O satanových sázkách, obchodnické víře a knize Job

Podivná vize na úvod

Měl jsem následující vizi. Satana rozzlobilo, že ve vašem městě vznikl, či existuje sbor. Poté, co v něm uvěřilo několik lidí, se satan rozzlobil ještě víc. Lidé v tomto sboru tvrdili, že „fakt věří“. A tak satan přišel za PB a řekl mu. Bože, jak tak pozoruju tento sbor (církev), pomalu začínám chápat, proč ti lidé věří. Věří ti proto, že se mají dobře. Mnozí z nich mají slušně placenou práci, jejich děti většinou netrpí neléčitelnými chorobami, všichni mají kde bydlet. Co se týká jejich modliteb, měřeno našimi modlitbometry většinou se moc nemodlí, ale když mají problémy, najednou ukazatel vyletí na 100 modlitbo-newtonů. Sice jsem tvůj nepřítel, ale musím uznat, že se ti docela daří plnit, za co se modlí. Tedy když mají ty svoje problémy, tak jim je často vyřešíš. Asi něco bude na tom, že jsi všemohoucí. Ale Bože neraduj se, že tady máš svůj lid. Řeknu ti jednu zajímavou teologickou novinku. „Věřící“ ti totiž vůbec nevěří proto, že tě chtějí uctít a že ti chtějí sloužit. Když vidím, jak se jim vede, jak se modlí a jak jim mnoho z toho co chtějí, plníš, potom docházím ke zcela logickému závěru (a jak víš, logika je moje silné vlastnost). Věří ti proto, že se jim to silně vyplácí. Prostě to u nich funguje stejně jako v čemkoli jiném – věří tomu, kdo jim něco nabízí a něco dá.
Bůh satanovi odpověděl – ne, tak to není, oni mě skutečně milují a já miluji je. Satan –na to: Tak se vsadíme. Já jim sáhnu na jejich děti, zdraví, majetek a uvidíš, že se jim jejich víra rozsype jako domeček z karet. Uvidíš, že za pár let tady žádná církev nebude…
Na závěr ti připomenu výrok jednoho z tvých „zlomených věrných“.

Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu.
Nikdy nezapomenu na ten kouř.
Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem.
Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru.
Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež ne mne hleděly tváří pouště…

A ještě ti připomenu slova slavného bohoslovce P Tillicha – vzpomínáš si, co psal po bitvě u Verdunu? Zhroutil se mi svět!

Jenže těmhle církevním pohodářům v Čechách se nic nehroutí a proto ti věří. Ale pamatuj Bože – je to jen byznis, který s tebou vedou, nic víc.

Po těchto slovech satan odešel a já se pokusil tuto svoji „vizi“ sepsat…

Do jaké míry zasahuje Bůh do lidských osudů? Do jaké míry platí, že nás nepotká zkouška nad naše síly a že se zkouškou přijde východisko? Měl Wiesel malou víru, když se mu při pohledu do plamenů, kde se pálila těla malých dětí, zhroutila víra? Byla Tillichova důvěra v Boha postavena na vratkých základech, když tváří tvář Verdunským jatkám prožívá krizi víry? Nebo Bůh dopustil zkoušku, kterou prostě v daný moment neunesli. Bůh ale ve svém slově přece jasně říká, že takovouto zkoušku nedopustí – tedy chyba asi byla na jejich straně. Přesto se v nás cosi brání udělat takovýto závěr. Bůh nechybuje, ale člověk má jistou míru výdrže a ta když se překročí, člověk se zlomí. Můžeme to trpícímu člověku vyčítat?


Skutečně je Job o utrpení?
Nechci teoretizovat – sám jsem v posledních letech prožil bolesti tolik, že jsem snad trochu pochopil, že „deset bodů proč Bůh dopouští utrpení“, moc nepomůže. Zároveň mi ale došla jedna věc v souvislosti s Jobem, kterou bych se asi neodvážil říci někde na fóru teologů.
Nejsem si jist, zda pointa této knihy je řešení problému utrpení. Dovolím si předložit ještě jednu tezi. Jiná možná pointa je otázka proč lidé věří Bohu? Nebo jinak – je víra skutečně jakýsi druh odměny? Je pro nás víra jen určitým druhem obchodu? Tedy možností, jak si zajistit pokojný život, jak mít další připojištění?

Odpověď mj. poznáme podle odpovědi na otázku jak vypadá naše modlitba? Tedy jak a za co se modlím, když zrovna nemám problémy? Satan v dialogu s Bohem naráží přesně na tuto naznačenou slabinu mnoha křesťanů. Zcela správně vlastně říká: Když pozoruji jejich (Jobovu) víru a to, jak se jim daří, mám jediný závěr – a co má být?
Zároveň je třeba dodat, že víra se tříbí uprostřed zkoušek a nesnází. Problém mnohých křesťanů je, že jejich největší nesnáze plynou ze snahy, se nesnázím vyhnout.

Rady Jobových přátel…
Podstatnou část knihy tvoří rozhovory Joba a jeho přátel. Zde nemohu souhlasit s mnoha komentáři, které tvrdí, že ho jeho přátelé „pastorovali“ špatně. Všimněme si, že jeho přátelé mu nedávají nesmyslné rady. Pojďme se podívat, jak se oni perou s otázkami utrpení. První rádce – Elífaz tvrdí, že přímý neupadne do záhuby (Job 4, 6) a hovoří tedy v podobném duchu jako Žalmista: „Hospodin nedopustí, aby se spravedlivý zhroutil. (Ž 55, 21). Dále hovoří o tom, že Všemocný kázní (Job 5, 16). V podobném duchu hovoří Žalmista, když mluví o tom, že Hospodin kárá (Ž 94, 12). Další rádce - Bilhad spojuje požehnání a naopak trápení s tím, jak se Job a jeho synové chovali. Na jednu stranu se nám tyto rady zdají špatné, jak již bylo napsáno, bezbolestný život není odměna za dobré chování, ale nečteme např. v 5 Mojž. 7 jasnou spojitost mezi pozemským požehnáním a poslušností? Bilhadovi rady tedy dávají v kontextu některých biblických pasáží smysl. Bilhad dále hovoří, že ti, kdo na Boha zapomněli, sejdou ze správné cesty, což je v duchu Žalmu 1, kde se píše o tom, že svévolníci neobstojí. Další rádce – Sófar vidí důvod Jobova utrpení v jeho nepravostech. Protože známe pointu příběhu tak vidíme, že toto nebyl důvod Jobova utrpení, zároveň ale i tento argument najdeme v Písmu – tedy že si lidé (nebo v tomto příběhu Job) za utrpení mohou někdy díky svému hříchu sami. Rady Jobových přátel vycházejí z Písma a to nikoli způsobem, jaký např. používá ďábel při pokoušení Krista. V obecné rovině chápu poselství jejich rad následovně. Rada má smysl, nicméně nesmírně důležité je kdy a v jakém kontextu ji povíme. Biblicky byly rady J. přátel správné, v tom smyslu, že citují správné verše. Jenže zde občas chybí moudrost jak určitou pravdu použít. Má-li být pravda pravdou, musí být sdělována i v určitém kontextu. Možná měli více pokračovat v tom, co čteme na konci druhé kapitoly – mlčet, plakat s Jobem a prostě být s ním… Když jsem nedávno ležel v nemocnici po operaci s bolestmi na JIP a manželka za mnou přišla, nevysvětlovala, „jen“ vedle mě seděla a držela mě. V té chvíli jsem si nic víc nepřál. I to je pastorace. Zároveň nejen to…

Boží (ne)odpověd
Nakonec promlouvá Bůh (Job 38 – 41). Čtenář by čekal, že nám konečně poodhalí jak to tedy je… ale Bůh nejen že Jobovi neřekne nic o svém rozhovoru se satanem, ale ani neřekne nic o smyslu utrpení! Pokud je kniha Job o utrpení, proč o něm Bůh Jobovi a jeho přátelům nic nesdělí? Tím, že Bůh v knize Job promlouvá o tom, co stvořil, nám naše otázky příliš neusnadňuje. Všechny otázky které Bůh ve své řeči klade, ukazují na jeho velikost a z toho plynoucí suverenitu. Tedy žádné filozofování nad smyslem zla a utrpení, ale ukázání toho, že vesmír a vše co se v něm děje, je pod Boží vládou. Více než že Bůh nám dá, co chceme, vidíme, že Bůh je suverénní a pokud nám něco dá, je to pouze výraz jeho milosti, nikoli výsledek naší zbožnosti. Jiná věc ale je, všechny příklady ukazují do přírody, kdy příroda je ukazatelem Boží slávy, ne lidského úsilí. To stejné by potom mělo platit o křesťanech...

Možné závěry z knihy Job

Existencionální rovina poznání Boha
Boží zvláštní odpověď a prožité utrpení vybudí u Joba jedno klíčové poznání – „teď jsem tě spařil vlastním okem“. Nepochopil jsem tě, ale setkal jsem se s tebou. Poznal jsem tě. Doposud jsem tě jen chápal, nyní jsem došel ještě dál – k existencionálnímu setkání. K tomuto poznání dojde Job na konci. V polovině příběhu a svého utrpení – tj. 19 kapitole potom čteme ještě jednu důležitou myšlenku: „Vím, že Vykupitel můj žije a jako poslední se postaví nad prachem (Job 19, 25)“. Chci zeptat, zda si myslíte, že by k podobným závěrům došel člověk poté, co by od Boha dostal odpověď typu „deset důvodů proč Bůh dopouští utrpení“. Pokud by toto Bůh pronesl, vlastně by se tím ospravedlňoval. Jenže Bůh se člověku ospravedlňovat nemusí. Proč? Protože je Bůh. Člověk Ho poznává ne tehdy, až mu Bůh vysvětlí, proč dělá to, co dělá, nebo, až se nám omluví za to, co dělá, ale v existencionální rovině, která se odehrává, někdy právě v rovině utrpení. Job došel k tomu, že mnoho jeho „vědomostí“ o Bohu pocházelo jen z doslechu, tedy od druhých lidí. Zřejmě v této rovině uvázli Jobovi přátelé. Měli hodně myšlenek o Bohu, ale málo osobního poznání Boha. Ne každý kdo prošel a prochází utrpením, dostává automaticky moudrost. Někdo se díky utrpení naopak zatvrdí. Nicméně pokud věříte – nedělejte si životní program „jak se vyhnout utrpení“. Zabezpečením svým, svých dětí, velmi vysokými příjmy, známostmi a nevím, čím se utrpení stejně nevyhnete. Žijme v bázni před Bohem a s Bohem to by měl být náš životní program. Pak nás utrpení nejen nezlomí, ale naopak – povede k hlubšímu poznání Boha.

Další důležitá věc, kterou Bůh ukazuje je, že prosperita, zdraví, majetek ani nic dalšího není odměnou za dobré chování, ani silnou víru ani ctnostný život. Věříme ne proto, že se máme dobře nebo protože bychom se mohli mít dobře, ale proto, že jsme poznali Krista a proto, že se mít dobře budeme – až se s ním setkáme tváří v tvář. Problém nás mnohých je, že si chceme udělat ráj již zde na zemi – a to nás od Boha spolehlivě odvádí.

Dále v Jobově příběhu vidíme, jak důležitou roli uprostřed utrpení hrají přátelé. Sdílená bolest je stále bolestí, ale přesto se dá spíše unést. Jobovi přátelé mu neradili vždy dobře, ale byly to přátelé. Dokázali s ním sedět, zajímali se o jeho bolest, i když jakkoli upachtěně.

Dále - lidé, kteří utrpením prošli a neztratili víru, se stávají jakousi archetypem pro další ve smyslu „s Ježíšem se tím dá projít“. Nakonec příkladem je sám Kristus. Na nás, kteří s Bohem chodíme již pár let potom je, abychom měli co předat – konkrétně: „S Boží pomocí jsem tím prošel.“ Nechci trpět, asi většina z nás nebude o bolesti říkat to, co sv. František, který hovoří o „sestřičce bolesti“, přesto pokud bolest přijde v jakékoli podobě, může být cestou k povzbuzení dalších, kteří projdou podobným tříbením.

A nakonec v knize Job čteme zvláštní konec, který tak trochu vyvrací to, co jsem se doposud pokoušel sdělit. Když Job uspěje a Boha nezapře, Bůh ho za jeho věrnost bohatě odmění. Příběh končí skoro jak americká telenovela. Chce se nám protestovat s tím, že takto přece život nefunguje – tedy pokud nevyznáváme teologii prosperity! Nedokážu odpovědět ja tuto část interpretovat. Nicméně je pravdou, že na mnoha místech Starého zákona čteme, že vyjádřením požehnání je prosperita. Mnohokrát čteme následující schéma: Pokud budeš následovat, dám plodnost tvým ženám, dám ti stáda, majetek atd. Nový zákon nás ale posouvá do jiné roviny:

Židům 13:14 Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.

2 Kor 4:16 A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. 17 Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy
18 nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. 2 Kor 5:1 Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.

Židům 5:8 Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel,
9 tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy.

Job se naučí poslušnosti skrze utrpení a dostává se mu pozemského požehnání. Nový zákon ukazuje, že v Kristu přichází ještě jiná dimenze požehnání – viz výše uvedené texty. Zároveň se nám Job může stát určitým předobrazem Krista, který – jak čteme v Žd. 5 též projde utrpením, aby dosáhl dokonalosti.

Pokud jste dočetli až sem, zřejmě jste došli k tomu, že této knize nerozumím… a máte pravdu. Nerozumím. Kniha Job se příliš nevejde do žádné teologické ani filozofické kategorie. Zároveň z toho mála, co mi o sobě tato kniha odkryla, mohu čerpat sílu žít svoje zápasy víry.