Když se to v církvi řeže a existuje řešení?

Když přemýšlíme nad konflikty v církvi, pak se nejedná o nic nového. Nakonec to byl sám Pavel, kdo napsal, že po jeho odchodu přijdou „vlci hltavý a nebudou šetřit stádo“. Jenže co s tím? Jak konflikty v církvi vznikají? Čím jsou specifické? Jak jim předcházet? Máme se s nimi smířit? Pavel v uvedeném textu píše o falešných učitelích, víme ale, že se zdaleka nemusí jednat pouze o otázky učení. Řekl bych, že častěji konflikty vznikají kvůli formám. Jinak řečeno, lidé se nebudou až tak rozčilovat, pokud vaše kázání nebude příliš povedené, nebo natvrdo řečeno, pokud bude „o ničem“. Zkuste ale kázání v některých sborech prodloužit o deset minut, v některých sborech kázat bez kravaty nebo taláru, posunout kazatelnu o metr doleva nebo doprava, vyhodit zlobivou ratolest ctihodného pilíře sboru z besídky… a máte kauzu na pár týdnů.

Hodně často vznikají konflikty kvůli hudbě. Zkuste v některém sboru hrát tzv. chvály, a naopak v jiném sboru písně tradiční. Se zlou se potážete. Chvály jsou přece pouze „laciný pop“, tradičním písním zase „dnes už nikdo nerozumí“. Zkuste v některém typu sboru při chválách zvednout ruce. Možná to dokážete, ale jen pokud by to bylo součástí skládání bobříka odvahy. Zkuste v jiném typu sboru ruce nezvedat a jen tak klidně při písních sedět. Budete vypadat jako někdo, kdo je duchovně vychladlý a má nějakou krizi.

Co chci napsat. Každý sbor a každá církev má svoje psané ale i nepsané formy a sáhnout na ně může znamenat začátek konfliktu. Proč? Protože nám někdy vnější formy dávají větší jistotu než ten, kvůli kterému se scházíme. Dokážeme mlčet, když se z kazatelny ozývají nesmysly, fráze (poslechněte si některé „perly“ na youtube), leckde může kázat kde kdo „hlavně ale když je upřímný“, někde může učit např. v besídce jakýkoli dobrovolník, ale běda, když nám někdo sáhne na naše staré, dobré a zaběhané zvyky! Pak reagujeme podrážděně, protože, aniž si to uvědomujeme, zvyky nám pomalu ale jistě nahrazují Pána Boha. Pokud tomu ale tak je, pak je ke konfliktu blízko. Třeba dodat, že toto hrozí jak starým, tak novým sborům!

Jiné specifikum církve je otázka moci. Možná si řeknete, co to píšu. Moci? Přece církev není politika! Ano není, ale s mocí se v ní operuje a to dokonce více, než si myslíme. Každý kněz, farář, pastor, vedoucí, starší má jistou dávku moci, kterou navíc, někdy oprávněně, někdy neoprávněně odvozuje od „Božího mandátu“. V pokleslé podobě potom může dojít k tomu, že mít jiný názor než „můj pastor“ (a nebo jakýkoli církevní vedoucí) znamená mít jiný názor než Pán Bůh. Znamená to „vzpouru proti autoritě“. A protože vzpoura proti autoritě rovná se hřích, budu raději držet pusu a krok, jakkoli to ve mně vnitřně vře. Pochopitelně tento postoj je zavádějící, přesto mě vždy znovu a znovu udivuje, jak se s pojmem autority v církvích (ale i některých křesťanských organizacích) zachází.

Pravda je taková, že mít na něco jiný názor než má pastor, starší, vedoucí atd. je zcela správné a normální. Pokud se vším souhlasíte, spíše to svědčí o vaší nevyzrálosti. Pokud se setkáte s „duchovní autoritou“, která vyžaduje naprostou poslušnost a podřízenost a která vás za jiný postoj a názor šikanuje, pak vězte, že jste se ocitli v sektě. Zdravý sbor a církev umožňuje rozhovor, názorovou pluralitu a pestrost. To vám sice podepíší všude, ale důležitá je realita. Co to konkrétně znamená? Nikomu nejste povinni otevírat nejhlubší zákoutí své duše. Můžete, ale nemusíte. Ve sboru mám pár lidí, kteří z některých autoritativních společenství nebo autoritativních vůdců přišli a vzpamatovávají se z toho někdy i několik let. Sbory s autoritativním pojetím vedení jednak neumožňují rozvoj duchovních osobností a jednak – a to je pro tento článek důležité, fungují jak papiňák. Dlouhou dobu je klid, o ničem se příliš nevede diskuse… až to někdy praskne. Většinou ono prasknutí bývá hodně hlasité a devastující.

Opakem výše popsaného extrému je, když není žádné, nebo jen slabé vedení. Když se slovo diskuse stává mantrou, za kterou skrýváme strach vykročit a rozhodnut se. I to dříve či později vede ke konfliktům, protože si každý dělá, co chce a začne tím omezovat jiné. Jaké jsou konce, je dobře popsáno v knize Soudců.

Dalším důvodem konfliktů je, že konflikty neumíme řešit. Buď se jich tak bojíme, že neotevíráme některá horká témata a tím vlastně čekáme, až samovolně vyhřeznou, nebo je „řešíme“, ale pomocí zastrašování, pomluv, tvoření koalic, silových postupů atd. Výsledkem je dělení, zranění, někdy i šrámy na duši na celý život. Při tom by stačilo tak málo. Prostě a jen sdělit, že toto vidím jinak, s tímto řešením ne úplně souhlasím, v tomto bych postupoval odlišným způsobem atd. Stačila by ochota společně si sednout, za to či ono se modlit, připustit více variant a společně hledat nějaké řešení. Zároveň se nebojme, že někdy prostě nebude po našem. Pokud se nejedná o nějaké zásadní oblasti, pak se církev jistě nezhroutí. Vypadá to jednoduše, ale ono to tak jednoduché nebývá. Pro mnohé je představa, že nebude po jejich naprosto nepřijatelná. Jenže to je počátek konce a to jak vztahů, tak i společenství. Musíme se smířit s tím, že život ve společenství je, především co se forem týká, vždy hledáním kompromisů.

Jiná věc jsou kompromisy v učení. Pokud např. někdo ve sboru začne prosazovat, pětibodový Kalvinismus, je třeba v lásce milého bratra či sestru poučit, že toto nevyučujete a takto Písmo nechápete. Zároveň že očekáváte, že tyto důrazy nebude v takto absolutní podobě šířit ani on. Pokud bude, je třeba se s ním v lásce rozloučit. Pokud tak neučiníte, riskujete, že za pár let či měsíců dojde k rozdělení kvůli učení. Pochopitelně toto platí podle toho, co o té které oblasti učíte ve vaší církvi resp. denominaci.

Když se dívám na českou církev, potom mi je docela smutno. Některé denominace se štěpí, v některých existují názorové frakce, které spolu nemluví nebo „mluví“, ale především přes veřejně dostupné internetové portály. Mnoho slibně se rozjíždějících společenství a někdy i denominací došlo do bodu, kdy se ve zlém rozdělili. Vím i o pozitivních příkladech, ale článek je o sporech a proto uvádím negativní příklady. Kde vidím problém? Proč došlo k rozdělení? Pokusím se pojmenovat tři hlavní důvody s tím, že vycházím pouze ze svého pozorování, nikoli z výzkumů.

Prvním důvodem bylo selhání vedoucích a to buď v oblasti vztahů k druhému pohlaví, nebo v oblasti majetku nebo v oblasti zneužití moci nad druhými. Protože dotyčná společenství neměla vybudovaný nějaký záchranný mechanismus, s „vůdcem“ padla celá skupina. Většinou tak, že někteří odpadli od víry, někteří založili další skupinu (která se časem opět rozdělila) a někteří odešli do jiné denominace. Druhým důvodem bylo velmi slabé učení resp. teologie. Vím, že slovo teologie na některé křesťany působí skoro jako sprosté slovo, ale vězte, že pokud nemáte v zásadních věroučných oblastech jasno, vlády se dříve či později ujmou „duchovní kutilové“, kterým jistě nejde popřít horlivý zájem o Písmo, ale to nestačí. Na některé duchovní pravdy přišli po velikých duchovně-teologických zápasech generace před námi, lidé zbožní a vzdělaní zároveň a není třeba za každou cenu jejich práci překopávat. Společenství, které každou chvíli přichází s jakousi „novou teologií“, popř. jehož teologii určuje jeden či dva lidé, je nesmírně zranitelné. Proto je třeba si dopředu alespoň rámcově vymezit, čemu věříme a „přes co nejede vlak“. Jinak hrozí, že s každým novým vedoucím přijde i nové učení. Třetím důvodem rozkolů bylo, že na sebe ve sborech či denominacích narazili nevyzrálí a neduchovní lidé, kteří konflikty řešili zcela světským způsobem, někdy pod heslem účel světí prostředky. Tedy když bojuji za „svaté věci“ pak mohu použít téměř jakýkoli prostředek k prosazení svých cílů včetně soudů, podvodů, zastrašování, pomluv atd. Pokud vás u jednotlivých bodů napadají konkrétní jména, křesťanské skupiny nebo církve, pak asi víte, o čem je řeč.

Poslední otázka je, co s tím? Existuje nějaký způsob jak konflikty řešit? Ano, ale jen do jisté míry. S některými konflikty a hlavně lidmi, kteří za nimi stáli, si nevěděl rady ani sám apoštol Pavel. Někdy prostě musel přijmout realitu rozdělení, jakkoli ho to trápilo. Přesto ale nějaké řešení existovat musí, jakkoli se nejedná o jakési zaručené know-how. Pokusím se nastínit tři oblasti řešení. 

O věcech hovořte, není-li vám něco jasné, nerozumíte-li něčemu, zdá-li se vám něco nedostatečně komunikované, ptejte se. Včasná komunikace předchází mnohým nedorozuměním a brání tomu, aby si lidé něco domýšleli. Pokud něco vidíte jinak, pokuste se vidět svět optikou druhého. Zároveň i když vidíte, že váš názor nebo postoj je lepší, nepoužívejte k jeho prosazení zakázané prostředky. Když jsem v tomto článku uvedl některé důvody sporů v České církvi, pak jakkoli nakonec někdo „vyhrál“, pak pokud se tak stalo zakázanými prostředky, pachuť nad jeho službou a osobou je cítit do dnes.
 
Není-li po vašem a nejde-li to proti vašemu svědomí, nezoufejte a raději se modlete. I mě jako kazateli někdy něco neprošlo, někdy čas ukázal, že to bylo dobře a někdy se něco prosadilo o několik měsíců nebo i let později. Pánem církve není kazatel, ale Pán Bůh a ten má přece jen trochu více času než my… Pokud je něco v zásadním rozporu s vaším svědomím, jděte do jiného sboru nebo církve. Neříkám, utečte, neříkám, abyste takto řešili spory. Ale může se stát, že prostě nějaké společenství nejste schopni akceptovat a proto netrapte sebe a druhé. Zkuste, co se zkusit dá, ale nezkoušejte to celý život.

Pokud se nemůžete domluvit, zkuste použít mediátora – tedy někoho, kdo je v celém sporu nezainteresovaný a kdo má schopnost vidět spor z nadhledu. Nechat si ve sporu pomoci, není žádná ostuda. Stále dokola si při sporu pokládejte otázku, zda ještě máte druhého rádi.

Pár slov závěrem. Asi nenapíšu nic nového, když budu tvrdit, že naše společnost je hluboce rozdělená. Tato realita se ale netýká jen naší společnosti, ale do jisté míry celé západní Evropy, po amerických volbách pak i Ameriky. Jeden z významů slova ďábel je rozdělitel. Aniž bych chtěl jít příliš daleko, vidím zde důležitou stopu. V určitém smyslu je rozdělení ďábelské. Nemám na mysli dialog, pestrost, různost ale rozdělení. Třeba to, které vidíme v našem národě. Jedná se o určitý duch doby a ten má vliv i na církev, která je součástí této doby. Hrozí, že duchovní klima, ve kterém žijeme, se snadno přenese i do církve. Jak? Třeba v podobě vzájemného osočování, nedůvěry, nekomunikace, silných slov atd. Proto je v dnešní době otázka jednoty důležitá a proto může právě církev ukazovat, že i dnes se lze domluvit a dokonce se mít rád. Kde jinde než v církvi by to mělo fungovat? A to navzdory současné době.

(Psáno původně pro Život víry, zkráceno)