Když mi bylo 43 let, dostal jsem se do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.
Jeden mladý muž žil ve velkém městě. Každý večer chodil do stejné restaurace a jedl u stejného stolu. Cítil se velmi osamělý. Až jednoho dne uviděl, že na jeho stole je krásná růže, a jeho zaplavil hřejivý pocit. Vracel se den za dnem, a když jedl, díval se na růži. Nechápal jen, že růže je každý den stejná. A tak se jednoho dne růže velmi opatrně dotkl. Když tu náhle ucítil tvrdé okraje listů. Najednou si uvědomil, že růže není živá. Mladý muž vztekle vstal, vytáhl růži ze suché vázy a rozdrtil ji. Potom plakal a cítil se ještě více osamělý než dřív.
Pointa příběhu je v tom, že nejsme stvořeni k tomu, abychom milovali nesmrtelné věci. Jen to co je nenahraditelné, jedinečné a smrtelné (třeba živá růže) se může dotýkat našich nejhlubších lidských citů a být zdrojem naděje a útěchy. H. Nouwen hovoří o tom, že Bůh se stal milováníhodným tím, že se stal smrtelným. Zároveň jeho smrtelnost nebyla osudová, ale byla cestou k naději.
Jako by paradox růže kopíroval paradox života. Jen růže, která je pravá a tedy zemře, může udělat druhému radost a má skutečnou hodnotu. Stejně tak život, který je konečný, dává tomu co děláme zcela jiný rozměr (k čemu by byla třeba oběť, kdybychom na všechno měli nekonečně mnoho času) a má díky své konečnosti skutečnou hodnotu. V podobném smyslu píše i Chaim Potok ve své knize „Jmenuji se Asher Lev“ . V příběhu vystupuje chlapec, který něco z toho, co jsme četli v příběhu o růži, objevil. Jednoho dne, když je mu šest let, vidí mrtvého ptáčka. Ptá se otce, proč ptáček zemřel. Otec mu vysvětluje, že všichni musí zemřít, včetně tatínka, maminky a jednou i jeho. Chlapec nemůže pochopit proč by všechno živé jednou mělo ztichnout jako tento ptáček. Ptá se tedy: „Proč“? Otec odpovídá: „Protože to Bůh takto stvořil“. Chlapec se ale opět ptá: „Proč“? Otec odpovídá: „Aby byl život vzácný Ashere. Něco, co máš navždy, nikdy není vzácné“.
Sice jako křesťané věříme, že po smrt je jen přechod do jiné formy existence, ale přesto. Život na této zemi netrvá věčně tím je, slovy tatínka malého Ashera vzácný. A proto je přirozené, že odchod z toho života nás trápí – i když jsme věřící.
Je to podobné, jako se svatební kyticí, která je z živých květů. Na jednu stranu bychom si jí rádi uchovali, na druhou stranu přesto nevěstě dáváme kytici živou – a tedy pomíjející. To, co přehluší určitý smutek z pomalu odkvétající kytice je láska, se kterou jsme kytici darovali. Láska je totiž silnější než pomíjivost a smrt. A v tomto je naše naděje. Umírání a ztráta bolí a nemůže tomu být jinak, ale existuje cosi silnějšího a tím je láska. Ne však jako abstraktní cit, ale láska Pána Boha a s ní související naděje. Proto je možné spolu s bolestí z umírání prožívat lásku a naději, aniž by se to vzájemně vylučovalo.
