Asi není nic nového na tvrzení, že člověk je náboženská bytost. Nemusí sice věřit Bohu, Alláhovi, Velkému duchu, přesto něčemu věřit potřebuje. Moderní člověk se sice úspěšně zbavil Boha, ale nezbavil se náboženské potřeby. Mám za to, že jistou náhražkou za náboženství je hra a sex, tedy oblasti, kolem kterých se točí mnoho článků, peněz, myšlenek.
Podívejme se, proč tomu tak je, co mají tyto oblasti s náboženstvím společné a co je na nich tak výjimečného.
Podívejme se nejdříve na hru. Každá hra, stejně jako náboženství, má pevně stanovená pravidla, kdy se očekává, že je účastníci budou dodržovat. Běda tomu, kdo stanovená pravidla poruší. Každý divák i hráč je velmi háklivý na to, když jeho tým prohraje nespravedlivě. Jako by nám hra dávala možnost nahlédnout do jakéhosi ideálního světa – náboženskou terminologií světa bez hříchu – kde se musí dodržovat určitá daná, pokud možno pevná pravidla. Jako by v nás hra probouzela skrytou touhu po spravedlnosti, která když není dostupná v dennodenním životě, je dostupná alespoň ve hře.
Ve hře, stejně jako v náboženství, nad pravidly často bdí jakási oddělená osoba, kněz či rozhodčí, která nejen nedopustí, aby si účastníci dělali, co chtějí, ale která má navíc pravomoc ty, kteří pravidla přestoupí, sankcionovat, udělovat tresty.
Ve hře, stejně jako v náboženství, existuje princip zástupnosti. Všimněme si, že o reprezentaci se hovoří jako „o nás“, i když nikdo z nás nereprezentuje. Nicméně reprezentanti nás zastupují, proto jsme to my. Stejně tak v mnoha náboženstvích kněz, šaman, zastupuje lid.
Účastníci hry stejně jako kněží mají k výkonu svého úkolu velmi často speciální oděv, který je odděluje od „těch normálních“, tedy od lidí, kteří se hry neúčastní.
Asi každá hra má jasně vymezený prostor, kde se „rituál“ hry odehrává. Je jedno, zda se jedná o šachy nebo fotbalové hřiště. Vždy je to vymezený prostor. Stejně tak v náboženství se mnoho rituálů odehrává pouze ve vymezeném prostoru, který je často posvátný.
Většina her je vymezena časem, po jehož uplynutí se opět jde „normálně žít“. V náboženství hovoříme o posvátných časech, vymezených pro náboženské úkony, které jsou stejně jako ve hře přesně vymezeny.
Pokud se podíváme na druhou uvedenou oblast, která má dnes kolem sebe mimořádnou gloriolu, lidskou sexualitu, potom zjistíme další podobnosti s náboženstvím.
V mnoha náboženstvích, stejně jako v sexualitě se hovoří o následujících principech. Oddanost – v náboženství bohu, v sexualitě partnerovi, dále o splynutí – s milovanou bytostí nebo s bohem, o důvěře, vydání se, odhalení se, extázi a pochopitelně o lásce. Asi není náhodou, že mnohá náboženství se točí kolem kultu plodnosti, se sexualitou spojeným.
Pokud se zamyslíme nad uvedenými dvěma oblastmi a nad některými s nimi spojenými atributy a srovnáme je s atributy náboženskými, potom možná lépe pochopíme, proč současný člověk je častokrát tak fascinován tématy, která se točí kolem sportu či hry a sexu, proč obojímu je věnováno nejen tolik místa v masmédiích, ale též proč je tolik vyzdvihován kult těla se sexualitou spojený nebo proč jsou tolik oslavováni sportovci. Považuji tyto skutečnosti pouze za jiný náboženství. Náboženství bez Boha s tím, že jsme jej nahradili něčím jiným.
Žádné komentáře:
Okomentovat