Druhý den se shromáždili jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu, dali předvést Petra a Jana a začali je vyslýchat: "Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?" Tu Petr, naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: "Vůdcové lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali nemocnému člověku, a ptáte se, kdo ho uzdravil, vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni." Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.
A když viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli. Poručili jim, aby opustili zasedání; pak se mezi sebou radili: "Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít. Aby se to však příliš nerozneslo v lidu, pohrozíme jim, že už Ježíše nikomu nesmějí zvěstovat." Zavolali je tedy a přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: "Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet." A tak jim pohrozili a propustili je, protože nenašli nic, zač by je mohli potrestat; také měli obavy z lidu, neboť všichni chválili Boha za to, co se stalo. Sk 4, 5 - 21
Celé akci předchází uzdravení apoštolů. Jeruzalém vidí, že konají zázraky a to nadchne lid, ale znepokojí velekněze. Ti nepochybují o zázraku, ale pochybují o moci, z které to apoštolové konají. Před pár měsíci se setkali s podobným fenoménem – když zázraky konal JK, je mu řečeno, že to dělá ve jménu ďábla. Nyní takto přímočaře velekněží nemluví, ale stejně zpochybňují to, co se děje to nikoli z hlediska faktů, ale moci či zdroje moci. Prostě církev, která má Boží moc vždy byla, je a bude podezřelá a to nejen v očích nevěřících, ale i samotných křesťanů. Na položenou otázku dostávají náboženští představitelé velmi přímočarou odpověď – děláme to ve jménu toho, kterého jste zahubili a který byl vzkříšen. Všimněme si, že velekněží nezpochybňují ani ukřižování, ale ani vzkříšení i když především to druhé, se jim velmi nehodilo. Jenže těžko zpochybníte něco, co vidělo mnoho lidí, kteří jsou stále na živu. Je to podobné, jako by někdo chtěl zpochybnit, že žil můj otec. I když je už mrtvý, stále žijí ti, kdo ho znali a viděli. Za 100 let to bude možná jiné, ale teď zpochybnit jeho existenci prostě nejde. Jinými slovy realitu vzkříšení nezpochybňovala ani Ježíšova opozice. O zhruba 20 let později Pavel píše, že pokud Ježíš nevstal z mrtvých, je naše víra marná a dodává, že pokud lidé nevěří ohledně vzkříšení jemu, ať se zeptají těch, kdo jsou doposud na živu. Pochopitelně Pavel by tak neargumentoval, kdyby lhal nebo kdyby si nebyl jistý historickou skutečností. Určitě by se neodvolával na očité svědky. Spíše by používal argumenty typu: Prostě tomu musíte věřit.
Argumenty ve prospěch vzkříšení jsou silné, silnější než mnohé jiné historické události. Jenže… před pár dny jsem suploval za jednoho profesora jeho přednášku a měl jsem téma Bible. Přišlo mnoho studentů, řádově několik set. Přednáška byla o to těžší, že učitele přede mnou vyhodili po první přednášce. Důvod – byla příliš křesťansky a tedy jednostranně zaměřená. Uvědomoval jsem si tíži situace. Nechtěl jsem relativizovat evangelium, zároveň jsem nechtěl s ostudou odejít. Snažil jsem se popsat vznik Bible a pak hovořit i o tom, zda středobod NZ – tedy vzkříšení je jen mýtus nebo historický fakt. Myslím, že z racionálního úhlu pohledu jsem uvedl hodně argumentů, že vzkříšení není mýtus. Jenže jsem se dostal do bodu, kdy jsem musel povědět – a teď záleží na vás, co s tím uděláte. Kam vás mohu v nejlepším případě dovést, je víra v jisté, snad dobré argumenty, které dle mého jsou důležité. Pokud je vzkříšení na úrovni artušovské legendy, pak mají křesťané zásadní problém. Jenže jedna věc je věřit, druhá důvěřovat. Síla a moc svědectví apoštolů vycházela z toho, co s nimi vzkříšení udělalo, jak je proměnilo. Krátce poté, co slavný anglický spisovatel Chesterton uvěřil, k němu přišel novinář a položil mu otázku: Kdyby se náhle objevil vzkříšený Kristus a postavil se vedle vás, co byste dělal? Chesterton odpověděl: Ale on tu stojí! V Ch. odpovědi není přání, ale přitakání nejradikálnější zvěsti křesťanství, kterým se křesťanství liší od jiných náboženství a nauk. Konkrétně že Kristus je přítomen, že byl vzkříšen a že žije vedle nás a s námi.
Druhá věc – na svědectví apoštolů je jasné, že středem toho, o kom svědčili a koho zvěstovali, byl Kristus. Německý teolog Ernst Kasemann napsal: „Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš.“ Lidé, kteří viděli apoštoly, žasli nad tím, co dělají a co říkají. Důvodem bylo, že apoštolové příliš „nespadali do hlavního proudu CB“ – byli totiž neučení a prostí. Proti nim stojí velekněží, kteří byli vše, jen ne neučení a prostí. Přesto musí apoštoly brát vážně, protože je zde jedna důležitá zmínka vv. 6 – Petr a věříme, že i apoštolové, byli „naplněni Duchem svatým“. Toto jim dávalo moc a odvahu. Navíc když lidé viděli apoštoly, najednou viděli Ježíše. Najednou viděli tzv. páté evangelium, kterým jsme my a kterým byli apoštolové. Zároveň ale Petr a Jan prožívají to, co jsme mnohokrát zažili i my, když jsme svědčili o Kristu. „Nic nám o něm neříkejte“. Jejich argumenty dávají smysl, ale velekněží nechtěli, aby se evangelium šířilo dál. Řeči o náboženství, o Bohu, o morálce nikomu nevadí. Jakmile ale začnete mluvit o Ježíši, přichází reakce, která není vždy přející. Zároveň si všimněme, že Petr a Jan odhalují i svoje motivy proč mluví: Nemůžeme jinak, mluvíme o tom, co jsme viděli a slyšeli. Četl jsem následující modlitbu: Pane, spokojil jsem se s tím, že tě znám z druhé ruky. Z Písma a skrze svaté, od kazatelů a kněží. Přál bych si, abych jim mohl říct, to co Samařská žena: teď už nevěřím proto, co jste mi říkali. Slyšel jsem to sám. Autor tuto modlitbu komentuje – zákonictví je víra z druhé ruky. T. Kempenský napsal: Šťasten, koho učí sama pravda. Ať zmlknou všichni učitelé a utichne tvorstvo samo před tvou tváří, mluv ke mně jen ty sám. Pro učedníky je osobní, nezprostředkovaná zkušenost tak silná, že nemohou jinak než mluvit. Nemluví o tom, co někdy četli, ale co prožili. Stávají se svědky, kdy dobrý svědek svědčí o tom, co viděl a zažil, nikoli o tom, co slyšel z druhé ruky. Myslím, že toto je někdy naše slabina, kdy hodně o Bohu, modlitbě, víře mluvíme, chybí ale odvaha toto přetvořit do živé reality. Jednou mi někdo řekl příměr, že mu připadáme jako ti, kdo se ubezpečují, že pečené maso je skutečně skvělé, zároveň si jej nikdy nevezmeme do úst. B. Menning napsal: Nesnažte se ho pochopit, nepodaří se vám to. Nesnažte se ho vidět. Ani to se vám nepodaří. Snažte se to žít. Učedníci prožili proměňující zkušenost s Kristem a to byla motivace, proč mluvili. Pokud se vrátím k rozhovoru o vzkříšení, potom to pro učedníky nebyla pouze historická informace, ale proměňující fakt.
Rád bych se pozastavil ještě nad jednou věcí. Učedníci nepatřili ke společenské elitě. Kdyby chodili do našeho sboru, asi by patřili do nižší příjmové skupiny. Jenže nejde o to velebit chudobu nebo nevzdělanost. Když vidíme učedníky ve Skutcích, potom jakoby neměli co ztratit, nebo lépe řečeno s Kristem nepočítali ztráty. Uvědomili si obrovské bohatství, které mají v Kristu. Ježíš tento postoj v kázání na hoře nazývá chudobou v duchu. Ještě jednou B. Menning: Chceme-li praktikovat chudobu ducha, nesmíme se urážet či být přecitlivělí na kritiku. Většina našich zranění, neustálé zabývání se posledními šrámy našeho poraněného ega, pocity hněvu, výčitek a hořkosti, to vše plyne z naší neochoty přijmout svou ubohou chudobu, z domáhání se našich práv, z naší potřeby, aby si nás druzí vážili. Učedníci moc neznamenali. Jenže Kristus pro ně znamenal všechno. To neznamená, že přestali pracovat, žít na tomto světě, že by jim byli lhostejné urážky, ale radikálně se proměnili jejich priority. Jejich touha byla následovat svého mistra a dát možnost, aby ho následovali i druzí. Náš (někdy) problém je v tom, jak nesmírně jsme zaměstnáni sami sebou, svým životním standardem, svými dětmi, svoji rodinou. Toto vše třeba, máme se starat, ale ne být starostliví. Jenže Ježíš říká, že má-li zrno dát užitek, musí zemřít. Jinými slovy požehnání nemůže přijít bez oběti…zároveň ale bez oběti, kterou dávám rád, nikoli z pocitu viny.
Nakonec bych chtěl ukázat na ještě jednu věc, která trochu souvisí s prostotou apoštolů a zároveň s jejich mocí. V tomto roce vyšla tzv. pomůcka ke čtení Božího slova, tentokrát i s komentáři mnohých teologů. Když se díváte na jejich představení, potom asi málokde najdete takovou koncentraci akademických zásluh a titulů. Zároveň mnozí z nich jsou vedoucími na prázdných sborech a vymírajících církvích. Prázdný sbor nemusí nezbytně nic vypovídat o kvalitě toho či onoho kazatele či člověka, nicméně je zde obrovská disproporce a zároveň signál, že ani obrovské znalosti o Bohu, jeho slově vůbec neznamená požehnání. Učedníci by téměř jistě k psaní podobných pomůcek nebyli připuštěni, aby do podobného periodika přispěli. Byli příliš prostí a neučení… jenže Boží pohled je zcela jiný. Bůh pracuje s těmi, kteří se otevřeli vzkříšenému Kristu, kteří počítají s tím, že Kristus stojí vedle nich. Myslím, že toto otevření se, by měla být výzva pro blížící se čas Velikonoc.
Žádné komentáře:
Okomentovat