Pocit viny a práce (nejen) duchovních

Na úvod bych chtěl napsat, že nic z toho co budete číst nelze zevšeobecnit.

Když jsem jako kazatel někdy někomu nabídl možnost rozhovoru, slyšel jsem někdy zajímavou reakci. „Proč, přece jsem nic neprovedl. Co se děje“? Jakoby dotyčný neměl čisté svědomí. Přemýšlel jsem, že bych mohl reagovat takto (pochopitelně myšleno v nadsázce): „Ale děje, oba moc dobře víme, co se děje.
Občas mluvím s tvými kolegy, dětmi nebo partnerem, občas tě pozoruji, ale nechci o tom sám začít. Zkus sám povědět, kde máš problém. Promysli si to tak dva dny, a pak spolu dáme řeč.“  Myslím, že by dotyčný hodně přemýšlel, co provedl, a že by jej určitě leccos napadlo, protože zřejmě nikdo nemá čisté svědomí v tom smyslu, že by nikdy nic špatného neudělal. Pokud jste četli Kafkův Proces, tak se zde jedná o podobnou myšlenku. Hlavní hrdina Josef K. žije normálním životem, ale náhle je zatčen. Nikdo mu nesdělí, čeho se dopustil. Putuje z jedné cely do druhé. Všichni se k němu chovají tvrdě a bez soucitu. Josef si postupně začne skládat útržky svého života. Říká si, je to kvůli tomuhle, nezatkli mne kvůli těmto věcem? Neudělal jsem nic strašlivého, ale třeba se stalo to a to… Josef K. nakonec neví, z čeho byl vlastně obviněn. Nakonec je jedním ze strážných zavražděn. Existuje řada interpretací tohoto díla, jedna z nich je následující. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný, bez ohledu na naše provinění. Jakkoli žijeme ve světě, kde mnozí lidé nevěří v soud, nevěří v hřích, přesto cítí, že něco není v pořádku. Jako bychom trpěli jakýmsi pocitem, že pokud by nás někdo hluboce prozkoumal, byli bychom odmítnuti. Jsme vinni svojí vinou. Proto musíme své pravé já skrývat, nebo alespoň velmi kontrolovat, co o nás druzí lidé vědí. Zároveň musíme sami sobě i druhým dokazovat, že jsme hodni lásky, že máme hodnotu a cenu.

Spisovatel T. Keller klade následující otázku: „Proč pracujeme do úmoru a stále si říkáme: Jestli se dostanu na tuto úroveň, pak si vydechnu? Co nás pohání? Jak to, že si někteří z nás nikdy nedovolí někoho zklamat? Odkud se v nás berou pochybnosti o nás samých?“ Kafka konstatuje: „Nevěříš v soud, nevěříš v hřích, nevěříš ve víru, a přesto víš, že jsi nečistý“. Můžeme dodat, že ono „víš, že jsi nečistý“ není problém jen těch, kdo „nevěří ve víru“.

Nejde ale pouze o pocit mravního znečistění a z něj plynoucí vinu, ale i o pocit vlastní nedostatečnosti… Tento pocit totiž vůbec není problémem lidí bez vzdělání, úspěchů či lidí s velkým břichem. Absolvoval jsem rozhovory s lidmi, kteří se počítají mezi úspěšné. Tito lidé se někdy trápili stejně jako ti, kdo jsou považováni za neúspěšné. Radit jim ať si dají svůj diplom, publikace, fotky, poháry do obyváku do vitríny, by jim zřejmě nepomohlo. Jejich trápení neplynulo z toho, že by potřebovali ještě jednu publikaci, titul, či úspěšný závod, ale z pocitu, že nic z toho nezabezpečí jistotu přijetí a lásky. Dále z pocitu, že z jistých důvodů nejsou dost dobří. Napoleon prý tento paradox shrnul do věty: „Nemáme přítele. Naše úspěchy je mají…“.

Jednou ze skupin, která se tímto problémem trápí, jsou duchovní. V zásadě vidím tři důvody.  Prvním důvodem je nepsaný zákon, že by svoje slabosti neměli vystavovat, protože to jsou přece oni, kdo mají být druhým oporou. Trochu extrémním příkladem je příběh V. van Gogha. Gogh, syn protestantského faráře se ve svém mládí rozhodl, že by chtěl následovat povolání svého otce. Jenže nesložil přijímací zkoušky na fakultu teologie na universitě v Amsterdamu a stejný výsledek ho čekal i při přijímacím řízení na Školu praktického náboženství.  Neúspěch však van Gogha neodradil. V letech 1880 až 1885 bydlel v hornickém městečku Borinage, kde se stal kazatelem. Tvrdohlavě odmítal jakékoliv úlevy. Snažil se stát jedním z těch, kterým sloužil – tak jak to dělal Kristus. Domácí však několikrát v noci slyšel van Gogha, jak vzlyká, jeho chování nahlásil církevním autoritám a van Goghovi bylo následně zakázáno dále provozovat jeho povolání kněze, protože ukázáním své slabosti prý podrýval autoritu církve… Jakoby existoval nepsaný zákon, že duchovní slabosti nemá, a když je má, nesmí je dát najevo. 

Druhý problém duchovních popisuje H. Nouwen: „Jedním z problémů, které hrozí duchovním, je nízké sebevědomí. Mohou se trápit tím, že je nikdo moc nebere a že mají jen malý vliv. Snaží se vyvíjet mnohé aktivity často s minimálními výsledky. Navíc se někdy setkávají s kritikou a jen malým oceněním. Svět kolem nás nám totiž jasně sděluje, že nepotřebuje církev ani Boha“ (volně podle knihy „In the name of Jesus“). V knize Zraněný ranhojič na tuto myšlenku Nouwen navazuje: „Duchovní má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. Je bolestivým paradoxem, že duchovní, který chce být středem lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup.“ Domnívám se, že mnohý duchovní se s Nouwenovými pocity může velmi dobře identifikovat. Prostě církev a to co v ní řešíme, mnohokrát není středem společenského zájmu a ne vždy je snadné si tuto realitu připustit, popř. nezačít vymýšlet aktivity, které by ospravedlnili smysl duchovní práce. Těžko se odpovídá na otázku, co vlastně děláš na sboru, kam v neděli chodí jen pár desítek lidí, proč učíš na škole, universitě, jejíž absolventi těžko najdou uplatnění v oboru, který studují, proč píšeš články, které čte pár desítek lidí, proč děláš něco, co nepřináší viditelné ovoce… Ne všichni duchovní toto řeší, ale mnozí ano. Jednou z reakcí je navléknout na sebe příslovečnou hroší kůži a podobné otázky si neklást. Jiná možnost je snažit se odůvodnit smysluplnost svojí práce a služby činností alespoň s nějakými, byť někdy pofiderními výsledky.  Jenže ani jedno řešení vlastně řešením není. Jedná se jen o lacinou náplast na pocit nedostatečnosti. 

Třetí důvod potom je, že práce duchovního trochu připomíná paradox Josefa K. a to nikoli z důvodu morálních selhání (tento důvod je universální a nejde se v něm každý), ale z důvodu, který by se dal shrnout slovy, nikdy neděláš dost, a proto jsi vinen. O co jde? Vždy můžete hovořit s více lidmi, vždy při přípravě kázání můžete jít do větší hloubky, vždy se můžete angažovat ve více výborech, přečíst více knih, být příjemnější na lidi, více se modlit… více, lépe, moudřeji, citlivěji, zajímavěji, obětavěji. Tím, že práce duchovního spadá pod svobodné zaměstnání, je velmi těžko měřitelná a vlastně nedokončitelná. Pro některé je tato nedokončitelnost nesnadným oříškem k rozlousknutí, někteří s tímto problém nemají.

Existuje z výše popsaného cesta ven? Jak se zbavit pocitu viny plynoucího z výše uvedených důvodů? Domnívám se, že řešení může být v přijetí jednak svých slabostí, jednak reality toho, že jako duchovní na pomyslné periferii světa skutečně často budeme a nakonec toho, že práce duchovního je nikdy nekončící úkol. Toto zní jednoduše, ale pokusme se to domyslet. Přijetím svých slabostí není myšlen laciný pocit „jsme jen lidi a tak proč si nezahřešit“. Mám na mysli Pavlovské, v slabosti jsem silný. Prostě mám své limity, znám je, mohu-li, snažím se na nich pracovat, ale vím, že i skrze ně pracuje Pán Bůh. Tyto slabosti se pak nestávají zdrojem pocitu viny. „Životem na periferii“ nemyslím, že by se duchovní neměl angažovat ve společenském dění či „žíznit (i) po (světské) spravedlnosti“. Toto by ale neměl být únik před tím, co je jeho primárním úkolem – a to je duchovní pomoc lidem v i mimo církev. A nakonec je zde zmiňované, nikdy nejsi nebo neděláš dost – proti jsi vinen. Zde je někdy pomocí alespoň částečně vědět, co ode mě ti, které vedu, čekají a co čekám já od nich. Zároveň vědět, co ode mě očekává Pán církve – v mých omezeních ale i obdarováních. Toto se nedá vyčerpávajícím způsobem shrnout do toho či onoho řádu a ústavy té které církve pod kolonku „povinnosti kazatele (faráře, kněze, pastora). Tato znalost vychází z vlastního nikdy nekončícího hledání a pokládání otázky „co chceš, Pane, abych konal“? Nalézání odpovědi (schválně volím průběhový čas) není vždy snadné, navíc se jedná o celoživotní proces. Pokud ale alespoň zčásti znám odpověď, potom se nemusím trápit pocitem viny, že jsem neudělal dost. Neudělal, zato jsem udělal to, co jsem udělat měl.