Proměny a trendy v současném evangelikalismu

Ještě před tím, než se podíváme na naše téma, definujme si, co vlastně termín evangelikalismus znamená. Přehlednou definici evangelikalismu podává britský historik D. W. Bebbington, který tento fenomén charakterizuje čtyřmi základními důrazy: 1. Důrazem na potřebu obrácení, jako základního kroku člověka na cestě k Bohu. 2. Aktivním vyjádřením osobní víry. 3. Vztahem k Bibli jako hlavní normě ve věcech víry a života. 4. Zdůrazněním Kristovy oběti na kříži.

Jedním z klíčových dokumentů evangelikalismu je Lozanský zázavek, který je výsledkem mnohaleté práce evangelikálních misionářů, kazatelů, evangelistů a teologů pod vedením významného teologa J. Stotta. Jeden ze závěrů tohoto závazku zní: „Ve světle této naší víry a našeho předsevzetí proto uzavíráme s Bohem a jedni s druhými vážnou smlouvu, že se budeme společně modlit, plánovat a pracovat pro evangelizaci celého světa. Vyzýváme i ostatní, aby se k nám připojili. Kéž nám Bůh ze své milosti a pro svoji slávu pomáhá, abychom této smlouvě zůstali věrni! Amen, haleluja!“

Církve, které se v Čechách hlásí k evangelikalismu, byly dříve označovány za církve „probuzenecké“.         V českém kontextu se někteří teologové či religionisté stále dívají na evangelikalismus jako na jakousi podivnou fundamentalistickou odnož křesťanství. Tyto pohledy jsou ale velmi povrchní a ukazují na neznalost tématu. Pochopitelně i uvnitř evangelikalismu (jako uprostřed jakéhokoli hnutí) se najde leccos nepěkného a povrchního, nicméně mnozí evangelikální teologové, učitelé, vzdělávací ústavy, misionáři a další patří v křesťanství k naprostým špičkám (biblistika, misiologie, apologetika atd.). Podívejme se na současné trendy, které lze v současném evangelikalismu vypozorovat s vědomím, že evangelikální hnutí je rozšířené a po celém světě a tedy i různorodé. V tomto článku se budeme dívat především na USA a Anglii, jednak proto, že zde světový evangelikalismus stále do velké míry čerpá intelektuální i další zdroje, jednak proto, že evangelikální sbory či denominace především v USA i Anglii ovlivňují některé sbory u nás.

Důraz na intelekt jako důležitou součást  křesťanské víry. V roce 2007 vyšla útlá knížka „Dva úkoly křesťanského vědce“ s podtitulem obnova duše, obnova mysli. (The Two Tasks of the Christian Scholar, Redeeming the Soul, Redeeming the Mind). Jedná se o určitou „magnu chartu“ vztahu evangelikálů k akademickému vzdělání. Kniha, která je souborem přednášek a esejů předních evangelikálních myslitelů, navazuje na odkaz, který zanechal evangelikálnímu hnutí geniální muž, držitel několika doktorátů a četných ocenění na prestižních universitách, jménem Charles Malik (1906 – 1987).  Když tento muž společně s B. Grahamem pokládal základní kámen Centra Billyho Grahama ve Wheaton Colledge (v roce 1980) prohlásil: „Nemůžeme chtít spasit pouze duše, musíme chtít spasit i mysl. Oslovit evangeliem duši světa a nikoli mysl znamená, že jste svět evangeliem neoslovili.“ Součástí zmiňované knihy je Malíkova přednáška, kde tento autor mj. řekl: „Nebezpečím amerického evangelikalismu je anti-intelektualismus.  Anti-intelektualismus je postoj porážející sebe sama. Vzbuďme se přátelé! Velké university ovládají mysl světa. Jak může evangelium oslovit university, pokud na nich nezazní? A jak může zaznít, není-li podáno inteligentně?“ Malík a po něm mnozí další položili před evangelikalismus výzvu, v jejímž důsledku dnes mnozí evangelikálové učí na nejprestižnějších světových universitách a patří ke špičkám ve svých oborech s tím, že svoje vyučování chápou nejen jako možnost předat znalosti, ale též možnost předat evangelium.  Od toho se potom odvíjí i velmi kvalitní teologické vzdělání, které poskytují mnohé university, které se k evangelikalismu hlásí. Jinými slovy v pojetí těchto lidí není (na rozdíl od některých našich teologů) důraz na obrácení, posvěcení, božskou inspiraci Bible či evangelizaci známkou jakési jednoduchosti či neschopnosti inteligentně vysvětlit to, čemu nerozumím. Tomu tak bylo možná před 50-ti lety, dnes je situace zcela jiná. S tímto důrazem a trendem úzce souvisí další důraz dnešního, především západního evangelikálního hnutí, kterým je apologetika, tedy rozumová obrana víry. Mnozí myslitelé z řad evangelikálů publikují desítky knih na apologetická témata a to počínaje etikou, přes otázky stvoření až např. po oblasti zabývající se textovou kritikou. Tímto nechci říci, že jiné křesťanské tradice apologetiku nemají, nicméně v evangelikalismu se jedná o velmi silný a významný trend. Především v Anglii a USA probíhají mnohé veřejné debaty mezi známými zastánci ateismu a křesťanství… U nás je něco podobného nemyslitelné protože ve svých řadách nemáme podobné kapacity, popř. jen málo, jiní o své víře raději mlčí. Tím, že na rozdíl od nás má evangelikalismus – především v USA a Anglii, takto silnou intelektuální základnu, je pochopitelně mnohem sebevědomější.

Důraz na kontextuální evangelizaci. Slovo kontext může znamenat jít s dobou. V křesťanství to může znamenat laciný populismus a snahu se za každou cenu přizpůsobit, nebo schopnost najít jazyk, který určitá kultura používá a tímto jazykem komunikovat evangelium. Současný hlavní proud evangelikalismu se pokouší o druhou variantu. Asi většina zná jména jako Rick Warren, Bill Hybels, Billy Graham, Ravi Zacharias a další. S těmito a dalšími lze diskutovat o jejich způsobech evangelizace nebo o způsobu, jak vedou své sbory, nicméně nelze jim upřít snahu otevřít svoje sbory a poselství těm, kteří se za křesťany nepovažují, kteří mají s církví negativní zkušenosti. Mnozí kritici tyto snahy napadají především kvůli používání marketingových metod, jenže je-li to tak, potom si musíme klást otázku, zda se jistých marketingových metod nedopouštěl třeba Pavel, když kázal na Aeropagu a ke svému svědectví využil sochy antických bohů nebo citace tehdejších básníků… Pochopitelně vždy nejdeme jistá nebezpečí, když se snažíme oslovit evangeliem svoje okolí. To ale neznamená, že bychom na evangelizaci měli rezignovat nebo svoje sbory uzavřít do své církevní subkultury. Dříve evangelikalismus (a probuzenecká hnutí) snad i díky svému důrazu na posvěcení byl hodně rigidní a uzavřený, toto se však změnilo. Mnohé evangelikální denominace, sbory a organizace podrobně promýšlí jak nést evangelium jazykem své kultury a nutno dodat, že se jim to daří. Začtěme se, co říká R. Warren, který postavil svůj sbor na průzkumu veřejného mínění a podle toho si vytipoval prototyp člověka, který by měl přijít do jeho sboru. Jeho základní teze zní: „V kázání, hudbě a v dalších součástech bohoslužby se snažíme o jednoduchou zvěst, údernou přímočarost, současný jazyk a styl. S lidmi je třeba komunikovat. To lze uskutečnit tehdy, najdou-li se oblasti, které mají komunikující společné. Úlohou kazatele a ostatních služebníků ve sboru je zpřístupnit Bibli nevěřícím, přitáhnout je do společenství a vést k členství ve sboru, k aktivnímu zapojení, růstu a zrání, což zabezpečuje udržení a další rozvoj sboru.“  Myslím, že Warrenův přístup dobře vystihuje trendy mnohých evangelikálních sborů. Zároveň nastavuje zrcadlo i evangelikalismu v naší zemi. Nutno dodat, že zrcadlo neveselé protože není moc sborů, které by současnou kulturu brali vážně. Z tohoto důvodu potom není skoro nikdo (skoro neznamená vůbec), kdo by v naší zemi mohl vyučovat v rámci misiologie na téma otevřený sbor. Vyučovat sice můžete, ale pochopitelně nemáte kredit…

Dalším silným trendem mnoha evangelikálních sborů je důraz na vyučování a kázání slova. Mnoho sborů především v USA ale i dalších zemích je rozděleno na skupinky biblického studia, někde je účast na skupince dokonce podmínka členství. Leckde probíhá ranní biblická škola pro dospělé (před kázáním), kde se opět vyučuje Písmo. Některé sbory mají kazatele, kteří se věnují výhradně kázání a vyučování. I toto ostře kontrastuje s našimi evangelikálními sbory, kde skomírají biblické hodiny a kde povětšinou nefungují skupinky.

Z toto co jsem popsal, vidíme, že hlavní proud evangelikalismu přicházející především ze Spojených států a Anglie je hodně postaven na vyučování, kázání, misii a evangelizaci a s ní spojené apologetice. Každý trend a důraz v sobě nese jistá nebezpečí. V případě evangelikálního hnutí se jedná o přílišný racionalismus, ztrátu vědomí, že víra obsahuje tajemství a paradox, určitou skepsi k ekumenismu – především s církvemi stavícími na liturgii a přílišné důvěře k marketingovým způsobům prezentace křesťanství. Nutno dodat, že tohoto si jsou evangelikálové dobře vědomi a vedou o tom mnohé diskuse, ale přesto… nebezpečí zde je. Na to zareagoval rozšiřující se fenomén tzv. vynořujících se církví (Emerging Churches). 

Podívejme na jednu z klíčových postav tohoto hnutí, Briana McLarena. McLaren byl několik let kazatelem v jakémsi evangelikálním sboru. Po několika letech služby prožil vleklou krizi. Jedním z důvodů bylo očekávání lidí, že by měl mít jako pastor jasno ve věcech víry a na veškeré pochybnosti by měl přinášet pokud možno jasné odpovědi. Dalším důvodem jeho krize bylo, že se od něj očekávala redukce evangelia na pár zjednodušených kroků typu „pět kroků jak dosáhnout pokoj s Bohem“. McLaren si stále více uvědomoval, že v církvi kde sloužil, tyto zjednodušené odpovědi vyhovovali „církevním veteránům“, ale těm, kteří hledali Boha, byli k ničemu. Dalším důvodem jeho krize bylo vědomí, že není schopen vyhovět oběma skupinám a navíc že to co káže, v podstatě nepůsobí změny u jeho posluchačů. Když četl Bibli, stále více si uvědomoval, že mu nezapadá do teologického systému, který přijal za svůj. Nakonec se setkal s lidmi, kteří se mu stali příkladem „nových křesťanů“. Toto mu dalo naději, že existuje i jiné křesťanství, než s kterým se setkával. Svoje myšlenky popsal v několika knihách, které se brzy staly bestsellery. Jedna z  klíčových myšlenek, které se v knihách opakují, je, že by křesťan měl vzít vážně postmoderní kontext, v kterém žije. 

V jednom ze svých bestsellerů More Ready Than You Realize (2002) ukazuje na chyby, které církev dle něj dělá (ve skutečnosti má na mysli především evangelikalismus). Píše, že evangelikalismus je dítětem moderny (epochy, která kladla důraz na rozum, pokrok, podmanění přírody atd.) Tak jako chtěla moderna podmaňovat a kontrolovat, církev přejala podobný přístup a to i v terminologii. Jako příklad McLaren uvádí když církve nebo organizace nazývají svoje evangelizační kampaně „crusades“ (tedy křížová výprava), což implikuje invazi a podmanění. McLaren dále píše, že církve při evangelizaci zredukovali evangelium do jednoduchých zákonů a kroků. Stejně jako nás věda ponechává s absolutními odpovědi ohledně přírody a zákonů, stejně tak si křesťané mysleli, že mají absolutní duchovní pravdy. Nevěřící člověk je ponechán v situaci přijmi nebo nepřijmi, bez možnosti diskuse. McLaren dále poukazuje na další lingvistický problém, kdy někteří křesťané při evangelizaci používají obrat „winning people for Christ“ (volně přeloženo – získat lidi pro Krista, kdy winning je od slova to win tedy vyhrát). Tento obrat podle něj nutně implikuje, že někdo prohrál „loosed“. V tomto přístupu McLaren vidí snahu nad někým vyhrát a to především skrze argumenty a racionální přijetí „mých pravd“. Tento přístup je ale více donucovací než milující. Bůh je podle McLarena v mnoha církvích prezentován jako studený, analyzovatelný a mechanistický spíše než ten, kdo je milující, tvořivý a toužící po dobru a spravedlnosti. Jako ten, kdo nadržuje těm, kdo jsou uvnitř církve, jako Bůh, který se spokojuje s černobílými odpověďmi a logikou spíše než ten, který je Bohem pravdy, která má více podob, jako Bůh zjevující se skrze systém než jako ten, který se zjevuje skrze příběh, krásu, zkušenost experiment a společenství. Zkráceně  - McLaren tvrdí, že Bůh Bible je mnohem nespoutanější a živější než je prezentován v modernistické a tedy evangelikální verzi.

Myslím, že v symbióze hlavních evangelikálních proudů naznačených v článku a důrazech vynořujících se církví půjde hlavní proud evangelikalismu. V žádném případě nedojde k prolnutí těchto proudů, zároveň myslím, že evangelikálové budou čím dál více brát vážně tu část lidské bytosti, která vnímá jinak, než rozumem. Jejich hlavní představitelé budou nadále „leštit rodinné stříbro“ v podobě výše zmiňovaných důrazů, ale budou muset promýšlet, jak tyto oblasti přizpůsobit současnému člověku. Dalším trendem bude posílení sociálního rozměru pojetí evangelia. Mnozí evangelikálům vyčítají, že pro přílišnou snahu „spasit duše“ zapomínají, že člověk má i přízemní a zároveň důležité potřeby. Posledním trend, který vnímám, vychází z toho, že měřeno počtem věřících, nejvíce evangelikálů je dnes v Asii a Africe a to se všemi specifiky těchto kultur. Evangelikalismus, stejně jako křesťanství v obecnější rovině, už není doménou hlavně Evropy a Ameriky. Toto je třeba brát velmi vážně. Pokud na toto nebudou evangelikálové na západě reagovat, snadno vznikne pocit jakési jejich nadřazenosti.

Co se týká evangelikalismu ve světě, jsem optimista, horší je to u nás. I po mnoha letech po sametové revoluci existuje jen málo sborů, které jsou schopny brát vážně výzvy doby (málo neznamená žádné) a od kterých se lze inspirovat, mnoho společenství prožívá krizi biblického vzdělávání. Mezi evangelikály je jen minimum osobností, které by se zabývaly apologetikou nebo propojením svého oboru s křesťanstvím a měli odvahu nebo schopnost na veřejném prostoru prezentovat a obhajovat víru. Většina sborů řeší sama sebe a není proto schopna hledat jakési trendy.  Myslím, že sbory a denominace ničí napojení na státní zdroje financí. Chápu snahu o finanční vyrovnání se státem, ale tento finanční socialismus může trvat mnoho dalších let a upřímně řečeno – mnohým to takto vyhovuje. Na rozdíl od skoro všech dalších organizací má církev své jisté. Vím, že peníze nejsou vším, zároveň bychom se asi jinak vyrovnávali s početní stagnací, kdyby kazatelé mizeli se sborů, protože by nebyl, kdo by je platil.  Možná bychom potom mnozí více začali brát vážně výzvy R. Warrena a dalších. Mnoho (nejen) evangelikálních sborů vytvořilo vlastní subkulturu a tento hybrid nazývají „věrnost evangeliu“.  Problém je, že místo Kristovým křížem, šokují svoji kulturou. 

Pokud v naší zemi lze uvnitř evangelikalismu mluvit o nějakých trendech, potom to bude důraz na zakládání nových sborů, otevírání se vlivům některých dalších křesťanských tradic, důraz na spolupráci mezi křesťany a sbory napříč denominacemi. Jinými slovy vstupujeme do post-denominační doby. Některé sbory a církve nadále porostou, zřejmě budou i terčem kritiky, především proto, že prý „vyprazdňují evangelium“. Jenže je třeba vědět, že v Čechách se úspěch neodpouští a to někdy i v duchovní práci. Evangelikálové díky svému důrazu na vyučování, budou generovat více kvalitních teologů. Některé denominace hlásící se k evangelikalismu, nadále porostou. Český evangelikalismus bude zřejmé sociálně dost jednobarevný - tedy skládající se z lidí ze středních a vyšších tříd. 

Smutným a nechtěným trendem, který hrozí, bude, podobně jako u tzv. velkých církví, postupné ubývání členské základny některých sborů i denominací a to z důvodu odchodů a vymírání. Vymírající sbory a denominace však budou i z důvodu státní podpory existovat dál. Svoje úbytky budou svádět na to, že káží čisté evangelium a proto mezi ně nikdo nechodí, protože evangelium je nepříjemné. Jenže tímto zdůvodňováním budou v sobě ještě více posilovat mentalitu ghetta. Na závěr chci napsat, že bych se, co se negativních závěrů týká, strašně rád mýlil. Více než v kterémkoli svém jiném článku. Za sebe mohu konstatovat, že pro to udělám maximum.