19 února, 2015

Čertova kopýtka v duchovní práci

Několik let mám možnost zabývat se problematikou lidí pracujících v pomáhajících profesích. Do této kategorie spadají i pastoři (kněží, kazatelé – říkejme tomu, jak chceme), misionáři a vůbec lidé pracující v církvi nebo v paracírkevních organizacích. Tedy lidé se věnují krásnému úkolu, kterým je jednak pomoc druhým a jednak zvěstování evangelia. Co více si přát a co lepšího dělat!
Jenže jak známo, ani krásný cíl nezabrání tomu, aby o jeho dosažení neusilovali nesprávní lidé. Jakkoli je práce duchovního ušlechtilá, nese v sobě řadu čertových kopýtek. Dokonce někdy nejen čertových, ale přímo ďáblových. Jaká to jsou?

Pomocné profese obecně a tedy i práce duchovní, přitahuje nejen lidi charakterní a schopné, ale někdy i lidi vnitřně silně nevyrovnané, kteří svoje problémy – většinou podvědomě, chtějí vyřešit tím, že začnou pomáhat druhým. Známý autor A. Green toto vtipně vystihl slovy: „Když nemohu reformovat sebe, začnu reformovat klášter (tedy druhé).“ Svoje problémy řeší tím, že je neřeší, protože řeší klášter.

Ještě před popsáním některých oblastí chci zdůraznit, že něco z popsaného se týká především plnočasových pracovníků něco je obecnějšího rázu. 

Pokusme se být konkrétnější a pojmenujme některá rizika, která v sobě pomoc druhým nese.
Jednak získáváte nad druhými moc a vliv. Zvláště v těžko pojmenovatelném duchovní světě se tento vliv získá poměrně snadno. Někdy nepotřebujete žádné vzdělání (občas je dokonce vzdělání vnímáno jako problém), prostě jen začnete vykládat Bibli a to, jak k vám skrze ni mluví Duch svatý. Někdy vám stačí nějaký kurzík nebo jakási podivná škola na druhém konci světa. Druzí vám naslouchají, berou vás vážně a to včetně lecjakých pitomostí.  Když to říká Duch… Pak už stačí jen málo k tomu, že se z vás stane „duchovní autorita“ a to je u některých skutečný průser (promiňte mi tento vulgarismus). V mnoha pomáhajících profesích – včetně církví, se vzdělání vyžaduje, mnohokrát vzdělání na některé prověřené škole, nicméně ani to nemusí a ani to samo o sobě není zárukou. Jakmile pracujeme s lidmi, pokušení moci a vlivu nad druhými vždy bude.  

Dalším problémem může být svoboda hraničící s nekontrolovatelností, co se pracovní náplně a rozvržení času týká. Nemáte nad sebou žádného šéfa, vaším jediným šéfem je „ten nahoře“. To jistě ano, ale on občas nezaškodí i nějaký ten šéf na zemi. V sekulárních organizacích je zcela běžný systém supervize, nevím, jak toto funguje v křesťanských organizacích a církvích. Zároveň nepochybuji, že mnozí určitou svobodu zvládají, ale ne vždy je to snadné.

Dalším „bonusem“ a falešnou motivací může být, že jako plnočasový pracovník nemusíte řešit nekonečné napětí práce vs. služba. Vaše „služba“ je vaše práce. Na tom není nic špatného, platí, že „hoden je dělník své mzdy“, jen je třeba si tohoto privilegia být vědom a nenakládat na ty, kteří nepracují na plný úvazek úkoly, které vzhledem ke svým omezeným časovým možnostem prostě nemohou uskutečnit.

Někdy může být pokušením i to, že se relativně velmi brzy (alespoň v církvi a para - církevních organizacích) stáváte vedoucími, aniž byste ale museli prokázat nějaké zásadní schopnosti vést. Někdo tuto roli zvládne, někdo nikoli. Vedení v sobě jistě nese svoje zápasy, zároveň může být velikým pokušením. Čím konkrétně? Rozhodujete o druhých, mluvíte druhým do života, někdy máte i snadnější přístup k některým finančním zdrojům, druzí vám naslouchají, obdivují vás atd. Ne vždy tomu tak je, jak jsem psal, vedení v sobě nese mnoho zápasů, ale uvedená pokušení zde prostě jsou. Když někdo vylétne jak kometa, chce to velikou kázeň a zároveň několik moudrých rádců, toto ustát.
Dalším problémem může pro některé duchovní být to, že nevidí výsledky své práce. Musím se smát, když někdy slyším, jak náš sbor (P13) roste. Za 10 let nás je skutečně 4x tolik, ale co to je??? V realitě světa kolem nás jsme jedno velké NIC. Mohu si honit triko, kolik lidí čte moje blogy, knížky, ale realita je tato – můj názor téměř nikoho nezajímá. Těch pár desítek či stovek lidí není ani promile populace. Mnoho duchovních, misionářů se snaží, dělá, co může, dokonce si dělá i jakési PR ale výsledky nevidí, což je pro některé docela slušné „psycho“ a jednak to může vést k přílišnému investování do viditelných oblastí a k práci, za kterou mě lidé ocení. Navíc pokud tomuto podlehnu, pak je již jej krok k tomu, že odvozuji svoji identitu podle toho, kolik lidí mi chodí na „biblickou hodinu“, na nedělní bohoslužby, zda mě zvou na nějaké konference, zda někdo čte moje články atd. Zde mám jednu radu – pokud potřebujete být viděni, církev nebo misie skutečně není dobré místo ke zviditelnění se.

Dalším zápasem duchovních a asi i pomáhajících profesí jako takových, je problém oddělit profesní a soukromý svět. Někteří kazatelé mi např. říkali, že vnímají jako důležité, aby jejich sbor fungoval na základě skupinek, ale oni do žádné skupinky chodit nebudou, prý aby u druhých nevznikl pocit, že někomu nadržují. Jenže přece i kazatel potřebuje druhé lidi, se kterými hovoří o svých zápasech. Pokud ne, jak může něco podobného chtít od druhých? Je sezení s bratry se sboru někde u piva nebo kávy pastorační rozhovor? Považoval bych se za špatného pastora, kdybych lidem řekl, že pracuji do 16.00 a jejich případné dotazy zodpovím až následující den. Už vůbec nehovořím o otázkách jak moc zatahovat do své práce rodinu… Dále může být problém, že vaše práce je hluboce propojená s tím, kdo jste. Dotaženo do reality – hádka s dětmi vás staví před otázku, zda vůbec máte právo něco říkat druhým. Tisíckrát si můžete odpovědět, že díky Boží milosti můžete, ale stejně…

Mohl bych pokračovat, ale myslím, že to stačí. V některém z příštích článků se pokusím nadhodit pár nápadů co s tím. Chci zdůraznit, že NIC z výše popsaného není obecná charakteristika, dovedu si představit, že někteří čtenáři budou mít pocit, že se jich to buď netýká, nebo že jsem se zcela minul. 

Přes vše popsané platí, že kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Já bych to rozšířil na tvrzení, kdo chce pomáhat druhým, touží po krásném úkolu.


Ale pozor…

1 komentář:

sthtwn řekl(a)...

Amen bratře!:) Přesně tak. Já jsem si díky Bohu ve všech organizacích, kde pracuji nějaké šéfy udělal a to mi pomáhá, abych se z toho nezbláznil...

A problém taky je, když se pár takových "autorit" sejde pak vzniká určitá kultura...