Možná jste někteří všimli, mám blog na iDNES. Nemám moc času číst příspěvky různých bloggerů (nejen na iDnes), nicméně občas si všímám, které příspěvky mají nejvíce bodů a které jsou nejčtenější. V zásadě se jedná o tři druhy článků: Kritika EU, kritika vlády a kritika Romů. Čím drsnější kritika těchto tří skupin, tím více bodů. Co na tom, že kritika je dost často hodně zavádějící (zároveň vláda, Romové a EU jsou jedny ze skupin, do kterých se dobře promítá to, co Jung nazval stínové já. Jedná se o oblasti, které jsme na sobě nepřijali, a proto je nenávidíme.), důležité je zanadávat si a vypsat se ze svých frustrací. Netvrdím, že každá kritika je nemístná, ale když se jedná téměř a pouze o kritiku, něco není v pořádku.
V duchu kritiky se potom nesou mnohé novinové články, komentáře na internetu, zprávy atd. Když toto člověk poslouchá, čte, skoro má pocit, že žije někde na předměstí jakéhosi brazilského velkoměsta, že jedinou ochranou je nosit u sebe pistoli, že děti nemají šanci přežít v kolektivu jiných dětí, že nemáme šanci dožít se důchodu atd. Někdy společenské nálady díky (nejen) médiím přerůstají až do hysterie. Nechci bagatelizovat problémy, kterými procházíte, či procházejí jiní lidé. Někdy je to skutečně síla… Zároveň ale stále většina lidí má práci, může jít k doktorovi, má co jíst, jezdí na dovolené, nemůže někoho jen tak na potkání zabít. Žijeme v padlém světě, ale nežijeme v džungli, kde platí zákon silnějšího. Ano – někdy tento zákon platí, ale není to standartní. Přesto jakoby se stávalo nornou nadávat a proklínat život.
Zde je třeba připomenout, že existuje dvojí pohled na život. Jeden „objektivní“, druhý potom jak to co prožíváme a vidíme, interpretujeme. Jednoduše řečeno, pokud vidíme vše špatně, nepomůže nám, ani když se budeme mít objektivně dobře.
Vím, že naše země v mnohém „skutečně nevzkvétá“ a nemusím psát proč. Snad i proto více než jindy je třeba připomenout, že křesťané mají být lidmi naděje. Naděje je vlastnost, která se projevuje uprostřed chvil, které moc důvodů k naději nedávají, ve chvílích bez-naděje. Zároveň naděje není pozitivní myšlení nebo zakrývání reality. Jedná se o vlastnost, která vidí realitu velmi ostře, ale svoji sílu bere nikoli z okolností, ale z toho, v kom je zakotvena. Pro křesťany je oním zdrojem Kristus a důvěra v něj. Pokud se z našeho obzoru vytratí naděje, nahradí ji strach a náš život bude poháněn vpřed strachem. Strachem co kdyby moje dítě neumělo lyžovat, co kdyby se špatně učilo, co když nebudu dost vydělávat, co když nebudu mít standart jako moje okolí, co kdyby… Prosím, aby mi bylo rozuměno. Ať děti lyžují třeba ve dvou letech, ať mají IQ 150, věřte mi, že vám přeji vysoký plat… jenže jedna věc je něco umět, mít, druhá být popoháněn strachem, pocitem „co kdyby“. Strach nás žene k tomu, že vlastně nikdy nežijeme přítomností a neustále se na něco připravujeme nebo se před něčím zabezpečujeme. Strach je zaměřen k budoucnosti a krade přítomnost. Myslím, že toto je „duch doby“, kterému se dá snadno podlehnout.
Obranou je naděje a s ní spojené vědomí, že se nemusím bát. Nebojím se nikoli proto, že jsem si všechno pojistil, že mě nemůže nic a nikdo překvapit, že jsem bytostný optimista, ale proto, že vím, že jsem v dobrých rukou milujícího otce… Toto vědomí jde za hranici racionálního přitakání. Míří k osobní, existencionální zkušenosti, která je sdělitelná, ale jen velmi omezeně. Přesto existuje.
Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Žd 10, 23 - 24
Žádné komentáře:
Okomentovat