'Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. Žd 12, 12
Nedávno jsem dočetl knížku, která má v podtextu zajímavý název: „2. 2. 1956 jsem byl v malé kapli ve městě Loretto v Pensilvánii znenadání přepaden Ježíšem z Nazareta.“ Knihu napsal kněz, který řadu let sloužil oddaně Bohu, ale až když ho dle jeho slov přepadl Ježíš, stalo se něco důležitého – obnovila se jeho vášeň k Bohu. Nikoli jeho víra, ale vášeň a to je někdy rozdíl…Onen kněz si uvědomil, že jeho víra byla dlouhou dobu nemocná, nebo slovy našeho textu zchromlá. V textu čteme: Posilněte to, co je na zemdlení a co je chromé…
Myslím, že autor ukazuje na to, že pokud ochabujeme, potom nám nepomůže, pokud začneme ochabovat ještě víc. Pokud nám slábnou svaly, potom jim nepomůžete tím, že je necháme… posílíme je nebo oživíme, pokud je začneme používat. Když jsem měl po operaci, doktor mi říkal něco v tom smyslu, abych začal chodit. Pochopitelně rozumně, nikoli běhat maraton, ale chtěl, aby se tělo posílilo. Toto se týká našeho těla, ale existují některé duchovní orgány, které mohou začít odumírat? U svalů je to jasné – používejte je a tím je posílíte. Ale co posílit v duchovním životě? Jak člověk duchovně odumře? Někdy k zakrnění stačí, prostě nic nedělat. V duchovním smyslu žít, jako by Bůh nebyl. Několikrát jsem slyšel svědectví, které znělo zhruba takto: „Kdysi jsem uvěřil, ale nechal jsem to být… nepotřebuji společenství, modlitbu atd. A najednou jsem zjistil, že nepotřebuji ani PB. A je mi dobře, nic mi nechybí.“
Znamená to tedy, že pokud chceme mít živou a zdravou víru, musíme podávat výkony ve smyslu sloužit, modlit se, chodit do mládeže? Že živá víra je vlastně o tom duchovně posilovat? Jsem člověk, který má mnoho slabin a jedna z mnoha slabin je, že odkládám věci. Odkládám hlavně ty, které se mi nechce dělat a které mě nebaví a které považuji za nesmyslné. Např. kazatelé CB mají chodit na zdravotní prohlídku, které údajně rozhodují o tom, zda mohou vykonávat svoji práci. Chápu to u hasičů, u speciálních jednotek, u vojáků, u pilotů, ale nikoli u kazatelů. Chápal bych psychotesty, osobnostní testy, ale nikoli prohlídku u závodního lékaře. Protože chodit na tyto prohlídky považuji za nesmyslné, prohlídku odkládám na poslední chvíli. Problém je v tom, že jsem podobnou věc zjistil i v duchovním životě. Nechce se mi modlit, svědčit, žít s Bohem atd. nikoli proto, že se hádám s PB, ale protože mě to „vzrušuje“ podobně, jako jít k doktorce na prohlídku. Je-li tomu tak delší dobu, dochází k něčemu podobnému, co čteme v Bibli. Naše duchovní smysly začínají chromnout, začínáme být nemocní a to nikoli kvůli nějakému velkému hříchu, ale prostě proto, že pomalu ztrácíme zaujetí pro Boží věci.
Když člověk uvěří, potom to neznamená, že uvěřil nějakému principu, nějakým pravdám, které jednou pro vždy má či vlastní. Poznali jsme Boha, se kterým máme vztah a jako každý vztah, i vztah s Bohem je třeba přiživovat, je na něm třeba pracovat. Již zmiňovaný spisovatel poté co ho dle jeho slov přepadl Ježíš, napsal nikoli, že uvěřil, že více pochopil, ale že nalezl vášeň pro Boha. Najednou poznal, že Bůh může nabídnout nekonečně víc, než doposud poznal. Že je to podobné, jako živit se sójou a najednou mít před sebou opečené maso. I sója vás nasytí, ale maso je maso. Myslím, že se ve vztahu s Bohem někdy spokojíme se sójou.
Dlouhou dobu jsem se ve své víře potýkal s tím, že mě Bůh přijímá, pokud ovšem podávám nějaký výkon. Uvědomil jsem si to, když jsem měl někde přednášku a jakási žena přednášku přerušila s tím, že utekla z CB. Říkala cosi ve smyslu „stále po mě něco chtěli, dokonce mi mluvili do osobních věcí a tak jsem odešla“. Nevím, jak to všechno přesně bylo, ale jedna věc mě zastavila. Konkrétně její slova o tom, že konečně pociťuje volnost. Řekla – utekla jsem a konečně jsem začala žít. Slovy začala žít, potom nemyslela, že by začala pít, žít v promiskuitě ani nic podobného. Jen prostě cítí volnost – od Boha, od církve, od náboženství. Není nad ní břemeno a nyní je otázka – Boha nebo lidí z církve? Myslím, že mnoho lidí má z Boha podobný pocit jako tato úspěšná žena. Bůh je ten, kdo od nás stále něco chce a kdo nás hodností především podle výkonu. Máme evangelizovat – ale nechce se nám. Máme se modlit – ale leze to z nás jak z chlupaté deky. Máme nevím co, ale nechce se mi, a cítíme to jako břemeno. Někteří to vyřeší tak jako ona dívka – utečou od PB a potažmo i z církve, někteří si najdou církev, kde se od nich nic nechce, nebo se stáhnou do své pomyslné ulity, někteří zatnou zuby a makají. Existuje ale jiná cesta?
Myslím, že toto byl i můj pocit a zkušenost. Když jsem kázal, měl jsem skvělý pocit, že má ze mne PB radost. Když jsem učil na gymplu, hrál někde fotbal, potom jsem z toho měl taky radost, upřímně řečeno někdy větší než při tzv. duchovních aktivitách, ale vnímal jsem, že tyto a další aktivity z hlediska Božího království jsou ne snad k ničemu, ale nejsou až tak užitečné. Omlouval jsem si to tím, že v tomto tzv. nevěřícím prostředí mohu svědčit. O to hůře jsem se cítil, že se mi to moc nedařilo. Navíc neustálý pocit „že bych měl alespoň svědčit“, ve mně opět vyvolával pocit, který asi měla i ona žena. Pocit „dělej něco“. Někdy jsem slyšel hovořit o nás kazatelích nebo i misionářích s tím, že když něco děláme, tak se tomu neříká práce, ale služba. Tedy obyčejní lidé jdou v pondělí do práce, kazatel nepracuje, ale slouží. Tento paradox mi sepnul, když jsem byl kdysi na evangelizaci a šel kolem jeden misionář – profesionál. Blahosklonně se na nás díval, ale nezapojil se…protože nebyl v práci. Když se vrátím do své reality, potom když jsem učil na gymnáziu, potom jsem pracoval, když jsem učil na ETS, tak jsem sloužil. Přitom peníze byly zhruba stejné. Je tedy závěr z toho všeho, že pokud chcete PB skutečně sloužit, měli byste jít dělat duchovního? Nechci řešit tento problém, protože odpověď je jasná – pochopitelně že nemusíme.
Řečenou ještě jinak – pokud něco děláme „z musu“, z pocitu viny, z pocitu, že si něco od Boha zasloužíme, je jen otázka času kdy se zadřeme, kdy se s naší služby stane jen kompenzace našich mindráků, nebo kdy to vyřešíme stejně jako ona dívka – tedy utečeme z církve i od Boha s krásným pocitem, že teď konečně začíná život. Prostě mám od Boha konečně pokoj. Konečně mohu žít bez vesmírného policajta a jeho pozemských pomahačů, kteří se sdružují v církvi.
Možná něco podobného cítil onen jmenovaný kazatel, kterého dle jeho slov přepadl Ježíš, podobné pocity jsem měl někdy já sám. Když jsem těmito pocity procházel, potom mi bylo řečeno – nezabývej se emocemi, prostě věř. Tedy zatni zuby, a i když máš zlomenou nohu, makej. Nezabývej se sám sebou, emocím nevěř. Hlavně služ a vymysli nějakou techniku, jak se vyhnout hříchu. Přišlo mi to podobné, jako když políbím manželku poté, co jsem na ní ošklivý. Ona pochopitelně políbit nechce, ale já jí řeknu „stůj v pozoru, odděl se od svých emocí a vzpomeň si, co jsi mi slibovala v kostele – že se mi budeš podřizovat“. Takto mi někdy připadal můj vztah k Bohu – vím, že ho mám milovat, tak to prostě udělám…. Jenže něco podobného je zcela mimo.
Podívejme se ještě jednou na náš text – posilněte, co je na zemdlení. První věcí je vůbec uznat, že něco je na zemdlení. Že mám problém, že potřebuji pomoc, že Boha neznám, nebo že můj vztah s ním je nemocný a že jsem od něj daleko. Že vztah s ním je jen fráze, jen cosi naučeného, že to vlastně vztah není. Ale pak je zde druhý krok – vykročte jistým krokem. Jak mohu vykročit jistým krokem, když mě něco bolí? To jsem dělal mnohokrát - prostě jsem se naučil jisté věci i bolesti v sobě ignorovat. Jenže ono se to sčítalo. I v církvi je mnoho lidí, kteří ignorují svoje zranění, bolest, vinu, selhání, zlost, oddělili se od svých emocí a jdou dál a dál. Jenže toto není cesta, na kterou nás zve Kristus. Ona správná cesta plyne z toho, komu věříme. Vykročím jistým krokem nikoli proto, že se naučím něco ignorovat, ale proto, že… víme, ke komu onen krok děláme. Když bylo mému synovi dva roky, tak se postavil na asi tři metry vysoký sokl. Protože kolem byli přátelé, trochu jsem se chtěl ukázat a řekl jsem, Adame skoč s tím, že mě ani nenapadlo, že skočí. Jenže neuplynula ani vteřina a já jsem s hrůzou viděl, jak letí vzduchem. Byl si zcela jistý, že ho chytím. Více než výšku vnímal otce. Asi víte, kam mířím. Bůh od nás nechce výkony, ale chce nás. Nechce na prvním místě modlitby, ale chce především naší lásku. Nechce především chození do církve, ale chce, abychom mu především důvěřovali. Tím vůbec neříkám, že máme opustit sbor, přestat následovat Krista, modlit se nebo jiné věci. Toto všechno ale má být důsledkem toho, že miluji Krista a že on miluje mě, nikoli pocitu viny nebo očekávání druhých.
Před pár dny se byly přijímačky na SŠ – 6tileté gymnázium. Můj starší syn se též pokoušel, ale nedoslat se. Moc mě to nepřekvapilo, ale přece jen to nepotěší. Zvláště když jsem v církvi obklopen většinou velmi obdarovanými dětmi. Kluk ještě nebyl doma, když se mnou přišla moje žena a řekla mi, abych mu to nevyčítal. To poslední co pro svoje sebevědomí potřebuje, je slyšet, že je neschopný, že mě zklamal atd. Tak když přišel, dal jsem mu dárek korun s tím, že jsem hrdý na to, že je můj kluk, že to zkusil a že ty zkoušky udělal. Možná si řeknete, že ho rozmazluji, nevím. Nechci polemizovat nad výchovou, protože sám nevím, jak je to správně. Co ale vím, že Kristus ode mě nechce, aby se dostal na pomyslnou školu, nechce ode mě výkon a dává mi neskonale víc, než jakýsi dárek. Dává mi sám sebe. Možná řeknete, že takto to nejde, že tohle se dá snadno zneužít. Moje odpověď je – ano dá. Taky nechápu, proč mi Bůh takto důvěřuje. Tento Bůh důvěřuje i vám. Nechce vaše výkony, chce vás.
Možná, že ve vašem životě jsou oblasti, které chromnou, které potřebují posílit. Toto posílení nemůže udělat nikdo jiný než Ježíš. První krok jsem již naznačil – pověz mu, co chromne, co tě od něj vzdaluje, co tě bolí, co ti brání jít za ním. Buď konkrétní. Bible toto nazývá pokáním nebo vyznáním. Druhý krok je vyjdi, ale jistým krokem. Ježíš tě bere vážně, slyší tě a záleží mu na tobě. Nečeká, až si jeho lásku zasloužíš, protože si jí zasloužit nelze. Nečeká, až podáš výkon, protože na tom nezáleží. Čeká na tebe, protože mu na tobě záleží. Je zde ale jeden háček – vždy jsou nějaké věci, které nám brání vykročit jistým krokem za Ježíšem. Minulost, strach se neztrapnit, strach si něco přiznat a mnohé další věci. Toto je třeba obrazně řečeno přeseknout. Bůh nečeká na vaši dokonalost, nečeká, až se naučíš na zkoušku, čeká na tebe a chce se s tebou setkat. Čeká na naše nové nebo první vykročení. Proto… Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.
Nedávno jsem dočetl knížku, která má v podtextu zajímavý název: „2. 2. 1956 jsem byl v malé kapli ve městě Loretto v Pensilvánii znenadání přepaden Ježíšem z Nazareta.“ Knihu napsal kněz, který řadu let sloužil oddaně Bohu, ale až když ho dle jeho slov přepadl Ježíš, stalo se něco důležitého – obnovila se jeho vášeň k Bohu. Nikoli jeho víra, ale vášeň a to je někdy rozdíl…Onen kněz si uvědomil, že jeho víra byla dlouhou dobu nemocná, nebo slovy našeho textu zchromlá. V textu čteme: Posilněte to, co je na zemdlení a co je chromé…
Myslím, že autor ukazuje na to, že pokud ochabujeme, potom nám nepomůže, pokud začneme ochabovat ještě víc. Pokud nám slábnou svaly, potom jim nepomůžete tím, že je necháme… posílíme je nebo oživíme, pokud je začneme používat. Když jsem měl po operaci, doktor mi říkal něco v tom smyslu, abych začal chodit. Pochopitelně rozumně, nikoli běhat maraton, ale chtěl, aby se tělo posílilo. Toto se týká našeho těla, ale existují některé duchovní orgány, které mohou začít odumírat? U svalů je to jasné – používejte je a tím je posílíte. Ale co posílit v duchovním životě? Jak člověk duchovně odumře? Někdy k zakrnění stačí, prostě nic nedělat. V duchovním smyslu žít, jako by Bůh nebyl. Několikrát jsem slyšel svědectví, které znělo zhruba takto: „Kdysi jsem uvěřil, ale nechal jsem to být… nepotřebuji společenství, modlitbu atd. A najednou jsem zjistil, že nepotřebuji ani PB. A je mi dobře, nic mi nechybí.“
Znamená to tedy, že pokud chceme mít živou a zdravou víru, musíme podávat výkony ve smyslu sloužit, modlit se, chodit do mládeže? Že živá víra je vlastně o tom duchovně posilovat? Jsem člověk, který má mnoho slabin a jedna z mnoha slabin je, že odkládám věci. Odkládám hlavně ty, které se mi nechce dělat a které mě nebaví a které považuji za nesmyslné. Např. kazatelé CB mají chodit na zdravotní prohlídku, které údajně rozhodují o tom, zda mohou vykonávat svoji práci. Chápu to u hasičů, u speciálních jednotek, u vojáků, u pilotů, ale nikoli u kazatelů. Chápal bych psychotesty, osobnostní testy, ale nikoli prohlídku u závodního lékaře. Protože chodit na tyto prohlídky považuji za nesmyslné, prohlídku odkládám na poslední chvíli. Problém je v tom, že jsem podobnou věc zjistil i v duchovním životě. Nechce se mi modlit, svědčit, žít s Bohem atd. nikoli proto, že se hádám s PB, ale protože mě to „vzrušuje“ podobně, jako jít k doktorce na prohlídku. Je-li tomu tak delší dobu, dochází k něčemu podobnému, co čteme v Bibli. Naše duchovní smysly začínají chromnout, začínáme být nemocní a to nikoli kvůli nějakému velkému hříchu, ale prostě proto, že pomalu ztrácíme zaujetí pro Boží věci.
Když člověk uvěří, potom to neznamená, že uvěřil nějakému principu, nějakým pravdám, které jednou pro vždy má či vlastní. Poznali jsme Boha, se kterým máme vztah a jako každý vztah, i vztah s Bohem je třeba přiživovat, je na něm třeba pracovat. Již zmiňovaný spisovatel poté co ho dle jeho slov přepadl Ježíš, napsal nikoli, že uvěřil, že více pochopil, ale že nalezl vášeň pro Boha. Najednou poznal, že Bůh může nabídnout nekonečně víc, než doposud poznal. Že je to podobné, jako živit se sójou a najednou mít před sebou opečené maso. I sója vás nasytí, ale maso je maso. Myslím, že se ve vztahu s Bohem někdy spokojíme se sójou.
Dlouhou dobu jsem se ve své víře potýkal s tím, že mě Bůh přijímá, pokud ovšem podávám nějaký výkon. Uvědomil jsem si to, když jsem měl někde přednášku a jakási žena přednášku přerušila s tím, že utekla z CB. Říkala cosi ve smyslu „stále po mě něco chtěli, dokonce mi mluvili do osobních věcí a tak jsem odešla“. Nevím, jak to všechno přesně bylo, ale jedna věc mě zastavila. Konkrétně její slova o tom, že konečně pociťuje volnost. Řekla – utekla jsem a konečně jsem začala žít. Slovy začala žít, potom nemyslela, že by začala pít, žít v promiskuitě ani nic podobného. Jen prostě cítí volnost – od Boha, od církve, od náboženství. Není nad ní břemeno a nyní je otázka – Boha nebo lidí z církve? Myslím, že mnoho lidí má z Boha podobný pocit jako tato úspěšná žena. Bůh je ten, kdo od nás stále něco chce a kdo nás hodností především podle výkonu. Máme evangelizovat – ale nechce se nám. Máme se modlit – ale leze to z nás jak z chlupaté deky. Máme nevím co, ale nechce se mi, a cítíme to jako břemeno. Někteří to vyřeší tak jako ona dívka – utečou od PB a potažmo i z církve, někteří si najdou církev, kde se od nich nic nechce, nebo se stáhnou do své pomyslné ulity, někteří zatnou zuby a makají. Existuje ale jiná cesta?
Myslím, že toto byl i můj pocit a zkušenost. Když jsem kázal, měl jsem skvělý pocit, že má ze mne PB radost. Když jsem učil na gymplu, hrál někde fotbal, potom jsem z toho měl taky radost, upřímně řečeno někdy větší než při tzv. duchovních aktivitách, ale vnímal jsem, že tyto a další aktivity z hlediska Božího království jsou ne snad k ničemu, ale nejsou až tak užitečné. Omlouval jsem si to tím, že v tomto tzv. nevěřícím prostředí mohu svědčit. O to hůře jsem se cítil, že se mi to moc nedařilo. Navíc neustálý pocit „že bych měl alespoň svědčit“, ve mně opět vyvolával pocit, který asi měla i ona žena. Pocit „dělej něco“. Někdy jsem slyšel hovořit o nás kazatelích nebo i misionářích s tím, že když něco děláme, tak se tomu neříká práce, ale služba. Tedy obyčejní lidé jdou v pondělí do práce, kazatel nepracuje, ale slouží. Tento paradox mi sepnul, když jsem byl kdysi na evangelizaci a šel kolem jeden misionář – profesionál. Blahosklonně se na nás díval, ale nezapojil se…protože nebyl v práci. Když se vrátím do své reality, potom když jsem učil na gymnáziu, potom jsem pracoval, když jsem učil na ETS, tak jsem sloužil. Přitom peníze byly zhruba stejné. Je tedy závěr z toho všeho, že pokud chcete PB skutečně sloužit, měli byste jít dělat duchovního? Nechci řešit tento problém, protože odpověď je jasná – pochopitelně že nemusíme.
Řečenou ještě jinak – pokud něco děláme „z musu“, z pocitu viny, z pocitu, že si něco od Boha zasloužíme, je jen otázka času kdy se zadřeme, kdy se s naší služby stane jen kompenzace našich mindráků, nebo kdy to vyřešíme stejně jako ona dívka – tedy utečeme z církve i od Boha s krásným pocitem, že teď konečně začíná život. Prostě mám od Boha konečně pokoj. Konečně mohu žít bez vesmírného policajta a jeho pozemských pomahačů, kteří se sdružují v církvi.
Možná něco podobného cítil onen jmenovaný kazatel, kterého dle jeho slov přepadl Ježíš, podobné pocity jsem měl někdy já sám. Když jsem těmito pocity procházel, potom mi bylo řečeno – nezabývej se emocemi, prostě věř. Tedy zatni zuby, a i když máš zlomenou nohu, makej. Nezabývej se sám sebou, emocím nevěř. Hlavně služ a vymysli nějakou techniku, jak se vyhnout hříchu. Přišlo mi to podobné, jako když políbím manželku poté, co jsem na ní ošklivý. Ona pochopitelně políbit nechce, ale já jí řeknu „stůj v pozoru, odděl se od svých emocí a vzpomeň si, co jsi mi slibovala v kostele – že se mi budeš podřizovat“. Takto mi někdy připadal můj vztah k Bohu – vím, že ho mám milovat, tak to prostě udělám…. Jenže něco podobného je zcela mimo.
Podívejme se ještě jednou na náš text – posilněte, co je na zemdlení. První věcí je vůbec uznat, že něco je na zemdlení. Že mám problém, že potřebuji pomoc, že Boha neznám, nebo že můj vztah s ním je nemocný a že jsem od něj daleko. Že vztah s ním je jen fráze, jen cosi naučeného, že to vlastně vztah není. Ale pak je zde druhý krok – vykročte jistým krokem. Jak mohu vykročit jistým krokem, když mě něco bolí? To jsem dělal mnohokrát - prostě jsem se naučil jisté věci i bolesti v sobě ignorovat. Jenže ono se to sčítalo. I v církvi je mnoho lidí, kteří ignorují svoje zranění, bolest, vinu, selhání, zlost, oddělili se od svých emocí a jdou dál a dál. Jenže toto není cesta, na kterou nás zve Kristus. Ona správná cesta plyne z toho, komu věříme. Vykročím jistým krokem nikoli proto, že se naučím něco ignorovat, ale proto, že… víme, ke komu onen krok děláme. Když bylo mému synovi dva roky, tak se postavil na asi tři metry vysoký sokl. Protože kolem byli přátelé, trochu jsem se chtěl ukázat a řekl jsem, Adame skoč s tím, že mě ani nenapadlo, že skočí. Jenže neuplynula ani vteřina a já jsem s hrůzou viděl, jak letí vzduchem. Byl si zcela jistý, že ho chytím. Více než výšku vnímal otce. Asi víte, kam mířím. Bůh od nás nechce výkony, ale chce nás. Nechce na prvním místě modlitby, ale chce především naší lásku. Nechce především chození do církve, ale chce, abychom mu především důvěřovali. Tím vůbec neříkám, že máme opustit sbor, přestat následovat Krista, modlit se nebo jiné věci. Toto všechno ale má být důsledkem toho, že miluji Krista a že on miluje mě, nikoli pocitu viny nebo očekávání druhých.
Před pár dny se byly přijímačky na SŠ – 6tileté gymnázium. Můj starší syn se též pokoušel, ale nedoslat se. Moc mě to nepřekvapilo, ale přece jen to nepotěší. Zvláště když jsem v církvi obklopen většinou velmi obdarovanými dětmi. Kluk ještě nebyl doma, když se mnou přišla moje žena a řekla mi, abych mu to nevyčítal. To poslední co pro svoje sebevědomí potřebuje, je slyšet, že je neschopný, že mě zklamal atd. Tak když přišel, dal jsem mu dárek korun s tím, že jsem hrdý na to, že je můj kluk, že to zkusil a že ty zkoušky udělal. Možná si řeknete, že ho rozmazluji, nevím. Nechci polemizovat nad výchovou, protože sám nevím, jak je to správně. Co ale vím, že Kristus ode mě nechce, aby se dostal na pomyslnou školu, nechce ode mě výkon a dává mi neskonale víc, než jakýsi dárek. Dává mi sám sebe. Možná řeknete, že takto to nejde, že tohle se dá snadno zneužít. Moje odpověď je – ano dá. Taky nechápu, proč mi Bůh takto důvěřuje. Tento Bůh důvěřuje i vám. Nechce vaše výkony, chce vás.
Možná, že ve vašem životě jsou oblasti, které chromnou, které potřebují posílit. Toto posílení nemůže udělat nikdo jiný než Ježíš. První krok jsem již naznačil – pověz mu, co chromne, co tě od něj vzdaluje, co tě bolí, co ti brání jít za ním. Buď konkrétní. Bible toto nazývá pokáním nebo vyznáním. Druhý krok je vyjdi, ale jistým krokem. Ježíš tě bere vážně, slyší tě a záleží mu na tobě. Nečeká, až si jeho lásku zasloužíš, protože si jí zasloužit nelze. Nečeká, až podáš výkon, protože na tom nezáleží. Čeká na tebe, protože mu na tobě záleží. Je zde ale jeden háček – vždy jsou nějaké věci, které nám brání vykročit jistým krokem za Ježíšem. Minulost, strach se neztrapnit, strach si něco přiznat a mnohé další věci. Toto je třeba obrazně řečeno přeseknout. Bůh nečeká na vaši dokonalost, nečeká, až se naučíš na zkoušku, čeká na tebe a chce se s tebou setkat. Čeká na naše nové nebo první vykročení. Proto… Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.
