15 srpna, 2018

Kazatelské děti



Každou neděli slyší svého otce, „jak by věci měli být“, celý týden pak mají možnost porovnávat kázání s realitou, což někdy nedopadne ve prospěch otce. Zvláště v období dospívání mu to někdy dají pěkně „sežrat“. A někdy nejen v dospívání, zvláště je-li rozpor kázaného a žitého příliš velký.
Někdy cítí tlak, protože jako „kazatelské děti“ by měli být přece jen vychovanější než jiné děti.
Někdy vypomáhají rodičům s nejrůznějšími službami ve sboru, které by si ale sami nevybrali. Ale někdo to přece dělat musí.
Někdy jsou svědky, jak rodiče dostávají do těla od některých svých bratří a sester a musí to spolknout. Jak rodiče, tak i děti.
Čas od času se musí zvednout a stěhovat se, nechat staré kamarády a jít do neznámého města, sboru, kolektivu.
Někdy jsou svědky, jak jejich otec vypadá jak tělo bez duše – třeba po návratu ze staršovstva. Přesně nechápou proč, ale vidí, že něco je špatně. Občas zaslechnou, jak si rodiče povídají o některých věcech ve sboru a jak je něco moc bolí. Jen přesně nevědí, o co jde.  
Mnoho večerů nevidí svého otce, který často někam jde nebo jede.
Když přichází krize víry, cítí se tak trochu vinni, protože „kazatelské dítě“ by přece nemělo pochybovat, když je přímo u pramene.
Občas se dostanou na členské shromáždění a tam koukají, že z některých „tetiček a strýčků“ se stávají tety a strýcové, které mají nabito ostrými patronami, které míří na jejich rodiče.
Jejich obrácení se bere jako samozřejmost, ale oni sami nejlépe vědí, že to nic samozřejmého není.
Čas od času slýchávají řeči o tom, jak právě děti kazatelů odpadli od víry, „protože se táta oženil s církví“.
Někdy příliš brzy poznají nejen krásu, ale i stinnou stránku církve a ne vždy jsou tuto skutečnost schopni náležitě zpracovat.
Ve škole se někdy u spolužáků setkají s výbuchem smíchu, když musí sdělit profesi svého otce. Mít „fotra černoprdelníka“ je k popukání ne?
Časem pochopí, že práce/služba jejich otce se netýká jen jeho, ale celé rodiny, tedy      i jich.
Někdy zažijí, že táta dokáže trávit celé hodiny pastoračními rozhovory a na ně si čas nenajde anebo jen velmi málo. 
Občas se stávají vděčným tématem otcových ilustrací při kázání a to do doby, než mu to zakáží.
Někdy se cítí jak pod drobnohledem a to i když by se tak cítit někdy nemuseli. 

Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Třeba to jednou budou číst moje děti a něco doplní nebo škrtnou. Každopádně i na svých dětech vidím, že být dítětem kazatele je specifikum, se kterým se vyrovnat nemusí být vždy snadné. Netvrdím, že vše popsané je vždy pravdou. Zároveň přes všechna rizika toho, co jsem popsal, mohu říci, že většina kazatelských dětí zůstává u Pána Boha a tak jak je znám, jsou to většinou skvělí lidé.
Snad i proto, že vše je milost, nikoli samozřejmost a to včetně toho, když kazatelské dítě uvěří…

Žádné komentáře: