17 srpna, 2017

Tradice a naši démoni


Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd.

Výše naznačené dělení má jeden zcela zásadní problém. Jen málo – pokud vůbec, počítá s našimi démony. Nemyslím tím to, že jsme démonizováni, ale že každý z nás si v sobě i po obrácení neseme sklon k lenosti, sebelítosti, sobectví, lži, narcisismu, nečistotě a mohl bych pokračovat… prostě sklon k hříchu. Tento sklon se nevyhýbá ani lidem v tradičních, ani v netradičních sborech. Po 16 letech co jezdím po církvi, si dovolím tvrdit, že hříchy a pády jsou na obou stranách spektra a že to nezáleží na stylu hudby, kázání, oblékání a nevím na čem ještě. Jak v tradičních tak netradičních sborech (pokud bych vůbec měl toto rozlišení použít), nejdete skvělé křesťany a stejně tak pokrytce. Formy a styl bohoslužeb vám mohou do jisté míry pomoci, ale nemohou vás změnit.

Jednou z charakteristik netradičních sborů evangelikálního střihu je jejich inspirace v církvích především v USA. Jména jako R. Warren, B. Hybels, A. Stanley, T. Keller a další jsou dobře známá i u nás. Na jednu stranu je jen dobře, že hledáme inspiraci u těch, kdo inspirující jsou, zároveň ale, když vidíme statistiky z amerických evangelikálních sborů (jiné neznám, proto nesrovnávám), pak zjišťujeme, že jsou na tom v podstatě jako my a někdy i hůře (např. v počtu rozvodů). Jaký je z toho závěr? Máme se přestat inspirovat? Nikoli! Závěr je, že nové a zajímavé formy nemohou změnit naše srdce a přiblížit nás k Bohu. Mohou nás k Bohu nasměrovat, ale nikoli změnit.

Měl jsem možnost být ve Willow Creek, kde káže B. Hybels, stejně tak v Redeemer Church, kde kázal T. Keller a jedním slovem – paráda. Jenže pár hodin na to opět přišla ta samá pokušení, opět se zjevili ti samí démoni. Jsem si jist, že by se zjevili, i kdybych tam chodil každou neděli. Zjevili se úplně stejně, jako když jsem byl ve sboru, kde sedělo pět lidí a na harmonium hrála jedna skoro slepá sestra stylem „občas trefím akord“. A nebo když jsem pozdvižen na duchu odcházel z bohoslužeb Taize.

Proč to píšu? Nikoli proto, abych shazoval něčí snahu hledat nové formy a nebo snahy po hledání nových forem církve (byl bych sám proti sobě). Mimochodem zde je dobré připomenout, že v Bibli nenajdete, jaká je ideální forma církve. Nic a nebo jen málo se dočtete o délce a stylu kázání, o stylu hudby, o liturgii, o službě dětem, o oznámeních, dokonce i o zřízení církve atd. Jedná se o oblasti kulturní a ty jsou církev od církve jiné. Dočtete se ale o principech, kterými jsou proměna osobnosti, láska, otevřenost, vyznávání hříchů, svědectví světu atd. Třeba dodat, že principy a hlavně jejich naplňování je to, o co v životě křesťana běží. Zároveň se jedná o nesnadnou cestu a je jedno, na jakém jste sboru.

Jak to souvisí s tradičními a netradičními sbory? Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě), ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.



Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, jen dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – jen dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si význam opět připomenout.

Nakonec ale stále platí, že naši démoni si nás najdou a boj s hříchem se nám nevyhne. A to i když bude ve vašem sboru hrát nejlepší varhaník v republice nebo nejlepší chválící kapela nebo vaše kázání bude doprovázet dokonalá projekce. Stejně jednou opustíte modlitebnu a v pondělí přijdete do práce, doma narazíte na řvoucí miminko, nepohodnete se s partnerem… A pak se ukáže, kdo v nás skutečně vládne.

Zdá se mi, že by možná mohlo existovat ještě jiné dělení na tradiční a netradiční. Tradiční řešení je věci řešit tak, jako svět kolem. Hádat se, prosazovat se, prostě jít s proudem a nechat v sobě působit naše démony. Netradiční pak znamená být blízko Kristu a nechat se jím proměňovat, myslet na druhé, otevírat sbor těm, kdo nevěří a kdo nejsou jako my, kdo nám rozhazují naše sborové pohodlíčko. Je to těžší cesta, protože… je v něčem netradiční. Zároveň je to cesta, která jde za formy, za tradice, za denominace. Jde na dřeň a asi i proto se po ní vydá jen málo lidí a sborů – jak tradičních tak netradičních.

12 srpna, 2017

Pochod hrdosti


Každý rok se mě lidé ptají, co si o tomto pochodu myslím a každý rok se mi moc o této tématice nechce psát, protože vím, jaké budí otázka homosexuality emoce. Jakkoli se zastánci tohoto pochodu snaží mluvit o tom, že jsou tolerantní, jejich reakce na sociálních sítích jsou hodně drsné      a velmi často o nějaké toleranci nemůže být ani řeč. Zároveň tolerantní někdy není ani druhá strana.  Asi nám spolu nějak nejde mluvit...

Problém je možná v tom, co si pod slovem tolerance představujeme. A zde vidím první problém. Slovo tolerance zaměňujeme za souhlas.  Jenže toto je nesprávné pochopení. Tolerantní mohu být jen tehdy, když s něčím nesouhlasím. V Bibli, z které se snažím při formulaci svého světonázoru vycházet, vidím, že praktikovaná homosexualita se míjí Božím plánem. Respektuji, že jsou křesťané, kteří došli při četbě Písma k jiným závěrům a to, o co se snažím, je tolerovat je, jakkoli s jejich závěry nesouhlasím. Stejné pak ale očekávám já od nich. Respektuji, že jsou nekřesťané, kteří na tuto věc mají jiný pohled a nijak mě to nevede k tomu, abych je začal nesnášet. Zároveň ale, to, že mám na tuto oblast konzervativní názor, absolutně neznamená, že jsem „homofob“. Prostě jen nesouhlasím, vidím věc jinak a komunikuji to i ve sboru a církvi, kde působím.

Jako každý kazatel jsem se setkal s lidmi, kteří tuto orientaci mají, kteří s ní zápasí a vím, že to často vůbec nemají snadné (stejně jako tisíce jiných). Přistupuji k nim zcela stejně jako k jiným lidem. S tolerancí a láskou. Moje zkušenost je, že když jsme spolu hovořili a já jsem jim ukazoval některé texty Písma, pak jsme se nikdy nerozcházeli jako nepřátelé. Stejně jako se nerozcházíme s jinými lidmi jako nepřátelé, když tvrdím, že bychom jako věřící lidé spolu neměli mít mimo manželský svazek sex.  

Asi jako mnoho jiných si myslím, že o intimních věcech není třeba veřejně hovořit, natož o nich křičet z alegorických vozů. Stále se mi zná, že cudnost, stud jsou v souvislosti se sexualitou zcela legitimní, správné a že tímto názorem nepatřím do jiného století. O svojí sexualitě mluvit veřejně nechci a ani nebudu. Pokud o ní mám potřebu hovořit a něco v ní řešit, pak si velmi opatrně vybírám, s kým. Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že o sexualitě mluvit nemáme, že se jedná o tabu. Jen tvrdím, že je lepší tak konat v osobním rozhovoru, nikoli veřejně. Zároveň si nemyslím, že je správné o tématu homosexuality v církvi mlčet a dělat, jako kdyby neexistovala. To, že se tak dělo a děje, že si s tímto tématem někdy nevíme rady je pravda, stejně tak je ale pravda, že se někdy na církev neprávem hází bahno, jak homosexuálům ubližuje. Není možné v tomto paušalizovat a je třeba napsat, že je to sbor od sboru, pastor od pastora, kněz od kněze jiné. 

Nesouhlasím s tím, že je naše společnost vůči homosexuálům netolerantní. Netolerantní jsou konkrétní lidé, nikoli společnost jako celek. Už jen to, že je zde pochod hrdosti, podpořený starostkou Prahy ukazuje, že velká míra tolerance zde je. Navíc dost agresivně někdy vystupují zástupci homosexuální menšiny a i to je třeba zmínit a nedělat z nich jen nebo především ukřivděnou skupinu. To, že homosexuálním párům nejsou umožněna stejná práva, jako párům heterosexuálním není projev netolerance. Navíc v mnoha zemích Evropy je z mnoha důvodů stále více potlačována klasická rodina a to považuji za velmi nebezpečné a do budoucna pro společnost za devastující.

Co jako církev někdy dlužíme (nejen) homosexuálům je přijetí a láska. Zároveň ale přijetí a láska není souhlas se vším, co druhý koná. Jak jsem ale napsal – s křesťany s jinou orientací se znám, oni znají můj pohled a přesto se máme rádi jako bratři v Kristu…