15 července, 2018

Když člověka svírá bolest a nemoc a jak může pomoci místní církev?


Nikomu nepřeji, aby zažil to, co budu  popisovat. Jenže s největší pravděpodobností to většina z nás zažije – pokud nebudeme mít to štěstí, že zemřeme ve spánku nebo že nás „klepne“. Píšu tento blog především proto, aby ti, kdo jsou zdraví, lépe chápali ty, kdo jsou nemocní, a také hlavně proto, aby nemocné mezi sebou dokázal přijmout sbor (farnost, místní církev).
Je jistě dobře, když do sboru chodí mladí a zdraví lidé, ale je stejně tak dobře, pokud do něj chodí lidé staří a nemocní. Síla sboru se mj. pozná podle toho, jak se dokáže postarat právě o slabé, o ty, kteří jsou na pomyslném chvostu, kteří jsou nemocní. Právě o nich bych chtěl psát.
Čeština má geniální slovo pro nemoc: ne-moc. Tedy najednou nemám moc. Moc nad svým životem, časem, budoucností, někdy vzhledem, okolnostmi atd. To, co si častokrát, když jsem zdravý, ani neuvědomuji, protože to ovládám, mám nad tím moc, se najednou rozpadá a nemám to v hrsti, což je dost šílený pocit. Nepíšu o chřipce, ani angíně, ale o vážnějších chorobách.
To, co vážně nemocný člověk prožívá, když se dozví špatnou zprávu, výborně popsala americká psycholožka Elizabeth Kübler-Rossová (Popírání – Hněv – Smlouvání – Deprese – Smíření. Více jistě najdete pomocí Googlu). Nejen pracovníci v sociálních profesích, ale i pastoři a pochopitelně poradci by popsaných pět fází měli znát a hlavně s nimi pracovat.
Pokusím se na základě svých zkušeností a zkušeností jiných, kteří prošli těžšími nemocemi než já, popsat, co se s vámi děje, a hlavně jak může komunita církve být pomocí.
Oznámení diagnózy. Toto může být pořádný šok. Problém někdy je, že ty nejlepší otázky vás začnou napadat až tehdy, když doktor, který vám diagnózu sdělil, je pryč. Máte najednou tisíce otázek, ale není se koho zeptat. Obecně platí, že lékaři - specialisté bývají hodně přetížení a že není tak snadné si s nimi sjednat schůzku na další den s tím, aby vám vše dovysvětlili. Tedy z mojí zkušenosti je to skoro nemožné. Vězte, že jednou z chyb je hledat odpovědi na internetu. Jsou tam dobré rady, ale také mnoho blbostí, které vás uvrhnou do úzkostí. Co dělat? Jakkoli to nemusí být vždy možné, pokuste se jako sbor rozhodit sítě a skrze známé najít nějakého doktora – specialistu, anebo „jen“ doktora, který nemocnému dá alespoň základní informace o jeho nemoci. Fakt to pomůže.
Strach ze smrti. Vím, že mi jistě vysypete pár příběhů o křesťanech, kteří se těšili na setkání s Pánem, ale prostě ne všichni jsou v takovéto duchovní kondici. Respektujme to! Jakkoli věříme ve vzkříšení těla, v setkání s Pánem, smrt zůstává nepřítelem a strach z ní je přirozeným instinktem. Proto se varujme bagatelizovat tento strach, kterým někteří vážně nemocní prochází. Zároveň jejich strach nepřičítejme jejich malé víře. Někdy se stává, že se vážně nemocný člověk tématu smrti vyhýbá. Zde je třeba citlivě toto téma otevřít, jakkoli se jedná o oblast, která je v naší společnosti tabu.
Změna vzhledu. Tento problém se vůbec nemusí týkat jen mladých a dospívajících lidí. Najednou vám padají vlasy, mění se barva kůže, kroutí končetiny, zmenšují svaly, dělají podivné boláky, je vám něco amputováno, prudce hubnete nebo naopak tloustnete atd. Tuto realitu psychicky ustát není vůbec snadné ať je vám 20 nebo 50 nebo 70. Máte tak trochu pocit, že jste jiný člověk, navíc netušíte, zda budou změny pokračovat a přiznejme si, že i estetické změny k horšímu nejsou příjemné v žádném věku. Protože většinou nemáte nablízku lékaře, hledáte odpovědi na internetu a tam se často dozvídáte dost šílené věci… Zde je naprosto nutné, aby byl na blízku někdo, komu o svých trápeních můžete povědět a hlavně před kým se o těchto věcech nestydíte mluvit. I zde vnímám klíčovou roli místního sboru.
Dlouhodobá bolest. Vážnou nemoc někdy doprovází neustupující bolesti, bezesné noci, kdy čas plyne nekonečně dlouho, vlny, kdy vás to někdy nebolí, kdy zaberou léky a vlny další bolesti. Není divu, že nemocný po probdělé noci nebo při dlouhodobých bolestech reaguje jinak, než když je v pohodě. Někdy reaguje podrážděně, je negativisticky nastavený, ztrácí zájem o dění kolem sebe atd. Nedivme se a hlavně to nezduchovňujme. Na bolest se nedá zvyknout, dá se s ní jen žít, protože není jiné cesty. Píšu to proto, abyste měli s trpícími trpělivost a to, co byste vnímali jako „krizi víry“ někdy raději viděli jako normální reakci na nastalou životní situaci.
Rozpad životního rytmu. S nemocí souvisí to, že se dostáváte do soukolí nekonečného čekání v nemocnicích, kdy často jste to vy, kdo musíte svoje časové možnosti přizpůsobit doktorům a chodu nemocnice (což není kritika nemocnice). Dále může být problém s hlídáním dětí, vařením, nemocenskou a s tím souvisejícím případným splácením hypotéky, chozením s dětmi do školky, na kroužky, vyřizováním různých věcí na úřadech. Při některých nemocech může být problém vůbec dovléci se do nemocnice. Prostě najednou si uvědomíte, že tisíce drobností, které vám jako zdravým lidem ani nepřišly na mysl, nezvládáte. Zde musí zabrat nejen rodina, ale i sbor a v těchto drobných i velkých věcech a oblastech života pomoci a to někdy od nákupu, přes hlídání dětí, po zajití k doktorovi a zde společném vysezení fronty. Zároveň na nemocných je nechat si pomoci. Určitě je dobré organizovat modlitební řetězy, ale stejně dobré je organizovat třeba nákupní řetězy (kdo ten či onen den nemocnému nakoupí).
Deprese. Dlouhodobá zátěž, strach, bolest, nejistota, úzkost, změna životního rytmu se někdy může překlopit do depresí nebo jiných psychických stavů. Asi nemusím psát, že deprese je něco jiného než „blbá nálada“. Jedná se o stav, který se nevyřeší jedním sezením a ani jednou společnou modlitbou. Může být, ale většinou tomu tak není. Zde je třeba, abyste dotyčnému pomohli vyhledat odbornou pomoc a to jak od psychologa, tak psychiatra. Skutečně to není známka malé víry a skutečně někdy psychiatra a/nebo psychologa potřebují i křesťané. V našem sboru odbornou pomoc z řad psychologů někdy kombinujeme s pomocí spirituální a snad to docela funguje.
Krize víry. Bolest člověka někdy posílí, někdy ale zlomí. Bolest a nemoc nás může přivést k hlubokým pochybnostem o Boží lásce, dobrotě, péči. O tom, že Bohu na nás záleží a že „nedopustí zkoušku, kterou bychom neunesli“ (upřímně řečeno tento text jsem nikdy nepochopil). Najednou řešíte otázku smrti nebo dlouhodobého handicapu, což jste před tím nikdy neřešili. Toto může působit jako bomba, která odpálí těžkou duchovní krizi. Je nezbytně nutné, aby dotyčný měl někoho, s kým svoje existencionální otázky bude řešit a jednak aby ten, kdo pomáhá, skutečně pomáhal. Nejsem schopen na tomto krátkém prostoru popsat, jak jednat s nemocnými a s lidmi procházejícími krizí, navíc sám se v tomto učím a nemám konečné odpovědi. Každopádně naslouchejte, nedávejte laciné odpovědi typu „to bude dobrý“, „Pán tě uzdraví“, plačte s plačícími, je-li to možné, nabídněte praktickou pomoc, nabídněte modlitbu, čtení Písma. Zároveň dnes existuje skvělá literatura na toto téma a tak se zajímejte. Anebo se ptejte jak s nemocnými nemocničních kaplanů, kteří alespoň v CB (jiné neznám) konají vynikající službu!
Pocit neužitečnosti. V našem někdy aktivisticky pojatém křesťanství a ve společnosti obdivující výkon se krize z bolesti a nemoci násobí pocitem, že jsem neužitečný a že vlastně spíše překážím. Sbor si žije svoje „vize“, společnost obdivuje „úspěch“, obecně se cení “výkonnost“. Jenže nemocný ničemu popsanému nevyhovuje a postupně se propadá na chvost. Cítí, že svět ho nepotřebuje a cítí se sám, strašně moc sám. Lidé ve sboru se postupně přestávají zajímat, kazatel a starší mají plné ruce práce s vedením sboru a svými rodinkami, věnují se lidem „ve službě“, navíc někdy platí, sejde z očí, sejde z mysli. Na Facebook se přece dávají plné modlitebny, vysmáté tváře, úspěchy… nikoli nemocní. Je vám trapné si říkat o návštěvu, protože nechcete otravovat. Pokud toto dopustíte na svém sboru, selháváte. A stane se to tak snadno…
Pocity viny. Někdy se v nemocných začne ozývat pocit, zda to, co se jim stalo, není Boží trest, zda něco v životě neudělali špatně, zda jejich nemoc není důsledkem nesprávné stravy, přetěžování organismu, stresu atd. Prostě začnou velmi silně řešit svoji minulost, co by bylo kdyby, co měli dělat jinak. Zde platí to, co u předešlých bodů. Je strašně těžké, když na to jsou sami. Dále pozor, aby se nedostali do rukou různých šarlatánů, kteří jim pochopitelně za tučnou provizi začnou slibovat zázračné uzdravení a to od zázračných bylinek až po vesmírné čakry. Nemocný je někdy schopen dát cokoli na svoje uzdraveni, proto snadno naletí komukoli. Je třeba, abyste ho před různými šarlatány chránili. Je jich skutečně hodně. 
Rodina. Nemoc nikdy není záležitostí jen nemocného, ale celé jeho rodiny. Trpí s nemocným, byť jiným způsobem. Jsou to oni, kdo s ním jsou v každodenním kontaktu, koho se nejvíce týkají následky jeho nemoci, kdo slyší a vidí z první ruky jeho zápasy. Jednou, když jsem byl na návštěvě u nemocného, jsem mluvil i s jeho ženou, která mi později řekla, že jsem byl první, kdo se i jí zeptal, jak to nese. Z vlastní zkušenosti vím, jak se prudce zhoršil zdravotní stav jednoho z mých synů, když jsem procházel vážnou nemocí. Z největší pravděpodobností jeho tělo reagovalo na dlouhodobý stres, kterému byl v rodině vystaven. Chci tímto napsat, věnujte pozornost nejen nemocnému a trpícímu, ale celé jeho rodině. 
Závěrem: Jak jsem psal na začátku, něco z popisovaného jsem mohl prožít na vlastní kůži, něco jsem vypozoroval a něco vyčetl. Dovolil jsem si různé oblasti jen naťuknout s nadějí, že si možná více začneme vnímat slabých a nemocných mezi námi. Patří do církve a tvoří církev. Teoreticky to všichni víme, ale jak známo jedna věc je teorie, druhá pak praxe. Jako sbor, církev máme těmto lidem nabídnout jak evangelium v podobě dobré zvěsti, tak evangelium v podobě dobrých skutků. Právě v této oblasti jedno bez druhého nedává smysl. Navíc, jakkoli to nikomu nepřeji, skoro KAŽDÝ z nás si mnohými popisovanými body jednou projde. Nebudu nic zakrývat – je to někdy hrozné. Ale když funguje rodina a církev, je to méně hrozné. Tvořme společenství, kde to bude méně hrozné. Navíc právě v těchto situacích poznáváme, kdo je Pán Bůh, který nás provede i stínem bolesti, nemoci a který jednou setře každou slzu z očí.


2 komentáře:

Karel Konečný řekl(a)...

Vždyť je napsáno:...Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké. ...

Unknown řekl(a)...

To samozřejmě ano,ale je těžké v takové situaci k tomu hledaat sílu a navíc stále dokolečka a zas a znovu