V několika minulých článcích ohledně mužské spirituality jsem psal o tom, že dřívější generace mladých mužů museli projít tzv. iniciací, kterou prováděli výhradně starší muži. Iniciační rituály mladíkům sdělovaly, že úcta a respekt nejsou zadarmo a že se tedy musí nějak získat. Toto se dělo nejen v primitivních kulturách, ale děje se tak např. v armádě, sportu a v dalších kolektivech, či činnostech. Když vzpomínáme na svoje učitele, trenéry, vychovatele ale i duchovní rádce, potom nejčastěji vzpomínáme na ty, kteří dokázali spojit lásku s jistou dávkou tvrdosti.
Tedy na nás byli tvrdí, něco vyžadovali a tím nás někam posunuli. Tvrdostí nemám na mysli ponižování, spíše přístup, který nás nutí posunout svoje meze a na tomto základě nás ocenit. R. Rohr hovoří o tom, že pro muže láska nefunguje, je-li rozdávána příliš snadno, lacino a příliš rychle. Dělá z něj líného manipulátora, místo silného muže. V křesťanství hovoříme o nepodmíněné lásce. Co ale texty typu „budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce?“ Vím, že tento a mnohé podobné texty neříkají, že dodržováním přikázání se stávám milovníkem Krista, ale zároveň zde nečteme, že láska nemá dopad na moje jednání, že nic nevyžaduje. Ve společnosti se stále více setkáváme s podivnou výchovou, která v podstatě od dětí nic nepožaduje, a tedy nenastavuje jim žádné hranice. Dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen symbolicky. Pokud tento problém vztáhneme na chlapce, potom v dějinách se nikdy nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to nikdy nepřišlo. Generace před námi toto dobře věděli, my na to dnes zapomínáme. Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Trenér, ale především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Muž z nějakého důvodu nerespektuje nic, co dostal zadarmo. (R. Rohr) Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Jedna z věcí, která člověka (a v našem kontextu chlapce) promění, je zkušenost. Když se podíváte, jak vyučoval Ježíš, potom to byla většinou jen krátká sdělení, která vedla k riskantní zkušenosti, ve kterých se s učedníky odehrávalo něco nového. Prvotním záměrem bylo, aby se změnili učedníci, nikoli „ti druzí“. Jde o to, že život nás proměňuje více než teologie (jakkoli je nesmírně důležitá, protože zkušenost ukotvuje), život je oním klíčovým poselstvím. Papež Pavel VI. prý říkával, že náš svět už nebude věřit učitelům, pokud nebudou především svědky toho, co učí. Matce Tereze stačilo říct: „Bůh vás miluje“ a celý dav tomu věřil! Její život, v jehož kontextu vyřkla svoje slova, lidi proměnil víc, než její poselství. Pro vychovatele, kteří s chlapci pracují, to znamená, vystavovat je novým výzvám, neznámým věcem a Božímu působení. Nebát se jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. Zároveň s nimi nejednat příliš dlouho jako s dětmi. To, že jsou právně nesvéprávní, neznamená, že nemohou reflektovat svoje zkušenosti s Bohem, že od nich nemohu nic požadovat a že nemohou nést určitou zodpovědnost. Jedním z klíčových postav v životě chlapce je otec. V některém minulém článku jsem psal, že jedním z úkolů otce, je vyvést syna do vnějšího světa, předat mu sebedůvěru a pocit bezpečí. Pokud prý dítě není do velkého světa vyvedeno svým otcem, je to pro něj dlouhodobá bolest a smutek. Chlapec uvažuje tak, že pokud je důležitý „pro něj“ tedy pro otce, možná bude důležitý i ve velkém světě. Pokud se toto v životě některých mladých kluků nestalo, požehnání a vyvedení do světa může přijít od duchovního rádce, od dobrého staršího muže, který mu věří a žehná. Myslím, že v tomto může být církev jedinečným místem, pokud rozpozná důležitost duchovního vedení a duchovních rádců, kteří mají odvahu předávat více než informace. Kteří mladých klukům předávají svůj život. Zároveň chci tímto povzbudit i ty z nás, kdo jsou otcové. Naše syny do velkého světa máme vyvést především my. Potřebují nás více, než si myslíme a zároveň si o naší lásku stydí říct. Nenechme se tímto zmást.
Tedy na nás byli tvrdí, něco vyžadovali a tím nás někam posunuli. Tvrdostí nemám na mysli ponižování, spíše přístup, který nás nutí posunout svoje meze a na tomto základě nás ocenit. R. Rohr hovoří o tom, že pro muže láska nefunguje, je-li rozdávána příliš snadno, lacino a příliš rychle. Dělá z něj líného manipulátora, místo silného muže. V křesťanství hovoříme o nepodmíněné lásce. Co ale texty typu „budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce?“ Vím, že tento a mnohé podobné texty neříkají, že dodržováním přikázání se stávám milovníkem Krista, ale zároveň zde nečteme, že láska nemá dopad na moje jednání, že nic nevyžaduje. Ve společnosti se stále více setkáváme s podivnou výchovou, která v podstatě od dětí nic nepožaduje, a tedy nenastavuje jim žádné hranice. Dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen symbolicky. Pokud tento problém vztáhneme na chlapce, potom v dějinách se nikdy nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to nikdy nepřišlo. Generace před námi toto dobře věděli, my na to dnes zapomínáme. Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Trenér, ale především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Muž z nějakého důvodu nerespektuje nic, co dostal zadarmo. (R. Rohr) Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Jedna z věcí, která člověka (a v našem kontextu chlapce) promění, je zkušenost. Když se podíváte, jak vyučoval Ježíš, potom to byla většinou jen krátká sdělení, která vedla k riskantní zkušenosti, ve kterých se s učedníky odehrávalo něco nového. Prvotním záměrem bylo, aby se změnili učedníci, nikoli „ti druzí“. Jde o to, že život nás proměňuje více než teologie (jakkoli je nesmírně důležitá, protože zkušenost ukotvuje), život je oním klíčovým poselstvím. Papež Pavel VI. prý říkával, že náš svět už nebude věřit učitelům, pokud nebudou především svědky toho, co učí. Matce Tereze stačilo říct: „Bůh vás miluje“ a celý dav tomu věřil! Její život, v jehož kontextu vyřkla svoje slova, lidi proměnil víc, než její poselství. Pro vychovatele, kteří s chlapci pracují, to znamená, vystavovat je novým výzvám, neznámým věcem a Božímu působení. Nebát se jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. Zároveň s nimi nejednat příliš dlouho jako s dětmi. To, že jsou právně nesvéprávní, neznamená, že nemohou reflektovat svoje zkušenosti s Bohem, že od nich nemohu nic požadovat a že nemohou nést určitou zodpovědnost. Jedním z klíčových postav v životě chlapce je otec. V některém minulém článku jsem psal, že jedním z úkolů otce, je vyvést syna do vnějšího světa, předat mu sebedůvěru a pocit bezpečí. Pokud prý dítě není do velkého světa vyvedeno svým otcem, je to pro něj dlouhodobá bolest a smutek. Chlapec uvažuje tak, že pokud je důležitý „pro něj“ tedy pro otce, možná bude důležitý i ve velkém světě. Pokud se toto v životě některých mladých kluků nestalo, požehnání a vyvedení do světa může přijít od duchovního rádce, od dobrého staršího muže, který mu věří a žehná. Myslím, že v tomto může být církev jedinečným místem, pokud rozpozná důležitost duchovního vedení a duchovních rádců, kteří mají odvahu předávat více než informace. Kteří mladých klukům předávají svůj život. Zároveň chci tímto povzbudit i ty z nás, kdo jsou otcové. Naše syny do velkého světa máme vyvést především my. Potřebují nás více, než si myslíme a zároveň si o naší lásku stydí říct. Nenechme se tímto zmást.
