Co dává Ježíš….
Text: Pojď a následuj mne…
Jak asi víte, kdysi jsem založil společné s několika dalšími přáteli sportovní misii, nazvanou Atleti v Akci. O kempech přežití, které jsme organizovali, kolují někdy neskutečné zkazky. Mnohé z nich jsou již přibarvené… z 3 Km cvrnkání ping-pongáče se stalo 10. Km. Ze hry od dvanácti do tří do rána celonoční hra, z lehké nevolnosti zvracení. Je hezké sledovat, jak se tvoří mýty a ještě hezčí když se to odehrává za vašeho života a když v některých mýtických příbězích hrajete důležitou roli (-: Ať jsme ale na akcích AVA zažili cokoli, zřejmě by mnozí účastníci souhlasili s heslem, kterým jsme se řídili: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“. Hodně jsem přemýšlel, proč tolik lidí na tyto akce jezdilo a proč mnoho lidí změnilo svůj pohled na víru. Zřejmě proto, že tito lidé časem zapomněli na jistou nepříjemnost zážitku, ale pamatovali si na jeho sílu. Změnila je zkušenost. Když přemýšlím nad Ježíšem, co mi dal, potom začnu zdánlivou frází, za kterou je ale kus života, něco, co ani nedokážu přesně obout do slov, přesto mám tu drzost vás k tomu, co přesně nedokážu popsat, pozvat. Ježíš mi dal sám sebe. Vše ostatní jako milost, odpuštění, smysl života, přátelé, skvělou ženu a děti, zároveň i mnohé jizvy a nepříjemné věci a mnoho dalšího je jen důsledkem této věty nebo lépe řečeno zkušenosti.
Někdy mi pomohou k tomu, abych se v některých svých pocitech vyznal, myšlenky druhých. Podívejme se dvě teologie, dva pohledy na Ježíše pomocí myšlenek jakéhosi Wee Selingera. Jeho myšlenky mě hodně oslovily právě proto, že jsem mohl dlouho dělat kempy přežití a protože mám rád akci, dobrodružství a určitou míru rizika. Také mě oslovily proto, že jsem studoval teologii a přes všechna pozitiva jsem zjistil, že školní lavice, kde se přemýšlí o Bohu, vám nikdy nemohou pomoci Boha plně poznat.
Selinger přirovnával křesťanství a teologii k divokému západu. Napsal, že existují dvě teologie, osadnická a průkopnická, dvě pojetí Ježíše, které určují, jak vnímáme Boha, sebe a církev. Jedna, osadnická vnímá církev jako soudní budovu. Základ je stabilita, jistota, předvídatelnost a právo. Druhá, průkopnická, vnímá církev jako krytý vůz, kde vedle sebe lidé spí, bojují, umírají a hlavně jsou na cestě. Je jim ve voze občas nepohodlně, ale dobrodružství je více než pohodlí. V osadnické teologii hraje Bůh roli starosty. Nikdo ho moc nevidí a nikdo ho moc nezná, ale každý ví, že tam někde je, protože ve městě vládne pořádek. V průkopnické teologii hraje Bůh roli vůdce výpravy. Je se svými lidmi, pevně je vede, občas sestoupí z vozu, aby jej pomohl vytlačit z bláta. V osadnické teologii hraje Ježíš roli šerifa, kterého poslal starosta. Dbá na dodržování zákonů, a pokud je někdo nedodržuje, potrestá ho. V průkopnické teologii hraje Ježíš roli zvěda. Vyjíždí dopředu, hledá, kam jít a hlavně inspiruje průkopníky na další cestě. V osadnické teologii hraje D. sv. roli děvčete ze saloonu, která unavené osadníky občas podrbe pod bradou a poskytne jim útěchu. V průkopnické teologii hraje D. sv. roli lovce bizonů, který přináší čerstvé maso. Je to trochu podivná, divoká postava a někdy si průkopníci nejsou jistí, co udělá příště. V neděli občas jezdí strašit osadníky, kteří chodí do města na zmrzlinu. V osadnické teologii hraje křesťan roli osadníka. Bojí se otevřené a neznámé hranice. Bojí se starosty a vyhýbá se šerifovi. Jeho heslem je bezpečnost především. V průkopnické teologii hraje křesťan roli průkopníka. Touží po novém životě, po nových neznámých prostorech. Umírá v botách na nohou. Je mu líto osadníků a snaží se jim povědět, že život na cestě je radostný a dává pocit naplnění. V osadnické teologii hraje duchovní roli bankéře a je to velmi vážený člověk, který uchovává v trezoru veškeré cennosti. V průkopnické teologii hraje duchovní roli kuchaře, který porcuje to, co mu opatřil lovec bizonů. Nikdy si neplete svoje poslání s posláním vůdce výpravy, zvěda nebo lovce bizonů. Ví, že je jen jedním z průkopníků, který se naučil vařit. V osadnické teologii znamená víra věřit v bezpečnost města. V průkopnické teologii je víra duchem dobrodružství. Je to odvaha vydat se na cestu. V osadnické teologii je hřích poručení řádu, v průkopnické teologii je hřích touha vrátit se zpět. Osadnická teologie chápe spásu jako život poblíž soudní budovy, průkopnická chápe spásu jako důvěru ve vůdce výpravy, následování zvěda a přitom jíst maso, které dodává lovec bizonů.
Ježíš mi dává možnost přestat se bát a vyrazit na cestu, stát se průkopníkem. Konkrétně to znamená vyrazit na cestu životem s ním. Je to cesta podobná cestě ve voze – na první pohled nejistá, nevím, kde budeme večer tábořit, dokonce ani nevím, zda dojedu tam, kam chci, ale je to cesta s ním a blízko němu. A to, že můžeme být spolu, je tak silná motivace, že do vozu nasednu a pojedu v něm. Až na cestě najednou poznávám další skvělé lidi, poznávám vůdce výpravy – nebeského otce, zvěda – tedy J.K., lovce bizonů - D.Sv., poznávám úplně nové dimenze života. Ty jsou tak úžasné, že i když je cesta někdy nepříjemná, nikdy bych neměnil a znovu chci do vozu usednout.
Nedávno jsem byl pozván na konferenci top, top, top leaderů. Doslat jsem se tam zvláštní cestou a o to vůbec nejde. Jisté je, že jsem mezi ně nepatřil, protože se jednalo o lidi ze sekulárního prostředí a navíc neskutečně úspěšné. Přednášku vedl nejmladší generální ředitel General Motors na světě. Nyní je již starší, ale povídal, jaké to bylo a hlavně o principech vedení. Nikdy jsem neměl možnost se s takovým člověkem setkat a musím říci, že se jednalo o zážitek. Jedna z jeho klíčových myšlenek byla, že to co vás rozhodujícím způsobem určí na vaší cestě životem je několik osobností, se kterými se setkáte. Něco podobného v křesťanském balení jsme zažili s B. Hybelsem… Překvapilo mě, kolik jsou lidé ochotni zaplatit za setkání s ním. Jenže se jedná o takovou osobnost, že to má význam. Onen nevěřící muž, kterého jsem zmiňoval, hovořil o svém setkání s jakýmsi guru. Abyste se s ním setkali, museli jste zaplatit mnoho tisíc dolarů, museli jste přečíst prý 100 knih a napsat pár esejů…. Představte si, že byste se dozvěděli, že taková osoba žije v ČR a že se s ní můžete setkat a že s její pomocí bychom odstranili mnohé charakterové a jiné nedobré rysy. Asi bychom se snažili s ní strávit mnoho času.
Nyní si představte, že tento guru existuje a že se jmenuje Ježíš. Nedokážu přesně říci, co že mi vlastně dal. Nejvíc mě ale dalo setká(vá)ní se s ním. Jenže toto setkání se neodehrálo stylem – tak si sedni, budeme si povídat. Nebo vystuduj teologii a hlavně udělej zkoušky. Ale stylem – jestli chceš, vyrazíme spolu na cestu. Tam se poznáme. Tím se stává Ježíš nebezpečný, protože my preferujeme bezpečí a jistotu. Tu dává, ale nikoli díky okolnostem, které přizpůsobí našemu pohodlí, ani díky novým informacím, ale díky tomu, že vyrazíme na cestu do nebezpečí s ním.
B. Manning napsal: „Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíce zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se Ježíš objeví na scéně, církev resp. křesťané panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává.“ Proto se někdy snažíme Ježíše ochočit, uzavřít ho do svých systémů, nebo si ho prostě nepřipustit k tělu. A tak máme informace o něm, aniž bychom ho znali. Jsme jako osadníci, pro které je Ježíš šerifem, kterému se raději vyhnou nebo za kterým jdou, jen pokud mají průšvih.
Pokusím se ukázat ještě jeden příklad. Představte si přednášku na téma zamilovanost. Představte si, jak někdo začne popisovat, jak se začne měnit hladina hormonů, jak mozek začne vysílat elektrické impulzy, jak normální bytost najednou ve vašich očích dostává éterické rozměry, jak si dokonce někteří začnou čistit zuby! Může tento popis nahradit zamilování se? Nebo jiný příklad – představte si, jak někomu popisujete tento festival – pokud se vám bude líbit. Budete popisovat decibely, slova řečníků…? Nikoli. Jisté věci prostě nepředáte, nepopíšete… musíte je prožít. Ježíš neříká, posaď se a poslouchej moje učení, ale pojď a následuj mě. Někdy v mládežích, v církvi nekonečně popisujeme, vykreslujeme a asi to nejde jinak. Jenže to nestačí, je to jako kdybychom popisovali lásku, tento festival nebo jako kdybychom psovi mávali před tlamou masem. Informace nenahradí zkušenost. To, co změnilo učedníky, byla cesta, na kterou se s JK vydali. Najednou poznali Krista úplně jinak než ti, kteří s ním měli stejné vizuální zkušenosti, kteří ho slyšeli a kteří znali jeho učení. Jenže toho se bojíme, protože se bojíme nových zkušeností. Proč? Protože to co nás mění jsou především zkušenosti, nikoli myšlenky. Proto se z nás stávají osadníci, nikoli průkopníci. V Žd 2, 10 čteme o Kristu, že se stal, někteří překládají průvodcem, někteří průkopníkem naší spásy. Obojí ukazuje na proces, v kterém spolu s Ježíšem jdeme.
Kdysi jsem psal na plakáty, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. Ježíš říká, usedni vedle mě do vozu a vydáme se na cestu. To, že budeme spolu, změní tvůj život. Půjdeme spolu ve škole, doma, ve tvých vztazích. Neslibuji ti teplou postel a klidný život. Dokonce je možné, že na cestě zemřeš dříve, než by sis myslel. Ale zkušenost že jsme seděli vedle sebe, že jsme spolu sdíleli svoje nejhlubší touhy a sny, že jsme spolu bojovali proti temnotě, že jsi v tom byl s mnohými dalšími průkopníky, se nedá nahradit žádným bezpečím ani jistotou. Časem poznáš, že to největší bezpečí není díky sluníčku nebo jistotě, že nepřátelé jsou daleko. Tím největším bezpečím je, že sedíme vedle sebe a putujeme dál. Navíc Ho poznáš takovým způsobem, jakým Jej nikdy nepoznáš v knížkách nebo od druhých. Poznáš Ho osobně. A díky tomuto poznání se už nikdy nebudeš chtít vrátit….
