24 dubna, 2017

Tahle církev není pro starý!!!

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení, investování do „efektivních služebníků v kterých je potenciál“… zní to skvěle ne? Kolikrát jsem tato a podobná slovní spojení v poslední době v kontextu církve slyšel a četl… a přemýšlel, jak se to poslouchá těm, pro koho výše zmíněná spojení jsou nesrozumitelná a kdo se cítí čím dál více mimo mísu. Zdá se mi, že určitý nezanedbatelný proud evangelikálních kruhů se šine směrem, který R. Rohr nazývá „teologií první poloviny života“. Nechci opisovat Rohra, jen chci napsat, že teologie, tedy to, co říkáme a myslíme o Bohu, vždy více čí méně ovlivňuje to, v jakých podmínkách žijeme. Teologie první poloviny života odráží, že více či méně život funguje a že leccos ještě máme pod kontrolou včetně některých schémat, jaký je Bůh. Jenže…

Jenže… Nyní se představte, že trpíte lehkou inkontinencí, stydíte se za to, špatně slyšíte, prožíváte samotu, protože „mladí už žijí svým životem“, nějak se musíte vyrovnávat s myšlenkou smrti, bojíte se, co se stane, až jednou budete nemohoucí a vy „budete na obtíž“, slábne vám zrak      a prostě už vám není 20 ale ani 50. Přijdete do sboru a posloucháte (zdůrazňuji, posloucháte, protože to, co se zpívalo kdysi, už dávno bylo odhozeno novou generací na smetiště dějin) písně typu „ve smělé důvěře, kráčím ve víře“. Snažíte se připojit, i když prožíváte pocit zahanbení, že se bojíte samoty a nedokážete to "ve smělé důvěře" odevzdat Bohu. Nakonec nestíháte dynamice zpěvu, a tak to vzdáte. Následuje svědectví jakéhosi misionáře, který potřebuje „narajsovat“ peníze, na zasloužený třítýdenní  odpočinek v Chorvatsku. Celý rok dělal misii a prožívá únavu. Dokonce v poslední době nemůže ráno vstávat, což může značit nebezpečí deprese!  Na konci pobytu za ním přijede tým mládeže tvořit vizi na další rok. Proto když nějaké peníze zbydou, využije je mládež. Misionář navíc prožívá těžkou životní situaci, protože ho bolí pravá ruka, kterou si zranil při hraní baseballu. Pastor ho ale uklidní slovy o tom, že utrpením nás Bůh něco jistě učí. Následuje vzkládání rukou starších a mazání olejem na misionářovu hlavu – přesně jak je to v Písmu ohledně nemocných. Nechápete, proč se tak vyšiluje kvůli bolavé ruce, ale svět se mění...

Po sbírce, na kterou přispějete, následuje další svědectví jakéhosi mladíka o tom, že Pán je cool, protože když se v pátek ráno modlil, aby udělal písemku, tak jí udělal. Následuje radostný potlesk, jak Pán pomáhá zbožným vyjít ze zkoušek vítězně. Cítíte bolest pravého kloubu, za jejíž odstranění se již rok modlíte, ale Pán mlčí. Asi nejste cool… nebo jak to ten mladík říkal. Poté jsou oznámení, ve kterých se dozvídáte, že sbor má „vizi zbudovat nové lídry“ a že se již překládají materiály a že brzy přijedou přátelé z USA, kteří nás to naučí. Přemýšlíte o tom, že jste celý život vedli druhé lidi, když jste pracovali v různých civilních zaměstnáních, míhají se vám v paměti chvíle, když vám STB vyhrožovala vyhozením z práce, říkáte si, že byste třeba některými těmito zkušenostmi mohli přispět, ale zároveň víte, že když nejste osloveni, nemáte se sami nabízet.  A tak jste ticho.

Poté přichází pastorova výzva, že oznámení najdete na sborovém facebooku a webu. Jste rádi za nové technologie, jenže už je nějak nedáváte. Ale co, nějak se to k vám zprávy snad dostanou. Následuje kázání, kdy sebevědomý mladý muž hovoří o tom, že s Kristem nikdy nejsme sami. Ano nejsme – to víte moc dobře, protože za poslední rok za vámi skoro nikdo se sboru nepřišel a vy se stydíte si o návštěvu říkat. Kdo by se také zabýval člověkem jako vy, který není pro sbor perspektivní? Nikdo vám to takto neřekl, ale nějak to hluboko v sobě cítíte. Dalším problémem je, že pastorovi rozumíte jen něco. Mluví strašně rychle a vy prostě nestíháte. Štve vás to, protože skoro všemu rozumíte, ale bez zbylých dvaceti procent vlastně nerozumíte. Shromáždění se neúměrně protahuje a vy stále více potřebujete na záchod. Jenže sedíte uprostřed řady a navíc se bojíte, abyste při manévru ze sedu do stoje neupadli. Situace začíná být kritická… na chválící skupinku ale „sestoupil Duch svatý“, což znamená další písně. Po písních kazatel ještě přidává srdceryvné svědectví o svých duchovních zápasech. Nějak ho chápete, prožívá samotu, a kde jinde to má sdělit, ale vy chcete na záchod. Nakonec to risknete a nespadnete, protože mladík vedle vás vám pomůže. Jak skvělé, že máme mládež!

Když se vrátíte, je po shromáždění. Rád byste se s někým dal do řeči, ale mladí se baví s mladými, a tak sedíte a čekáte. Nakonec odcházíte a jste vděční za srdečný stisk ruky od vašeho bratra kazatele a za jeho dotaz jak se máte. Pokoušíte se odpovědět, ale kdosi vám skáče do řeči a vysvětluje pastorovi, že je třeba „nebát se nových technologií“. Chvíli čekáte, zda dokončíte svojí odpověď, jenže pastor vás už neregistruje. Proto odcházíte. Kdesi hluboko v duši toužíte, aby za vámi někdo se sboru přišel, máte co předat, prožíváte samotu, ale nechcete zdržovat. Navíc váš sbor je efektivní a návštěva u vás prostě efektivní není. Víte to moc dobře… Už z vás nikdy nebude leader, nemáte vizi, nerozumíte dnešnímu světu. Najednou vám probleskne hlavou název jednoho filmu, na který se dívalo vaše vnouče: Tahle země není pro starý. Vám dochází, že tahle církev není pro starý. A tak odcházíte zpět do své samoty…

Ne, nejedná se o svědectví, ale o střípky z různých rozhovorů v různých sborech a církvích. Zatím si stále nedokážu představit, jak se budu cítit v kůži výše popsaného fiktivního člověka a asi naivně doufám, že se do ní nedostanu. Zároveň vím, že nemoci přijdou, světu kolem sebe budu rozumět stále méně a jednou nebudu tím, kdo je na čele sboru, ale budu stát pod pomyslným pódiem.

To, co mě na některých (zdůrazňuji některých) myšlenkách ohledně zdravé církve znepokojuje, je, že se jen málo počítá s těmi, kdo jsou staří, nemocní, postižení atd. Jako by tito lidé do církve až tak moc nepatřili. Nepočítá se s nimi. Jistě není správné dělat „církev jen pro staré a nemocné“, ale ani opačný extrém není řešením. I proto mě některé modely ohledně sborů nepřesvědčují. Jsou možná funkční, ale nikoli pro všechny. Nechci se rozepisovat, jak vypadá stáří, nemoc nebo postižení, protože to prostě nevím. Zároveň je třeba nenechat se příliš unášet slovy o efektivitě, plánování, měřitelných vizích a nevím o čem ještě. To funguje do jisté míry s mladým a zdravými lidmi, ale to naštěstí nejsou všichni, kdo tvoří církev. Odpovědí pak není anti-efektivita, žádné plánování, někdy až fatalismus ale vědomí, že toto vše má svoje limity. Jako lidé máme tendenci žít v extrémech. Buď zdraví nebo nemoc. Mládí nebo stáří. Buď a nebo. Tohle funguje snad v myšlenkách, nikoli ale v životě. A tak když přemýšlím nad zdravou církví, pak jedním z jejích rysů je, že unese i slabé a spolu se slabými je církví misijní a otevřenou. Slabých se nezbavuje, ale žije s nimi. Jde totiž o to, že i sbor, který roste, má dobré vedení, kázání a nevím co ještě, je bez slabých a nemocných vlastně sborem nemocným…

19 dubna, 2017

Evangelium pro Narcisy

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Jk 4,6

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z velkých nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. Ve škole, doma i v církvi jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Pokud jsem byl pochválen, pak za věci, které dávaly podle světa dospělých smysl. Určitě tedy ne za to, když jsem sjel nějaký kopec na lyžích, vstřelil gól nebo si spravil kolo. Tyto a podobné věci patřily do světa her, a z pohledu dospělých se tedy nejednalo o nic významného. Když se podívám na dnešní trendy,  leccos se změnilo. Za chybu není považováno, když si o sobě dítě (ale i dospělý) moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo: moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí.

Mnoho současných i křesťanských knih se dotýká toho, že jsme díky Božím zásluhám „skvělí a úžasní“, že „nesmíme podlehnout satanovým lžím, které nám namlouvají, že jsme bezcenní“. Ve výchově je potom kladen silný důraz na povzbuzování a na pomoc dětem v utváření si pozitivního obrazu o sobě samých. V negativismem prolezlých Čechách a někdy i církvích se tyto trendy prosazují pomalu, ale celkově lze říci, že se důrazy mění od „moc si o sobě nemysli“ k „jsi někdo“. Pochopitelně oba tyto trendy mají svoje nebezpečí. První v tom, že vede k zakomplexovanosti, zatímco druhý potom vede k pýše a ztrátě soudnosti. Ve výchově vnímám, že snad i vlivem posilování struktur ega dochází k tomu, že mnohé děti jen velmi málo naráží na to, čemu staří říkávali „posvátné ne“. Jde o to, že má-li se člověk kamsi posunout, musí zdolat překážky. Protože se ale někteří bojí, že by překážky pošramotily sebevědomí jejich ratolestí, úspěšně jim je odmetají z cesty  a dělají z nich nejdůležitější bytosti na světě, čímž ale svým dětem škodí.

Trend „myslet o sobě pozitivně“ s sebou pochopitelně přináší nebezpečí ztráty sebereflexe. Určitě je hezké vnímat sebe sama jako sportovně vypadajícího junáka, ale nadváha je nadváha a nezachrání to ani vypasované elasťáky. Je skvělé nepochybovat o svých přednáškách, ale záleží, kde, od koho a zda vůbec přijímám zpětnou vazbu. Je módní být „leader“, ale pokud moje zkušenosti nepřekračují místní mládež, možná bych byl ve vyjádřeních opatrnější. Mohu si hrát na teologa, ale pokud nepublikuji v recenzovaných periodikách   a nikde neučím, pak teolog prostě nejsem (to ovšem platí i o jiných oborech). Nepolemizuji s tím, že je třeba přijmout sám sebe tak, jak mě Pán stvořil, ale abych tak mohl s radostí učinit, musím si být vědom svých omezení. Jinak se nejedná o sebepřijetí, nýbrž o sebeklam.

Vzpomínám si, jak jsem na jedné přednášce slyšel větu, že „plné klasy se sklánějí hodně hluboko“. Jednalo se o metaforu moudrosti. Sklánějí se proto, že jsou plné… Asi není třeba dodávat, proč se prázdné klasy nesklánějí. Myslím, že okolí dříve či později pozná, co můj klas nese.

Osobně mi je bližší přístup držet se při zemi. Přesvědčovat sebe a svoje okolí o tom, co nejsem, je jednak trapné a jednak to připomíná pohádku o nahém císaři. Proto myslím, že zde platí známé být k sobě v lásce pravdiví. Jinak některým hrozí to, co se stalo Narcisovi. Narcis sám sebe utopil, ale vyrostla z něj alespoň krásná kytka. Dnešní Narcisové topí i druhé a navíc kolem nich roste spíše plevel. 

10 dubna, 2017

Proč a k čemu vlastně žít?

Když se na podobnou otázku ptali Freuda, shrnul odpověď do slov „milovat a pracovat“. Známý americký psycholog L. Crabb to vyjádřil podobně. Hovořil o dvou největších lidských potřebách – potřebě milovat a být milován a potřebě důležitosti, kterou mi často dává práce. Na první pohled tedy není o čem psát. Největší hodnota je zakořeněna „v miluj a pracuj“ nebo miluj a najdi pocit důležitosti. Heidelberský katechismus cíl křesťanova života popisuje jako „oslavit Boha a navěky se radovat se vztahu s ním“. Je to hezky řečeno, ale vkrádá se otázka, co se pod těmito slovy skrývá.     O co tedy v životě běží?

Pokusím se určitou odpověď najít ve dvou textech, které spolu zdánlivě nesouvisí.

Může vám být 38 let, zrovna jako mně. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost      a vyzve vás, abyste ji podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velkou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach. Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci, nebo máte strach, že vás budou kritizovat, nebo máte strach, že ztratíte popularitu, nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří    a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše.   M.L. King

Druhým textem je Žalm 107, 23 – 32: Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu. V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.  A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.

Oba dva příběhy mají cosi společné. Vidíme člověka stojícího před určitou výzvou, který se rozhoduje, zda dá přednost jistotě nebo zda něco riskne. Jenže se v něm sváří dva „pudy“. Konkrétně pud bezpečí a pud jistoty. Jít na moře znamená možnost úžasného prožitku, možná skvělého rybolovu, na druhou stranu risk, že se utopím. V textu čteme, že ti, kdo byli na moři, prožili nejednu těžkou chvíli a zřejmě kdyby se moře neutišilo, zahynuli by. Mám za to, že v obou textech se kříží základní lidský paradox – určitá touha vyjít a zároveň strach z vyjití. To je lépe vidět na Lutherovu textu, který vlastně říká, že v určitém okamžiku do vašeho života přijde jakási silná touha podpořit nebo konat něco, co vás přesahuje. Třeba touha někomu pomoci, potřeba vyjít z některých zaběhaných stereotypů, touha stát za slabším, ozvat se proti nespravedlnosti atd. Jenže ve stejný okamžik přichází strach. Strach z moře, strach z neznáma, strach ze zranění, které utržím, strach         z posměchu, z nejistoty.

Anglické slovo passion znamenající silnou touhu, vášeň je odvozeno z latinského passio, což znamená utrpení. Ani nemusíme vědět jaký je vztah mezi slovy passion a passio abychom si uvědomili, jak blízko k sobě mají touha a bolest.  Nakonec toto dobře vyjadřují pohádky, kde pro vášnivou lásku ke krásné paní je třeba nasadit život, někam dojít, něco dokázat.

Kristus nás zve do života, kde skutečně není nouze o zvraty. Jenže to je a bude vždy spojeno              s utrpením. Protože se mnozí rozhodli, že nebudou riskovat, rozhodli se ve svém životě zabít touhu. Rozhodli se pro bezpečný život v přístavu, za cenu, že v sobě pohřbili život. Jistě existují různé náhražky v podobě exotického cestování, gurmánských zážitků, různých nezávazných vztahů, ale to je málo. Lidská duše se nemůže spokojit s ničím menším, než je Bůh. Kohelet toto popisuje slovy „dal jsi nám do srdce touhu po věčnosti“. Kdosi mi řekl, že když se lidí na smrtelné posteli ptali, co by v životě dělali jinak, většinou odpověděli, že by více riskovali. Jenže na smrtelné posteli je pozdě. Mnoho těchto lidí ve jménu bezpečí ve svém životě pohřbilo touhu.

Pokud se podíváme do citovaného Žalmu, potom vidíme obraz nezajištěnosti. Nikomu se nechce ztrácet hlavu, úpět, kamsi se řítit – proč? Protože nikomu se nechce, aby se mu život vymykal            z rukou. A o to přesně na moři jde. Nemáte to pod kontrolou. Jenže ani život s Bohem – nemáme ho pod kontrolou.

Nedávno jsem četl zajímavou a zdánlivě jasnou myšlenku: Mění nás to, co je. Je tím myšleno, že nás život mění víc než slova o životě. Nezmění nás přednáška o moři, změní nás zkušenost s mořem. Nezmění nás seminář o Ježíši, změní nás Ježíš. Nezmění nás přemýšlení o cestě, ale to, že na cestu vyrazíme. Chválu, o které se v Žalmu píše, nevzdali ti, kdo seděli v přístavu, ale ti, kdo se vrátili        z moře. Možná neměli takový nadhled jako ti, kdo seděli na břehu, možná neměli „objektivní poznání“, ale přesto věděli o moři víc. Tím není řečeno, že nepotřebujeme informace, potřebujeme, ale jen jako výzvu proměnit je v živou realitu.

Lutherů v text a příběh moře ukazuje na čtyři důležitá poselství, které hluboce souvisí právě               s lidskými hodnotami a s jejich hledáním (všechny čtyři body jsou podle textů R. Rohra)
1. Život je těžký. To víme sice všichni, jenže problém mnohých z nás je, že se této realitě snažíme vyhnout. Lodníci šli na moře, a proto se nevyhnuli realitě bolesti. Luther se postavil za práva černochů a stálo ho to život. R. Rohr říká, že musíme být předem označeni křížem, jinak strávíme celý svůj život tím, že se mu budeme vyhýbat. Budeme se vyhýbat oblastem, které nám nejsou příjemné, v kterých se necítíme dobře a naopak budeme dělat jen to, co nám sedí. Jenže Písmo hovoří o nesení kříže. Spíše by nás mělo překvapit, když je zrovna klidné období… Mám za to, že současný obrovský důraz na to, že pro to, aby tě Bůh měl rád, nemusíš nic udělat, je sice správný, ale může být zavádějící. Člověk dosáhne uspokojení ne když leží, ale když překonává překážky resp. když nese kříž. Když leží, dosáhne snad slasti, když dokáže nést kříž, přijde radost. To co má hodnotu, často není snadné.

2. Jsi smrtelný a jednou zemřeš. Když člověk prožívá anebo od Boha přijímá nesnadné věci, když nese kříž, když se slovy Žalmu vydává na moře, když uposlechne Boží hlas, potom je konfrontován   s realitou smrti a své konečnosti. Problém naší kultury je v tom, že jsme vytěsnili realitu smrti            a žijeme jako bychom tu měli být navždy. Obrovské úsilí vkládáme do věci časných. Ty mají svůj význam, nicméně nejsou tím nejdůležitějším. V první polovině budujeme tzv. personu – tedy masku, kterou člověk rozvíjí, aby ho okolní svět bral vážně, kdy pracuje na věcech, které jsou pro svět kolem důležité. Nebo pracuje na věcech, které jsou důležité, ale které ne vždy mají hodnotu. Jedná se           o kariéru, viditelné úspěchy, pocit uznání atd. Zároveň je smutné vidět lidi, kteří se křečovitě drží svého úřadu, svých funkcí, svého pocitu nenahraditelnosti. Jenže tváří v tvář své konečnosti si člověk uvědomuje, že v životě jde o něco jiného. Vyzrálost roste s postupným odkrýváním svého stínového já, tedy toho, co jsem držel pod pokličkou, uvědomováním a přijímáním toho, na čem v životě záleží a vnitřním odpoutávání se od věcí nedůležitých.

3. Nejsi ze všech nejdůležitější. Co to znamená? Více než o mě, jde o hodnoty, o Boha, o druhé. Toto se snadno vysloví, ale mnohem hůř žije. Už jenom proto, že svět kolem sebe určuji podle sebe – nahoře, dole, vpravo, vlevo je proto, že tu teď stojím. Bůh nikde nestírá osobnost a originalitu, na druhou stranu nás učí, že nejsem pupkem světa, že nejvyšší životní hodnotou není moje uspokojení. Člověk, který nepřijal tuto tezi, bude tvrdě prosazovat, aby bylo vždy po jeho. Když se díváme do příběhu o námořnících, nevíme, jak se jmenovali, kdo co dělal, ani kdo byl kapitán. Jediné co víme je, že jich bylo víc a že se dostali všichni spět a že splnili úkol, který je přesahoval. Někdy se tak dokážeme rozzlobit, když není po našem, když nehrajeme první housle…

4. Nemáme to pevně v rukou. Příběh moře je v tomto naprosto vypovídající. Právě proto, že to nemáme pevně v rukou, se snadno stane, že rezignujeme, nebo že se zaplétáme do různých mocenských či politických her uvnitř společenství, ve kterých jsme. Kdosi řekl, že předvídatelnost je dobrá pro vědu, ale nikoli pro duši. Chceme, aby život byl předvídatelný, aby nás nic nepřekvapilo, abychom se zajistili pro budoucnost. Jenže život si nelze podržet v rukou. Stejné platí o životě           s Bohem. Není to tak, že si vezmeme definici víry a tu rozebereme jako mrtvou žábu. To nám nepomůže. V Žd. 11, 1 čteme definici víry, jenže je to jen jeden, těžko přeložitelný a těžko pochopitelný verš. Po první verši následuje příběh za příběhem. Příběhy o vstupu do nejistoty,            o vydání se Bohu napospas. Až žitá víra začala fungovat. Stejně jako u námořníků, stejně jako u M.L. Kinga. Když se člověk rozhodne nasadit svůj život pro nějakou nebo nějaké bohulibé cíle, život pod kontrolou skutečně mít nebude. Občas se bude cítit jako námořníci, kteří „v té spoušti ztráceli hlavu  a zmítali se jako opilí“. Jenže tito lidé se pak vrátí do přístavu, a i když budou různě pomlácení, řeknou, že to stálo za to, protože poznali Boha jednajícího. A o to v životě nakonec jde. Ti co zůstali sedět, jim vůbec nebudou rozumět… ale to ty první nijak neodradí.

Jaký je z toho všeho závěr? Že se námořníci vrátili a vzdali Hospodinu chválu. Ne proto, že se vrátili ze školení jak se chovat na moři, ale protože se vrátili z autentické, zároveň těžké zkušenosti s Bohem. Luther se rozhodl vsadit na to, co mu Bůh položil na srdce a krátce na to, co pronesl slova, která jsem citoval, byl zastřelen. Nedožil se devadesáti, protože se rozhodl jinak –  než živý, ale s mrtvým srdcem, raději poslechnout Boha, ale nepohřbít svoje srdce. Nakonec byl zavražděn. Pro nás toto nemusí znamenat takto drsné konce, ale bude to znamenat umírání sama sobě, aby Bůh v nás mohl žít a my mu mohli vzdávat chválu. Bude to zkušenost v podstatě nesdělitelná, právě proto, že bude příliš drahá. Ale bude stát za to.