Slyšet z Putinových úst slova o „denacifikaci“ je protimluv, protože je to právě Putin, který se opírá o myšlenky muže, který byl fašismem inspirován, byť později svoje myšlenky převlékl do jiného kabátu. Podstata ale zůstala stejná. Jedná se o pro mnohé čtenáře zřejmě neznámého Ivana Iljina. Iljin se narodil roku 1883 ve šlechtické rodině. Po bolševické revoluci se stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. S postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. Krátce před vznikem Sovětského svazu byl vypovězen ze země. Zemřel v roce 1954 ve Švýcarsku v naprostém zapomnění.
V roce 1991, když vznikla z trosek SSSR Ruská
federace, vyšla Iljinova kniha Naše úkoly, což jsou jeho sebrané spisy. Myšlenky
obsažené v této knize získaly v Rusku mnoho čtenářů a zastánců.
Jedním z nich byl Putin. V roce 2005 nechal zorganizovat převoz Iljinových
ostatků a jejich nový pohřeb v Moskvě. Dále nechal Putin převézt do Ruska z Michiganské
státní univerzity Iljinovu pozůstalost. Již v té době Putin Iljina
pravidelně citoval. Po roce 2010 Putin využil Iljinovy autority
k vysvětlení, proč musí Rusko podkopat Evropskou unii a zaútočit na
Ukrajinu. Když měl Putin uvést svého oblíbeného historika, označil za svou
autoritu pro výklad minulosti právě Iljina. D. Medvěděv, formální předseda
Putinovy politické strany a jednu dobu ruský prezident, doporučil Iljina ruské
mládeži. Počátkem roku 2014 obdrželi členové ruské vládnoucí strany a všichni
příslušníci státního aparátu z Kremlu dárek, a to soubor Iljinových
politických publikací. V roce 2017 ruská televize připomněla sté výročí
VŘSR filmem, jenž představoval Iljina jako morální autoritu. Co tedy Iljin, pro
Putina jeden z klíčových autorů, psal a jak Putina ovlivnil?
Iljin viděl ve fašismu politiku nadcházejícího světa a jako
exulanta ho ve dvacátých letech hluboce znepokojovalo, že Italové dospěli
k fašismu dříve než Rusové, ale utěšoval se představou, že zdrojem pro
Mussoliniho puč byli ruští bílí. Ještě ve dvacátých letech Iljin věřil, že bílí
exulanti z Ruska se vrátí k moci a oslovoval je „mí bílí bratři,
fašisté“. Podobně hluboký dojem na Iljina učinil A. Hitler. (Snyder T., Cesta k
nesvobodě, s. 25) V Hitlerovi spatřoval Iljin obhájce civilizace před
bolševismem. Psal, že nacismus je především „duch“, na němž se Rusové musejí podílet.
S konceptem ducha bude později hodně pracovat. Iljin emigroval, žil v Německu
a v poté se v roce 1938 přestěhoval do Švýcarska, kde přednášel a
psal. Obsah jeho přednášek spočíval mj. ve výzvě nevnímat Rusko jako současné
komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy. Rusko se dle
Iljina ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního Západu. Myšlenka Ruska
jako pramene spásy, tedy jakéhosi ruského mesianismu, a dekadentního Západu se opakuje
i u dalších ruských spisovatelů a představitelů a Iljin sám s tímto
konceptem bude hodně pracovat, stejně jako jeho žák Putin, stejně tak i někteří
představitelé pravoslavné církve v Rusku. Když Sovětský svaz vyhrál válku a
rozšířil své impérium na západ, Iljin začal psát pro budoucí generace Rusů, jejichž
předáci se jeho myšlenek po roce 2010 pevně chytli.
Pojďme se podívat, co Iljin píše o Rusku. Píše o panenském
těle Ruska, kdy tento národ vnímá jako živý organismus s vlastní duší a
přirozeností. Kdo k tomuto organismu patří a kdo ne, nerozhodují
jednotlivci, stejně jako buňky nerozhodují o své příslušnosti k tělu.
Ruská kultura v sobě automaticky nese „bratrskou jednotu“, jež dosahuje
všude, kam se rozpíná ruská moc. Slovo „Ukrajinci“ Iljin používal výhradně
v uvozovkách. Dával tím najevo, že nemají žádnou samostatnou existenci
mimo ruský organismus. Kdo mluví o Ukrajině, je smrtelným nepřítelem Ruska.
Iljin považoval za jednoznačně dané, že Rusko do sebe zahrne i Ukrajinu. (Snyder
T., s. 29)
Na tuto tezi navázal Putin mj. i v článku, který vydal
23. 1. 2012. Píše, že Rusko od přirozenosti plodí a šíří soulad a musí dostat
příležitost k tomu, aby svou variantu míru mohlo předat i sousedním zemím.
V citovaném článku Putin zrušil právní hranice Ruské federace a vylíčil Rusko
ne jako stát, ale jako stav ducha a s odkazem na Iljina prohlásil, že
v Rusku neexistují žádné národnostní rozpory, dokonce jsou z principu
vyloučené. Národnostní otázka je intelektuálním importem Západu. Ukrajinci jsou
jen jedním z mnoha ruských uskupení, ukrajinská státnost nezasluhuje
žádnou pozornost a Putin jakožto ruský vůdce má právo mluvit i za ukrajinský
lid. Svůj článek Putin zakončil bojovým zvoláním, že Rusy a Ukrajince se nikdy
nepodaří odloučit a pohrozil válkou všem, kdo to nepochopí: „Po staletí jsme
žili společně. Společně jsme zvítězili v nejhroznější válce. A budeme žít
i nadále. Těm, kdo nás chtějí rozdělit, mohu říci jen jedno: ten den nikdy
nenastane.“ (Snyider T., s. 64) I z této krátké pasáže vidíme, odkud bere Putin
svoje přesvědčení, že Ukrajina nemá nárok na sebeurčení.
Ještě se vrátím k myšlence Iljinova mesianismu, na
který Putin navazuje a kterým ospravedlňuje své barbarství, které vidíme
v těchto týdnech. Iljin shodně s Marxem tvrdí, že život je chaos a
bída, ale liší se od něj v tom, že nevidí příčinu tohoto utrpení
v technice a třídním boji. Třeba dodat, že Iljin se hlásil
k filozofii G. W. F. Hegela, v jeho učení o „absolutním duchu“
razícím si cestu dějinami. (Snyder T., s. 35) Hegel naznačoval, že katastrofa
je příznakem pokroku, dějiny jsou „jatka“, ale krveprolití má svůj účel, což
pak některým diktátorům, byť Hegela zřejmě nikdy nečetli,
umožnilo řídit se heslem, účel světí prostředky v tom smyslu, že násilí, které páchali, je
nezbytnou daní pokroku. Zároveň v podobném duchu psal i Marx, byť jeho
východisko bylo jiné. Dle Iljina se násilí na člověku dopustil Bůh už tím, že
stvořil svět. Aby se svět dobral zpět ke své celistvosti, je třeba vykoupení
skrze vyvolený národ vedený vykupitelem.
Jelikož je svět hříšný a Bůh nepřítomný, musí Boží zastánce
vzejít z jakési ahistorické říše. Povolaný zachránce vzejde jakoby odnikud
a Rusové v něm rozpoznají spasitele, když přijmou svou svobodu i své zákony
od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse. "Vůdce bude náležitě mužný,
zocelí se ve spravedlivé a mužné službě. Je prodchnut duchem celistvosti,
nikoli zvláštními osobními či stranickými zájmy. Stojí osaměle a koná, jelikož
vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit. Rusové pokleknou před
živoucím nástrojem sebevykoupení." (Snyder T., s. 31) V této souvislosti si
všimněme, jak sám sebe Putin prezentuje. Jednou s puškou, podruhé
s hokejkou, jindy jako judista s černý pásem. Prostě jako silný a
mužný vůdce a třeba dodat, že Rusové mu to baští. T. Snyder píše o
„ostentativní maskulinitě zajištující zdání moci“.
Když se Iljin pokusil rozvrhnout pro Rusko politický systém,
pak za vládnoucí instituci označil postavu vykupitele, který zodpovídá za
veškeré exekutivní, soudní a legislativní funkce a bude vrchním velitelem
ozbrojených sil. Rusko bude státem bez politických stran, aby jeho vykupitel
mohl konat sám. Nechat Rusy volit ve svobodných volbách by jen potvrzovalo
prohnilost světa. „Principem demokracie je nezodpovědný atom.“ Individualitu je
třeba překonat pomocí politických zvyklostí, jež v Rusech podněcují a
udržují kolektivní lásku ke svému vykupiteli. Volby nechť jsou proto veřejné a
hlasovací lístky podepsané. Společnost chápal Iljin jako hierarchickou
strukturu, v níž má každý jedinec pevně dané místo. Mezi státem a lidem
nebude rozdílu, nastane organicko-duchovní jednota vlády s lidem a lidu
s vládou. Spasitel bude osaměle čnět ve výši a střední vrstvy budou ležet
vespod, rozdrcené vahou ostatních. Je povinen vést válku a má právo rozhodovat,
jaká bude. Válku považoval za oprávněnou, jsou-li ohroženy duchovní výdobytky
národa. (Snyder T., s. 31) Na tuto myšlenku navázal Putin v roce 2012
v každoročním projevu ve federálním shromáždění, kdy podle jeho logiky
jednotlivci nemají právo protestovat proti nedemokratickému počínání své vlády,
jelikož demokracie vyžaduje, aby si do nitra vštípili zákony, jež podobné
protesty zakazují. Svobodou se dle Putina míní podřízenost slovům vůdce
třímajícího moc.
V nástupnickém prezidentském projevu v roce 2012
pak Putin charakterizoval svoje místo v historii Ruska jako naplnění
odvěkého koloběhu, návrat dávného vládce Kyjevské Rusi Vladimíra I. Putinův
spřátelený mnich Tichon Ševkunov pak prohlásil: „Kdo miluje Rusko a přeje mu
dobré, může se za Vladimíra, postaveného do čela Ruska z Boží vůle, jedině
modlit.“ Vladimír Putin byl vykreslen jako ruský vykupitel, který povstává
z říše mimo běh dějin („z Boží vůle“) a představuje mystické vtělení
tisícileté ruské minulosti. (Snyder T.,
s. 66)
Tolik pár myšlenek, ze kterých ideově vychází V. Putin.
Vidíme v nich mix mesianistického blouznění, naprosto pokrouceného
křesťanství a totalitní ideologie inspirované fašismem. Abychom ale hlouběji
pochopili, proč se výše popsané podivné filozofické koncepce dostaly hluboko do
ruské duše, je třeba vycházet z toho, že když přemýšlíme o současném
Rusku, je třeba si uvědomit, že Rusko nebylo téměř vůbec vystaveno určujícím
historickým fenoménům západní civilizace: římskému katolicismu, feudalismu,
renesanci, reformaci, expanzi do zámoří, osvícenství a vzniku národních států.
Stejně tak v ruské zkušenosti téměř chybí následující klíčové prvky západní
civilizace: odluka státu od církve, vláda zákona, společenský pluralismus,
zastupitelské orgány a individualismus. Od toho se pak odvíjí pro nás
nepochopitelná neúcta k lidskému životu, totalitní praktiky, propojení
trůnu a oltáře, zaostalost velké částí Ruska, navzdory obrovskému nerostnému
bohatství této země, obrovská korupce a bohatství soustředěné do rukou několika
jedinců, nesmyslné bláboly o „svaté Rusy“ atd.
Tímto článkem netvrdím, že na Západě je vše v pořádku.
O Západu zde nepíšu vůbec, nechci tímto článkem vyvolávat pocit nadřazenosti.
Svých problémů máme hodně, ale když už o nich píšeme a mluvíme, nekončíme v
kriminále. Chtěl jsem jen stručně ukázat na ideová východiska myšlení
současného vládce Kremlu. Vychází ze zvrácených východisek, a proto koná
zvrácené skutky…
