Vzkříšení, povinnost, vouchery a Tolkien...

…Petr se rozběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo. Lk 24, 12

Když se Petr doslechne, že Ježíš vstal z mrtvých, čteme, že „běží“. Proč asi?

Když byli moje děti mladší, telefonoval jsem jim, když jsem se blížil tramvaji domů, aby mi šli naproti. Skoro vždycky běželi… protože byli netrpěliví a těšili se na setkání. Dlouho jsme se neviděli (u malých dětí je vše delší než 10 minut dlouho), proto kluci běželi. Přemýšlejme, co se asi odehrávalo v Petrově mysli. Jeho poslední zážitek s PJ byla jeho zrada. Potom už neměl možnost se mu omluvit, něco dát na pravou míru, vysvětlit proč se zachoval tak, jak se zachoval. Prostě zradil a konec. Pak jen sledoval, jak Ježíše odvádějí na Golgatu. Je zcela logické, že v okamžiku, kdy se dozví o prázdném hrobu, tak běží. Ne proto, aby svým během něco změnil, protože pokud ke hrobu dojde o minutu později, stejně nic nezmění, ale prostě proto, že ho žene netrpělivost a vzrušení. Stále v něm hlodá, jak selhal. Petr patřil k oddaným učedníkům. Byl to Petr, který se dušuje, že i kdyby všichni Pána opustili, on nikoli. Jakoby Petr budoval svůj vztah s Ježíšem na své domnělé schopnosti vydržet. Zřejmě i proto se ho tak hluboce dotklo, když zradil. Rysy jeho učednictví byly loajalita, věrnost a síla. Najednou se toto po třech otázkách zhroutilo. Petr se domníval, že jeho vztah s Pánem je závislý na tom, že bude neustále prokazovat kvality, o nichž si myslel, že si jimi získal Pánovu přízeň. Toto se skrze zradu zhroutilo. To, co nakonec Petra změní, není výkon, ale selhání, Boží milost a setkání se vzkříšeným Kristem.

Petr před vzkříšením nám někdy připomíná tzv. „dobrého křesťana“. Modlí se, snaží se, je obětavý a z toho plyne jeho pocit spokojenosti. Kdosi v tomto pojetí přirovnal Boha k postaršímu divákovi, který sedí v nebi a tleská nám, když si ráno udělám trochu času na čtení Písma a modlitbu. My víme, že bychom se asi měli modlit, svědčit, číst Bibli, ale toto v nás působí spíše pocit viny. Cítíme, že se stejně nic moc nezmění, že nám tyto věci vlastně nic nedávají. I v postním období nás přemáhá pocit, že Ježíšovo povolání je příliš náročné a že vydat se Duchu je nad naše síly. Začínáme se podobat hlavní postavě jedné divadelní hry, která říká: „Proč se bojím tančit? Vždyť miluji hudbu, milost, rytmus, píseň i smích? Proč se bojím žít, já, který miluji život a krásu těla a živé barvy země, oblohy i moře? Proč se bojím milovat? Vždyť přece miluji lásku!“ My bychom možná mohli dodat – milujeme Boha, ale v jeho blízkosti se buď necítíme dobře, nebo je to hrozná nuda. Víme, že je mnoho oblastí, které nás fascinují mnohem více než On. Realita vzkříšení je jen další nudnou informací, která je mnohem méně zajímavá, než současná politická situace nebo informace, kde mají levné vouchery. Co s tím? Začít vstávat dříve ráno k modlitbám? Více se kontrolovat? Nebo se prostě smířit s tím, že evangelium je dřina a kříž, která mě moc nefascinuje? Nebo prostě Bohy vytěsnit ze života? Jakmile se z křesťanství stane povinnost, výsledek je stejný, jako když z manželství zmizí láska. Nemusíme si vzájemně škodit, jen se prostě nevyhledáváme. Stejné platí s Bohem. Postupně ho přestaneme vyhledávat.

Od toho, jak je pro nás realita vzkříšení reálná se do velké míry odvíjí vše další v našem životě. T. Keller se v této souvislosti ptá: „Proč je pro nás tak těžké vyrovnat se s utrpením a nemocí? Proč je tak těžké jednat správně, když víme, že nás určité jednání může stát pověst a hlavně že se nelíbí Bohu? Proč je pro nás tak těžké čelit smrti vlastní i druhých? Protože si myslíme, že tento rozbitý svět je jediný, který kdy budeme mít. Snadno získáme dojem, že tyto peníze jsou jediné bohatství, které máme.“

            Vím, že moje psaní nemá sílu způsobit novou vášeň pro Boží věci. To může vypůsobit pouze vzkříšený Kristus sám. Zároveň nás chci vyzvat k tomu, abychom přemýšleli, zda jsme se o tuto první vášeň nenechali okrást. Když si Petr si uvědomil, co provedl, hořce plakal. Pak ale běží k prázdnému hrobu a později vidíme, že mu jeho selhání Kristus více nevyčítá. V posledních okamžicích na této zemi se ho ptá slovy: „Petře miluješ mě“? Ví o našich zápasech, strachu, nejistotě, pochybnostech a do toho všeho nám říká, neboj se a miluj. Přemohl jsem smrt a ty jí díky tomu přemůžeš také. Život se mnou nemusí a nemá být povinnost a dřina.

Slyšel jsem, že dokud Spielberg nepřestal točit filmy se šťastným koncem, byly mu odpírány Oscary – jakkoli jeho filmy se šťastným koncem byly nejoblíbenější. Kritikové hovořili o těchto filmech jako únikových, naivních. Happy-end je prý známka nízkého umění. Proto převládají filmy, na jejichž konci se nám dělá špatně, zato máme pocit, že jsme se dotkli reality. S tímto ale polemizoval J.R.R Tolkien: „Radost z dobrého konce nemá nic společného s únikem nebo prcháním. Nepopírá existenci smutku a nezdaru – tyto věci jsou nutné, aby mohla být zakoušena radost z osvobození. Dobrý konec popírá obecnou a konečnou porážku – navzdory mnohým dokladům o ní a v tom je evangeliem, které poskytuje prchavý záblesk radosti. Když onen náhlý obrat přijde – zasáhne nás pronikavý záblesk radosti a touhy a roztrhne se opona, do níž zašlehne světlo“.  Jinými slovy příběhy s dobrým konce nám ukazují, že zlo nemá a nemůže mít poslední slovo. A toto nám v plnosti ukazuje příběh vzkříšení. Tedy smrt nemá poslední slovo, poslední slovo má život a úžasná zvěst vzkříšení pohlcuje bolest kříže. Pohlcuje i bolesti naše a my můžeme v nové naději běžet do náruče tomu, kdo na nás čeká.