Pohanům vstup zakázán? Zakázán!

Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno boxerské pravidlo: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Pravda je, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé více bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že dopad toho, čemu a komu věříme, se ukáže, až budeme konfrontováni s ateismem, vírou v horoskopy, s něcismem, s odporem k organizovanému náboženství, odporem ke jménu Ježíš, s generací mileniálů nebo tzv. post-pravdivou dobou. Vzpomínám si na neskutečný pocit, když jsem obhájil svoji závěrečnou práci na VŠ, která se týkala Platonova dialogu Timaios a jeho srovnání s Genesis. Odcházel jsem s dvojkou, pocitem, že se mě nikdo nebude ptát, jakou jsem měl známku a hlavně že to, co jsem nastudoval, je pro život zcela nepoužitelné. Zároveň bych chtěl, aby se mi toto nestávalo jako křesťanovi. V této souvislosti si přečtěme jednu z rad zkušeného ďábla:< Nejdůležitější je zabránit našemu pacientovi v činech. Pokud nic neudělá, může o své lítosti (a my bychom doplnili a čemkoli, třeba co slyšel v kostele) přemýšlet jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí, ať o tom napíše klidně i knihu. Ať dělá cokoli, hlavně nesmí začít jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat. Rady zkušeného ďábla

Co tedy s tím?

1.   Základní otázkou je, zda skutečně chceme, aby do sboru, mezi nás, začali přicházet noví lidé, kteří s sebou nesou různé názory, předpoklady, pověry a postoje. Pokud řekneme ano, pak ale říkáme ANO zmatkům, nepříjemným otázkám a někdy i konfliktům. Říkáme ano rozčarování z některých lidí ve sboru, kteří budou otráveni, že přichází někdo nový, kdo se neumí chovat, kdo zpochybňuje zajeté status quo. Noví lidé rozbíjí zaběhlý klid, který máme ve sboru. Jakýkoli sbor stejně jako jakékoli společenství přirozeně hledá klid. Naši lidé a asi i my jsme ubití ze života, z práce, z nároků života a alespoň v rodině a to i v té sborové chceme mít klid! Jenže příchodem nových lidí je to s klidem podobné, jako když se narodí nové dítě do rodiny s tím rozdílem, že nové dítě se většinou dožije dospělosti, kdežto mnozí lidé, do kterých jste investovali mnoho času a energie, nakonec odpadnou.

A tak pokládám otázku, která je zdánlivě nesmyslná a hloupá, ale přesto důležitá. Skutečně chceme mezi sebou lidi, kteří se odvrátí „od model k živému Bohu“? Jsme ochotni nést cenu? A to i tehdy, když to bude bolet? Když to naruší sborový poklid? Někdy se mi vrací verš o tom, jak do Ježíšovi přítomnosti přicházeli samí hříšníci a celníci (Lk 15). Komu to nejvíce vadilo? Nikoli jiným celníkům a hříšníkům, nikoli Římanům, kteří s celníky asi spolupracovali, dokonce ani ne jiným židům, ale farizeům a zákoníkům. Neodvažuji se ukázat na nikoho prstem a říci ty jsi ten zákoník, jen přemýšlím, proč lidi, kteří byli mravně na výši, tak štvalo, že Ježíš stoluje s hříšníky. Možná proto, že si představovali, že by se hříšníci měli nejdříve polepšit, možná sdílet jejich víru a pak se případně s Kristem setkat. Jenže aby se někdo polepšil, nejdříve se musí setkat s Kristem a nejen to – potřebuje projít proměnou charakteru a to obyčejně trvá dost dlouho. Zopakuji ale otázku, kterou jsem položil na začátku tohoto bodu: Skutečně chceme, aby do sboru, mezi nás, začali přicházet nový lidé a chceme platit cenu?

2.   Jedna z oblastí, skrze kterou komunikujeme je oblast kultury. Když se díváme na různé modely sborů a církví, od kterých se lze inspirovat, pak můžeme souhlasit nebo nesouhlasit, můžeme jejich službu různě kritizovat, můžeme namítnout, že Warren je moc manažerský, Yonggi Cho moc asiatský a postavený na hierarchické kultuře, Keller moc intelektuální, emerging church je moc mystická… vždy najdeme nějaký důvod proč to či ono odmítnout a pravdou je, že někdy asi budeme mít pravdu. Zároveň ale čteme slova: Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl. 1 K 9, 20 – 23

V tomto krátkém textu se pětkrát opakuje spojení „abych získal“. Smyslem tohoto kontroverzního textu není kázat srozumitelně Boží slovo křesťanům, ale kázat Boží slovo nekřesťanům, aby je Pavel získal a to tak, aby mu rozuměli v kontextu jejich, nikoli jeho kultury. Možná by od nás dostal Pavel napomenutí z teologické neznalosti. Získává přece Pán Bůh nikoli my, nebo on – tedy Pavel! Pavel asi neznal správnou teologii vyvolení. Když Pán přece vyvolí, tak zároveň On získá, ne? Jenže Pavel píše, abych JÁ získal. Když se díváme na výše uvedená jména a mnohé další sbory a spojíme je s textem v Korintským, pak je zde podobnost. Je zde snaha porozumět kultuře a na základě tohoto porozumění zvěstovat Krista a získat nevěřící. F. Schaeffer kdesi řekl: Kdybych měl hodinu na to, abych někomu zvěstoval evangelium, 45 minut bych mu naslouchal a na tomto základě bych 15 minut mluvil. Pointa, se kterou Schaeffer přišel, když zakládal L´Abree byla naslouchat světu kolem nás a tomto základě zvěstovat. Myslím, že jsme stále v pokušení dělat to opačně. Tedy více mluvit, naslouchat sami sobě a očekávat, že někdo se chytí. Nemyslím teď jen na doslovné mluvení, ale na to, že naše vnitrosborová kultura je tak nepochopitelná a hlavně neproniknutelná, že se v ní lidé jen těžko chytí.

V poslední době mě nově oslovili dva verše, pronesené na konferenci. Nikoli na konferenci CB, ale před 2000 lety v Jeruzalémě popsané ve Sk 15. Když vedoucí církve rokují, jak vytvořit nový řád, jaká dát pravidla, jak moc akceptovat některé požadavky křesťanů z židů, pak Jakub řekne: Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu. Vedoucí církve dají nějaké požadavky, ale zásadní paradigma zní, nedělejme to pohanům složitější a držme se pouze toho, co je nezbytné. Poté udělají zápis z konference pro křesťany z pohanů, kde stojí: Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné. Něco je naprosto nutné a toho se držme, ale nic víc. Vše ostatní co brání pohanům přicházet k Bohu dejme pryč. Napadá mě otázka, zda jsme tento verš neotočili asi takto: Proto my soudíme, abychom nedělali potíže křesťanům, kteří se před mnoha lety k Bohu obrátili. Někdy hrozí nebezpečí, že naše sborová kultura se strašně těžko překonává a navíc její udržení při životě stojí veliké úsilí.

3. Evangelium Dovolím si provokativní citát: Nalijme si čistého vína: Sbory nezejí prázdnotou proto, že by kazatelé lhali. Dvacátníci nepřestali chodit do shromáždění proto, že by kazatelé rezignovali na Bibli. Církev netrpí nedostatkem kázání pravdy. To, co nám chybí, je zajímavé a přitažlivé podání a podání evangelia, které má co do činění s životem (Stanley A.)  R. Warren píše: Lidé nepřichází do shromáždění hledat pravdu, ale útěchu. I s Ježíšem se většinou setkávali lidé, kteří hledali útěchu. Já sám bych si s novými lidmi nesmírně rád popovídal o pravdě, více využil svoje apologetické a filozofické znalosti, ale lidé mě většinou vyhledávají, protože mají problémy a protože potřebují útěchu nebo lépe řečeno radu. Stejné to je i při kázání. Ocení, když se kázání dotýká jejich problémů a otázek, které řeší. Žel někdy lidé spíše slyší diagnózu, že „svět ve zlém leží“, což je ale málo. Je to jako odcházet od doktora jen s diagnózou. To nestačí, protože chceme vědět i řešení a tím je evangelium aplikované na konkrétní životní situace. Druhá věc. Myslím, že někdy hrozí nebezpečí, že děláme „akce pro veřejnost“ a ty považujeme za evangelizaci. To je sice hezké, ale zajímavých přednášek, panelových diskusí, dobrých škol, mateřských školek, sportovních klubů, kurzů angličtiny, mateřských center, hezkých budov a dalších kulturních a volnočasových aktivit svět kolem nás dělá skutečně hodně a není třeba je doplňovat křesťanskými akcemi. Víra je ze slyšení, a pokud lidé neslyší evangelium, ale jen vnímají církev, která dělá hezké a levné akce, pak je to málo. Tím nijak naše akce neshazuji, jen si pokládám otázku, zda lidé při akcích pro veřejnost slyší evangelium nebo jak jsou tyto akce provázány se zvěstováním. Chápu, že v době, která si říká postpravdivá, evangelium nezní dobře, ale ono tomu nebylo jinak ani v době postmoderny, moderny nebo osvícenství.

Zkusme si tedy položit několik otázek: Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, pak chceme platit cenu? Je kultura našeho sboru taková, že nebrání novým lidem mezi nás přijít? Jak komunikujeme evangelium? A komunikujeme ho vůbec? Možná jsou tyto otázky vlezlé, možná nepříjemné… ale někdy mohou pomoci.

Na závěr jeden citát: Církev je nemocnicí pro hříšníky, nikoli muzeem pro svaté.