A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Ef 6, 10
Kdybychom tento text četli někde v latinské Americe, v Asii nebo v Africe, posluchači by s ním neměli problém. Čteme-li ho v Evropě, pak to vypadá tak trochu jako pohádka. O jakých „nadzemských duchách zla“ Pavel píše? Proti komu jinému, než proti lidem z masa a kostí vedeme svůj boj? Nejlépe je pochopitelně nebojovat s nikým, ale když už to musí být, pak naši nepřátelé jsou lidé, nikoli duchové, mocnosti nebo síly někde v povětří. Mnoho lidí by namítlo, že i Češi věří v nadpřirozený svět, protože mnoho Čechů i Evropanů věští z horoskopů, používá kouzelné kameny nebo chodí ke kartářkám. Náš národ v tomto patří dokonce k nejvíce praktikujícím v Evropě. To sice ano, ale jedná se o pověry, o víru v osud, nastavení hvězd, o astrologii. Pavel zde ale hovoří o jiné dimenzi zla. Hovoří o inteligentních bytostech, o mocnostech, o něčem, co dokonce ovládá tento věk. Jako křesťané a jako církev tedy máme co do činění s inteligentními bytostmi nebo bytostí, která má v Bibli nejčastější jméno Satan.
Na západě tomuto pojetí moc nevěříme, protože zdroj zla jsme schopni tzv. vědecky odůvodnit. Zlo má buď psychologické, nebo sociologické důvody. Z toho plyne, že pokud změníte okolnosti, prostředí, přirozené důvody zla, změní se i člověk. Bude-li člověk vzdělanější, bude-li vyrůstat v harmonické rodině nebo prostředí, změní se k lepšímu. Jedna z nejznámějších teorií, je teorie nevinného divocha. Člověk je ve své podstatě dobrý a zkazila ho společnost. Rodí se jako nepopsaný list papíru a pokud na tento nepopsaný list napíšete dobré věci, bude člověk dobrý. Myšlenka nevinného divocha pak prostupuje literaturu a je známe třeba v postavách robinsona, indiánů a dalších. Argumenty o propojení zla a prostředí jistě nemůžeme vyloučit. Pokud jste někdy znali někoho, kdo adoptoval děti v pozdějším věku, pak víte, jak je někdy složité toto dítě asimilovat z ústavní péče do rodinného života. Zde prostě hraje roli prostředí. Zároveň ale nejen to…
Dalším problémem je, že v naší společnosti nemáme příliš rádi slovo zlo. Je příliš černobílé, příliš odsuzující a posuzující a to se v rámci korektnosti nemá vyslovovat. Proto se volí slova jako disfunkce, patologie, úchylka nebo nemoc. Ano, někdy to tomu tak skutečně je, ale někdy nikoli. Zlo je zlem a je třeba ho dokázat pojmenovat. Psychologie a sociologie může člověka kultivovat, ale nevymýtí z něj zlo. Zlo, které je personifikované v osobě Satana a dalších zlých bytostí existuje. Když psal S. C. Lewis předmluvu ke své slavné knize Rady zkušeného ďábla, pak poznamenal: Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich je nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně o ně mít přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové mají z obou těchto chyb stejně velkou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu jako čarodějníka (s. 15). Oba přístupy k ďáblovi a duchovnímu boji jsou špatné, protože oba redukují zlo. Jedni tím, že vidí satana tam, kde není a druzí, že ho nevidí tam, kde je. Jeden z největších teologů dr. Martin Loyd Jones napsal: „Jsem si jistý, že jedna z hlavních příčin dnešního úpadku církví je v tom, že zapomněla na ďábla. Vše se připisuje nám, všichni jsme se stali ve svém postoji a myšlení psychology. Nepoznáváme tento velký a objektivní fakt bytí ďábla, protivníka, žalobce a jeho ohnivé šípy“.
V 17 století napsal puritánský kazatel Richard Baxter knihu „O melancholii“, což bychom prý dnes přeložili jako „O depresi“. Baxter uvádí čtyři důvody deprese. Jsou to:
Fyzické důvody – špatná životospráva, málo odpočinku.
Psychologické – napětí v rodině, v práci, psychické indispozice.
Morální – život ve lži, podvody, rozdvojený život.
Démonické důvody – posedlost, zahrávání si s okultismem.
Jedením extrémem je, že cokoli z důvodů deprese nebo melancholie je démonické podstaty. Není. Druhým extrémem pak je, že na démony nevěříme. Jenže problémy, které prožíváme, bývají vícevrstevné.
Pavel v toto textu píše o ďáblovi a mocnostech, které ovládají náš věk. Kdo to tedy je? O koho se jedná? Bible mluví o satanovi jako o osobnosti s určitými rysy jako je inteligence (2 K, 11, 3) city, hněv (Zj 12, 17), touha Lk 22, 31) a dále kdo dává najevo svoji vůli (Iz 14, 12 – 14, 2 Tim 2, 26). Ve Starém a Novém zákoně se o satanovi mluví jako o osobě (Jb 1, Mt 4, 1 – 22). Nejedná se tedy o jakousi personifikaci nebo princip zla, ale o reálnou bytost. Satan byl stvořen a je duchovní bytostí, je nazýván bohem tohoto světa a vládcem nadzemských mocí (2 K 4, 4, Ef 2,2). Pro satana existuje řada jmen, které vystihují něco z jeho charakteru. Jméno satan (použito 52x) je z hebrejštiny a znamená nepřítel nebo protivník. Ďábel (35x) je z řeckého diabolos a znamená otec lži, pomlouvač nebo žalobce. Apoštol Jan hovoří o satanovi jako „o tom zlém“ (J 5, 18 – 19 a 17, 15). Jak satan působí ve světě? Ve 2 K 4, 4 čteme, že oslepuje oči nevěřícím, aby nemohli přijmout evangelium. Bere Boží slovo ze srdcí lidí, aby neuvěřili (Lk 8, 12). Dále obviňuje věřící a osočuje nás před Bohem. Zároveň ale satan vládne démonům, o kterých se na mnoha místech v Písmu píše. Všichni novozákonní pisatelé se až na list Židům o démonech zmiňují a celkem najdeme v NZ více jak 100 odkazů. Podobně jako ďábel nejsou pouhými silami nebo pojmy, které by existovali jen v našich představách. Stejně tak se nejedná o metafory zla, ale o bytosti, které mají vůli, inteligenci a které škodí Božímu dílu. Když Pavel píše o „mocnostech“ tohoto světa, pak používá slova, která ukazují na jejich inteligenci a na moc. Pro Efezské, kteří si pamatovali příběh, který máme ve Sk 19, toto nebylo neznámé téma: Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran. To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě. Přicházeli i mnozí z těch, kteří uvěřili, a přede všemi vyznávali, že také oni dříve používali zaklínání. Sk 19
Jak se ale ďábel projevuje? Je to tak, jako v Efezu? Posedlost se jistě může projevovat podobnými manifestacemi, zároveň text v Efezským není o exorcismu, ale o životě církve. Když jsme si popsali charakter ďábla a démonů, pokusme se to nejen sumarizovat, ale hledat, jak mohou působit i v nás. V textu čteme výzvu, abychom odolali ďáblovým svodům. Toto slovo doslova znamená úskok, trik. Jeden vykladač toto slovo vysvětluje jako vojenskou lest, která poskytuje kombinaci taktické šikovnosti a důmyslného svádění.
Z výkladu vyplynuly asi dvě hlavní charakteristiky, jak satan působí na věřící. Pokouší je a obviňuje. Ale jak??? T. Keller vypočítává několik způsobů, jak nás ďábel pokouší, a myslím, že to může být pro nás inspirací, protože to rozkrývá plány našeho hlavního nepřítele. A jak známo, když vidíte nepříteli do jeho plánů, můžete ho snadněji porazit. Ukážu na šest pokušení.
- Ukazuje návnadu a skrývá háček. Vidíme krátkodobé pokušení, ale nechceme vidět devastující následky v budoucnosti.
- Racionalizace hříchu. Nejsem zvědavý, jen mám zájem. Nepomlouvám, jen hodnotím druhé lidi.
Nejsem tvrdý, jen říkám pravdu do očí.
- Vidíme hříchy vedoucích a zdůvodňujeme to slovy, když může on, mohu i já.
- Laciná milost. Jinými slovy Bůh mi stejně odpustí.
- Zasloužím si to. Např. hříchy nevěry byly zdůvodněny, když tak tvrdě pracuji, potřebuji nějaký ventil.
- Když jsem tak dobrý, mohu v něčem jiném hřešit.
Jak nás satan obviňuje
- Vidíme více svůj hřích, než našeho spasitele.
- Příliš se zabýváme minulostí a hříchy, které jsme udělali a nemůžeme je vrátit.
- Pocit, že za to, co jsem provedl, musí přijít odplata. Tedy Bůh mě musí potrestat. Mám autonehodu, mám nemocné děti, něco se mi stalo, pak mě Bůh jistě trestá.
- Pocit, že jako křesťan bych neměl prožívat úzkosti, zápasy a vnitřní boje. Že bych prostě měl důvěřovat.
Nyní, když jsme ve stručnosti viděli, kdo je satan, jak na nás útočí, podívejme se ve stručnosti, jak jeho útokům čelit. Více se dozvíme příště, až budeme mluvit o Boží zbroji, nicméně už teď se podívejme na to, jak satanovým útokům čelit.
1. Pokuste se rozpoznat, jak se k vám dostávají různá pokušení. Kde jsou vaše slabiny. Pokud víme, kde jsou naše slabiny, jak se k nám zlo dostává, pokud včas rozpoznáme, že začíná být zle, že si začínáme racionalizovat svoje selhání, máme naději se hříchu vyhnout a nenechat se svést zlým.
2. Hřích a pokušení začíná v našem myšlení. Než něco zlého uděláme, myslíme na to. Bitevní pole v nás mezi ďáblem a Bohem je naše myšlení. Co z toho plyne. To, že není jedno, co čteme, co posloucháme, na co se díváme a vůbec čím se necháváme ovlivnit. Pokud to jsou věci zlé, věci, které nějakým způsobem vyvyšují nevěru, násilí, lež, pak nás toto dříve nebo později ovlivní. Dnes máme tendenci tyto věci podceňovat, nebrat je vážně. Jenže ďábel ví, jak se k nám dostat. Je totiž chytřejší, než jsme my. Nezná nás jako Bůh, ale zná nás. Zároveň ale nestačí se jen vůči zlému vymezovat. V Písmu čteme, že se máme obnovovat proměnou své mysli, že máme přemýšlet na tím, co je Bohu milé. To jak Ježíš bojoval se satanem, bylo Boží slovo. Pokud necháme Božímu slovu prostor, aby ovlivňovalo naší mysl, pak máme větší šanci obstát.
3. Ne nadarmo mluvíme o duchovním boji, nikoli o boji proti tělu a krvi, tedy lidem. Bojujeme proti tomu, kdo stojí za zlem. Pokud bojujme se silami zla, které ovládají viditelný svět, pak jeden ze základních způsobů je modlitba. Představme si počítač, který skvěle vypadá a který při koupi dobře funguje. Jediný problém je, že nemá antivirový program. Jeho vnější vzhled to neovlivní vůbec. Vždy bude vypadat hezky. Jeho rychlost a chod programů to nějakou dobu také neovlivní. Jenže pomalu začne počítač zpomalovat a nakonec přestane fungovat. Na jeho vnější podobě se to ale neodrazí, stejně tak ne v počátku jeho fungování. Modlitba může být cosi jako antivirus, něco, co chrání sbor a věřícího, aby infekce nepronikla do jeho mysli a do jeho duchovního života. Aby infekce nenarušila jeho vztah s Bohem.
4. Vzpomínám si na jeden kemp, kde jsme hráli airsoft. Družstvo, které hrálo proti nám, skoro prohrálo a zůstali jen dvě dívky, které se někde schovali. Sundal jsem si brýle a v klidu se vracel na základnu. Najednou ale odkudsi z křoví vyletěla kulička a trefila mě těsně nad oko, které bylo nechráněné. V první chvíli mě to rozzlobilo a říkal jsem si, proč střílí, když nemám brýle. Jenže ony stříleli, protože boj stále trval, jen já jsem na to zapomněl. Podobně je to i s námi a z realitou duchovního boje. Pavel prosí za Timotea, aby bojoval dobrý boj (1 Tim 18) jinde aby bojoval dobrý boj víry (1 Tim 6, 12). Sám o sobě Pavel tvrdí, že dobrý boj bojoval a zachoval víru (2 Tim 4, 7). Timoteovi říká, že musí snášet těžkosti jako voják Ježíše Krista ( 2 Tim 2, 3). Jinde pak že kdo se dal na vojnu, nezaplétá se do věcí běžného života (2 Tim 2, 4). Nejde o to být v nějakém stavu vyšinutí, ale brát vážně realitu satana, jeho pokušení a útoků. Zároveň když vidíme, že se mu poddáváme, pak se vrátit k Ježíši a hledat sílu u něj.
Jinak řečeno vědět, kde jsme zranitelní a dávat si na tyto oblasti pozor, modlit se, být na stráži, kontrolovat, co pouštíme do své mysli. At nám v tom PB dává sílu a odhodlání.
Kdybychom tento text četli někde v latinské Americe, v Asii nebo v Africe, posluchači by s ním neměli problém. Čteme-li ho v Evropě, pak to vypadá tak trochu jako pohádka. O jakých „nadzemských duchách zla“ Pavel píše? Proti komu jinému, než proti lidem z masa a kostí vedeme svůj boj? Nejlépe je pochopitelně nebojovat s nikým, ale když už to musí být, pak naši nepřátelé jsou lidé, nikoli duchové, mocnosti nebo síly někde v povětří. Mnoho lidí by namítlo, že i Češi věří v nadpřirozený svět, protože mnoho Čechů i Evropanů věští z horoskopů, používá kouzelné kameny nebo chodí ke kartářkám. Náš národ v tomto patří dokonce k nejvíce praktikujícím v Evropě. To sice ano, ale jedná se o pověry, o víru v osud, nastavení hvězd, o astrologii. Pavel zde ale hovoří o jiné dimenzi zla. Hovoří o inteligentních bytostech, o mocnostech, o něčem, co dokonce ovládá tento věk. Jako křesťané a jako církev tedy máme co do činění s inteligentními bytostmi nebo bytostí, která má v Bibli nejčastější jméno Satan.
Na západě tomuto pojetí moc nevěříme, protože zdroj zla jsme schopni tzv. vědecky odůvodnit. Zlo má buď psychologické, nebo sociologické důvody. Z toho plyne, že pokud změníte okolnosti, prostředí, přirozené důvody zla, změní se i člověk. Bude-li člověk vzdělanější, bude-li vyrůstat v harmonické rodině nebo prostředí, změní se k lepšímu. Jedna z nejznámějších teorií, je teorie nevinného divocha. Člověk je ve své podstatě dobrý a zkazila ho společnost. Rodí se jako nepopsaný list papíru a pokud na tento nepopsaný list napíšete dobré věci, bude člověk dobrý. Myšlenka nevinného divocha pak prostupuje literaturu a je známe třeba v postavách robinsona, indiánů a dalších. Argumenty o propojení zla a prostředí jistě nemůžeme vyloučit. Pokud jste někdy znali někoho, kdo adoptoval děti v pozdějším věku, pak víte, jak je někdy složité toto dítě asimilovat z ústavní péče do rodinného života. Zde prostě hraje roli prostředí. Zároveň ale nejen to…
Dalším problémem je, že v naší společnosti nemáme příliš rádi slovo zlo. Je příliš černobílé, příliš odsuzující a posuzující a to se v rámci korektnosti nemá vyslovovat. Proto se volí slova jako disfunkce, patologie, úchylka nebo nemoc. Ano, někdy to tomu tak skutečně je, ale někdy nikoli. Zlo je zlem a je třeba ho dokázat pojmenovat. Psychologie a sociologie může člověka kultivovat, ale nevymýtí z něj zlo. Zlo, které je personifikované v osobě Satana a dalších zlých bytostí existuje. Když psal S. C. Lewis předmluvu ke své slavné knize Rady zkušeného ďábla, pak poznamenal: Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich je nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně o ně mít přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové mají z obou těchto chyb stejně velkou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu jako čarodějníka (s. 15). Oba přístupy k ďáblovi a duchovnímu boji jsou špatné, protože oba redukují zlo. Jedni tím, že vidí satana tam, kde není a druzí, že ho nevidí tam, kde je. Jeden z největších teologů dr. Martin Loyd Jones napsal: „Jsem si jistý, že jedna z hlavních příčin dnešního úpadku církví je v tom, že zapomněla na ďábla. Vše se připisuje nám, všichni jsme se stali ve svém postoji a myšlení psychology. Nepoznáváme tento velký a objektivní fakt bytí ďábla, protivníka, žalobce a jeho ohnivé šípy“.
V 17 století napsal puritánský kazatel Richard Baxter knihu „O melancholii“, což bychom prý dnes přeložili jako „O depresi“. Baxter uvádí čtyři důvody deprese. Jsou to:
Fyzické důvody – špatná životospráva, málo odpočinku.
Psychologické – napětí v rodině, v práci, psychické indispozice.
Morální – život ve lži, podvody, rozdvojený život.
Démonické důvody – posedlost, zahrávání si s okultismem.
Jedením extrémem je, že cokoli z důvodů deprese nebo melancholie je démonické podstaty. Není. Druhým extrémem pak je, že na démony nevěříme. Jenže problémy, které prožíváme, bývají vícevrstevné.
Pavel v toto textu píše o ďáblovi a mocnostech, které ovládají náš věk. Kdo to tedy je? O koho se jedná? Bible mluví o satanovi jako o osobnosti s určitými rysy jako je inteligence (2 K, 11, 3) city, hněv (Zj 12, 17), touha Lk 22, 31) a dále kdo dává najevo svoji vůli (Iz 14, 12 – 14, 2 Tim 2, 26). Ve Starém a Novém zákoně se o satanovi mluví jako o osobě (Jb 1, Mt 4, 1 – 22). Nejedná se tedy o jakousi personifikaci nebo princip zla, ale o reálnou bytost. Satan byl stvořen a je duchovní bytostí, je nazýván bohem tohoto světa a vládcem nadzemských mocí (2 K 4, 4, Ef 2,2). Pro satana existuje řada jmen, které vystihují něco z jeho charakteru. Jméno satan (použito 52x) je z hebrejštiny a znamená nepřítel nebo protivník. Ďábel (35x) je z řeckého diabolos a znamená otec lži, pomlouvač nebo žalobce. Apoštol Jan hovoří o satanovi jako „o tom zlém“ (J 5, 18 – 19 a 17, 15). Jak satan působí ve světě? Ve 2 K 4, 4 čteme, že oslepuje oči nevěřícím, aby nemohli přijmout evangelium. Bere Boží slovo ze srdcí lidí, aby neuvěřili (Lk 8, 12). Dále obviňuje věřící a osočuje nás před Bohem. Zároveň ale satan vládne démonům, o kterých se na mnoha místech v Písmu píše. Všichni novozákonní pisatelé se až na list Židům o démonech zmiňují a celkem najdeme v NZ více jak 100 odkazů. Podobně jako ďábel nejsou pouhými silami nebo pojmy, které by existovali jen v našich představách. Stejně tak se nejedná o metafory zla, ale o bytosti, které mají vůli, inteligenci a které škodí Božímu dílu. Když Pavel píše o „mocnostech“ tohoto světa, pak používá slova, která ukazují na jejich inteligenci a na moc. Pro Efezské, kteří si pamatovali příběh, který máme ve Sk 19, toto nebylo neznámé téma: Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran. To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě. Přicházeli i mnozí z těch, kteří uvěřili, a přede všemi vyznávali, že také oni dříve používali zaklínání. Sk 19
Jak se ale ďábel projevuje? Je to tak, jako v Efezu? Posedlost se jistě může projevovat podobnými manifestacemi, zároveň text v Efezským není o exorcismu, ale o životě církve. Když jsme si popsali charakter ďábla a démonů, pokusme se to nejen sumarizovat, ale hledat, jak mohou působit i v nás. V textu čteme výzvu, abychom odolali ďáblovým svodům. Toto slovo doslova znamená úskok, trik. Jeden vykladač toto slovo vysvětluje jako vojenskou lest, která poskytuje kombinaci taktické šikovnosti a důmyslného svádění.
Z výkladu vyplynuly asi dvě hlavní charakteristiky, jak satan působí na věřící. Pokouší je a obviňuje. Ale jak??? T. Keller vypočítává několik způsobů, jak nás ďábel pokouší, a myslím, že to může být pro nás inspirací, protože to rozkrývá plány našeho hlavního nepřítele. A jak známo, když vidíte nepříteli do jeho plánů, můžete ho snadněji porazit. Ukážu na šest pokušení.
- Ukazuje návnadu a skrývá háček. Vidíme krátkodobé pokušení, ale nechceme vidět devastující následky v budoucnosti.
- Racionalizace hříchu. Nejsem zvědavý, jen mám zájem. Nepomlouvám, jen hodnotím druhé lidi.
Nejsem tvrdý, jen říkám pravdu do očí.
- Vidíme hříchy vedoucích a zdůvodňujeme to slovy, když může on, mohu i já.
- Laciná milost. Jinými slovy Bůh mi stejně odpustí.
- Zasloužím si to. Např. hříchy nevěry byly zdůvodněny, když tak tvrdě pracuji, potřebuji nějaký ventil.
- Když jsem tak dobrý, mohu v něčem jiném hřešit.
Jak nás satan obviňuje
- Vidíme více svůj hřích, než našeho spasitele.
- Příliš se zabýváme minulostí a hříchy, které jsme udělali a nemůžeme je vrátit.
- Pocit, že za to, co jsem provedl, musí přijít odplata. Tedy Bůh mě musí potrestat. Mám autonehodu, mám nemocné děti, něco se mi stalo, pak mě Bůh jistě trestá.
- Pocit, že jako křesťan bych neměl prožívat úzkosti, zápasy a vnitřní boje. Že bych prostě měl důvěřovat.
Nyní, když jsme ve stručnosti viděli, kdo je satan, jak na nás útočí, podívejme se ve stručnosti, jak jeho útokům čelit. Více se dozvíme příště, až budeme mluvit o Boží zbroji, nicméně už teď se podívejme na to, jak satanovým útokům čelit.
1. Pokuste se rozpoznat, jak se k vám dostávají různá pokušení. Kde jsou vaše slabiny. Pokud víme, kde jsou naše slabiny, jak se k nám zlo dostává, pokud včas rozpoznáme, že začíná být zle, že si začínáme racionalizovat svoje selhání, máme naději se hříchu vyhnout a nenechat se svést zlým.
2. Hřích a pokušení začíná v našem myšlení. Než něco zlého uděláme, myslíme na to. Bitevní pole v nás mezi ďáblem a Bohem je naše myšlení. Co z toho plyne. To, že není jedno, co čteme, co posloucháme, na co se díváme a vůbec čím se necháváme ovlivnit. Pokud to jsou věci zlé, věci, které nějakým způsobem vyvyšují nevěru, násilí, lež, pak nás toto dříve nebo později ovlivní. Dnes máme tendenci tyto věci podceňovat, nebrat je vážně. Jenže ďábel ví, jak se k nám dostat. Je totiž chytřejší, než jsme my. Nezná nás jako Bůh, ale zná nás. Zároveň ale nestačí se jen vůči zlému vymezovat. V Písmu čteme, že se máme obnovovat proměnou své mysli, že máme přemýšlet na tím, co je Bohu milé. To jak Ježíš bojoval se satanem, bylo Boží slovo. Pokud necháme Božímu slovu prostor, aby ovlivňovalo naší mysl, pak máme větší šanci obstát.
3. Ne nadarmo mluvíme o duchovním boji, nikoli o boji proti tělu a krvi, tedy lidem. Bojujeme proti tomu, kdo stojí za zlem. Pokud bojujme se silami zla, které ovládají viditelný svět, pak jeden ze základních způsobů je modlitba. Představme si počítač, který skvěle vypadá a který při koupi dobře funguje. Jediný problém je, že nemá antivirový program. Jeho vnější vzhled to neovlivní vůbec. Vždy bude vypadat hezky. Jeho rychlost a chod programů to nějakou dobu také neovlivní. Jenže pomalu začne počítač zpomalovat a nakonec přestane fungovat. Na jeho vnější podobě se to ale neodrazí, stejně tak ne v počátku jeho fungování. Modlitba může být cosi jako antivirus, něco, co chrání sbor a věřícího, aby infekce nepronikla do jeho mysli a do jeho duchovního života. Aby infekce nenarušila jeho vztah s Bohem.
4. Vzpomínám si na jeden kemp, kde jsme hráli airsoft. Družstvo, které hrálo proti nám, skoro prohrálo a zůstali jen dvě dívky, které se někde schovali. Sundal jsem si brýle a v klidu se vracel na základnu. Najednou ale odkudsi z křoví vyletěla kulička a trefila mě těsně nad oko, které bylo nechráněné. V první chvíli mě to rozzlobilo a říkal jsem si, proč střílí, když nemám brýle. Jenže ony stříleli, protože boj stále trval, jen já jsem na to zapomněl. Podobně je to i s námi a z realitou duchovního boje. Pavel prosí za Timotea, aby bojoval dobrý boj (1 Tim 18) jinde aby bojoval dobrý boj víry (1 Tim 6, 12). Sám o sobě Pavel tvrdí, že dobrý boj bojoval a zachoval víru (2 Tim 4, 7). Timoteovi říká, že musí snášet těžkosti jako voják Ježíše Krista ( 2 Tim 2, 3). Jinde pak že kdo se dal na vojnu, nezaplétá se do věcí běžného života (2 Tim 2, 4). Nejde o to být v nějakém stavu vyšinutí, ale brát vážně realitu satana, jeho pokušení a útoků. Zároveň když vidíme, že se mu poddáváme, pak se vrátit k Ježíši a hledat sílu u něj.
Jinak řečeno vědět, kde jsme zranitelní a dávat si na tyto oblasti pozor, modlit se, být na stráži, kontrolovat, co pouštíme do své mysli. At nám v tom PB dává sílu a odhodlání.
1 komentář:
K tomuto pěkně sepsanému tématu si dovolím svůj pohled. V bibli se velmi často používají metafory a jde tedy o to dobře textu rozumět nebo říci, že tomu nerozumím. Někteří také berou text doslova jako je to časté v Apoštolské církvi. Člověk když byl stvořen tak byl obdařen
inteligencí aby ji používal.(Je zřejmě špatné nepřemýšlet a říkat, že mne vede Duch Svatý a pak když je člověk v potížích tak se modlit aby mu pán Bůh pomohl.)Tak musíme vzít v úvahu dobu ve které byla bible psána a pak pochopíme i ty metafory. Musíme si uvědomit, že tehdy si lidé si mysleli, že země je placatá a postavena na čtyřech kůlech a mněli mnoho mýtických bohů a bytostí. Takže ducha ani démona nikdo nikdy neviděl a o nich jako i o Satanu můžeme jen spekulovat. Ten zlý, protivník a lhář ten si nachází místo v srdcích lidí, kde pod tím srdcem myslím nějaký střed člověka. Když tedy má křesťan bojovat proti zlému neznamená to druhého člověka zničit,ale pomoci mu pro jeho dobro aby prohlédl což je milost Boží a naše přesvědčování a úsilí bez té milosti Boží nic nezmůže. Křesťan má být světlem ne řečněním, ale životem.
Okomentovat