Po téměř dvaceti letech se Atleti v Akci rozhodli utlumit činnost… Jako jeden ze zakladatelů a dlouholetý vedoucí bych rád zrekapituloval oněch pár let. Atleti v Akci vznikly odtržením od americké organizace Athletes in Action. Hlavním důvodem tehdy bylo, že AIA se soustředili více na misii mezi vrcholovými sportovci, kdežto AVA chtěli jít víc outdoorovým stylem. Určitou dobu byly outdoorové kempy pod AIA, pak ale došlo k tomu, že každý z nás šel vlastní cestou.
AVA se inspirovali především od Prázdninové Školy Lipnice. Již za totality se jednalo o úžasný a naprosto jedinečný fenomén. Hry a nápady, se kterými Lipnice přicházela, byly mnohokrát geniální, navíc se jednalo o zcela nový přístup jak k hrám, tak k práci s prožitkem. Osobně jsem Lipnici nezažil, nicméně několik mých věřících přátel ano. Ti kdo Lipnici prožili, shodně hovořili o tom, že se jednalo o jedinečný zážitek. Když jsem od nich slyšel vyprávět jejich zážitky a o Lipnici četl (tehdy v časopise Mladý svět), společně s několika přáteli jsme se rozhodli něco podobného uskutečnit s tím, že bychom jako bonus přidali křesťanský, resp. duchovní rozměr. V té době již existovala jedna knížka, kde Lipničáci popisovali některé své hry (kdo jste s Atlety někdy byli, vzpomínáte na 99ku, kuličkovou desítku, přehradu, stolkra?) a z té jsme hojně čerpali. Mimo to jsme vymýšleli i hry vlastní. Nakonec se první kemp uskutečnil v roce 1993. Zúčastnilo se ho asi 20 lidí. I když jsem byl po kempu obviněn jednou z účastnic z psychického nátlaku, nikterak to ani mě, ani mým přátelům nevzalo chuť pokračovat. Začali jsme organizovat kempy zimní, jarní…. Snažili jsme se, aby na kempy jezdili lidé, kteří jsou jak věřící, tak nevěřící, aby se kempy staly určitým místem setkávání.
V té době jsem začal pracovat jako celocírkevní pracovník s mládeží a tak jsem kempy nabídl dalším mládežím. Zde je třeba dodat, že jsem tyto akce pochopitelně nedělal sám, ale spolu se mnou je organizovali další instruktoři. Ti se rekrutovali buď z řad křesťanů – sportovců nebo těch, kteří skrze kempy uvěřili. Postupně kempy „Atletů“ začaly nabírat neuvěřitelné obrátky a byly časy, kdy jich bylo za rok kolem patnácti a ta jak víkendové, tak týdenní. V létě bývaly dokonce dva týdenní kempy. S jistou nadsázkou lze povědět, že jsme s nimi objeli celé Čechy a Moravu, několikrát jsme byli i na Slovensku. V mnohých mládežích kampy AVA získali velikou oblibu, za všechny bych zmínil Pardubice, Letovice, Liberec, Husinec a pochopitelně Prahu – Dejvice, kde měla většina instruktorů svůj duchovní domov. Je třeba napsat, že tyto akce nebyly dotovány nikým z Ameriky, nikdo je nedělal na plný ani částečný úvazek. Dopředu je táhlo jednak požehnání a poté i nadšení a obětavost instruktorů.
Pro mnohé mládeže tyto kempy znamenaly nový styl evangelizace, ukázku toho, čemu se dnes říká prožitková pedagogika. Byla to jedna z akcí, na kterou nebyl problém pozvat lidi hledající, nevěřící, agnostiky i skeptiky. Na kempech se skrze společné prožitky otevíral prostor k diskusi, křesťanství bylo prezentováno nedogmatickou a zároveň jasnou formou. Od lidí se neočekávalo, že se posadí a křesťané jim vysvětlí, jak že to vlastně je správně. Postupně skrze tyto akce mnozí lidé poznali Krista. Nikdy jsme si nevedli statistiky kolik, ale myslím, že mnoho. I ti, kdo se s Kristem nesetkali, odcházeli často s novým pohledem na křesťanství. Postupně se z kempů AVA stal fenomén respektovaný jak v církvi, tak i mnohými lidmi mimo církev. Dnes již nedokážu přesně povědět, co nás vedlo k tomu, abychom propojili myšlenku Lipnice s křesťanstvím. Nicméně se jednalo o myšlenku načasovanou na správný čas, která reflektovala potřeby určité skupiny mladých lidí. Proto byla mise AVA tak úspěšná.
Po několika letech mého vedení AVA převzal pomyslné žezlo Martin Prchal a po něm Franta Duda (oba skrze AVA uvěřili). Já jsem se účastnil jako instruktor, občas jsem některé kempy vedl. Oba dva svoji práci odvedli skvěle a Atlety posunuli o kus dál. Jenže se začala měnit doba. Mládež najednou již nepropadala nadšení při myšlence celonoční hry, cvrnkání ping-pongového míčku atd. Navíc s mládeží odcházela generace, které v devadesátých letech bylo kolem dvaceti a která AVA zažila. Přicházela generace mladší, která byla zvyklá na trochu jinou zábavu a které Atleti až tak moc neříkali. Nová generace jak v církvi tak mimo se stávala pasivnější. Klasické “sednout si a něco si vyslechnout“ v mnohých rezonovalo a žel i rezonuje silněji, než nějaký prožitek. Navíc se mnozí instruktoři posunuli do věku pracujících, a proto hůře navazovali vztahy se středoškolskou mládeží, která na kempy jezdila.
Před deseti lety přišel Tomáš Zakouřil s ideou multisportovního kempu. Jednalo se o cosi jiného, než klasické kempy Atletů. Multisportovní kemp byl zaměřený na klasické sporty a ukázalo se, že se jednalo o velmi dobrý krok. Dnes na tyto akce jezdí před sto lidí. Outdoorové kampy ale nadále zažívaly početní sestup. Snažili jsme se proto hledat jiné způsoby jak na kempy dostat účastníky. Dělali jsme kempy pro muže, airsoftové kempy, přechody hor na sněžnicích, později seznamovací kurz pro jedno pražské gymnázium, různě jsme měnili zaměření jednotlivých akcí, ale lidí jezdilo stále méně, mezi mládežemi zájem ustal.
V současné době bude probíhat lezení a zřejmě airsoft. Kempy občas podle poptávky. Naší nadějí je nová generace, která roste na P13 a které chceme něco ze svých zkušeností předat. Možná najdeme další způsoby jak zužitkovat obrovský potenciál, který se během let v Atletech nahromadil. To, co jsem popsal, je jen velmi krátké shrnutí stovek kempů, kterými prošlo několik tisíc lidí. Jsem velmi vděčný za lidi, které jsem díky kempům poznal. Většinou se jednalo o specifickou a jedinečnou skupinu, kterou spojovalo nekonzumní nastavení života, sport a outdoor, příroda, otevřená mysl pro tajemství světa a ochota zkoušet nové věci. Setkávat se s těmito lidmi a něco pro ně připravovat byla neskutečná zkušenost. Z těch, kteří kempy organizovali, se až na výjimky vytvořila nesmírně kreativní skupina.
Nadále spolu jsme v kontaktu, mnozí jsou aktivně zapojeni na P13. Myslím, že P13 má i díky Atletům určité specifické DNA. Mnozí lidé skrze AVA uvěřili, mnozí v dobrém změnili svůj pohled na víru. Když se dnes dívám zpět a vidím, že se dá dohromady skupina 15-ti nadšenců, kteří obětují čas a peníze a jezdí po celé republice dělat kempy, zní to skoro neuvěřitelně. Rozsah činnosti AVA byl někdy větší, než u organizací, které mají pracovníky na plný úvazek. Jenže když je nadšení a vize, jde všechno. Zároveň se musí sejít lidé, kteří mají co nabídnout, kteří dokáží zaujmout cílovou skupinu. Skvělé je, když přinesou nějakou novou myšlenku či nápad, který zaujme a chytne lidi za srdce. Toto se Atletům kdysi povedlo. Povedlo a třeba dodat, díky Bohu. To, že za AVA je tak hluboká brázda v srdcích mnoha lidí, je díky Němu. On dal nápady, on dal dohromady skvělou partu lidí a nakonec On nejlépe ví, jaké jsme nesli ovoce.
Stále věřím, že ještě nějaký klasický kemp zažiju. Zavírám oči a před sebou mám scénář, který asi pochopí jen ten, kdo nějaký kemp zažil: Ráno aerobic nebo pahorek, pak snídaně na stromech. Potom výroba nosítek a pak přesun na finku. Potom čtverce, potom zrychlený přesun pomocí házení freezbee zpět. Pak obědo-večeře a po ní psychohry. Večer bude svědectví a program na téma... třeba jaký je smysl života a pak se bude povídat, dlouho do noci. A když se bude usínat, potom s otázkou, zda večer něco bude. Třeba Stolker. Kdo jste zažili, určitě víte, o čem píšu.
Moc rád bych klasické Atlety dopřál svým dětem. Třeba i proto, aby poznali heslo AVA: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“. Vím, že tento slogan lidi provokoval. Ale jen do chvíle, kdy zažili Atlety na vlastní kůži. Pak pochopili. Něco se jinak než skrze zkušenost totiž pochopit nedá. Třeba co byli a jsou „Atleti“…
