20 února, 2015

Čertova kopýtka v duchovní práci II

V minulém článku jsem popsal určitá úskalí práce v pomáhajících profesích s tím, že jsem vybral specifickou oblast tzv. práce „duchovní“. Jak bylo napsáno, může se jednat nejen o kazatele, kněze, pastora, ale i misionáře atd. (více na http://david-novak.blogspot.cz/2015/02/certova-kopytka-v-duchovni-praci.html)

Chtěl bych ukázat na ještě další rys. Když hledáte nějaké zaměstnání, pak je zcela legitimní se ptát, jaký bude plat. Prostě pracujeme proto, abychom se uživili. Na tom není nic pokleslého. Kdybyste se při vstupním pohovoru (v CB je to rozhovor v Radě CB) zeptali „a kolik za to budu brát“, asi by tato otázka působila divně. Sice se svůj plat pochopitelně dozvíte, ale vlastně by vás to moc nemělo zajímat. Klíčové je povolání, nikoli peníze. Stejně tak by působilo divně, kdyby na otázku „a proč děláš kazatele“ naše odpověď byla „kvůli penězům“. Nechci propírat platy kazatelů a duchovních, určitě nepatří k nejvyšším, zároveň ani k nejnižším. Jenže o to by „oficiálně“ vůbec nemělo jít. Duchovní totiž nepracuje, on slouží. Všimněme si toho, jak se tento fakt projevil třeba v jazyce. Lidé „začali pracovat“ kazatel „nastoupil do služby“. Bratr kazatel nechodí v neděli do práce ale „poslouží Božím slovem“. Je na tom něco špatného? Není, nijak to práci duchovních nesnižuje, navíc o „službě“ hovoříme např. i u lékařů, zdravotních sester a v dalších profesích, kde se očekává víc než jen profesionální přístup. Co je oním „víc“? Pocit poslání, kdy posláním je myšleno to, že práci nedělám jen kvůli penězům, ale i z přesvědčení. Jenže v této dvojakosti je háček, který je dnes již velmi dobře popsán v odborné i populární literatuře, která se pomáhajícím profesemi zabývá. O co tedy jde.

Jak bylo napsáno, vaše práce je zároveň vaše povolání. Pokud jste někam nebo někým povolán, měl byste to brát jako výsadu. Mnoho duchovních a misionářů prožívá při nástupu do své služby nadšení, radost a pocit, že leccos změní, že se věci dají měnit, že jejich starší kolegové dělají chyby, které jsou ale měnitelné, pokud přijde někdo s náležitým elánem, znalostmi a nadšením. Myslí si, že s lidmi se přece lze nějak domluvit, že druzí musí reagovat na jasné a dobře promyšlené výzvy, že zas tak moc nepotřebuji ocenění, protože mě sytí „Boží blízkost“, že systém, na který mnozí nadávají, zase nemůže být až tak neprůstřelný, že moji nadřízení mi přece porozumí… Ano, je skvělé, když do služby nestupujeme  s nadšením, plni energie, snů, tužeb a elánu. To, že nejsou jasně daná pravidla hry, jako třeba někde ve firmě, že v mnoha případech neexistuje systém supervize, někdy považujeme spíše za bonus. Však my si s tím poradíme. Někdy ano, ale často ne a proto přichází druhá fáze, která se nazývá stagnace. Jedinec zjišťuje, že jeho úsilí nepřináší kýžené ovoce, že mu zoufale chybí zpětná vazba, že někdy je se svými nápady a snahami něco měnit dokonce na obtíž. To, co mu zpočátku vůbec nevadilo – třeba v podobě propojení profesního a soukromého života mu najednou vadí. Navíc se ukazuje, že to, co bylo zpočátku obrovskou výzvou a dobrodružstvím, zevšedňuje. Prostě řečeno – počáteční nadšení se vytrácí a pro některé toto znamená, že z poslání se stává práce nebo dokonce robota. Jenže nikdo nechce duchovního, který je jen nádeníkem… Po této fázi přichází – resp. může přijít další, která je pojmenovaná jako frustrace. Jde o stádium, kdy jedinec začíná pochybovat o smyslu svého konání, jestli vůbec má smysl někomu pomáhat. Ať se snažíte sebevíce, lidé kolem vás se stejně nemění, pokud jste jen trochu přemýšlivější povahy, pak „změny“ v podobě jiného druhu hudby v neděli vás nemohou uspokojit. Odpovědí na vaši snahu je ticho, pokud něco pokazíte, pak výčitky. Z pohledu „civilů“ je to pochopitelné. Oni to prožívají v práci stejně. Jenže vy přece sloužíte! Frustrace někdy přichází i proto, že druhým kážete nebo s nimi mluvíte o změnách v jejich životech a sami… se neměníte. Kážete o modlitbě, ale sami s ní zápasíte, kážete o… čemkoli a ne vždy máte čistý rejstřík. Pro některé toto není problém, pro mnohé to problém je. V této fázi se stává, že se z vašeho původního poslání stane pouhý prostředek obživy, původní cíle jsou pryč. Pak přichází resp. může přijít fáze poslední a tou je apatie. Jedinec se vyhýbá novým úkolům, lidé, kterým má sloužit, ho začínají štvát, začíná se projevovat i určitý cynismus, chuť něco měnit se zcela vytrácí, někdy má jedinec pocit zrady od svých nadřízených, ale i spolupracovníků. Úcta k lidem se vytrácí, stejně tak se ale vytrácí úcta k sobě samému. V literatuře se setkáte i jinou terminologií – tzv. stádiem popela. Doprovodné jevy tohoto stádia, které ale již začali ve stádiích předchozích, jsou snížení produktivity práce, chronická únava, úzkost, strach riskovat, podrážení, přecitlivělost a asi i další vlastnosti.

Posledním stádiem je vyhoření, ale o tom psát nechci.

Já sám jsem v počátcích své služby ani netušil, že to, co zde popisuji, existuje. Jenže určitým zákonitostem jsem neunikl, a proto zde píšu to, co píšu. Byl bych rád, kdyby alespoň někteří podobnými stádii neprošli a pokud jimi už prošli, aby z toho neměli zbytečný pocit viny.
Celý výše popsaný proces není jednak něčím, čím musí projít každý, jednak tímto může projít každý, kdo slouží druhým – tedy nejen profesionál resp. plnočasový pracovník.

Je zde ale ještě jeden velmi zapeklitý problém. Práce obecně mj. slouží k tomu, abyste si vybudovalo ego. Egem potom nemyslím to, „že si honím kšandy“, tedy pýchu nebo přetvářku, ale určitý společensky uznávaný status. Toto je naše zcela běžná potřeba.  Jednoduše napsáno – potřebuji mít pocit, že si mě lidé váží a k tomu slouží i práce. Jenže mohu si toto dovolit očekávat od práce duchovního. Může mi k tou sloužit služba? V civilní práci platí, že jsem výborný manažer, právník, obchodník a proto očekávám i náležité ocenění. A třeba dodat zcela právem. Mohu ale o sobě říci „jsem výborný kazatel, misionář a proto očekávám ocenění“? Jaké? A jak se měří úspěch v duchovní službě? Navíc – jak s oblibou říkáme, o dovednosti až tak nejde, jde především o charakter… Takže i když jsem schopný, není to až tak klíčové. A nutno dodat – není. Bez charakteru je to dokonce průšvih. Jenže co potom tvoří moje ego, můj společenský status? Jistě to, že jsem „hluboce zakořeněn v Pánu“, že „ležím u paty kříže“, že „jsem zemřel tomuto světu“, že… nechci se těmto obratům vysmívat, jenže jsem normální člověk a křesťan. Zároveň milost neruší přirozenost.

Obrovským nebezpečím jak církví, tak i paracírkevních organizací je, že se mnohé problémy zduchovňují. Pokud někdo prochází např. fází frustrace, není třeba tomu dávat duchovní nálepky podepřené náležitým biblickým veršíkem. Skutečně za tím nemusí být satan, ztráta oddanosti Pánu, neposlušnost, trest za malou angažovanost ve službě atd. Prostě se jedná o určitý proces, který je jistě potřebné z Boží pomocí řešit, zároveň rozlišujme co je duchovní podstaty a co je běžný a popsatelný – byť nechtěný syndrom.  


Vidíme, že problém se komplikuje a že to, co zvnějšku vypadalo jako „trochu složitější služba vedoucího mládeže“, je poměrně složitý komplex problémů. Ani v tomto druhém článku nepřináším řešení. Pokud jste ale dočetli až sem, pokuste se identifikovat, kde se z výše popsaných stádií nacházíte. Pokud nikde, no problem. Prostě to k vám nemluví, což jistě není známka nějaké přetvářky. Dokonce bych dodal, nesnažte se za každou cenu někam napasovat. Zároveň pokud se v některém z uvedených bodů vidíte, nebo jste něco z uvedeného prožili, pak i popis a nazvání věcí pravým jménem může být první krok ke změně. Dále se s tímto můžete setkat u lidí, se kterými pracujete a to jak v zaměstnání, tak ve službě. Toto vám může pomoci lépe pochopit jejich zápasy. 

1 komentář:

David Živor řekl(a)...

Díky Davide!