Jak mi M. Zeman pomohl v pochopení leadershipu

Když byl před pěti lety zvolen M. Zeman, mnozí se uklidňovali tím, že zas až tak o moc nejde, protože v naší zemi jednak nemáme prezidentský systém a jednak „housky dražší stejně nebudou“. Jenže se ukázalo, že toto uvažování bylo špatné. Právě díky M. Zemanovi si ještě více uvědomuji, jak klíčová je nejen role prezidenta, ale v obecnější rovině i vedoucího. Protože jako předseda CB nechci a ani se nemám vyjadřovat, koho preferuji, žádné jméno v tomto článku více nezmíním. Závěr nechť si udělá každý sám (stejně svého kandidáta už všichni mají).

Ano, vedoucí s námi většinou nechodí každý den na oběd, vidíte se s ním jen někdy, ale má vliv a to někdy silnější, než si připouštějí. A v tom je zakopaný pes. Ať chceme nebo ne, ti, kdo jsou v čele, jsou vzorem a to buď dobrým, nebo špatným. Ale nějakým vzorem jsou. Jakoby kdesi v nás bylo zakódováno heslo „když může on, mohu taky“ a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Když se on může ožírat, lhát, zesměšňovat kde koho, pak, i když vím, že je to špatné, mohu i já. Naopak je-li vedoucí rovným člověkem, stává se jakýmsi druhým svědomím, které mě vede k tomu, abych i já hrál rovnou hru.

Další důležitou oblastí, kterou vedoucí ovlivňují, je atmosféra ve společenství nebo společnosti, kterou vedou. Když vedoucí kolem sebe šíří cynismus, vulgaritu, poraženectví, pak se to přenáší na druhé. Zároveň máme v dějinách mnoho příkladů, kdy vedoucí dokázali vlít lidem novou krev do žil, předali jim chuť o něco usilovat, o něco velkého se zasadit, být součástí něčeho důležitého a krásného, pro co se stojí i obětovat. V našich dějinách je strhujícím příkladem náš první prezident Masaryk, který celý svůj aktivní život šel za myšlenkou vybudování samostatného státu. Jiným příkladem může být W. Churchill, který v těžkých dobách dokázal mnohým Britům dát naději, že se ubrání. Nebyl na barikádách, ale tím, co říkal, jak povzbuzoval, dal lidem naději, která se přerodila v činy.

Třetí důležitou oblastí je moc. Vedoucí má informace, kteří druzí nemají, může manipulovat s veřejným míněním, sbíhají se u něj informace, může tu na toho, tu na onoho pustit nějakou kompromitující informaci, někdy může ovlivnit i některé toky financí a také platí, že často samotná jeho pozice u některých budí respekt. Pro jisté lidi je toto vědomí opojné a může jim být motivací k tomu, aby škodili, místo aby moc využívali k prosazení dobrých věcí. Jedním ze špatných příkladů byl Stalin. Když zemřel, našlo se u něj v pracovním stole mnoho obálek s nerozlepenou výplatou. Sám Stalin pak žil docela skromně. Lidé se ptali, proč tak toužil po moci, když z toho nic neměl? Stalin z toho ale něco měl. Měl moc a to mu stačilo. To totiž pro některé vůbec není málo!

Další oblastí, kde hraje vedoucí často neviditelnou, ale klíčovou roli, je, zda sjednocuje nebo rozděluje. V roli vedoucího je velmi silný potenciál sjednotit znesvářené strany a to tím, že hraje jakousi mediační službu, třeba i tak, že na sebe někdy i vezme kus pohany. Má ale i potenciál naopak rozdělit, a to když „druhou stranu“ pomluví, zesměšní nebo z někoho vytvoří jakéhosi umělého nepřítele, do kterého se pak projektují neúspěchy nebo selhání. Mohou to být Židé, cikáni anebo jakási kavárna. Nepřítel je na světě a vedoucí získává sice pokleslé, ale přesto body. Dav má do koho kopat, má do koho projektovat svoje selhání a to ještě s požehnáním vůdce.

Každý vedoucí je ve svojí roli z „vyšší moci“. Je jedno zda tomu říkáte Bůh, národ, vyšší moc anebo ještě jinak. Problém může být v tom, že to, co byste normálně neudělali, „ve jménu občanů“ nebo „ve jménu Božím“ najednou děláte. Víte, že je to špatné, ale svědomí umlčíte, protože „Bůh, občané, osud“ to chce a vy prostě nemůžete jinak. Jakmile ale člověk potlačí svědomí a jedná primárně „ve jménu“, je zle.

Nedávno jsem dočetl životopis Stalina a jedna z věcí, která mě překvapila, byla, že když zemřel, lidé skutečně truchlili. Věděli, jaký to byl prevít, ale truchlili. Proč? Asi i proto, že někteří vedoucí se pro ty, které vedou, stávají jakousi náhražkou boha. Víme, že to tak být nemá a mnohokrát to tak není, ale mnohokrát ano. I proto je možné si vysvětlit, že i špatní vedoucí jsou nakonec voleni znova a znova. Víme, že jsou špatní, ale „kdo jiný“?

Vedoucí má mít nějakou pozitivní vizi. Vize plyne z toho, že vedoucí má na rozdíl od jiných lidí možnost většího nadhledu a to nikoli kvůli vyšší inteligenci, schopnostem, ale informacím, které se u něj sbíhají. Vizi pochopitelně nemusí a ani nemá tvořit sám, ale má být jejím nositelem. Ona vize pak má být pozitivní, nikoli vymezující. Jedna z nejslavnějších vizí je známa pod slovy „I Had A Dream“. M. L. King dokázal ve svém strhujícím proslovu zaujmout statisíce lidí, protože vyřkl správná slova ve správný okamžik. Nebyl to ale jen on, ale i mnozí další. Pokud je hlavní vize hospodářský růst, pak, jakkoli je to důležité, je to málo. Člověk totiž nežije jen chlebem. Pokud je hlavní vize, že se někoho bojím, vůči někomu se vymezuji, není to vize, ale šíření strachu. Jenže je to chytlavé…

Závěrem bych chtěl ukázat na jeden z opakujících se motivů Bible a tím byly opakované pády vedoucích. Vždy se ukázalo, že tyto pády hluboce ovlivnili mnoho lidí. Stačí si připomenout Saula, Davida, Šalamouna, mnohé soudce. Slovy tohoto článku, vedoucí měli vliv. Před volbou prezidenta si toto uvědomujeme možná ještě více než jindy. Ano, chleba dražší po volbě prezidenta nebude, na oběd s ním chodit také nebudeme, ale ovlivní nás a náš národ, nějak se dostane do našich domácností a to více, než jsme ochotni si možná připustit.

Proto na závěr chci akcentovat ještě jednu věc. Více než charisma je u vedoucího klíčový charakter. Raději nudného ale čestného vedoucího, než vtipného lháře…