Dnes jsem se dočetl na Seznamu, že zhruba 800000 Čechů je závislá na alkoholu... Nevím, jak moc toto číslo lze brát vážně, ale není žádným tajemstvím, že alkohol pro mnoho lidí problémem skutečně je. Existuje nějaké pravidlo, podle kterého se má řídit věřící člověk? A lze toto pravidlo nebo pravidla zevšeobecnit? Nesklouzne jakákoli diskuse na toto téma buď do bezbřehého relativismu nebo naopak k zákonictví? Pokusím se v tomto článku pár kritérií ohledně alkoholu nastavit s tím, že si nečiním nárok na konečné vyjádření jak to tedy je. Spíše se pokusím o pár námětů k přemýšlení, pro některé možná o některé konkrétní nápady, jak se k alkoholu stavět.
Když pročítám Ježíšovi zázraky, potom přemýšlím, proč hned první je spojen s alkoholem (J 2, 1 - 11). Někteří by nám vysvětlili, že víno je symbol krve znamenající novou smlouvu, že svatba je předobrazem svatby beránkovi atd. Jenže skutečně je proměna vody ve víno pouze symbolem? Neměl Ježíš udělat pravý opak – tedy když svatba pokročila, proměnit víno na vodu? Navíc z příběhu plyne, že Ježíš udělá vína nejenom hodně, ale i to, že se jedná o víno velmi dobré. Jinými slovy riskuje, že se svadebčané opijí! Kombinace dobrého vína s jeho velkým množstvím, byla v každé době nebezpečná. Z uvedeného příběhu vidíme, že alkohol – v tomto případě víno, zřejmě problém nebude. Problém je v něčem jiném - v přístupu k alkoholu. Tento princip lze vidět i v mnoha jiných oblastech etiky. Oblast samotná (alkohol ale i sex, zábava, práce, hra, peníze atd.) není sama o sobě špatná. Špatná se stává až v určitém specifickém kontextu. Ježíš se svatebčany jedná jako se svobodnými lidmi. Dává jim dobrý dar, ale jak ho použijí, nechává v jejich kompeteci (docela by mně zajmalo, jak to tehdy v Káni dopadlo). V otázce alkoholu je pro křesťana jasná hranice, a tou je opilství. Znamená to ale, že dokud se neopiju, nemusím oblast alkoholu řešit? Další otázka je, jaká je hranice opilství. Mohu mít vlivem alkoholu „náladu“, stejně tak ale mohu ztrácet rovnováhu nebo sebekontrolu. Vyrůstal jsem v prostředí sboru, kde byl alkohol téměř zapovězen. Neřekl bych, že se jednalo o zákonictví, spíše se prostě alkohol v církvi, alespoň veřejně, nepil. Nedovedu si představit, že by můj otec nebo někdo se starších šel s kazatelem na pivo nebo že by na křesťanské svatbě byl alkohol. Stejně tak bylo vyloučeno, že bychom konzumovali alkohol, byť v rozumné míře, na mládežnických akcích. Dnes je situace zcela jiná. Alkohol na křesťanských svatbách (pivo a víno), ale i jiných akcích (např. sborová dovolená, kazatelská pastorálka atd.) je běžný jev, dát si pivo s kazatelem není probém. Alkohol (většinou v rozumné míře) je konzumován i na některých akcích křesťanské mládeže. Dříve jsme občas řešili to, že není třeba brát alkohol jako něco téměř démonického, dnes si občas klademe otázku, zda už nejsme mimo a zda se nám naše svoboda nevymyká z rukou. V tomto článku chci psát o mezích naší svobody ve vztahu k alkoholu. Existuje tedy nějaká mez? Pokusím se nastavit několik kritérií, resp . vymezujících otázek, které lze ve vztahu k alkoholu brát v potaz. První otázka je, zda se pití alkoholu, byť v množství, které mne neopije, nestalo zvykem, který už nejsem schopen ovládnout. Zda nepociťuji touhu, kterou už přestávám ohládat, napít se. Je-li tomu tak, zřejmě něco v mém vztahu k alkoholu nebude v pořádku. Další otázkou je, zda se alkhohol nestal tím, čím „léčím“ nebo možná lěpe řečeno čím kompenzuji stres, úzkost, napětí, samotu, smutek, krize další těžké stavy či negativní emoce. Alkohol má schopnost zmírnit emocionální vypětí, bez toho, abych byl opilý ve smyslu ztráty kontroly, jenže problém samotný neřeší, pouze jeho řešení oddaluje. Myslím, že bych ve chvílích, kdy jsem na dně, alkohol pít neměl. Víno je v Bibli v pozitivním smyslu zmiňováno především v souvislosti s oslavou, s dobrou myslí a radostí nikoli s depresí a v tomto vidím dobrý princip. Dalším rozměrem je ohled na druhé. Někteří rádi argumetují poukázáním na osobní svobodu. Svobodu sice mám, jenže jakákoukoli etickou otázku je třeba řešit v kontextu společenství . Pokud se moje svoboda stává kamenem úrazu pro druhého, potom hřeším. Tento princip platí i o alkoholu. Další otázkou jsou peníze. Pokud jako křesťan považuji peníze za dar od Boha, potom s nimi nemohu nakládat nezodpovědně či hloupě. Každý máme jinak nastaveno co je „zodpovědné a moudré“, zároveň když vidím, jak jsou někteří opatrní na peníze, keré by mohli dát na Boží dílo, a pak utratí několik stovek za drahý alkohol, kladu si otázku ohledně priorit. Přemýšlejme nad penězi, které měsíčně utratíme za alkohol. Nepíšu zde neutrácejme za alkohol, ale zvažujme. Dalším otázkou je, jak se po požití alkoholu chovám. Jde o to, že někteří se sice neopijí, ale po relativně malé dávce alkoholu se stávají arogantní, mnohomluvní, lehce ztrácí zábrany ad. Ne vždy jsou si toho vědomi, o to více je třeba brát vážně, pokud nám někdo z uvedeného nebo i něco dalšího vytkne... My sami se sice můžeme cítít v pohodě, ale objetivněji nás vidí někdo druhý. Dalším kritériem je boží dar, který se jmenuje zdraví. Každý sneseme jinou dávku alkoholu, nicméně platí, že alkohol může dát tělu zabrat i bez toho, že se opiju. Poslední kritérium je specificky křesťanské. Mám na mysli vnitřní svědectví Ducha svatého. Jsem si vědom, že mezi Duchem a duší je velmi úzký předěl, že se zde může míchat falešný pocit viny nebo naopak velmi široké svědomí, jako křesťané ale na tento rozměr nesmíme rezignovat. Zároveň si myslím, že toto svědectví nijak nepopírá pokus o výše naznačená kritéria a položené otázky.
Když pročítám Ježíšovi zázraky, potom přemýšlím, proč hned první je spojen s alkoholem (J 2, 1 - 11). Někteří by nám vysvětlili, že víno je symbol krve znamenající novou smlouvu, že svatba je předobrazem svatby beránkovi atd. Jenže skutečně je proměna vody ve víno pouze symbolem? Neměl Ježíš udělat pravý opak – tedy když svatba pokročila, proměnit víno na vodu? Navíc z příběhu plyne, že Ježíš udělá vína nejenom hodně, ale i to, že se jedná o víno velmi dobré. Jinými slovy riskuje, že se svadebčané opijí! Kombinace dobrého vína s jeho velkým množstvím, byla v každé době nebezpečná. Z uvedeného příběhu vidíme, že alkohol – v tomto případě víno, zřejmě problém nebude. Problém je v něčem jiném - v přístupu k alkoholu. Tento princip lze vidět i v mnoha jiných oblastech etiky. Oblast samotná (alkohol ale i sex, zábava, práce, hra, peníze atd.) není sama o sobě špatná. Špatná se stává až v určitém specifickém kontextu. Ježíš se svatebčany jedná jako se svobodnými lidmi. Dává jim dobrý dar, ale jak ho použijí, nechává v jejich kompeteci (docela by mně zajmalo, jak to tehdy v Káni dopadlo). V otázce alkoholu je pro křesťana jasná hranice, a tou je opilství. Znamená to ale, že dokud se neopiju, nemusím oblast alkoholu řešit? Další otázka je, jaká je hranice opilství. Mohu mít vlivem alkoholu „náladu“, stejně tak ale mohu ztrácet rovnováhu nebo sebekontrolu. Vyrůstal jsem v prostředí sboru, kde byl alkohol téměř zapovězen. Neřekl bych, že se jednalo o zákonictví, spíše se prostě alkohol v církvi, alespoň veřejně, nepil. Nedovedu si představit, že by můj otec nebo někdo se starších šel s kazatelem na pivo nebo že by na křesťanské svatbě byl alkohol. Stejně tak bylo vyloučeno, že bychom konzumovali alkohol, byť v rozumné míře, na mládežnických akcích. Dnes je situace zcela jiná. Alkohol na křesťanských svatbách (pivo a víno), ale i jiných akcích (např. sborová dovolená, kazatelská pastorálka atd.) je běžný jev, dát si pivo s kazatelem není probém. Alkohol (většinou v rozumné míře) je konzumován i na některých akcích křesťanské mládeže. Dříve jsme občas řešili to, že není třeba brát alkohol jako něco téměř démonického, dnes si občas klademe otázku, zda už nejsme mimo a zda se nám naše svoboda nevymyká z rukou. V tomto článku chci psát o mezích naší svobody ve vztahu k alkoholu. Existuje tedy nějaká mez? Pokusím se nastavit několik kritérií, resp . vymezujících otázek, které lze ve vztahu k alkoholu brát v potaz. První otázka je, zda se pití alkoholu, byť v množství, které mne neopije, nestalo zvykem, který už nejsem schopen ovládnout. Zda nepociťuji touhu, kterou už přestávám ohládat, napít se. Je-li tomu tak, zřejmě něco v mém vztahu k alkoholu nebude v pořádku. Další otázkou je, zda se alkhohol nestal tím, čím „léčím“ nebo možná lěpe řečeno čím kompenzuji stres, úzkost, napětí, samotu, smutek, krize další těžké stavy či negativní emoce. Alkohol má schopnost zmírnit emocionální vypětí, bez toho, abych byl opilý ve smyslu ztráty kontroly, jenže problém samotný neřeší, pouze jeho řešení oddaluje. Myslím, že bych ve chvílích, kdy jsem na dně, alkohol pít neměl. Víno je v Bibli v pozitivním smyslu zmiňováno především v souvislosti s oslavou, s dobrou myslí a radostí nikoli s depresí a v tomto vidím dobrý princip. Dalším rozměrem je ohled na druhé. Někteří rádi argumetují poukázáním na osobní svobodu. Svobodu sice mám, jenže jakákoukoli etickou otázku je třeba řešit v kontextu společenství . Pokud se moje svoboda stává kamenem úrazu pro druhého, potom hřeším. Tento princip platí i o alkoholu. Další otázkou jsou peníze. Pokud jako křesťan považuji peníze za dar od Boha, potom s nimi nemohu nakládat nezodpovědně či hloupě. Každý máme jinak nastaveno co je „zodpovědné a moudré“, zároveň když vidím, jak jsou někteří opatrní na peníze, keré by mohli dát na Boží dílo, a pak utratí několik stovek za drahý alkohol, kladu si otázku ohledně priorit. Přemýšlejme nad penězi, které měsíčně utratíme za alkohol. Nepíšu zde neutrácejme za alkohol, ale zvažujme. Dalším otázkou je, jak se po požití alkoholu chovám. Jde o to, že někteří se sice neopijí, ale po relativně malé dávce alkoholu se stávají arogantní, mnohomluvní, lehce ztrácí zábrany ad. Ne vždy jsou si toho vědomi, o to více je třeba brát vážně, pokud nám někdo z uvedeného nebo i něco dalšího vytkne... My sami se sice můžeme cítít v pohodě, ale objetivněji nás vidí někdo druhý. Dalším kritériem je boží dar, který se jmenuje zdraví. Každý sneseme jinou dávku alkoholu, nicméně platí, že alkohol může dát tělu zabrat i bez toho, že se opiju. Poslední kritérium je specificky křesťanské. Mám na mysli vnitřní svědectví Ducha svatého. Jsem si vědom, že mezi Duchem a duší je velmi úzký předěl, že se zde může míchat falešný pocit viny nebo naopak velmi široké svědomí, jako křesťané ale na tento rozměr nesmíme rezignovat. Zároveň si myslím, že toto svědectví nijak nepopírá pokus o výše naznačená kritéria a položené otázky.
