Předně chci napsat, že některé popsané věci mohou prožívat pochopitelně i ženy. Nicméně nejsem žena a navíc jim často nerozumím, proto se omezuji na popis mužských zápasů a hledání. Zároveň se jedná o třetí článek na podobné téma, proto pokud tento blog někdo čte, potom se omlouvám, že se některé myšlenky budou opakovat.
Když vzpomínám na svého otce, potom se mi mimo jiné vybaví, že jednou jedinkrát se na mě šel podívat na fotbal, který jsem několik let hrál závodně. Nebyl proti fotbalu, ale měl mnoho jiných povinností. Dodnes si pamatuji, kde seděl a jak utkání skončilo. Je tomu zhruba 25 let a přesto si na popisovaný den pamatuji.
Druhý moment, který se mi v souvislosti s otcem silně vryl do paměti, je z doby, kdy jsem chodil do sedmé třídy. Jeden spolužák mě ve škole bil. Svěřil jsem se otci a ten mi poradil, abych se násilí vzepřel. Poté mi detailně popsal, kam musím zasadit údery, abych dotyčného přepral. Dokonce mi slíbil, že se osobně přijde podívat, jak násilníka, který mi komplikoval život, zmlátím. Otec byl hluboce věřící křesťan, proto jsem od něj takovouto radu nečekal. Nicméně mi jeho důvěra, že dotyčného přeperu, dodala sebedůvěru a další den jsem v pěstním souboji skutečně vyhrál. Pamatuji si dodnes hrdost, se kterou jsem otci sděloval, že „úkol byl vykonán“.
Třetí moment – vždy, když se něco podaří mým synům a já nejsem doma, tak říkají, že to „musí ukázat tatínkovi“. V současné době nosíme stejné dresy na kolo, chlapci dokonce chtějí nosit moje čepice. Přemýšlím co se děje v jejich klukovské duši a co se dělo tenkrát v té mojí? Co je to vlastně „duše muže“? S čím vlastně muži zápasí? Proč se chtějí moji synové identifikovat se mnou a ne tolik s mojí ženou, i když je s nimi mnohem víc, i když má na ně víc času a je mnohem trpělivější? A co jim vlastně mám předat?
Pokusím se odpovědět pomocí předpokladu, že mužnost se uděluje. V mnoha starobylých kulturách existoval takzvaný. obřad iniciace, kterým procházeli mladíci, když měli vstoupit mezi muže. Museli projít nějakým těžkým obdobím, překonat překážky, něco dokázat a až pokud to dokázali, byli přijati do stavu mužů. Naopak – pokud ve zkoušce selhali nebo dokonce podlehli strachu a zkoušku ani nezkusili, muži je mezi sebe nepřijali. Možná si někteří čtenáři z řad mužů vzpomenou na vojnu a takzvané povyšování. Jednalo se o poměrně krutý náznak iniciace, kde přechod do druhého roku byl spojen s povyšováním, tedy zmlácením na holý zadek vojenským opaskem. Kdo to vydržel, byl najednou „mazák“. Iniciace, které jsme svědky v mnoha starobylých kulturách, nám ukazuje na pradávnou moudrost, že mužnost se uděluje. (Jakkoli tím netvrdím, že to co se dělo na vojně bylo správné, zároveň ale pro svět mužů možná něčím charakteristické)
Kým je a co má v sobě, se tedy chlapec dozvídá ze světa mužů. To mu neřeknou druzí chlapci nebo ženy. V biblických příbězích je to otec, který uděluje požehnání a s požehnáním jméno. Adam dostal jméno od Boha, ale zároveň dostal pravomoc jména dávat. Abraham pojmenoval Izáka. Izákovy syny pojmenovala jejich matka, ale oni touží po požehnání, které může udělit jen otec. Jákob dostává požehnání a nakonec je to on, kdo uděluje jména svým synům. Jan Křtitel dostává jméno od otce, i když se ho jeho rodina chystala pojmenovat Zachariáš. I sám Ježíš, když je jeho totožnost vystavena krutým útokům na poušti, nakonec z nebe slyší slova „toto je můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil“. Tyto příklady ukazují, že syn odvozuje svoji totožnost od otce, nikoli od matky. K tomu bylo nutné, aby aktivně zasáhl otec.
V psychologii existuje termín „rána po otci“. Někteří psychologové používají tento termín, aby zdůraznili zranitelnost mužské psýché jako důsledek absence muže v rodině. Důvodem může být rozvod, ale i citová odloučenost, nedostatek kontaktu s dětmi atd. R. Rohr v jedné ze svých knih popisuje zkušenost z jakéhosi vězení v Americe, kdy vedení věznice na den matek nezajistilo dost přání a někteří vězňové tudíž neměli možnost svým matkám poslat přání. Vedení se poučilo a na další svátek, kterým byl den otců se vybavilo dostatkem přání. Nicméně nastala nečekaná situace – ani jeden vězeň neprojevil přání popřát svému otci. Zajímavá je autorova interpretace tohoto příběhu. Důvod, proč muži byli ve vězení, vidí v absenci otce. V důsledku toho nikdy neviděli sami sebe jako syny mužů, které obdivovali, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, kterou by jim udělil otec. Proto strávili svůj život tím, že se všelijakými destruktivními činy snažili stát muži. Ale stali se z nich muži nejistí, kteří si mužnost dokazovali špatným způsobem.
Pokud popisovaný princip zevšeobecníme, potom řada mužů v důsledku toho, že nenalezla pravou hodnotu svého já, se ji snaží dokázat tím, že vydělávají peníze, hromadí předměty, které se za ně dají koupit a získávají moc a vliv. Především k získání vlivu a moci nad druhými jsou církve a misijní organizace stejně svůdným místem jako politika nebo podnikání. Abychom odolali, musíme být vnitřně hodně silní. Popisovaným mužům je velmi těžké se emocionálně přiblížit a oni sami nejsou schopni se přiblížit druhým. Jsou schopni uvažovat podle návodů, ale vztahy nejsou návody. V podstatě tito muži mají strach ze vztahů (hovořím o některých mužích, nikoli většině nebo všech)
Jak pomoci chlapcům, aby se z nich jednou stali muži, ke kterým se lze emocionálně přiblížit? Jak jim pomoci, aby se v nich nevytvořilo vnitřní vakuum, které zaplní pouze úspěchem? Jakou roli vlastně svěřil Bůh mužům? Pokusím se odpovědět na základě několika starozákonních textů.
V Genesis 1,27 hebrejské slovo použité pro muže, mimo jiné znamená „ten, který pamatuje“. Muž je tedy nejen ten, kdo vede, kdo je silný, ale kdo pamatuje. V 5. Mojžíšově 4,9 je výzva, aby synové a vnukové slyšeli příběhy o tom, jak Bůh jednal v životě jejich rodičů. V Žalmu 44 se pisatel odvolává na příběhy o Hospodinu, které slyšel od svých otců. Zajímavé je podívat se, kde se o tom, co dělal Hospodin, má hovořit (Dt 6, 7). Má to být při zcela obyčejných životních situacích, jakými jsou vstávání, společně strávený čas doma nebo na cestách. Tedy zdaleka ne pouze při oficiálních chvílích v církvi, ve speciálním oděvu a speciálním čase nebo při přednáškách. Jenže k tomu, abyste mohli povídat svým dětem při neformálních chvílích, je třeba vztah. K tomu, abyste něco sdělovali z kazatelny nebo promluvili na přednášce, vztah potřeba není. Mám za to, že zde je Achillova pata mužů.
Pro mnoho mužů je těžké a nepřirozené žít v hlubokém vztahu. Mají tendenci hodnotit se spíše podle výkonů. Na jednu stranu to k mužům patří, na druhou stranu právě proto, že mnozí synové neslyšeli ony velké příběhy sdělované na osobní rovině, protože měli buď nevěřící otce, nebo měli k otci emocionálně daleko, nebo neměli duchovní rádce, nejsou si nikdy jistí sami sebou a už vůbec ne Bohem. Nikdo jim vlastně osobně nesděloval, že jejich zápasy s prací, s pocitem uznání, se sexualitou, s penězi lze s Boží pomocí zvládnout. Snad to někdy slyšeli při přednáškách či z kazatelen, ale jen málokdy v osobní rovině. Tato realita ale neplatí jen pro vztah mezi otcem a synem, ale mezi duchovním rádcem a tím, kdo se učí. Apoštol Pavel v 1K 4,15 připomíná Korinťanům, že mají hodně… pedagogů, trenérů, pěstounů, strážců, učitelů…slovo zde použité lze přeložit všemi uvedenými způsoby, ale nemají otce. Jinak řečeno: „Korinští, máte hodně těch, kdo vám dají dobré informace, ale otec je ještě někdo jiný. Otec, který vás má rád, nemusí být a většinou ani není odborníkem na pedagogiku výchovy, ale přesto vám dá víc než pedagog – dá vám svůj život.“
Když dojde na osobní otázky, je pro mnoho mužů charakteristické mlčení. Málokdy se dozvídáme o jejich zápasech víry, selháních či vítězstvích. Spíš se dozvídáme recepty, ale víra není především o receptech. Dozvídáme se o tom, co dělali, jak sloužili Bohu, což je dobré. Jenže již málo se dozvídáme, jak zvládali svoje vnitřní boje (pokud si ovšem nějaké vůbec připustili). Toto vše vyvolává otázku, před kterou stojí každý muž: Dokážu to? Mnozí z mužů dokáží řídit firmy, sbory, velké akce, a proto se v těchto oblastech cítí „pevní v kramflecích“, proto do nich investují svoji energii. Jenže je zde druhá část osobnosti – ta, která je neviditelná. Mám na mysli oblast vztahů s lidmi a s Bohem.
To, co popisuji, ještě komplikuje již zmiňovaný zápas mnoha mužů, kdy první část mužského života je charakteristická rozvíjením persóny, tedy určité druhé tváře, která se přizpůsobuje očekávání světa, vytváření si společenské role, tomu, co je vidět a podle čeho mě lidé hodnotí. V podstatě jde o to vybojovat si určité místo v životě, což stojí hodně sil. Určitá tragikomedie je v tom, že když muž dosáhne úspěchu, snadno se ztotožní se svými úspěchy.
Muž ztotožněný se svým úřadem, lpící na svých úspěších pochopitelně není někdo, ke komu bych šel pro radu, a ani neočekávám, že by mi byl schopen otevřít část svého života. Maximálně je schopen sdělit mi návod nebo předat správné informace a to ještě tak, aby jeho persóna neutrpěla. Protože se chlapci nedozvědí příběhy o Bohu od svých otců a někdy ani od duchovních rádců, hledají je jinde. Nejde ale jen o příběhy. Pokud synové nevidí, jak jejich otcové nakládají se svými pocity, i oni jsou neobratní ve vyjadřování vlastních pocitů. Pokud nevidí, jak navazují jejich otcové zdravé vztahy s jinými muži, chybí jim nezávislost a sebedůvěra. Pokud nepoznali správnou autoritu v osobě otce, potom sami mají problémy ve vztazích k autoritám a jsou buď vzpurní, nebo úzkostliví.
Jak souvisí to, co jsem popsal, s názvem této kapitoly? Tak, že vyjít ze své ulity vyžaduje odvahu. Pro mnohé muže to možná bude znamenat přijetí úkolu stát se duchovním rádcem, odhalit svoje zápasy a vstoupit do temnoty vztahů. Úkolem muže je totiž mimo jiné předat další generaci poselství o tom, kdo je Bůh. Poselství, které bude předáno v kontextu vztahu, ne návodu.
Když vzpomínám na svého otce, potom se mi mimo jiné vybaví, že jednou jedinkrát se na mě šel podívat na fotbal, který jsem několik let hrál závodně. Nebyl proti fotbalu, ale měl mnoho jiných povinností. Dodnes si pamatuji, kde seděl a jak utkání skončilo. Je tomu zhruba 25 let a přesto si na popisovaný den pamatuji.
Druhý moment, který se mi v souvislosti s otcem silně vryl do paměti, je z doby, kdy jsem chodil do sedmé třídy. Jeden spolužák mě ve škole bil. Svěřil jsem se otci a ten mi poradil, abych se násilí vzepřel. Poté mi detailně popsal, kam musím zasadit údery, abych dotyčného přepral. Dokonce mi slíbil, že se osobně přijde podívat, jak násilníka, který mi komplikoval život, zmlátím. Otec byl hluboce věřící křesťan, proto jsem od něj takovouto radu nečekal. Nicméně mi jeho důvěra, že dotyčného přeperu, dodala sebedůvěru a další den jsem v pěstním souboji skutečně vyhrál. Pamatuji si dodnes hrdost, se kterou jsem otci sděloval, že „úkol byl vykonán“.
Třetí moment – vždy, když se něco podaří mým synům a já nejsem doma, tak říkají, že to „musí ukázat tatínkovi“. V současné době nosíme stejné dresy na kolo, chlapci dokonce chtějí nosit moje čepice. Přemýšlím co se děje v jejich klukovské duši a co se dělo tenkrát v té mojí? Co je to vlastně „duše muže“? S čím vlastně muži zápasí? Proč se chtějí moji synové identifikovat se mnou a ne tolik s mojí ženou, i když je s nimi mnohem víc, i když má na ně víc času a je mnohem trpělivější? A co jim vlastně mám předat?
Pokusím se odpovědět pomocí předpokladu, že mužnost se uděluje. V mnoha starobylých kulturách existoval takzvaný. obřad iniciace, kterým procházeli mladíci, když měli vstoupit mezi muže. Museli projít nějakým těžkým obdobím, překonat překážky, něco dokázat a až pokud to dokázali, byli přijati do stavu mužů. Naopak – pokud ve zkoušce selhali nebo dokonce podlehli strachu a zkoušku ani nezkusili, muži je mezi sebe nepřijali. Možná si někteří čtenáři z řad mužů vzpomenou na vojnu a takzvané povyšování. Jednalo se o poměrně krutý náznak iniciace, kde přechod do druhého roku byl spojen s povyšováním, tedy zmlácením na holý zadek vojenským opaskem. Kdo to vydržel, byl najednou „mazák“. Iniciace, které jsme svědky v mnoha starobylých kulturách, nám ukazuje na pradávnou moudrost, že mužnost se uděluje. (Jakkoli tím netvrdím, že to co se dělo na vojně bylo správné, zároveň ale pro svět mužů možná něčím charakteristické)
Kým je a co má v sobě, se tedy chlapec dozvídá ze světa mužů. To mu neřeknou druzí chlapci nebo ženy. V biblických příbězích je to otec, který uděluje požehnání a s požehnáním jméno. Adam dostal jméno od Boha, ale zároveň dostal pravomoc jména dávat. Abraham pojmenoval Izáka. Izákovy syny pojmenovala jejich matka, ale oni touží po požehnání, které může udělit jen otec. Jákob dostává požehnání a nakonec je to on, kdo uděluje jména svým synům. Jan Křtitel dostává jméno od otce, i když se ho jeho rodina chystala pojmenovat Zachariáš. I sám Ježíš, když je jeho totožnost vystavena krutým útokům na poušti, nakonec z nebe slyší slova „toto je můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil“. Tyto příklady ukazují, že syn odvozuje svoji totožnost od otce, nikoli od matky. K tomu bylo nutné, aby aktivně zasáhl otec.
V psychologii existuje termín „rána po otci“. Někteří psychologové používají tento termín, aby zdůraznili zranitelnost mužské psýché jako důsledek absence muže v rodině. Důvodem může být rozvod, ale i citová odloučenost, nedostatek kontaktu s dětmi atd. R. Rohr v jedné ze svých knih popisuje zkušenost z jakéhosi vězení v Americe, kdy vedení věznice na den matek nezajistilo dost přání a někteří vězňové tudíž neměli možnost svým matkám poslat přání. Vedení se poučilo a na další svátek, kterým byl den otců se vybavilo dostatkem přání. Nicméně nastala nečekaná situace – ani jeden vězeň neprojevil přání popřát svému otci. Zajímavá je autorova interpretace tohoto příběhu. Důvod, proč muži byli ve vězení, vidí v absenci otce. V důsledku toho nikdy neviděli sami sebe jako syny mužů, které obdivovali, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, kterou by jim udělil otec. Proto strávili svůj život tím, že se všelijakými destruktivními činy snažili stát muži. Ale stali se z nich muži nejistí, kteří si mužnost dokazovali špatným způsobem.
Pokud popisovaný princip zevšeobecníme, potom řada mužů v důsledku toho, že nenalezla pravou hodnotu svého já, se ji snaží dokázat tím, že vydělávají peníze, hromadí předměty, které se za ně dají koupit a získávají moc a vliv. Především k získání vlivu a moci nad druhými jsou církve a misijní organizace stejně svůdným místem jako politika nebo podnikání. Abychom odolali, musíme být vnitřně hodně silní. Popisovaným mužům je velmi těžké se emocionálně přiblížit a oni sami nejsou schopni se přiblížit druhým. Jsou schopni uvažovat podle návodů, ale vztahy nejsou návody. V podstatě tito muži mají strach ze vztahů (hovořím o některých mužích, nikoli většině nebo všech)
Jak pomoci chlapcům, aby se z nich jednou stali muži, ke kterým se lze emocionálně přiblížit? Jak jim pomoci, aby se v nich nevytvořilo vnitřní vakuum, které zaplní pouze úspěchem? Jakou roli vlastně svěřil Bůh mužům? Pokusím se odpovědět na základě několika starozákonních textů.
V Genesis 1,27 hebrejské slovo použité pro muže, mimo jiné znamená „ten, který pamatuje“. Muž je tedy nejen ten, kdo vede, kdo je silný, ale kdo pamatuje. V 5. Mojžíšově 4,9 je výzva, aby synové a vnukové slyšeli příběhy o tom, jak Bůh jednal v životě jejich rodičů. V Žalmu 44 se pisatel odvolává na příběhy o Hospodinu, které slyšel od svých otců. Zajímavé je podívat se, kde se o tom, co dělal Hospodin, má hovořit (Dt 6, 7). Má to být při zcela obyčejných životních situacích, jakými jsou vstávání, společně strávený čas doma nebo na cestách. Tedy zdaleka ne pouze při oficiálních chvílích v církvi, ve speciálním oděvu a speciálním čase nebo při přednáškách. Jenže k tomu, abyste mohli povídat svým dětem při neformálních chvílích, je třeba vztah. K tomu, abyste něco sdělovali z kazatelny nebo promluvili na přednášce, vztah potřeba není. Mám za to, že zde je Achillova pata mužů.
Pro mnoho mužů je těžké a nepřirozené žít v hlubokém vztahu. Mají tendenci hodnotit se spíše podle výkonů. Na jednu stranu to k mužům patří, na druhou stranu právě proto, že mnozí synové neslyšeli ony velké příběhy sdělované na osobní rovině, protože měli buď nevěřící otce, nebo měli k otci emocionálně daleko, nebo neměli duchovní rádce, nejsou si nikdy jistí sami sebou a už vůbec ne Bohem. Nikdo jim vlastně osobně nesděloval, že jejich zápasy s prací, s pocitem uznání, se sexualitou, s penězi lze s Boží pomocí zvládnout. Snad to někdy slyšeli při přednáškách či z kazatelen, ale jen málokdy v osobní rovině. Tato realita ale neplatí jen pro vztah mezi otcem a synem, ale mezi duchovním rádcem a tím, kdo se učí. Apoštol Pavel v 1K 4,15 připomíná Korinťanům, že mají hodně… pedagogů, trenérů, pěstounů, strážců, učitelů…slovo zde použité lze přeložit všemi uvedenými způsoby, ale nemají otce. Jinak řečeno: „Korinští, máte hodně těch, kdo vám dají dobré informace, ale otec je ještě někdo jiný. Otec, který vás má rád, nemusí být a většinou ani není odborníkem na pedagogiku výchovy, ale přesto vám dá víc než pedagog – dá vám svůj život.“
Když dojde na osobní otázky, je pro mnoho mužů charakteristické mlčení. Málokdy se dozvídáme o jejich zápasech víry, selháních či vítězstvích. Spíš se dozvídáme recepty, ale víra není především o receptech. Dozvídáme se o tom, co dělali, jak sloužili Bohu, což je dobré. Jenže již málo se dozvídáme, jak zvládali svoje vnitřní boje (pokud si ovšem nějaké vůbec připustili). Toto vše vyvolává otázku, před kterou stojí každý muž: Dokážu to? Mnozí z mužů dokáží řídit firmy, sbory, velké akce, a proto se v těchto oblastech cítí „pevní v kramflecích“, proto do nich investují svoji energii. Jenže je zde druhá část osobnosti – ta, která je neviditelná. Mám na mysli oblast vztahů s lidmi a s Bohem.
To, co popisuji, ještě komplikuje již zmiňovaný zápas mnoha mužů, kdy první část mužského života je charakteristická rozvíjením persóny, tedy určité druhé tváře, která se přizpůsobuje očekávání světa, vytváření si společenské role, tomu, co je vidět a podle čeho mě lidé hodnotí. V podstatě jde o to vybojovat si určité místo v životě, což stojí hodně sil. Určitá tragikomedie je v tom, že když muž dosáhne úspěchu, snadno se ztotožní se svými úspěchy.
Muž ztotožněný se svým úřadem, lpící na svých úspěších pochopitelně není někdo, ke komu bych šel pro radu, a ani neočekávám, že by mi byl schopen otevřít část svého života. Maximálně je schopen sdělit mi návod nebo předat správné informace a to ještě tak, aby jeho persóna neutrpěla. Protože se chlapci nedozvědí příběhy o Bohu od svých otců a někdy ani od duchovních rádců, hledají je jinde. Nejde ale jen o příběhy. Pokud synové nevidí, jak jejich otcové nakládají se svými pocity, i oni jsou neobratní ve vyjadřování vlastních pocitů. Pokud nevidí, jak navazují jejich otcové zdravé vztahy s jinými muži, chybí jim nezávislost a sebedůvěra. Pokud nepoznali správnou autoritu v osobě otce, potom sami mají problémy ve vztazích k autoritám a jsou buď vzpurní, nebo úzkostliví.
Jak souvisí to, co jsem popsal, s názvem této kapitoly? Tak, že vyjít ze své ulity vyžaduje odvahu. Pro mnohé muže to možná bude znamenat přijetí úkolu stát se duchovním rádcem, odhalit svoje zápasy a vstoupit do temnoty vztahů. Úkolem muže je totiž mimo jiné předat další generaci poselství o tom, kdo je Bůh. Poselství, které bude předáno v kontextu vztahu, ne návodu.
