Před dvěma lety se mi podařilo při lyžování mému mladšímu synovi vyrazit přední zub. Prostě jsme se při výuce lyžování srazili a zub byl venku. Nepodařilo se ho najít a tedy nasadit zpátky (podle zubařů by to prý šlo – kdyby se našel). Problém byl v tom, že se jednalo o zub druhý, tedy nenahraditelný. Od té doby Martin musí nosit velmi nepříjemná rovnátka, která mu stahují zuby k sobě (aby se srovnala díra), musí chodit na ortodoncii a co je nejhorší – občas si musí vyslechnout narážky od spolužáků. Naštěstí má dobrou povahu, takže si z toho dle jeho slov moc nedělá, ale stejně. Kdykoli se na mě usměje, vidím v jeho puse díru… a vím, kdo ji způsobil. Mnohokrát jsem si situaci přehrával a říkal si, co jsem mohl udělat jinak. Měl jsem být trpělivější, vybrat lehčí sjezdovku (tedy nezačínat hned na červené), dát mu helmu s krytem na pusu. Jenže znáte to – po bitvě je každý generálem. Neštěstí nemám hysterickou ženu, takže mi to, co jsem způsobil, nikdy nevyčítala. Syn mi též nic nevyčítá – prý se mu dobře kouše i s jedním předním zubem. Jenže svědomí se mi stále ozývalo a někdy i ozve. Zvláště když naříká, že mu nepadnou rovnátka, když mu doktor vynadá, že by rovnátka měl nosit častěji, když si občas postěžuje na posměch kamarádů. A vy nemůžete dělat nic, vůbec nic. Synova čelist stále roste, takže je naděje, že se jeho vada srovná. Jenže to bude až časem… a snad.
Díky tomu, co popisuji, jsem dostal pořádnou lekci. Bůh mi odpustil můj vztek, který jsem pociťoval, když jsem malého učil lyžovat, ale zub mu nevrátil. Manželka ani syn mi nic nevyčítají, ale v puse je díra. Naštěstí je zde naděje na uzdravení, ale stejně... Říkal jsem si, jak musí být lidem, kteří něco podobného vyvedou, ale jejich selhání je nevratné. Jde o to, že některé věci v životě nevrátíte, některé se dají vrátit až po čase a některé hned. Někdy stačí omluva, někdy se omluvíte, ale následky nesete dál a někdy následky nese někdo jiný. Nese-li následky vaše dítě nebo kdokoli, koho milujete a vy jste viníkem, je to hodně nepříjemné.
Jsme-li křesťané, potom přijímáme, že nám v Kristu byly odpuštěny všechny hříchy. Cesta k odpuštění je lítost a pokání, které působí nápravu. Když ale vyvedete něco podobného, co jsem popsal, potom toto schéma moc neplatí, protože jste neublížili vědomě, tedy není za co dělat pokání. Asi by se zde hodil nějaký happy-end – tedy že jsem nemohl sám sobě odpustit a najednou mi odpustil syn a poté jsme si padli do náručí, jeli spolu někam na hory a vše bylo OK. Prostě Amerika… Jenže nic takového nemohu nabídnout. Co mohu dělat je vychovávat jej tak, aby syn neposuzoval sám sebe podle svých zubů. Možná to zní blbě, ale v jeho věku mu na tom už začíná záležet. Druhá věc potom je, dokázat odpustit sám sobě, což je těžší, než jsem myslel.
Nechci čtenáře dovést k závěru, aby více dávali pozor na své děti, ani nechci podporovat hyper-protektivní matky v tom, aby svým dětem škodili tím, že je nesvěří otcům. To, že máme na děti dávat pozor, jaksi víme i bez podobných zkušeností nebo článků… Chci říci následující. Pokud vám bylo někým ublíženo a pokud se nejedná o člověka cynického, který to co provedl, bagatelizuje, odpusťte mu a sdělte mu to. Pokud by mi manželka a syn vyčítali, co jsem udělal, žilo by mi hodně těžko. (Jiná věc je, pokud se jedná o někoho, komu to, že vám ublížil, je jedno… Jenže to není případ, který popisuji.) Druhá věc souvisí s odpuštěním sobě sama v situaci, když se nedopustíte morálního selhání, ale chyby nebo selhání s duchu výše popsaného. Domnívám se, že zde je zdravé a normální, když si člověk určitým obdobím výčitek projde. Druhý krok může být plně přijmout zodpovědnost za to, co jsem provedl, jakkoli se mohu vymlouvat na shodu okolností, na dobré úmysly a neví na co ještě. Dalším krokem potom je odmítnout dotírající výčitky. Jak moc v tomto hraje roli vůle, jak moc Boží pomoc a jak moc obojí nevím.
Člověk je tvor chybující jenže toto se dobře pronáší jako filozofické moudro, hůře se to říká o sobě a úplně nejhůře o sobě v něčem konkrétním. Moje přání je, abyste podobné věci nikdy řešit nemuseli a pokud je řešit budete, aby vám bylo odpuštěno – jak Bohem, tak těmi, kterým jste ublížili, tak vámi samými.
Žádné komentáře:
Okomentovat