20 května, 2023

Tim Keller

Dne 19. 5. 2023 odešel do nebeského domova jeden z nejvýraznějších kazatelů, spisovatelů a myslitelů evangelikálního světa současné doby T. Keller.

Jistě bude napsáno mnoho skvělých přehledových článků o jeho životě a díle, proto si dovolím napsat pár slov o tom, proč T. Keller hluboce oslovil mě.
Z jeho přednášek, kázání a knih byl vyvýšen Kristus. Vycházel z přesvědčení, že všechny hlavní postavy Písma ukazují ke Kristu. Stejně tak že na Krista ukazují i mnohé biblické příběhy. Většina kázání, která jsem od něj slyšel, končila Kristem, byť bylo téma jiné. Dokázal to dělat jedinečným, „kellerovským“ způsobem. V knize Kázeň (v originále Preaching) cituje Ch. Spurgeona, který si někde stěžoval, že často slyší velmi učená kázání o morálních a mravních zvyklostech, v nichž ale není ani slovo o Kristu. Keller k tomu dodal, že to, po čem Spurgeon volá, je těžší, než to zní, a vzácnější, než si myslíme. (Kázeň, s. 23) U Kellera to vzácné nebylo. Dělal to skvěle.
T. Keller dokázal jedinečným způsobem propojovat současnou kulturu a křesťanskou víru. Po přečtení několika jeho knih a vyslechnutí několika přednášek bylo každému jasné, že má nejen načteno neuvěřitelné množství knih, ale že jedinečným způsobem dokáže to, co četl, dávat do souvislostí. V dílech sekulárních myslitelů neviděl především nebezpečí a ohrožení věřících, ale hledání a otázky. Na tyto otázky hledal odpovědi v Písmu. Zároveň nekončil, jako občas někteří křesťanští publicisté, jen u dalších otázek či někdy dost rozplizlých tvrzení, ale skrze Písmo dokázal odpovědi nalézt.
T. Keller byl akademik, host na mnoha konferencích, ale především kazatel, což se odráží v mnoha jeho dílech, v nichž popisuje svoje pastorační zápasy, přemýšlení o vedení sboru, o tom, jak a o čem kázat atd. Velmi dobře znal zápasy těch, kdo stojí v první linii. Snad i proto jsou jeho přednášky, kázání a knihy na jednu stranu hluboké, na stranu druhou srozumitelné, někdy s hlubokým pastoračním přesahem. Možná nejvíce je jeho pastorská služba vidět v knize Bolest a utrpení, kde popisuje zápasy lidí ze svého sboru. Jinými slovy v Kellerovi jsme viděli nejen toho, kdo stojí za řečnickým pultem, ale i toho, kdo sedí na lůžku umírajícího.
Jako známá osoba byl nucen se vyjadřovat k nejrůznějším kontroverzním otázkám včetně covidu-19, genderu, koho volit, pekla, jedinečnosti křesťanství atd. Velmi mě inspirovalo, že dokázal zaujmout jasný a zároveň inteligentní postoj, nevyhýbal se odpovědím, zároveň východiska poctivě hledal v Písmu. Na rozdíl od některých jiných kazatelů se nestal hlásnou troubou ani jednoho krajního postoje. Zároveň postoje zaujímal.
Samostatnou kapitolou jeho díla je jeho apologetika (obhajoba křesťanské víry). Napsal na toto téma dvě knihy (Proč Bůh a Dává Bůh smysl?). Jeho apologetika vychází, jak sám píše, „z nespočtu rozhovorů, které s lidmi na téma víry měl“. Tím, že žil v kosmopolitním New Yorku, byly mnohé otázky a zápasy, se kterými za ním lidé přicházeli, podobné jako v Evropě. Zároveň citlivě a jasně ukazoval na východiska, která přináší křesťanská zvěst. Neodsuzoval jiná náboženství a filozofie, ale nebál se napsat, že nejlepší odpovědí na bídu tohoto světa, a především na hřích, přináší Kristus: Víra tudíž začíná tehdy, když odmítnete alternativní přesvědčení a bohy a místo nich se obrátíte k Otci a požádáte jej o navázání vzájemného vztahu na základě díla, jež vykonal Ježíš, ne na základě svého etického úsilí a vysokých mravních kvalit. (Proč Bůh, s. 262)
T. Keller byl intelektuál, řečník, kazatel, zároveň ale i nebo spíše především člověk hluboce napojený na Krista. Svůj vnitřní život poodhaluje v knize Modlitba, kde propojuje posvátnou úctu k Bohu s důvěrným vztahem s ním. Možná i proto mohl na konci svého života vyznat, že už chce být doma. Mnoha jeho knihami se prolíná myšlenka vzkříšení. Psal a kázal, že vzkříšení je historická událost, která se odehrála v čase a prostoru, a že bez reality vzkříšení křesťanství nedává smysl. Na konci knihy Naděje navzdory píše: „Víte-li a stále si připomínáte, že přijde vzkříšení, nepropadnete do temnoty. Když vás čeká vzkříšení, nemůžete vězet v temnotě.“ I proto mohl napsat: „Až tam dojdeme, prohlásíme: Konečně jsme došli domů! Toto je naše skutečná vlast. Patříme sem. To je ta země, kterou jsme celý život hledali, i když jsme ji nikdy nepoznali! V žádném případě to nebude konec našeho příběhu.“
Díky Pánu Bohu, že dal církvi T. Kellera. Jeho příklad a myšlenky nám budou nadále zpřítomňovat Krista a dávat naději, že křesťanská víra zakotvená v Božím slově dává smysl a přináší odpovědi na složité otázky, které řešíme.

14 května, 2023

Pár slov ke dni matek

 Rád bych ke dni matek použil texty od V. Dyka a K. Čapka. Začtěme se nejprve do Dyka:

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.
… co k tomu dodat. Snad jen ano, přesně tak to je. Co činí matka, je slovy básníka tak samozřejmé. Ty stovky a tisíce maličkostí, za které už ani neděkujeme. Nějak jsme si zvykli. Kdo jiný by to přece dělal. Jenže ono to samozřejmé není. Tak jako není samozřejmá žádná služba. Někdy jsem slyšel povzdech, stačilo by mi, kdyby mi za to jídlo, pračku, žehlení, úkoly atd. alespoň poděkovali… Kdyby někdo ocenil, že i když se cítím špatně, funguji v rodině dál. Jenže často mlčíme, zvykli jsme si. A pak někdy může přijít okamžik, kdybychom rádi poděkovali, ale už není komu. Najednou už není věřitele.
K. Čapek dává matce do úst následující slova, která vyřkne v dialogu se svými již mrtvými syny:
Ondro pro mne jsi pořád ještě ten bručivý, zamračený chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta; chodím s tebou po zahradě, ruku na tvém rameni… nebo ty, Jirko: co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech – Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem tvé věčné odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není… Nebo ty, Kornele –
KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti…
MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou – Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko! Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni… Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy.
To nejsou slova „ženy v domácnosti“, ale především ženy maminky. Ženy, která miluje jedinečnou, neopakovatelnou, sebeobětující se mateřskou láskou. Láskou, která je jiná než láska otce. Není horší, není lepší, je jiná.
Je jiná a pro mnoho z nás je to láska životodárná.
Proto bych vám chtěl na den matek milé maminky poděkovat. Za vaší lásku a za vaší službu.