„Dnes vypadl Berdych“, „Kvitová postoupila“, „snad to naši vyhrají“, „naši sportovci mají na oběd kuře“… Přemýšleli jste někdy nad určitou absurditou těchto a podobných tvrzení? Není to jedno, zda ten či onen vyhraje nebo co jí? Pro dotyčného to je jistě důležité, ale jak to souvisí se mnou? Proč sport a sportovci fascinují miliony lidí na celém světě a nikoli vědci, státníci, lékaři a další, kteří jsou pro lidstvo mnohem užitečnější? Určitě je úctyhodné dohodit oštěpem 80 metrů a velkou část života tomuto cíli obětovat, ale dovolím si tvrdit, že jsou úctyhodnější mety a cíle, o kterých se buď neví, nebo se vědět nechce. Jeden z důvodů je určitě reklama a pozornost médií, ale je to důvod jediný?
Myslím, že dalším důvodem obrovské popularity sportu je jeho schopnost nahradit náboženství. Co konkrétně? Ve sportu je velmi silný prvek zástupnosti. „Oni“ nás reprezentují, „my“ jsme vyhráli, „naši“ prohráli. Se stejným fenoménem se setkáte i v náboženství. Tedy že vás někdo zastupuje, někdo za vás bojuje, někdo se za vás obětuje. „Někdo“ je vlastně vaší prodlouženou rukou. Vy se jistých věcí nemůžete zúčastnit, ale kněz, šaman, duchovní, někdy bůh, bohové mohou a vy jim fandíte, protože tito „odborníci na posvátno“ vás zastupují.
Sport je svět, po kterém všichni toužíme. Proč? Protože na rozdíl od naší denodenní zkušenosti se jedná o svět, kde platí pravidla, tedy o jakýsi ideální svět. Ne vždy se sice dodržují, ale nakonec všichni se shodnou, že je dobré, aby pravidla existovala. Na ideální svět ukazuje každé náboženství, stejně tak jako každé náboženství má svůj posvátný prostor (ve sportu hřiště) a čas, kde se rituály konají. Na tomto prostoru a v určitém čase se mohou pohybovat jen vyvolení. Stejně tak systému pravidel rozumí jen zasvěcení. I toto je v některých náboženstvích patrné.
Podobný je i systém symbolů. Tak jako každé náboženství má více či méně sofistikované symboly, mají je i sportovní kluby. Počínaje vlajkami, dresy, přes chorály, oslavy, někdy dokonce i různá chorea atd. Když jdete na Svatý kopeček nad Olomoucí a do fan-obchodu jakéhokoli prvoligového oddílu, potom jediný rozdíl je v sortimentu. Stejné je, že se zde prodávají různé symbolické předměty, které zastupují jakousi vyšší realitu.
Ve sportu stejně jako v náboženství existuje dvojí svět, který spolu bojuje. Nakonec i termín protivník se používá v obou těchto oblastech. My, kteří fandíme svým, jsme na straně dobra, a proto podporujeme své, aby porazili zlo. Pochopitelně ve sportu se někdy říká, je to jen sport, ale přece… Pro mnohého Slávistu či Baníkovce bude Sparťan vždy více než jen Sparťan…
Tak jako některá náboženství mají své svaté, mají je i sportovní kluby. Tito lidé vynikli, předčili průměr, o něco se zasloužili, jsou nesmrtelným příkladem, díky nim se to které náboženství či sportovní klub posílil, potvrdil svoji identitu. O těchto lidech kolují velké příběhy a legendy. Jedni chytali se zlomenou rukou, druzí konali zázraky, když pomáhali chudým. Tito náboženští či sportovní svatí potom bývají většinou připomínáni jednak v knihách jednak v různých síních slávy.
V náboženství i ve sportu člověk silně prožívá skupinovou identitu. Pocit, že je nás víc, kteří oslavujeme a fandíme. Lidé cítí sílu davu, která je elektrizující. Sílu, při které si uvědomím, že v tom nejsem sám.
V obou oblastech je někdo pověřený k tomu, aby dbal na dodržování pravidel. Tento člověk musí nejen zajistit pravidla, ale být nestranný. Má se starat o to, aby ideální svět mohl alespoň někdy na této zemi působit.
Podobností bychom našli jistě víc. Např. různé talismany, termíny jako svatyně atd. Každý bod by určitě stál za podrobnější rozklad. Ale to je nad možnosti tohoto článku. Vůbec tímto nechci pohrdat sportem a ani si nechci dělat legraci z náboženství. Sám mám sport rád a jsem křesťan. Jen chci ukázat, že mnozí lidé vyhodili Boha oknem a ono se jim to vrací v podobě sportu. Člověk totiž něco nebo někoho uctívat musí. Osobně se snažím uctívat Boha a to jaksi automaticky reguluje můj vztah ke sportu. Nebo spíše by mělo…
