14 května, 2017

Ježíšova modlitba za nás: Paradoxy Velekněžské modlitby


Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. J 17, 11 - 15

Možná jste sami zažili, nebo slyšeli následující příběhy. Nasloucháte rodičům, kteří řeší problémy svých malých dětí, které někdo odstrčil na pískovišti, jenže vy řešíte, že vaše ratolest před svatbou s někým spí. Nasloucháte, jak někdo řeší problémy, jakou pro svoje dítě vybrat střední nebo vysokou školu, jenže vaše dítě končí základku se čtyřkami a nemůže se dostat ani na střední. Nebo po dvaceti letech výchovy ve vaší křesťanské rodině vám vaše již pokřtěné dítě oznámí, že s Bohem už nechce mít nic společného. Nechápete, kde jste udělali chybu, nechápete, proč se to stalo zrovna vám, když jiní lidé se sboru vždy dávali přednost chalupě a závodnímu sportu svých dětí, sbor pro ně byl tím posledním, co řešili, a přesto se jejich děti na rozdíl od těch vašich následují Krista. Nechápete, nevidíte v tom všem logiku a cítíte vinu. Nebo jednoho dne na adresu svých dětí slyšíte diagnózu „nemoc vašeho dítěte je neléčitelná“. V těchto a mnoha dalších příkladech se zračí hluboká bezmoc. Už svým dětem nemůžete pomoci. Už je neochráníte jako kdysi na pískovišti nebo když doslali rýmu. Nechci vzbuzovat pochmurnou náladu. Jen chci ukázat na následující, co mi vrtá hlavou, když čtu následující dvě záhadné věty z Velekněžské modlitby:

První: Dokud jsem byl s nimi, ochránil jsem je. Jakoby Ježíš předjímal, že nastane chvíle, kdy odejde, nebude s nimi a už učedníky neochrání, podobně jako my jednou již neochráníme svoje děti.

Druhá: Ježíš se modlí, podobně jako se modlíme my za druhé ale i za sebe. Zachovej je od zlého. Řečtina zde má obecné slovo pro zlo – pornéo, od toho je třeba naše slovo pornografie. Latina má ex malo. V češtině známe maligní nádor. Tedy uchovej je od zla, až budou ve světě, který je zlý, který je maligní. Jenže byla tato modlitba po té, co odešel k Otci, vyslyšena? Pokud se vrátíme do analogie s dětmi, pak uchovej je od zlého, znamená, ať se jim vyhýbají nemoci, zlý kamarádi, nespravedliví učitelé, špatná životní rozhodnutí, úrazy atd. Jenže jak tomu bylo s těmi, za které se Ježíš modlí? Skoro všichni budou postupně popraveni, prožijí těžké životy a zlo se jich bude dotýkat v plné síle. Kdybych byl režisér a psal životopis třeba Petra, pak poslední záběr by byl, jak je Petr na kříži, podle tradice hlavou dolů, trpí a opakuje si slova svého Pána, který se kdysi přimlouval u svého nebeského Otce, aby byl Petr zachován od zlého. Pak by byl otevřený konec a diváci by byli ponecháni ve zmatku, co tedy svojí modlitbou Ježíš myslel? Jako by platilo, že jestli se něco nevyplní, pak je to Ježíšova přímluva, aby je Otec v nebesích uchoval od zlého. Nebo vyplní?

Dovolím se zde zdánlivý odskok. Někdy přemýšlím nad Žalmy, a to konkrétně nad těmi, které tvrdí, že Hospodin sesílá na svůj lid dobro a požehnání. Když třeba čtu Žalm 121: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Přemýšlím, jak tohle četli Židé, když ně přicházel jeden pogrom za druhým, když mizeli v plynových komorách. Když pozvedali svoje oči k horám – přesně jak je to v tomto Žalmu, kde čteme, že Bůh je chrání, že nedříme a nespí. Jak si to v sobě srovnali? Že Bůh zrovna dříme nebo dokonce spí? Na to se snaží najít odpověď Jobovi přátelé, odpověď hledají a hledali i další. Na to se ptali Ježíše poté, co věž v Siloe zabila několik lidí. Zhřešili ti, co zůstali v troskách? A vrátíme-li se zpět k Janovi – proč je Ježíš nezachoval od zlého? A má vůbec moc zachovat nás? Jak se modlit?

E. Wiesel, známý židovský autor, který přežil Osvětim po všem, co zažil, napsal: „Nikdy jsem neztratil víru, bylo by to moc jednoduché, ale má víra je raněná“. Přes to, co učedníci prožili, nevypadá, že jejich víra byla raněná. Jenže kde brali sílu? Proč museli umírat jako mučedníci? Co tedy znamená, zachovej nás od zlého? Za co se Ježíš modlí? Ochrání nás, když neochránil své blízké? Ve velekněžské modlitbě je mnoho a mnoho námětů, ale vyberu jeden, který snad na otázku trochu odpovídá.  Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.

Ježíš se modlí za to, aby byli, tak kde je on. Co to vlastně znamená? Erns Kasemann – německý protestantský teolog, napsal: Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se na scéně objeví Ježíš, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává. Když je církev konfrontována s Ježíšem, otřásá se v základech. Církevní tradice a zákony se pokusily Ježíše ochočit. Dnes mnoho církví přežívá, protože se to podařilo. Jenže je třeba dodat, že si neochočili Ježíše, ale jakousi jeho karikaturu.

Ježíš se modlí, aby učedníci byli tam, kde je on… Jenže slovy Kasemanna když se toto stane, církev panikaří, protože se bojí chaosu, který při příchodu Ježíše nastává. Takže skutečného Ježíše ani nechce.

Co to znamená být tam, kde je Ježíš ukážu na obrazu dvou teologií a přístupů k víře, na dvou pojetí Boha, Ježíše, Ducha svatého, církve. Je to obraz tzv. osadnické a průkopnické teologie, který popsal americký spisovatel Wes Seelinger v knize Western Theology (v našem jazyce kontrast osadníci – průkopníci najdete v: Manning B., Uchvácen Kristem, Praha: Návrat Domů 2007, s. 50 – 52). Ta první, osadnická, vypadá bezpečně, ale v konečném důsledku je zlá, maligní a třeba dodat slovy velekněžské modlitby, chraň nás od tohoto zla.

Osadnická teologie vnímá církev jako soudní budovu. Základ je stabilita, jistota, předvídatelnost a řád. Druhá, průkopnická, vnímá církev jako krytý vůz, kde vedle sebe lidé spí, bojují, umírají a hlavně jsou na cestě. Je jim ve voze občas nepohodlně, ale dobrodružství je více než pohodlí. V osadnické teologii hraje Bůh roli starosty. Nikdo ho moc nevidí a nikdo ho moc nezná, ale každý ví, že tam někde je, protože ve městě vládne pořádek. V průkopnické teologii hraje Bůh roli vůdce výpravy. Je se svými lidmi, pevně je vede, občas sestoupí z vozu, aby jej pomohl vytlačit z bláta. V osadnické teologii hraje Ježíš roli šerifa, kterého poslal starosta. Dbá na dodržování zákonů, a pokud je někdo nedodržuje, potrestá ho. V průkopnické teologii hraje Ježíš roli zvěda. Vyjíždí dopředu, hledá, kam jít a hlavně inspiruje průkopníky na další cestě. V osadnické teologii hraje D. sv. roli děvčete ze saloonu, která unavené osadníky občas podrbe pod bradou a poskytne jim útěchu. V průkopnické teologii hraje D. sv. roli lovce bizonů, který přináší čerstvé maso. Je to trochu podivná, divoká postava a někdy si průkopníci nejsou jistí, co udělá příště. V neděli občas jezdí strašit osadníky, kteří chodí do města na zmrzlinu. V osadnické teologii hraje křesťan roli osadníka. Bojí se otevřené a neznámé hranice. Bojí se starosty a vyhýbá se šerifovy. Jeho heslem je bezpečnost především. V průkopnické teologii hraje křesťan roli průkopníka. Touží po novém životě, po nových neznámých prostorech. Umírá v botách na nohou. Je mu líto osadníků a snaží se jim povědět, že život na cestě je radostný a dává pocit naplnění. V osadnické teologii hraje duchovní roli bankéře a je to velmi vážený člověk, který uchovává v trezoru veškeré cennosti. V průkopnické teologii hraje duchovní roli kuchaře, který porcuje to, co mu opatřil lovec bizonů. Nikdy si neplete svoje poslání s posláním vůdce výpravy, zvěda nebo lovce bizonů. Ví, že je jen jedním z průkopníků, který se naučil vařit. V osadnické teologii znamená víra věřit v bezpečnost města. V průkopnické teologii je víra duchem dobrodružství. Je to odvaha vydat se na cestu. V osadnické teologii je hřích porušení řádu, v průkopnické teologii je hřích touha vrátit se zpět. Osadnická teologie chápe spásu jako život poblíž soudní budovy, průkopnická chápe spásu jako důvěru ve vůdce výpravy, radost, že lze putovat do neznáma, je to následování zvěda a živení se masem, které dodává lovec bizonů.

Ježíš ve velekněžské modlitbě prosí, ať jsou jeho učedníci tam, kde je on, což nemusí a většinou ani neznamená bezpečí, pohodlí a předvídatelnost. Jenže uprostřed nepohodlí, někdy bolesti a zápasů, dává sílu, abychom pozvedli hlavu a nenechali se převálcovat skepsí, negativismem a bolestí. Konkrétně to znamená vyrazit nebo pokračovat na cestě životem s ním ať to stojí cokoli. Znamená to méně spekulovat nad riziky a více počítat s jeho přítomností a mocí. Je to cesta podobná cestě ve voze – na první pohled nejistá, nevím, kde budeme večer tábořit, dokonce ani nevím, zda dojedu tam, kam chci, ale je to cesta s ním a blízko němu. A to, že můžeme být spolu, je tak silná motivace, že navzdory všem rizikům do vozu nasednu a pojedu v něm. A až na cestě najednou poznávám další bratry a sestry, poznávám vůdce výpravy – nebeského otce, poznávám úplně nové dimenze života. Ty jsou tak úžasné, že i když je cesta někdy nepříjemná, nikdy bych neměnil a znovu chci do vozu usednout, protože chci být s Ježíšem, slovy velekněžské modlitby jsem tam, kde je on. A tato zkušenost je vlastně nesdělitelná.

Když Ježíš řekne, ať jsou tam, kde jsem já, pak stejnou modlitbu můžeme a musíme prosit za CB za naše sbory. Ať jsme tam, kde je Ježíš. Ježíš je tam, kde dochází k pokání, k novým rozhodnutím víry, k odpuštění, k překračování našich komfortních zón kvůli následování Krista. Je v trpících, v opuštěných, v hledajících. Je v temných oblastech našich životů a sborů, pokud ho tam pustíme. A nejen to, kam přichází, tam dává světlo.

Začal jsem otázkou, jak se Ježíš myslel svojí prosbu za to, aby učedníky a nás Bůh zachoval od zlého, když jeho věrné zlo potkalo. Možná tak, že to nejhorší, co se nám jako jednotlivcům i jako církvi může stát, není, že se nebudeme mít dobře, že se dostatečně nezabezpečíme, ale když nebudeme tam, kde je on. A o to, myslím, v budoucnu v našich konkrétních kontextech a situacích povedeme zápasy.
Moje modlitba je, abychom v těchto zápasech obstáli.

08 května, 2017

Změny ve sborech?! Kde brát inspiraci? V Bibli? Ve světě? Na co narážíme?

                                                                                                                                                                      
To, že článek „Tahle církev není pro starý“, někoho vytočí, jsem čekal. To, že vyvolá takovou vlnu diskusí, souhlasných a nesouhlasných reakcí jsem nečekal. Nečekal jsem ani to, že se za pár dní článek stane druhým nejčtenějším blogem, který jsem kdy psal (nejčtenější je recenze knihy Chatrč). Jak kritici tak ti, kterým se článek líbil, se shodnou minimálně na jedné věci – článek otevřel bolestivé téma starých, slabých a nemocných v církvi. Téma, které se v něm otevřelo, tnulo do oblastí, které mnozí prostě prožívají a trápí je. Pokud jste četli pozorně, tak část článku se snažila vnímat sbor optikou starého člověka. Nešlo o kritiku chval, ani nových forem církve, ani změn. Nakonec pokud jen trochu něco víte o sboru, kde jsem kazatelem a o mojí mnohaleté službě mládeži, pak mi lze těžko vyčítat, že bych nebyl otevřený novým věcem. Pokusil jsem se pouze popsat, jak některé změny může vnímat starý člověk, který jednak vyrůstal v hodně jiné době a jednak má jisté fyzické indispozice, které více či méně zasahují do jeho vnímání reality. Závěr pak není „udělejme církev pro starý“, ale ani „udělejme církev pro mladý“. Je-li církev přirovnávána k tělu, pak platí, udělejme ji pro všechny údy, tedy i zdravé i trpící nebo v kontextu našeho přemýšlení pro všechny generace.

24 dubna, 2017

Tahle církev není pro starý!!!

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení, investování do „efektivních služebníků v kterých je potenciál“… zní to skvěle ne? Kolikrát jsem tato a podobná slovní spojení v poslední době v kontextu církve slyšel a četl… a přemýšlel, jak se to poslouchá těm, pro koho výše zmíněná spojení jsou nesrozumitelná a kdo se cítí čím dál více mimo mísu. Zdá se mi, že určitý nezanedbatelný proud evangelikálních kruhů se šine směrem, který R. Rohr nazývá „teologií první poloviny života“. Nechci opisovat Rohra, jen chci napsat, že teologie, tedy to, co říkáme a myslíme o Bohu, vždy více čí méně ovlivňuje to, v jakých podmínkách žijeme. Teologie první poloviny života odráží, že více či méně život funguje a že leccos ještě máme pod kontrolou včetně některých schémat, jaký je Bůh. Jenže…

19 dubna, 2017

Evangelium pro Narcisy

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Jk 4,6

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z velkých nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. Ve škole, doma i v církvi jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Pokud jsem byl pochválen, pak za věci, které dávaly podle světa dospělých smysl. Určitě tedy ne za to, když jsem sjel nějaký kopec na lyžích, vstřelil gól nebo si spravil kolo. Tyto a podobné věci patřily do světa her, a z pohledu dospělých se tedy nejednalo o nic významného. Když se podívám na dnešní trendy,  leccos se změnilo. Za chybu není považováno, když si o sobě dítě (ale i dospělý) moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo: moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí.

10 dubna, 2017

Proč a k čemu vlastně žít?

Když se na podobnou otázku ptali Freuda, shrnul odpověď do slov „milovat a pracovat“. Známý americký psycholog L. Crabb to vyjádřil podobně. Hovořil o dvou největších lidských potřebách – potřebě milovat a být milován a potřebě důležitosti, kterou mi často dává práce. Na první pohled tedy není o čem psát. Největší hodnota je zakořeněna „v miluj a pracuj“ nebo miluj a najdi pocit důležitosti. Heidelberský katechismus cíl křesťanova života popisuje jako „oslavit Boha a navěky se radovat se vztahu s ním“. Je to hezky řečeno, ale vkrádá se otázka, co se pod těmito slovy skrývá.     O co tedy v životě běží?

23 března, 2017

Média, válka o naší mysl a dezinforační kampaň

Vyrůstal jsem polovinu života ve světě propagandy, která se šířila především z tehdejšího SSSR (Sovětského svazu). Na kdejakém kopci byl plakát vybízející, aby se dělníci a rolníci spojili a zaslibující, že ze SSSR bychom rádi zůstali navěky. Nějak jsme si tehdy zvykli, že režim lže, zároveň toto jen málokdo vyřkl nahlas. Postupně se k nám ale začala dostávat západní demokracie, která se projevovala mj. tím, že se dala nahlas říkat beztrestně pravda. Vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera, jak zhruba měsíc po listopadové revoluci přijel na Václavské náměstí náklaďák s plnou korbou Solženicinova Souostroví Gulag. Tehdy se jednalo o dvě knížky, které stály 150 Kč, což nebylo úplně málo. Lidé se ale o to skoro prali. Chtěli jsme si přečíst do té doby zakázanou pravdu o represích v Rusku. Zároveň jsme se opájeli pocitem, že nás nikdo za koupi této knihy nebude uzurpovat. Tehdy bych nevěřil, kdyby mi někdo řekl, že po 25 letech budou ve vládě komunisté zpochybňující vraždu M. Horákové, že mluvčím prezidenta bude bývalý redaktor komunistických novin a že nemalá část České společnosti ale i politické reprezentace bude koketovat s bývalým důstojníkem KGB – současným ruským prezidentem. Už nad námi nevládnou výzvy, aby se dělníci a rolníci spojili, slova o „věčných časech“ najdeme spíše ve Zjevení než na rudých plakátech, ale něco se pokazilo. Dostáváme se do vlivu podobné, zároveň ale mnohem rafinovanější desinformační kampaně, která má svoje zdroje na sociálních sítích a různých pochybných webech.

Bývalý redaktor Týdeníku Respekt M. Šimečka přirovnává současnou dezinformační kampaň k „vynálezu“, který se zrodil v Německu dávno před Hitlerem – tzv. lžitisku (Lügenpresse). Hitler z něj pak udělal nástroj hromadného ničení pravdy a demokracie. Zdroje této kampaně namířené především proti zemím EU vidí autor v Putinově Rusku, které si v uvnitř EU buduje tzv. trojské koně, přes které si může snadněji prosazovat svoje zájmy a např. ovlivňovat volby aby se k moci dostali politici přiklonění k Rusku (Respekt, mimořádné vydání, březen 2017, s. 9)

17 března, 2017

Sport, víra a další souvislosti

Když zavzpomínáme na největší setkání lidu od sametové revoluce, potom zřejmě dojdeme k naplněné letenské pláni pár dní po pádu komunismu a potom již jen vítání fotbalistů (po návratu z Eura v Německu) a hokejistů (po návratech z vítězných mistrovství světa). Zcela ojedinělá kapitola je potom návrat hokejistů z Nagana.
Podobné sportovní šílení se ale zdaleka neděje jen u nás. Když pozoruji popisovaný  fenomén, potom se nutně musím ptát, proč je zrovna sport tak sledovaný? Proč se již dávno nejedná pouze o sport? Co dokáže milióny lidí při sledování sportu téměř hypnotizovat? Proč zástupy nevítají jiné lidi, kteří něco dokázali a kteří proslavili svoji vlast v zahraničí?

Sport jako náboženství
Pokud se podrobněji podíváme na sport, potom zjistíme, že mezi sportem a náboženstvím, je mnoho podobností.
Každý sport, stejně jako náboženství, má pevně stanovená pravidla, kdy se očekává, že je účastníci budou dodržovat.  Ten, kdo je nedodržuje, je potrestán. Navíc každý divák i hráč je velmi háklivý na to, když jeho tým prohraje nespravedlivě. Jako by nám sport dával možnost nahlédnout do jakéhosi ideálního světa – náboženskou terminologií světa bez hříchu – kde se musí dodržovat určitá daná, pokud možno pevná pravidla. Sport v nás probouzí skrytou touhu po spravedlnosti, která když není dostupná v dennodenním životě, je dostupná (v ideálním případě) alespoň ve sportu.

06 března, 2017

Modlitba sportovce




Modlitba, která mě napadá, když roste adrenalin před závody....



Děkuji ti Pane za dar hry a sportu.


Děkuji ti, že jsi mi dal takové zdraví, které mi umožňuje sportovat.


Děkuji ti za to, že jsi mi dal čas, který nemusím trávit zoufalým bojem o přežití, ale který mohu věnovat tréningu a závodům.

04 března, 2017

Byl Ježíš pacifista? Je víra pacifistická?

Nedávno mi tuto otázku položil jeden můj přítel. Než se dostanu k odpovědi, popíšu svůj osobní příběh. Jsem ještě z generace, která rukovala na vojnu v době studené války, a občas se mluvilo o blížícím se vojenském konfliktu. Tehdy mě poprvé napadlo, co budu dělat, kdyby konflikt skutečně vypukl. Zároveň jsem si ale byl skoro jistý, že se nic takového nestane. O něco složitější byla otázka Afghánistánu. V době, kdy jsem byl v armádě, tam bojovala Ruská armáda a na některých útvarech se mluvilo o tom, že určité jednotky tam budou poslány. Mluvilo se i o jednotkách, kde jsem byl. Nevím, zda to bylo myšleno vážně, ale to už se nedozvím nikdy. Každopádně jsem si kladl otázku, co bych měl dělat kdyby… Odmítnutí vojenské služby se trestalo vězením, nevím, jak by se trestalo odmítnutí nastoupení do války.

20 února, 2017

Když se to v církvi řeže a existuje řešení?

Když přemýšlíme nad konflikty v církvi, pak se nejedná o nic nového. Nakonec to byl sám Pavel, kdo napsal, že po jeho odchodu přijdou „vlci hltavý a nebudou šetřit stádo“. Jenže co s tím? Jak konflikty v církvi vznikají? Čím jsou specifické? Jak jim předcházet? Máme se s nimi smířit? Pavel v uvedeném textu píše o falešných učitelích, víme ale, že se zdaleka nemusí jednat pouze o otázky učení. Řekl bych, že častěji konflikty vznikají kvůli formám. Jinak řečeno, lidé se nebudou až tak rozčilovat, pokud vaše kázání nebude příliš povedené, nebo natvrdo řečeno, pokud bude „o ničem“. Zkuste ale kázání v některých sborech prodloužit o deset minut, v některých sborech kázat bez kravaty nebo taláru, posunout kazatelnu o metr doleva nebo doprava, vyhodit zlobivou ratolest ctihodného pilíře sboru z besídky… a máte kauzu na pár týdnů.

16 února, 2017

Valentýn, Jákob, Lea, Ráchel a metafyzika pohlavní lásky

Podívejme se na text v Gn 29 na příběh vztahu, lásky, zamilovanosti, zrady, selhání… Příběh, který by mohl sloužit jako scénář k filmu. Izák má dva syny – Ezaua a Jákoba. Nadržuje Ezauovi, protože je to „chlap“. Rád loví, bojuje a asi nemá k ráně daleko. Oproti tomu Rebeka, Izákova žena miluje Jákoba, který je opakem Ezaua. Dnes bychom řekli, že se drží máminých sukní. Otcův oblíbenec Ezau a k jeho radosti má stát dědicem, jenže nakonec dojde k tomu, že díky lsti získá prvorozenství Jákob. Protože se bojí pomsty svého bratra, musí utéci. Nalezne útočiště u svého strýce Lábana a zde začíná „Valentinský příběh“. 

07 února, 2017

Bohové se vracejí a co my s tím (referát z pastorálky kazatelů CB)


Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno staré boxerské pravidlo. Toto pravidlo zní: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Z vlastní zkušenosti bych ale chtěl povědět, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé je složitější a více to bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že skutečný smysl a dopad toho, co slyšíme, se ukáže v tom, až budeme konfrontováni „s bohy, kteří se vracejí“.

02 února, 2017

Duchovní boj

A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Ef 6, 10

Kdybychom tento text četli někde v latinské Americe, v Asii nebo v Africe, posluchači by s ním neměli problém. Čteme-li ho v Evropě, pak to vypadá tak trochu jako pohádka. O jakých „nadzemských duchách zla“ Pavel píše? Proti komu jinému, než proti lidem z masa a kostí vedeme svůj boj? Nejlépe je pochopitelně nebojovat s nikým, ale když už to musí být, pak naši nepřátelé jsou lidé, nikoli duchové, mocnosti nebo síly někde v povětří. Mnoho lidí by namítlo, že i Češi věří v nadpřirozený svět, protože mnoho Čechů i Evropanů věští z horoskopů, používá kouzelné kameny nebo chodí ke kartářkám. Náš národ v tomto patří dokonce k nejvíce praktikujícím v Evropě. To sice ano, ale jedná se o pověry, o víru v osud, nastavení hvězd, o astrologii. Pavel zde ale hovoří o jiné dimenzi zla. Hovoří o inteligentních bytostech, o mocnostech, o něčem, co dokonce ovládá tento věk. Jako křesťané a jako církev tedy máme co do činění s inteligentními bytostmi nebo bytostí, která má v Bibli nejčastější jméno Satan.

02 ledna, 2017

Ohlédnutí za celocírkevní prací s mládeží. Co zůstalo a co nikoli?


Když udeřila první sekunda roku 2017, „oficiálně“ jsem přestal být vedoucím Odboru mládeže CB. Tímto se uzavřela kapitola života, která s různými přestávkami trvala zhruba 19 let. Celocírkevní práci s mládeží jsem začal dělat v roce 1993, nejdříve na poloviční a pak na celý úvazek. Skončil jsem někdy kolem roku 2010 a pak nastoupil do této služby při kazatelování ještě na dva roky. Poslední dva roky ale z mojí strany pochopitelně nebyly zdaleka tak intenzivní, jako když jsem to dělal na plno. Jsem rád, že se nyní našel nástupce a věřím, že pod jeho vedením bude celocírkevní mládežnická práce jen kvést.