Pokřivená spiritualita (některých) mužů

Nedávno se mi dostal do rukou článek, který tvrdil, že učedníků nebylo 12, ale 13. Oním třináctým učedníkem prý nebyl(a) nikdo jiný, než Marie z Magdaly. Nechci teď polemizovat s tímto názorem. Zatím zůstávám u tradičního názoru, který hovoří o dvanácti učednících - mužích. V článku mě ale zaujal jiný moment. Autorka výše zmíněného názoru si všimla, že během smrti Pána Ježíše až nápadně ze scény mizí muži. Cituji: „Ona (Marie Magdalská) jediná se nebála přijít na Ježíšovu popravu a zůstat s ním až dokonce a pohřbít jeho tělo, zatímco chlapi se raději schovali. To, že se Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevuje zrovna jí, rozhodně není náhoda. Učedníci jsou po smrti svého mistra bezradní a mají strach z pronásledování, a tak jim Marie dodává odvahy.“

Pokud čteme evangelia pozorně, potom je to sice trochu jinak než čteme v citátu, ale jen trochu. Pod Kristovým křížem zůstanou tři ženy a jen jeden učedník (není psáno jaký, nicméně se pravděpodobně jednalo o Jana viz. Jan 19, 25-26). Dále v Luk. 23, 5 čteme, že to byly opět ženy, které spolu s Josefem z Arimatie šly pohřbít Ježíše. V Janovi 20, 1 čteme o Marii Magdalské, která brzo ráno šla ke hrobu. U Lukáše 24, 10 potom vidíme, jak ke hrobu jde „několik žen“. Když ženy vypravují apoštolům o prázdném hrobu, učedníci se zachovají stejně, jako se zachovalo mnoho mužů před nimi, ale i po nich. Nevěřili ženám – proč? Protože jim jejich slova připadala jako blouznění (Luk. 24, 11). Sympatické na onom vyprávění je, že se Bible nesnaží zastřít, že učedníci události kolem ukřižování příliš nezvládli. Všimněte si, jak někteří učedníci selžou v momentě, kdy se mají spolu s Kristem modlit (Getsemane). Petr poté sice vytáhne sice meč a propadne chvilkovému záchvěvu hrdinství, aby ale zcela selhal o pár chvil později. Když se situace dostane mimo kontrolu, rozprchnou se všichni (mimo žen). Nakonec učedníci zpochybňují „iracionální“ výpověď žen a dovršuje to Tomáš, který chce hmatatelné důkazy a který nedůvěřuje
ani svědectví učedníků. Naštěstí ale iniciativu přebírají ženy…

Nechci v tomto zacházet příliš daleko v tom smyslu, že bych chtěl dojít k jakémusi zevšeobecňujícímu závěru o neschopnosti mužů. Chci poukázat na trochu jinou věc. V podstatě během celé své práce s mládeží i v církvi jsem si uvědomoval, že jedním ze zápasů, který se vede, je zápas o muže – v kontextu mládeže potom o to, aby z kluků vyrostli duchovně zralí muži a z nich jednou generace rádců, v kontextu mužů, aby převzali duchovní zodpovědnost.
Podívejme se na několik způsobů chování, které jsou charakteristické v krizových chvílích nejen pro učedníky, ale někdy, žel i pro muže.
1. Nejsou schopni uvěřit tomu, co jde mimo jejich rozum (Tomáš + zpochybnění vzkříšení)
2. Nedůvěra Bohu i druhým (nevěřili, že Bůh myslel svoje zaslíbení vážně a nevěřili ani ženám)
3 . Neschopnost vstoupit do duchovního boje (Getsemanský spánek)
4. Ztráta iniciativy (rozprchli se)

Ad. 1
Osobně hluboce nesouhlasím s tvrzením, že „ženy jsou emotivní a muži racionální“. Znám mnoho mužů a žen, které se tomuto schématu vymykají. Problém mužů je trochu jinde – je v pokušení o věcech, které se vymykají racionální kontrole říci, že jsou nesmysl. Ono je to často pohodlnější. Prostě existuje jen změřitelné, a co změřitelné není, to si měřitelným uděláme…včetně Pána Boha. Pochopitelně se občas pomodlíme, nicméně v podstatě jen za věci, které stejně máme pod kontrolou. Protože s neměřitelného, včetně Boha máme strach – není to pod kontrolou.

Ad. 2
V knize Adamovo mlčení čteme, že jen málo mužů má skutečně hluboké vztahy – bojí se přiblížit k druhým a druzí se proto nechtějí přiblížit jim. Toto se ale přenáší i do vztahu s Bohem. Jako muži jsme schopni řešit popsatelné oblasti, které dávají pocit orientace.
Jenže Bůh nás povolal, abychom vstupovali do temnot – tedy i do oblastí, které tak snadno popsatelné nejsou (třeba vztahy). Všimněte si, kolik mužů v krizových momentech reaguje buď pasivitou, nebo naopak zastrašováním. Obojí má společný jmenovatel – strach si problémy připustit k tělu. Jedni se stáhnou do sebe, druzí zastrašováním odpudí kohokoli, kdo by se s nimi chtěl bavit. Ti první na první pohled nikomu neškodí, „jen“ nic nedělají. Ti druzí škodí tak dlouho, dokud je někdo v jejich dosahu. Obě dvě skupiny ale žijí své životy v izolaci. Jejich vztahy jsou jen povrchní, zaměřené pouze na výměnu informací. Tragédií je, když se tento syndrom přenese do vztahu k Bohu.

Ad. 3.
Mám za to, že duchovní autorita se mj. rodí z toho, že člověk s druhými hovoří nejen o tom, co někde četl či slyšel, ale o tom, co zažil s Bohem. Když čteme o muži jako „knězi“, potom jak známo, kněz je starozákonní pojem. Byl to kněz, kdo se na rozdíl od lidu setkával s Bohem, kdo vstupoval do svatyně. Jeho autorita vycházela nejen z toho, že „byl kněz“ ve smyslu institucionálním, ale i z toho, že měl výsadu setkávat se s Bohem a toto potom předávat lidu. Mám za to, že mnozí muži by měli mnohem větší autoritu, kdyby se jednalo o skutečně duchovní lidi. Bez toho mohou budit tak maximálně respekt. Docela se vidím v kůži učedníků, kteří místo modlitby spějí. Podle logiky mnohých mužů je přece třeba něco dělat a ne někde sedět a modlit se.

Ad. 4.
Na rozdíl od žen, které jdou pod kříž, se učedníci rozprchnou. Možná zjistili, že už nemá smysl doufat, že je vše ztraceno. Situace se jim vymkla z rukou a tak ji přestávají řešit. Osobně jsem měl štěstí, že jsem ve svém životě měl mužský vzor ve svém otci. Nebyl vzorem bezhříšnosti, nicméně v nelehkých okamžicích života mně dokázal podržet. Naštěstí do mne neprojektoval své touhy a na druhou stranu v okamžicích kdy se mi hluboce nedařilo, mě neustále povzbuzoval. Navíc se v několika momentech dokázal postavit proti bezpráví. Můj problém byl v tom, že podobných mužských vzorů jsem už ve svém životě moc neměl (i když pár ano). Vrcholem jejich mužství bylo žvanění, které by se dalo shrnout do fráze, „že svět je složitý“. Spíše jsem se setkával s muži, kteří sice byli „hodní“, ale jen málo schopní se rozhodnout či zaujmout jasné stanovisko. Nikomu sice neškodili, ale člověk vlastně moc nevěděl, co si myslí. Pro mne z toho plyne alespoň jedno poučení – takto skutečně ne…jenže do těchto schémat stejně občas padám.

Pochopitelně vše popsané se dá vztáhnout i na ženy – i ženy se vším, co jsem popisoval, zápasí. Nicméně v uvedených biblických příbězích jednání žen kontrastuje s jednáním učedníků. Bůh ustanovil muže, aby vedli. Žel mnozí muži slovo vedení nahradili slovem vláda. Tento původní Boží plán (vést a to i nebo především??? duchovně) z mužů nikdo nesejme. Mojí touhou je vidět stále více kluků, kteří se stávají muži a kteří na sebe berou zodpovědnost, kterou jim Bůh svěřil. Stejně tak mužů, kteří jsou nejen vnášejí světlo do duchovní tmy, která nás obklopuje.
Jak víme, učedníci se po setkání ze vzkříšeným Pánem opět sebrali (řekli bychom vzmužili se) a stávají se sloupy nově vznikající církve. Najde Bůh podobné muže i dnes mezi námi? Nebo opět skončíme u dalších bezradných mužů, kteří v lepším případě vymyslí nějaké další know-how? Další návod? Cesta ke změně je možná. Myslím, že vede skrze setkání s Kristem a z toho plynoucí odvahy praktikované ve zcela konkrétních oblastech.