Má mít sbor, církev vizi?

Vize je pro církev slovo kontroverzní. Na někoho působí jako červený hadr na býka, protože přece „bez vize se nikam nepohneme“, druzí vizi pro sbor nepotřebují. Jedni argumentují tím, že cpát vizi do sboru je snaha propašovat management do církve, jiní argumentují tím, že vizi nepotřebujeme, protože základní obrysy vize pro církev jsou popsány v Písmu a není k tomu co dodat. Všichni víme, že máme kázat evangelium, pomáhat potřebným, vychovávat učedníky a modlit se (a asi bychom našli i další věci). Dávat si tyto výzvy, byť jinými slovy vyjádřené, do vize sboru, je snad efektivní, ale zbytečné.

Steve Jobs, zakladatel firmy Apple, který proslul mj. svými knihami o vedení kdesi napsal, že je „hrdý, na to, co nedělá“. Tento údajně jeho citát je v různých obměnách používán jako obhajoba tvorby vize, kdy si z mnoha možností vybíráme jen některé a na ty se chceme zaměřit. Tento princip je zcela pochopitelný u firem. Pokud ho vztáhneme na křesťanství, pak je pochopitelný a přijatelný    u misijních i jiných křesťanských organizací. Atleti v Akci mají za cíl oslovit sportovce nebo lidi skrze sport. Young Life chce oslovit mladé lidi skrze různé aktivity pro mladé. Krmte hladové, chce skrze sociální pomoc přinést evangelium potřebným, Teen Challenge chce pomoci lidem, kteří jsou různě závislí, Universitní Křesťanské Hnutí chce sdílet evangelium s vysokoškoláky atd. (Organizace jsem vybral náhodně, přesnou vizi a cíl jejich služby najdete na jejich stránkách). U všech a mnoha dalších těchto, jistě skvělých organizací vidíme poměrně jasný cíl a vizi. Pokud budu chtít oslovit evangeliem seniory, nepůjdu o pomoc žádat Young Life, pokud narkomany, nebudu se obracet na UKH atd. To nijak tyto organizace nediskvalifikuje. Prostě jsou na některé oblasti specializované      a naopak některé oblasti neřeší a ani řešit nemají. Mají vizi a ta jim dává směr, zároveň definuje, co dělat nemají.

Jenže lze toto aplikovat na církev? Na místní sbor? Některé oblasti jako církev z principu dělat máme. Pro všechny platí velké poslání (Mt 28), které hovoří o evangelizaci a o tom, že máme lidem pomáhat, aby se z nich stali Kristovy učedníci. Platí, že se máme starat o potřebné. Jako církev máme vyučovat Božímu slovu. Je-li církev přirovnávána k rodině, pak má do sebe implementovat všechny generace atd.

To zní jasně, jenže pokud si jako sbor nastavíme vizi, znamená to, že něco dělat prostě nebudeme? Je zde ještě jeden háček. Čím konkrétnější vize je, tím více bude některé vylučovat. Hodně jsem na tímto tématem přemýšlel a i proto jsem procházel, jak svoje vize formulovala různá společenství, která mají k tématu vize blízko. V drtivé většině jsem se nedozvěděl nic nového. Většinou jejich vize byla, že chtějí být zdraví, otevření, přijímající nové lidi, multigenerační atd. To je jistě dobře, ale tyto a mnohé další oblasti jsou hodně všeobecné a navíc by o ně měla usilovat každá církev a každý sbor. Některá společenství pak mají ve vizi, že „chtějí být jiná“ – tedy jiná než „klasické církve a sbory“. Někdy pak následuje zjednodušující popis jak „klasické sbory a církve“ vypadají a „kým my rozhodně nejsme“. Jenže to není vize, ale poněkud nešťastné elitářství.

Církev či sbor je ale na rozdíl od křesťanských organizací v poněkud složitější situaci. Na jednu stranu do sebe musí pojmout široký rámec služeb a úkolů a dost dobře nemůže říci „tohle dělat nebudu, tohle není moje vize“. Musí sloužit všem generacím, musí evangelizovat, musí konat skutky milosrdenství, musí kázat Boží slovo atd. Nebude to někdy dělat tak kvalitně, jako organizace specializující se na určité segmenty služby, ale některé oblasti služby církev konat prostě musí. Církev nebo sbor, který apriori odmítne službu některé věkové skupině nebo některým lidem, kteří jsou různě pobití životem, „protože to nezapadá do naší vize“, připomíná elitní klub nebo v horším případě sektu.

Navíc jakmile váš sbor začne prožívat požehnání, pokud bude skutečně otevřeným společenstvím, začne jak magnet přitahovat lidi, kteří do vaší vize rozhodně nezapadají. Jsou to podobní lidé, kteří byli okolo Ježíše. Lidé, kteří jsou často na dně a jejichž „vize“ je přežít do dalšího týdne. Půjdou za vámi, protože ucítí přijetí a život. Někdy s jistou bolestí zjistíte, že lidí, kteří se jim budou ochotni věnovat, je ve sboru méně, než jste si mysleli. Důvodem není nedostatek vize, ale obyčejná pohodlnost… Buďte si jisti, že tito „pobití“, vás budou od vaší vize zdržovat. Přesto je dobře, že mezi vámi jsou a dokonce pokud mezi vámi nejsou, je váš sbor nemocný.

Znamená to, že dávat si jako sbor nebo církev nějakou vizi nemá smysl dávat? Absolutně ne! Jen je problém trochu složitější. Vize nebo lépe řečeno poslání je jednou pro vždy církvi dáno a na tom nic nezměníme. Na nás je, jak určitou vizi pro svůj sbor usadit do podmínek, v kterých se nacházíme. To bude město od města, kraj od kraje trochu jiné. Dalším specifikem bude obdarování a možnosti toho kterého společenství. Jinou vizi bude mít sbor, ve kterém je 80% seniorů, jinou sbor, kde je 60% dětí do 15 let, jinou sbor, který je obklopen sídlištěm, kde převažují rodiny s dětmi, jinou sbor na vesnici, která má 400 obyvatel. Možná se tomu nebude říkat „vize“, ale zaměření, směr, nastavení, sen… na slovech zas tak moc nezáleží.

Zároveň nemůžeme jako sbor či církev říci, že některé věci prostě nikdy dělat nebudeme, protože to není naše vize. Nebudeme specialisté na pomoc bezdomovcům, ale nemůžeme je zcela ignorovat. Nebudeme specialisté na lidi procházející depresí, ale nějak jim pomoci musíme, případně jim nějakou pomoc musíme zprostředkovat. Naší vizí nebude pomáhat umírajícím, ale pokud někdo stojí na prahu smrti, kazatel musí, vize - nevize všechno další odhodit a, pokud projeví zájem umírající, nebo jeho rodina, jít k lůžku umírajícího.  Jako sbor nebo církev máme nastavený rozpočet, ale pokud nastane mimořádná situace, pak musíme pomoci. Jinými slovy je jistě dobré mít nastavené nějaké mantinely, směr, ale zároveň je dobré vědět o jejich limitech. Vize je jedna věc, život je pak poněkud složitější.

Je zde ještě jeden problém. Mnoho evangelikálních a charismatických sborů je ovlivněno evangelikálním anglosaským pojetím víry především amerického střihu. Jistě je zde mnoho, co se můžeme učit. Je zde zároveň i mnoho problematického. Obojí by vydalo na jiný článek. Je zajímavé, že se skoro neučíme od křesťanů v Koreji, Číně, jižní Americe a dalších, kteří mnohem více akcentují rozměr duchovního boje, modlitby, naslouchání Bohu atd. Osobně jsem zažil mnoho konferencí        a přednášek pod vedením bratří a sester evangelikálního anglosaského střihu. Mnoho slov, mnoho školení o leadershipu, strategii, systémech, střednědobém a dlouhodobém plánování atd. Pak pár krátkých modliteb a konec. Skoro nulový důraz na nadpřirozený svět, na duchovní boj, na modlitby.  Myslím, že toto je slabina části (nejen) evangelikálního hnutí. Navíc je zajímavé, že různé strategické plány pro církve někdy vymýšlí lidé, kteří se většinu svého života pohybují v církvi. Kladu si otázku, proč tito lidé spíše nevedou druhé k Bohu a strategii netvoří ti, kdo dělají skutečný byznys?

Když Nehemiáš tvořil vizi obnovy chrámu, nejdříve se modlil, plakal a postil se. My hodnotíme slabiny a silné stránky, vytváříme střednědobé strategické plány a na jejich základě pak vize. Děláme to často úplně stejně, jako jakákoli světská firma jen s tím rozdílem, že na rozdíl od nás kazatelů jsou v tomto lidé ve světě lepší. Nejsem proti strategickým plánům, jen když vidím (nejen) Nehemiáše, pak spíše než jakou měl vizi je inspirativní, jak k ní došel. Stále více lidí dnes v církvi volá po vedoucích jako Nehemiáš. Nikoli nezbytně geniálních stratégů, ale lidí, kteří se setkali a setkávají s Bohem a od něj vynáší tajemství kam dál. Takováto "vize" se pak stává něčím hodně inspirativním.