Mariánský sloup v Praze

Zřejmě jste někteří zaznamenali zprávy, že na Staroměstském náměstí bude opět vztyčen Mariánský sloup. Zcela pochopitelně tento čin vzbuzuje mnoho negativních emocí, především mezi protestanty. Hlavním důvodem potom není urbanismus, ani mariánský kult, ale to, co sloup, symbolizuje. Mariánský sloup byl vysvěcen 13. července 1652, za přítomnosti Ferdinanda III. Tento císař pokračoval v rekatolizaci českých zemí, i když dle historiků ne tak tvrdě, jako jeho otec Ferdinand II.  Nápis na podstavci tohoto sloupu zněl: „Panně rodičce bez poskvrny počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil“. Sloup byl tedy postaven jako poděkování za záchranu Prahy před švédskými vojsky.  Je třeba ale napsat, že tato vojska bojovala za zájmy protestantů (dá-li se ovšem se zbraní v ruce bojovat za křesťanství).  Zároveň byl sloup vztyčen čtyři roky po podepsání Vestfálského míru, který znamenal definitivní konec náboženské svobody v našich zemích a pokračování v rekatolizaci. Dnes je tendence rekatolizaci relativizovat, poukazovat na ideologicky zabarvené Jiráskovy či Palackého knihy, ale je třeba napsat, že rekatolizace v našich zemích byla nejen velmi systematická, dlouhá, ale též krutá. Zároveň jedna z nejdůslednějších v Evropě.

Vraťme se ale ke sloupu. Známý historik Pekař napsal, že sloup oslavuje vítezství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím.  Krátce po ustavení republiky (28. října 1918) se 3. listopadu vydal dav pod vedením jakéhosi Franty Sauera tento sloup zničit (nakonec ho na jeho podnět strhli hasiči). Důvodem bylo to, že sloup pro mnoho Čechů symbolizoval 300-leté spojení koruny a oltáře, tedy Habsburků, kteří reprezentovali nenáviděnou Rakouskou monarchii a kteří se hlásili ke katolické víře. V Praze existují jiné mariánské sloupy, které nikdy strženy nebyly. Důvodem je, že tyto sloupy nereprezentovaly na rozdíl od sloupu na Staroměstském náměstí žádnou politickou událost. O tom, že sloup byl ideologicky využíván, svědčí např., že v předvečer výročí bitvy na Bílé hoře, se zde konávala procesí s díky za vítězství nad reformací. Tato procesí byla zakázána až za Josefa II (1741 – 1780). Zřejmě kamenem úrazu jsou symboly vyobrazené na sloupu. V autentických dobových materiálech je prý popsán ideologický význam sloupu. Na čtyřech sousoších podstavce sloupu jsou anděl s mečem a anděl s křížem, kteří zneškodňují ďábly, představující protestantismus. Nad nimi stojí vítězná socha Panny Marie, která šlape po hlavě draka – představujícího reformaci.  

Jiná a možná ještě důležitější je oblast duchovní. Ten, koho uctíváme je Kristu, nikoli člověk, kterým Marie byla. Marie má být příkladem víry, nikoli předmětem uctívání. Vztyčování sloupu s Mariinou sochou v centru Prahy navíc nastavuje mnohým nevěřícím podivný obraz o podstatě křesťanství.

Pochopitelně pro většinu obyvatel naší země je to, co popisuji zcela "mimo mísu". Jak kdosi napsal, v jedné diskusi "co na tom, alespoň budou mít japonští turisté o snímek více". Jediná diskuse pro mnohé je, zda se sloup na Staroměstské náměstí hodí či nikoli. Jenže pro mnohé, sloup problémem je. Na rozdíl od Husova sousoší na něm totiž není nápis ani symbol "pravdy každému přejte". Sloup symbolizuje opak. Proto si myslím, že by znovu vztyčen být neměl.

Proč čekat se sexem až do manželství?

Jako křesťané jsme vystaveni velikému tlaku právě v oblasti sexu. Častá otázka zní, proč se sexem čekat až do manželství? Pokusím se předložit několik odpovědí s tím, že ne každá musí být zcela uspokojující. Všech třináct bodů ale může vytvořit jistou mozaiku. Myslím, že čekání se sexem do manželství, je nejen součástí Stvořitelova plánu, ale zároveň že jeho plán má i svoji logiku. Stejně tak chápu, že pro nevěřící, ale i pro některé křesťany mohou (nejen) moje názory znít jako sci-fi. Mnozí psychologové by mi zajisté řekli, že mají zkušenosti s neurotickými křesťany, kteří svoji neurózu získali díky sexuální zdrženlivosti. Nechci soutěžit v tom, kdo se více bavil s mladými – zda já se svojí 25-letou praxí nebo oni. Jisté je, že osobně zkušenosti s neurotiky mám jen minimálně, že alespoň v CB (jiné církve neznám natolik, abych se k problému vyjadřoval) spolu lidé před svatbou nežijí (jakkoli tímto netvrdím, že nikdo nikdy z nich před svatbou v oblasti sexu neselhal) a že v drtivé většině se nejen nerozvádí, ale manželství zde fungují. Pochopitelně ne vždy, ale v porovnání se světem kolem, jsme někde naprosto jinde  Není to proto, že do CB se hlásí nadlidé, ale proto, že se snažíme brát Stvořitelovi řády vážně vědomi si své upachtěnosti a hříšnosti. 

1. Sex jako akt tělesného spojení mezi mužem a ženou, stanovil až do manželství Bůh (ne církev). Starozákonní význam slova „smilnit“ znamená žít s někým mimo smlouvu, dále viz texty např. Řím 7, 2 – 3, 1 Kor 6, 18, 7, 8 – 9.

2. V Bibli je smlouva stvrzována krví. Určitým symbolem uzavření smlouvy mezi mužem a ženou je krev ženy, při prvním pohlavním spojení.

3. Sex bez lásky byť na základě zamilovanosti, je redukcí původního Božího záměru a degradováním lásky na zamilovanost. Problém je v tom, že láska bez závazku je stejně absurdní jako sex bez lásky. Manželstvím na sebe člověk bere závazek, kterým druhému sděluje, že vztah s ním chce budovat i v dobrém i ve zlém. Věřím, že tento kontext je pro lidskou sexualitu mnohem lepší než pohled na sex jako na hru nebo jako na pouhé vyjádření vzájemné přitažlivosti.

4. Argument, že ani manželství není zárukou dobrého vztahu, je stejný jako argument, že ani pásy v autě nejsou stoprocentní jistotou, že se při bouračce nezabiji a proto se nebudu poutat. Pochopitelně žádný akt (včetně manželského) není magickým úkonem zajišťujícím recept na štěstí. Nicméně může být dobrým předpokladem – určitě lepším než heslo „nevaž se“ (jak se může láska nevázat???).

5. Věřím, že ovládání tužeb není ničím degradujícím. Otázka je spíše opačná – zda ten, kdo není schopen ovládat svůj chtíč, se bude schopen ovládat v manželství, kde jsou periody, kdy sex není možný.

6. Tím, že v chození nemám pohlavní styk, (pro některé možná paradoxně), projevuji tomu, s kým chodím svoji lásku. Dávám mu totiž najevo, že chci dát celou svoji bytost až tomu, koho si vyberu na celý život. Pokud to nebudu já, je dobře, že spolu nebudeme mít sex. Tento předpoklad ale vychází z toho, že sexuální spojení je více než spojení dvou těl…

7. Jakkoli naše společnost křičí hesla o volné lásce, většina jak věřících tak nevěřících dívek by si přála, aby pro něj byla tou jedinou, první a poslední. Stejné si přejí kluci. Jinými slovy většina normálních žen a mužů nevidí jako největší výhru chodit s někým, kdo je „zkušený“ v tom smyslu, že před vztahem se mnou žil v promiskuitě a proto ovládá nejrůznější sexuální techniky.

8. Tvrzení, že je třeba si před manželstvím prozkoušet, zda si sedneme v posteli, považuji za pověru. Chození je jedinečná možnost sbližování se po duchovní a duševní stránce. Sex se potom stává určitým završením těchto dvou aspektů osobnosti. Pochopitelně nemusí hned od začátku manželství dojít k dokonalému souladu, nicméně právě proto, že spolu nežijeme na zkoušku a že se máme rádi, se i nesoulad dá proměnit v soulad a radost a to mnohem spíš, než když po pár neúspěších to zkusím s jiným, jinou.

9. Sexuálním spojením druhému dávám i kus své duše. Pochopitelně tomuto tvrzení se hrubě

materialisticky orientovaná společnost může vysmát, nicméně smích není argument. Bible pro sexuální spojení muže a ženy má výraz stát se jedním tělem nebo poznat se. Obojí evokuje hluboké spojení na všech rovinách osobnosti. Toto hluboké vzájemné oddání se, jaksi nelze rozdávat kde komu nebo jen proto, že jsem se zamiloval. „Sex vás sjednotí s člověkem, který vám nenáleží. Navzájem se prolnete a určitá jeho část zůstává s vámi. Ten samotný člověk s vámi zůstává. Pokud máte jednotlivého partnera, jeho specifická osobnost a tělo s vámi zůstávají. Pokud je jich více, bude vás obklopovat dav bez jednotlivých tváří. I váš partner s nimi budě žít, protože oni poznamenali vašeho ducha i vaše tělo.“ (T. Stafford, Sexuální chaos, s. 89)

10. Překonávat sexuální pud není snadné, protože sexualita patří k nejsilnějším pudům v člověku. Nicméně  argument „že je to silný“ není argumentem, proč něco dělat nebo nedělat. Křesťanství není o následování svých instinktů, ale o dání instinktů do jistých hranic.

11. Vztahy založené především na sexu nemohou vydržet, protože když vyprchá tělesná přitažlivost, zmizí i láska.

12. Věrnost a sex v manželství je ochranou i před pohlavními chorobami. Tento argument ale většinou uznávají až ti, kdo nějakou pohlavní chorobou trpí. Argument, že kondom nás ochrání je absurdní. Zřejmě není příliš lidí, kteří by i s kondomem dobrovolně měli pohlavní styk s člověkem nakaženým např. nemocí AIDS.

13. Zkušenost mnohých křesťanů a nakonec i moje ukazují, že se sexem dá počkat až do manželství a že to lidskou sexualitu nijak nenaruší a ani neohrozí. Stejně tak celoživotní věrnost jednomu partnerovi nijak neohrožuje moji sexualitu.  Zcela rozumím tomu, že nevěřící s tímto nesouhlasí. Mrzí mě však, že na čekání se sexem do manželství rezignují i ti, kdo se hlásí k církvi či k víře. 

Tím, co popisuji, nijak neodsuzuji ty, kteří se rozhodli pro jiný životní styl v oblasti sexuality. Chci jen napsat, že počkat se sexem do manželství má svoje důvody, které nejsou nastaveny na nějakých bezduchých pravidlech.

Evangelizační slovo na Brodfestu 2012

 'Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. Žd 12, 12

 Nedávno jsem dočetl knížku, která má v podtextu zajímavý název: „2. 2. 1956 jsem byl v malé kapli ve městě Loretto v Pensilvánii znenadání přepaden Ježíšem z Nazareta.“ Knihu napsal kněz, který řadu let sloužil oddaně Bohu, ale až když ho dle jeho slov přepadl Ježíš, stalo se něco důležitého – obnovila se jeho vášeň k Bohu. Nikoli jeho víra, ale vášeň a to je někdy rozdíl…Onen kněz si uvědomil, že jeho víra byla dlouhou dobu nemocná, nebo slovy našeho textu zchromlá. V textu čteme: Posilněte to, co je na zemdlení a co je chromé…

Myslím, že autor ukazuje na to, že pokud ochabujeme, potom nám nepomůže, pokud začneme ochabovat ještě víc. Pokud nám slábnou svaly, potom jim nepomůžete tím, že je necháme… posílíme je nebo oživíme, pokud je začneme používat. Když jsem měl po operaci, doktor mi říkal něco v tom smyslu, abych začal chodit. Pochopitelně rozumně, nikoli běhat maraton, ale chtěl, aby se tělo posílilo. Toto se týká našeho těla, ale existují některé duchovní orgány, které mohou začít odumírat? U svalů je to jasné – používejte je a tím je posílíte. Ale co posílit v duchovním životě? Jak člověk duchovně odumře? Někdy k zakrnění stačí, prostě nic nedělat. V duchovním smyslu žít, jako by Bůh nebyl. Několikrát jsem slyšel svědectví, které znělo zhruba takto: „Kdysi jsem uvěřil, ale nechal jsem to být… nepotřebuji společenství, modlitbu atd. A najednou jsem zjistil, že nepotřebuji ani PB. A je mi dobře, nic mi nechybí.“

 Znamená to tedy, že pokud chceme mít živou a zdravou víru, musíme podávat výkony ve smyslu sloužit, modlit se, chodit do mládeže? Že živá víra je vlastně o tom duchovně posilovat? Jsem člověk, který má mnoho slabin a jedna z mnoha slabin je, že odkládám věci. Odkládám hlavně ty, které se mi nechce dělat a které mě nebaví a které považuji za nesmyslné. Např. kazatelé CB mají chodit na zdravotní prohlídku, které údajně rozhodují o tom, zda mohou vykonávat svoji práci. Chápu to u hasičů, u speciálních jednotek, u vojáků, u pilotů, ale nikoli u kazatelů. Chápal bych psychotesty, osobnostní testy, ale nikoli prohlídku u závodního lékaře. Protože chodit na tyto prohlídky považuji za nesmyslné, prohlídku odkládám na poslední chvíli. Problém je v tom, že jsem podobnou věc zjistil i v duchovním životě. Nechce se mi modlit, svědčit, žít s Bohem atd. nikoli proto, že se hádám s PB, ale protože mě to „vzrušuje“ podobně, jako jít k doktorce na prohlídku. Je-li tomu tak delší dobu, dochází k něčemu podobnému, co čteme v Bibli. Naše duchovní smysly začínají chromnout, začínáme být nemocní a to nikoli kvůli nějakému velkému hříchu, ale prostě proto, že pomalu ztrácíme zaujetí pro Boží věci.

Když člověk uvěří, potom to neznamená, že uvěřil nějakému principu, nějakým pravdám, které jednou pro vždy má či vlastní. Poznali jsme Boha, se kterým máme vztah a jako každý vztah, i vztah s Bohem je třeba přiživovat, je na něm třeba pracovat. Již zmiňovaný spisovatel poté co ho dle jeho slov přepadl Ježíš, napsal nikoli, že uvěřil, že více pochopil, ale že nalezl vášeň pro Boha. Najednou poznal, že Bůh může nabídnout nekonečně víc, než doposud poznal. Že je to podobné, jako živit se sójou a najednou mít před sebou opečené maso. I sója vás nasytí, ale maso je maso. Myslím, že se ve vztahu s Bohem někdy spokojíme se sójou.

 Dlouhou dobu jsem se ve své víře potýkal s tím, že mě Bůh přijímá, pokud ovšem podávám nějaký výkon. Uvědomil jsem si to, když jsem měl někde přednášku a jakási žena přednášku přerušila s tím, že utekla z CB. Říkala cosi ve smyslu „stále po mě něco chtěli, dokonce mi mluvili do osobních věcí a tak jsem odešla“. Nevím, jak to všechno přesně bylo, ale jedna věc mě zastavila. Konkrétně její slova o tom, že konečně pociťuje volnost. Řekla – utekla jsem a konečně jsem začala žít. Slovy začala žít, potom nemyslela, že by začala pít, žít v promiskuitě ani nic podobného. Jen prostě cítí volnost – od Boha, od církve, od náboženství. Není nad ní břemeno a nyní je otázka – Boha nebo lidí z církve? Myslím, že mnoho lidí má z Boha podobný pocit jako tato úspěšná žena. Bůh je ten, kdo od nás stále něco chce a kdo nás hodností především podle výkonu. Máme evangelizovat – ale nechce se nám. Máme se modlit – ale leze to z nás jak z chlupaté deky. Máme nevím co, ale nechce se mi, a cítíme to jako břemeno. Někteří to vyřeší tak jako ona dívka – utečou od PB a potažmo i z církve, někteří si najdou církev, kde se od nich nic nechce, nebo se stáhnou do své pomyslné ulity, někteří zatnou zuby a makají. Existuje ale jiná cesta?

 Myslím, že toto byl i můj pocit a zkušenost. Když jsem kázal, měl jsem skvělý pocit, že má ze mne PB radost. Když jsem učil na gymplu, hrál někde fotbal, potom jsem z toho měl taky radost, upřímně řečeno někdy větší než při tzv. duchovních aktivitách, ale vnímal jsem, že tyto a další aktivity z hlediska Božího království jsou ne snad k ničemu, ale nejsou až tak užitečné. Omlouval jsem si to tím, že v tomto tzv. nevěřícím prostředí mohu svědčit. O to hůře jsem se cítil, že se mi to moc nedařilo. Navíc neustálý pocit „že bych měl alespoň svědčit“, ve mně opět vyvolával pocit, který asi měla i ona žena. Pocit „dělej něco“. Někdy jsem slyšel hovořit o nás kazatelích nebo i misionářích s tím, že když něco děláme, tak se tomu neříká práce, ale služba. Tedy obyčejní lidé jdou v pondělí do práce, kazatel nepracuje, ale slouží. Tento paradox mi sepnul, když jsem byl kdysi na evangelizaci a šel kolem jeden misionář – profesionál. Blahosklonně se na nás díval, ale nezapojil se…protože nebyl v práci. Když se vrátím do své reality, potom když jsem učil na gymnáziu, potom jsem pracoval, když jsem učil na ETS, tak jsem sloužil. Přitom peníze byly zhruba stejné. Je tedy závěr z toho všeho, že pokud chcete PB skutečně sloužit, měli byste jít dělat duchovního? Nechci řešit tento problém, protože odpověď je jasná – pochopitelně že nemusíme.

 Řečenou ještě jinak – pokud něco děláme „z musu“, z pocitu viny, z pocitu, že si něco od Boha zasloužíme, je jen otázka času kdy se zadřeme, kdy se s naší služby stane jen kompenzace našich mindráků, nebo kdy to vyřešíme stejně jako ona dívka – tedy utečeme z církve i od Boha s krásným pocitem, že teď konečně začíná život. Prostě mám od Boha konečně pokoj. Konečně mohu žít bez vesmírného policajta a jeho pozemských pomahačů, kteří se sdružují v církvi.

 Možná něco podobného cítil onen jmenovaný kazatel, kterého dle jeho slov přepadl Ježíš, podobné pocity jsem měl někdy já sám. Když jsem těmito pocity procházel, potom mi bylo řečeno – nezabývej se emocemi, prostě věř. Tedy zatni zuby, a i když máš zlomenou nohu, makej. Nezabývej se sám sebou, emocím nevěř. Hlavně služ a vymysli nějakou techniku, jak se vyhnout hříchu. Přišlo mi to podobné, jako když políbím manželku poté, co jsem na ní ošklivý. Ona pochopitelně políbit nechce, ale já jí řeknu „stůj v pozoru, odděl se od svých emocí a vzpomeň si, co jsi mi slibovala v kostele – že se mi budeš podřizovat“. Takto mi někdy připadal můj vztah k Bohu – vím, že ho mám milovat, tak to prostě udělám…. Jenže něco podobného je zcela mimo.

 Podívejme se ještě jednou na náš text – posilněte, co je na zemdlení. První věcí je vůbec uznat, že něco je na zemdlení. Že mám problém, že potřebuji pomoc, že Boha neznám, nebo že můj vztah s ním je nemocný a že jsem od něj daleko. Že vztah s ním je jen fráze, jen cosi naučeného, že to vlastně vztah není. Ale pak je zde druhý krok – vykročte jistým krokem. Jak mohu vykročit jistým krokem, když mě něco bolí? To jsem dělal mnohokrát - prostě jsem se naučil jisté věci i bolesti v sobě ignorovat. Jenže ono se to sčítalo. I v církvi je mnoho lidí, kteří ignorují svoje zranění, bolest, vinu, selhání, zlost, oddělili se od svých emocí a jdou dál a dál. Jenže toto není cesta, na kterou nás zve Kristus. Ona správná cesta plyne z toho, komu věříme. Vykročím jistým krokem nikoli proto, že se naučím něco ignorovat, ale proto, že… víme, ke komu onen krok děláme. Když bylo mému synovi dva roky, tak se postavil na asi tři metry vysoký sokl. Protože kolem byli přátelé, trochu jsem se chtěl ukázat a řekl jsem, Adame skoč s tím, že mě ani nenapadlo, že skočí. Jenže neuplynula ani vteřina a já jsem s hrůzou viděl, jak letí vzduchem. Byl si zcela jistý, že ho chytím. Více než výšku vnímal otce. Asi víte, kam mířím. Bůh od nás nechce výkony, ale chce nás. Nechce na prvním místě modlitby, ale chce především naší lásku. Nechce především chození do církve, ale chce, abychom mu především důvěřovali. Tím vůbec neříkám, že máme opustit sbor, přestat následovat Krista, modlit se nebo jiné věci. Toto všechno ale má být důsledkem toho, že miluji Krista a že on miluje mě, nikoli pocitu viny nebo očekávání druhých.

 Před pár dny se byly přijímačky na SŠ – 6tileté gymnázium. Můj starší syn se též pokoušel, ale nedoslat se. Moc mě to nepřekvapilo, ale přece jen to nepotěší. Zvláště když jsem v církvi obklopen většinou velmi obdarovanými dětmi. Kluk ještě nebyl doma, když se mnou přišla moje žena a řekla mi, abych mu to nevyčítal. To poslední co pro svoje sebevědomí potřebuje, je slyšet, že je neschopný, že mě zklamal atd. Tak když přišel, dal jsem mu dárek korun s tím, že jsem hrdý na to, že je můj kluk, že to zkusil a že ty zkoušky udělal. Možná si řeknete, že ho rozmazluji, nevím. Nechci polemizovat nad výchovou, protože sám nevím, jak je to správně. Co ale vím, že Kristus ode mě nechce, aby se dostal na pomyslnou školu, nechce ode mě výkon a dává mi neskonale víc, než jakýsi dárek. Dává mi sám sebe. Možná řeknete, že takto to nejde, že tohle se dá snadno zneužít. Moje odpověď je – ano dá. Taky nechápu, proč mi Bůh takto důvěřuje. Tento Bůh důvěřuje i vám. Nechce vaše výkony, chce vás.

 Možná, že ve vašem životě jsou oblasti, které chromnou, které potřebují posílit. Toto posílení nemůže udělat nikdo jiný než Ježíš. První krok jsem již naznačil – pověz mu, co chromne, co tě od něj vzdaluje, co tě bolí, co ti brání jít za ním. Buď konkrétní. Bible toto nazývá pokáním nebo vyznáním. Druhý krok je vyjdi, ale jistým krokem. Ježíš tě bere vážně, slyší tě a záleží mu na tobě. Nečeká, až si jeho lásku zasloužíš, protože si jí zasloužit nelze. Nečeká, až podáš výkon, protože na tom nezáleží. Čeká na tebe, protože mu na tobě záleží. Je zde ale jeden háček – vždy jsou nějaké věci, které nám brání vykročit jistým krokem za Ježíšem. Minulost, strach se neztrapnit, strach si něco přiznat a mnohé další věci. Toto je třeba obrazně řečeno přeseknout. Bůh nečeká na vaši dokonalost, nečeká, až se naučíš na zkoušku, čeká na tebe a chce se s tebou setkat. Čeká na naše nové nebo první vykročení. Proto… Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.

Otec, syn a chvála úderu

V několika minulých článcích ohledně mužské spirituality jsem psal o tom, že dřívější generace mladých mužů museli projít tzv. iniciací, kterou prováděli výhradně starší muži. Iniciační rituály mladíkům sdělovaly, že úcta a respekt nejsou zadarmo a že se tedy musí nějak získat. Toto se dělo nejen v primitivních kulturách, ale děje se tak např. v armádě, sportu a v dalších kolektivech, či činnostech. Když vzpomínáme na svoje učitele, trenéry, vychovatele ale i duchovní rádce, potom nejčastěji vzpomínáme na ty, kteří dokázali spojit lásku s jistou dávkou tvrdosti.

Alkohol a křesťané

Dnes jsem se dočetl na Seznamu, že zhruba 800000 Čechů je závislá na alkoholu... Nevím, jak moc toto číslo lze brát vážně, ale není žádným tajemstvím, že alkohol pro mnoho lidí problémem skutečně je. Existuje nějaké pravidlo, podle kterého se má řídit věřící člověk? A lze toto pravidlo nebo pravidla zevšeobecnit? Nesklouzne jakákoli diskuse na toto téma buď do bezbřehého relativismu nebo naopak k zákonictví? Pokusím se v tomto článku pár kritérií ohledně alkoholu nastavit s tím, že si nečiním nárok na konečné vyjádření jak to tedy je. Spíše se pokusím o pár námětů k přemýšlení, pro některé možná o některé konkrétní nápady, jak se k alkoholu stavět.

Strach stát se mužem a hledání mužské identity

Předně chci napsat, že některé popsané věci mohou prožívat pochopitelně i ženy. Nicméně nejsem žena a navíc jim často nerozumím, proto se omezuji na popis mužských zápasů a hledání. Zároveň se jedná o třetí článek na podobné téma, proto pokud tento blog někdo čte, potom se omlouvám, že se některé myšlenky budou opakovat.

Když vzpomínám na svého otce, potom se mi mimo jiné vybaví, že jednou jedinkrát se na mě šel podívat na fotbal, který jsem několik let hrál závodně. Nebyl proti fotbalu, ale měl mnoho jiných povinností. Dodnes si pamatuji, kde seděl a jak utkání skončilo. Je tomu zhruba 25 let a přesto si na popisovaný den pamatuji.

Vzkříšení - další z křesťankých mýtů?

Blíží se Velikonoce a s nimi i připomenutí Kristova vzkříšení. Opět budeme slyšet dva extrémy: „Ber to vírou“ nebo „je to další křesťanský mýtus“. Podívejme se na problém podrobněji (tedy pokud se nespokojíme s jedním z uvedených extrémů).

Velikonoce, milost a co je zadarmo, toho si nevážím

Za pár dní si budeme opět připomínat Velikonoce, tedy Kristovo ukřižování a vzkříšení. Znovu si připomeneme Kristovu oběť, kterou si nikdo z nás nezasloužil. A opět nám na mysli vyvstane moment milosti. Mnohokrát jsme slyšeli, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Určitě nechci polemizovat s tím, že milost je nezasloužená nebo že je zadarmo. Mám na mysli určité nebezpečí plynoucí z tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že až tak zadarmo milost není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.

Strach ze smrti a touha po věčnosti

Když mi bylo 43 let, dostal jsem se do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.

Sex a hra jako náhražka náboženství

Asi není nic nového na tvrzení, že člověk je náboženská bytost. Nemusí sice věřit Bohu, Alláhovi, Velkému duchu, přesto něčemu věřit potřebuje. Moderní člověk se sice úspěšně zbavil Boha, ale nezbavil se náboženské potřeby. Mám za to, že jistou náhražkou za náboženství je hra a sex, tedy oblasti, kolem kterých se točí mnoho článků, peněz, myšlenek.
Podívejme se, proč tomu tak je, co mají tyto oblasti s náboženstvím společné a co je na nich tak výjimečného.