pravidlo, ale přesto pravidlo, které pak okolí interpretovalo slovy, tu naši skupinu vlastně vede Pepíčkova Mařenka (jména jsou čistě náhodná). Pochopitelně pro jakéhokoli chlapa je velmi ponižující si přiznat, že tomu tak je a zároveň pro okolí není snadné toto pojmenovat. Navíc popisovaný stav spíše tušíte, ale přesně ho uchopit nebývá snadné. Nicméně pokud nebude dotyčný nebo dotyčná s tímto konfrontována, společenství si zadělává na obrovské problémy, které, pokud se nechají příliš rozrůst, budou mít devastující vliv.



Jezábel je v Písmu popisována jako manipulátorka, která díky této své schopnosti postupně získává obrovskou moc. Ona sama přímo nezabíjí a neničí, ale ví na koho se obrátit a komu má co povědět. „Jen“ vede jiné, aby škodili za ni.



Je zajímavé, že Achab, který nebyl dobrým králem, v sobě přesto měl něco, co se bouřilo Jezábelinu vlivu. Když se od proroka dozví, že jednal ohavně a že byl manipulován, reaguje takto: Jakmile Achab uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně. 1 Král 21, 27 To, co dokázal udělat před Pánem Bohem – tedy radikálně litovat svých selhání, se stejnou radikalitou nedokázal před svojí ženou. Žel, podobný příběh se odehrává stále znovu. Příběh silných slabochů.



Ve Zjevení Jan vyčítá sboru v Thyatirech, že ve svém středu „trpí ženu Jezábel“ (Zj 2, 20). Vím, že špatný výklad tohoto textu může vést k čarodějnickým procesům, pouze bez upalování. Zároveň nám ale text ukazuje, že je-li něco takového ve sboru, sbor to nemá, slovy Zjevení, trpět. Jinak bude trpět. Zajímavé je, že jinak byl sbor v Thyatirech po mnoha stránkách výborný, ale tohle byl jeho problém.



Jiným krokem jak se popisovanému vlivu bránit, je, že o mnoha věcech, které se domluví na vedoucím týmu (staršovstvu, radě sboru atd.) je třeba zachovat mlčení. Především pastorační věci nesmí jít ven. Stejně ale tak je třeba držet zásadu, že na čem jsme se dohodli, platí.



Muž, který je ve vedení, by měl mít další muže, se kterými nese svoje boje a zápasy. To neznamená, že svoje zápasy nemá nést s manželkou, ale zdravé je, když je to nejen manželka, ale i jiný muž, který dá jinou perspektivu, než manželka.



Jak jsem psal, pokud se něco takového vyskytne, je třeba jednat. Láskyplně, citlivě, ale jednat.

27 června, 2019

O hrdinství, víře, době vymknuté z kloubů a dnešním výročí


Vzpomínám si, jak mi moje máma vyprávěla, jak viděla poprvé vidět plakat svoji mámu (moji babičku). Babička šla po ulici a potkala jakousi soudružku, která na ni už zdálky volala. Tak už ji popravili! Psal se datum 27. 6. 1950. Dnes máme jiné soudružky a soudruhy, které justiční vraždu doktorky Horákové popírají a zároveň kteří spolurozhodují o běhu naší země…

O životě M. Horákové se lze leccos solidního dočíst. Protože nechci nosit dříví do lesa, pokusím se ji přiblížit tak, že nechám hovořit především ji samotnou. Snad to bude alespoň pro některé inspirací.

Milada Horáková vystudovala práva na UK, do války pracovala na pražském magistrátě, byla členkou strany národně socialistické. Jejím tématem teoretickým i praktickým byla sociální práce, což odráželo její hluboký soucit a pochopení pro trpící a strádající. V srpnu 1940 byla spolu s manželem zatčena gestapem kvůli svému napojení na odboj a velmi tvrdě vyslýchána. Rozsudek smrti nad ní vynesený byl zmírněn po její vynikající obhajobě na 8 let káznice. Byla vězněna až do roku 1945.

Už při jejím prvním věznění se projevil její nevšední zájem o zmírnění utrpení druhých. Jedna její spoluvězeňkyně vzpomíná, jak se M. Horáková ptala: „Děvčata, nemáte některá z vás kousek mýdla? Vedle mne v cele je zavřená stará žebračka Němkyně. Proč je zavřená, sám Bůh ví… Je stará, nemocná a tak strašlivě špinavá a zavšivená. Zítra chci požádat dozorkyni, aby mi povolila stařenu umýt a vyčesat.“ Nakonec podle svědectví tuto stařenu umyla a oblékla do svých šatů, kterých měla s sebou poskrovnu.

Další příklad – ještě když byla ve vazbě na Pankráci. Jakousi ženu za trest postavili čelem ke zdi na celý den a noc. Nesměla se ani pohnout. MH ubohé ženě šeptala skrz chatrnou zeď své cely modlitby, aby ženě ulehčila její úděl. Jana Feierabendová – další její spoluvězeňkyně o ní napsala: „V těžkých dobách jedině silná morálka dovede potlačit sobectví. Tehdy se poznají silné a pevné charaktery. Takový čistý a pevný charakter měla Dr. Horáková. Nepoznala jsem v životě druhou, tak altruisticky založenou ženu, jakou byla ona, která dovedla pro druhé obětovat všechno, i svůj vlastní život.“

S příchodem míru se M. Horáková vrhla do obnovy poválečného Československa. Byla zvolena do národního shromáždění, angažovala se v mnohých dalších aktivitách, pomáhala navrátilcům z koncentráků a angažovala se ve Svazu osvobozených politických vězňů. Díky svým politickým názorům, se kterými se nijak netajila a díky nimž se stále častěji dostávala do konfliktů s nastupující totalitou, se M. Horáková poměrně rychle dostala na index a bylo otázkou času, kdy bude zatčena a souzena. Byla nabádána, aby emigrovala, ale odmítla to. Nakonec se důvodem jejího zatčení zřejmě staly její cesty po jihočeském kraji za členy své politické strany. Toto bylo vyloženo jako snaha nalézt cesty k úniku z republiky. Byla zatčena, krutým mučením nucena k vynuceným výpovědím a následně souzena jako zaprodankyně Západu, zrazující lid naší republiky, i když to byla ona, která tak často stála na straně chudých. Protože jsem ale na začátku článku slíbil, že nechám hovořit M. Horákovou, začtěme se do toho, co sama prožívala a psala tváří v tvář nelidským podmínkám komunistických vyšetřovatelů a mučíren.

Krátce před popravou píše svému muži: „Můj milý hochu, muži nejdražší ...byl jsi největší láskou mého života – poznala jsem díky Tobě tolik závratných výšin lidského citu, křišťálového jako drahokam, že ta neobyčejná, ta nevšední pozemská láska mezi dvěma lidmi nemohla jinak než nevšedně skončit…“

Jak těžké bylo její loučení se životem, nám poodhalují dopisy (18 stran), napsané v posledních dnech před popravou. Ty dostala do rukou její sestra až po roce 1989. Zde je několik z nich: „Má jediná dceruško Jaruško, Bůh požehnal Tebou můj život… Vedle kouzelné a podivuhodné lásky Tvého táty byla jsi Ty největším darem, kterého se mi dostalo od osudu. Avšak prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě chápala tak, že prospívám Tobě, že se starám, aby život byl lepší, aby se všem dětem dobře žilo. A proto jsem od Tebe často odcházela. Líbám Tvé vlásky, oči a ústa, hladím Tě a chovám ve svém náručí, vždycky budu s Tebou a u Tebe.“ Když se devět hodin před popravou se svou šestnáctiletou dcerou loučila, nesměla ji ani políbit…

Zde jsou slova, která psala svému 81 letému otci: „Táto můj, odpusť mi to, pochop mne, nezatvrď se ke mně! Vždyť jsem tak rostla a bylo ve mně mnoho z Tvých vlastností... Vím, že ve Tvých 81 letech nemělo Tě tohle postihnout. Vím, že já měla stát u Tebe a líbat Tvou ruku, než přijde Tvá chvíle odchodu.“ Její otec se prý celou osudnou nic díval na Pankrác a do konce života již neodložil černou kravatu.

A nakonec poslední slova Dr. M. Horákové: „Moji nejmilejší, ještě několik slov. Jsem úplně klidná a připravená. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné jméno. Neplačte, neteskněte moc, je mi to lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Ptáci se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“

Na rozsudek smrti reagovali žádostmi o milost mnohé světové osobnosti, nicméně K. Gottwald zůstal neoblomný. Dokonce rodině nebyla vydána ani urna s jejím popelem…

Jak jsem psal na začátku, smyslem tohoto blogu není popisovat život Milady Horákové. Spíše jsem chtěl skrze pár výpovědí jejích přátel a dopisů alespoň trochu dát nahlédnout do jejího přemýšlení. Je škoda, že na tyto velikány našich dějin někdy zapomínáme.

Snad i díky společensko-politickému marasmu, kterého jsme nyní svědky, stojí za to vědět, že i takovíto politici jako Dr. Milada Horáková v tomto národě žili a formovali jej. 

25 června, 2019

Generační prokletí


Učení o generačním prokletí vychází především z textů v Ex 20,5 – 6; 34,6 – 7; Nu 14,18 a Dt 5, 9 – 10 a mají společný jmenovatel ve slovech, „stíhám vinu otců na synech.“

Jinými slovy hříchy rodičů přecházejí na jejich potomky a ty jsou proto pod kletbou, která musí být zlomena a rozvázána. Začtěme se do následujícího exemplárního příběhu: „Vzpomínám na jednu ženu, která se s námi chtěla modlit za relativně běžný problém: byla netrpělivá a snadno se rozhněvala – běžná lidská vlastnost. Chodila pravidelně do kostela, dokonce vyučovala v nedělní škole. Jakmile se však začala modlit, její tvář se změnila v zuřivou masku. A co hůř, tato žena začala mluvit změněným hlasem a vykřikovat na nás urážky. Naštěstí měl někdo ze skupiny dar rozlišování a řekl: „To všechno začalo při černé mši sloužené v Anglii před stovkami let. Tehdy byla její rodina zasvěcena satanovi.“ Jakmile to vyslovil, duch rozhořčeně reagoval: Kdo ti to řekl?“

Autor poté cituje text z Ex 20,5 – 6 a tvrdí, že „pokud někdo z našich předků udělal něco podobného, třeba zasvětil naši rodinu satanovi, zkázonosné následky pokračují dokonce i dál než do čtvrtého pokolení, dokud není kletba zlomena.“ Autor jde dál a tvrdí, že jsou tři hlavní příčiny generačního prokletí.

-      Rodina měla co do činění s okultismem, zvláště pokud jsou v rodokmenu čarodějnice nebo čarodějové.

-      Rodina byla prokleta někým jiným

-      Někdo z rodiny se závažným způsobem podílel na nějakém hříšném jednání. V prvním přikázání Ex 20 je zvláště zmíněna modloslužba.

Údajně mají generační kletby dva účinky. Jednak mohou zablokovat působení Božího požehnání a jednak se na rodinu hrnou četné katastrofy. (MacNutt, F.: Služba osvobozování od zlých duchů)

Jiný autor, John Shuey v článku Potenciální brány démonické invaze píše: „Jak démoni vstoupí do rodiny? Třemi základními způsoby. Zaprvé je to skrze hřích, jako tomu bylo v případě Davida. David nebo některý z jeho předků spáchal sexuální hřích, který otevřel přístup do této rodiny. Zadruhé jsou to prokletí vyřknutá předky. Stejně jako prokletí a nebiblické víra ovlivňuje jednotlivce, může ovlivnit i celé rodiny. Nakonec jsou to přísahy a smlouvy. Možná někdo z našich předků vyslovil nějakou přísahu nebo uzavřel smlouvu, což mohlo otevřít přístup démonů do rodiny. To se děje, když se lidé zúčastní okultních praktik nebo jsou součástí okultní organizace jako třeba Freemasonry. V našich slovech je moc.“

A nakonec uvedu asi nejznámějšího letničního autora D. Prince, který v knize Požehnání nebo prokletí vyber si, píše: „Prokletí byť jednou uvolněno, má tendenci přecházet z generace na generaci, dokud se nestane něco, co zničí jeho následky. Ptej se Ducha svatého, aby ti zjevil, zde ve vaší rodině není generační prokletí, které ovlivňuje vaší rodinu.“ (Prince, D.: Blessing or Curse: You can Choose)

Z těchto pár ukázek vidíme, že autoři a jejich následovníci spojují naše současné hříchy, nemoci ale i životní karamboly s minulostí naší rodiny. Třeba dodat, že ne vždy, ale často ano.

Učení o generačním prokletí v sobě nese jednu naprosto zásadní otázku. Jsme vinni a máme problémy jen kvůli svým vlastním hříchům nebo i kvůli selhání našich „otců“ tedy předků? Může satan sužovat křesťany, když si nevyřešili následky svého generačního prokletí? Souvisí naše problémy např. v podobě opakovaného hříchu, životních karambolů, depresí a úzkostí, různých nemocí, úmrtí v rodině atd. s nevyřešeným generačním prokletím? Máme studovat svoje rodokmeny s cílem generační prokletí zlomit?

Pokud ano, pak zastánci tohoto učení vedou k rozvázání pout, a to tím, že věci z vaší minulosti nebo minulosti vaší rodiny pojmenujete a zlomíte. Zde je ukázka jedné modlitby: „Napište si podrobný seznam všech hříchů vašich rodinných příslušníků do čtvrté generace před vámi. Pokud rodinní příslušníci nadále hřeší i v současnosti, jejich hříchy by měly být vyznávány každý den… Je třeba vyznávat za celou rodinu. Poté, co jste vyznali všechny hříchy ze seznamu, zřekněte se jakýchkoliv nároků satana na váš život ve jménu Ježíše Krista… Pak uctívejte a chvalte Pána… Během dní, které budou následovat, vás Pán uvede do nové svobody.“ Tolik stručně k problematice generačního prokletí.

Každý, kdo se věnuje pastoraci, poradenství nebo terapii, ví, že naše minulost má na naši současnost významný vliv, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Jenže generační prokletí se týká duchovních svázaností, nikoli vlivu okolností či lidí, které nás v minulosti poznamenali. Navíc se týká i generací našich prapředků, tedy těch, kteří na nás přímý vliv neměli.

Pojďme společně hledat odpovědi v Písmu. Jedním z obrovských „vynálezů“ Písma, je individuální etika a z ní plynoucí osobní zodpovědnost. J. Sokol píše, že „nad vrstvou zvykového mravu vzniká nová oblast osobní, individuální morálky, morálky, svobodných, zodpovědných jedinců.“ Uvádí Desatero, které je psáno oproti jiným právním textům nikoli „nebude se“, ale „nebudeš“. Jiný text podporující tuto tezi je např. v Ex 23, 2: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Sokol, J.: Člověk a náboženství) Učení o generačním prokletí tento zásadní rozměr Písma, byť nepřímo zpochybňuje, protože tvrdí, že někdo jiný může být zodpovědný za moje selhání. Konkrétně moji předkové. V Dt 24, 16 čteme: „Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Jinými slovy – přesně v duchu výše uvedených textů, každý je zodpovědný za svoje hříchy. Ve stejném duchu píše Ezechiel 18, 1 - 4: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: "Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?“ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ Ezechiel píše, že syn se nemůže vymlouvat na hříchy svého otce a zároveň zřejmě kritizuje praxi, která tak činila.

Podívejme se, jak reagoval na exil, tedy na jednu z největších pohrom ve svých dějinách Nehemiáš: „Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi.“ Neh 1,6 – 7 Nehemiáš píše jak o selháních otců, tak ale i své generace. Prorok Daniel pak vyznává hříchy pouze své generace a o otcích nemluví: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů.“ Dan 9, 4 Stále dokola jsme konfrontováni s individuální vinou – přesně v duchu Desatera.

Pohroma v podobě násilného exilu byla nepochybně zapříčiněna i nevěrou Nehemiášových a Danielových předchůdců, stejně jako my někdy neseme důsledky hříchů našich předchůdců, ale oba dva exil kladou za vinu především své generaci a svoji generaci volají k nápravě.

Jak si to dát dohromady s texty „stíhám vinu otců na synech“? Když si tuto pasáž přečteme celou, tak čteme, že Bůh stíhá vinu do třetího a čtvrtého pokolení, ale činí milosrdenství tisícům pokolení, které ho milují a jeho přikázání zachovávají. Třetí a čtvrté pokolení je rozsah generací, které mohou žít pohromadě. Otec, syn, vnuk a pravnuk. Ti všichni jsou v nebezpečí, že budou vinou svého otce nakaženi. (Heller, J.: Výklad Genesis)

Jenže to samé hrozí i dnes, kdy vina a s ní související hřích není něco, co na mě proti mé vůli automaticky „přeskočí“, ale špatný vliv, který na mě moji předci zvláště při společném soužití mají. Postavit na tomto textu teologii o dědičném prokletí nepovažuji za moudré. Zároveň v tomto textu je i ujištění o obrovském Božím milosrdenství, které násobně převyšuje Boží trest. Stejně jako hřích a s ním související vina ani Boží milosrdenství na člověka nepřejde proti jeho vůli. Nemohu požehnání automaticky zdědit, stejně jako nemohu zdědit prokletí, ale musím na požehnání vírou odpovědět a přijmout je. Jistě že je požehnáním vyrůstat v bohabojné rodině, ale nejedná se o automatickou vstupenku k osobní víře. Je prokletím (pokud použijeme toto slovo) vyrůstat v rodině alkoholika, ale automaticky to ze mne nedělá zkrachovalce.

Určitý náznak generačního prokletí zpochybňuje sám Ježíš v J 9,1–3: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Učedníci spojují nemoc se slepcovou minulostí, ale Ježíš je rychle vyvádí z omylu.

Několik závěrů:

Nikde v Písmu nevidíme nic, co by podporovalo výčty pohrom, nemocí nebo hříchů, které s rodovým prokletím údajně souvisí. Tvrdit, že někdo má rakovinu, deprese nebo že boural, protože jeho pradědeček se věnoval okultním praktikám, se absolutně neopírá o Boží slovo. Navíc nikde v Bibli nemáme záznam, že by Ježíš nebo apoštolové někoho uzdravili na základě diagnózy jeho rodových kořenů. Stejně tak nás Bible k žádné takové analýze nevybízí.

Tím ale nepopírám, že naše minulost nemůže ovlivňovat naši přítomnost nebo že v okamžiku znovuzrození přestaneme mít problémy a nepovedeme již více nejrůznější zápasy s minulostí související. Jistě že nějak nás naše minulost a naše rodinné kořeny ovlivňují. Jenže pojmenování některých traumat z minulosti nebo pojmenování rodinných zátěží, práce s nimi a stavění je do Božího světla není to samé jako lámání generačního prokletí.

Oběť Pána Ježíše nás dostatečně osvobozuje od následků hříchu a nemusíme se bát, že se nad námi i po obrácení vznáší jakási kletba, kterou, pokud nezlomíme, tak nás ochuzuje o plnohodnotný křesťanský život. Měli bychom být svědky plného Kristova vítězství.

Důraz celého Písma na osobní zodpovědnost nás nemá vést k nezdravému individualismu, ale k osvobození od strachu, že někdo jiný, v tomto případě moji předkové, které někdy ani neznám, mě mohou ovlivňovat tím, že na mě přenesli jakési prokletí.

V Bibli máme příklady vyznávání vin i svých předků – viz uvedená modlitba Daniele. Stejné pak vidíme i v dějinách, např. u Němců zástupně se omlouvajících za viny druhé světové války, u různých snah smířit katolíky a protestanty za způsobená příkoří nebo u snah dát do Božího světla znesvářené rodiny, kdy kořeny hořkosti sahají až k mrtvým předkům. Zde je zástupné vyznávání vin v duchu příkladu Písma.

Nepopírám, že člověk může být vystaven démonickému působení zlých duchů, či kleteb a že cesta z tohoto područí je skrze exorcismus. Jenže se jednak nejedná o věc obvyklou, aplikovatelnou na většinu lidí. Zároveň s těmito oblastmi není radno si zahrávat metodou pokus – omyl. K případnému exorcismu z vlastní zkušenosti doporučuji přítomnost duchovního, věřícího poradce s psychologickým vzděláním, někoho, kdo se exorcismem dlouhodobě zabývá, někoho, kdo je ve vedlejší místnosti a modlí se a jednoho fyzicky silného člověka v případě, že při exorcismu dojde k nekontrolovanému projevu síly u postiženého.

Spíše než rozebírat minulost, snažit se něco vyšťárat, doporučuji křesťany vést k budoucnosti, která je spojena s nadějí. Problém totiž je, že pokud něco budete chtít ve své minulosti najít, pak tak něco vždy najdete. Úplně každý totiž má ve svém rodu něco zlého, a čím déle do minulosti půjdeme, tím je jistější, že tam něco najdeme. Jenže k ničemu takovému nás Písmo nevede. Tím rozhodně netvrdím, abychom svoji minulost zcela ignorovali, ale ani abychom ji nepřeceňovali a hlavně z ní nedělali základní klíč k duchovnímu růstu.

„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36)




19 června, 2019

Mariánský sloup, stánky s buřty nebo nic?


V poslední době nejen některé Pražáky rozpaluje jak sluníčko, tak diskuse ohledně obnovy mariánského sloupu. Mnozí na mě směřují dotazy, co si o tom myslím. Mám-li shrnout svůj čistě osobní názor jednou větou, pak se jedná o zbytečnou provokaci, která nevede ke smíření, ale ke zbytečnému vyhloubení příkopů, které se v posledních letech celkem daří zasypávat.
Nechci vršit řádky podporující proč sloup neobnovovat nebo obnovovat. Zkráceně popsáno, jedni tvrdí, že „sloup byl postaven na místě vroucích modliteb Pražanů k Panně Marii, z vděčnosti za její pomoc v bitvě o Staré a Nové Město pražské proti Švédům, po vyplenění Malé Strany a Hradčan v roce 1648 a na poděkování za ukončení třicetileté války 1618 – 1648.“ Proti tomu není co namítat, byť na modlitby  k Marii nevěřím. Ale není zde nic militantního. 

Jenže je tu i druhý pohled: „Ikonografie mariánského sloupu byla diskriminační – nejen samotná socha Marie vyjadřuje porážku protestantů, kteří jsou vyjádřeni drakem pod nohama Marie, ale součástí sousoší byly i čtyři další sochy, kde katoličtí andělé probodávají kacíře.“

Stejné dílo a dvě naprosto jiné interpretace. Je smutné, když např. Jan Hřebejk údajně   i se souhlasem kardinála Duky píše na adresu primátora, který je proti stavbě sloupu, že „rozděluje lidi na ty, kteří mají komunistickou výchovou pevně zakódované nacionalistické a historické resentimenty, a na ty, kteří uvažují racionálně, jsou otevření estetické kráse, hodnotám tolerance a ekumenismu.“ Není to tak. Ti, kdo jsou proti, nejsou žádní komunističtí zpátečníci a mají svoje silné důvody, byť se Hřebejkovi a kardinálu Dukovi nezdají relevantní. 

Možná si někteří Pražáci ještě pamatují na tank stojící na vysokém piedestalu kousek od Anděla, který byl přetřen po roce 1989 na růžovo a následně pak odvezen do šrotu. Pro jedny jeho přetření a následné odvezení do šrotu byl akt barbarství, pro jiné se jednalo o akt osvobození. Jedněm tank symbolizoval komunistické přepisování dějin, druhým pak osvobození. Ti, kdo tank natřeli na růžovo a odstranili, tvrdili, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale Vlasovci a že se nejednalo o osvobození v pravém slova smyslu, ale jen začátek další poroby, tentokrát rudé. Druzí v tanku viděli symbol osvobození od nacismu.

Jinými slovy umění v sobě nese i symboliku. Každý umělec chce vyjádřit něco více než viditelnou realitu. Zjednodušeně řečeno, chce skrze viditelné ukázat na neviditelné, na určité ideály. Jednou to byl tank, podruhé je to Mariánský sloup, jindy to bude něco jiného. A jak známo ideje dokáží lidi rozpálit. Kdyby se místo Mariánského sloupu jednalo o jiný umělecký artefakt, který by se jen a pouze pokoušel vyobrazit hrdinně se bránící Pražany nebo císaře podepisujícího Vestfálský mír, asi bychom se dnes nehádali, protože by se nejednalo o žádnou symboliku, ale jakousi náhradu fotografie  a ta neurazí... Jenže sloup v sobě symboliku nese a ta je z pohledu jedné strany hodně zraňující. Symboliku protireformace, která v našich zemích byla brutální.

Mám za to, že se zde mimo jiné otevírá i další rozměr diskuse, a to je známý spor        o smysl Českých dějin, který započal TGM, který se při formování republiky pokoušel povznést národ nějakým ideálem. Tento ideál viděl v interpretaci Českých dějin, která by se dala shrnout do slov, že „České národní obrození je pokus pokračovat v díle Husově a smyslem českých dějin je idea náboženská. Naše obrození, o něž sto let usilujeme vědomě, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil mučednickou smrt.“ Proti Masarykovi pochopitelně vystoupili odpůrci, zřejmě nejznámější byl Josef Pekař, který zdůraznil, že „žádnému národu nelze přiznat jeden určitý smysl jeho dějin, že každý národ má tolik smyslů, touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází." (volně podle Kučera J.: Masaryk kontra Pekař, Hošek P.: Je to náš příběh, Pekař J.: O smyslu českých dějin).

I z tohoto velmi stručného představení vidíme, že otázka interpretace našich dějin je nejen složitá, ale i silně emocionálně zabarvená. (Mně osobně je blízká interpretace po linii T. G. Masaryk, E. Rádl, Z. Mahler, E. Kohák a další).

Jako největší problém vidím, že případné vztyčení mariánského sloupu nepovede         k usmíření, jak někteří obhájci sloupu tvrdí, ale o zbytečnou provokaci a aroganci.       A to je škoda. Mám za to, že jsme se ve vzájemném dialogu s katolíky hodně posunuli a vztyčení sloupu bude znamenat několik kroků zpět. I když má být sloup vztyčen bez problematického podstavce (který údajně protireformačními symboly překypuje), stejně v sobě nános protireformace pro některé nese, navíc i jeho umístění vedle popraviště Českých pánů je hodně necitlivé. Jiná věc je, že pokud se podaří protlačit povolení ke stavbě sloupu, zřejmě památkáři budou vyžadovat původní podobu, tedy i s podstavcem. 

Na druhou stranu kdyby na místě odporně kýčovitých stánků s buřty (které ale možná jsou nejpravdivějším symbolem leckteré české duše) něco architektonicky hodnotného stálo, bylo by to fajn. Třeba nějaký symbol, který by byl výsledkem širšího konsenzu a hlavně skutečného smíření.

18 června, 2019

Křesťané v politice a nedělní Letná



Soudě dle statusů na facebooku mých přátel, z různých rozhovorů a narážek, v neděli na Letné bude více křesťanů než na leckteré křesťanské konferenci. A je to dobře. Na jednu stranu politika nemá být hlavním tématem církve, na stranu druhou žijeme v tomto národě a neseme za něj zodpovědnost. Nicméně to, co se děje, mě v kontextu křesťanství vede ještě k jedné úvaze. 

V posledních měsících na skupince, do které chodím, společně studujeme knihu Evangelium pro všední den od T. Kellera. Hned v první studii autor píše o tématu, se kterým se setkáte i v jeho některých kázáních či knihách.  Rozlišuje mezi falešnými a pravými proroky, kdy falešní proroci mj. vyzývali k tomu, aby se vyvolený lid stáhl ze společnosti (Keller píše z města), aby neztratil svoji identitu. Oproti tomu Bohem povolaní proroci povzbuzují k tomu, aby se Boží lid asimiloval a svoji identitu si uprostřed cizí kultury a Bohu nepřátelské společnosti zachoval. Autor mj. vychází z Jeremiáše 29, 4 – 14, kde Bůh židovským přesídlencům dává pokyny, aby se v Babyloně zabydleli, rozmnožovali, usilovali o pokoj, modlili se za svoje okolí a byli součástí města, nikoli aby z něj utekli (více zde: https://vimeo.com/288593517).

Poslední vývoj událostí aktivuje nemalou skupinu národa k tomu, aby se začala více zajímat o věci veřejné, o svoji „polis“. Stejně tak nemalou část křesťanstva. Jakkoli je správné, že svůj názor dáme najevo třeba už v neděli na Letné, je jasné, že o tom, kdo povede naši zemi, se v našem politickém systému nemůže rozhodnout jinak, než ve volbách. Demonstrace mohou vyvolat politický tlak, aby se konaly předčasné volby, ale nemohou volby nahradit. A dodejme, že je to dobře.

Jak to souvisí s výše popsaným úvodem… Keller poukazuje na některé pasáže Písma, které hovoří o potřebě asimilovat se, stát se požehnáním pro město, ve kterém žijeme, Ježíšovými slovy být ve světě, ale nepatřit mu. Co tato slova znamenají? Jak je aplikovat na současnou situaci?

Stále více lidí si uvědomuje, že porazit tandem Babiš – Zeman nebude snadné a ptají se, zda „povstane nějaká silná osobnost“, která by vedla nějaké nové rozumné a konkurence schopné politické uskupení, nezatížené minulostí. Moje otázka je, zda současná situace není výzvou pro nás křesťany do politiky vstoupit a zároveň se mnohem více za politiky modlit.

Ve sboru, kde působím, máme dva starosty a jednoho pražského zastupitele. Tedy lidi s obrovskou zodpovědností. Ke své/naší hanbě se musím přiznat, že se modlíme za leccos, dokonce máme modlitební místnost, kde jsou na stěně různé přímluvy, ale ani jednou jsme se ve sboru nemodlili za ty, kteří vstoupili do politiky, stejně tak na naší modlitební zdi nevisí přímluvy za ně. Na svých cestách po sborech se jen málokdy setkávám s modlitbami za politiky, a to včetně těch z místního společenství. Stejně tak se příliš často nesetkávám s tím, že bychom v našich kruzích vedli lidi k hledání Boží vůle, zda je Pán Bůh nevolá právě do politiky a vůbec do veřejného prostoru. Spíše máme někdy tendenci starat se o to, „aby prospívaly dušičky.“ A to je chyba.

Alespoň v CB je poměrně dost těch, kteří do politiky vstoupili (jiné církve v tomto ohledu neznám) a to především na lokální úrovni. Dělají skvělou práci, jsou často ve velikých tlacích, ale moc se o tom neví a ani z našich řad nepřichází náležitá podpora.

Vím, že politika není cesta pro každého, zároveň právě nastalá situace může být hozenou rukavicí pro některé, zda se nemají nějak do řízení své polis zapojit jak na místní, tak celostátní úrovni. Naše země zoufale potřebuje, aby se na klíčová místa dostali lidé morální a těch je (pochopitelně nejen) mezi věřícími hodně. Pokud budou slušní lidé mlčet… víte, jak toto pořekadlo končí.

Nechci tento krátký blog končit slovy „modlete se za politiky“, ani „jděte na demonstraci“, ale přemýšlejte, zda nenastal čas, abyste do politiky vstoupili anebo někoho kolem sebe povzbudili, zda by to nezkusil.


20 května, 2019

Démoni (nejen) kazatelské duše - ordinační kázání


Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.  Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. Mt 4, 1 – 11



Text, který jsme právě četli, se stal námětem i mnoha slavných literárních děl. Zřejmě nejznámější je Faust, pak Mistr a Markétka nebo dobře známe Rady zkušeného ďábla. Ve SZ známe příběh Joba. Jakoby mnohé autory fascinoval dialog Boha a ďábla. Ďábel je ve všech uvedených dílech tím, kdo odhaluje slabiny člověka a chce člověka zničit. Když člověk zůstane osamocen, tak jak je to ve Faustovi, je zničen. Kde se člověk drží Pána Boha – tak jak je to v Jobovi, poražen je ďábel. V tomto oddíle ďábel útočí na Ježíše, a odhaluje největší slabiny, které jako lidé máme. Zároveň ukazuje i východiska. A právě v tomto textu je nesmírně hluboká sonda do lidské duše, do pokušení, zároveň proto, že vidíme naději, rozhodl jsem se tento text použít v souvislosti s ordinacemi. Mám totiž za to, že je zde i nesmírně hluboká sonda do leckteré kazatelské duše.

Celý rozhovor začíná zdánlivě bezvýznamným, ale pro celý text klíčovým slovem jsi-li. Podruhé se tento text v souvislosti s Ježíšem opakuje na kříži – jsi-li syn Boží, sestup s kříže. V těchto slovech je něco strašlivě zlověstného, démonického, temného a geniálního zároveň. Satan totiž jinými slovy říká, dokaž mi, že to, co o sobě říkáš, co o tobě tvrdí tvůj otec, co si o tobě myslí tvoji nejbližší i ty sám je pravda. Skutečně milující otec totiž svoje děti nenechává křižovat, ani je nenechá napospas krutému světu, proto jsi-li… Pokud jsi skutečně Boží syn, tak to není jen tak, musíš to nějak dokázat, něco předvést.

Dnes se odpovědi na otázku kdo jsi, říká hledání identity. Kdo vlastně jsem. A odpověď světa je následující: Jsi to, co umíš, co vlastníš, jak na sebe upozorníš, jak jsi úspěšný, koho znáš a jak vypadáš. Toto se v průběhu života mění, ale nějak se těchto pět oblastí v našich životech prolíná. Identita je jedna z nejcitlivějších oblastí naší osobnosti a když nám na ní někdo zaútočí, těžko to snášíme.

Jak se otázka identity projevuje v hlavě kazatele? Třeba v takto postavených otázkách. Jsi-li dobrý kazatel, měl bys mít větší sbor - děláš vůbec něco? Měl bys mít více křtů, už dva roky v tvém sboru žádný nebyl! Snažíš se vůbec? Měl bys cítit křivdu, že tě takovou dobu nenechali mluvit na žádné konferenci. A co tvoje děti, které jsou příliš divoké a ztrácí se ve světě. Jak jsi je vychoval? A tvoje vzdělání to je hrůza. Teologie je fajn, ale bez znalostí leadershipu, psychologie, sociologie nemůžeš splňovat požadavky doby. A když máš málo dětí, tak nerozumíš rodinám, když máš moc dětí, nemáš čas starat se o sbor, když jsi mladý, nerozumíš starým, když jsi starý, nerozumíš mladým. Pokud jsi nikdy nechodil do civilního zaměstnání, nerozumíš životu, pokud jsi chodil, pravděpodobně nebudeš kvalitním teologem. Mám ale radu – jsi-li skutečně kazatel, změň to, dokaž už konečně, že za něco stojíš!

Satan věděl, kam útočit a kde je neuralgické místo naší osobnosti. Jakmile se hroutí naše identita, která má být v Kristu, redukuje se celá naše služba na snahu sobě i druhým něco dokázat. Tedy jsi-li – dokaž to a já ti poradím jak.

Proměň kameny v chleba. Jistě bychom našli řadu interpretací, já si vypůjčím interpretaci H. Nouwena, kterého často cituji a který za touto výzvou vidí toto pokušení:  Udělej konečně něco užitečného. Je tady tolik hladových a potřebných, tak je nasyť. Nouwen tvrdí, že jedním z hlavních zápasů zakoušených ve službě církvi je nízké sebehodnocení. Mnozí kněží a služebníci církve často chápou sebe samé jako ty, kteří mají velmi malý vliv. Jsou velmi zaneprázdněni, ale nevidí žádnou změnu. Zdá se, že jejich úsilí je bez výsledku.  Vidí pokračující úbytek v návštěvě kostelů a zjišťují, že lidé důvěřují více psychologům, psychoterapeutům, manželským poradcům a lékařům, než jim. Sekularizovaný svět kolem nás hlasitě říká. Postaráme se sami o sebe. Nepotřebujeme Boha, církev nebo kněze. Máme vše pod kontrolou. A jestliže nemáme, půjdeme ke skutečným odborníkům a to faráři, kazatelé a duchovní skutečně nejsou.

Když jsem svého času dělal elektrikáře, tak po mém zásahu svítilo světlo nebo se otáčel dynamo stroje, když jsem učil, tak to, že jsem byl úspěšný, se ukázalo, že gymnazisté odmaturovali, teď nic takto jasně nevidím.

Jak reaguje Ježíš? Neříká, že na chlebu nezáleží, zároveň říká, že člověk je živý z toho, co vycházím od Pána Boha. Tedy že má obrovský smysl přinášet slova života. Že má smysl usilovat, aby se z naší církve nevytratil zápas, aby Boží slovo bylo základem, ke kterému se vracíme. Že základem církve a sboru není management, leadership, sociologie, ale Ježíš a jeho slovo. Jinými slovy nesmíme rezignovat na práci s Božím slovem, na vynášení jeho pravd do života byť se někdy zdá, že práce se slovem je to poslední, na co máme čas. A zároveň ať platí to, co v roce 1522 vyřkl Luther: „Kéž by Bůh dal, aby zmizely výklady mé i jiných teologů a kéž by každý křesťan přicházel přímo k Písmu a k čistému Božímu slovu“. Tedy kéž bychom motivovali druhé, aby Boží slovo sami četli.

Druhé pokušení je vrhni se z chrámu. Proč má Ježíš skočit? Pokud by Ježíš skočil a nic se mu nestalo, získal by obrovskou popularitu a film „Batman se vrací“ by byl napsán už před 2000 lety. Představte si, jak Ježíš lítá před zraky užaslých pozorovatelů nad Jeruzalémem. Získal by velmi rychle slávu a popularitu. Tohle nikdo před ním nedokázal. Myslím, že genialita tohoto pokušení je v ťuknutí na silnou lidskou potřebu a to udělej dojem, buď úspěšný. Přeneseno do současnosti, udělej dojem svými schopnostmi, inteligencí, dětmi, kariérou, mocí, vzděláním, sečtělostí, postavou a nevím čím ještě. Problém je v tom, že jedna věc jsou dary, které dostáváme, druhá potom snaha těmito dary působit na druhé. H. Nouwen: „Mnozí z nás vypadáme jako neúspěšní provazochodci, kteří objevili, že nemají moc přitáhnout tisíce lidí, že nemůžeme způsobit mnoho obrácení, že nemáme talent na vytvoření krásné liturgie, že nejsme zas tak populární u mládeže a dospívajících, nebo starších, jak jsme doufali. Ale většina z nás se domnívá, že správně bychom toho měli být schopni a měli bychom být schopni to dělat úspěšně“.

Ježíš reaguje slovy, nebudeš pokoušet… Někdy tato slova můžeme zneužít k zakrytí určité nedůvěry a přílišné opatrnosti. Nebudeme nic zkoušet, protože nechceme Pána Boha pokoušet. Můžeme ale Ježíšovu odpověď číst tak, že jde-li o mojí slávu nebo můj úspěch nechci s takovou slávou nic mít. Sláva a úspěch totiž patří tomu, komu sloužím, tedy Pánu Bohu. Ten má být vyvýšen. A toto je úkol kazatele, ale i každého služebníka. Ať si lidé za pár let ani nepamatují, kdo byl kazatelem, kde jste kazatelem nyní. Ale ať si řeknou, že se tam setkávali s Kristem. Nebo poněkud tvrdě řečeno – ať po vás neštěkne ani pes, pokud to pomůže, aby byl oslaven a vyvýšen Kristus. Pokud sledujete fotbal, pak někdy, když padne gól, tak střelec běží a ukazuje na tričko, kde je symbol jeho klubu. Tak nějak si představuji kazatele, služebníka, který se sice nebije v prsa, protože nemáme na tričku slovo Ježíš, ale ukazujme svým životem a službou na Krista.

Třetí pokušení, se kterým zápasíme, a zápasí mnozí duchovní je pokušení moci. Mít moc znamená mít pod kontrolou okolnosti, ale i lidi. Každý, kdo alespoň někdy káže, radí druhým, ukazuje druhým cestu, vede, má jistou moc. V naší kultuře se s mocí pojí spíše negativní emoce, ale moc nebo autorita může být dobrým nástrojem někomu pomoci se orientovat, někoho moudře vést. Zároveň ale ten, kdo stojí v nějaké autoritě, o ní nikdy nepotřebuje vykřikovat.

Otázka ale je, kde je její zdroj. Pokud v manipulaci, síle, skrytých intrikách, pokud se moc stává náhražkou za lásku, pak se jedná o cosi démonického, co v dějinách církve napáchalo mnoho škody. Zdá se totiž jednodušší být Bohem, než milovat Boha, ovládat lidi, než milovat lidi, vlastnit život, než milovat život. Ježíš se ptá: Miluješ mě? A my se ptáme: Můžeme zasednout po tvé pravici a levici ve tvém království?

Ježíš reaguje tak, že moc a úcta patří Hospodinu. Totiž pokud neuctíváme PB uctíváme něco jiného, byť to takto asi nevyjádříme. Moc je v Písmu spojována se slabostí. Pavel píše, že v slabosti se dokonává Boží moc. My se někdy tak strašně snažíme a možná bychom potřebovali slyšet slova, která jsem nedávno někde četl a převedl jsem si je na sebe. „Davide, přestaň se snažit vypadat a hovořit jako světec. Všem okolo sebe tím usnadníš život“. Nechci obhajovat svévoli, ale to, že jsme slabí, jenže naše slabost a zranitelnost jsou cestou k Boží moci, která ale není z nás. A tak nakonec platí, že kdo chce být největší, ať je služebníkem všech. To je moc postavená na hlavu. Zároveň bych nám přál, abychom toto pojetí moci uváděli v život.

Závěr: Kdo jsi? Dokaž to! Udělej něco užitečného, udělej dojem a získej vliv a moc. To je kazatel 21 století! Anebo – kaž Boží slovo, služ tak, aby lidí místo tebe byli fascinování Kristem a získej moc a autoritu skrze službu… Přál bych nám všem jít po druhé cestě.

01 května, 2019

Proč (někteří) evangelikálové neslaví Velikonoce tak jako Vánoce?




Hned na začátku tohoto blogu bych rád napsal, že skutečně nechci nikoho lustrovat podle toho, jak slaví nebo neslaví Velikonoce či Vánoce…

Každý rok mě udivuje, když vidím katolické a protestantské Velikonoce. Zatímco pro katolíky se jedná o vrchol liturgického roku, kostely praskají ve švech a probíhají křty, mnoho protestantských modliteben je poloprázdných, protože Velikonoce – nevelikonoce, jsou čtyři dny volna. Vím, že realita je složitější, že někteří katolíci zajdou do kostela jen dvakrát za rok – právě na Velikonoce a pak na půlnoční, že někteří křesťané vypadnou z velkých měst a Velikonoce oslaví jinde, ale přesto. Cílem článku není porovnávat katolickou a protestantkou zbožnost, ale zamyslet se nad tím, proč pro mnohé protestanty zvláště z evangelikálního spektra prostě Velikonoce největším svátkem nejsou a pokud jsou, pak nemají potřebu je slavit s dalšími a dají přednost chatě nebo užívání si volna. Proč v mnohých sborech jsou Vánoce slaveny mnohem masivněji než Velikonoce?
Vím, že spása není podle toho, jak slavíme svátky a zda jsme či nejsme na bohoslužbách. Přesto ale přístup k Velikonocům na něco může (a také nemusí) ukazovat.
Ve sboru z kterého jsem, jsme několik let organizovali křížovou cestu a nedělní ranní vítání vzkříšeného Pána. Nakonec jsme obojí zrušili pro nezájem a nahradili velkopátečním shromážděním – opět s malou účastí. Není to ale zdaleka jen moje zkušenost. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli někteří moji kolegové – kazatelé, zvláště z velkoměstských sborů nebo se sborů s mladšími členy. Někteří se do velkopáteční bohoslužby raději ani nepokouší, protože si dokáží spočítat, jak by to dopadlo s účastí (tragicky). Důvody této reality jsem se dozvěděl dva.
Někde v tichosti hodinu a půl chodit a meditovat (mám na mysli křížovou cestu), případně poslouchat v pátek odpoledne pašijovému čtení je pro některé křesťany příliš dlouhé a svým způsobem nudné. Druhým důvodem pak je, že je volno a trávit Velký pátek a Velikonoce jinde než v přírodě nebo doma s rodinou případně v autě na cestě na chatu (pokud tam už nejste od čtvrtka), je prostě nepředstavitelné. Stejně tak chtít po někom, aby se vracel do sboru na neděli vzkříšení. Proto je také v mnohých sborech vyloučené, aby se dělali v tomto datu křty – skoro nikdo by u křtů totiž nebyl.
Když velikonoční svátky srovnáme s vánočními, pak v mnoha sborech je tradicí každý rok pořádat tzv. dětskou vánoční slavnost, jejíž nácvik stojí hodně úsilí, často se do sboru chodí i na Štěpána a hlavně na dětskou vánoční slavnost jsou sbory plné. Jenže kdyby platilo, že nejvýznamnějšími svátky jsou Velikonoce, pak by to mělo být opačně nebo alespoň stejně. Tedy celý sbor by se měl sejít  především o Velikonocích a naplno společně prožít některé z dramat Velkého pátku, ticha Bílé soboty a radosti ze vzkříšení. Určitě by to nebylo tak roztomilé, jako když si připomínáme narození Krista, asi by to bylo bez vystoupení dětí, ale o tom svátky přece nejsou.
Mám za to, že jedním z důvodů rozdílného slavení Vánoc a Velikonoc, je pohlcení komercí. Vánoční běsnění někdy pohltilo i křesťany a to svým zaměřením na dva kulty, konkrétně na kult materialismu a dítěte. Prostě Vánoce z narůžovělým miminkem, chundelatými ovečkami, vůní slámy, bílými pastýři připomínajícími Elfy a rozzářenýma dětskýma očičkama čekajícíma další příděl dárečků, jsou neodolatelné. V této konkurenci bičovaný a křižovaný Kristus nemá šanci uspět.
Dalším důvodem je, že si prostě někdy s Velikonocemi nevíme rady. V určitých evangelikálních kruzích je snaha dělat bohoslužby nízkoprahově. Má to svoje nepochybné přednosti, ale podívejme se, jak některé evangelikály vidí někdo z vnějšku, konkrétně M. C. Putna: „Žádné církevní či kulturní tradice. Žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Jen Bible, Ježíš a jednotlivec. Jen hřích, milost a obrácení. V aplikaci těchto triád pak platí stále totéž: Žádná nuance, žádné nejistoty… (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké spirituality).“ Nechci si z toho dělat legraci a pokud se nekompromituje evangelium, vše popsané má pro některé křesťany svůj význam. 

Stejně tak nevidím nic následováníhodného na „komplikované teologii“, zvláště pokud je předváděna z kazatelny. Navíc někteří lidé tento styl křesťanství vítají, jiné právě díky své někdy prvoplánovitosti naopak irituje, ale nelze se zalíbit všem. Zároveň se ale z našich bohoslužeb a křesťanství někdy vytrácí prvek tajemství, ztišení, mystiky a bolesti. A protože toto vše do Velikonoc patří, snad i proto si s nimi někdy jakoby nevíme rady. O to více si víme rady s Vánocemi, a to nikoli díky jejich zvěsti (ta je v mnohém podobně komplikovaná, drastická a radostná zároveň jako Velikonoce) ale díky jejich zjednodušenému pojetí. Co je přece komplikovaného na malém děťátku a bečících ovečkách? 
Na závěr ještě jedna myšlenka. Mnoho let jsem se zabýval apologetikou. Později jsem měl možnost čas od času jezdit na různé apologetické konference, které organizovaly různé evangelikální skupiny. Největší slabinou těchto akcí bylo (to mi došlo až později), že vám vše bylo vysvětleno a člověk  nakonec uvěřil, že se v křesťanství skutečně vše nějak vysvětlit dá. Jedna z hlavních otázek pak byla, „jak může Bůh dopustit zlo“. Zaujalo mě, že tyto složité otázky často řešili křesťané z nejbohatších zemí světa (především z USA) v luxusních konferenčních sálech, ale nakonec do toho mi nic nebylo. Stejně mě ale překvapovala potřeba západních křesťanů, žijících v porovnání se zbytkem světa v přepychu, tak masivně řešit zlo. Nakonec se vždy „správná odpověď ohledně zla našla“. (Zvláště když nebyli oponenti). Jenže stejně mě nikdy žádná odpověď neuspokojila. Nikoli proto, že bych byl tak chytrý a našel odpověď lepší, ale při čtení knih typu „Říci životu ano“, „Šamhorodský proces“, „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem“, „Noc“, autorů jako Voltaire, Pascal, Hume atd. a mnohých dalších. Místo abychom připustili, že na otázku zla vyčerpávající odpověď prostě není, různými intelektuálním ekvilibristikami jsme předstírali, že jsme odpověď našli. I proto už tyto akce více nevyhledávám…
A právě Velikonoce v sobě tuto temnou ozvěnu „Noci“, „Šamhorodského procesu“ a především zla, které se v plnosti vylilo na Božího syna, nesou. Nebeský otec nic nedělá při umučení svého syna, stejně jako často nic nedělá při utrpení svých dětí. Ano, znám všechny správné odpovědi, skutečně jsem je nespočetněkrát slyšel a nemám potřebu je slyšet stále dokola znovu.
Jen ale nevěřím Bohu, protože svým dětem pomohl a pomáhá, aby se jim dařilo lépe, v Boha, který dopouští zlo, protože... ale navzdory tomu, že někdy nepomáhá a mlčí (anebo pomáhá, ale nějak nám to uniká). A právě tento paradox Velikonoce v sobě nesou a asi i proto se pro mnohé křesťany nejdůležitějšími svátky nestanou. 

Zároveň si kladu otázku, zda se z našeho křesťanství něco významného nevytrácí… 

24 dubna, 2019

Není to zdanění restitucí nakonec k něčemu dobré?


Tak nakonec zákon o zdanění restitucí prošel. Nemá smysl vršit další řádky o tragikomedii tohoto rozhodnutí, snad i proto, že hlavní pákou celého procesu jsou ti, kdo majetek církvím sami ukradli. Tedy komunisté. Navíc zákon stejně neprojde přes ústavní soud. Ale…

Ale pokusme se na celou problematiku podívat z jiného úhlu pohledu. Doposud se církve měly celkem dobře i díky penězům, které přicházely právě z restitucí. Navíc po roce 1989 dlouhou dobu platilo, že když si ta která církev napsala, že má x zaměstnanců, dostala na ně státní peníze. Ne všechny církve odolaly tomuto pokušení a počty jejich duchovních byly hodně podezřelé. Je třeba dodat, že tento systém si církve nezvolily a že se jednalo o snahu nějak narovnat křivdy napáchané komunisty, že ze strany státu dlouho nebyla vůle restituce řešit, nicméně (některé) církve od státu peníze dostávaly.

Najednou církev resp. místní sbor díky zdanění restitucí o část peněz přijde. Jak jsem se dočetl, pro některé to může být likvidační. Jinými slovy to bude pro církev znamenat větší či menší diskomfort. Jenže není to tak, že právě v dobách, kdy se církev musela vyrovnávat s nepříjemnostmi, tak šla do sebe? Kladu si otázku, zda sbory anebo církve, které jsou příliš závislé na penězích od státu, jsou zdravé a zda není lepší, aby na ně ekonomická realita dopadla již nyní. Pokud by vyschl zdroj restitučních peněz, zřejmě by některé sbory přestal vést kazatel nebo farář na plný úvazek, některé sbory by se musely sloučit, musela by se finančně a tedy i personálně ztenčit ústředí církví, někteří duchovní by museli jít z plnočasové práce v církvi do civilního zaměstnání (což by některým nepochybně prospělo, zároveň by to neprospělo sborům). Snížily by se dotace církví a sborů různým paracírkevním organizacím (nicméně ty jsou často dotovány ze zahraničí).

Zároveň by nově nastalá situace vedla členy církví k jednomu někdy téměř zapomenutému slovu, které zní štědrost. Možná bychom přišli na to, že navzdory některým hluboce teologickým úvahám o tom, jak se desátky přežily, bychom zjistili, že desátky až tak úplně mimo nejsou a že duchovní život sboru je s penězi více provázán, než jsme si někdy ochotni připustit. Možná, že bychom se začali modlit za probuzení nejen lidských duší, ale i peněženek. Nebylo by to úžasné? Leckteří kritici KS by se najednou této církve ptali „a jak jste to bez státních dotací dokázali?“

Jinými slovy zdanění restitucí by církvemi zamávalo. Nezlikvidovalo by je, ale zamávalo. Někdy více, někdy méně, ale příjemné by to nebylo. Jenže možná je třeba, aby s námi něco zamávalo a jak se někdy říká, o peníze jde až na prvním místě. Není to tak vždy, ale nějak se nám ty „mrchy prachy“ do toho našeho duchovního světa stále pletou. Ne nadarmo se většina Ježíšových podobenství peněz a majetku týká. 

Takže i když se mi pochopitelně z principu nelíbí, co sněmovna schválila a považuji to za silně nemorální, kladu si otázku, zda jako církve nepotřebujeme nějakou facku, která nám pomůže se vzpamatovat. A pokud už nějaká facka má přijít, pak raději tato, než pronásledování…

18 dubna, 2019

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k Velkému pátku a Bílé sobotě.



Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.



V krutých bolestech se náš Pán nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Kristus žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tento text – Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo – tedy církev či sbor. Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru – zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do tohoto týdne a zároveň s prosbami, abychom dokázali odpustit.


Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16

K meditaci: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“

Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První – „pravím tobě“. Jakoby nám náš Pán říkal, teď neřeš jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Myslím, že někdy rádi poukazujeme na problémy druhých (které občas jsou mimochodem opravdu vážné) a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na tvojí cestě následování.

Druhé – „ještě dnes“. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Nevím, co to je, možná nic, možná ale něco ano. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí – „budeš se mnou v ráji“. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém – tam kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Během posledních měsíců jsem poznal, že mnozí v našem sboru prožívají složité životní období, které má od ráje na zemi hodně daleko. Právě pro vás, ale nejen pro vás, jsou tato slova vyřčená Pánem Ježíšem. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.


Řím 8, 31 – 39


K meditaci:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?


Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.


Třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista.  Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35 – „i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Vzpomínám na povzdech jedné maminky, která se mi svěřovala se svojí bolestí, když pozorovala život svého dospělého syna. Říkala cosi ve smyslu „trpím, když vidím, jak sám sobě ubližuje“. Pokud vychováváte děti, potom je třeba, abyste si v těchto velikonočních dnech ujasnili, co vlastně chcete – buď jim za každou cenu zajistit klidný život, nebo jim pomoci, aby se staly Kristovými následovníky. Syn oné smutné maminky studoval, žil na hromádce se svojí dívkou, měl relativní dostatek, tedy žil klidný život. Jenže byl daleko od Krista, což jeho matka vnímala jako prohru. Zkuste si položit v rámci těchto Velikonoc otázku: „Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?“ Nebo tuto otázku rozšiřme – co dělám proto, aby se další lidé stali Božími dětmi?  

Další rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. V poslední době se mnoho hovoří o důležitosti otce. Na tomto místě však Ježíš volá matku. V závěrečných momentech života se odehrává podobná věc jako při narození – člověk se vztahuje k matce a matka k němu. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V textu jsou hned dvě ukazovací zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě jeden – poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…


Jan 18


K meditaci

Jak moc mě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?


Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

      Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných“. Naštěstí pro nás  Bůh to z lásky k nám přehnal – obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka – jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků – tedy pocit opuštěnosti Bohem. Pocit, že nebeský Otec již není otcem, ale pouze Bohem. (Mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů – tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.


Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8


K meditaci:

Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)

Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?


Žízním


    Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená snad Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek pro něj nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.


Mk 15, Jan 19


K meditaci:

            Po čem nejvíce žízníš?

Po čem žízní tvoje okolí a jak tuto žízeň můžeš uhasit?

Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?

Kde jsi nejranitelnější?



Je dokonáno


       Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo mu přece teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil – tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života. Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem, co ode mne Pán chtěl.


Jan 20, Sk 20, 24


K meditaci: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.



Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Nebyl tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?


Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.


Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se mi bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce a to jak v životě, tak ve smrti. Zároveň k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!


Žalm 23


K meditaci: Naším problémem není „přílišná víra“ církve, ale něco docela jiného. My křesťané určitě nehřešíme přehnaným nadšením při vyhlídce na věčný život, ale spíš jeho nedostatkem. Člověk, který se prohlašoval za nevěřícího, svěřil se jednou svému příteli knězi: „Já nechodím do kostela. Ale někdy se mi stává, že při úmrtí některého známého musím jít na hřbitov. Tam slyším kněze nebo duchovní správce. Říkají: ,Tento muž, tato žena vstanou!' Rozhlédnu se kolem po lidech. Nikdo nevypadá, že by se zaradoval. Ani se nepohnou. A vím, že to jsou věřící. Já, který v tu pošetilost nevěřím, si přitom říkám, že kdybych tomu věřil, byl by to pro mne ohromný šok. Ale chápete? Znamenalo by to, že bych musel křičet, skákat, rozejít se se vším, co jsem předtím dělal. Kdybych tomu uvěřil, volal bych: Hurá! sláva!, které by zaznívalo až do končin země. A zatím jim to všechno neříká nic a každý zůstává nezúčastněně na svém místě.“


Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co to brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého syna, abychom mohli spolu s ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.