23 června, 2017

Tři nebezpečné nesmysly „biblicky věřících křesťanů“

Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chti tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím tvrdit, že tvrzení, že „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebi je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů.

Z tvrzení o „jediných biblických křesťanech“ plyne první nesmysl a tím je apriorní odpor k ekumeně. Jak v katolických, tak protestantských kruzích se vyskytují skupiny, pro které ti druzí jsou heretici.   V protestantismu se pak vyskytují bojůvky, které se nekamarádí vůbec s nikým včetně protestantů. Odvolávají se na svůj správný výklad Bible, ale o Bibli v jejich případě jde až na druhém místě. Mnohem více totiž věří ve svůj výklad Bible, ve svojí dokrínu, podle které překrucují Bibli. Dobře je to vidět na výroku Ch. Spurgeona Kalvinismus je evangelium a nic jiného. (Charles Spurgeon, The New Park Street Pulpit, Vol. 1, 1856). Jakkoli Spurgeona mám rád, zde se mýlil. Kalvinismus není evangelium ale jen jeden ze způsobů, jak evangelium vykládat. Často se popisované skupiny točí kolem otázek stvoření (pochopitelně jediný správný výklad je stvoření za šest dní), kolem vyvolení, posledních věcí, žen v církvi a několika dalších oblastí. Jiné výklady než jejich jsou údajně nebiblické a pokud je někdo učí, je otázkou, zda je „biblickým křesťanem“. Častou odpovědí je, že není.

Zvláštní pifku pak tito křesťané mají na katolicismus. Ten je pro ně herezí par excelence (což ale někdy platí i obráceně) Z toho lze implicitně vyvodit, že autoři jako např. J. Zvěřina, O Mádr, T. Špidlík, A. Green, K. Lachmanová,  O. Vácha a další jsou nejen mimo, ale že se jedná o apoštoly lži. Asi není třeba k těmto nesmyslům nic dodávat.

Je správné, když ta která církev zastává učení, které vyčetla v Písmu. Zároveň platí, že poznáváme jen zčásti a kdo si myslí, že poznal cele, je mimo. Nebezpečí těchto lidí je v tom, že některé přitahují svým černobílým viděním světa, Bible a církve. Tím nechci tvrdit, že nemáme porovnávat, hledat správné odpovědi, nesouhlasit spolu, nenazývat herezi herezí, netvrdím, že některé věci v Písmu nejsou černobílé a nebo že máme zastírat, že jsme jiní. Nejsem zastáncem rozbředlého ekumenismu, který zastírá naši jinakost. Máme ale spolu jako věřící mluvit a máme se sjednotit na tom základním, co dělá křesťanství křesťanstvím. Tím je spásné dílo Ježíše Krista.

Druhým nesmyslem, kterého jsem si u „biblicky věřících“ všiml, je odpor k psychologii. V časopise Zápas o duši, který „biblicky věřící“ do určité míry reprezentuje, se můžeme dočíst následující „perlu“ z hlavy jakési studentky vyšší odborné školy: „I věřící člověk se občas dostane do situací, kdy potřebuje pomoc někoho moudřejšího, znalejšího Bible. Má-li k tomu příležitost, může využít biblického poradenství. Biblické neboli noutetické poradenství má za cíl vznešené ideály typu: …láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. (Gal 5,22-23)  V naší zemi se takové poradenské kurzy pro křesťany již také dělají. Aplikovat sekulární psychologii na lidské problémy se v mnoha případech může zdát mnohem jednodušší, protože rozmazluje lidskou duši. Sekulární psycholog podpoří klienta v jeho názorech, které mu jsou vlastní, aby jako pán svého osudu a kormidelník své duše objevil „pravdu“ ve svém nitru. Biblické poradenství však čerpá pravdu zvnějšku, od Stvořitele, který nejlépe rozumí člověku, neboť jej sám stvořil. Sekulární psychologie nutí člověka vplynout do hlubin svého nitra a hledat problémy“. http://www.reformace.cz/zod/zapas-o-dusi-nebo-psychologie-cislo-118

Nepopírám, že biblické poradenství má u křesťanů svoje nezastupitelné místo, zároveň svoje místo má i sekulární psychologie – pochopitelně je-li dobře prováděná. Nepřál bych milé autorce, aby se dostala do klinických depresí, problémů s rozdvojenou osobností nebo aby její dítě mělo ADHD. Pokud se jí to stane, doporučuji jak rozhovor s duchovním, tak dobrého psychologa – pokud bude mít to štěstí a nějaký v jejím okolí bude. Neuvěřitelné tvrzení ohledně psychických nemocí přináší známý kazatele A. Barkóci, který všechny psychické nemoci přisuzuje démonům https://www.youtube.com/watch?v=iRInet0sWHk Tvrdí, že až bude „rozseta Kristova sůl na Slovensku, nebude Slovensko nemocné psychicky“. Ano bylo by to krásné, kdyby se psychické nemoci vyhýbaly znovuzrozeným křesťanům. Jenže se nevyhýbají ani jim, protože i oni jsou součástí padlého světa a k tomu, aby vás schvátila psychická nemoc, nemusíte nutně hřešit a už vůbec do vás nemusel vstoupit démon. Jistě je třeba vědět o limitech psychologie, je třeba vědět, že křesťanství jde nejen k pojmenování problému, ale i k vyznání hříchů, je jasné, že křesťanství a psychologie není jedno a to samé, ale to nijak psychologii nedegraduje. Jen jí to dává meze, o kterých ale řada psychologů dobře ví.

Třetím nesmyslem, který „biblicky věřící“ často opakují, je tvrzení, že současná církev je v krizi díky tomu, že z křesťanství se stala zábava. Často je pak poukazováno na rostoucí církve a je vytahována jejich snaha oslovit současného člověka a to způsoby, které se lidem ve světě líbí. Pravdou je, že biblicky věřící alespoň v naší zemi skutečně nerostou, ale zajisté to není tím, že by kázali „pravé evangelium a pokání“, které lidi spíše varuje a proto se lidé skrze ně neobrací. Církve nebo sbory, které alespoň v ČR dlouhodobě rostou, rostou nikoli kvůli nějakému populismu, ale velmi dobré snaze kontextualizovat evangelium. Soudím tak alespoň podle CB, ze které jsem a pár dalších společenství, které znám. Žádný z rostoucích sborů se na vlně populismu neveze. Není třeba              v každém kázání hned mluvit o pokání, protože tak nečinil ani Ježíš, ani Pavel. Tím ale netvrdím, že o pokání nemáme mluvit nikdy. Není známkou populismu, když se lidé při kázání zasmějí. Ten, kdo nesnáší humor, totiž není Bůh, ale ďábel. Je zcela správné, když při bohoslužbách dokážeme skrze chvály nebo hudbu (říkejte tomu, jak chcete) nebo skrze sakrální architekturu dotknout emocí. Je jen dobře, když je prostředí církve nastaveno tak, aby se v něm nevěřící cítili dobře. Ještě jeden citát ze Zápasu o duši. „Jen během několika málo let se „zábava“ stala uznávanou zbraní našeho boje a rozvinula se v misii. V tomto ohledu se neustále „klesalo“. Od „hlasitého promlouvání“, jak ho činili puritáni, Církev postupně utlumovala své svědectví, pak přimhouřila oči před lehkovážnostmi doby    a omluvila je. Potom je začala tolerovat na svém území a nyní je přijala a poskytla jim domov ve jménu „zasažení davů a získání pozornosti lidí“. Ďáblovi se sotva kdy podařilo něco chytřejšího než to, že našeptal Kristově církvi, že součástí její misie je poskytovat zábavu lidem s výhledem, že je získá do svých řad.“ http://www.reformace.cz/reformace-c-31/dablova-misie-prostrednictvim-zabavy Misionální církev je církví nízkoprahovou a je jen dobře, když i skrze zábavu do ní přichází lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. Nevím, co Ježíš dělal na svatbě, ale zřejmě se tam bavil a jako bonus udělal víno! Jenže zábava a víno nebyl cíl. A stejné je to se zábavou v církvi. V našem sboru mnoho lidí přišlo do církve skrze zábavu, které se říká sport… a jiní skrze hudbu. Až potom se setkali s Kristem. Že by se jednalo o duchovně nedozrálé jedince? Co když platí, že lze plakat jak kvůli smíchu tak kvůli pokání? Že se to nevylučuje?

Závěrem lze jen napsat, abyste se nenechali výše zmíněnými třemi důrazy zviklat. Jsou zcestné. Jak ekumena, tak psychologie, tak zábava spojená s evangelizací mají svoje místo i v životě křesťana       a církve. Všechny tři oblasti mají svoje nepochybné limity, ale jen proto je není třeba zatracovat.

14 června, 2017

Pastorská služba ve statistikách z USA a jak by to bylo v ČR?


             90% pastorů tvrdí, že pracuje 55 – 75 hodin týdně
             80% si myslí, že jejich služba negativně ovlivnila jejich rodinu. Mnoho dětí pastorů přestalo   chodit do církve kvůli tomu, co zažili ve vztahu mezi jejich rodiči a sborem  

             75% pastorů tvrdí, že alespoň jednou ve svém životě zažili zásadní krizi ve své službě    spojenou se stresem

10 června, 2017

Kazatel - staršovstvo, chemická rovnice

Jedna z výborných tradic církve je tradice kolektivního vedení sboru. V tradici CB ale i jiných denominací se pak jedná o vedení skrze staršovstvo a kazatele. Asi není třeba rozebírat proč je lepší, když sbor nevede jen jeden „osvícený“ člověk, zároveň vše dobré v sobě nese rizika. A to platí i o práci ve staršovstvu. Já sám jsem kazatelem na sboru jen asi šest let, tudíž moc zkušeností se s vedením staršovstva z pozice kazatele nemám. Jako starší mám zkušeností více – asi 17 let. Zároveň jsem vizitoval zhruba 25 sborů a na všech jsem se staršími hovořil a ptal se na jejich způsob práce. Mohl jsem tedy nejen vidět, ale i zažít službu kazatele, staršího i (snad) nestranného pozorovatele. Nebudu tento článek psát jako kazatel, ale jako dlouholetý starší – byť jím teď už nejsem. Co jsem tedy jako starší ocenil? Co mě zastavilo? S čím jsem se vyrovnával?

30 května, 2017

Má mít sbor, církev vizi?

Vize je pro církev slovo kontroverzní. Na někoho působí jako červený hadr na býka, protože přece „bez vize se nikam nepohneme“, druzí vizi pro sbor nepotřebují. Jedni argumentují tím, že cpát vizi do sboru je snaha propašovat management do církve, jiní argumentují tím, že vizi nepotřebujeme, protože základní obrysy vize pro církev jsou popsány v Písmu a není k tomu co dodat. Všichni víme, že máme kázat evangelium, pomáhat potřebným, vychovávat učedníky a modlit se (a asi bychom našli i další věci). Dávat si tyto výzvy, byť jinými slovy vyjádřené, do vize sboru, je snad efektivní, ale zbytečné.

14 května, 2017

Ježíšova modlitba za nás: Paradoxy Velekněžské modlitby


Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. J 17, 11 - 15

Možná jste sami zažili, nebo slyšeli následující příběhy. Nasloucháte rodičům, kteří řeší problémy svých malých dětí, které někdo odstrčil na pískovišti, jenže vy řešíte, že vaše ratolest před svatbou s někým spí. Nasloucháte, jak někdo řeší problémy, jakou pro svoje dítě vybrat střední nebo vysokou školu, jenže vaše dítě končí základku se čtyřkami a nemůže se dostat ani na střední. Nebo po dvaceti letech výchovy ve vaší křesťanské rodině vám vaše již pokřtěné dítě oznámí, že s Bohem už nechce mít nic společného. Nechápete, kde jste udělali chybu, nechápete, proč se to stalo zrovna vám, když jiní lidé se sboru vždy dávali přednost chalupě a závodnímu sportu svých dětí, sbor pro ně byl tím posledním, co řešili, a přesto se jejich děti na rozdíl od těch vašich následují Krista. Nechápete, nevidíte v tom všem logiku a cítíte vinu. Nebo jednoho dne na adresu svých dětí slyšíte diagnózu „nemoc vašeho dítěte je neléčitelná“. V těchto a mnoha dalších příkladech se zračí hluboká bezmoc. Už svým dětem nemůžete pomoci. Už je neochráníte jako kdysi na pískovišti nebo když doslali rýmu. Nechci vzbuzovat pochmurnou náladu. Jen chci ukázat na následující, co mi vrtá hlavou, když čtu následující dvě záhadné věty z Velekněžské modlitby:

08 května, 2017

Změny ve sborech?! Kde brát inspiraci? V Bibli? Ve světě? Na co narážíme?

                                                                                                                                                                      
To, že článek „Tahle církev není pro starý“, někoho vytočí, jsem čekal. To, že vyvolá takovou vlnu diskusí, souhlasných a nesouhlasných reakcí jsem nečekal. Nečekal jsem ani to, že se za pár dní článek stane druhým nejčtenějším blogem, který jsem kdy psal (nejčtenější je recenze knihy Chatrč). Jak kritici tak ti, kterým se článek líbil, se shodnou minimálně na jedné věci – článek otevřel bolestivé téma starých, slabých a nemocných v církvi. Téma, které se v něm otevřelo, tnulo do oblastí, které mnozí prostě prožívají a trápí je. Pokud jste četli pozorně, tak část článku se snažila vnímat sbor optikou starého člověka. Nešlo o kritiku chval, ani nových forem církve, ani změn. Nakonec pokud jen trochu něco víte o sboru, kde jsem kazatelem a o mojí mnohaleté službě mládeži, pak mi lze těžko vyčítat, že bych nebyl otevřený novým věcem. Pokusil jsem se pouze popsat, jak některé změny může vnímat starý člověk, který jednak vyrůstal v hodně jiné době a jednak má jisté fyzické indispozice, které více či méně zasahují do jeho vnímání reality. Závěr pak není „udělejme církev pro starý“, ale ani „udělejme církev pro mladý“. Je-li církev přirovnávána k tělu, pak platí, udělejme ji pro všechny údy, tedy i zdravé i trpící nebo v kontextu našeho přemýšlení pro všechny generace.

24 dubna, 2017

Tahle církev není pro starý!!!

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení, investování do „efektivních služebníků v kterých je potenciál“… zní to skvěle ne? Kolikrát jsem tato a podobná slovní spojení v poslední době v kontextu církve slyšel a četl… a přemýšlel, jak se to poslouchá těm, pro koho výše zmíněná spojení jsou nesrozumitelná a kdo se cítí čím dál více mimo mísu. Zdá se mi, že určitý nezanedbatelný proud evangelikálních kruhů se šine směrem, který R. Rohr nazývá „teologií první poloviny života“. Nechci opisovat Rohra, jen chci napsat, že teologie, tedy to, co říkáme a myslíme o Bohu, vždy více čí méně ovlivňuje to, v jakých podmínkách žijeme. Teologie první poloviny života odráží, že více či méně život funguje a že leccos ještě máme pod kontrolou včetně některých schémat, jaký je Bůh. Jenže…

19 dubna, 2017

Evangelium pro Narcisy

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Jk 4,6

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z velkých nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. Ve škole, doma i v církvi jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Pokud jsem byl pochválen, pak za věci, které dávaly podle světa dospělých smysl. Určitě tedy ne za to, když jsem sjel nějaký kopec na lyžích, vstřelil gól nebo si spravil kolo. Tyto a podobné věci patřily do světa her, a z pohledu dospělých se tedy nejednalo o nic významného. Když se podívám na dnešní trendy,  leccos se změnilo. Za chybu není považováno, když si o sobě dítě (ale i dospělý) moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo: moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí.

10 dubna, 2017

Proč a k čemu vlastně žít?

Když se na podobnou otázku ptali Freuda, shrnul odpověď do slov „milovat a pracovat“. Známý americký psycholog L. Crabb to vyjádřil podobně. Hovořil o dvou největších lidských potřebách – potřebě milovat a být milován a potřebě důležitosti, kterou mi často dává práce. Na první pohled tedy není o čem psát. Největší hodnota je zakořeněna „v miluj a pracuj“ nebo miluj a najdi pocit důležitosti. Heidelberský katechismus cíl křesťanova života popisuje jako „oslavit Boha a navěky se radovat se vztahu s ním“. Je to hezky řečeno, ale vkrádá se otázka, co se pod těmito slovy skrývá.     O co tedy v životě běží?

23 března, 2017

Média, válka o naší mysl a dezinforační kampaň

Vyrůstal jsem polovinu života ve světě propagandy, která se šířila především z tehdejšího SSSR (Sovětského svazu). Na kdejakém kopci byl plakát vybízející, aby se dělníci a rolníci spojili a zaslibující, že ze SSSR bychom rádi zůstali navěky. Nějak jsme si tehdy zvykli, že režim lže, zároveň toto jen málokdo vyřkl nahlas. Postupně se k nám ale začala dostávat západní demokracie, která se projevovala mj. tím, že se dala nahlas říkat beztrestně pravda. Vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera, jak zhruba měsíc po listopadové revoluci přijel na Václavské náměstí náklaďák s plnou korbou Solženicinova Souostroví Gulag. Tehdy se jednalo o dvě knížky, které stály 150 Kč, což nebylo úplně málo. Lidé se ale o to skoro prali. Chtěli jsme si přečíst do té doby zakázanou pravdu o represích v Rusku. Zároveň jsme se opájeli pocitem, že nás nikdo za koupi této knihy nebude uzurpovat. Tehdy bych nevěřil, kdyby mi někdo řekl, že po 25 letech budou ve vládě komunisté zpochybňující vraždu M. Horákové, že mluvčím prezidenta bude bývalý redaktor komunistických novin a že nemalá část České společnosti ale i politické reprezentace bude koketovat s bývalým důstojníkem KGB – současným ruským prezidentem. Už nad námi nevládnou výzvy, aby se dělníci a rolníci spojili, slova o „věčných časech“ najdeme spíše ve Zjevení než na rudých plakátech, ale něco se pokazilo. Dostáváme se do vlivu podobné, zároveň ale mnohem rafinovanější desinformační kampaně, která má svoje zdroje na sociálních sítích a různých pochybných webech.

Bývalý redaktor Týdeníku Respekt M. Šimečka přirovnává současnou dezinformační kampaň k „vynálezu“, který se zrodil v Německu dávno před Hitlerem – tzv. lžitisku (Lügenpresse). Hitler z něj pak udělal nástroj hromadného ničení pravdy a demokracie. Zdroje této kampaně namířené především proti zemím EU vidí autor v Putinově Rusku, které si v uvnitř EU buduje tzv. trojské koně, přes které si může snadněji prosazovat svoje zájmy a např. ovlivňovat volby aby se k moci dostali politici přiklonění k Rusku (Respekt, mimořádné vydání, březen 2017, s. 9)

17 března, 2017

Sport, víra a další souvislosti

Když zavzpomínáme na největší setkání lidu od sametové revoluce, potom zřejmě dojdeme k naplněné letenské pláni pár dní po pádu komunismu a potom již jen vítání fotbalistů (po návratu z Eura v Německu) a hokejistů (po návratech z vítězných mistrovství světa). Zcela ojedinělá kapitola je potom návrat hokejistů z Nagana.
Podobné sportovní šílení se ale zdaleka neděje jen u nás. Když pozoruji popisovaný  fenomén, potom se nutně musím ptát, proč je zrovna sport tak sledovaný? Proč se již dávno nejedná pouze o sport? Co dokáže milióny lidí při sledování sportu téměř hypnotizovat? Proč zástupy nevítají jiné lidi, kteří něco dokázali a kteří proslavili svoji vlast v zahraničí?

Sport jako náboženství
Pokud se podrobněji podíváme na sport, potom zjistíme, že mezi sportem a náboženstvím, je mnoho podobností.
Každý sport, stejně jako náboženství, má pevně stanovená pravidla, kdy se očekává, že je účastníci budou dodržovat.  Ten, kdo je nedodržuje, je potrestán. Navíc každý divák i hráč je velmi háklivý na to, když jeho tým prohraje nespravedlivě. Jako by nám sport dával možnost nahlédnout do jakéhosi ideálního světa – náboženskou terminologií světa bez hříchu – kde se musí dodržovat určitá daná, pokud možno pevná pravidla. Sport v nás probouzí skrytou touhu po spravedlnosti, která když není dostupná v dennodenním životě, je dostupná (v ideálním případě) alespoň ve sportu.

06 března, 2017

Modlitba sportovce




Modlitba, která mě napadá, když roste adrenalin před závody....



Děkuji ti Pane za dar hry a sportu.


Děkuji ti, že jsi mi dal takové zdraví, které mi umožňuje sportovat.


Děkuji ti za to, že jsi mi dal čas, který nemusím trávit zoufalým bojem o přežití, ale který mohu věnovat tréningu a závodům.

04 března, 2017

Byl Ježíš pacifista? Je víra pacifistická?

Nedávno mi tuto otázku položil jeden můj přítel. Než se dostanu k odpovědi, popíšu svůj osobní příběh. Jsem ještě z generace, která rukovala na vojnu v době studené války, a občas se mluvilo o blížícím se vojenském konfliktu. Tehdy mě poprvé napadlo, co budu dělat, kdyby konflikt skutečně vypukl. Zároveň jsem si ale byl skoro jistý, že se nic takového nestane. O něco složitější byla otázka Afghánistánu. V době, kdy jsem byl v armádě, tam bojovala Ruská armáda a na některých útvarech se mluvilo o tom, že určité jednotky tam budou poslány. Mluvilo se i o jednotkách, kde jsem byl. Nevím, zda to bylo myšleno vážně, ale to už se nedozvím nikdy. Každopádně jsem si kladl otázku, co bych měl dělat kdyby… Odmítnutí vojenské služby se trestalo vězením, nevím, jak by se trestalo odmítnutí nastoupení do války.

20 února, 2017

Když se to v církvi řeže a existuje řešení?

Když přemýšlíme nad konflikty v církvi, pak se nejedná o nic nového. Nakonec to byl sám Pavel, kdo napsal, že po jeho odchodu přijdou „vlci hltavý a nebudou šetřit stádo“. Jenže co s tím? Jak konflikty v církvi vznikají? Čím jsou specifické? Jak jim předcházet? Máme se s nimi smířit? Pavel v uvedeném textu píše o falešných učitelích, víme ale, že se zdaleka nemusí jednat pouze o otázky učení. Řekl bych, že častěji konflikty vznikají kvůli formám. Jinak řečeno, lidé se nebudou až tak rozčilovat, pokud vaše kázání nebude příliš povedené, nebo natvrdo řečeno, pokud bude „o ničem“. Zkuste ale kázání v některých sborech prodloužit o deset minut, v některých sborech kázat bez kravaty nebo taláru, posunout kazatelnu o metr doleva nebo doprava, vyhodit zlobivou ratolest ctihodného pilíře sboru z besídky… a máte kauzu na pár týdnů.

16 února, 2017

Valentýn, Jákob, Lea, Ráchel a metafyzika pohlavní lásky

Podívejme se na text v Gn 29 na příběh vztahu, lásky, zamilovanosti, zrady, selhání… Příběh, který by mohl sloužit jako scénář k filmu. Izák má dva syny – Ezaua a Jákoba. Nadržuje Ezauovi, protože je to „chlap“. Rád loví, bojuje a asi nemá k ráně daleko. Oproti tomu Rebeka, Izákova žena miluje Jákoba, který je opakem Ezaua. Dnes bychom řekli, že se drží máminých sukní. Otcův oblíbenec Ezau a k jeho radosti má stát dědicem, jenže nakonec dojde k tomu, že díky lsti získá prvorozenství Jákob. Protože se bojí pomsty svého bratra, musí utéci. Nalezne útočiště u svého strýce Lábana a zde začíná „Valentinský příběh“. 

07 února, 2017

Bohové se vracejí a co my s tím (referát z pastorálky kazatelů CB)


Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno staré boxerské pravidlo. Toto pravidlo zní: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Z vlastní zkušenosti bych ale chtěl povědět, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé je složitější a více to bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že skutečný smysl a dopad toho, co slyšíme, se ukáže v tom, až budeme konfrontováni „s bohy, kteří se vracejí“.

02 února, 2017

Duchovní boj

A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Ef 6, 10

Kdybychom tento text četli někde v latinské Americe, v Asii nebo v Africe, posluchači by s ním neměli problém. Čteme-li ho v Evropě, pak to vypadá tak trochu jako pohádka. O jakých „nadzemských duchách zla“ Pavel píše? Proti komu jinému, než proti lidem z masa a kostí vedeme svůj boj? Nejlépe je pochopitelně nebojovat s nikým, ale když už to musí být, pak naši nepřátelé jsou lidé, nikoli duchové, mocnosti nebo síly někde v povětří. Mnoho lidí by namítlo, že i Češi věří v nadpřirozený svět, protože mnoho Čechů i Evropanů věští z horoskopů, používá kouzelné kameny nebo chodí ke kartářkám. Náš národ v tomto patří dokonce k nejvíce praktikujícím v Evropě. To sice ano, ale jedná se o pověry, o víru v osud, nastavení hvězd, o astrologii. Pavel zde ale hovoří o jiné dimenzi zla. Hovoří o inteligentních bytostech, o mocnostech, o něčem, co dokonce ovládá tento věk. Jako křesťané a jako církev tedy máme co do činění s inteligentními bytostmi nebo bytostí, která má v Bibli nejčastější jméno Satan.

02 ledna, 2017

Ohlédnutí za celocírkevní prací s mládeží. Co zůstalo a co nikoli?


Když udeřila první sekunda roku 2017, „oficiálně“ jsem přestal být vedoucím Odboru mládeže CB. Tímto se uzavřela kapitola života, která s různými přestávkami trvala zhruba 19 let. Celocírkevní práci s mládeží jsem začal dělat v roce 1993, nejdříve na poloviční a pak na celý úvazek. Skončil jsem někdy kolem roku 2010 a pak nastoupil do této služby při kazatelování ještě na dva roky. Poslední dva roky ale z mojí strany pochopitelně nebyly zdaleka tak intenzivní, jako když jsem to dělal na plno. Jsem rád, že se nyní našel nástupce a věřím, že pod jeho vedením bude celocírkevní mládežnická práce jen kvést.