Dnes brzo ráno jsem prožil další „super“ akci a to v podobě odvozu syna na pohotovost. Kdo máte děti, tak to asi znáte. Dítě pláče bolestí, vy nevíte co mu je, jediné co cítíte, je směs strachu a pocitu bezmoci… když se k tomu ještě připojí zvracení, těžké astma a blouznění, moc vám do smíchu není. Navíc máme návštěvu, která u nás spí a navíc z vysokých horeček blouzní i druhý syn. Aby toho nebylo málo, tak jsem měl v sobě pivo a půl, takže paráda… Když jsem jel se vzlykajícím synem sedícím na zadním sedadle Prahou, říkal jsem si, zda stojí za to mít děti. Je mi jasné, že jeho noční blouznění a bolest je nic proti tomu, když se dítě chytne blbé party, když začne brát drogy atd. Pak možná otázka, zda vůbec stálo za to mít děti je ještě naléhavější. Zároveň asi cítíme, že takováto otázka je hodně drsná, nepatřičná a že – alespoň nahlas, takto uvažuje jen málokdo (i když v éře dobrovolných singles takto mnozí uvažovat začínají). I moje otázka byla pouze v rovině teorie. Svoje děti mám rád, mám z nich radost a navíc mít děti život pochopitelně neusnadňuje.
Někdo by řekl, že děti máme prostě proto, že je v nás instinktivní touha zachovat rod. Řekl bych, že toto platí i u zvířat. U lidí je navíc ještě potřeba milovat a dávat. Když hovoříme o lásce, potom se nevyhneme oběti – třeba i v podobě občasného převozu na pohotovost. U vlastních dětí je to asi jasné a jednoduché. Horší to bývá s druhými lidmi, ale třeba i s lidmi ve sboru, církvi. Milujeme je, ale… když budeme mít od nich pokoj, budeme je milovat ještě více.
Je to stejně špatné uvažování, jako kdybych řekl, že kdyby mi moje dítě dalo večer pokoj, měl bych ho raději nebo že jsem si ho neměl pořizovat, protože s ním jsou někdy problémy. Když miluji, problémy jdou najednou stranou.
Dnes je stav synů lepší, ale není vyhráno. Uvidíme…
Chtěl bych vám tím, co jsem napsal, přát, abyste dokázali milovat a to tak, že nebudete počítat ztráty. A to jak ve vztahu k Bohu, tak druhým.
Děkuji čtenářům mého blogu za přízeň. Mnohokrát si říkám, zda má smysl psát blog, když toho má člověk na práci tolik dalšího. Zároveň mě povzbuzují některé reakce i čtenost. Asi proto se o psaní tímto způsobem pokouším.
PS:
Pakli si chcete zachovat srdce netknuté, musíte dbát, abyste ho nikomu nevěnovali, ani zvířeti. Chovejte ho opatrně jako ve vatičce, zavlažujte ho a oblažujte koníčky a drobným přepychem. Vyhněte se veškerým závazkům, bezpečně ho uzamkněte do truhly či rakve vlastního sobectví. Avšak v oné truhle – v bezpečí, v temnotě, bez pohybu, bez kyslíku – se srdce změní. Nezlomí se, stane se nezlomné, neproniknutelné, nesměnitelné. Alternativou neštěstí, či přinejmenším hrozícího neštěstí, se stane zatracení. S. C. Lewis
Žádné komentáře:
Okomentovat