Evangelium pro Narcisy

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Jk 4,6

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z velkých nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. Ve škole, doma i v církvi jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Pokud jsem byl pochválen, pak za věci, které dávaly podle světa dospělých smysl. Určitě tedy ne za to, když jsem sjel nějaký kopec na lyžích, vstřelil gól nebo si spravil kolo. Tyto a podobné věci patřily do světa her, a z pohledu dospělých se tedy nejednalo o nic významného. Když se podívám na dnešní trendy,  leccos se změnilo. Za chybu není považováno, když si o sobě dítě (ale i dospělý) moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo: moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí.


Mnoho současných i křesťanských knih se dotýká toho, že jsme díky Božím zásluhám „skvělí a úžasní“, že „nesmíme podlehnout satanovým lžím, které nám namlouvají, že jsme bezcenní“. Ve výchově je potom kladen silný důraz na povzbuzování a na pomoc dětem v utváření si pozitivního obrazu o sobě samých. V negativismem prolezlých Čechách a někdy i církvích se tyto trendy prosazují pomalu, ale celkově lze říci, že se důrazy mění od „moc si o sobě nemysli“ k „jsi někdo“. Pochopitelně oba tyto trendy mají svoje nebezpečí. První v tom, že vede k zakomplexovanosti, zatímco druhý potom vede k pýše a ztrátě soudnosti. Ve výchově vnímám, že snad i vlivem posilování struktur ega dochází k tomu, že mnohé děti jen velmi málo naráží na to, čemu staří říkávali „posvátné ne“. Jde o to, že má-li se člověk kamsi posunout, musí zdolat překážky. Protože se ale někteří bojí, že by překážky pošramotily sebevědomí jejich ratolestí, úspěšně jim je odmetají z cesty  a dělají z nich nejdůležitější bytosti na světě, čímž ale svým dětem škodí.

Trend „myslet o sobě pozitivně“ s sebou pochopitelně přináší nebezpečí ztráty sebereflexe. Určitě je hezké vnímat sebe sama jako sportovně vypadajícího junáka, ale nadváha je nadváha a nezachrání to ani vypasované elasťáky. Je skvělé nepochybovat o svých přednáškách, ale záleží, kde, od koho a zda vůbec přijímám zpětnou vazbu. Je módní být „leader“, ale pokud moje zkušenosti nepřekračují místní mládež, možná bych byl ve vyjádřeních opatrnější. Mohu si hrát na teologa, ale pokud nepublikuji v recenzovaných periodikách   a nikde neučím, pak teolog prostě nejsem (to ovšem platí i o jiných oborech). Nepolemizuji s tím, že je třeba přijmout sám sebe tak, jak mě Pán stvořil, ale abych tak mohl s radostí učinit, musím si být vědom svých omezení. Jinak se nejedná o sebepřijetí, nýbrž o sebeklam.

Vzpomínám si, jak jsem na jedné přednášce slyšel větu, že „plné klasy se sklánějí hodně hluboko“. Jednalo se o metaforu moudrosti. Sklánějí se proto, že jsou plné… Asi není třeba dodávat, proč se prázdné klasy nesklánějí. Myslím, že okolí dříve či později pozná, co můj klas nese.

Osobně mi je bližší přístup držet se při zemi. Přesvědčovat sebe a svoje okolí o tom, co nejsem, je jednak trapné a jednak to připomíná pohádku o nahém císaři. Proto myslím, že zde platí známé být k sobě v lásce pravdiví. Jinak některým hrozí to, co se stalo Narcisovi. Narcis sám sebe utopil, ale vyrostla z něj alespoň krásná kytka. Dnešní Narcisové topí i druhé a navíc kolem nich roste spíše plevel.