15 července, 2018

Když člověka svírá bolest a nemoc a jak může pomoci místní církev?


Nikomu nepřeji, aby zažil to, co budu popisovat. Jenže s největší pravděpodobností to většina z nás zažije – pokud nebudeme mít to štěstí, že zemřeme ve spánku nebo že nás „klepne“. Píšu tento blog především proto, aby ti, kdo jsou zdraví, lépe chápali ty, kdo jsou nemocní a také hlavně proto, aby nemocné mezi sebou dokázal přijmout sbor (farnost, místní církev).

Je jistě dobře, když do sboru chodí mladí a zdraví lidé, ale je stejně tak dobře, pokud do něj chodí lidé staří a nemocní. Síla sboru se mj. pozná podle toho, jak se dokáže postarat právě o slabé, o ty, kteří jsou na pomyslném chvostu, kteří jsou nemocní.  Právě o nich bych chtěl psát.

Čeština má geniální slovo pro nemoc: Ne-moc. Tedy najednou nemám moc. Moc nad svým životem, časem, budoucností, někdy vzhledem, okolnostmi atd. To, co si častokrát, když jsem zdravý, ani neuvědomuji, protože to ovládám, mám nad tím moc, se najednou rozpadá a nemám to v hrsti, což je dost šílený pocit. Nepíšu o chřipce, ani angíně, ale o vážnějších chorobách.

To, co vážně nemocný člověk prožívá, když se dozví špatnou zprávu, výborně popsala americká psycholožka Elizabeth Kübler-Rossová (Popírání – Hněv – Smlouvání – Deprese – Smíření. Více jistě najdete pomocí googlu). Nejen pracovníci v sociálních profesích, ale i pastoři a pochopitelně poradci by popsaných pět fází měli znát a hlavně s nimi pracovat.

Pokusím se na základě svých zkušeností a zkušeností jiných, kteří prošli těžšími nemocemi než já, popsat co se s vámi děje a hlavně jak může komunita církve být pomocí.

Oznámení diagnózy. Toto může být pořádný šok. Problém někdy je, že ty nejlepší otázky vás začnou napadat až tehdy, když doktor, který vám diagnózu sdělil, je pryč. Máte najednou tisíce otázek, ale není se koho zeptat. Obecně platí, že lékaři - specialisté bývají hodně přetížení a že není tak snadné si s nimi sjednat schůzku na další den s tím, aby vám vše dovysvětlili. Tedy z mojí zkušenosti je to skoro nemožné. Vězte, že jednou z chyb je hledat odpovědi na internetu. Jsou tam dobré rady, ale také mnoho blbostí, které vás uvrhnou do úzkostí. Co dělat? Jakkoli to nemusí být vždy možné, pokuste se jako sbor rozhodit sítě a skrze známé najít nějakého doktora – specialistu, anebo „jen“ doktora, který nemocnému dá alespoň základní informace o jeho nemoci. Fakt to pomůže.

Strach ze smrti. Vím, že mi jistě vysypete pár příběhů o křesťanech, kteří se těšili na setkání s Pánem, ale prostě ne všichni jsou v takovéto duchovní kondici. Respektujme to! Jakkoli věříme ve vzkříšení těla, v setkání s Pánem, smrt zůstává nepřítelem a strach z ní je přirozeným instinktem. Proto se varujme bagatelizovat tento strach, kterým někteří vážně nemocní prochází. Zároveň jejich strach nepřičítejme jejich malé víře. Někdy se stává, že se vážně nemocný člověk tématu smrti vyhýbá. Zde je třeba citlivě toto téma otevřít, jakkoli se jedná o oblast, která je v naší společnosti tabu.

Změna vzhledu. Tento problém se vůbec nemusí týkat jen mladých a dospívajících lidí. Najednou vám padají vlasy, mění se barva kůže, kroutí končetiny, zmenšují svaly, dělají podivné boláky, je vám něco amputováno, prudce hubnete nebo naopak tloustnete atd. Tuto realitu psychicky ustát není vůbec snadné ať je vám 20 nebo 50 nebo 70. Máte tak trochu pocit, že jste jiný člověk, navíc netušíte, zda budou změny pokračovat a přiznejme si, že i estetické změny k horšímu nejsou příjemné v žádném věku. Protože většinou nemáte nablízku lékaře, hledáte odpovědi na internetu a tam se často dozvídáte dost šílené věci… Zde je naprosto nutné, aby byl na blízku někdo, komu o svých trápeních můžete povědět a hlavně před kým se o těchto věcech nestydíte mluvit. I zde vnímám klíčovou roli místního sboru.

Dlouhodobá bolest. Vážnou nemoc někdy doprovází neustupující bolesti, bezesné noci, kdy čas plyne nekonečně dlouho, vlny, kdy vás to někdy nebolí, kdy zaberou léky a vlny další bolesti. Není divu, že nemocný po probdělé noci nebo při dlouhodobých bolestech reaguje jinak, než když je v pohodě. Někdy reaguje podrážděně, je negativisticky nastavený, ztrácí zájem o dění kolem sebe atd. Nedivme se a hlavně to nezduchovňujme. Na bolest se nedá zvyknout, dá se s ní jen žít, protože není jiné cesty. Píšu to proto, abyste měli s trpícími trpělivost a to, co byste vnímali jako „krizi víry“ někdy raději viděli jako normální reakci na nastalou životní situaci.

Rozpad životního rytmu. S nemocí souvisí to, že se dostáváte do soukolí nekonečného čekání v nemocnicích, kdy často jste to vy, kdo musíte svoje časové možnosti přizpůsobit doktorům a chodu nemocnice (což není kritika nemocnice). Dále může být problém s hlídáním dětí, vařením, nemocenskou a s tím souvisejícím případným splácením hypotéky, chozením s dětmi do školky, na kroužky, vyřizováním různých věcí na úřadech. Při některých nemocech může být problém vůbec dovléci se do nemocnice. Prostě najednou si uvědomíte, že tisíce drobností, které vám jako zdravým lidem ani nepřišli na mysl, nezvládáte. Zde musí zabrat nejen rodina, ale i sbor a v těchto drobných i velkých věcech a oblastech života pomoci a to někdy od nákupu, přes hlídání dětí, po zajití k doktorovi a zde společném vysezení fronty. Zároveň na nemocných je, nechat si pomoci. Určitě je dobré organizovat modlitební řetězy, ale stejně dobré je organizovat třeba nákupní řetězy (kdo ten či onen den nemocnému nakoupí).

Deprese. Dlouhodobá zátěž, strach, bolest, nejistota, úzkost, změna životního rytmu se někdy může překlopit do depresí nebo jiných psychických stavů. Asi nemusím psát, že deprese je něco jiného než „blbá nálada“. Jedná se o stav, který se nevyřeší jedním sezením a ani jednou společnou modlitbou. Může být, ale většinou tomu tak není. Zde je třeba, abyste dotyčnému pomohli vyhledat odbornou pomoc a to jak od psychologa, tak psychiatra. Skutečně to není známka malé víry a skutečně někdy psychiatra a/nebo psychologa potřebují i křesťané. V našem sboru odbornou pomoc z řad psychologů někdy kombinujeme s pomocí spirituální a snad docela to funguje.

Krize víry. Bolest člověka někdy posílí, někdy ale zlomí. Bolest a nemoc nás může přivést k hlubokým pochybnostem o Boží lásce, dobrotě, péči. O tom, že Bohu na nás záleží a že „nedopustí zkoušku, kterou bychom neunesli“ (upřímně řečeno tento text jsem nikdy nepochopil). Najednou řešíte otázku smrti nebo dlouhodobého handicapu, což jste před tím nikdy neřešili. Toto může působit jako bomba, která odpálí těžkou duchovní krizi. Je nezbytně nutné, aby dotyčný měl někoho, s kým svoje existencionální otázky bude řešit a jednak aby ten, kdo pomáhá, skutečně pomáhal. Nejsem schopen na tomto krátkém prostoru popsat, jak jednat s nemocnými a s lidmi procházejícími krizí, navíc sám se v tomto učím a nemám konečné odpovědi. Každopádně naslouchejte, nedávejte laciné odpovědi typu „to bude dobrý“, „Pán tě uzdraví“, plačte s plačícími, je-li to možné, nabídněte praktickou pomoc, nabídněte modlitbu, čtení Písma. Zároveň dnes existuje skvělá literatura na toto téma a tak se zajímejte. Anebo se ptejte jak s nemocnými nemocničních kaplanů, kteří, alespoň v CB (jiné neznám) konají vynikající službu!

Pocit neužitečnosti. V našem někdy aktivisticky pojatém křesťanství a ve společnosti obdivující výkon, se krize z bolesti a nemoci násobí pocitem, že jsem neužitečný a že vlastně spíše překážím. Sbor si žije svoje „vize“, společnost obdivuje „úspěch“, obecně se cenní “výkonnost“. Jenže nemocný ničemu popsanému nevyhovuje a postupně se propadá na chvost. Cítí, že svět ho nepotřebuje a cítí se sám, strašně moc sám. Lidé ve sboru se postupně přestávají zajímat, kazatel a starší mají plné ruce práce s vedením sboru a svými rodinkami, věnují se lidem „ve službě“, navíc někdy platí, sejde z očí, sejde z mysli. Na Facebook se přece dávají plné modlitebny, vysmáté tváře, úspěchy… nikoli nemocní. Je vám trapné si říkat o návštěvu, protože nechcete otravovat. Pokud toto dopustíte na svém sboru, selháváte. A stane se to tak snadno…

Pocity viny. Někdy se v nemocných začne ozývat pocit, zda to, co se jim stalo, není Boží trest, zda něco v životě neudělali špatně, zda jejich nemoc není důsledkem nesprávné stravy, přetěžování organismu, stresu atd. Prostě začnou velmi silně řešit svoji minulost, co by bylo kdyby, co měli dělat jinak. Zde platí to, co u předešlých bodů. Je strašně těžké, když na to jsou sami. Dále pozor, aby se nedostali do rukou různých šarlatánů, kteří jim, pochopitelně za tučnou provizi, začnou slibovat zázračné uzdravení a to od zázračných bylinek až po vesmírné čakry. Nemocný je někdy schopen dát cokoli na svoje uzdraveni, proto snadno naletí komukoli. Je třeba, abyste ho před různými šarlatány chránili. Je jich skutečně hodně. 

Rodina. Nemoc nikdy není záležitostí jen nemocného, ale celé jeho rodiny. Trpí s nemocným, byť jiným způsobem. Jsou to oni, kdo s ním jsou v každodenním kontaktu, koho se nejvíce týká následky jeho nemoci, kdo slyší a vidí z první ruky jeho zápasy. Jednou když jsem byl na návštěvě u nemocného, jsem mluvil i s jeho ženou, která mi později řekla, že jsem byl první, kdo se i jí zeptal, jak to nese. Z vlastní zkušenosti vím, jak se prudce zhoršil zdravotní stav jednoho z mých synů, když jsem procházel vážnou nemocí. Z největší pravděpodobností jeho tělo reagovalo na dlouhodobý stres, kterému byl v rodině vystaven. Chci tímto napsat, věnujte pozornost nejen nemocnému a trpícímu, ale celé jeho rodině. 

Závěrem: Jak jsem psal na začátku, něco z popisovaného jsem mohl prožít na vlastní kůži, něco jsem vypozoroval a něco vyčetl. Dovolil jsem si různé oblasti jen naťuknout s nadějí, že si možná více začneme vnímat slabých a nemocných mezi námi. Patří do církve a tvoří církev. Teoreticky to všichni víme, ale jak známo jedna věc je teorie, druhá pak praxe. Jako sbor, církev máme těmto lidem nabídnout jak evangelium v podobě dobré zvěsti, tak evangelium v podobě dobrých skutků. Právě v této oblasti jedno bez druhého nedává smysl. Navíc, jakkoli to nikomu nepřeji, skoro KAŽDÝ z nás, si mnohými popisovanými body jednou projde. Nebudu nic zakrývat – je to někdy hrozné. Ale když funguje rodina a církev, je to méně hrozné. Tvořme společenství, kde to bude méně hrozné. Navíc právě v těchto situacích poznáváme, kdo je Pán Bůh, který nás provede i stínem bolesti, nemoci a který jednou setře každou slzu z očí.

27 června, 2018

Komunisté vracející se k moci a co církev...

Dlouhou dobu jsem nevěřil, že by náš současný prezident byl schopen klesnout na takové dno, na jaké jmenováním některých členů vlády klesl. Je tomu zhruba pět let, kdy minulou vládu, nepochybně na něčí zakázku, ukončil policejní zásah. Tehdy Miloš Zeman mj. prohlásil, že nám nemůže vládnout premiér v teplákách, čímž narážel na obvinění tehdejšího premiéra Petra Nečase a legitimizoval rozpuštění tehdejší vlády. Jakkoli se jednalo o vládu rozporuplnou, P. Nečas doposud nebyl pravomocně odsouzen, čímž se ukázalo, že již pouhé obvinění stačilo k rozpuštěni vlády. Nynější premiér je nejen veden jako spolupracovník STB, ale je i obviněn   z dotačních podvodů. V porovnání s ním byl P. Nečas neviňátko. Najednou to ale nevadí. Proč asi? Zřejmě proto, že klíčem k moci se stala loajalita k Zemanovi     a tu (nejen) Babiš prokazuje v míře vrchovaté. 


Pochopitelně, že když je premiérem bývalý spolupracovník STB, tak nevadí ani bývalý příslušník pohotovostního pluku SNB. Nevadí ani vládní podpora komunistů, v jejichž řadách jsou stále někteří, kteří popírají, že vražda Milady Horákové byla vraždou.


K sestavení vlády ale ještě budete číst mnoho jiných a zajisté fundovanějších komentářů. Chtěl bych poukázat na jiný rozměr současného stavu. Chci připomenout tisíce lidí, kteří během komunistické diktatury trpěli pro svojí víru. Kteří někdy přinesli oběť nejvyšší, jindy nemohli studovat a nebo vykonávat svoji vysněnou profesi, někdy byli nuceni odejít z republiky. Chci poukázat, že to byl komunistický režim, který likvidoval církve, řády a jednotlivé věřící. 


I proto je pro mě a nepochybně i mnohé (nejen) křesťany nepřijatelné, aby pohrobci této strany naší zemi vládli anebo se na vládě podíleli. Je to stejně absurdní jako kdyby byla v Německu u moci NSDAP. Je to výsměch všem těm, kteří během komunismu trpěli a to i v CB. 


Jedná se o bezprecedentní popření a pošlapání historie. Chápal bych to, kdyby komunisté udělali to samé, co mockrát udělali Němci. Tedy kdyby se za svojí minulost káli a prosili za odpuštění. Jenže slovo pokání a lítost nad minulostí bolševismus a komunismus nezná.  V dějinách se podle komunistů občas "staly dějinné přehmaty", nic víc. 


Zeman s Babišem dosáhli svého. Nadále budeme poslouchat řeči o "elitách", "pražské kavárně", "idiotských novinářích". Nadále bude prezident pohrdat svobodnými médii, čímž vědomě či nevědomě nemalou část národa odkazuje ke zdrojům informací , kde má svoje příznivce, což jsou mj. aeronet, Blesk, TV Prima  atd. Nadále bude premiér popírat jakoukoli vinu ohledně dotačních podvodů, navíc díky nové ministryni spravedlnosti je pravděpodobné, že se kauza uklidí pod koberec. 


Ve větší míře než doposud budeme svědky komunistických zásahů do zahraniční i domácí politiky. Jejich zásahy nás povedou pryč z EU, NATO. Zda úplně nebo nikoli se uvidí. Zároveň jejich hlas bude říkat, že komunismus je a byl normální. Jen se občas děly chyby - třeba v podobě justičních vražd. 


Navzdory nastalé situaci mám naději, že alespoň v CB (jinde to moc neznám) je mnoho sebevědomých lidí. Sebevědomých v tom smyslu, že si budou schopni a ochotni tvořit svoje vlastní úsudky a nenechají se ovlivnit mediální stokou jakou je Blesk, Prima a další. Že si nenechají relativizovat minulost a že si budou jasně připomínat, že komunismus byl a je zlo. Je třeba si připomenout, že mnozí naši otcové trpěli, protože zde vládl nenormální režim, nenávidící křesťanskou víru i kulturu. 


Mám naději, že nebudeme církví homofobů, EU - fobů, muslimo-fobů, uprchlíko-fobů a nevím jakých dalších fóbií. Ano, EU nejedná vždy správně, ale není to totalita východního střihu, ano, naše civilizace se odvrací od svých křesťanských kořenů, ale lidé stále mohou svobodně vyznávat víru, což v mnoha částech světa nejde, ano, někdy to, čemu říkáme politická korektnost je stupidní, je jistě mnoho dalších věcí, které nám lezou a polezou na nervy, jistě s mnohým i díky své křesťanské víře nebudeme a ani nemůžeme souhlasit, ale stále máme blíže na západ, než na východ nebo do Asie. A stále je na západě mnoho dobrého, z čeho navíc kritici západu a tzv. vlastenci profitují. 


Mám naději, že se nenecháme rozdělit. Hrad jede přesně v dikci komunistů, kteří štvali "lid" proti elitám, vesnici proti městu, dělníky proti intelektuálům. Tímto na svoji stranu dostávali masy, skrze něž pak prosazovali svoje zrůdné cíle. 


Mám naději, že nastalý stav nebude trvat dlouho. Přiznejme si, že jedním z důvodů, proč situace zašla tak daleko, je selhání klasických demokratických stran. Paradoxem je, že součástí selhání toho systému byl Zeman, který je opředen mnoha kauzami, ale lidé prostě zapomínají. Snad se politické strany dokáží poučit a budou-li mít v budoucnu šanci na reparát, tak ho využijí. 


Mám naději, že i díky nastalé situaci do politiky vstoupí další odvážní a charakterní lidé s vizí. Zároveň bych chtěl vyjádřit dík těm, kdo se v politice angažují a přináší něco jiného než vizi plných koryt a klíčových postů, díky nimž pak musejí prodávat svoje svědomí. Kteří politiku - od lokální po celostátní vnímají jako službu. 


A nakonec mám naději, že ať je a bude situace jakákoli, církev do sebe dokáže absorbovat kohokoli. Tedy voliče a příznivce jakékoli strany. To, co nás v církvi nakonec spojuje, není stejný politický názor, ale Kristus. 


(Tento článek nevyjadřuje stanovisko Rady CB, ale jen mě jako osoby)









16 května, 2018

Predátoři plní Ducha (ale jakého???)


Jsou v mnoha (nikoli ve všech) sborech… jsou tvrdí, mají jasné postoje, dokáží se ozvat, většinou dobře znají řád a rádi s ním operují, jsou v opozici proti vedení sboru, jsou znepokojení, jak je veden sbor a někdy i celá denominace. Většinou mají velmi dobré argumentační dovednosti, rádi vzpomínají na „starou dobrou církev, kde se lidé měli rádi, a vládl pořádek“.

Členové včetně kazatele z nich mají obavy, snad proto, že se obávají konfliktu. Přes svojí tvrdost tito lidé velmi dobře ovládají křesťanský slovník a netají se svojí láskou ke sboru a k církvi. Svoje ostré chování si zdůvodňují tím, že bojují za Boží věci, za nápravu sboru a církve. Rádi píší dlouhé maily, které bývají ostré jak břitva a ze kterých adresáti mají někdy bezesné noci. Záludné na jejich argumentaci je, že v lecčem mají pravdu, jenže způsob, jak o ní komunikují, je těžko přijatelný.

Další jejich charakteristikou je, že jsou vlastně stále nespokojení a stále vidí chyby. Běda, když kazatel nebo staršovstvo někde udělají chybu! Je to další důkaz o jejich „nekompetentnosti“, „nelásce ke sboru“, „lenosti“ atd. Jedná se často o upřímně věřící bratry a sestry, kteří to velmi dobře myslí, ale nechávají za sebou bolestná zranění a mokvající rány. Často jde o loajální členy sboru, kteří jsou přesvědčeni, že svatě slouží Bohu, ale ve skutečnosti rozdávají tvrdé rány a zůstává po nich spáleniště v mezilidských vztazích doma i ve sboru. (Draci s dobrými úmysly).

Tito lidé dokáží kazatelovi a někdy i starším udělat ze služby peklo. Dokáží ho (je) znejistit, zpochybnit vše co dělá a říká. Postupně kazatel a vedení sboru zjišťují, že až tak nejde o věc samotnou, ale o styl komunikace, o osobnostní nastavení dotyčného člověka, o nepochopitelnou tvrdost a někdy i aroganci. Většinou se snaha po smíření míjí cílem, anebo je druhou stranou vnímána jako slabost.

Pokud nevíte, co popisuji, děkujte Bohu za svůj sbor. Pokud víte, pak vám přeji upřímnou soustrast. Soucítím s vámi (i když na sboru, kde jsem, nikoho takového nemám, stejně tak v denominaci po mě žádný "drak" nejde). Dokážu pochopit vaše bezesné noci, nekonečné rozhovory s manželkou, bolesti břicha, úzkostné stavy, strach o sbor, který vedete a možná (to byl můj případ), chuť dotyčnému dát pár facek. Jiná věc je, když je takovýmto predátorem kazatel… to první je průšvih, je-li to kazatel, je to velký průšvih.

Co s tím? Nemám jednoduché řešení, ale řešit se to nějak musí. Jinak dotyčný nebo dotyční „rozhořčení svatí“ postupně rozvrátí sbor anebo vás přivedou k žaludečním vředům či depresím.

Pokusím se dát pár návrhů.

Nikdy si s dotyčnými nepište maily. Před dvěma lety mi došel velmi vyčítavý a obviňující mail. Zde je moje odpověď: Ahoj… jedna za zásad, kterou se řídím je nepsat maily, ale sejít se a pobavit se napřímo. Tvůj mail je útočný, vyčítající a občas i zavádějící a v těchto intencích komunikovat nechci. Pokud máš problém, prosím nepiš, pokud ano, pak pouze kdy se sejdeme.

Nakonec jsme se sešli, a byť jsme si porozuměli jen částečně, bylo to lepší, než množení dalších literárních skvostů. Prostě a jednoduše, mail není nástrojem k řešení konfliktů. Řešte věci napřímo, tváří v tvář, nikoli písemně. Já sám jsem toto párkrát nedodržel a byla to zásadní chyba.

Smiřte se s tím, že s dotyčným predátorem prostě budete muset jít do konfliktu. Obecně se konfliktu obáváme, nikdo z nás ho nevyhledává, máme být činitelé pokoje, ale někdy není zbytí. Bude to bolet, bude to těžké, ale predátor potřebuje pocítit, že nemůže řádit beztrestně. Navíc s jídlem roste chuť a budete-li mlčet, nezastaví se. Problém je, že často lidé útrpně mlčí a nechají v konfliktu vymáchat kazatele případně starší, místo aby se za ně postavili.

Občas je dobré, když je u rozhovoru nějaký svědek, nebo je-li to hodně vyhrocené, je-li u rozhovoru nějaký moderátor či prostředník.

Je-li to jen trochu možné, neneste konflikt sám anebo sám jen se svojí manželkou, manželem, ale sdílejte toto břemeno ještě s někým dalším. Sdílené břemeno bývá lehčí.

Pokud dotyčný „nemůže už ve sboru vydržet“, nepřemlouvejte ho, aby zůstal, ale berte to jako vysvobození zhůry a požehnejte mu na cestu pryč.

Obyčejně dotyční trablemakeři předstírají, že mluví za sbor, za církev, za druhé, ale v drtivé většině mluví jen a pouze za sebe a svoje zhrzené ego. Nenechte se proto jejich názory vychýlit. To, že jsou hlasití, neznamená, že mají pravdu anebo že bychom je měli brát vážněji, než jiné. Jinými slovy nenechte se ošálit křikem, nebojte se položit otázku „a za koho konkrétně mluvíš“?

Jakkoli se jedná o konkrétní lidi, stále platí, že nevedeme svůj bol proti tělu a krvi… Proto se modlete a věřte, že Pán Bůh si váš sbor navzdory tomu, co prožíváte, uchová. Zároveň se ptejte, co je za podivnými způsoby chování některých dotyčných lidí? Co nebo kdo je ovládá? Proč jednají, jak jednají? Modlete se za ně, jakkoli se vám to jen těžko dere přes rty.

Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nevyhrazuji se proti kritice, jiným postojům a názorům, ale proti způsobu, jak se ona jinakost prosazuje.

Je smutné, že i toto se v církvi děje, zároveň se jedná o nic nového. Nakonec sám Pavel píše o vlcích, kteří nebudou šetřit stádo. Tedy hádky a rozkoly znala církev hned od počátku. Proto je úžasnou milostí a darem, pokud vládne ve sboru a církvi jednota. A pokud nikoli, je velká milost, dokážeme-li to řešit a s Boží pomocí i vyřešit.


30 dubna, 2018

Sociální sítě a znásilněná dívenka


Jedna z charakteristik sociálních sítí je, že mnohý uživatel nepoužívá sociální média proto, aby si rozšířil obzory, ale aby se uzavřel do své komfortní zóny, kde se sdílí o tom, čemu věří a co chce slyšet. Sociolog Z. Bauman tento fenomén nazývá ozvěny vlastního hlasu nebo ozvěny vlastní tváře. Jinak se tomuto fenoménu říká jeskyně ozvěn. Studia chování lidí na facebooku ukázala, že lidé většinou sdílejí informace, které potvrzují jejich předsudky a zároveň věnují jen malou pozornost pravdivosti a faktům. Prostě si chceme potvrdit to, co si myslíme, že je pravda a dohledáváním se pravdy se moc nezdržujeme. Když to sdílí můj kamarád tak to tak asi bude… funguje to jako ozvěna. To co sdílím, se mi ve stejné podobě vrátí. 
Ukážu to na jednom příkladu z křesťanského světa. Drtivá většina křesťanů velmi vítá postoj D. Trumpha a M. Zemana vůči státu Izrael, konkrétně že na rozdíl od desítek jiných států uznaly Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Pro mnohé toto bylo signálem, koho volit za prezidenta. Potvrzuje to pohled mnohých o hodných Izraelcích a zlých Arabech. Když byl Jeruzalém vyhlášen americkým prezidentem jako hlavní město Izraele, napsal jsem blog s názvem Jeruzalém JE hlavním městem Izraele. Článek lítal po sociálních sítích a měl dobré odezvy. Jenže po pár dnech mi přišel zajímavý e-mail:
Víš, že s tebou tentokrát vůbec nesouhlasím?! :-) Ani politicky, ani co se historických faktů ohledně dějin Státu Izrael týče... Četl jsi moderní izraelské historiky? Segeva, Pappého, Sanda... Něco mám v pdf, mohu poslat; něco je už i v češtině. Není to ale příliš budující četba... Osobně si myslím, že dnes už víc než o interpretaci (dávné i nedávné) historie jde o interpretaci dneška, současného chování Státu Izrael vůči Palestincům a tzv. izraelským Arabům. I v tom se snažím vycházet z židovských, resp. izraelských zdrojů; samozřejmě ne těch (pro)vládních. A opět, mnohé je neveselé, truchlivé... hnusné. Teologii do toho vlastně nechci příliš plést; a když tak tu, kterou jsem před lety slyšel od jakýchsi mesiánských židů a nedávno od některých izraelských myslitelů: že nesmí rozhodovat zaslíbení (domnělý nárok na půdu), ale tóra (láska k bližnímu, právo a spravedlnost). Více např. https://www.youtube.com/watch?v=vQHTx9nNHg0
Mohl bych pokračovat, ale pro ukázku to stačí. Nejjednodušší řešení by bylo milému kamarádovi odepsat něco ve smyslu, že je „neomarxista“, „levičák“, že „nemá rád Izrael“ a nebo… a nebo poctivě číst zdroje, se kterými jednak nesouhlasím a jednak jsem o nich ani nic nevěděl (pochopitelně pokud vás tato problematika zajímá). Výše zmiňovaní historici předkládají jiný pohled, než jsme zvláště v křesťanských kruzích zvyklí. Nakonec si názor musí udělat každý sám, ale chceme slyšet i druhou stranu? Slyšet i hlasy nevítané? Nebo druhou stranu prostě eliminujeme a budeme s přáteli sdílet to, o čem jsme přesvědčeni?
Stejné platí o migraci, Islámu, genderu a vlastně o všem. Přiznejme si, že nechceme fakta, chceme jen potvrzení našich fakt. Pak ovšem platí heslo, nevěř nikomu kromě těch, kdo sdílejí tvé vlastní předsudky. Kdo je nesdílí, toho si buď vymaž z přátel anebo jeho názory ignoruj. Vytvoř si svůj vlastní vesmír a bude ti dobře.
Jak funguje dezinformace a život v jeskyni ozvěn ukážu na příkladu z roku 2016. V Russia Today a Sputnik (ruské média působící v Německu) se objevila zpráva, že tři migranti znásilnili nezletilou dívenku ruského původu. Zpráva vyvolal takovou reakci, že se do případu vložil dokonce ministr zahraničí S. Lavrov, když v propagandistickém duchu napsal: „Informace o zmizení naší Lisy byla dlouho zatajována. Doufám, že problémy s migrací nepovedou k pokusu politicky korektně přemalovávat skutečnost.“ 
Problém byl „pouze“ v tom, že k žádnému znásilnění nedošlo. Vše začalo tak, že rodiče Lisy, ruští emigranti oznámili na policii, že jejich dívka je nezvěstná. Policie okamžitě vyhlásila pátrání. Nakonec dívka sama přišla domů a doma a pak i na policii si vymyslela, že byla znásilněna, na což se rychle přišlo. Mezi tím se ale případu chytlo několik extremistických serverů s tezí, že dívku znásilňovalo pět Arabů po dobu, kdy byla nezvěstná. Případ došel tak daleko, že se přes facebook začala svolávat demonstrace proti uprchlíkům a Arabům. Když se ukázalo, že to vše byl jen hoax, nikdo se neomluvil. Někteří dokonce reagovali tak, že „by se to stát mohlo, protože arabáci a uprchlíci jsou nadržený“. Jinými slovy hledat lež nebo pravdu? A proč, není to nakonec jedno, přece účel plní prostředky a pokud lež potvrzuje „moji pravdu“ anebo „pravdu mojí komunity“, pak to vlastně až taková lež není.
Toto je jen pár příkladů, ze kterých nechci udělat závěr, že sociální sítě jsou ďáblovo dílo, ani nechci relativizovat otázky migrace, stejně tak stále více vidím, že problém Izraele je vícevrstevný. Chci jen napsat, že díky sociálním sítím se každý tak trochu stává novinářem a je zodpovědný za to, co šíří. Zároveň na nás sociální sítě kladou nárok hledat pravdu.
Dá to fušku, mnohem větší než si jen potvrdit, co chci slyšet. Ale stojí to za to a možná právě křesťané, by v tomto mohli jít příkladem. Třeba proto, že Ježíš tak často o pravdě hovořil.

24 března, 2018

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu týdnu.


Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu týdnu.


Když jsem pročítal velikonoční poselství, nikdy jsem si nevšiml nějaké logické posloupnosti v tom, co Kristus řekl z kříže. S těmito sedmi větami jsem se setkal až skrze známé dílo J. Haydna, které doporučuji si k těmto textům pustit. Pokud chcete velikonoční týden projít s pomocí těchto textů, zde je pár myšlenek vedoucích k osobnímu zamyšlení a meditaci.


Květná neděle  - první věta



Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.



V krutých bolestech se náš Pán nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Kristus žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tento text – Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné, protože ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo – tedy církev či sbor. Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru – zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do tohoto týdne a zároveň s prosbami, abychom dokázali odpustit.



Text ke čtení: Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16



K přemýšlení: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“



Pondělí - druhá věta




Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.



Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První – „pravím tobě“. Jakoby nám náš Pán říkal, teď neřeš jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Myslím, že někdy rádi poukazujeme na problémy druhých (které občas jsou mimochodem opravdu vážné) a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není jen Bohem mas, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na tvojí cestě následování.

Druhé – „ještě dnes“. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „na potom“. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí – „budeš se mnou v ráji“. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém – tam kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Vím, že mnozí z vás prožíváte složité životní období, které má od ráje na zemi hodně daleko. Právě pro vás, ale nejen pro vás, jsou tato slova vyřčená Pánem Ježíšem. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.



Text ke čtení: Řím 8, 31 – 39



K přemýšlení:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?



Úterý – třetí věta




Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.



Další – třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista.

Vidíme zde trpět Jeho matku. V jejím utrpení se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35 – „i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Vzpomínám na povzdech jedné maminky, která se mi svěřovala se svojí bolestí, když pozorovala život svého dospělého syna. Říkala cosi ve smyslu „trpím, když vidím, jak sám sobě ubližuje“. Pokud vychováváte děti, potom je třeba, abyste si v těchto velikonočních dnech ujasnili, co vlastně chcete – buď jim za každou cenu zajistit klidný život, nebo jim pomoci, aby se staly Kristovými následovníky. Syn oné smutné maminky studoval, žil na hromádce se svojí dívkou, měl relativní dostatek, tedy žil z pohledu světa klidný život. Jenže byl daleko od Krista, což jeho matka vnímala jako prohru. Zkuste si položit v rámci těchto Velikonoc otázku: „Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?“ Nebo tuto otázku rozšiřme: „Co dělám proto, aby se další lidé stali Božími dětmi?“  

Další rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. V poslední době se mnoho hovoří o důležitosti otce. Na tomto místě však Ježíš volá matku. V závěrečných momentech života se odehrává podobná věc jako při narození – člověk se vztahuje k matce a matka k němu. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V tomto krátkém textu jsou hned dvě zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby se zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti.

Zároveň je zde ještě jeden – poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…



Ke čtení: Jan 18



K přemýšlení

Jak moc tě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?



Středa - čtvrtá věta




Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?


Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných“. Naštěstí pro nás  Bůh to z lásky k nám přehnal. Obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka – jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků – tedy pocit opuštěnosti Bohem. Pocit, že nebeský Otec již není otcem, ale pouze Bohem. (Mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů, opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.



Ke čtení: Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8



K přemýšlení:

Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)

Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?

Jak se vyrovnáváš s pocitem opuštěnosti? Bohem? Lidmi?


Čtvrtek - pátá věta



Žízním



Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená snad Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek a našich „přízemních“ zápasů pro něj nejsou nesmyslné a banální. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.



Ke čtení: Mk 15, Jan 19.



Text k přemýšlení:

            Po čem nejvíce žízníš?

Po čem žízní tvoje okolí a jak tuto žízeň můžeš uhasit?

Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?

Kde jsi nejranitelnější?





Velký pátek - šestá věta




Je dokonáno



Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo mu přece teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil – tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života. Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem, co ode mne Pán chtěl.



Ke čtení: Jan 20, Sk 20, 24,



K přemýšlení: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.



Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Nebyl tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?



Bílá sobota - sedmá věta




Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.

Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se mi bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce a to jak v životě, tak ve smrti. Zároveň k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!



Ke čtení: Žalm 23



K přemýšlení: Problémem není „přílišná víra“ církve, ale něco docela jiného. My křesťané určitě nehřešíme přehnaným nadšením při vyhlídce na věčný život, ale spíš jeho nedostatkem. Člověk, který se prohlašoval za nevěřícího, svěřil se jednou svému příteli knězi: „Já nechodím do kostela. Ale někdy se mi stává, že při úmrtí některého známého musím jít na hřbitov. Tam slyším kněze nebo duchovní správce. Říkají:  ,Tento muž, tato žena vstanou!' Rozhlédnu se kolem po lidech. Nikdo nevypadá, že by se zaradoval. Ani se nepohnou. A vím, že to jsou věřící. Já, který v tu pošetilost nevěřím, si přitom říkám, že kdybych tomu věřil, byl by to pro mne ohromný šok. Ale chápete? Znamenalo by to, že bych musel křičet, skákat, rozejít se se vším, co jsem předtím dělal. Kdybych tomu uvěřil, volal bych: Hurá! Sláva!, které by zaznívalo až do končin země. A zatím jim to všechno neříká nic a každý zůstává nezúčastněně na svém místě.“



Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co ti případně brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého syna, abychom mohli spolu s ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.


24 února, 2018

Čínští žadatelé o azyl aneb 70 let po únoru 1948 perzekvované komunismem nechceme


Tento článek píšu v únoru 2018, tedy přesně 70 let od doby, kdy komunisté uskutečnili převrat, který uvrhl naší zemi do temného a mnohaletého období komunistické diktatury. Nic na tom nemění ani současná snaha některých klíčových představitelů této země komunismus relativizovat anebo dokonce některým komunistickým zemím poklonkovat. Tisíce lidí byly uvrženy do vězení, přišly o svou práci, stovky dalších byly popraveny. Tisíce dalších lidí opustily naši zemi, která tímto přišla o mnoho svých elit. Komunistickou totalitou bylo dotčeno i mnoho církví. Jejich představitelé i členové byli leckdy kvůli své víře perzekvováni. Mocní se křesťanství bojí… asi intuitivně cítí, že za ním stojí někdo hodně mocný.

To, co kdysi prožívali mnozí křesťané u nás, prožívají dnes mnozí křesťané v Číně.

20 února, 2018

Je muž hlavou ženy?


ednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. 1 Kor 11, 1 - 3



Oddíl o tom, že muž je hlavou ženy, se stal jedním z nejzneužívanějších textů v Bibli, protože mnohokrát podpořil mužský šovinismus a nadřazenost. Jenže co to vlastně znamená? Zvláště v poslední době, kdy dochází ke zmatení rolí muže a ženy je tento oddíl snad ještě hůře pochopitelný. Znamená to, že ženy mají mýt nádobí? Stlát postele? Zůstat doma s dětmi? Že muži mají rozhodovat kam na dovolenou? Že jejich slovo je zákonem? Dlouho jsem si lámal hlavu, zda doma jsem hlavou Daniely (svojí ženy)… „Problém“ je v tom, že se o všem zásadním radíme a klíčová rozhodnutí děláme společně. Je to dáno mj. tím, že moje žena je silná osobnost, za což jsem ale velmi vděčný. Nechtěl bych vedle sebe jakousi „na vše kývající slípku“. Jak tedy Pavlův text číst? Úplně přesně nevím, přesto se pokusím nadhodit pár myšlenek.

15 února, 2018

Divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze…

Možná znáte citát, kterým jsem nazval tento článek. Tedy že divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze… Myslím, že na tomto citátu je mnoho pravdy.

Ne nadarmo je majetek a s ním spojené peníze velmi často opakovaným tématem v Písmu a ne nadarmo většina Ježíšových podobenství se nějak vztahuje k majetku. Pokusím se vybrat čtyři varující tvrzení ohledně majetku.

18 ledna, 2018

Prezidentské volby aneb když se otevře Mordor


Je smutné, čemu jsme v posledních dnech v souvislosti s volbami vystaveni. Někteří členové církve se mě ptají, co si o tom všem myslím. Nechci v tomto článku psát, volte jednoho nebo druhého, CB jistě snese oba voličské tábory. Dovolím si ale k volbám pár poznámek.

Jakkoli to může znít jako klišé, velmi vás prosím, modlete se a opět modlete se. Jakkoli nejsme v prezidentském systému, posledních pět let ukázalo, jak obrovský vliv prezident má. Ale posledních několik tisíc let ukázalo, jak velikou moc má modlitba.

S obrovským znepokojením sleduji, co se vynořuje na sociálních sítích a co dokonce chodí do poštovních schránek. Neznám zdroj těchto informací, ale jedná se o informace jedním slovem odporné. Podle nich je pan Drahoš svobodný zednář, vítač, iluminátor, dokonce na některých serverech se dočteme, že se jedná o pedofila, je to sluha západních mocností, spolupracoval s STB atd. Nejedná se o trestný čin pomluvy? Nic takového jsem nečetl o M. Zemanovi a jsem rád, protože by se jednalo o lži. Jenže proč tyto brutální lži jdou jen jedním směrem? Nechť si každý odpoví sám…

Někteří namítnou, že kampaň se vede i proti M. Zemanovi. To ano, ale drtivá většina námitek jeho oponentů připomíná, co se skutečně stalo, co je dohledatelné a co M. Zeman prostě nevysvětlil, anebo se třeba jen neomluvil. Těch kauz bylo mnoho a nemá smysl, abych je zde vypisoval. Dalším otazníkem je jeho zdraví, jenže jeho okolí dlouho tajilo a do velké míry tají jeho zdravotní stav a tím nahrává na smeč různým pochybnostem. Navíc už jenom to, že M. Zemana podporují okamurovci, komunisté a spolu s nimi i Babiš mě silně znepokojuje.  

10 ledna, 2018

Jak mi M. Zeman pomohl v pochopení leadershipu


Když byl před pěti lety zvolen M. Zeman, mnozí se uklidňovali tím, že zas až tak o moc nejde, protože v naší zemi jednak nemáme prezidentský systém a jednak „housky dražší stejně nebudou“. Jenže se ukázalo, že toto uvažování bylo špatné. Právě díky M. Zemanovi si ještě více uvědomuji, jak klíčová je nejen role prezidenta, ale v obecnější rovině i vedoucího. Protože jako předseda CB nechci a ani se nemám vyjadřovat, koho preferuji, žádné jméno v tomto článku více nezmíním. Závěr nechť si udělá každý sám (stejně svého kandidáta už všichni mají).

Ano, vedoucí s námi většinou nechodí každý den na oběd, vidíte se s ním jen někdy, ale má vliv a to někdy silnější, než si připouštějí. A v tom je zakopaný pes. Ať chceme nebo ne, ti, kdo jsou v čele, jsou vzorem a to buď dobrým, nebo špatným. Ale nějakým vzorem jsou. Jakoby kdesi v nás bylo zakódováno heslo „když může on, mohu taky“ a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Když se on může ožírat, lhát, zesměšňovat kde koho, pak, i když vím, že je to špatné, mohu i já. Naopak je-li vedoucí rovným člověkem, stává se jakýmsi druhým svědomím, které mě vede k tomu, abych i já hrál rovnou hru.

02 ledna, 2018

Vztah otec, syn a táhni mi z cesty ty…

Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal Sigmund Freud.

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku…