02 ledna, 2018

Vztah otec, syn a táhni mi z cesty ty…

Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal Sigmund Freud.

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku…

Mimochodem co měl Freudův otec udělat? Nezachoval se přesně podle Ježíšova „když tě někdo udeří v pravou líci, nastav mu i druhou“? O tom ale psát nechci.

Někdy přemýšlím nad tím, co svým synům odkážu já. Nemyslím na podobné situace, ale i na situace mnohem méně vyhrocené. Zda nedopadnu jako v jedné pasáži ve slavném The Wall, kde malý chlapec zpívá: „Daddy, what else did you leave for me? Daddy, what you leave behind for me?“, neboli „Táto, co jsi mi ještě zanechal? Táto, co jsi po sobě zanechal?“ U Freuda zůstala bolestný zářez na duši, když si vzpomněl, jak jeho otec uhnul z cesty jakémusi tupci, u mnoha synů zůstal zářez z jiných důvodů…

Jedním z drsných pojednání o vztahu otce a syna je Kafkova kniha „Dopis otci“. Geniální a bolestivé čtení. Myslím, že se v mnoha ohledech jedná o velmi pravdivou sondu do vztahu otců a synů.

Začtěme se do některých slov, které Kafka svému otci psal: „Vypracoval ses jen svou vlastní silou nesmírně vysoko a měl jsi v důsledku toho neomezenou důvěru ve vlastní mínění. Spíš než v dětství mě to oslňovalo v době, kdy jsem dospíval. Ze svého křesla jsi vládl světu. Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. Tvoje sebedůvěra byla přitom tak veliká, že jsi ani nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestával mít pravdu.“


„Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: „Ty mi tak budeš něco vyprávět," nebo „Tvoje starosti na mou hlavu," nebo „Kéž bych měl hlavu taky tak odpočatou," nebo „To je mi událost!" nebo „Za to si toho koupíš!" Nebylo samozřejmě možné očekávat, že se budeš rozplývat nadšením nad každou dětskou maličkostí, žil jsi přece v starostech a trápení. O to také nešlo. Šlo mnohem spíš o to, že jsi z moci svého charakteru, který byl v rozporu s mým, musel takováto zklamání vždy a ze zásady dítěti připravovat.“

„Vždycky mi byla nepochopitelná Tvá necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu mi svými slovy a úsudky můžeš způsobit, bylo to, jako bys neměl ani ponětí o své moci. Já jsem Ti určitě svými slovy také často ublížil, ale vždycky jsem o tom věděl, bolelo mě to, ale nedokázal jsem se ovládnout a slovo zadržet, litoval jsem toho, už když jsem je vyslovoval. Ty jsi však svými slovy útočil bez dlouhých cavyků, nikoho jsi nelitoval, ani když jsi to dělal, ani později, člověk byl proti Tobě naprosto bezbranný.“

Tolik Kafka… Nechci vršit pocity viny těm, kdo jsou otcové. Všichni, kdo máme syny (a dcery), tak o tomto víme své. Citlivější duše mají pocity viny z toho, co nezvládli, jiné povahy jsou v pohodě. Jisté je, že každý jsme nějak selhali a každý jsme naopak někdy udělali správné kroky. Do jaké míry se dá charakter a postoje dítěte ovlivnit výchovou a jak moc nikoli, je nekonečná diskuse. Někdy jsem se setkal s tím, že otec byl sukničkář nebo mačo nebo slaboch a vyrostli mu super děti. A stejné platí naopak – otec byl skvělý člověk, ale děti se mu nepovedly. Jaká je v tom logika, skutečně nevím. Jen tuším.

Přesto nějak na výchově a odkazu, který jako otcové předáváme, záleží. Pokud se, obrazně řečeno, před svými dětmi nechápe skopnout z chodníku anebo, řečeno s Kafkou, bude našim dětem nepochopitelná naše necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu jim svými slovy a úsudky způsobíme, dětem ublížíme, i když se s tím možná v budoucnu srovnají.

Jaká je tedy role otců? Je jich jistě mnoho a ještě více o tom bylo napsáno. Rád bych ukázal na jednu věc a to naučit otce svoje děti pracovat s bolestí.

Zdá se mi, že se stále více prosazuje názor, že je nežádoucí, když se dítěti kladou do života překážky a když jej někdo omezuje. Proto se prý nemají děti trestat, proto se již od velmi útlého věku mají samy rozhodovat a rodiče jim nemají do jejich rozhodování zasahovat, proto se jim často vštěpuje, že „blbá je učitelka, vychovatel“, nikoli že na vině mohou být i ony, proto se jim nesmí stanovovat hranice, protože jejich nastavením by se potlačil jejich osobnostní rozvoj atd. Asi víte, kam mířím. Jenže role otce je mimo jiné ta, že miluje, ale lásku dokáže skloubit s přiměřeným trestem, nastavením hranic, podporováním dítěte, aby se nebálo utržit ránu a nehledalo příliš rychle viníky okolo sebe a aby dokázalo respektovat autority.

Jde třeba, aby se dítě a poté mladý člověk naučil přijímat realitu toho, že je život těžký. Pokud toto přijme, je lépe připraven naučit se něco absolutně základního. Konkrétně, že místo zranění je místem největšího daru. Jak stručně říká C. G. Jung: „Kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato.“ Nebo jak zpívá Leonard Cohen ve své nejdůležitější písni „Hymna“: „Ve všem je prasklina a tudy se dovnitř dostává světlo.“ Proto nás nemůže překvapit, že zraněný muž se stal ústředním symbolem proměny v křesťanství.

Role otce potom je pomoci dítěti zlato (Jung) či světlo (Cohen), které přichází po pádu a z něj plynoucího zranění, najít. 

Freudův otec se zachoval jako slaboch. Kafkův byl zřejmě samolibým mačem. Otec v podání Pink Floyd je pasivní. Jenže je třeba dodat, že se vždy lépe popisují špatné příklady. Těch dobrých je jistě dost a jsou okolo nás. Jen je třeba nenechat se převálcovat některými současnými trendy, které z kluků a jednou mužů vychovávají slabochy, kteří nejsou schopni pracovat se svojí bolestí a kteří se proto vyhýbají jakékoli složitější životní výzvě a závazku.


Jako otcové ale i vychovatelé se můžeme a máme pokusit jim v tom pomoci. 

1 komentář:

Karel Konečný řekl(a)...

K příběhu otce Sigmunda Freuda Jakoba lze napsat, že je to zbytečný střet, protože je nesmyslné čekat kdo má přednost, ale člověk má v lásce dát přednost tomu druhému, který může být třeba nějaký tupec. To není o heroismu, ale o lásce k lidem.
Ve druhém příběhu kde Kafka líčí svého otce lze napsat, že podle tohoto líčení byl jeho otec psychopatická osobnost a ti jsou jak se říka citově ploší bez empatie, necitelní a cyničtí lháři k druhým lidem.
Role otce má být taková aby své děti naučil překonávat překážky, protože takový život je. Platí to: Vezmi kříž svůj a následuj mne, i to: Břímě mé je lehké a jho rozkošné.
Přikázání lásky je rozhodující pro život a teď mne napadá citát z jedné knihy: Církev, která neprosazuje přikázání lásky v konkrétních otázkách sociálních, politických i hospodářských hraje roli jen ideologie, která zajišťuje a legitimizuje současné uspořádání společnosti.