Nedávno proběhla na Christnetu rozprava ohledně předmanželského sexu. Reakce jsem zaznamenal jak na Christnetu, tak na některých jiných serverech. Nechci v tomto článku více psát na toto téma. Docvakla mi věc jiná, kterou jsem nosil zasunutou kdesi v podvědomí. Někteří diskutující argumentovali poukazem na pokrytectví církve (rozuměj – kněží a kazatelů). Prý moralizují a sami nejsou schopni naplnit laťky, které nastavují. V lidech jen vyvolávají pocit viny. Někteří diskutující argumentovali tím, že by duchovní neměli jít proti lidské přirozenosti. Tím, že ji jako kněží (kazatelé) popírají, dělají věřícím lidem život složitější.
Jak jsem již psal, nechci se zaobírat otázkou sexuality. Na výše popsané diskusi jsem si ale uvědomil, jak hluboce je spjata kazatelská (kněžská, farářská) služba s tím, kdo její vykonavatelé jsou. Pokud pracujete v civilním zaměstnání a ráno se pohádáte se svojí ženou, potom zřejmě neřešíte, zda jste v práci hodni zapnout počítač. Pokud se vám to samé stane jako kazateli, řešit byste to měli. Tedy ne zda zapnete počítač, ale zda můžete vykonávat svoje zaměstnání obecně. Mohu hodinu po hádce se ženou vysluhovat Večeři Páně? Díky Boží milosti snad mohu, zároveň ale musím, protože si dost dobře nedovedu představit, že ovečkám řeknu, že dnes jsem zrovna duchovně mimo, a proto se VP odkládá.
Přiznám se, že kážu i o věcech, v kterých jsem selhal. Jenže kdybych měl kázat jen o tom, kde „to dávám“, moc témat, by mi na kázání nezbylo. Tím vůbec netvrdím, že práce kazatele je těžší, než práce v jiných profesích a už vůbec se nechci vézt na (v poslední době u některých populární) vlně kazatelské sebelítosti. Chci jen poukázat na určité specifikum práce duchovního, kterým je neoddělitelnost života a práce. Když jsem pročítal (nejen) názory ohledně sexu, tak právě rozpor života a vyhlašovaných tvrzení je v tom, co mnohým u duchovních vadí. Věty začínající slovy „jak zrovna on může tvrdit že…, když káže…“, jsou pochopitelné.
Myslím, že jsme jako duchovní ve dvojím tlaku. Jednak ze sebe udělat svatoušky. Prostě si lidi držíme od těla, lehce zmáčkneme svoji rodinku, aby vypadala hezky uhlazeně, příliš o sobě nehovoříme, nikomu se nesvěřujeme a když ano, potom jen velmi opatrně. Protože nám prý díky naší profesi „nikdo nemůže rozumět“, žijeme v zásadě osamoceným životem obklopeni lidmi, za to bez přátel. Chceme od druhých, co sami neděláme – tedy otevřít se, svěřit se (pochopitelně popisuji extrém). Někdy naše tvrzení, že nám druzí nemohou rozumět, dostaneme zpátky – ani my prý nemůžeme prý rozumět „jim“, když nechodíme do civilní práce… Tím se naše izolovanost může ještě zvětšovat. Druhým extrémem potom je, když se duchovní „spustí“ a ulétne – viz. pedofilní kauzy některých kněží, zpronevěry peněz, ale i kauzy jiné. Pokud by něco podobného udělal automechanik, zřejmě bychom neřekli, „jak něco podobného může udělat automechanik (IT technik, řidič atd.)“? Jejich povolání bychom neřešili.
Ani jeden výše popsaný extrém není správný. Jenže co s tím? Kdysi mi jeden kamarád – duchovní odcházející ze služby, řekl zajímavou věc. „Těším se, až budu věřícím a nebudu za to placený. Až budu křesťanem zadarmo.“ Je to poněkud naturalisticky řečeno, ale s určitou nadsázkou to ukazuje na napětí v propojení práce duchovního s jeho životem. Všímám si toho na svém blogu idnes nebo na blogu svého kolegy Daniele Kvasničky. Když napíšeme článek, čas od času nám oponenti vyčtou, jak toto jako duchovní můžeme napsat (např. když jsem psal o kouření, tak mi to někteří dali pěkně sežrat, zároveň na to, co si musí přečíst Daniel, nemám!) Jenže přece i duchovní může napsat pitomost nebo naopak dobrou věc. Stejně jako kdokoli jiný… Je přece jedno, kdo jsme, jde o střet myšlenek, nikoli profesí. Jenže i nekřesťané jaksi podvědomě od duchovních očekávají jakési nevyslovené „cosi“. Proto někdy narážky „tak to tedy jste pěknej kazatel“! Co tedy s tím?
Jedna z věcí, kterou dnešní člověk očekává a co cení, je autenticita a pravdivost. Obojí potom nejen vyhlašované, ale především žité. Když jsem četl diskuse ohledně sexu, potom jeden směr byl zhruba ten, že jsme tak trochu zvířátka, proto se vzdejme ideálů a přiznejme si to. Druhý směr byl, jsou zde ideály a usilujme o ně. Někteří diskutující psali, že v zásadě jsou dva druhy duchovních (tedy těch, kteří bludné názory ohledně sexu šíří). Jedni, kteří „to“ dělají tajně a druzí, na které se „to“ provalilo. Pak se možná najde i pár těch, kdo „to“ zvládají. „To“ se dá rozšířit na další etické oblasti.
Myslím, že existuje i další „druh“ nejen duchovních, ale i křesťanů. Ti, kteří leccos (tedy i „to“) někdy nezvládají, vědí o tom a společně s dalšími vedou zápas o ideál.
Jsem velmi vděčný, že mám kolem sebe pár přátel, kteří mě dobře znají a pro které nejsem „duchovní“. Pokud se mě na něco ptají, potom proto, že jsme přátelé, nikoli proto, že mám úřad. Pokud se jich ptám na něco já, potom je mi úplně jedno, zda jsou nebo nejsou kazatelé. Společně vedeme zápas o ideály, které nám ukazuje Kristus. V něčem jsou oni mnohem věrnější. Díky jejich věrnosti vidím, že má smysl pokračovat v tom, co dělám. To, že jim kážu, není díky mé mravní vyzrálosti, ani proto, že jsem „duchovnější“. Je to proto, že jsem kdysi prožil do této služby jisté povolání, které občas obnovuji, tak jako oni prožívají povolání do jiných věcí a oblastí života. Všichni potom zápasíme, abychom v tom, co děláme, byli povoláni – tedy abychom do toho či onoho vpouštěli Boha.
Na rozdíl od lidí v civilu nemusím dělit svůj život na práci, službu a rodinu. Moje služba se prolíná s prací. Službou si vydělávám. Protože tomu tak nebylo vždy, moc dobře si to uvědomuji a někdy za to Bohu děkuji. Zároveň vím, že to s sebou nese zodpovědnost. Tato zodpovědnost je především v tom, jak studuji, jak se připravuji, jak vedu sbor či svůj úkol služby/práce v církvi. Na rozdíl od lidí, chodících do civilního zaměstnání, na službu mám mnohem více času. Propojení práce a služby ze mě ale neudělá lepšího člověka, nebo jak s oblibou v církvi říkáme kazatelům, lepšího „služebníka“… Spíše to klade nárok na propojení toho, kdo jsem, s tím, co dělám. A to je správné. Ten, kdo na toto propojení rezignuje, by dle mého měl rezignovat na svůj duchovní úřad a to dokonce spíše, než když v něčem selže.
