Zvedl ruce a požehnal jim… Luk 24, 50 – 53
Řecké „eu-lego“ (požehnat) doslova znamená „dobře mluvit“. Stejný význam má latinské „benedictus“,skládající se ze dvou slov znamenajících říkat (dicere) a dobře (bene). Oba významy dobře postihuje české, poněkud archaické dobrořečit. Jak v řečtině, v latině, i v češtině je zajímavá stopa: Lego, dicere i „řečit“ má co do činění se slovem.
Moje otázka je, jak se dozvídám o sobě sama, kdo vlastně jsem? Jaká je moje identita? Nebo ještě jinak – jaká je moje hodnota? Tato informace, na kterou jsme velmi citliví, se nerodí sama, ale musí mi ji někdo sdělit. Nebo ještě jinak řečeno – identita se uděluje. Někdo mi musí říci, že mám hodnotu, že za něco stojím.
Opakem latinského slova požehnání (benedictus) je prokletí (maledictus), které je opět složeno ze dvou slov – malus a dicere – tedy špatně mluvit nebo česky zlořečit.
Podívejme se na problém z širšího pohledu. Možná jste někdy zažili negativistické prostředí, které sdělovalo, že za nic nestojíte. Asi vaše zkušenost byla stejná jako moje – v tomto prostředí se velmi těžko dýchalo. Podobné prostředí produkuje vnitřně nejisté lidi, kteří sami zraňují, v církvi potom sbory, ve kterých se nedá dýchat.
Co tedy znamená, že Ježíš žehná? Jedna ze základních věcí požehnání, je sdělení, že jsme Bohem milované a přijaté děti. Oproti tomu slyšíme dnes a denně hlasy, které nám sdělují, že jsme bezcenní, k ničemu, že musíme podat výkon, abychom si lásku zasloužili.
Kdysi jsem si myslel, že největšími pokušeními jsou úspěch, popularita a moc. Dnes
vím, že je to sebeodmítání. Pochopitelně úspěch, popularita a moc mohou znamenat veliké
pokušení, ale jejich svůdnost pramení z toho, že jsou součástí většího pokušení, kterým je
sebeodmítání. Když totiž uvěříme hlasům, které tvrdí, že jsme bezcenní, pak se úspěch,
popularita a moc jeví jako nepřijatelnější řešení. Sebeodmítání je největším nepřítelem
duchovního života, protože odporuje posvátnému hlasu, který nám žehná tím, že nás nazývá
milovanými dětmi. Ne to, že jsme bezcenní, ale to, že jsme milované Boží děti je nejvnitřnější
pravda o naší existenci. My to sice víme, ale stejně nakonec hledáme něco nebo někoho, který
nás přesvědčí, že jsme hodni lásky. Hlasy, které nám říkají „dokaž, že za něco stojíš, udělej
něco skvělého a závažného za co by sis zasloužil lásku, po níž toužíš“. Pokud člověk na tuto
hru přistoupí, potom se dostává na cestu duchovní smrti.
Jedna z mých největších šoků byly momenty, když se něco provalilo na lidi, kteří byli v čele. Jen málokdy jsem zažil tolik obraných reakcí, někdy i polopravd, zraňování a hlavně obrovské touhy se obhájit i za cenu nepravdy. Najednou jsem si uvědomil jejich obrovskou vnitřní nejistotu, kterou jim ale jejich úřad dává možnost skrýt. Zároveň jim jejich úřad dává možnost vybudovat si pocit hodnoty. To je mimochodem důvod toho, proč se tolik lidí křečovitě drží svého úřadu
Ve filmu Amadeus je jedna strhující scéna: Amadeus je již na smrtelné posteli a skládá
Requiem. Dostává se do pasáže, kde se zpívá dies irea, což znamená den hněvu. Najednou se Amadeus dívá na stěnu, kde visí obraz jeho otce. Je to obraz přísně zhlížejících očí, které hledí na Amadea. Je to pohled člověka, který, alespoň dle filmového zpracování, malého Amadea od pěti let tahal po celé Evropě, aby ukazoval zázračné dítě. Je to pohled otce, který nepřijal, koho si Wolfgang vzal. Je to obraz otce, který se hněvá, protože syn není dost dobrý (kolik dětí, žel, toto dobře zná i dnes???). Syn se potom celý život snaží dobít lásku a uznání lidí svým nadpřirozeným talentem, aby si vlastně nikdy nebyl jistý sám sebou.
Kristus nám sděluje cosi jiného – jste milované děti. Pokud tento fakt přijmete, stane se
z toho stejný motor do života a služby, jako pro učedníky.
Jak tyto texty aplikovat do naší existence? Žehání přijímáme od Boha, ale i my si
můžeme a dokonce máme žehnat, čímž vlastně reflektujeme Boží obraz v nás. Člověk, který
přijal, že je milovaný Boží syn či dcera, je toto schopen předávat dalším. Tím jim udělujeme část jejich identity. Zároveň je třeba odmítat hlasy, které nás deformovaly a které nám sdělovaly naší bezcennost a nehodnost být milováni popř. milováni jen či především díky naším výkonům. Je třeba si uvědomit, že pokud komunikujeme slovy či postoji svým dětem, partnerům, lidem okolo nás negativní a zlé věci, v podstatě nad nimi vynášíme kletby, v doslovném slova smyslu jim udělujeme negativní identitu a sdělujeme, že nejsou hodni lásky.
Proměna je možná pokud jsem milován... a jsem si toho vědom.
Žádné komentáře:
Okomentovat