Když padla v roce 1989 železná opona, začali do Čech proudit snad stovky misionářů. Mnozí přijeli a zase odjeli, aniž by zanechali výraznější stopu. Někteří zůstali, ale též příliš výraznou stopu nezanechali. Někteří napáchali více škod než užitku – jednalo se především o ty, kteří se rozhodli „zachraňovat“ teologii CB. A nakonec zde byli misionáři, kteří zanechali hlubokou a požehnanou brázdu. V současné době v ČR pracuje několik misijních organizací, v jejichž řadách jsou nejen Američané, ale i Češi. Nicméně mám-li hodnotit ty, kteří se protnuli s mým životem a službou, kteří pro mě byli či jsou inspirací a za nimiž vidím i výsledky, potom musím jmenovat organizaci KAM, dále jména rodin McSchaeffery, Gregory a Griffith. Omlouvám se těm, kdo je neznají, ale některé jejich charakteristiky, které chci popsat, jsou nadčasové. Skvělých misionářů pochopitelně v ČR pracovalo a pracuje více, jenže s nimi mám jen malou nebo žádnou zkušenost popř. ne takovou, abych ji dával jako příklad. Čím se KAM a konkrétně jmenovaní misionáři stali alespoň v mých očích mimořádnými? Kde bylo tajemství jejich úspěchu? Proč bych jejich službu dal jako příklad pro ostatní? Proč tito misionáři a KAM mají řadu duchovních dětí?
KAM je zvláštní kapitola… Nikdy jsem s žádnou organizací nevedl tolik diskusí, nehledal optimální řešení pro práci s mládeží. Po skoro dvaceti letech spolupráce musím říci – smekám. Udělali jste úžasnou práci a zároveň s vámi dál povedu nekonečné diskuse, dál budeme snít o proměně České mládeže a dál se budeme vzájemně přesvědčovat, že takto určitě ano či ne. Znám mnohé kritiky KAM-u, jenže kdo hledá velké cíle a jde za nimi, ten se musí chyb dopouštět. (Navíc jako člen boardu vím, že mnohé kritiky jsou mimo). Důležité je, zda je ta která organizace schopna sebereflexe a změn. A to KAM byl a je. Co stálo za úspěchem KAM-u? Nepochybně jedním z důvodů je osobnost Dave Pattyho. S Davem jsem dlouho úzce spolupracoval, znám i některé jeho lidské stránky (i Dave je pro některé asi překvapivě, jen člověk), zároveň musím říci, že se jedná o osobnost a o vedoucího, která je někde jinde než ostatní. Kde jinde? Mám na to jediné slovo – dál. Bůh mu dal obdarování, které není zcela běžné. Někteří lidé tvrdí, že „KAM má prachy“ a proto je tam, kde je. Nesmysl. Jednak mít prachy znamená, umět je sehnat, jednak musíte vědět, jak s nimi naložit. Dave to dokázal nikoli díky slohově hezkým modlitebním dopisům, ale díky tomu, že za ním a Kamem je hodně hluboká brázda. Když toto viděli a vidí sponzoři, jsou ochotni přispět. Je navíc skutečností, že jakákoli organizace i církev, je tažena dopředu výraznými jedinci, kteří vidí dál než ostatní. Arnold Toynbee – jeden z velkých interpretů světových dějin hovoří, že dějiny jsou taženy vpřed skrze tzv. kreativní jádro, což jsou právě oni výjimeční jedinci, G. W. F. Hegel ve své interpretaci dějin hovořil o světovém duchu, který si razí cestu vpřed skrze pár jedinců. Jakkoli se nejedná o křesťanské autory, souhlasím s nimi. KAM i díky Dave Pattymu došel tam, kde je. Pokud v čele stojí někdo, kdo nepřináší kreativní nápady, přešlapuje na místě, je spíše negativistou svalující stagnaci té které organizace na špatné okolnosti, organizace či hnutí se příliš nikam nepohnou. Vím, že my Češi tato slova nesnášíme, že výrazných osobností se spíše bojíme, nebo je obviňujeme z nejrůznějších spiknutí, ale to je problém naší národní povahy. Kéž bychom si toto přinášeli do církve jen minimálně.
Dalším výrazným rysem KAM-u bylo a je, že přes zaměření na evangelizaci skrze vztahy, KAM neztratil jasné svědectví a zaměření na Krista. Tímto se KAM netají ani v sekulárním světě. Dalším důvodem úspěchu je, že KAM úzce spolupracuje z církví. Tedy nevytváří jakési paralelní struktury, cosi jako „KAM církev“, ale pomáhá církvi v misii a přípravě vedoucích. Minimálně CB z této spolupráce velmi profitovala a profituje. „Problém“ je v tom, že pokud chcete něco takového dělat, musíte mít co nabídnout, církev totiž není blbá a nevezme vše. Přinejmenším musíte mít kvalitní lektory, zkušenosti a materiály. A to KAM má. Pochopitelně ne všechny církve a sbory nabídku KAM-u berou nebo si s ní vědí rady, ale mnohé ano. CB si např. vzdělávání vedoucích organizuje sama, na jiných úrovních s Kamem ale spolupracuje. Navíc leckteré metody a materiály Kamu zastaraly, nicméně Kam na toto byl schopen reagovat a leccos měnit. Dalším důvodem úspěchu KAM-u je výběr, kdo bude v této organizaci pracovat. Neznám přesně kritéria výběru u Američanů, nicméně Češi, kteří v současné době v KAM-u pracují, něco dokázali i ve svých sborech resp. mládežích (KAM pracuje především s mládeží). Tedy nejedná se o lidi, kteří jsou především teoretiky a kteří se učí sloužit, až když pracují na plný úvazek, ale o ty, kdo již něco dokázali. Vím, že někteří museli Kam opustit a moc neznám souvislosti. V některých případech mě to mrzelo, ale nejsem ten, kdo o tom rozhoduje. Dnes se vedení KAM-u radí i s pastory toho kterého sboru, z nějž se dotyčný rekrutuje. Jinými slovy pracovníci této organizace nejsou samozvanci bez doporučení těch, kteří je znají nebo by je znát měli nejlépe – tedy vedení místní církve. Tolik ke Kamu… Po tolika letech spolupráce bych mohl psát dále, ale myslím, že takto to stačí.
Tím co jsem napsal, netvrdím, že podobné rysy nemají i jiné misijní organizace. Možná ano, možná ne – popisuji to, co znám. Zbytek nekomentuji.
V prvním odstavci jsem jmenoval další misionáře… co na nich bylo následováníhodného? Co měli společného? Jednak to, že pracovali na sboru, kde jsem působil i já, tudíž jsem je mohl poznat a proto o nich něco napsat. Když jsem hovořil s těmi, kdo skrze ně uvěřili, potom mnozí shodně tvrdili, že Nail, Jeff, Evžen, jim otevřeli svoji domácnost (nikoli kancelář). Tvrdili, že poznali nejen je, ale i jejich rodinu a skrze jejich otevřenost se začali hlouběji zajímat o křesťanství. Tito (a jistě i mnozí další) misionáři naplno praktikovali propojení služby, života a svého poslání. V poslední době je v jistých křesťanských kruzích moderní, přistupovat ke službě jako k městnání. Prostě pracuji od – do, mám svoji kancelář, střežím si čas pro rodinu… Chápu směr tohoto uvažování. Je smutné, když na oltáři služby padne moje rodina. Jenže to je extrém. Služba – byť plnočasová mě chce celého, chce i mojí rodinu, mnohokrát žádné od – do neexistuje. Pokud ti, které vedete nebo kterým svědčíte, pocítí, že tak děláte proto, že je to vaše práce, končíte a musím dodat, zcela po právu. Sice vám dál chodí výplata, ale to je asi tak vše…
Dalším výrazným rysem misionářů, se kterými jsem měl dobré zkušenosti, bylo, že lidi, které oslovili, vedli do církve a to přes všechny nedostatky, které sbory, ve kterých jsem byl, měly. Asi znáte poněkud provokativní a slavný výrok „není spásy kromě církve“. Když jsem ho slyšel poprvé, nadzvedl mě s tím, že podobnou pitomost jsem dlouho neslyšel. Nechci diskutovat o historickém kontextu právě tohoto výroku, jenže nevyznáváme v krédu „věřím ve svatou církev obecnou“? Církev má jistá zaslíbení, která nevychází z její (ne)dokonalosti, ale od Krista. Nevím, jak je to se spasením a církvi, vím však, že bez církve je misie poněkud jalová. Žádný klub, oddíl, hnutí, paracírkevní organizace z mnoha důvodů církev nenahradí. Vše jmenované může být přestupní stanicí a často velmi dobrou, ale nic víc. Asi je třeba zbytečné dodávat, že vést lidi do církve znamená s tou danou církví žít. Lidi nezajímá, co ta která organizace proklamuje o svém vztahu k církvi. Zajímá je život.
Poslední charakteristika Naila, Evžena a Jeff a jejich rodin bylo, že všichni byli hodně orientovaní na vztahy a na lidi vůbec. Lidé s nimi byli přirozeně rádi. Někdy to bylo na úkor jisté struktury, což čas od času ztěžovalo spolupráci, ale nyní s odstupem vidím, že tato varianta je mnohem lepší než opak – tedy hlavně struktura a vyplněné kolonky v tabulkách.
Pochopitelně všichni jmenovaní chybovali, ale jejich chyby nezastínily brázdu, kterou v Čechách zanechali nebo zanechávají. Myslím, že mnohým by mohli být a jsou příkladem. A proto bych jim chtěl i ústy těch, kdo skrze ně uvěřili, vyslovit poděkování. Mám naději, že by to mnozí podepsali.
