Zatímco jsem psal tento článek, v bytě končí hra zvaná Nerf. Pokud nevíte, o co se jedná, potom vězte, že se jedná o pušky, které střílejí projektily z tvrzeného molitanu. Omlouvám se všem rodičům, kteří nesouhlasí s tím, aby si děti hrály se zbraněmi, a vůbec si nekladu nárok na obhajobu, zda zbraně ano či ne… V naší rodině ano, ale pokud byste s tím nesouhlasili a šli k nám na návštěvu, slibuji, že zbraně schovám! Přes výše popisovaný a pro někoho možná trochu pokleslý styl zábavy jsem velmi rád, že bitva proběhla (až na to, že mě nechtějí mezi sebe, prý jsem na to už starý…). Proč? Protože se jedná o cosi autentického.
Kdybych ale svým synům nabídl nějakou pořádnou počítačovou „střílečku“, Nerf by rychle opustili a shlukli se okolo počítače. Jinými slovy, i když dětem koupíte sebesofistikovanější hračky, počítač je příliš silná konkurence. Pochopitelně existují i děti, které před počítačem preferují hru na klavír, přípravu do školy či dokonce učení se biblickým veršům nazpaměť, ale mnoha rodičům se jaksi nepoštěstilo takto dokonalé děti zplodit (včetně nás – jsou příliš po tátovi). Proto s počítačem musíme bojovat. Jenže zápas nekončí v raném dětství. Někdy je tomu právě naopak. Čím jsou děti starší, tím více se počítač stává velmi častým způsobem trávení volného času. Proč? Jak to souvisí s nadpisem článku – tedy autismem? Začtěme se, jak se autismus projevuje: „Autismus je závažné postižení dětského mentálního vývoje. Název autismus pochází z řeckého autos, což znamená sám nebo já. Autistické děti nemají zájem o druhé osoby. Nenavazují oční kontakt, reagují pasivně na citové projevy, dávají přednost předmětům před obličeji, komunikují jen minimálně a nehledají útěchu u svých rodičů. Všeobecně dávají přednost samotě před společností. Pro mnoho rodičů je tento fakt velmi náročný, protože se těšili na společné hraní, výlety do přírody s přáteli a mazlení během dne.“ (citováno z: http://nemoci.vitalion.cz/autismus/)
Nyní si projevy autismu přečtěte ještě jednou v kontextu počítačů. „Nemají zájem o druhé osoby…dávají přednost předmětům (my bychom dodali předmětům na obrazovce) před druhými osobami…nemají zájem o druhé osoby…dávají přednost samotě…“ atd. Myslím, že to, co je v článku diagnostikováno jako autismus, se dá rozpoznat i u těch, kteří tuto chorobu sice nemají, ale chovají se, jako by ji měli. Vím, že autismus je mnohem složitější, než jak zde v několika slovech popisuji, ale přesto si myslím, že s jistou nadsázkou se dá napsat, že některé jeho příznaky jsou podobné jako příznaky těch, kteří tráví příliš mnoho času na počítačích (počítačových hrách, facebooku, internetovém surfování atd). To, co považuji za nejhorší, je právě ona odlidštěnost. Nepotřebujete budovat vztahy, číst z výrazu tváře či hlasu, brousit si myšlení v rozhovorech či psaní, číst… stačí klikat, koukat se nebo číst, ale často jen zjednodušující zkratky mířící do kyberprostoru. To zřejmě všichni víme, proto mně překvapuje, jak benevolentně někdy jsme ke svým dětem ohledně počítačů, ale třeba i mobilů. Chápu, že jsme rádi, že máme alespoň chvíli klid, nicméně si myslím, že tento klid je „vykoupen“ příliš vysokou cenou. Jenže nejde jen o děti. Můžeme si položit otázku, zda my sami nedáváme ve svém životě kyberprostoru více, než je zdrávo.
Obávám se, že se z části dnešní generace pomalu, ale jistě stává generace pozorovatelů, která se baví tím, že se dívá, jak se baví jiní. Nebaví se, ale sleduje (slevomaty, FB profily, youtube atd). Při četbě knih se zaujímá stanovisko, pracuje představivost. Při vidění divák jen vnímá. Další „youtubko“, počítačová hra, FB profil vytěsní předešlý, aby byl vytěsněn dalším. Jakoby se moderní zábava v kyberprostoru měnila ve vytěsňování. To, co dříve bylo považováno za cosi, co coby banalitu nebylo nutno nikomu sdělovat, se kamsi posunulo. Vezměme si třeba facebook. Dozvídáme se, že ten který člověk popíjí kávu nebo dočetl knížku, ta která maminka upekla buchtu, kdosi pořádá palačinkovou party, kdosi jiný se nudí, jistý pár právě počal, někdo jiný si našel holku…. jedna banalita stíhá druhou. Proč ne, možná proč se nepodělit o radost, ale je nutné tyto věci sledovat? Někomu sdělovat? V tomto kontextu chápu povzdech, že prý psát texty které jsou delší než polovina A4, nemá smysl, protože jsou „k nepřečtení“ (přesně zde tento článek dosáhl A4)
Civilizace pozorovatelů potřebuje stále silnější a silnější vjemy, po kterých je ale stále vyhořelejší. Potřebuje stále více zabíjet čas, který se zabíjí tím, že se pozoruje (i zabíjení) nebo že se pozorují miliony banalit a stupidit. Problém člověka, který se především dívá, je v tom, že především naslouchá zpovědím jiných a jeho vlastní stanovisko je tabuizováno. Pozorovatel nesoudí, nekritizuje, neprotestuje, nepřemýšlí, jen pozoruje nebo v pár větách „zaujme postoj“ v nějaké „diskusi“.
Nechci, aby to co píšu, vyznělo jako moralizování. Nečekám, že nutně začneme číst Kanta či Hegela (varuji – obojí je fuška), nechci tvrdit, že kyberprostor je zlý, nemyslím si, že surfování na internetu je v rozumné míře samo o sobě problém, že zavěšování některých fotek na svoji facebookovou zeď je znamením exhibicionismu atd. I zde platí „zlý pán, dobrý sluha“.
Jen chci v souvislosti s křesťanstvím připomenout, že křesťanství je mj. náboženstvím psaného a vykládaného slova. Abych o Pánu Bohu něco věděl, měl bych si tedy něco přečíst a vyslechnout. Už to samo o sobě vyžaduje jisté intelektuální úsilí, nebo s jistou nadsázkou řečeno, jistou míru gramotnosti. Pokud se můj svět smršťuje na informace z virtuálního prostoru, postupně hrozí, že přestávám číst a nakonec i naslouchat nebo psanému a slyšenému slovu přestávám rozumět.
Vím, že čtení a myšlení ze mě neudělá lepšího člověka. Přesto si ale myslím, že bychom měli brát vážně past, do které tak snadno mladí i staří padají. Past, která z nás dělá jakési „zdravé autisty“, voyeury a exhibicionisty zároveň, pozorovatele a sdělovatele banalit a hlavně ty, kterým nějak uniká autentický život. Kterým uniká „život v plnosti“…
Kdybych ale svým synům nabídl nějakou pořádnou počítačovou „střílečku“, Nerf by rychle opustili a shlukli se okolo počítače. Jinými slovy, i když dětem koupíte sebesofistikovanější hračky, počítač je příliš silná konkurence. Pochopitelně existují i děti, které před počítačem preferují hru na klavír, přípravu do školy či dokonce učení se biblickým veršům nazpaměť, ale mnoha rodičům se jaksi nepoštěstilo takto dokonalé děti zplodit (včetně nás – jsou příliš po tátovi). Proto s počítačem musíme bojovat. Jenže zápas nekončí v raném dětství. Někdy je tomu právě naopak. Čím jsou děti starší, tím více se počítač stává velmi častým způsobem trávení volného času. Proč? Jak to souvisí s nadpisem článku – tedy autismem? Začtěme se, jak se autismus projevuje: „Autismus je závažné postižení dětského mentálního vývoje. Název autismus pochází z řeckého autos, což znamená sám nebo já. Autistické děti nemají zájem o druhé osoby. Nenavazují oční kontakt, reagují pasivně na citové projevy, dávají přednost předmětům před obličeji, komunikují jen minimálně a nehledají útěchu u svých rodičů. Všeobecně dávají přednost samotě před společností. Pro mnoho rodičů je tento fakt velmi náročný, protože se těšili na společné hraní, výlety do přírody s přáteli a mazlení během dne.“ (citováno z: http://nemoci.vitalion.cz/autismus/)
Nyní si projevy autismu přečtěte ještě jednou v kontextu počítačů. „Nemají zájem o druhé osoby…dávají přednost předmětům (my bychom dodali předmětům na obrazovce) před druhými osobami…nemají zájem o druhé osoby…dávají přednost samotě…“ atd. Myslím, že to, co je v článku diagnostikováno jako autismus, se dá rozpoznat i u těch, kteří tuto chorobu sice nemají, ale chovají se, jako by ji měli. Vím, že autismus je mnohem složitější, než jak zde v několika slovech popisuji, ale přesto si myslím, že s jistou nadsázkou se dá napsat, že některé jeho příznaky jsou podobné jako příznaky těch, kteří tráví příliš mnoho času na počítačích (počítačových hrách, facebooku, internetovém surfování atd). To, co považuji za nejhorší, je právě ona odlidštěnost. Nepotřebujete budovat vztahy, číst z výrazu tváře či hlasu, brousit si myšlení v rozhovorech či psaní, číst… stačí klikat, koukat se nebo číst, ale často jen zjednodušující zkratky mířící do kyberprostoru. To zřejmě všichni víme, proto mně překvapuje, jak benevolentně někdy jsme ke svým dětem ohledně počítačů, ale třeba i mobilů. Chápu, že jsme rádi, že máme alespoň chvíli klid, nicméně si myslím, že tento klid je „vykoupen“ příliš vysokou cenou. Jenže nejde jen o děti. Můžeme si položit otázku, zda my sami nedáváme ve svém životě kyberprostoru více, než je zdrávo.
Obávám se, že se z části dnešní generace pomalu, ale jistě stává generace pozorovatelů, která se baví tím, že se dívá, jak se baví jiní. Nebaví se, ale sleduje (slevomaty, FB profily, youtube atd). Při četbě knih se zaujímá stanovisko, pracuje představivost. Při vidění divák jen vnímá. Další „youtubko“, počítačová hra, FB profil vytěsní předešlý, aby byl vytěsněn dalším. Jakoby se moderní zábava v kyberprostoru měnila ve vytěsňování. To, co dříve bylo považováno za cosi, co coby banalitu nebylo nutno nikomu sdělovat, se kamsi posunulo. Vezměme si třeba facebook. Dozvídáme se, že ten který člověk popíjí kávu nebo dočetl knížku, ta která maminka upekla buchtu, kdosi pořádá palačinkovou party, kdosi jiný se nudí, jistý pár právě počal, někdo jiný si našel holku…. jedna banalita stíhá druhou. Proč ne, možná proč se nepodělit o radost, ale je nutné tyto věci sledovat? Někomu sdělovat? V tomto kontextu chápu povzdech, že prý psát texty které jsou delší než polovina A4, nemá smysl, protože jsou „k nepřečtení“ (přesně zde tento článek dosáhl A4)
Civilizace pozorovatelů potřebuje stále silnější a silnější vjemy, po kterých je ale stále vyhořelejší. Potřebuje stále více zabíjet čas, který se zabíjí tím, že se pozoruje (i zabíjení) nebo že se pozorují miliony banalit a stupidit. Problém člověka, který se především dívá, je v tom, že především naslouchá zpovědím jiných a jeho vlastní stanovisko je tabuizováno. Pozorovatel nesoudí, nekritizuje, neprotestuje, nepřemýšlí, jen pozoruje nebo v pár větách „zaujme postoj“ v nějaké „diskusi“.
Nechci, aby to co píšu, vyznělo jako moralizování. Nečekám, že nutně začneme číst Kanta či Hegela (varuji – obojí je fuška), nechci tvrdit, že kyberprostor je zlý, nemyslím si, že surfování na internetu je v rozumné míře samo o sobě problém, že zavěšování některých fotek na svoji facebookovou zeď je znamením exhibicionismu atd. I zde platí „zlý pán, dobrý sluha“.
Jen chci v souvislosti s křesťanstvím připomenout, že křesťanství je mj. náboženstvím psaného a vykládaného slova. Abych o Pánu Bohu něco věděl, měl bych si tedy něco přečíst a vyslechnout. Už to samo o sobě vyžaduje jisté intelektuální úsilí, nebo s jistou nadsázkou řečeno, jistou míru gramotnosti. Pokud se můj svět smršťuje na informace z virtuálního prostoru, postupně hrozí, že přestávám číst a nakonec i naslouchat nebo psanému a slyšenému slovu přestávám rozumět.
Vím, že čtení a myšlení ze mě neudělá lepšího člověka. Přesto si ale myslím, že bychom měli brát vážně past, do které tak snadno mladí i staří padají. Past, která z nás dělá jakési „zdravé autisty“, voyeury a exhibicionisty zároveň, pozorovatele a sdělovatele banalit a hlavně ty, kterým nějak uniká autentický život. Kterým uniká „život v plnosti“…
