K základům křesťanství I.

K základům křesťanství I. (osnova promluvy k sérii na P13)

Hovořit nebo psát o věcech, které se zdají být zcela základní, bývá někdy velmi těžké, zvláště když se chcete vyhnout jistým klišé, které navíc dávají smysl spíše těm, kdo se pohybují uvnitř té dané komunity. Zeptáte-li se člověka z ulice co si myslí, že je křesťanství, potom zřejmě uslyšíte cosi o souboru příkazů a zákazů, v horším případě o hamižné církvi. Když se zeptáte křesťanů na to, proč věří, potom se většinou dozvíte, že víra jim dává pokoj, radost, lásku, dobré společenství a naději věčného života. Tyto pozitiva jsou jistě skvělá, jenže…
Mnozí buddhisté vám zajisté popíší stavy naprostého pokoje a vnitřní vyrovnanosti. Kdejaký skaut vám řekne, že chodí do skvělého oddílu, kde ho mají rádi atd. 

Jinými slovy věřit, protože mi to něco dává, je jistě dobrým důvodem víry, na druhou stranu zřejmě existuje mnoho jiných směrů, názorů, činností, které vám dají velmi podobné pozitivní pocity jako křesťanská víra.  Navíc v Ježíšových podobenstvích je až nápadně často varování, abychom si spočítali náklady - pokud chceme být jeho učedníky. Důvodem těchto varování je zřejmě sdělení, že křesťanství nebude spojeno vždy s pohodou a dobrými pocity. Nakonec příkladů máme v Bibli celou řadu.

Proč tedy věřit, když ne kvůli dobrým pocitům na této zemi?  

Přímo se nabízí odpověď z "druhé strany reality". Tedy biblická víra nám má co dát, díky naději do věčnosti. O tom není pochyb, i když s podobnými "nabídkami" přicházejí vlastně všechna náboženství, pouze v poněkud jiných formách než křesťanství. Pro křesťany je naděje věčného života adekvátní odpovědí, z pohledu nekřesťanů to adekvátní odpověď většinou není. Jednak většina lidí realitu smrti vytěsňuje, jednak je otázkou, proč věřit zrovna v křesťanské nebe. 

Co bychom tedy odpověděli na otázku co dává víra dnešnímu člověku? Vyčerpávající odpověď zřejmě neexistuje. Mohu odpovědět vlastní  zkušeností, ale do jaké míry svoji zkušenost zevšeobecnit je otázka.

Přesto se pokusme s otázkou popasovat. Jedna z věcí, která dělá člověka člověkem je touha nalézt pravdu. Pravdu kdo jsem, proč žiji, kam se ubírá můj život, podle jakých norem a principů žít, abych věděl jak vydržet ve vztahu s partnerem atd. Pochopitelně jsou lidé, kteří tyto a podobné otázky neřeší a ke štěstí jim stačí televize a jídlo, na druhou stranu je řada těch, kdo podobné věci řeší. Pravdu nehledají jen filozofové. Hledá ji každý, kdo chce na tomto světě důstojně žít. Ukažme si to na příkladu. Nemáte nic společného ani s vírou či s filozofií. Jednoho dne se zamilujete a chcete si svého partnera v budoucnu vzít. Zřejmě začnete hledat způsoby, jak vztah udržet při životě a jak ho dokonce rozvíjet. Jinak řečeno - začnete hledat pravdu o tom, co je láska. Proč? Ne nezbytně proto, že máte zájem o filozofii, že jste milovníky metafyziky, ale proto, že nezávisle na tom zda věříte nebo nevěříte si myslíte, že pokud poznáte pravdu (v tomto případě o lásce), pravda vám dá pocit orientace a v konečném důsledku vám pomůže správně žít. Tento princip platí zcela nezávisle na době, ve které žijeme. Pravdu hledali lidé vždy a zdaleka to nebyli jen filozofové či lidé věřící. Řekl bych, že to byli lidé praktičtí. Jiný příklad: Kdysi platilo, že pokud jste chtěli na podzim sklidit, bylo dobré znát pravdu o tom, kdy zasít a kam zasít. Pokud tuto jste tuto pravdu naznali, tak jste v zimě zemřeli hlady...na tom není nic filozofického ani hlubokého. 

Mám za to, že pokud křesťanství přináší pravdivé odpovědi na základní otázky lidského života (odkud pocházíme, kdo je člověk, jak žít, existuje nějaká naděje?) potom současnému člověku má co dát. Pokud pravdivé odpovědi nepřináší, potom nemá smysl se jím zabývat. 

V tomto bodě je třeba poukázat na jeden důležitý moment. Nárok na pravdu si dělaly mnohé myšlenkové systémy. Mnozí lidé přinesly často dobré návody na to, jak žít v pravdě, nebo jaká je pravda. 

V zásadě všechny náboženské a filozofické směry přináší jednu ze tří nabídek. Pravda a s ní spojená spása (záchrana) je spojena buď s tím, jak se správně správně chovat (dodržuj pravidla) nebo s náležitým poznáním (poznej tu či nu pravdu) nebo s mystickým prožitkem.  Ježíš ale nepřinesl především „pravdu” ve smyslu správného názoru, správného návodu k jednání či mystického pohroužení . Jeho kázání nekončí na rozdíl od mnohých reformátorů výzvou „a teď to čiňte sami”. Stejně tak Ježíš nehovoří „to a to dělejte a budete se mít dobře”, ale „důvěřujte mi, přijměte mě a to bude mít za důsledek změnu”. V Bibli se tomuto přijetí říká víra či důvěra. Evangelium tedy není v první řadě Ježíšova nauka ani návod k jednání, ale přijetí daru – daru víry v Ježíše.

Proč nebo k čemu člověk potřebuje přijmout Ježíše když ne pouze kvůli správnému jednání, poznání či prožitku? V Bibli se hovoří o vykoupení. Jedná se o termín z otroctví – vykoupen mohl být otrok nějakým svobodným člověkem. Ježíš a později Pavel hovoří o otroctví hříchu, v kterém vězí každý člověk a který každého člověka poznamenává. To, co člověka z tohoto otroctví vysvobodí, je pravda. Jenže o jakou pravdu se jedná, když ne o pravdu popsanou v nějakém spise?

Když přemýšlíme nad svojí existencí, potom ta se zdaleka netýká přítomnosti, ale též minulosti a budoucnosti. I tyto dva časy ke mne patří. Člověk se sice stará o to co teď je, a o to, co bude, ale nemůže se vyhnout ani tomu, co udělal. Pokud hovoříme o příčetném člověku, potom si takový člověk „popravdě” přičítá i to, co udělal a to i v dobrém – třeba někomu pomohl, něco dokázal, ale i ve zlém – např. když někomu ublížil. Co se minulosti a mých provinění týká, můžeme se pohybovat ve dvou extrémech – cynismus a zoufalství. Co se budoucnosti týká, můžeme propadnout pocitům strachu či nereálné naděje. (Sokol J., Čtení z Bible, s. 284) Obojí je ale cesta v bludném kruhu.

Kristus přichází za lidmi, kteří se v tomto kruhu pohybují a kteří neztratili schopnost vidět neřešitelnost svých minulých selhání a nezakotvenost své budoucnosti.  K tomu je ale třeba přijmout zmiňovanou pravdu – pravdu o tom kdo jsem (což je dost nepříjemné a potřebuje to velkou vnitřní sílu i odvahu) a pravdu s velkým P – tedy Ježíše Krista resp. dar víry v Ježíše Krista.

Toto mi potom umožňuje dar života ve svobodě – dar vykoupení. Vykoupení z mé minulosti a dar naděje do budoucnosti. A právě toto mne činí jiným člověkem. Tento dar ale mohou přijmout jen ti, kdo si uvědomují svoji zranitelnost, kdo jsou „chudí duchem, plačící, toužící po spravedlnosti” (viz. blahoslavenství) atd. Právě těm se sděluje, že svobodný a zodpovědný život je možný. (Sokol J., Čtení z Bible, s. 284)