15 února, 2018

Divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze…

Možná znáte citát, kterým jsem nazval tento článek. Tedy že divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze… Myslím, že na tomto citátu je mnoho pravdy.

Ne nadarmo je majetek a s ním spojené peníze velmi často opakovaným tématem v Písmu a ne nadarmo většina Ježíšových podobenství se nějak vztahuje k majetku. Pokusím se vybrat čtyři varující tvrzení ohledně majetku.


1.     Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ez 16, 49
Peníze a majetek v nás vyvolávají pocit soběstačnosti

2.     Uvažoval o tom, a říkal si: 'Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?' Pak si řekl: 'Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.' Ale Bůh mu řekl: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." Lk 12, 18 - 21
Ani sebevětší množství peněz nás nedokáže ochránit před nečekanou katastrofou.

3.     Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Lk 18, 24
Zvládnout majetek a bohatství, aby nás neodváděli od Boha, není snadné.

4.     Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. 1 Tim 6, 10
Do majetku se dá zamilovat.

Tyto a mnohé další výroky nejsou proti majetku jako takovému, ale varují před jeho neodolatelnou silou.

Uvedu příklad. Představte si, že ve sboru je sbírka na…. dosaďte si nějakou bohulibou činnost. Když kazatel vyzve ke sbírce, pak pokud jste pětičlenná rodina, která dá 1000 korun, tak za tolik peněz byste mohli jít někam na večeři, koupit dvěma dětem kalhoty anebo zaplatit benzín na výlet s rodinou. Tedy buď si mohu za 1000 korun obohatit život, anebo mohu nechat peníze „zafičet“ v nějaké sbírce (a zároveň obohatit život někoho jiného). Nakonec touha po tom obohatit si život vyhraje s tím, že si možná řeknete něco ve smyslu, dali bychom, ale nejsme dost bohatí.

Problém je v tom, že být bohatý je těžko uchopitelný cíl. Nehledě na to, kolik vyděláváme, pravděpodobně nikdy se nebudeme považovat za bohaté. Četl jsem, že Gallupův ústav podnikl šetření, kde zjišťoval, co různé socioekonomické skupiny považují za bohatství. Závěr byl, že každý měl jinou definici a skoro nikdo se za bohatého nepovažoval. Pro většinu pojem bohatý znamenal vlastnit dvojnásobek majetku, než ve skutečnosti měl. Závěr byl, že být bohatý je dost pohyblivý cíl. Nehledě na to, kolik vyděláváme, asi se nikdy považovat za bohaté nebudeme. A protože si myslíme, nejsme bohatí, závěr je, nemůžeme dávat. Jenže prý je to tak, že největším problémem bohatých je v tom, poznat, že bohatí jsou. A my (resp. nemálo z nás) v porovnání se zbytkem světa bohatí jsme. To není nic špatného, ale je třeba s touto realitou umět pracovat.

Jedním ze způsobů, jak nepodlehnout moci peněz, nebo slovy nadpisu článku, jak se nestát díky penězům divým zvířetem, je štědrost. Chtěl bych navrhnout tři kroky, abychom nepodlehli.

Prvním způsobem, který se v Písmu často opakuje, je dávání jako priorita. S prioritami je ale potíž, že se vždy najde něco, co na ně útočí. Proto k seřazení a aplikovaní priorit včetně dávání, potřebujeme odvahu a disciplínu. A to především v okamžicích, kdy vše okolo křičí, abychom se dali z nastoupené cesty pryč. Nemluvím o částce, ale mluvím o tom, že pokud budeme čekat „až jednou“, tak tato chvíle pravděpodobně nikdy nenastane. Kdosi řekl, že štědrost začíná právě tam, kde jsme, v situaci, ve které se nacházíme. Pokud se rozhodneme pro změnu priorit, pak najednou se postoj „peníze jsou klíčem k životu“ změní, na „nedoufám v majetek, ale v toho, který majetek dává“. Nejlepší jak toto docílit je, vyčlenit dar ještě před nákupem anebo splátkou dalších nutných i méně nutných výdajů.  

Procentní dávání. Četl jsem několik statistik, z kterých vyplývá, že čím jsou lidé bohatší, tím dávají méně. Snad je to i proto, že čím mají více, tím vidí více možností, do kterých lze investovat a tím menší částku jako nadbytek vnímají. Toto není pravda o všech, ale je to jakási tendence, která ukazuje, že zvládat majetek vůbec není snadné. Pokud se chceme uchránit před nedobrými účinky bohatství, nemůžeme se posuzovat podle toho, kolik dáváme, ale jaké procento dáváme. Takto posuzoval nakládání s majetkem i Ježíš: Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa." Mk 12, 41 - 44

Bohatí dali doslova „mnoho“, ale Ježíš chválí vdovu. U vdovy, na rozdíl od jiných totiž nebyla naděje v majetku. V Bibli se píše nejčastěji o desátcích, které ale neslouží jen jako dar, ale i jako prevence, aby se nám majetek nestal bohem. Zároveň pokud si netroufnete desátky, rozhodněte se alespoň pro nějaké procento a zkuste, že Bůh se stará. Pak můžete procento zvyšovat.

Radostné a pravidelné dávání. Pokud si ze štědrosti uděláme zvyk, dostaví se i radost. Najednou uvidíme, že peníze, které díky Bohu vyděláváme, mohou přinášet ovoce a radost tam, kde fyzicky nemůžeme být. Dávání bude působit jako vakcína proti tomu, aby se naše naděje i jistota nepřesunula tam, kam nemá. Zároveň nečekejme na to, až budeme dostatečně bohatí, až se nám bude chtít, až se dostaví ty pravé „dávací endorfiny“. Podobně jako s očkováním to prostě darujme a věřme, že nás tento krok uchrání od toho, abychom svoje naděje upínali k majetku.

K tomu ještě jedna poznámka. Naše touhy není možné zcela naplnit, ani kdybychom měli sebevíc peněz. Proto Pavel píše: Zbožnost, která se spokojí s tím co má, je už sama velké bohatství. (1 Tm 6,6)

Čteme zde o spokojenosti. Spokojenost je cennější než věci, které získáme kvůli své nespokojenosti. Zjistil jsem, že když jsem někdy vyhodil zbytečně peníze, pak v tom hrála svoji roli nespokojenost nebo přílišná touha. Ono totiž platí, že uspokojováním se chutě nezmenšují, ale naopak narůstají. Pavel toto popisuje takto: Nic jsme si na tento svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv spokojme se s tím (1 Tim 6, 7 – 8)

To neznamená, že máme mít jeden oděv, ale abychom byli více spokojení s tím, co máme a méně se trápili s tím, co nemáme… I to je jeden z klíčů k vděčnosti a v posledku i štědrosti, klíčem, abychom se nestali "divým zvířetem". 

3 komentáře:

Karel Konečný řekl(a)...

Jsem v kostele a najednou farář vyhlásí sbírku. Ach jo co mám dělat jsem tady v koutě snad sem s tou pokladničkou nepůjde, ach jo. Teď už neuteču, neměl jsem sem chodit, co budu dělat, budu muset něco asi dát. A už se blíží farář s pokladničkou. To je nešťastný den pro mně, zkusím se skrčit aby mně neviděl, nic platno jde ke mně, ach jo musím něco dát, šátrám v kapse aby to nebylo moc a hrůza já jsem vytáhl moc a to jsem si chtěl koupit nový klobouk ach jo. Tak jsem to tam hodil. Je to nešťastný den pro mne, neměl jsem sem chodit, ach jo.
Matouš 6,3.

Daniel Macek řekl(a)...

Jak typicky evangelikálně šablonovité a vlastně nebiblické... Chápu, že autor v roli předsedy Rady Církve bratrské nemůže církevní lid vyzývat k nižším příspěvkům, ale vyložit známý oddíl o daru chudé vdovy jako zásadu procentního dávání mi přijde "přes čáru". Autor píše: "Pokud se chceme uchránit před nedobrými účinky bohatství, nemůžeme se posuzovat podle toho, kolik dáváme, ale jaké procento dáváme. Takto posuzoval nakládání s majetkem i Ježíš". Krásná obhajoba potřeby církve vybrat desátek... O tom ale citovaný biblický text vůbec nemluví! A jestli chci být takto "evangelikálně" důsledný, pak bych měl rozdat všechno! Davide, vždyť ty sám dobře víš, že desátek jako starozákonní institut sloužil k pokrytí mnoha a mnoha jiných potřeb, než dnešní příspěvek člena církve. I první církev ze svých příspěvků suplovala zdravotní a sociální péči (dnes zajišťovanou státem z našich odvodů). V žádném případě nehoruji za nedávání, máme vidět potřeby přispět, ale musíme k tomu vyzývat takto? Za velmi manipulativní považuji doporučení: "Zároveň pokud si netroufnete desátky, rozhodněte se alespoň pro nějaké procento a zkuste, že Bůh se stará. Pak můžete procento zvyšovat". Proč se tolik bojíme svobody? Svobody dávat více, ale třeba i méně? Kam míříme tím, že "pak se může procento zvyšovat"? Ale cesta svobody je ta obtížnější...
Daniel Macek

o autorovi tohoto blogu řekl(a)...

S mojí rolí předsedy to nemá nic společného...psal bych to kdybych hrál jinou roli.
Pochopitelně že to neznamená dát všechno, stejně jako si nemáme doslova vyloupnout oko nebo uříznout ruku, když nás svádí. Asi jde o jistý princip.
Co se týká snadné cesty, pak ta je nedávat nic a nebo skoro nic. Vycházím z praxe sboru kde jsem a kde 10 procent je dobrá norma, která nám umožňuje dělat spousta skvělých věcí. Stejně tak vím, že prostě na peníze citliví jsme a taky že mají moc i nad křesťany. A to někdy skoro magickou... Asi ne nadarmo skoro všechny podobenství se nějak týkají majetku.