Kdo jsme a nesnesitelná lehkost života

Pokud chceme hovořit o současném člověku, potom je velmi složité, z jakého úhlu pohledu tento úkol pojmout. Dnešní svět je natolik nespojitý, že cokoli vybereme, na něco dalšího zapomeneme. Nelze tedy definovat „typického člověka současné doby“. Zároveň se pohybujeme ve specifiku křesťanského kontextu – tedy mezi lidmi střední nebo vyšší třídy, kteří jsou jen částečným vzorkem společnosti. Přesto se pokusíme podívat na některá specifika naší doby s vědomím toho, že vybírám jen něco. Oním člověkem je příslušník střední třídy, s průměrným až vyšším příjmem, středního věku. Znovu zdůrazňuji, že se jedná pouze o částečný popis reality.

Zhroucení života jako pouti

Z. Baumann napsal: „Všichni jsme poutníky životem" - opakovali protestantští kazatelé. Při pouti je cílové místo známo, ač tam poutník nebyl a nemá určitější představu. Není místo pro kroky nevedoucí k cíli. Všechno buď cíli slouží, nebo je zbytečné.“ Život dřívějších generací byl v něčem podobný pouti. Čekalo se, že se člověk vyučí, založí rodinu a celý život se bude zdokonalovat ve vybraném oboru. Vzhledem k nízké migraci se navíc očekávalo, že tam kde se narodíte, tam zemřete. Když se díváme na obraz křesťanova života, potom i zde se nabízí obraz cesty se svým začátkem a jasným cílem… Jenže přesně tento obraz současný svět jakoby opouští. Místo pomyslné cesty nebo přímky je zde soubor na sebe nenavazujících epizod. Kdosi řekl, že nejlepší vyjádření současného světa je kaleidoskop. 
Žijeme ve světě, který se skládá jakoby z mnoha útržků, které na sebe nenavazují. Zamysleme se např. nad TV novinami. Během pár minut se dozvíme, že se v ZOO narodil nový lachtan, 100 lidí bylo zabito při atentátu, Slavia opět remizovala a matka udusila dítě... Kdosi přirovnal náš svět k televiznímu seriálu, kdy k pochopení celého děje není třeba vidět všechny díly. 

V takovém světě není místo pro poutníka, protože není konečný cíl putování. Život je putováním, ale teď bez předem daného směru. Cestu si nelze naplánovat, jestliže se síť drah denně mění, objevují se stále nové ukazatele. Ohlédnutím vidíme klikatou čáru.

Nové osobnostní archetypy

Již zmiňovaný Baumann píše o čtyřech postmoderních (současných) osobnostních vzorcích. První je zevloun. Je to člověk, který anonymně pozoruje. Nic netvoří, jen pozoruje. Původně byl výtvorem anonymity, kterou vytvořilo hustě zalidněné město. Na rozdíl od vesnice, kde každý znal každého, zevloun pozoruje, sám nepozorován. Dnes může pozorovat z křesla, vyzbrojen jen dálkovým ovládačem. Vzdálenost v čase a prostoru není překážkou. Život před obrazovkou se pro něj stává neustálým dobrodružstvím. Nyní to ale už není obrazovka, ale např. FB, kde může donekonečna pozorovat „profily“ svých kamarádů nebo slídit po různých informacích na internetu. Zevloun nepotřebuje fantazii nebo obrazotvornost. Co se děje na obrazovce je dopracované do detailu, je to "skutečnější než skutečnost".  

Dalším vzorcem je tulák. Každou životní situaci chápe jako útulek, který brzo opustí. Tulák neví, kam se dostane, ale toto nevědění ho příliš netrápí. Pohyb je pro něho důležitější než cíl. Starost o dlouhodobý cíl by byla ztrátou času, mapy se mění den ze dne. Poutník jde po přímce, cesty tuláka jsou zakroucené, propletené, zamotané. Co udržuje tuláka v pohybu? Nenaplněná touha. Žádná ze zastávek nesplňuje očekávání, žádná nemůže nahradit vábivé přísliby jiných pastvin. Trasa tuláka je velký hřbitov nadějí, pokrytý náhrobky deziluzí. Tulák ví, od čeho prchá. Jen mlhavě ví, za čím jde. Asi nejvíce je tento životní styl patrná na partnerských vztazích, které jsou vnímány jako zastávky, nikoli jako společná cesta. Stejně tak jsem si toto uvědomil u některých lidí, z nichž mnozí ve věku 25 a více vlastně nevěděli, co chtějí v životě dělat a moc je toto neznepokojovalo.

Dalším vzorcem je turista. Je to člověk, kterému svět – tedy vztahy, cestování, prožitky slouží jako sbírání dojmů, za které si je ochoten zaplatit nebo pro ně alespoň leccos obětovat. Tvrdě pracuje, aby mohl cestovat, užívat si a případně aby toto poskytl svým blízkým. Na rozdíl od tuláka ví, co chce. Má se kam vrátit a má peníze. Putuje po turistických cestách, z nichž byly pečlivě odstraněny všechny náhody. Využívá jistot, které současný svět nabízí, minimalizuje rizika.

Posledním vzorcem je hráč. Pro něj je organizujícím principem riziko. Hodně záleží na chytrosti hráče. Hráč neovlivní hodnoty karet, které dostal, ale může je různě zhodnotit. Ve hře jde o výhru. Není místo pro sympatie, lítost, pomoc. Je běžné použití všech dovolených hmatů za cílem vítězství. V podstatě se jedná o člověka bez skrupulí, který jde za svým cílem. Je bez skrupulí nikoli proto, že je zlý, ale proto, že musí jít za svými cíli a proto ohledy či skrupule by ho od cíle odváděly.

Máme před sebou zevlouna-pozorovatele, tuláka-člověka bez cíle, turistu – sběrače požitků a hráče – člověka jdoucího za cíli, který svět nabízí a to za každou cenu. ….

Éra prázdnoty, jako výsledek cesty nikam

Když Nietzscheův pomatenec vyřkl slova o mrtvém Bohu, rozhlédl se kolem sebe a udiveným lidem začal klást jednu otázku za druhou. Otázky nikoli pomatené, ale hluboce domýšlející smrt Boha. V pomatencových otázkách cítíme metafyzickou úzkost a zoufalství z toho, co nastane, je-li Bůh mrtev. G. Lipovetsky odpovídá: „Bůh je mrtev, velké cíle se ztrácejí, ale všem je to fuk. Zhroucení ideálů a ztráta smyslu nevedly k ještě větší úzkosti, absurditě, pesimismu, jak by se dalo očekávat.“ Nietzsche napsal, že jakýkoli smysl je lepší než žádný smysl. Lipovetsky s tímto polemizuje: „Toto dnes již neplatí. Potřeba smyslu se vytratila a život lhostejný ke smyslu se může rozvíjet dál, bez vzrušení, bez obav a bez aspirace na novou stupnici hodnot. Naše společnost neuznává žádnou prioritu, žádný střed, nýbrž jen neustálý výběr z řetězce rovnocenných stimulací. Odtud plyne postmoderní lhostejnost způsobená přemírou, nikoli nouzí, nadbytkem podnětů, a nikoli jejich nedostatkem. Co ještě může udivit nebo šokovat? S nástupem éry čilé lhostejnosti, kdy vymizely velké cíle a věci, pro které stojí za to se obětovat, dochází i k zániku vůle. Teď platí „všechno a hned“ a nikoli „per aspera ad astra“ (přes překážky ke hvězdám). Již citovaný Lipovetsky charakterizuje náš věk jako éru prázdnoty a čiré lhostejnosti…

Americký spisovatel Fukuyama ve své klíčové knize Konec dějin píše: „Člověk na konci dějin ví, že nasadit život není k ničemu, neboť vidí dějiny plné nesmyslných válek. Loajalita, která lidi hnala k zoufalým skutkům odvahy a sebeobětování, se ve světle pozdějšího vývoje ukázala jako hloupý předsudek. Lidé moderního vzdělání sedí spokojeně doma a gratulují si ke své shovívavosti a odporu k fanatismu.

Existuje Bůh nebo neexistuje? Není to jedno? Existuje nějaký obecně závazný mravní zákon? Nevíme a ani se tím nechceme zabývat. Lze najít cosi jako smysl života? Proč nad tím dumat. Smyslem života je život sám a schopnost si jej patřičně užít – jak jsme viděli ve výše zmiňovaných vzorcích.

Známý americký pastor, autor několika bestsellerů T. Keller napsal: „Víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek…“ Jenže aby člověk pochyboval, musí nad tím, o čem pochybuje, přemýšlet.

Někdy mně otázky pochybovačů, jakýchsi „Nietzscheových pomatenců“ lezly a lezou na nervy, protože zpochybňují a narušují můj systém víry. Ukazují, že některé moje názory stojí na hliněných nohou a že proto je musím znova promýšlet. Naštěstí ale snad ještě jsem schopen sebereflexe a tedy po určitém naštvání jsem za tyto lidi či autory vděčný. Nemyslím si, že člověk by si z pochybností měl udělat program. Zároveň je opačný extrém, ze kterého se rodí různé dogmatismy, sekty a nakonec i totality. Tímto extrémem je zákaz pochybovat, obestavit se svojí „jedinou pravou věroukou“. Zároveň je zde podvědomý strach o to, že mi někdo moji věrouku naruší. Od těchto zákazů je blízko k zákazu myslet.

Obávám se, že v současné době jsme se dostali k poněkud zvláštní kombinaci obou výše naznačených extrémů. Jedná se lenost či nechuť myslet a s tím se mísí ne snad pochybnost, ale již popsaná lhostejnost. Ona nechuť myslet je potom někdy charakteristické poněkud stupidním názorem, že všechny výroky a myšlenky jsou rovnocenné a že nesouhlas rovná se netolerance.

Ohrožení slova a ochoty kriticky myslet

R. 1989 V. Havel pronesl ve Franfurtu proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců, který je znám jako Slovo o slově. Mj. zde Havel uvedl: „Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test. To, co chci vyjádřit, velmi dobře popisuje T. Konwicki: „Slova tekou z úst roztřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů, z televizorů, z magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým modelem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace…. Konwického konstatování dobře koresponduje se slovy N. Postmana, který v předmluvě své slavné knihy „Ubavit se k smrti“ srovnává Huxleyovské a Orwellovské vize nové civilizace. Mj. Postman píše, že Orwell se bál těch, kdo zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude pravda skrývána, Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Obávám se, že současná masová kultura ne-myšlení se stává živnou půdou pro nové demagogy. Pokud chcete něco prezentovat, musí to být nenáročné, zábavné a krátké… Četba se již nenosí, nahradil ji obraz popř. „četba“ časopisů či novin. V našich krajích navíc začíná být ohroženo i vzdělání, protože si titul můžete zajistit na leckteré pochybné universitě (zatím to naštěstí nejde na medicíně a některých dalších oborech…), kterou vám zaplatí dobře situovaný rodič.

Asi by stálo za to napsat co s tím, zda existuje nějaké řešení. Setkávám se s výše popsanými typy lidí, kteří putují od ničeho nikam. Mají práci, mají příjem, mají v podstatě, co chtějí, „jen“ jim chybí smysl. Někteří smysl znají (Bůh, víra, láska), ale nedokážou si pod ním představit nic konkrétního a dlouhodobě fungujícího. A snad i proto vnímám, že jednou z rolí církve, ale i duchovních je pojmenovat, co se vlastně skrývá pod slovy nalezení smyslu, Bůh, Ježíšova láska, pocit odpuštění atd. Je to na jednu stranu tak jasné a na stranu druhou tak těžko pojmenovatelné…