19 února, 2012

Dluhy, vina a schopnost nežít na dluh

Vyrůstal jsem v rodině, kde mně od útlého věku vštěpovali následující ekonomické pravidlo: „Pokud po něčem toužíš, musíš čekat, dokud si na to nevyděláš.“. Prý je to učil sám Baťa, u kterého se jeden z mých dědů vyučil a který u nás spolu s Masarykem patřili k postavám téměř posvátným. Jinými slovy mi bylo říkáno: „Užívej si, až na to budeš mít. Žít na dluh je bláznovství a důvod mnohého neštěstí.“ Poté následovalo pár rodinných historek, jak se tímto pravidlem řídili moji dědové – živnostníci a jak ve chvíli, když si konečně našetřili, jim byl majetek komunisty zabaven. Jeden můj děd k tomu dodával slavná Jobova slova: „Bůh dal, Bůh vzal. Jméno Boží budiž pochváleno“.

Od doby, kdy moji dědové podnikali, uplynulo mnoho let a na první pohled jakoby se některé ekonomické zákonitosti změnily. Dnes slýcháváme, že to, po čem toužíš, můžeš mít ihned. Není třeba na nic čekat. Co ale vlastně děláme, když si půjčujeme? Svoji budoucnost tunelujeme ve prospěch přítomnosti. Co je tím myšleno? Nemusíme být ekonomové, aby nám došlo, že půjčkou se nestáváme bohatšími. Nicméně pokud si půjčíme, můžeme si dovolit chovat se, jako bychom (zdůrazňuji slovo jako) půjčené peníze skutečně vlastnili. Můžeme si koupit auto, dovolenou, vybavení bytu a nevím co ještě. Pokud ale na koupené auto, dovolenou či vybavení bytu nemáme, potom se dopouštíme toho, co ekonom Tomáš Sedláček příznačně nazývá „nepravdivé chování“ či „neskutečný pocit“.

Mnoho lidí v západní společnosti si zvyklo žít za peníze, které jim nepatří. Mám na mysli různé hypotéky, leasingy, půjčky. Lidé dobře vědí, že v současnosti nemají peníze, ale žijí v naději, že je jednou mít budou. Někdy jim nic jiného nezbývá než na to (alespoň dočasně) přistoupit, , protože bydlet někde musí, někdy nutně potřebují auto, někdy jiné komodity. Mnozí ale žijí na dluh, aniž by museli, protože to tak považují za normální, navíc se odnaučili ptát se, zda skutečně potřebují tak drahé auto, tak velký byt atd. Stačí jeden podpis, jeden telefonát, a jste bohatí… Na pár týdnů. Problém nastane v okamžiku, kdy se naděje dlužníků v budoucí příjmy nevyplní. V poslední době jsme stále častěji svědky tragédií plynoucích z nesplácení dluhů, a to nejen na individuální ale i na celosvětové úrovni. Zůstaňme ale na úrovni osobní.

Asi většina z vás zná slova Otčenáše „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům“. V Matoušově evangeliu je ale doslova prosba, aby nám Bůh odpustil dluhy, v Lukášově evangeliu je prosba za odpuštění hříchů. V obou je potom u lidské akce použito slovo dluh (ofeiléma), nikoli vina. Z uvedeného krátkého úryvku z evangelií vidíme, že dluh je cosi nežádoucího, nedobrého. V tomto bodě si asi řeknete – o tom přece není třeba psát články. Je-li to ale tak jasné, proč tolik lidí žije na dluh, proč jsou dokonce k tomuto způsobu života povzbuzováni?

Domnívám se, že odpověď je jednoduchá – protože ve skutečnosti žít na dluh za špatné nepovažujeme. Někdo může namítnout, že mu nic jiného než žít na dluh nezbývá. To sice může být pravda (např. v případě koupě bytu a s tím spojené hypotéky), nicméně určité přechodné období života na dluh neznamená udělat si ze života na dluh životní styl. Kdykoli si bereme půjčku a zadlužujeme se pouze odsouváme řešení do budoucna.

Na závěr jeden malý ekonomický příklad z Knihy knih. Byl to Josef, který v období hojnosti, na rozdíl od snad všech západních zemí, které vytvořily deficity veřejných financí, začal vytvářet přebytky. Řečeno slovy mých dědů – šetřil. Zajisté mohl spotřebovávat více, protože lidské touhy nejen kdysi, ale i dnes jsou nekonečné, on ale… šetřil. Když přišla krize, která v ekonomice jak velké, tak domácí, nutně přijít musí, byl schopen vyjít, aniž by si půjčil. Možná, že v těchto starých příbězích i v moudrostech starých „baťovců“ se skrývá cosi, co by pomohlo nejednomu domácímu (nebo i státnímu) rozpočtu. Jenže to by možná znamenalo něco nemít, nebo to nemít hned.

Žádné komentáře: