29 června, 2017

O fundamentalismu a Božím slovu

V posledním blogu http://david-novak.blogspot.cz/2017/06/tri-nebezpecne-nesmysly-biblicky.html jsem se dotkl zřejmě některých citlivých témat. Pro některé může být zklamáním, že „vysoký církevní představitel“, (jak mě někteří titulovali) povede Církev bratrskou k tomu, aby se neuzavírala, ale naopak byla otevřená k jiným křesťanským tradicím, aby si byla vědoma svého částečného porozumění Písmu, aby se nebála v rámci svých pastoračních programů počítat i s některými znalostmi z psychologie a aby v kontextu kontextuální misie využívala i prvek zábavy. Nejedná se o nic nového, protože v podobném duchu pracovali i moji předchůdci a různými způsoby pracují i moji kolegové. Ti mě zároveň učí stát pevně na Písmu. Co je zřejmě pro někoho překvapující, je, že výše popsané, se nevylučuje s pevným zakořeněním v Písmu.

Z diskusí a příspěvků mi čas od času vyskakovalo jedno slovo, jeden směr, který je mi hodně nepříjemný. Oním směrem je fundamentalismus. Zvláště v dnešním rozvolněném světě se jeví fundamentalismus jako lákavá odpověď a jako bezpečný přístav. O co se ale jedná? Začteme se do slov jednoho z největších českých teologů, Jana Hellera. Jeho moudrá slova jsou velmi nadčasová… Zároveň se dívejme pod paradigmatem jeho pohledu na některé odpovědi či výroky různých křesťanských skupin. (Cituji z knihy „Na čem mi záleží“, Vyšehrad 2009)

Co je podle vás křesťanský fundamentalismus?

Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád. Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6).      A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova      a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost.

Pochopitelně takto by ti asi nikdo neřekl, ale poznáte to podle toho, že se s druhými nebaví. Proč také? Přece „oni mají ten správný výklad Bible“ a tak na co marnit čas rozhovorem s druhými křesťany, kteří mají jiné poznání než já? Čemu se od nich učit? Poznáte to ale i podle toho, že tlačí na druhé, že jistá zkušenost s Bohem je normativní. Kdo to či ono neprožil, má duchovní problém. Možná si kladete otázku, jakou církev, jaké lidi mám na mysli. Odpověď je, že nebezpečí fundamentalismu hrozí napříč všemi vyznáními a denominacemi.

Další otázka na prof. Hellera se týká Bible: Jak je to ale s Biblí? Je každá čárka a tečka Bohem inspirovaná? Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce          a čárce. Tu hlídáme pouze proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli          a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek a nebo nástroj, kterým toho druhého mohu tlouct po hlavě. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace.    A proto mluvím-li o komunikaci, je tu někdo, kdo odlovuje a někdo, kdo je osloven. Oslovení je něco živého. Slovo Boží mohu zaklínit do hrobu svých představ a ještě ho tam zapečetit a nepouštět ven.

Někdo může být touto odpovědí znervózněn! Nevede to k relativismu, k tomu, že si každý vykládá Bibli, jak chce? Nikoli. Vede to k tomu, že každý je Božím slovem osloven trochu jinak. Tím ale ani chvíli nerezignujeme na práci s Písmem a na to, že některé klíčové pravdy jsou v Písmu zjevené jasně. Jen je třeba vědět, že prostě dost dobře nemáme plnou pravdu a plné poznání Pána Boha,       "že jen "z části poznáváme". S tím by asi každý souhlasil. Hůře se ale poslouchá, že nemáme větší nebo lepší poznání než jiní křesťané. Jistě můžeme a dokonce máme v něčem bratrsky nesouhlasit s jinými sourozenci v Kristu, inspirovat je svým poznáním, nesmíme ale s nimi přestat mluvit, protože „my přece víme“.

Ještě k tomu, co je v Písmu zjeveno jasně. Odpověděl bych slovy G. K. Chestertona, který tvrdí, že podstatné otázky jsou v Kristu zodpovězeny, zatímco nevysvětleny zůstávají jen ty okrajové a nedůležité. Zároveň, píše Chesterton, pro člověka, který Krista nepoznal, mohou být zodpovězeny jen ty nedůležité, avšak nikoli ty podstatné. Podstatné jsou zásluhy Ježíše Krista, odpuštění hříchů, pokání atd. Pokud je pro někoho podstatné v kolika dnech byl stvořen svět, zda musím přijmout křest Duchem, existence očistce, otázka svěcení soboty či neděle, otázky související s vyvolením, forma křtu a nebo dokonce některé formy bohoslužby, pak spolu moc mluvit nelze.

A ještě jednou J. Heller, který dostal následující otázku: Vzpomněl jsem si na jeden výrok profesora Jana Milíče Lochmana, který jednou na semináři Církve bratrské řekl, že každé slovo Bible je nutno podezírat, že je slovem Božím. J. Heller reagoval: To je hezky řečeno, ale já bych to ještě vyostřil.    U každého slova Bible je třeba čekat, že dá-li Pán Bůh ze své milosti, aby Duch svatý začal pracovat, může se nám živým oslovení stát. Možná že bychom místo bezmyšlenkového používání „Boží slovo“ začali používat „Boží oslovení“, ukázal by nám tento posun v terminologii, kde mluvíme o Božím slovu prázdně a kde jím opravu míníme živou formu komunikace mezi Bohem a člověkem.

Pokusím se to ukázat na jednom příkladu. Ve svém životě jsem nesčetněkrát hovořil s nevěřícími či hledajícími o evangeliu. Když mi bylo dvacet, těšil jsem se, že až bud starý a bude mi třeba padesát, tak už budu vědět jak na to a že budu mít nějaký mustr, podle kterého pojedu svoje odpovědi. Mýlil jsem se ve dvou věcech. Jednak v padesáti nejsem starý (to byl ten menší omyl) a jednak že najdu mustr a budu vědět jak na to. Zjistil jsem, že žádný mustr neexistuje, protože zápas o Boží oslovení je neustále nový. Vždy znovu a znovu hledáte slova a přirovnání, jak sdělit evangelium. Proč? Protože posluchači se mění, měníte se i vy a mění se to, jak s vámi Bůh jedná a jak vás, slovy J. Hellera, oslovuje. A to se nedá zaškatulkovat do žádné doktríny ani teologie, jakkoli obojí je velmi potřebné...


23 června, 2017

Tři nebezpečné nesmysly „biblicky věřících křesťanů“

Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chti tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím tvrdit, že tvrzení, že „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebi je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů.

Z tvrzení o „jediných biblických křesťanech“ plyne první nesmysl a tím je apriorní odpor k ekumeně. Jak v katolických, tak protestantských kruzích se vyskytují skupiny, pro které ti druzí jsou heretici.   V protestantismu se pak vyskytují bojůvky, které se nekamarádí vůbec s nikým včetně protestantů. Odvolávají se na svůj správný výklad Bible, ale o Bibli v jejich případě jde až na druhém místě. Mnohem více totiž věří ve svůj výklad Bible, ve svojí dokrínu, podle které překrucují Bibli. Dobře je to vidět na výroku Ch. Spurgeona Kalvinismus je evangelium a nic jiného. (Charles Spurgeon, The New Park Street Pulpit, Vol. 1, 1856). Jakkoli Spurgeona mám rád, zde se mýlil. Kalvinismus není evangelium ale jen jeden ze způsobů, jak evangelium vykládat. Často se popisované skupiny točí kolem otázek stvoření (pochopitelně jediný správný výklad je stvoření za šest dní), kolem vyvolení, posledních věcí, žen v církvi a několika dalších oblastí. Jiné výklady než jejich jsou údajně nebiblické a pokud je někdo učí, je otázkou, zda je „biblickým křesťanem“. Častou odpovědí je, že není.

Zvláštní pifku pak tito křesťané mají na katolicismus. Ten je pro ně herezí par excelence (což ale někdy platí i obráceně) Z toho lze implicitně vyvodit, že autoři jako např. J. Zvěřina, O Mádr, T. Špidlík, A. Green, K. Lachmanová,  O. Vácha a další jsou nejen mimo, ale že se jedná o apoštoly lži. Asi není třeba k těmto nesmyslům nic dodávat.

Je správné, když ta která církev zastává učení, které vyčetla v Písmu. Zároveň platí, že poznáváme jen zčásti a kdo si myslí, že poznal cele, je mimo. Nebezpečí těchto lidí je v tom, že některé přitahují svým černobílým viděním světa, Bible a církve. Tím nechci tvrdit, že nemáme porovnávat, hledat správné odpovědi, nesouhlasit spolu, nenazývat herezi herezí, netvrdím, že některé věci v Písmu nejsou černobílé a nebo že máme zastírat, že jsme jiní. Nejsem zastáncem rozbředlého ekumenismu, který zastírá naši jinakost. Máme ale spolu jako věřící mluvit a máme se sjednotit na tom základním, co dělá křesťanství křesťanstvím. Tím je spásné dílo Ježíše Krista.

Druhým nesmyslem, kterého jsem si u „biblicky věřících“ všiml, je odpor k psychologii. V časopise Zápas o duši, který „biblicky věřící“ do určité míry reprezentuje, se můžeme dočíst následující „perlu“ z hlavy jakési studentky vyšší odborné školy: „I věřící člověk se občas dostane do situací, kdy potřebuje pomoc někoho moudřejšího, znalejšího Bible. Má-li k tomu příležitost, může využít biblického poradenství. Biblické neboli noutetické poradenství má za cíl vznešené ideály typu: …láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. (Gal 5,22-23)  V naší zemi se takové poradenské kurzy pro křesťany již také dělají. Aplikovat sekulární psychologii na lidské problémy se v mnoha případech může zdát mnohem jednodušší, protože rozmazluje lidskou duši. Sekulární psycholog podpoří klienta v jeho názorech, které mu jsou vlastní, aby jako pán svého osudu a kormidelník své duše objevil „pravdu“ ve svém nitru. Biblické poradenství však čerpá pravdu zvnějšku, od Stvořitele, který nejlépe rozumí člověku, neboť jej sám stvořil. Sekulární psychologie nutí člověka vplynout do hlubin svého nitra a hledat problémy“. http://www.reformace.cz/zod/zapas-o-dusi-nebo-psychologie-cislo-118

Nepopírám, že biblické poradenství má u křesťanů svoje nezastupitelné místo, zároveň svoje místo má i sekulární psychologie – pochopitelně je-li dobře prováděná. Nepřál bych milé autorce, aby se dostala do klinických depresí, problémů s rozdvojenou osobností nebo aby její dítě mělo ADHD. Pokud se jí to stane, doporučuji jak rozhovor s duchovním, tak dobrého psychologa – pokud bude mít to štěstí a nějaký v jejím okolí bude. Neuvěřitelné tvrzení ohledně psychických nemocí přináší známý kazatele A. Barkóci, který všechny psychické nemoci přisuzuje démonům https://www.youtube.com/watch?v=iRInet0sWHk Tvrdí, že až bude „rozseta Kristova sůl na Slovensku, nebude Slovensko nemocné psychicky“. Ano bylo by to krásné, kdyby se psychické nemoci vyhýbaly znovuzrozeným křesťanům. Jenže se nevyhýbají ani jim, protože i oni jsou součástí padlého světa a k tomu, aby vás schvátila psychická nemoc, nemusíte nutně hřešit a už vůbec do vás nemusel vstoupit démon. Jistě je třeba vědět o limitech psychologie, je třeba vědět, že křesťanství jde nejen k pojmenování problému, ale i k vyznání hříchů, je jasné, že křesťanství a psychologie není jedno a to samé, ale to nijak psychologii nedegraduje. Jen jí to dává meze, o kterých ale řada psychologů dobře ví.

Třetím nesmyslem, který „biblicky věřící“ často opakují, je tvrzení, že současná církev je v krizi díky tomu, že z křesťanství se stala zábava. Často je pak poukazováno na rostoucí církve a je vytahována jejich snaha oslovit současného člověka a to způsoby, které se lidem ve světě líbí. Pravdou je, že biblicky věřící alespoň v naší zemi skutečně nerostou, ale zajisté to není tím, že by kázali „pravé evangelium a pokání“, které lidi spíše varuje a proto se lidé skrze ně neobrací. Církve nebo sbory, které alespoň v ČR dlouhodobě rostou, rostou nikoli kvůli nějakému populismu, ale velmi dobré snaze kontextualizovat evangelium. Soudím tak alespoň podle CB, ze které jsem a pár dalších společenství, které znám. Žádný z rostoucích sborů se na vlně populismu neveze. Není třeba              v každém kázání hned mluvit o pokání, protože tak nečinil ani Ježíš, ani Pavel. Tím ale netvrdím, že o pokání nemáme mluvit nikdy. Není známkou populismu, když se lidé při kázání zasmějí. Ten, kdo nesnáší humor, totiž není Bůh, ale ďábel. Je zcela správné, když při bohoslužbách dokážeme skrze chvály nebo hudbu (říkejte tomu, jak chcete) nebo skrze sakrální architekturu dotknout emocí. Je jen dobře, když je prostředí církve nastaveno tak, aby se v něm nevěřící cítili dobře. Ještě jeden citát ze Zápasu o duši. „Jen během několika málo let se „zábava“ stala uznávanou zbraní našeho boje a rozvinula se v misii. V tomto ohledu se neustále „klesalo“. Od „hlasitého promlouvání“, jak ho činili puritáni, Církev postupně utlumovala své svědectví, pak přimhouřila oči před lehkovážnostmi doby    a omluvila je. Potom je začala tolerovat na svém území a nyní je přijala a poskytla jim domov ve jménu „zasažení davů a získání pozornosti lidí“. Ďáblovi se sotva kdy podařilo něco chytřejšího než to, že našeptal Kristově církvi, že součástí její misie je poskytovat zábavu lidem s výhledem, že je získá do svých řad.“ http://www.reformace.cz/reformace-c-31/dablova-misie-prostrednictvim-zabavy Misionální církev je církví nízkoprahovou a je jen dobře, když i skrze zábavu do ní přichází lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. Nevím, co Ježíš dělal na svatbě, ale zřejmě se tam bavil a jako bonus udělal víno! Jenže zábava a víno nebyl cíl. A stejné je to se zábavou v církvi. V našem sboru mnoho lidí přišlo do církve skrze zábavu, které se říká sport… a jiní skrze hudbu. Až potom se setkali s Kristem. Že by se jednalo o duchovně nedozrálé jedince? Co když platí, že lze plakat jak kvůli smíchu tak kvůli pokání? Že se to nevylučuje?

Závěrem lze jen napsat, abyste se nenechali výše zmíněnými třemi důrazy zviklat. Jsou zcestné. Jak ekumena, tak psychologie, tak zábava spojená s evangelizací mají svoje místo i v životě křesťana       a církve. Všechny tři oblasti mají svoje nepochybné limity, ale jen proto je není třeba zatracovat.

14 června, 2017

Pastorská služba ve statistikách z USA a jak by to bylo v ČR?


             90% pastorů tvrdí, že pracuje 55 – 75 hodin týdně
             80% si myslí, že jejich služba negativně ovlivnila jejich rodinu. Mnoho dětí pastorů přestalo   chodit do církve kvůli tomu, co zažili ve vztahu mezi jejich rodiči a sborem  

             75% pastorů tvrdí, že alespoň jednou ve svém životě zažili zásadní krizi ve své službě    spojenou se stresem

10 června, 2017

Kazatel - staršovstvo, chemická rovnice

Jedna z výborných tradic církve je tradice kolektivního vedení sboru. V tradici CB ale i jiných denominací se pak jedná o vedení skrze staršovstvo a kazatele. Asi není třeba rozebírat proč je lepší, když sbor nevede jen jeden „osvícený“ člověk, zároveň vše dobré v sobě nese rizika. A to platí i o práci ve staršovstvu. Já sám jsem kazatelem na sboru jen asi šest let, tudíž moc zkušeností se s vedením staršovstva z pozice kazatele nemám. Jako starší mám zkušeností více – asi 17 let. Zároveň jsem vizitoval zhruba 25 sborů a na všech jsem se staršími hovořil a ptal se na jejich způsob práce. Mohl jsem tedy nejen vidět, ale i zažít službu kazatele, staršího i (snad) nestranného pozorovatele. Nebudu tento článek psát jako kazatel, ale jako dlouholetý starší – byť jím teď už nejsem. Co jsem tedy jako starší ocenil? Co mě zastavilo? S čím jsem se vyrovnával?