Před sebou mám zažloutlou fotku sjezdu mládeže v Lucerně z poloviny minulého století. Všichni mají obleky, děvčata potom sukně. Většina kazatelů vous. Druhá fotka je z konference CB z r. 1994. Starší kazatelé mají saka, sestry sukně, mladší „rebelové“ pletené svetry a košile bez kravat. Když se podíváte na současnost… pak uvidíte, jemně řečeno, rozdíl velký. Jenže kdyby se jednalo o šaty, byla by to pohoda.
Dnes se v oblasti etiky (tedy v hledání odpovědi na otázku podle jakých norem se řídit) potýkáme s jinými, mnohem komplikovanějšímu a často jen velmi nesnadno uchopitelnými oblastmi. Uvedu pár příkladů, o kterých by před pár lety bylo zcela nemyslitelné v církvi diskutovat, protože o odpovědích by nebylo pochyb: Může křesťan v rozumné míře kouřit? Může v rozumné míře užívat marihuanu? Alkohol? A co tvrdý alkohol? Co sex před svatbou, kdy ovšem nedojde k pohlavnímu styku, ale jen k sexu orálnímu? Co společná dovolená před svatbou? Jak se stavět k tetování, k piersingu? A co piersing na intimních místech těla? Co jisté druhy hudby – třeba black - metal, hudba New Age? Jak se stavět k diskotékám? K tanečním? Abychom ale neřešili jen mládež, jak se stavět k přehnanému luxusu? Existuje zde nějaká mez? Těchto a podobných otázek je mnoho…
Nejsnadnější ale zároveň nejhloupější odpovědí je, že „mám svobodu a proto si to udělám podle toho, jak to cítím“. Jinými slovy budu si dělat, co chci. „Problém“ je, že jako křesťané uznáváme, že existuje ještě vyšší vůle než naše, a že tato vůle je pro nás lepší. Jiným křesťanským klišé je, že v tom mám pokoj. Pokoj měl i Jonáš, když zuřila bouře… měl pokoj, protože řekl Bohu, aby mu dal pokoj. Mít pokoj v některých oblastech je někdy znamením, že jsem daleko od Boha, nikoli že mě Bůh někam vede.
Pokud v dobách ještě nedávno minulých existovala v církvi mnohá tabu (taneční, alkohol, tetování, luxus), dnes tato tabu padají. Stejně tak je mnohde pryč doba, kdy kazatel byl institucionální autoritou, za kterou se chodilo pro radu. Doba, kdy se kazatelům říkalo pane později bratře je pryč, dnes je to „David, který má občas dobré názory, ale do života mi zasahovat nemá právo“. Stejné platí o staršovstvech.
V některých situacích je dobře, že se doba posunula, že autorita není dána jen institucí, někdy ale ztráta jakýchkoli autorit je problémem. Kdy? Pokud jediná autorita jsem já… toto nevede k dobrým koncům.
Existují tedy nějaké meze nebo spíše směrovky, podle kterých se lze řídit, když posuzuji lidské jednání? Jde o to, že v Bibli, ale i v řádech té které církve není taxativní výčet toho, co se smí a co se nesmí. Poněkud naturalisticky řečeno – když si člen sboru típne cigaretu před modlitebnou a na naši připomínku či námitku zareaguje „tak mi v Bibli ukaž, kde je napsáno nebudeš kouřiti“, asi mu patřičný verš neodcitujeme. Jenže to, že nemáme náležité veršíky, ještě neznamená, že bychom měli na řešení etických oblastí rezignovat. Podle čeho se tedy řídit? Dovolím si předestřít pár principů…
- Vliv a pohoršení.
V 1 Kor 8 čteme, že poznání činí člověka domýšlivým, kdežto láska buduje. Celý zde popisovaný problém se týká masa obětovaného modlám, jehož konzumace pro některé byla nepředstavitelná. Pavel v konzumaci masa obětovaného modlám problém neviděl, dokázal si odůvodnit, že to křesťanům, resp. jemu nijak neškodí – nebo slovy textu, měl poznání. Jenže neváhá dodat, že pokud se bude opírat jen o své poznání, povede ho to k domýšlivosti. Proto ukazuje, že existuje vyšší rozměr, podle kterého bude posuzovat svoje skutky a tím je láska. Tedy z ohledu na jiné je Pavel ochoten se něčeho vzdát, byť sám v tom či onom problém nevidí. Někdy se moje svoboda může stát bezohledností… Dost dobře nechápu, proč se musí věřící člověk vytahovat, že se někde zhulil, že jel autem z Ostravy do Prahy za 3 hodiny atd. Pro některé jiné křesťany to je etický problém a proto když už něco „na hraně“ dělám, nemusím se s tím vytahovat – tedy pokud mi na druhých záleží. Možná si někdo obhájí, že občasné dávky marihuany jsou pro tělo stejně škodlivé jako denní přísun tří šálků kávy… a že je to tedy v pohodě. Nevím, nicméně pro mnoho lidí to problém je, proto z ohledu na ně, se některých věcí raději zřeknu. Možná namítneme, že se kvůli těm fundamentalistům ničeho zříkat nebudu! Vraťme se k Pavlovi. Pavel takto o těch, kdo odmítali jíst maso obětované modlám, nemluví. Proč? Protože je má rád.
- Závislost a sebeovládání
… ničím se nedám zotročit. Všiml jsem si, že někdy u propagátorů svobody chybí schopnost bez některých oblastí vydržet. Sice mají svobodu, ale ta se postupně stává závislostí. Najednou si jen namlouvám, že bych bez toho či onoho vydržel. Nevydržel. Kdysi snad ano, ale ne teď. Anglicky se závislost řekne addiction. Toto slovo má blízko ke slovu add – tedy připojit, spojit. Lidé závislí hovoří o tom, že jsou „zahákovaní“. Zde každý sám musí posoudit, zda ta či ona oblast nad ním nezískala navrch. Pokud ano, už se nejedná o svobodu, ale závislost a ta, jak známo má efekt víru – tedy strhává mě hlouběji a hlouběji.
- Ne všechno je užitečné a odpovědět si na otázku proč
… ne vše mi prospívá. Nejsme roboti, kteří dělají jen to, co je užitečné. Nejíme jen zdravé jídlo, nečteme jen dobrou literaturu, nevyužíváme smysluplně každou chvíli života. Problém je, když to či ono začneme praktikova dlouhodobě. Dále - pokud se pohybujeme na hraně, měli bychom si položit otázku proč? A zároveň se na ní nebát, se vší pravdivostí, odpovědět. Třeba zjistím, že odpověď na smysl piersingu neexistuje, že smysl tetování na zádech je… nevím jaký, ale nebojme si tuto otázku položit a nejen položit – najít na ní i odpověď. Třeba zjistím, že se jedná o tlak okolí, o strach se lišit, o hledání identity... Otázka proč je na jednu stranu jednoduchá, na stranu druhou někdy hodně kousavá.
- Kontext
…a Pavel ho (Timotea) chtěl vzít s sebou. Z ohledu na tamější židy jej dal obřezat: všichni totiž věděli, že jeho otec byl pohan.
Život se nedá zredukovat na desatero nebo na jiný zákoník. Hodnotu skutku je třeba posuzovat vždy v určitém kontextu. Jedno židovské přísloví říká, že abys zachránil lidský život, musíš porušit desatero. Pochopitelně se myslí na vyhrocené situace. V. Frankl píše o tom, jak lhal nacistickým pohlavárům o svých psychicky narušených pacientech, kteří je chtěli v rámci očisty rasy zastřelit. Tvrdil, že jsou zdraví, aby jim zachránil život. Porušil Desatero (nevydáš křivého svědectví) a zároveň jednal eticky. Je tedy jednotlivé skutky vnímat v jejich širší souvislosti.
- Kultura
Kultura stanovuje normy chování, toho, co se obecně považuje za dobré a špatné. Kultura např. říká, že žena má přednost (tedy pokud nevstupujete do neznámého prostředí), v jaké ruce se drží příbor atd. Existuje kultura mládeže, církve, stolování atd. Je třeba rozlišovat co je pouze kulturní vzorec chování a co je nepřijatelné, protože kultura proti Božímu slovu. Problémem je, že někdy kulturu nerozlišujeme a to co je kulturní hájíme jako svaté a Boží. Někdy naopak špatné věci současné kultury přinášíme do církve.
- Bůh a já
Když již nějakou oblast konám, pokládal bych si otázku, zda mne to či ono neodvádí od Boha. Vím, že lidské srdce je ošidné, dokonce Bible říká, že je převrácené, že si dokážeme leccos odůvodnit, nicméně přesto platí, že některé oblasti mě nejen k Bohu moc nevedou, ale přímo mě od něj odvádějí. Je-li tomu tak, je lepší se jich vzdát. Někdo může mít problém s určitou hudbou, někdo s tím, na co se dívá, někdo s alkoholem. V tomto je moudré neporovnávat se s druhými. Možná jistá věc druhého od Boha neodvání, jenže já jsem zodpovědný za sebe a za svůj život.
- Okolí a společnost
V poslední době je silný důraz na to, být ve světě, být s nevěřícími. Někdy se tomu říká „být normální“. Je to důraz správný, který církev chrání před tím, aby se neuzavřela. Zároveň ale tento důraz (jako každý dobrý důraz) v sobě nese nebezpečí, že mě svět resp. jeho normy převálcují, že se tyto normy stanou normy mými. Sice mám svobodu být někde na třídní párty, ale pokud se ráno probudím s kocovinou nebo se spolužačkou v posteli, asi něco není OK.
- Moudrý rádce
Pokud jsem ve stavu, kdy cítím, že jsem na hraně, je dobré najít někoho, kdo má moudrost a kdo mi nebude říkat to, co chci slyšet. I nejmoudřejší člověk – Šalamoun, by obklopen rádci. Pokud se tomuto bráníme, zřejmě nemáme čisté svědomí… Pokud odmítáme radu, něco není v pořádku.
- Zdraví
Některé činnosti jsou hloupé, protože nás fyzicky likvidují. O těle je psáno, že se jedná o chrám Ducha svatého. Takto je k tělu třeba přistupovat. Pokud jsme zdraví, potom se jedná o dar a stejně jako o chrám, i o dar je třeba pečovat. Nejde o to vyhrožovat – počkej, ono se ti to na stáří vrátí. Jen je třeba říci… tvoje tělo je dar od Boha a tak se podle toho k němu chovej. Pokud ho neudržuješ, tak ho alespoň nenič.
- Otevírání se duchovním vlivům
Myslím, že není jedno, čemu otevírám svoji mysl. Jinými slovy záleží, na co se dívám, co poslouchám. Jsem přesvědčen, že pokud se otevírám věcem, které v sobě nesou poselství, které oslavuje nebo vyzdvihuje věci, které jsou Bohu odporné, nějak mě to duchovně ovlivňuje. Slova mají moc a to pozitivní i negativní. Ke smutné, že o tomto nepochybují nejrůznější šarlatáni ale spíše křesťané. Jako bychom se nám křesťanství někdy smrsklo na pár moralistně – racionálních pouček…
Vím, že výše popsanými body nemohu postihnout všechny odstíny života a našeho rozhodování. Mohu ale postihnout alespoň něco. První a základním předpokladem je ovšem chtít něco řešit. Pokud nechci, potom platí příslovečné komu není rady… Přál bych si, abychom v některých šedých zónách našli nejen radu, ale i pomoc.
1 komentář:
Díky!
Okomentovat